Pablo70 přečtené 499

Úzká stezka do vnitrozemí 2006, Macuo Bašó

Pár poznámek k pochopení Bašóovy cesty. Dnes cestujeme ze zcela jiných důvodů, než Bašó ad. tehdy. Klíč ke knize je již v prvním odstavci knihy: "Měsíce a dny jsou pocestní věků a roky, jež plynou a míjejí, nic než poutníci času. I těm, kdož prožijí život na palubě korábu či potkají stáří vedouce za uzdu koně, jsou dny pouhou poutí a cesta jejich příbytkem. Nejeden bard dávných dob na cestách zemřel, a i mne po léta zval s větrem plynoucí obláček, až jsem nemyslel na nic než na daleké toulky." Pouť věčností je buddhistické pojetí života jako sled nových zrození. My všichni jsme na této cestě. Tenkrát lidé necestovali z pouhého plezíru, jako my dnes. Ani asketičtí mniši ne. Pro ně měla pouť náboženský význam. Útrapy cest pro ně znamenaly tříbení ducha a osvobození od světských závazků. To samé udělal i Bašó při své poslední cestě. Dovedete si představit, že byste prodali svůj dům a vydali se napospas všemu, co vás může potkat na cestě do neznáma? Bašó na tom ke všemu nebyl zdravotně nijak dobře. Ve svém deníku píše: "Většina věcí, které jsem si vzal na cestu, se ukázala být zbytečnou přítěží a tak jsem je postupně zahodil. Přesto jsem dál nesl na zádech papírové roucho, slaměný plášť do deště, kámen na roztírání tuše, štětec, papír, jídelní krabičku a další věci, což pro mne znamenalo značnou zátěž. Nohy se mi podlamovaly a tělo pozbývalo sil. Snažil jsem se jít dál, ale postupoval jsem jen velmi pomalu s třesoucími se koleny, zcela vyčerpán." Zdá se, že Bašó vyhledával utrpení. Jednou napsal haiku: Jsem odhodlán vyblednout na pustých pláních Mé tělo je probodáno větrem Za těchto zkoušek pak psal svá haiku o krajnostech i krásách života. Jeho básnický projev se tříbil. "Bez slz není satori," řekl znalec zenu R.H. Blyth. Osamělé cestování se nám může zdát poněkud bláznivé. Ale jak praví WU-men: Na Velké cestě není žádná brána Jsou tisíce cest Jakmile jednou projdeš hradbou Kráčíš vesmírem docela sám Co znamená "osamělost" pro zenového básníka? Znamená to "sám a zakořeněn v základním já". Je to Buddha sedící pod stromem bódhi předtím, než nalezl svých pět žáků. Jsou tisíce cest a podle buddhismu existují 84 tisíce klamných cest, které se stávají cestami k poznání. "Jakmile jednou překonáš tuto hradbu, kráčíš vesmírem docela sám." D.T. Suziku dodává: "...v královské osamělosti kráčíš vesmírem." Rodíme se nazí a sami a takto také odcházíme. Mezitím jdeme po stezce poznání. Bašó své prožitky vtělil do svých haiku. Jak podotkl Róši Aitken: "Tento duch sdílení s ostatními je duchem bódhisatvy zachraňujícího všechny bytosti. Skutečná samota je právě tak s vesmírem, jako ve vesmíru." Básník je na cestě, jeho já se rozplývá v nekonečnosti... A nakonec ještě Bašóův epitaf: Ne, nemohu dál Jen veškeré mé snění Jde pustým krajem... celý text

Já je někdo jiný 1962, Arthur Rimbaud

Bylo mi 15, když jsem sešel patro (knihovna byla v našem domě) a půjčil si tuhle dosud málo očtenou knihu. Bože, jak silně jsem cítil, že i "já je (jsem) někdo jiný"! Rozhodně jiný než rodiče a většina mých spolužáků. A pak jsem poznával další stejně potižené vrstevníky, někteří také psali básně... Nebylo snadné tuto knihu získat, a když se mi to povedlo, léta jsem si v ní četl, dokonce jsem si předsevzal, že se naučím francouzsky a vychutnám si Rimbauda v originále. Při autostopu v Polsku nás svezly dvě Francouzky a Christine-driver mi pak poslala paperbackové vydání jeho básní. Mé námluvy s franštinou nikdy nedopadly. Mí kámoši také postupně přestali básnit. A Rimbaud s tím přestal dřív, než my: "Pokoušel jsem se vynalézt nové květiny, nové hvězdy, nová těla, nové jazyky. Věřil jsem, že jsem získal nadpřirozené schopnosti. Jak vidím, budu muset svou imaginaci a své vzpomínky pochovat. Krásná sláva umělce a vypravěče je v tahu. Já, já, který se pokládal za mága nebo anděla zproštěného veškeré morálky, jsem se ocitl zase na zemi, abych si hledal úkol a chopil se drsné skutečnosti." (Sezóna v pekle) Jste-li mladí, neváhejte a čtěte Rimbauda, dokud ještě můžete cítit to jeho magické: "Já, je někdo jiný"!... celý text

Nanao 2002, Nanao Sakaki

Když zemřel, jeho přátelé mu poslali mnoho vzkazů a básní, vyjadřujících jaký byl. Tahle ho dobře vystihuje: stará duše básník radarový operátor houbař pouštní krysa - milovník 10 000 řek rozbíjející zrcadla, aby našel hvězdy co jsou k snědku A ještě skvělá vzpomínka, kterou napsal Lee Bentley 6. ledna 2009: Když jsem byl na univerzitě studovat keramiku raku, začal jsem se zajímat o zenový čajový obřad, který byl spojen s technikou raku. V té době jsme měli hostujícího profesora, pana Inue, který byl kulturním znalcem Japonska. Řekl jsem mu o svém zájmu, a že bych chtěl cestovat do Japonska, abych viděl obřad, jak jsem o tom četl v zenových textech. Pan Inue velmi jemně vysvětloval, že to, co jsem chtěl vidět, zmizelo již v 19. století. Takže jsem rezignoval, že už to nikdy neuvidím. O mnoho let později (197?): Bydlel jsem v Arroyo Seco a cestou z Taosu jsem sebral stopaře, to bylo Nanao. Bydlel v opuštěném školním autobusu v lese na hoře na vrcholu silnice. Když jsme se na silnici dostali co nejblíže, vystoupil a zeptal se nás, jestli si dáme čaj. Vydali jsme se tedy lesem k jeho školnímu autobusu. Nanao zažehl malý oheň v hibachi, který měl uvnitř tohoto vraku autobusu, a ke mému naprostému úžasu udělal klasický obřad zenového čaje, přesně jak jsem četl během svých vysokoškolských dnů. Dělal to tak přirozeně, jak jen bylo možno, pokračoval v „brilantním“ rozhovoru, a přitom mával zeleným čajem v konvici, byl jsem v úžasu a viděl před sebou to, co mi bylo řečeno, že zmizelo z tohoto světa. Bylo mi požehnáno, že jsem Nanaa poznal, byl ztělesněním zenového blázna, budu ho hledat v horských mlhách. Jeho básně nelze nemilovat. Čtu je už mnoho let před spaním... R.I.P.... celý text

Lunapark v hlavě 1962, Lawrence Ferlinghetti (p)

Takovéhle knihy byly zjevením! Stály se na ně fronty. Máte ji? Vyšla česky pouhé čtyři roky po americkém vydání! Díky, pane Zábrano! Jazyk překladu je stále dokonalý. Stylisticky se L.F. odlišoval od Beatniků, ke kterým bývá přifařován. Důležitější pro něj bylo jeho nakladatelství City Lights, kde mj. vydal Ginsbergovo Kvílení, které způsobilo společenský skandál. Četl jsem tuto sbírku jako -náctiletý a moje nejoblíbenější byla ta o cukrárně za nadzemkou, něco takového tu prostě nebylo: V malé cukrárně za nadzemní dráhou tam jsem se prvně zamiloval do neskutečna Ovocný rosol v pološeru zářil tenkrát to odpoledne v září Po pultě špacírovala kočka mezi cukrovými špalky vanilkovými rohlíčky a žvýkačkou Ňam-ňam Venku padalo listí jak umíralo vítr odvál slunce k temnotám dovnitř vběhlo děvče Vlasy plné deště Zadýchaná ňadra se zvedla pod těsnou blůzou Venku padalo listí a naříkalo Moc brzo! moc brzo!... celý text

Zemědům 2000, Gary Snyder

Je to i moje oblíbená knížka, po které můžete sáhnout a otevřít ji kdekoli a přečíst si kousek a přemýšlet o něm. Černý obal s dřevotiskem "Vlna" Kacušika Hokusaiho s horou Fudži na mne shlíží s horní poličky knihovny už řadu let. Evropané mají problém pochopit zenové myšlení, proto jsou části deníků pro ně nestravitelné. Nicméně přidávám stať o tom, co vlastně Snyder v Japonsku dělal: Jak se pozornost obklopující beatnickou generaci šířila, udělal Snyder něco zcela typického – odjel úplně sám do Japonska. V prázdném pokoji – „jen pár knih a stůl“ – v Šokoku-ji v severním Kjótu, jednom z chrámových měst zenové sekty Rinzai – působil jako osobní asistent rošiho, neboli zenového mistra. „Celý první rok jsem mu připravoval snídaně a obědy a učil ho angličtinu. Přitom jsem studoval japonštinu a čtyři až pět hodin denně meditoval.“ Týden z každého měsíce navštěvoval místní zenový klášter, kde se účastnil intenzivní meditace neboli seššinu, „soustředění mysli“. V jednom eseji popsal, jak probíhá takový normální den. Vstává se ve tři ráno, obličej se „opláchne ledovou vodou z kamenné misky“, potom se po dlouhou dobu sedí v lotosovém sedu. „Někoho mohou nohy z dlouhého sezení bolet, ale až do chvíle, kdy Jikijitsu zazvoní na zvon, neexistuje pro nikoho žádná úleva.“ Po dvacetiminutové přestávce pokračují mladí mniši v sezení. „Kdokoli by ve chvíli, kdy Jikijitsu prochází místností, neseděl na svém místě, je sražen z podušky.“ V dopise příteli Snyder vtipně poznamenal: „Oblékám se do buddhistických rouch & vypadám úplně jako potrhlý orientálec.“ Po krátké návštěvě Spojených států v roce 1959 se vrátil do Japonska, tentokrát s básnířkou Joanne Kygerovou. Dvojice se brzy vzala (Snyder byl již dříve krátce ženatý s Alison Gassovou). Soudě podle zápisků v denících Kygerové, které si o Japonsku a Asii vedla, začalo brzy docházet k neshodám v tom, co oba od života v Asii očekávali. Kygerová píše: „Krátce po příjezdu do Japonska se mě Gary zeptal: ‘Nechceš studovat zen a zbavit se svého ega?’ Byla jsem naprosto v šoku: ‘Cože! Po vší té námaze, kdy jsem si nějaké vybudovala?’“ Deníky končí návratem samotné Kygerové domů. „Nedovolil mi ani mít dřevěnou lžíci,“ píše. (James Campbell,16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)... celý text

Praxe divočiny 2005, Gary Snyder

Kdo jiný by měl mít zkušenosti s praxí divočiny než ten, kdo tak žil: Odlehlost sto akrového ranče je tak značná, že Carole, jež pochází z Japonska, je vždy nadšená vyhlídkou na „setkání s někým novým“. Snyderovi žijí v široké komunitě asi čtyřiceti rodin, kde je „každý zcela soběstačný, přesto všichni spolupracujeme a půjčujeme si věci“. Kai vzpomíná, jak se svým bratrem „chodili do školy, což byla budova s jedinou místností, asi pětačtyřicet minut pěšky lesem. Třídu tvořila směsice dětí původních místních zemědělců a nové vlny obyvatel, kteří přicházeli zpět do lesů, aby se pokusili žít blíž přírodě a soběstačnějším způsobem. Můj nejlepší kamarád ve škole byl syn místního dřevorubce. Byli velmi konzervativní. Jeho rodina se nám tak trochu vyhýbala, ale byli to dobří lidé.“ Snyder se snaží odlišit svůj způsob života od „navrácení se k půdě, anti-kulturní utopistické představy života mimo společnost. To je v pořádku, když chcete žít tak, jako žil po celý jeden rok Thoreau a můžete přitom zajít k Emersonovi na večeři. Ale tohle se víc podobá původnímu hospodaření na farmě a na ranči na západě, kde lidé žijí daleko od sebe a musejí ovládat určité dovednosti potřebné k přežití, ačkoli dnes už náš život závisí na technických vymoženostech, jako jsou řetězové pily, generátory, sekačky na trávu a tak dál. Když jsem sem přišel, nic z toho jsem neměl a může se stát, že jednou zase nic z toho mít nebudu. A tak jsou i jiné způsoby.“ Kai zdůrazňuje tátovu náklonnost k „dělání věcí postaru, s nástroji vyrobenými na místě, s věcmi, které jsou vyrobené s důvěrným poznáním místa a také s pochopením, že svět se velmi rychle mění a technika může být pouze pomíjivou berličkou, náhradou za hlubší porozumění pro to, jak někde žít.“ Nejbližší obchody jsou vzdálené padesát kilometrů v lesnatém Nevada City, plodu zlaté horečky v roce 1849, ne větším než anglická víska. Jak Snyder prochází hlavní ulicí, která připomíná scénu z filmů o divokém západu, lidé ho zdraví ze všech stran. Ačkoli vzbuzuje dojem, že je nejšťastnější doma mezi svými, má čas pro všechny. Bodrý hromotluk v místním baru ho poznává z básnického čtení na farmě před téměř čtyřiceti lety. Jeho vzpomínka na tuto událost je dokonalá, zatímco básník si vzpomíná jen mlhavě. „Vy si to nepamatujete? Napsal jste mně a Anně do knihy věnování.“ „Myslím, že si vzpomínám,“ říká Snyder. „A pamatujete si, jak z té knihy ukousla kráva kus stránky? A vy jste napsal věnování i pro ni.“ (James Campbell, sobota 16. července 2005, The Observer. Přeložila Michaela Červenková.)... celý text

Tulák a svět 1968, Maxim Gorkij (p)

Gorkého bosácké povídky rozhodně stojí za přečtení. Na rozdíl od jiných mohl psát ze života: v 11 osiřel a začal pracovat, byl poslíčkem v obchodě, dělal sluhu, myl nádobí na parníku, byl kresličem, nakladačem, zahradníkem, pekařem, hlídačem na trati, divadelníkem a procestoval celé Rusko. V těchto povídkách je sám vypravěčem (v povídce O první lásce vystupuje dokonce pod svým jménem Peškov). Poznal mnoho lidí, mnoho osudů. Politiku zde ještě nehledejte, to až ke konci života musel psát "socialisticky" (a přesto byl pod Stalinovým dohledem). Tyto povídky jsou drsné s přídechem romantiky a mladické touhy. Přijdou Psoty Lopoty, za nimi jdou trampoty. Trápoty a rámusy, srdce bude na kusy! Bude zle! Bude zle! Schoval bych se, nemám kde!... celý text

Na Jeseníky! - O putování jesenickými horami, turistických bedekrech a mapách do roku 1945 2019, Jiří Glonek

Je to bezesporu famózní kniha o turismu v Jeseníkách: odborné pojednání, rejstříky, obrazové přílohy... My to máme doma rozdělené: já mám rád Jeseníky a moje žena Jizerky. A musím uznat, že Kniha o Jizerských horách (Nevrlý) se čte stokrát líp. Na Jeseníky bude dobrou studijní pomůckou, Kniha o Jizerkách vás vezme za srdce.... celý text

Sursum 2004, Ivan Diviš

Chca nechca musím navázat na předřečníka Elfose a jeho: Čtěte, lidi, čtěte poesii Ivana Diviše, stojí to za to. Co se, probůh, stalo tomu údernému básníkovi, že za pár let změnil slovník a jeho Sursum je plné výrazů jako "svět zešílel zoufá si nastal konec - vše už je opuštěno vším - sám, osamocen, opuštěn - useknout ruku! zabavit majetek! přikurtovat na trhací stůl! - proč je básník soustavně křižován a jeho práce špikovákem blbců cupována na koudel?" ... atd. Mám 1. vydání sbírky Sursum, vyšlo v nákladu 500 kusů v nakladatelství České Budějovice roku 1967. Sbírku věnoval katolickému básníkovi... Zdá se, že vydání takové sbírky tenkrát vyžadovalo určitou odvahu, i když jen v malém nákladu..., ale přece, byl to obrat: Diviš jen 5 let předtím opěvoval velkého Maa, který "skloněn nad mapou obrovitosti/ štětcem lásky/ tuší něžného hněvu/ lavíruje Čínu..." a "drahého vousáče" z Kuby: "Fideli, neodcházej ještě/ nechceš se osvěžit banánem nebo ananasem? Na, tady máš ananas - a neodcházej, mluv dál!" A odvážně porovnává sílu sovětských komsomolců z Krivého Rohu, se svýma rukama které "bijí na klávesy služebného stroje a snaží se po dlouhá a klopotivá léta odpíchnout výheň života." Inu, Fidel ještě neodcházel, Diviš to však po okupaci 1968 konečně odpíchnul. Jak na něj vzpomíná v denících Jan Vladislav, typické bylo jeho "kolísání mezi Kristem a Marxem". (J.V. - Otevřený deník). Tož, čtěte Ivana Diviše a vyberte si, zda jste pro Krista nebo toho komunistu z Trevíru... a podle toho zvolte příslušnou sbírku. Bude to vždycky stát za to! A ještě jednu z novotnovských let na závěr: Píšou si náš pionýr a pionýr z Ghany. Africký pionýr píše: Máme se krásně. Celý den jíme banány, koupeme se a chodíme nazí. Náš pionýr odepisuje: I my se máme krásně. Taky se koupeme a kdybychom jedli celý den banány, taky bychom chodili nazí! Básník zajisté promine...... celý text

Písně Vrbovýho proutku (eskymácká poezie) 1965, Ladislav Novák

Možná jste četli antologie lidové poezie různých národů (Rusů, Ukrajinců, Španělů...), ovšem slovesnost tzv. přírodních národů je trochu jiná kategorie. Tyto národy ze sebou nemají dlouhý civilizační vývoj a žily donedávna tak, jako jejich předkové. Většinou nemají žádné písemnictví a my jejich slovesnost známe z prací etnografů, antropologů a cestovatelů. Takové jsou i Písně vrbovýho proutku. Jdou ke kořenům lidské existence v drsné přírodě na severu. Jsou stejně přímočaré jako černošská blues. Abyste jim líp porozuměli, doporučuji Grónské mýty a pověsti sebrané Knudem Rasmussenem (pěkná drsárna!) nebo jeho Cestu bílým tichem. A skvělý archetypální výklad inuitského mýtu o Ženě Kostře najdete v knize Ženy, které běhaly s vlky od výborné vypravěčky Clarissy Pinkoly Estés (to budete koukat!). Pokud vás zajímají rozdíly mezi naším myšlením a myšlením přírodních národů, určitě si přečtěte knihu Myšlení přírodních národů od otce kulturní antropologie Clauda Lévi-Strausse. To vše jako nadstavbu této útlé knížečky "lidové" poezie.... celý text

Prostory spánku 1984, Robert Desnos

Červen 1945. V terezínském ghettu řádí tyfus a mezi nakaženými poznává mladý český medik osvobozeného básníka Roberta Desnose. Dorozumí se s ním, ale je pozdě. Bývalý vězeň umírá 8. června. 14. června se koná v Praze tryzna za zemřelého. Vítězslav Nezval tu čte báseň napsanou při této příležitosti. V novinách o smrti básníka píše Josef Kainar. Za pár dní veze do Francie básníkův popel František Halas. Už jen sledovat osudy tohoto avantgardního básníka je dobrodružstvím. Kniha je skvěle vypravena a tištěna na křídě, opravdový klenot každé knihovny! "Nikdy jsem nepoznal nikoho, kdo by miloval život víc než on, Robert je pro mne příkladem člověka, který se střízlivým lidem zdá být bláznivý, přitahuje nenávist zbabělců i zaprodanců a naopak sdružuje všechny, jejichž srdce překypuje, příliš překypuje dobrem."(Jean-Louis Barrault) Máte-li takové srdce, přečtěte si o něm a ochutnejte jeho básně.... celý text

Sto tváří lásky 1968, * antologie

Tuto knihu jsem zachránil před stoupou z vojenské knihovny na začátku normalizace. To jsem už věděl, že Ivan Sviták je na indexu a bylo mi jasné, co se stane s jeho knihami. Husákův režim zakázal i lásku! Kniha vyšla za vzepjetí naší kultury v roce1968. Rukopis prý byl připraven jako antologie 1000 tváří lásky, vyšla jich však jen první stovka a šlus! České básníky zde nenajdete, já měl nejradši ty méně známé autory a pídil se podle bibliografie po jejich knihách. 100 tváří lásky mám protkanou záložkami, mohu ji denně navštívit a vložil jsem do ní dalších pár oblíbených básní. Byl bych zvědav, jestli je I.S. měl na seznamu, ale to už se nikdy nedovím... Vřele doporučuji!... celý text

Místa na půl cesty 2011, Rory Stewart

Abdul Haq se obrátil na mě a zeptal se: "Za kolik se v Anglii koupí manželka?" "Ale ty už jsi ženatý." "Chci druhou manželku." "Nic. V Anglii nemusíš platit." "Tak proč tedy nezajedu do Anglie a nedostanu jednu zadarmo místo toho, abych tady platil pět tisíc dolarů?" "Nevím." Abdul Haq se na mě podezřívavě podíval. Pokud se vám zdál Lovec draků (Hosseini) dost drsný, nutno podotknout, že Stewartův cestopis je prost romantizujících prvků a la Hollywood. Je to kniha, kde se nejvíc o obyvatelích Afghanistánu dozvíte z četných dialogů: jak myslí, jaké mají představy o světě, jak se chovají k sobě navzájem. Kdepak, ti lidé nemají vůbec pojem o něčem, čemu tady říkáme multikulti. Dr. Ibráhím, nový guvernér Ghúru, se postavil před mikrofon, aby promluvil o demokracii. "Nepoužívejte slovo demokracie. Je to neislámské," zakřičel mulla vedle něj. "Demokracie není arabské slovo, je z angličtiny," odpověděl Dr. Ibráhím. "V tom případě je to tedy v pořádku, " prohlásil mulla. Nevěřím, že tato výměna pro někoho něco znamenala, všichni se však zdáli spokojeni. Tenhle člověk ví, o čem píše. Zažil to na své pěší tůře z Herátu (kde slouží i naši vojáci) do Kábulu.... celý text

Mozartiana 1987, Vladimír Holan

Proč tu jsme, ptáme se v snách. Proč jsme tu byli, ptáme se probuzeni. Proč tu budeme, až nebude nás víc? Jeho odpověď je zázrak. Krása! Sbírka Mozartiana začíná a končí na Bertramce. Básník nás vede ke skladateli F.X. Duškovi, v jehož vile Mozart komponoval operu Don Giovanni, a to prý na objednávku pražské zednářské lože, do které pak sám vstoupil. V Mozartových stopách pojďme dál a opusťme Prahu: vydejte se na sever a navštivte malou osadu Chtěborky nedaleko Jaroměře, kde se F.X.D. narodil a Mozart tam také zavítal - pořádají se tam letní hudební slavnosti. Zajeďte do Chotče u Jičína, kde se v září 2020 odehrál koncert Vivat Kuchař!, neboť to je rodiště varhaníka a cembalisty Jana Křtitele Kuchaře, který hrál při Mozartovských premiérách oper v Praze a byl také členem zednářské lóže. Mozartova hudba je v Čechách stále doma. A Holanova sbírka jí vzdává hold.... celý text

Smrt a sen a slovo 1965, Vladimír Holan

Tuhle knížku mi věnoval kamarád, s kterým jsem hrával divadlo... za dva roky emigroval do Paříže. Je to má vzpomínka na něho. I knížka je výběrem Holanových básní, ve kterých vzpomíná na kraj dětství, vyrůstal v Podolí u Bělé pod Bezdězem, kde rodina žila v letech 1911-19. Zde také prožil bratrovu smrt, kterou se pak po celý život zabýval: „A já od té doby nevím, co je život. Kdybych tak aspoň tušil, co je smrt!" S tím také konvenuje tragický osud K.H. Máchy, Holan nejen vídal starý hrad, ale chodil i do augustiniánského kláštera v Bělé na hodiny latiny a tyto vlivy se v něm mísily, představoval si, že je mnichem, „ovšem středověkým mnichem, který by měl strohé lůžko, v koutě librář a v záhlaví Toho, který byl navěky ukřižován..." K tomuto dětskému snu však vzápětí dodal: „Už jako mladý hoch, jak jsem slyšel šustnout sukýnku, zapomněl jsem na cely, na klášter, na mnišství." Krajská nakladatelství se v 60.letech odvážila vydávat nekonvenční knihy, tato je jednou z nich. Díky!... celý text

Bolest 1966, Vladimír Holan

Kniha poezie je jako jezero, z kterého se můžete napít, ale celé ho naráz nezdoláte. Knihu jsem měl dlouhá léta v přihrádce poezie, ale častěji jsem do ní zavítal po smrti mé ženy... I Holan se seznámil už v dětství se smrtí a jak už tu bylo řečeno, verše ze sbírky Bolest psal v letech po komunistickém převratu, kdy nesměl publikovat. Tehdy vyjádřil své pohrdání a zoufalství v básni Nepřátelům (1949): „A už mám dost vaší sprostoty, / a nezabil-li jsem se ještě, pak jen proto, / že jsem si nedal život/ a že kohosi miluju, protože miluju sebe... / Můžete se smát, ale orla napadne jen orlice / a raněného Achilla jen Briseovna. / Být není lehké... Lehká jsou jen hovna..." Rozumím ti, básníku, i tvé bolesti, cítil jsem ji také.... celý text

Stvořitelé a spasitelé 2011, Geraldine Brooks

Knihy o knihách jsou prima. Víte, že Sarajevská hagada byla k vidění i v ČR? I když jsem si početl, musím se přiklonit k otázce, "zdali by nakonec mocnější než skutečností vágně inspirovaná fikce nebyl román-dokument". Viz recenze Hany Zahradníkové v Respektu (mrkněte do recenzí).... celý text

Jak chutná moc 1990, Ladislav Mňačko

Víte, kterou píseň Jardy Hutky označili soudruzi za absolutně antikomunistickou? Budete se tomu smát, je to halekačka Kamna s verši: Potvora jedna, zlověstně hučí, je celá zarudlá, všechny nás zničí, sálá a myslí si: však já vám zatopím, jenže já, hrdina, vůbec se nebojím, uá, uá ... Mňačkova kniha Jak chutná moc byla také zakázaná. Mj. i proto, že Mňačko bez okolků popisoval soudruhy ze stranické špičky, jak chčijou svorně, generálního tajemníka strany nevyjímaje, u příkopu silnice, obklopeni svými ochrankami a doma jsem se ušklíbal nad tím, že Bůh nad námi je prost tělesných potřeb, kdežto Brežněv musí někde smrdět na hajzlu. Smích je potravou duše chudých a ponížených.... celý text

Růže ran 1959, * antologie

Barokní Praha se mi otevřela poté, co jsem přelouskal tlustospis Český barok a mohl se volně toulat po kostelích a náměstích, v létě i po zahradách pobělohorské šlechty, které neztratily svůj půvab ani po třech staletích. Vůbec tu nešlo o nějaké skončené děje dávných dob, ty všechny domy, mosty a paláce nebyly pouhé relikvie neboť do nich bylo možno vstoupit nebo je přehlédnout z vyvýšeného místa a k tomu se nejlépe hodilo místo nad Zámeckými schody, všechna ta barokní nádhera tvořila tu adorovanou Prahu a mně nezbylo, než hledat dveře kudy vstoupit do její současnosti, a dveří jste při troše snahy nacházeli nespočet, zvláště když jste měli ještě trochu štěstí, že vám přednášeli znalci jako doktorka Neradová, která třímala jako nejsvětější svátost bleďounce zelenou knížečku Růže ran (Světová četba svazek 203, SNKLHU 1959) a během jedné lekce vám zjevila souvislosti a proudy barokní německé poezie a jeho návaznosti české, ("Barok je poslední obsažné slovo staré Evropy. Co přišlo bezprostředně po něm, jsou toliko útržky jeho souvislé řeči, jednotlivé barvy spektra, v něž se rozložilo bílé světlo baroka. Části, spjaté dotud v dramatický, protože vratký celek, neustále hrozící sesutím a tím právě schopný rozvoje..."), cítili jsme v těch chvílích hroznou statičnost, ztrnulost celého systému v kterém žijeme, neschopnost naší Alma Mater nám poskytnout dobré vzdělání, sehnal jsem pak tuhle brožovanou knížečku v zapadlém koutě antikvariátu a když jsem ji otevřel, našel tam napsáno roztřesenou rukou starého antikvariátníka 27T762/ 1,- tolik dnes stály Saudkovy překlady německé barokní lyriky XVII. století, a ptal jsem se, jak dlouho ještě budou trpět na naší univerzitě katolíky, jako byla dr. Neradová, byla určitě katolička, protože jsem takové lidi znal už od dob, kdy mne učil jako dítě hudební nauku pan Čakrt, varhaník v našem kostele, kterému se nenápadně houpal pod ohryzkem zlatý Ježíšův kříž, a později, když jsem tajně chodil na vojně s kytarou do kostela před kasárnami a za doprovodu jednoho apsíka z Brna, který také hrál na varhany a shora s kůru se díval na paní lékárnici Boženu, jak otáčí hlavu, když jsem svým jasným hlasem začal zpívat Truvérskou mši. Byla ze stejného těsta jako barokní poezie: Vzduch plakat poustal, obloha snímá šlář černavých oblaků, už jenom zdáli hřímá, lehounkou horečkou van větru lesy jímá, svou slunce spanilou zas pozdvihuje tvář, květiny na lukách i v hájích řadíc k reji: slast chutná sladčeji, ba milost milostněji. (Paul Fleming – Po dešti) Nebylo pochyb. Slast chutnala za slunečního jasu stále sladčeji i po třech stech letech! Já ty lidi znal! A se studem zakrýval své mezery, které nezacelí jedna přednáška v roce 1977...... celý text

Život 2011, Keith Richards

"Slyšel jsem pár vyjádření o hudbě, která na Keithe sedí. Víte, kdysi dávno se říkalo, že zvuk kytary dokáže léčit dnu a epilepsii, ischias i migrény. Myslím, že dneska lidem chybí údiv. Keith se dokáže pořád něčemu divit. Zastaví se, zvedne kytaru nahoru a chvíli se na ni jenom tak dívá. Jako by ho mystifikovala. Je to jako se všemi těmi velkými věcmi na světě, ženami, náboženstvím a vírou: žasnete nad nimi a žasnout nepřestáváte. " (Tom Waits) Myslím, že právě taková je i tahle kniha. Opravdu si ji užijete, jestli máte hudbu Stones rádi.... celý text