Pablo70 přečtené 498

Pelyněk s medem 1984, Eugenio Montale

Tedy - pelyněk s medem se bude prolínat i ve většině jeho básní, minulost ztrácí tvar a za sebou cítí básník jen chvějící se prázdno. Život a jeho trmácení je jako výstřel z pušky. Budete se prodírat jeho verši nahuštěnými do prostoru a máte smutně žasnout, že víc už není, tedy víc než ta ubohost, v níž se mísí mrtví s živými. „Ve skutečnosti je umění pro všechny a pro nikoho,“ napsal Montale. „Na vytvoření jednoho, je potřeba příliš mnoho životů.“ Lepší básně psal, když už psal pro své lásky. Xenie, stručné dárečky pro Mušku, která mu zemřela. Nositel Nobelovy ceny. (Anglický roh v překladu Jana Vladislava jsem nečetl.)... celý text

Bláznův kabát 1972, Josef Kainar

Co v knize najdete tu už bylo napsáno. Co v knize nenajdete: vzhledem k roku vydání také hodnocení Kainara jako komunisty, kterým byl od roku 1947. Michal Bystrov trefně napsal v hodnocení básníka: „...byl zkrátka geniální básník, ale už méně geniální člověk“. Komunismem nakazil řadu svých postav (zejména na divadle), ovšem vzhledem k řadě lidských charakterů, které ztvárnil, je to jen malá část jeho díla. Kainar si uměl trefně vybrat podivné lidičky, které můžeme potkat na ulici. Také jeho působení ve svazu spisovatelů je hodnoceno odlišně: od kolaborace, po útrpnost, s kterou prý bezdomovec Kainar musel snášet pobyt na Dobříši, komunistickém domově spisovatelů. Mišík popisuje své rozpaky, když jeli za spisovatelem na zámek Dobříš, kde jako zasloužilý spisovatel dlel. Vždyť to byl komouš! Jeho texty na albu Kuře v hodinkách obstály. Bídák nebo hrdina? Jak to bylo ve skutečnosti se už asi nedozvíme. Ale pokud máte Kainara rádi, neváhejte. Tady se vám nabízí Kainar v kostce.... celý text

Dílo II 1952, Konstantin Biebl

Verše z období poetismu asi patří k jeho nejlepším. Najdete je v tomto díle. Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka... Ví co je láska proto se zimou třese v poduškách/ a rukama hájí ňadra/ i svůj klín... Kristus Buddha a Mohamed/ to byla tulácká trojice svatá... Teď vy, má krásná společnice,/ též musíte se vysvléci... ...je to zádušní mše sloužená za Arthura Rimbauda/ vznešenými ptáky a posvátnými opicemi... ...mořskými koníčky plní se kavárna Slavie... Ráno jdou na passar prodávat ananasy/ aby jim voněly ruce/ až si budou na noc rozplétat vlasy... Probůh, básníku, proč ses dal ke komunistům? Nevzdal ses blahobytu ani po svatbě, kde jsi dostal od nevěsty bohaté věno. Po převratu 48 nastaly jiné časy. Soc. realismus. Oni ti to nezapomněli. Gottwald už kroutil lidem krky. Skočil jsi z okna Ani my ti to nezapomeneme. Stále tě čteme.... celý text

Hlad 1966, František Halas

Musím o jeho životě napsat: To bylo ještě v době, kdy se komunisté chodili modlit do kostela. (V dětství jsem o takových lidech občas slýchal.) Jeho matka byla silně věřící, on už byl komunista. Lidé věřili, že bolševik může jejich bídu vyřešit. Na konci života poznal, že se mýlil. Jeho poezie sdílí osudy této země. Mnoho básní je litanických nebo alespoň meditativních. Texty v próze se čtou lépe. Přece jen zemřel už krátce po válce, avšak po roce 1948. Je to dávno. Komunisté nazvali jeho básně pohrdlivě „halasovštinou“, dekadencí. (Podobně stavěný byl termín „holanovština“.) Odklon od stranické linie se neodpouštěl, aby si tak lidé mysleli ještě něco jiného, než je povoleno! Halas však dobře vycházel i s katolíky. Politika byla důležitější. Avšak poezie zůstala až dodnes, Tato kniha vás přehledně seznámí s jeho životem i dílem.... celý text

Studie ze starší světové literatury 1969, Václav Černý

Zajímala mě především stať o baroku a potom velmi podnětná stať Rilke a Češi. Jak rozdílný život žil Rilke například od Franze Kafky! I když Rilke byl snílkem, který žil sám pro sebe, zdá se mi jeho život v něčem marný a neutěšený, jako život Kafkův. Černý napsal velmi podnětné studie. Jestli se chcete něco literatuře dozvědět, přečtěte si je.... celý text

Terezka Planetová 1962, Vladimír Holan

Odvážný jazyk, před kterým musím i dnes smeknout: Kraj nemluvný, kraj kamenitý/ a do dřeně až bídou zrytý,/ kraj bez možností Tyto popisy v sousedství nádherných charakteristik: Dvacetiletý! Sražen kamenem.../ Nechápu Bloudím v bezejmenném/ a jenom svíčka v blázinci,/ která by měla plamen ve mně,/ ozářila by to, co chci Nebo jinde: Mé chlapectví Ne! Bez touhy jsem/ líčit vám víc než jedním rysem/ prudkým jak utopence vlas -/ otcovu smrt Až po závěrečné marnosti: Nevěřím tedy úsměvům/ na tváři mrtvých Všechno mýlí / Smrt dvojsmyslně klíčem kvílí .../ Odmyká? Zamkla? Který dům? Nebo: Tak po třiceti letech znova/ já kdekoho se na ni ptal,/ když vrátil jsem se na vinice,/ však nikdo už, ach, nikdo více/ ji nepamatoval - - - „Slova, která jsme tenkrát hledali, kterým jsme sypali na římsy jako sýkorkám, jsme nalézali až u Vladimíra Holana,“ vzpomínal tehdy mladý Jan Skácel na dobu válečnou a poválečnou.. Báseň je napsaná v roce 1943. Láska a smrt – trvalé motto básníkovo. Ty nezvyklé příměry jsou jako suky českého jazyka. Avšak mají svou krásu. Trvalý klenot naší poezie. Oba básníci to v komunistickém režimu pěkně schytali a potýkali se zákazy, Zajímavostí je, že se děj básně odehrává ve Vnorovech, odkud Skácel pocházel.... celý text

Poslední slova 2002, William Seward Burroughs

Burroughs a jeho kočky. Ulítlé myšlenky a slabost pro fet. Zajímavé vědět, co se mu honilo hlavou. Občas originální, ale genialitu a literární skvost bych v tom nehledal. Dokument o starém feťákovi nad hrobem.... celý text

Skvělá samota – Putování Pacifickou hřebenovkou 2021, Tim Voors

Dobře zvažte, s kým tuhle hřebenovku „podniknete“. Jestli jste duševně labilní, volte Cheryl (kniha Divočina), ale vězte, že tento Holanďan je skvěle integrovaný, sám se sebou i s rodinou. Jeho hřebenovku si vychutnáte ne jako léčení trablů, co si počít se svým životem, ale jak ho vylepšit. I když je výsledek podobný, není to totéž. Jeho úvahy z cest jsou rozhodně obohacující. Cesta je bohatě dokumentovaná obrázky a fotografiemi a dá vám představu, co všechno může taková cesta obnášet. My navštívili Pacific Rim na Vancouver Island, kde půjčují hole s rolničkami proti medvědům. A náš průvodce měl u pasu obrovský kynžál. Jestli by to pomohlo, nevím. Naštěstí jsme žádného méďu nepotkali. Ale byla tam cedulka, že tam byl medvěd včera spatřen – holky měly nahnáno, ale šli jsme. Knihu doporučuji.... celý text

Noční hlídka srdce 1963, Vladimír Holan

Tohle je trochu jiný Holan, než se svých pozdních sbírkách. Ten optimistický, bojující. Navážu na zde prezentovaný dialog v komentářích: V Otevřeném deníku vzpomíná Jan Vladislav, že ještě před Únorem 48 Holan nelibě snášel pochyby o Stalinově režimu. Zřejmě jim ještě věřil. Avšak v komunistickém režimu si pak dlouho ani neškrtl, až po letech mu vydali tuto reedici. Holan vepsal tyto dlouhé roky do básně: Proč těžký je tvůj let,/ proč se tak pozdí?/ Mluvil jsem patnáct let/ do zdi/ a zeď tu vláčím sám/ ze svého pekla,/ aby teď ona vám/ všechno řekla. Naproti Holanovi bydlel jiný Holan, krajský ideolog KSČ. Když Holan umřel, nepovolil recitaci jeho básně Jeskyně slov na pohřbu. Je tam verš ...a vymluví se na neplnoleté století... Prý křičel - To myslel nás, komunisty, že jsme neplnoletí! Smuteční oznámení (oficiální oznámení úmrtí Národního umělce) nechal prý rozeslat až v den pohřbu, aby nikdo nemohl přijít. Rudí ho nenáviděli až za hrob..... celý text

Podoben mraku život plyne... 2015, Šótecu

Japonci vždy milovali obřady. Těžko si dnes představit, že se sešla porota, básníci, kteří se rozdělili do dvou týmů a soutěžili, kdo na místě složí hezčí pětiverší. Vyhrál tým, který získal více bodů. Také Šótecu se těchto soutěží zúčastnil. Z básní dodnes cítíme, přes jejich starobylost, upřímnost srdce. Když Šótecu žil a tvořil, tato tradice trvala již několik staletí. Můžeme znovu prožít jeho životní pocity, vyjádřené verši.... celý text

Tancem pádu 2003, Roman Szpuk

„...mně pak život nahý, čistý, stále ohrožený ryzí život, ryzí vzpourou proti otroctví ducha, proti břemenu mamonu!“ Tak charakterizuje své motto Roman Szpuk. Svou poezii nazval dynamickou. Jeho život má dramatickou křivku. „Před smrtí ať všechny mé rány se znovu rozkrvácejí“, vykřikuje své žití. Znovu a znovu se koří přírodě a ženám. Hlubiny jejich těl jsou stejně tajemné jako okolní krajina. Fascinuje ho plynoucí voda. Jeho vjemy jsou vášnivě divoké: „jak jinak by řvala pod mými kroky tráva, kdybych já byl obrem, ona lesem byla.“ O své tvorbě píše: „dynamická poezie, která náhle zjevuje se jak podzemní proud, stává se mi ukazatelem. Nevíte kudy kam? Stéblo trávy sklánějící se ve větru to ví.“ Příroda má v sobě chuť taoismu. Nechte se vést a jeho poezii si vychutnejte.... celý text

Obeznámeni s nocí 1967, Lawrence Ferlinghetti (p)

O významu této antologie pro mladou českou poezii píše básnířka Sylva Fischerová: „Úžasný výbor Zábrany a Mareše z poezie amerických básníků Obeznámeni s nocí, znamenal pro mou generaci – troufám si tvrdit – něco víc než „jen“ básnickou četbu. Bylo to skutečné a zásadní poetické gesto, které zároveň v komunistickém Československu představovalo i gesto bytostné touhy po svobodě, kterou pro nás autoři beat generation ztělesňovali.“ Nejsem básník jako ona a mohu jen potvrdit její slova. Stejný vliv měl tento výbor poezie i na čtenáře. Četli jsme stejně dychtivě a plni naděje v lepší existenci. Bohužel nebylo tomu tak. Okupace a normalizace zhatila naše naděje. Ale ta kniha s námi zůstala. Dík pane Zábrano a Mareši! I když už básníci v ní obsažení nejsou dávno mladí (ba ani naživu), doufám, že jejím veršům porozumíte.... celý text

Sonáta o hudbě 1972, Jiří Pilka

Jip ( jak mu říkali skauti) byl rovnej chlap a tuhle knihu ještě stihl vydat před začátkem normalizace, za které byl ojejit. Kniha známého muzikologa ukrývá úvahy o univerzalitě hudebního výraziva, o tom, jak se rozdělila na vážnou a zábavnou atd. Jip do toho viděl a jeho úvahy jsou stále platné.... celý text

Pouze nevím 1991, Seung Sahn

Mistr Seung Sahn si dopisuje se svými žáky a trpělivě vysvětluje Amíkům, co je třeba udělat, aby porozuměli - vlastně neporozuměli ? Protože „pouze nevím“ znamená zvolit si vnímavost. A to stav mysli před myšlením. Protikladné myšlení produkuje názory, soudy, diskriminace a vytváří v nás tak zmatek. Kniha obsahuje části: Co je to zen, V práci, Vztahy, Otázka utrpení, Formy zenové praxe, Praxe koanů. Společná praxe, Učitel a žák, Přílohy. Mistr začíná své vyučovací dopisy oslovením a otázkou - Jak se máš? Kniha vám může posloužit jako úvod do problematiky, pochopíte, že chápat není co a je třeba jít životem bez úsilovného přemýšlení. Hlavní je zenová praxe.... celý text

Hořké nápoje 1987, Bedřich Stehno

Název sbírky by vám měl napovědět, o čem to bude. Že i obyčejný život není procházka růžovým sadem. Autor reaguje na protiklady života, se kterými se setkal a napsal na ně volným rýmem básničky. Není to marné básnění, je nám blízké, protože se můžeme dostat do stejných situací. Trochu kainarovské, ale Kainar to uměl mnohem líp. I tak básně nezklamou a číst Béďu (jak my říkáme Bedřichovi) (sorry, vole) je milé. A pravdivé. Klást do žen něžné rozbušky a zdivočelé roje Na smrtelné posteli ržát jako kůň Ržát dlouho A pak umřít vstoje (No, dokážete to?)... celý text

Koncert na ostrově 1967, Jaroslav Seifert

Sbírka vyšla po skoro desetileté odmlce způsobené básníkovým onemocněním. Přiznává to i na záložce knihy. A v první básni říká přímo: Nevím, jak začít. Hned dál nás zve: Kdopak je vlastně/ šťastný na světě?/ Pojď, zavřem okno,/ shrnem záclony/ a budeme si vyprávět, / co ty a já. Kniha je plná smrti (Smrt chodí k ránu, /v zrcadle má tmu). Ale je tu rozdíl oproti Holanovi. I když už mu bylo skoro stejně let, když to psal. Již to tu padlo to srovnání (viz jeden z komentářů). Smrt je navázaná na lásku a život. Není tu to holanovské zhnusení, které si on do básní míchá. Seifert říká: Vždyť život je jen vzlyk, a jiný život není/ a pod tím rozstříleným praporem je krásy dost. I když stojí „U branky na hřbitov“ nebo vzpomíná na mrtvé ve válce („Hrst černého tabáku“), stále je to o tom, „budeme si vyprávět, co ty a já“. On nám vypráví a my můžeme zcela normálně lidsky vyprávět jemu. A za to Seiferta milujeme. Holana můžeme obdivovat nikoli milovat. Alespoň ku stáru. V této sbírce se zjevil nový básník, s rozvolněným veršem, a zůstal takový do smrti.... celý text

Přehlásky 1967, Pavel Šrut

Když vyšly Přehlásky, bylo básníkovi 27. Hrál si s češtinou. Sbírka je rozdělena do oddílů: Slabiky/ Skloňování/ Názvosloví/ Citoslovce/ Přehláska/ Zpráva/ Totožnost. Některé básně jsou stručné, snad jako hry se slovy. Nejlepší jsou sonety známým básníkům (zřejmě oblíbencům) v části Skloňování. Poezie se snaží být osobní výpovědí o básníkovi. Páchnu jak ryba, jako host. /Nějak mi umrzlo. Jako kapr /po sklínce vzduchu lapu. /Ne a ne spolknout kost. Podobných příměrů tu najdeme mnoho. Jak praví básník: Poblíž a nikdy blízko. Daleko a nikdy vzdálen. Vzklíčil jsem stejnou hlízkou./ Padá tu stejný kámen. (Tato báseň je věnována básníku A. Brouskovi.) Měl talent. A jak pravil Jaroslav Wykrent – Když máš talent, tak se neubráníš...... celý text

Asklépiovi kohouta 1970, Vladimír Holan

Po vypití jedu Sókratovi farmakolog zkouší cit v nohách a následně i výše po těle. Těsně před smrtí Sókratés vyřkne svá poslední slova: „Kritóne, Asklépiovi jsme dlužni kohouta. Dejte mu ho a nezapomeňte!“ Jako by Holan chtěl upozornit, že i jeho čas se naplňuje. A po letech mlčení (vynuceného), nastal jistý čas nakumulovaného zhnusení. Už vstupní DOBA je plná hnoje až k lejnu mágů, brčálovitá močůvka stéká na zasvěcené louky pod hvězdnatě uhrovitým nebem s nádorem luny, a umím si představit jejich výmluvy (zakazovatelů) - „JE doba, to nejsme my!“ Jako bych slyšel to staré česká Já nic, já muzikant. Tolik k té Době. (Verše jsou z let 66-67.) Hned dál je definováno SLOVO jako strach ze smrti. A také, že jednou budem bezejmenní Vejde-li před oponu hnus, pak zoufalství je za ní, píše dál autor. Vysmívá se: ...jde-li vám o to, jak se šatit v krvavé tragédii až do nahoty (Tolik přetvářky kolem) Úvahy o smrti. A k tomu se přidává určitá redukce sexu na dědkovské vize: časté močení (močí nejen psi při slávě čubek, ale i ženy na Orfea – teritorial pissing?), varlata dramatu, ohanbí Helenino ozářené požárem Tróje, těžké obsese - ceckatá vytahaná oblaka s žilkami, povšechtné cáry červánků jako košile z měsíčkujích kurev (přece jen už mu bylo přes šedesát, proto tu jsou asi Holanovy ženy tak šeredné). ZA DEŠTIVÉ NOCI mu osud, který má naschvál jiný hlas radí, aby se zasnil, ale on si ze vzpomínek nemůže vybrat nic...leda stárnutím omládlé utrpení. Láska a život jsou soustavně pošlapávány (bezmocně mlčí tvůj život, ztracený v srdci, nenalezený v lásce nesmyslnost života se může spolehnout jen na pohlaví...nasloucháme ne jen na chvíli volání pouze trpného pekla také nám chybí mnohé, i když milujem: tak láska nebo vůle). Ve svém smutku konstatuje že i hoře je vášeň, která chápe, jenomže bez lásky. A hovna stárnou před jarem a kde močící osud vybírá současné i milostné. A jako by tu bylo stále ještě málo sebevrahů. Samozřejmě jsou tu i jiná témata. Ale na konci sbírky je život definován jako kus zdi (mohl bych napsat pink floydovské another brick in the wall) živené smutkem a užírané močením fantómů, kteří ji pak přelézají. A básník se ptá: Ano, ale na kterou stranu, když se stále dohadují, zda zde a jinde je vrozené? TO JENOM SMRT je bez otázek Sama Umění pro umění. PS.: prý gnómická poezie (Gnómická poezie - Skládá se ze smysluplných výroků vložených do poezie na pomoc paměti. (To nám tedy pomoh!) Gnómové byli známí Řekům jako trpaslíci, z řeckého slova pro „názor“. A Gnome byl definován alžbětinským kritikem Henry Peachamem jako „rčení vztahující se k mravům a běžným praktikám lidí, které s výstižnou stručností prohlašuje, co by se v našem životě mělo dělat, nebo nedělat“. ) Tak tedy vnímá svět kolem sebe stárnoucí Holan...... celý text

Metličky 2011, Jan Skácel

Nevím, jestli věděl Skácel, že opravdu existuje obec Bezpráví (když jedete vlakem kolem Tiché Orlice na Moravu). Tato malá sbírka je velmi silná a to nejen pro jistou fascinací smrtí. (Tu měli i Holan a Mikulášek.) Řekl bych, že Skácel o ní věděl hodně. Metličky byly poslední sbírkou, která mu vyšla před zákazem publikovat. Je tolik univerzální (všelidská), že zachází až k buddhistickým vizím (Ryba která chodí po mostě). Ta skvělá práce se slovy, i s těmi nejkratšími větami - Třetí smuténka Tak míjející Pase krávy Zakletá v písni Nešťastná Cesty v polích se rozcházejí Vše utonulo Kdo ji zná Už můžeme (skoro) vymazat jeho tři velké smutky – už víme, kde zemřel, kdy to bylo a vlastně ještě nevíme, kde se na onom světě octnul tak to chodí.... celý text

Dita Saxová 1969, Arnošt Lustig

Kniha má i nenápadně vložený (ale dobře čitelný) politický rozměr, ač se o něm nikdo nezmiňuje. Děj končí po únorovém rudém převratu v Československu, Dita už je však ve Švýcarsku. Emigrovala a stýská se jí. Hergot, řeknete si, kdyby neemigrovala, žila by si! Jak? To jí přece píše ausgerechnet rudý Munk z Prahy v poslední kapitole: - Jistě slyšíte i tam u vás hodně o událostech, které se u nás staly. Nebude už chudých a bohatých. Bude jen spravedlnost. - To je to poslání, o kterém se mluví na záložce. - Rudá je barva naděje. Tady i tam, kdekoli. - Do srpnové okupace byl Lustig v KSČ. Pak také vzal kramle do USA. Ve fašismu se nedalo žít ale Zaplať Bůh, že i komunismus zkrachoval... (pozn.: Četl jsem 1. vydání z r. 1962, jak byla kniha později přepracována mi není známo.)... celý text