Pablo70 přečtené 498

Jestřábí křik 1960, Robinson Jeffers

Jste jen čtenáři, nebo máte doma rozsáhlou knihovnu a knihy kupujete v knihkupectvích a antikvariátech? Jestliže patříte do druhé sorty, učitě máte i takové, které jsou vzácné a vy si jich považujete. Jestřábí křik je pro mne takovou knihou, vždyť vyšla v roce 1960 v nákladu 1600 výtisků, no zkuste ji sehnat! Jako mladíček (tenkrát ještě teenageři nebyli) jsem koncem 60. let hltal Světovou literaturu, (časopis, kde vycházely ukázky současných děl západních spisovatelů), založenou Janem Řezáčem a začal si kupovat edici současné zahraniční poezie zvanou Plamen. Některé kousky jsem však objevil až o desítky let později v antikvariátech, Jestřábí křik (Plamen sv.17) pak v odstavené knihovně na půdě vily, kde jsem bydlel na privátě... Jeffersův heroický styl mne v mládí tolik nepřitahoval, to až později, ve zralém věku, kdy už jsem věděl, o čem je život. Big Sur v Kalifornii, kde si postavil svou Jestřábí věž, je nádherné místo, kde pobývalo mnoho spisovatelů (Jack Kerouac) a muzikatů (Charles Lloyd), dnes už není tak těžké ho navštívit - alespoň virtuálně... Jestřábí křik vyšel ještě za básníkova života (+1962) v geniálních překladech Kamila Bednáře. I když mám jiná vydání Jeffersových básní, tuto 60 let starou knihu beru do rukou vždy s úctou a kochám se úžasnými obrazy: MYS KARMEL Mimořádná trpělivost věcí! Toto krásné místo, zohyzděné kupou předměstských domů - ach, jak bylo krásné, když jsme je uviděli poprvé, tu neporušenou plochu máku a lupiny, obehnanou hradbou nedotčených útesů, kam nic neproniklo, jen dva tři pasoucí se koně či několik dojnic, které se třely boky o výstupky skal. Teď už toto místo poznalo kazisvěta. Dbá o to? Ani trochu. Má nekonečně času. Ví, že lidé jsou příboj, který stoupá a časem se změní v odliv, a že všechna lidská sídla zaniknou... A ještě dodatek: překládat Jefferse byla pořádná kláda, a jak Bednář dodává, "nejedno místo bylo spíše nutno uhodnout básnickým citem... ", proto užil pro svůj překlad přiléhavější termín "přebásnění". Moc se mu to povedlo!... celý text

Básně z Jestřábí věže 1964, Robinson Jeffers

Čtyři roky po vydání Jestřábího křiku vyšel v KPP (Klub přátel poezie) tento výbor z básníkova díla. Kamil Bednář přebásnil jeho verše a v knize najdete i běh života tohoto velkého humanisty a osamělce. Tato kniha se stane perlou vaší knihovny. Nechci tu opakovat, co již bylo řečeno, pro zájemce doplňuji proklik, kde se dozvíte více a spatříte i legendární básníkovo sídlo na Mysu Karmel. https://www.citarny.cz/nove-knihy/poezie/poezie-klasicka/robinson-jeffers-basne-zivot-biografie... celý text

Na prstech nesu měsíc 1967, Rade Drainac (p)

Kdovíproč u nás vyšla Drainacova poezie v kolibřím vydání. Jestliže jsou v jeho rodné zemi jím sepsané knihy téměř nedostupné, i tuhle tady těžko seženete. A je to skvělá poezie vrcholné imaginace. Jak je řečeno v doslovu: "Rade Drainac je velký básník malého národa, čili je na tom stejně jako průměrný básník velkého národa... Kdo by neznal Kvílení Alana Ginsberga. Drainacovo kvílení zaznělo před 40 lety, ale toto je jeho první kniha mimo hranice Jugoslávie." Jeho verše jsou cítit životem a láskou. Vracím se k této kolibří knížečce celá léta a stávám se zamilovaným tulákem. EROTIKON I. Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné Nočními ulicemi na prstech nesu měsíc a smutek nechávám pod okny ztracených žen Dal bych všecko a nic nemám Mám nekonečný hlad a ruce věčně prázdné II. V dubnových nocích jsem opilý somnabul Od úplňku mi žloutne duše do touhy květů probuzená A když mě pohltí sny bojím se že mě pohřbí temné kouty pokoje a nějaká přízračná žena ...Podivné jsou dubnové dny... III. Ztratil jsem pojem času na modrém kruhu nebe Rýhy na dlani vyznačují cesty jimiž jsem prošel Spatřil jsem v zrcadle podzim a listí v jezeru očí Nepláču: kolem mne přes věky šumí milostné verše... celý text

Nový Epiktet 1968, Jiří Kolář

Epiktéos pravil: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ „Nežádej, aby se věci děly jak chceš, ale chtěj, aby se věci děly tak, jak se dějí a bude ti v životě dobře.“ Kolář píše: Jaký postoj zaujmeš k životu Takové budeš psát básně Jistě nebudeš lhát Protože i hokynář vidí svět očima hokynáře pravdivě Ale dej pozor Můžeš dělat spokojeně hokynářskou poezii Epiktétos pravil: „Nepřemožitelný můžeš býti, nepustíš-li se v žádný zápas, v němž zvítěziti není v tvé moci.“ Kolář míní: Přijmeš-li úkol nad své síly Nemusíš si zlomit vaz Ale neobejdeš se bez chůd abys dosáhl určené velikosti Osud za tebou půjde s pilou jako věrný pes A zanedbáš i to, cos mohl vykonat Tato kniha je především pro ty, co chtějí psát poezii, je opravdu výborná a stále svrchovaně pravdivá a aktuální. Kolář byl zle pronásledován komunistickým režimem, (Po únoru 1948 byl Kolář označen za reakcionáře a v roce 1950 jej kolegové ze Svazu spisovatelů častovali přívlastky přisluhovač imperialismu, kosmopolitická hyena, literární zrůda, apod. Za další dva roky jej zatkla StB, když u literárního historika profesora Václava Černého při domovní prohlídce nalezla Kolářův rukopis básnické sbírky Prométheova játra. Kolář byl vyslýchán a strávil devět měsíců ve vazbě, než byl propuštěn díky prezidentské amnestii. ) a dobře věděl, jak chutná moc. V roce 1980 nuceně emigroval. V ponaučeních básníka Koláře je cítit stejná laskavost a stoicismus dávných Rozprav Epiktéta: „Měj na paměti, že jsi hercem takového dramatu, jaké určí básník: krátkého, chce-li krátké, dlouhého, chce-li dlouhé. Chce-li, abys představoval žebráka, ať i toho řádně hraješ; právě tak, máš-li představovat mrzáka nebo hodnostáře nebo prostého občana. Neboť tvoje věc je hrát dobře přidělenou úlohu, ale vybrat ji náleží jinému.“ Zdroj: https://citaty.net/autori/epiktetos/... celý text

Bible osamělého člověka 2012, Gao Xíngjiàn (p)

Za slunného dne dočítám Bibli osamělého člověka. Jeho životní úvahy ve mně vzbuzují melancholii a souznění. Je v něm i špetka buddhovství: "Všemohoucí stvořil tento svět, dobré konce v něm ale nenaplánoval. Ani ty nic neplánuj, zbytečná námaha, stačí žít tady a teď, v daném okamžiku nevíš, co ti přinese a chystá další, nejsou ty okamžité přechody nádherné?" A potřeba vyrovnat se s všudypřítomnou smrtí: "Smrt určuje svrchovanou mez, bez ní bys byl jen ohavnou starou zrůdou, ztratil bys soucit, nepoznal stud a mohl páchat nekonečné zlo. Smrt je mezí, která se nedá překonat, nádhera lidství trvá jen uvnitř jejích hranic, v nich se snaž, co můžeš!" Ostatně - hrdina knihy si tajně schovává své výplody na kouscích papíru pod zelákem v chatrči v jihočínských horách - a uchovává jako poklad bednu svých knih - zakázané ovoce - vláčí ji s sebou (jako já své archivy a knihy, co jsem nakoupil a také zachránil před stoupou). Svatokrádež chvíle volně strávené nad slovem. Řeč ještě postižená tichem je hnízdem. Neviditelné věci postižené temnotami jsou sněním. V tiché předehře je obsažena úplně celá literatura. Tato Prvopočáteční scéna je plná obrazů, jež nejde vyslovit. Napsané knihy jsou chrámy tajemství. Proto čteme.... celý text

Kryliády 1980, Libor Koval

Nepříliš zdařilé variace na Kryla. Snad za zmínku stojí jedna jedůvka: Na břehu řeky plácal se vzteky kapříček Ježto byl němý prozradil zemi - bylť on z Čech... celý text

Pronásledovatel 1966, Julio Cortázar

Vzkaz v láhvi: Ta "nezvykle dlouhá úvodní povídka" je stěžejní pro všechni milovníky jazzu. Je to pokus o sepsání nevšední historie smrti tvůrce Bebopu, altsaxofonisty Charlie Parkera. Když zemře mladý jazzman tak, jako Parker, je to skvělá příležitost pro progresivního spisovatele, jakým byl Cortázár. Bomba! Parker byl bezesporu bohem nadaný muzikant a jeho styl boural zažitá klišé. Bohužel byl i narkoman a choval se jako neřízená střela. Významnou roli v celém příběhu hrála "Jazzová baronka" Kathleen Annie Pannonica Rotschild de Koenigswater, která ve svém newyorském sídle hostila a podporovala jazzové muzikanty a bylo jí jedno, jestli jsou černí nebo bílí, chudí nebo bohatí. Jeden z jejích častých hostů Thelonious Monk o ní složil skladbu a Pannonica se tak stala nesmrtelným jazzovým standardem. Nutno říci, že její rodina ji za tyto "pochybné" známosti a styky naprosto odvrhla. Legendou se pak stala Parkerova smrt v jejím pokoji, ale o tom si jistě přečtete sami. Skladbu Little butterfly (Pannonica) otextoval známý jazzový zpěvák Jon Hendricks: Jemnější než hedvábí A hřející jak svařené mléko Lehká jak vánek jenž se umí vznášet Květy znají požehnání Při čekání na její polibek Pannonico, můj motýlku ... (pozn. starý Rotschild byl entomolog a dceru pojmenoval po vzáceném motýlkovi ze své sbírky, největší část jeho sbírek však tvořily blechy, které sbíral po celém světě - haha, ještě že ji nepojmenoval Bleška!) Monkovy i Parkerovy nahrávky najdete na YouTube. Jazz it!... celý text

Absolone, Absolone! 1966, William Faulkner

Začal jsem číst Absolona, hned jsem pochopil: je to kláda! Ale protože miluji dobrodružství slov, začal jsem nalézat skutečné perly: "(Slečna Coldfieldová) seděla tak strnule na rovné tvrdé židli, která byla pro ni tak vysoká, že jí nohy svisle a strnule visely, jako by měla holenní kosti a kotníky ze železa, vůbec se nedotýkaly podlahy a vyjadřovaly bezmocný a nehybný vztek jako nohy dětí..." Ta atmosféra! Starobylost! Odolal jsem pokušení knihu odložit a četl dál... Ostatní tu řekl již kolega v komentáři přede mnou. Tx.... celý text

Odevzdání a odhodlání 2014, Ken Wilber

Na obalu je dílo charakterizováno jako "vzácná kniha". A opravdu. Wilber ji psal po smrti své ženy a já si náhodou koupil jeho knihu 6 let po smrti té mojí. Stejný příběh: rakovina. Jako on jsem se snažil při zdolávání nemoci o buddhistický přístup. Velmi jsem jim oběma rozuměl. Byl jsem velmi vděčný, že Wilber naprosto odmítl nesmyslná tvrzení různých "léčitelů", že si lidé způsobili rakovinu nějakými vlastními činy či myšlenkami. Byl jsem svědkem toho, jak taková "léčitelka" sdělila mé ženě, ať zpytuje svědomí, co špatného v minulosti provedla a čím si svou rakovinu způsobila. Mou ženu to hluboce zasáhlo a upadla do dlouhých depresí. Tuhle knihu doporučuji všem, kdo se starají o onkologicky nemocné nebo i samotným pacientům, kteří jsou schopni ji přečíst. Je světlem na jejich cestě.... celý text

Kašpar Noci 1989, Aloysius Bertrand

Gaspard, francouzská forma Casper, je odvozena z chaldejského Gizbar, což znamená „muž, který má na starosti královské poklady“. Gaspard de la Nuit by se dalo tedy volně přeložit jako „pokladník noci“. Velmi mě bavilo číst ony krátké citáty, kterými jsou básně uvedeny. Jsou ze soudobé literatury, mezi nimi je i citát z Coopera, kterého známe z populárních indiánek. Autor použil Gasparda k vykreslení obrázků a dějů, které jsou fantaziemi o minulém životě. Napsáno na počátku 19. stol., ale napodobující život před dvěma, třemi a dokonce čtyřmi staletími. Modernímu čtenáři se předkládá ošklivost i krása. Jeho námět sahá od krásného snu po děsivou noční můru. Pojednává o králích, ale i o chudácích a banditech. Vyšlo až posmrtně. Četli ho Baudelaire, Rimbaud, později surrealisté. Maurice Ravel složil trojdílnou suitu Gaspard de la Nuit. I když je nám známa fotografie autorova, domnívám se, že být to v éře filmu, Bertrand by byl jeho průkopníkem – tak živé jsou jeho obrazy! Oblíbené kousky: Školák z Leydy, Obchodník z tulipány. Krásný jazyk. Pro všechny snivce.... celý text

Mlhovina v Andromedě 1968, Ivan Antonovič Jefremov

Ve scifinách bývají utopické prvky. Podoba utopie je pak dána dobou a společností, v které autor žil. Asimov psal první díly Nadace v 50.letech a Mlhovina vyšla roku 1957 v dobách tvrdého komunismu. Slyšel jsem ji také v rozhlase a pak si ji přečetl na studiích. Na str. 256 jsem si zatrhl: "...podívejme se na čin Muena Mase a Rena Boze z hlediska štěstí lidstva. Dříve lidé často nedovedli zvážit reálnou hodnotu svých skutků a konfrontovat ji se stinnou stránkou, kterou má bezesporu každý čin, každé opatření. Od toho jsme se už dávno oprostili a dokážeme mluvit jen o skutečném významu činů." Pochopit skutečný význam našich činů - to by byla opravdu jedna z nejpokrokovějších věcí v dějinách lidstva. Stále na ni čekáme, že?... celý text

Kdo je ten chlap? Hledání Boba Dylana 2014, David Dalton

V 60.letech byl pro naši generaci Dylan jedním z proroků. Ale on nechtěl být prorokem a pracoval na tom. Dalton píše: "Dylan byl odjakživa obdařen nesnesitelnou schopností zvrátit veškerá očekávání a byl tak vždy v zásadě nespolehlivý vypravěč vlastního života. Jeho dilema spočívalo v tom, že se natolik identifikoval s postavou ze svých písní, že se stal chodící a mluvící projekcí vlastních vinylových historek. Jako by se Shakespeare přejmenoval na Hamleta..." Tato biografie pátrá po "opravdovém" (haha!) Dylanovi , aniž by snižovala jeho genialitu. "Nikdy jste ho nemohli na ničem nachytat. Měl spoustu historek o tom, co je zač a odkud pochází, a zdálo se, že je nikdy nedokáže říkat stejně." (Dave Van Ronk) Jak inspirativní! Nač říkat stále stejné historky o svém životě, když si můžem vymyslet nové! (Hahahahihihi.) Myslím, že z mladé generace sotvakdo Dylana zná, ale jeho princip je v kurzu - asi 500 studentů Karlovy Univerzity podepsalo petici, kde žádají, aby si mohli zvolit podle libosti pohlaví a jméno, pod kterým budou zapsáni ke studiu a ještě nick, kterým by je měli oslovovat profesoři, aby se prý na přednáškách a zkouškách cítili příjemněji. Kdyby to prošlo, jistě by případů "kdo je ten chlap?" přibylo!... celý text

Budodharma: Cesta samuraje 2006, Sandó Kaisen

Byl jsem na sesšinu školy Sótó, který Mistr Kaisen vedl. Je to fajn člověk a i jeho kniha vám toho hodně řekne. "Náš život je podobný obláčku, který vždy plyne s větrem. Vítr připomíná karmu a obláček tělo. Vítr fouká a pohybuje obláčkem těla. Tak je předurčení lidí ovládáno karmou a oni nemohou dosáhnout opravdové svobody. Vzhled, obličej, barva kůže, vlasů, vše je projevem genetické karmy. Dodržováním deseti kai dosáhneme toho, že naše špatná karma vyhasne, a to neustále ovlivňuje lidskost." A jakých je 10 kai, bez kterých se nedostanete dál? Nezabíjet. Nekrást. Nevést nevhodný pohlavní život. Nelhat, nekritizovat. Nepřejídat se, neomamovat sebe a jiné drogami a alkoholem. Nepomlouvat. Neobdivovat. Nebýt lakomý a nežádat příliš. Nepropadat hněvu. Vystříhat se osobních, mylných a dogmatických názorů. Mistr Kaisen učí umění budó, umění žít a umírat. Jste-li připraveni, porozumíte. Jeho kniha z vás udělá pravého bojovníka.... celý text

Až delfín promluví 1992, Robert Merle

V knize je mnoho podnětných úvah o člověku a světě. Třeba tato o bolesti a ponižování: "...jako by bolest přinášela ponižování, které vás žene, abyste se ponižovali ještě víc, zmrzačení, které si žádá další zmrzačení, je klamné, je svrchovaně klamné se domnívat, že utrpení je čarovná ctnost, utrpení je porážka, ochromení, ponížení, nikdy z něho nevzešlo nic dobrého..." (kolik lidí takhle žije?) A ještě: "Protivné je ,že lidé, kteří doporučují určitou oběť, ji skoro nikdy sami nepodstupují." (např. náš prezident, který řekl, že by umělci měli hladovět, aby stvořili něco dobrého...) Merle byl kdysi v kurzu a jeho knihy jsou stále silné.... celý text

Strakatý máslo 1997, Josef Štefan Kubín

Promiňte, ale musím se ohradit vůči tvrzení, že Kubínovy pohádky jsou porno. Pan Kubín vydal prvně své povídky, když mu bylo 77. Ve svých výtvorech i v povídkách a pohádkách nasbíraných v terénu pouze udělal to, co měli udělat puristé, kteří "očistili" naši lidovou slovesnost jednou provždy od "špíny" živočišnosti a přirozenosti podle romantických přestav J.J. Rousseaua (jen si přečtěte Babičku, je to naprostá selanka). Kubín byl dost starý na to, aby si pamatoval slovesnost z přelomu 19. a 20. století. Položil si otázku (tedy teoreticky), zda je možné být sběratelem lidových písní, zvyků a držet si nos, když sedlák kydá hnůj? Kubín psal tak, jak mluví jeho hrdinové, kteří se neštítí žádného projevu života a berou ho se vším všudy. Radují se nad tím, že člověk může pozemsky milovat, plodit a rodit a vnímají krásu života všemi smysly. Kašlou na církevní vnímání hříchu, vědí o pozemské spravedlnosti svoje. Kubínův svět je divoce barevný, strakatý a bláznivý a má své kouzlo. Zasmějete se a vleze vám pod kůži jeho rozvernost, kterou v sobě někde skrytě nosíme. Strakatý máslo je prostě lék na všechny chmury. Namažte si ho bohatě!... celý text

Komentáře o životě 1997, Jiddu Krišnamurtí

"Jestliže miluješ ptáka, který s tebou strávil zimu, otevři mu na jaře dokořán okno a dopřej mu svobody. I kdybys mu zachránil život, nemysli si, že je nevděčný, když se k tobě už nevrátí. Jestliže miluješ dítě, učiň totéž!"... celý text

Italské prázdniny 1965, Jan Werich

Skoro vše tu bylo o knize napsáno, ale přeci mi to nedá nevytáhnout z ní jeden nadčasový šleh: "...srovnávala tehdejší šovinismy s dnešními a došla k názoru, že tenkrát to bylo vydání pro mládež ve srovnání s dneškem. Nemyslím, že měla pravdu. Ono je to na světě podivné: z lidského hloupého počínání nejdříve vyvane krutost. Na tu lidé zapomínají z přirozené živočišné touhy nemyslit stále na ošklivost. Když krutost vyvane, zbude jen směšné a hloupé a mladým se pak zdá, že proti krutému dnešku to nic nebylo. Šovinismus bylo zlé idiotství a je dál." Dobrá připomínka uprostřed léta! Každý prožíváme ten "svůj" šovinismus, který právě panuje a ono zapomínání je bezpečná ochrana před návštěvou blázince.... celý text

Sněžný levhart 1998, Peter Matthiessen

Z mnoha příspěvků zde napsaných k této knize je jasné, jaké je úskalí pustit se do četby knihy napsané buddhistou, aniž byste o buddhismu něco věděli. Reakce jsou podobné, jaké by napsal např. člověk hledící na proslulé sousoší Vidění svaté Luitgardy na Karlově mostě, který by neměl tušení o základech křesťanské víry (proč je ten člověk přitlučený na kříž a co tam vlastně dělá? atp). "V zenu pravdu tušíme, a to i takovou, jíž málokdo porozumí," píše Matthiessen na str. 96, kde popisuje své prozření, ke kterému došlo poté, co po ranních meditacích potkal svou bývalou ženu a náhle pochopil, že umírá. Byla mladá a krásná, ale trpěla již nějakou dobu "záhadnými bolestmi". "Já se zrovna vrátil z meditací...a měl mysl úplně jasnou a možná proto jsem okamžitě viděl, že D umírá, a jistota prozření mě tak zaskočila, že ... jsem hned zmizel v koupelně, abych se trochu sebral a vůbec dokázal něco říct." Jeho druhá žena Deborah Love (44) měla rakovinu, ale on si uvědomil, že "nic není třeba a nic neschází, všechno už je a vždycky bylo a bude známé..." (svět je, jaký je). Trávil s ní pak poslední týdny jejího života a cítil, jak se proměnil jeho smutek, viny a výčitky: "Jako bych se probudil z dávného zlého snu, najednou jsem měl pocit, že je mi odpuštěno - nejen D, ale že jsem si odpustil i já. Dodnes mi právě tohle připadá jako největší požehnání, jakého se mi v životě dostalo. V těch posledních měsících se zdálo, že láska ani nikdy nezmizela, ale probleskovala mezi vlnami jako odraz měsíce podle zenu. A láska proměnila strašnou a krutou tvář, jakou má smrt na rakovinu." Podobně čelila Kristově smrti i sv. Luitgarda. Popsat takové věci je těžké a těžké je o nich číst. Mnoho zkušeností je nepřenosných. Je obtížné mluvit o zkušenostech z meditací nebo modliteb. Jak tu píší naši kolegové čtenáři, pro někoho je to jen záležitost neúspěšného hledání nebo dokonce módy, tak to chodí. Pro zájemce: zkuste knihu Co z vás (ne) dělá buddhistu (D.J. Khyentse) nebo Cestu uvědomění - průvodce meditujícího (Ram Dass). Matthiessen tenkrát s zenbuddhismem "začínal" a po smrti D ho pozval přítel na putování do Himaláje a o tom je tato kniha. Jeho syn Alex ji četl třikrát. Nejprve na střední škole, když zjistil, že „pro mladého čtenáře je to docela husté - existuje spousta toho, co byste mohli nazvat technickými popisy zen-buddhismu, takže jsem si to užil, ale pro mne to mělo omezenou hodnotu“. Ve svých 20 letech si znovu vzal knihu, když cestoval po okruhu Annapurna v Nepálu , „a celá kniha mi přišla mnohem živější, i když části buddhismu měly stále menší význam než popisy lidí a kultury a země“ . Tak se zkuste ke knize vrátit, já se k ní také rád vracím.... celý text

Jimi Hendrix - Nadoraz 1998, John McDermott

Hendrix byl génius kytary. Když jsme v šedesátém sedmém zakládali rockovou kapelu, muselo to být trio, jakým byla jeho Experience: kytara - basa - bicí. Snažili jsme se hrát jeho skladby a náš bubeník některé česky otextoval... Ale podívejte se na jeho koncert ve Woodstocku 69, hrál na kytaru stejně suverénně jako Mozart na klavír, kdepak bychom toho dosáhli! Kniha vás provede jeho začátky, vzestupem, odhalí, jak dostal do rukou poprvé svého bájného bílého Stratocastera, kterého potom na jednom koncertu upálil, kde stál Red House, o kterém složil své nejlepší blues, jak nahrál nedostižný Electric Ladyland, proč sešlo z nahrávání s Milesem Davisem (škoda!) a nakonec pochopíte, jakou smrtelnou pastí jsou pro úspěšné muzikanty kola showbyznisu.... celý text

Úzká stezka do vnitrozemí 2006, Macuo Bašó

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty. Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy: "Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky." Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán." Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku: Jsem odhodlán vyblednout na pustých pláních Mé tělo je probodáno větrem Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth. Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men: Na Velké cestě není žádná brána Jsou tisíce cest Jakmile jednou projdeš hradbou Kráčíš vesmírem docela sám Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti... A nakonec ještě Bašóův epitaf: Ne, nemohu dál Jen veškeré mé snění Jde pustým krajem... celý text