NikolSeven
přečtené 456
Aristokratka u královského dvora
2020,
Evžen Boček
Dočkali jsme se dalšího, již pátého, pokračovaní humorné série o naší dobře známé aristokratické rodince ze zámku Kostka. Příběh navazuje na čtvrtý díl a my se společně s naší průvodkyní Marií vydáváme (navzdory otcovým zákazům) do Nizozemí na audienci ke královně, která by ráda poděkovala nálezcům a opečovávatelům Rembrandtova obrazu „Portrét služebnice“ (aka „Bordel v kuchyni“). Jsme opět svědky komických situací, potkáváme se s tolik milovanými obyvateli Kostky… a stále je to to samé dokola. Stejný humor, podobné scény, předvídatelné dialogy. To mi však nevadí, protože mě tato série i přesto neustále baví a mám ji ráda. I tak jsem ale u pátého dílu narazila. Jednak jsem nepoznávala samotnou Marii, která se chvílemi chová jako absolutní blázen (i když dá se tomu v téhle rodince vůbec divit?), jednak jsem došla k neskutečnému zklamání, co se týče konce. A ve výsledku jsem si řekla, že je to celé vlastně jen jakýsi marketingový tah a nalákání na díl šestý. Co se to na konci stalo? Bylo to opravdu nutné, když nás autor posledními čtyřmi díly lákal na tuto opojnou zápletku a rázem – prakticky lusknutím prstu – ji nabourá? Bohužel, kniha ode mě získává tři hvězdičky. A je mi to opravdu líto.... celý text
Foukneš do pěny
2020,
Radka Třeštíková
Přiznám se, že od Třeštíkové jsem četla pouze „Bábovky” a její styl ani témata, o kterých píše, mě nezaujaly. Přeci jen jsem si však řekla, že to risknu a „Foukneš do pěny” si přečtu… Je to experiment. Nesmíte očekávat příběh, který lineárně poběží od začátku do konce a vy se ve všem vyznáte. Vyprávění je stejně impulzivní jako jednání hrdinky. Mísí se v něm přítomnost, minulost i situace odehrávající se pouze v hlavě hlavní hrdinky. Opět tu máme zhrzenou ženu, která na svých bedrech nese celou tíhu světa a pohltila ji veškerá zoufalost, která na světě existuje – přesně takhle na mě působila po celou dobu příběhu. S tímto charakterem se neztotožňuji, ba naopak je mi hodně nesympatický. Přijde mi, že je to příliš vyhnané do extrému, příliš zveličené a hlavní hrdinka si hraje na příliš velkou chudinku. Nevím, nejspíš to byl záměr. Kdybych měla něco vyzdvihnout – líbí se mi ten motiv cesty. Že každý někam směřujeme, spějeme k nějakému cíli, k vlastnímu „konci světa”.... celý text
Deset malých černoušků
2017,
Agatha Christie
Přečíst si něco od Agathy Christie by měl opravdu každý, zvláště milovníci detektivek a krimi. Mnozí současní autoři tohoto žánru se od ní mohou učit. Černoušci jsou první kniha, kterou jsem od ní četla. A musím uznat, že jsem to hltala od začátku do konce. Je to čtivé, celým příběhem prostupuje napětí a místy čtenáře až zamrazí. Rozhodně doporučuji!... celý text
Sirotčinec slečny Peregrinové pro podivné děti
2012,
Ransom Riggs
Sirotčinec jsem si už nějaký ten pátek chtěla přečíst. „Donutila” mě k tomu až teď kamarádka, jelikož se jedná o její oblíbenou sérii. U mě to ale tolik neuspělo (další díly číst neplánuji). Anotaci jsem si nečetla, takže jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Prvních několik stránek znělo opravdu zajímavě, pak mě ale trochu unavil pomalý rozjezd. A když se konečně začalo něco dít, došlo mi, že tohle není můj šálek kávy. Je to taková pohádka s občasnými prvky hororu. Současně to ale není něco, co bych potřebovala číst znovu. Zkrátka jsem čekala něco úplně jiného. Navíc jsem ani nedošla žádného „souznění” s nějakou postavou. Fantasy holt není pro mě.... celý text
Ovšem
2017,
Karel Kovy Kovář (p)
Kovyho sleduji již několik let, ale k přečtení téhle jeho prvotiny jsem se přinutila až nyní (už z toho důvodu, abych se vyhnula počátečnímu boomu a šílenství fanoušků). Musím říct, že kniha je opravdu inspirativní, donutila mě k zamyšlení a hodně jsem se u ní pobavila (někdy i málem ukápla slzička). Navíc jsem zvolila audioknihu, kterou si Kovy sám namluvil, tudíž to celému dílu dodalo ještě větší šťávu. K autobiografiím mladých lidí jsem často skeptická a nemám je ráda. Kovy je ale člověk, který má co předat (a to především díky cestování).... celý text
Deníček moderního páru aneb Ženy jsou z Venuše a muži jsou debil
2016,
Dominik Landsman
Po knize jsem sáhla, protože jsem potřebovala něco lehkého a oddechového, čím bych se oprostila od učení na státnice. A dokonale to splnilo má očekávání. Ano, dalo by se namítnout, že situace, které se v příběhu odehrávají, jsou značně extrémní, stereotypní a předvídatelné. V téhle chvíli to ale mé čtecí potřeby uspokojilo. Pobavila jsem se (někdy mi až tekly slzy) a především jsem se u toho neskutečně odreagovala. Doporučuji, pokud hledáte knihu, u které nebudete muset příliš přemýšlet!... celý text
Hana
2017,
Alena Mornštajnová
Váhám. Opravdu moc váhám, jak tuhle knihu ohodnotit. Svým způsobem chápu i nechápu ten velikánský boom, který tady máme dodnes. Je to příběh, který opravdu hraje na city. Napadá mě však otázka – čím je lepší než ty ostatní, které pojednávají o stejném tématu? Prvních několik kapitol, které jsou vyprávěny skrze oči Myry, jsem si příliš neužívala. A to především z toho důvodu, jak sobecká a neempatická mi tahle postava přišla. Kapitoly vyprávěné Hanou jsou přesným opakem – hrají (místy až příliš) na čtenářovy city. Samozřejmě, tematika druhé světové války a holokaustu není nic jednoduchého, ba naopak je to velká tragédie. I tak mi ale hra na city přišla místy až příliš. Opravdu oceňuji konec. Ten optimismus, který z něj nakonec vyplývá, je vážně dobrý. Autorce neberu to, že umí psát poutavě, čtivě, umí si hrát se slovy, ale současně v tom všem asi nespatřuji něco tak úchvatného, co by mě donutilo dát pět hvězdiček a knihu doporučovat všude, kam se mihnu.... celý text
Než pravda vyjde najevo
2020,
Tošikazu Kawaguči
Když jsem před rokem přečetla knihu „Než vystydne káva”, byla jsem z ní unešená. Včera jsem se dočetla, že vychází volné pokračování. A během dneška jsem měla přečteno. „Než pravda vyjde najevo” obsahuje čtyři povídky, které můžete číst v libovolném pořadí. Do magické kavárny se temtokrát vydávají čtyři muži, kteří by se rádi podívali do minulosti/budoucnosti. Celou knihou čtenáře provází poklidná atmosféra, pomyslná vůně kávy a autorův styl vás naprosto vtáhne do života jednotlivých postav. U téhle knihy mám jediný problém – nemám jí co vytknout. Ačkoli se mnozí už u první knihy pohoršovali nad tím, jak často jsou některé informace opakovány, já v tom spatřuji jisté kouzlo a tvůrčí záměr. Kniha „Než pravda vyjde najevo” je pro mě tedy skvělým zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat a ke kterému se nejspíš brzy vrátím.... celý text
Mona
2019,
Bianca Bellová
Novela „Mona” mi v mnohém připomněla autorčino oceňované dílo „Jezero”. Děj se opět odehrává v blíže nespecifikovaném čase na blíže neurčeném místě, které je protkáno chudobou, smutkem a téměř vše spěje k jistému rozkladu (včetně lidských duší). Stejně jako v „Jezeře” i v „Moně” nalezneme postavu Osvoboditele, jde zde kladen jistý důraz na náboženství a setkáváme se znovu s motivem cesty (ať už do hlavního města – podobně jako cesta Namiho –, tak motiv cesty na samotném konci knihy. Z četby této novely jsem rozpačitá (podobně jako z „Jezera”) a tlučou se ve mně různé emoce – smutek, nenávist, vztek a také kapka zhnusení. Přesto jsem si chvílemi řekla, že mě kniha nebaví. Často jsem byla zmatená z toho, jak jednotlivé pasáže přeskakovaly od jednoho k druhému. Přesto v tomto členění vidím jakýsi záměr. Kdybych tedy měla říct, zda knihu doporučuji, nedokázala bych odpovědět. Kdybych předtím nečetla „Jezero”, asi bych „Monu” po prvních deseti stránkách zavřela. Takže ano, kniha mě svým způsobem nebavila, na stranu druhou je v ní skvělá myšlenka, kterou si musí přebrat každý dle svého.... celý text
Ztracený
2018,
Tim Weaver
Další pokračování příběhu soukromého detektiva Davida Rakera mě neoslovil tolik jako ty předešlé. Přisuzuji to i tomu, že předešlý díl „Údolí mrtvých” pro mě byl opravdu pecka. Ve „Ztraceném” mi chyběla jakási šťáva, něco, co by mě vyvedlo z míry. Začátek byl skutečně slibný – jak se někdo může jen tak ztratit v metru? –, samotné rozuzlení ale ve výsledku nic moc. Příběh je to opět velice čtivý, jak ale říkám, něco tomu chybělo.... celý text