Matematicka
přečtené 553
Malomocný král
1958,
Zofia Kossak-Szczucka
Myslím, že tato kniha Zofji Kossakové je stále aktuální - už téměř sto let po jejím prvním vydání. Jednak se s ní můžeme lépe vžít do historických událostí v době jeruzalémského království, jednak se s ní můžeme „procházet“ po místech, která jsou pro křesťany dodnes velice důležitá. A stále aktuální jsou i úvahy o smyslu království, příp. o světské moci církve, o tom, jestli křesťané mohou sdílet s lidmi jiného vyznání jeden modlitební prostor, nebo o tom, jakým svědectvím jsou křesťané pro další lidi. "A sultán, váhající mezi myšlenkami vštípenými mu starým vychovatelem, a tím, co říkala skutečnost, otálel s vypovězením války Frankům. Raději by napřed poznal lépe jejich víru, aby rozřešil jednou provždycky pochybnosti. Neklid mudrce, toužícího po nejlepší formě, jak dosáhnout Boha, převládl rozhořčení vladaře. U vědomí početní převahy i moci, lhostejný k stálým přepadům a nesmyslným výbojům baronů, klidně vyčkával v nevelké vzdálenosti od hranic Damašku jako velký, plavý lev, rozmýšlející se, má-li skočit na kořist, nebo má-li jí dovolit ještě žít. Zvědavě naslouchal všem zprávám o jeruzalémském dvoře. Přinášeli je ochotně Arméni, udržující přátelský poměr k oběma stranám. Zprávy, které přinášeli, nebyly povzbuzující. Král i královna jsou proslulí krásou. Je to jediná dobrá věc, již možno o nich povědět. Královna myslí jenom na pletky a zábavy. Král nemá vlastní vůli ani mínění. Je povolným nástrojem v ruce templářského velmistra. Velmistr nyní získal čelné postavení ve státě. „Běda v takovém případě království!“ pravil Saladin, když to slyšel. Znal z doslechu Gerarda de Ridefort."... celý text
Šum z pěn
2005,
Max Kašparů (p)
Ačkoliv kněze Maxe Kašparů považuji za inspirativní osobnost už dlouho a četla jsem několik knih od něj i o něm, dlouho jsem netušila, že je i básníkem. Až mi jeden z mých přátel půjčil tuto jeho starší knihu, která obsahuje krátké myšlenky Maxe Kašparů, formálně podobné básním. Jsou roztříděné do několika oddílů: Pěna z mezilidských vztahů, Pěna z duchovního života, Pěna z psychologie, Pěna z teologie a Pěna z poezie. Líbily se mi všechny, až na "Pěnu z poezie", ta už mi jaksi "nesedla". Pojmenováním „pěna“ má Max Kašparů na mysli to, co bylo sebráno z povrchu těchto oborů (přestože to v sobě může nést i obsah hlubiny). Tato pěna vyšumí, když se jí četbou dotkneme. Kniha pro mě byla dobrým zastavením na mnoha životních křižovatkách a průvodcem v každodenním rozhodování. Malý formát knihy umožňuje nosit ji u sebe déle a mnohé texty a myšlenky víckrát promýšlet. Není potřeba s autorem souhlasit, ale může být dobré vydat se s ním na společnou cestu přemýšlení o tom, jak žijeme svůj život. "Varujme se dvou nemocí: Zaprvé se neporovnávejme s druhými. Vzhledem k našim kladům vyjdou oni jako horší a před jejich přednostmi chytíme komplex méněcennosti. Zadruhé neodvozujme svoji hodnotu od výkonu. Vždyť sama lidská duše má vždy a za všech okolností nevyčíslitelnou cenu. Cenu Kristovy krve."... celý text
Šikmý kostel 2
2021,
Karin Lednická
Mnohé už tady bylo řečeno velice výstižně přede mnou - obzvlášť se mi líbil komentář mého oblíbeného uživatele mirektrubak - takže jen pár drobných postřehů a jedna citace z knihy pro ty, kdo zatím ještě váhají, jestli si ji přečíst: V tomto díle už hodně ustupuje do pozadí kostel, který dal trilogii jméno (přestože v prvním díle se čas od času přímo tento kostel objevoval jako místo děje). Samozřejmě to nevadí, autorka se o to víc zaměřuje na vybrané postavy - i v případech, kdy z tohoto kraje odešly - dobrovolně, či nedobrovolně, na dlouhou či krátkou dobu. I to je zajímavé sledovat. Tento díl je asi o mnoho tragičtější než první a zdá se, že tu toho na jednu rodinu dopadá místy už příliš - i ve všeobecně těžkých časech a při všech osobních starostech prožívají ale postavy Karin Lednické okamžiky prosté radosti. Ocenila jsem zejména to, že autorka dokáže velice čtivou formou dostat ke čtenářům mnohé historické události už téměř zapomenuté - jako např. životickou tragédii, o které napsala kromě beletrie i odbornou knihu, která má vyjít tento rok. Kromě toho, že je tato její série hodně komerčně úspěšná, věnuje se Karin Lednická problematice tohoto regionu i dál - i tam, kde už jí to žádný "zisk" nepřináší. Autorka se snaží vycházet ze svědectví pamětníků a žádné ze stran různých sporů (především nárostnostních) nestranit – vždy hledá lidi i s jejich slabostmi i silnými stránkami a jejich příběhy. A na závěr - to, co mě v tomto díle oslovilo asi nejvíc: Ve svých těžkých životních okolnostech nezbývá postavám Šikmého kostela než hledat naději – často tápavě, ale přece jen hledat: "Čím jsme se všichni tolik provinili, že v tomhle musíme žít a umírat? Pane, zastav to už, prosí každý večer při modlitbě. Snažně tě prosím, vrať nám, co jsme měli, a my ti za to budeme vděční, vděčnější než kdy dřív. Dopřej nám návrat těch, které odvlekli. A dej lehkého spočinutí těm, které sis povolal k sobě. Jen už nevolej další, snažně tě prosím, nepovolávej už k sobě další. Vstane od stolu a jde k zásuvce, kde si schovává fotografie. Nemusí se jimi prohrabávat; ta, kterou hledá, je hned nahoře. Často se teď na ni dívá. „Podívejte,“ podá fotografii Emilii Zaleské. „Tady jsem s Fankou těsně před začátkem války. Musely jsme se tenkrát tajně scházet na tržišti, protože Tomek by jí to nedovolil. A možná teď za to pykáme. Že jsme se ani my sami neuměli domluvit. Že jsme si neuměli navzájem odpustit.“ Emilie si fotografii vezme a pozorně si ji prohlíží. Pak ji beze slova vrátí Barce. „Budu se za duši vašeho muže modlit,“ řekne Barka. Pak zvedne ruku s fotografií: „Za jejich návrat se modlím každý den.“ „To já taky,“ vydechne Emilie. „Jen jsem chtěla… Modlete se i za Wojtka. Myslím, že se připletl k partyzánům.“... celý text
Nežít se lží
1974,
Alexandr Isajevič Solženicyn
Myslím, že bychom si měli vážit svobody v této době takovéto texty svobodně číst a svobodně o nich přemýšlet. Krátká úvaha ruského spisovatele Alexandra Solženicyna s názvem "Nežít se lží" v době napsání oficiálně vyjít nemohla ani v SSSR, ani v ČSSR. Vyšla tedy v roce 1974 v ruštině v Paříži a ve stejném roce v češtině v nakladatelství Konfrontation Verlag v Zürichu. Já jsem se k této jeho úvaze dostala až teď a musím říct, že mě až překvapila svou stálou aktuálností. Ono totiž „nežít se lží“ vyžaduje odvahu v každé době, jen se liší to, jak velké oběti musí tomuto životnímu postoji člověk přinášet. Zaujala mě i úvaha Alexandra Solženicyna, že tato „zdánlivá maličkost“ sama o sobě stačí ke zničení totalitního systému, aniž by mu lidé museli klást jakýkoliv aktivní odpor. Pokud nebudou lži sami „přiživovat“ a šířit“, totalitní systém jakéhokoliv ražení začne ztrácet „půdu pod nohama“. Ta totiž nikdy není příliš pevná, když je založena na lži. A ještě jedna zajímavost: byť má text jen několik málo stránek, vzpomíná v něm Alexandr Soženicyn i ruskou okupaci v roce 1968 - a dává Čechoslováky za vzor statečnosti. "Že to bude nesnadná cesta? Ano, přesto však nejsnadnější ze všech možných. Bude to volba nesnadná pro tělo, ale jedině možná pro duši. Bude to nesnadná cesta, a přesto jsou u nás lidé, dokonce desítky lidí, kteří po léta dodržují všechny ony body a žijí podle pravdy."... celý text
Školák Kája Mařík 7. díl
2016,
Felix Háj (p)
Oproti prvním knihám série opravdu už dost slabé. Různé sesbírané epizody všemožných lidí, o malém Kájovi je toho poměrně málo. A přísnost, s kterou se velký Kája chová k malému Kájovi, vzbuzuje až soucit...... celý text
Múza milost
1969,
Paul Claudel
V tomto případě mě "nenadchly" či neoslovily celé básně, ale jednotlivé verše ano. "Vím, že tu jsem s Bohem a vždy ráno otvírám oči do ráje." "Aby mi sdělil, co se náhle stane s viditelnou krásou ubohou, Hle, tam mne kdosi očekává s nevýslovnou něhou svou." Zajímavý je také pohled francouzského básníka na české prostředí zvenčí, který se projevuje především v básních o sv. Václavovi a sv. Ludmile. "Nejsou s to odtrhnout Václava od brány do nebes, Odtrhnout od církve a od vrat do ráje, za nimiž čeká Bůh, Pevnou pěst knížecí, jež za sám střed sevřela kruh." Možná už je tu patrný i velký časový i jazykový odstup od tvorby Paula Claudela, i když sdílím jeho víru. Přesto jsem si tento krátký výbor z jeho díla ráda přečetla.... celý text
Republika
2020,
Jiří Padevět
Tuto knihu považuji za skutečný „klenot“ současné knižní produkce. Na malém rozsahu se jí podařilo vyjádřit mnoho o československé historii 20. století a to navíc v kvalitě, která je na našem knižním trhu neobvyklá. Ke čtení ji mohu doporučit snad úplně všem. Může vám ukrátit čekání ve frontě v supermarketu, ale také můžete nad přečteným hlouběji přemýšlet, dohledávat si další informace a souvislosti. To už je jen na vás. Pro mě to bylo první setkání s tvorbou pana Padevěta, a snad ne poslední. Kniha není vyčerpávajícím svědectvím o vybraných 73 letech československé historie, ale má „nasvítit“ některé zajímavé události. To se myslím všem, kdo na knize spolupracovali, podařilo. Nejpovedenější mi přišly „minipovídky“ pana Padevěta, ale neméně důležité byly i fotografie, krátké faktografické komentáře i celá úprava knihy, která je opravdu velice nadstandardní a nakladatelství Host se velice podařila. O výbornou grafickou kvalitu knihy se zasloužil Martin T. Pecina. "Prolezl poklopem obrněného transportéru a seskočil do trávy. Za zelenou obludou, kterou právě opustil, se svahem táhla jizva, jak se pásy zakusovaly do krajiny, trhaly jí kůži a zřejmě i lámaly malé kůstky, co jsou těsně pod povrchem. Nad horizontem přeletěly tři vrtulníky, které pro změnu řezaly tenké jizvy do nebe. Vyndal z kapsy pomuchlanou krabičku startek a jednu si zapálil. Jestli to dobře spočítal, teď by měli mít tak dvacet minut klid, než sem dojedou další transportéry a tanky. Ostatní už vylezli taky, polehali si do zářijové trávy a pevně doufali, že se tady aspoň pár minut neobjeví žádný lampasák, nebo dokonce rozhodčí. Slunci ještě nikdo žádnou jizvu neudělal, a tak celkem milostivě hřálo. Přiložil si k očím dalekohled a zkontroloval krajinu. Byla zjizvená jako starý šermíř, ale zřejmě byla se svým opuštěným osudem smířená. Asi pro ni nebylo lehké snášet pásy tanků a výbuchy granátů, ale jen těžko se mohla bránit. Mohla jenom čekat dalších sto let, jestli to náhodou nepřejde a jestli se pak pomalu nezačne hojit. Podle písmene, které do krajiny krasopisně napsaly staré cesty, byl na správném místě. Poodešel od odpočívající zelené obludy i od kluků, kteří prožívali krátký luxus svobodné chvíle, i když oblečené do maskáčů a utažené opaskem, a vyndal z kapsy starou mapu. Došel s ní ke stromu a sedl si do jeho stínu. Kůra ho trochu škrábala do zad, ale snažil se spíš poslouchat, co vyprávějí větve, které se sem tam pohnuly, i když moc nefoukalo. Špatně rozuměl, ale měl pocit, že vyprávějí něco o starém městě, které zmizelo. Položil vedle staré mapy vojenskou speciálku a pozoroval pavučinu cest a uzlíky křižovatek, jako by to bylo nějaké pradávné písmo. Byl na správném místě, strom, o který se opíral, kdysi dávno vrhal stín před kostel, aby se farníci vycházející v neděli z kostela nemuseli rovnou ponořit do sluneční záplavy. Vstal, složil obě mapy a udělal pár kroků. Otočil se ke stromu a ještě kousek popošel. Tráva něco zašeptala, ale zase jí nebylo rozumět. Možná stál na místě oltáře. Na místě, kam jeho praděda šel k prvnímu svatému přijímání. Nanebevzetí Panny Marie. Zvedl oči k nebi a zjistil, že na nebi jsou jen vrtulníky, co po nich zůstávají jizvy."... celý text
Velký vůz
2009,
Radovan Voříšek
Básněmi Radovana Voříška jsem byla osobně zasažena, byť na některých z nich je znát ještě určitá básnická nevyzrálost a co se týče formy, nejsou některé z nich zrovna dokonalé. Dokáže v nich ve zkratce a velmi zhuštěné podobě vystihnout některé životní pocity či problémy. Ve svých básních je stručný a hravý, ale při tom jde často až „na hlubinu“ svého života. Škoda, že je v knize docela dost drobných chyb, které v poezii působí značně rušivě. Taky mi nevyhovovalo, že básně jsou někdy až násilně "vtěsnávány" na jednu stránku zmenšováním písma. Radovan Voříšek je v mnohém inspirativním křesťanem a jeho první sbírka zve k promýšlení vlastního života v různých rovinách. Těším se na četbu dalších jeho sbírek poezie. Tma Stíny viny chvíli otrávily. Čemu všemu prospějí? Slzám krvi tísni smutné písni beznaději v naději. Dokud není vina smyta ze tmy vylézt se odmítá. *** Ráno samo nesvítá!... celý text
Cosi divného v mé hlavě
2020,
Orhan Pamuk
Chcete-li poznat Istanbul, vydejte se do jeho ulic s Mevlutem, chudým pouličním prodavačem, který přišel do Istanbulu z vesnice za svým otcem, aby mu tu pomáhal prodávat jogurt a bozu. Orhan Pamuk vypráví ságu o Mevlutově životě opravdu mistrovsky - střídá promluvy různých postav s promluvami vypravěče, vše jednoduše odlišeno, takže v tom není žádný zmatek. Navíc přidává i rejstřík postav a vysvětlivky a chronologii událostí (pozor, tu moc nedoporučuju sledovat v průběhu čtení; dost mě zklamalo, když jsem se v ní v jedné chvíli dozvěděla i to, jak bude příběh pokračovat). Je to taková symfonie o současném Istanbulu (a Turecku) i jeho nedávné historii. K románu jsem si hledala cestu postupně a pozvolna, byť mě od začátku nenudil. Teprve na konci mi začalo vše správně "zapadat" a celý Mevlutův příběh mě začal opravdu bavit a zajímat - včetně "něčeho divného v jeho hlavě". Můžu jen doporučit. "Je správné, aby pokaždé, když si začnu na něco z tohohle trochu stěžovat, moje tchyně Safiye řekla: „Ty na tom máš taky vinu, Vediho“? Je správné, aby všichni pořád jen žvanili o Bohu, vlasti a morálce, a přitom mysleli jen na to, jak vydělat peníze?"... celý text
Podzimní slunce
1999,
Jaroslav Hodík
Krásné fotografie k tématu stáří novobydžovského rodáka Jaroslava Hodíka, doplněné několika biblickými texty, sluneční písní sv. Františka a svatebním slibem krále Edwarda III. Vydáno k mezinárodnímu roku seniorů, vyhlášenému UNESCO. Knihu už teď nakladatelství vyprodává za pakatel, ale myslím, že ještě stále může někoho potěšit.... celý text
Tisíckráte
2021,
Felix Kulpa
Výborně zpracovaná kniha po všech stránkách. Netradiční formát, výborná obálka včetně "motivačních" citátů na zadní straně. Pokud dlouhodobě sledujete tvorbu tohoto blogu, tady si ji můžete připomenout celou na jednom místě, pokud ji ještě neznáte, můžete se s ní seznámit. A o čem je tvorba blogu Tisíckráte? Jde o satirické texty o katolické církvi. Vhodné pro její vášnivé milovníky i pro vášnivé odpůrce. Pokud vám na katolické církvi příliš nezáleží, tvorba Tisíckráte pro vás asi není určena... "Katedrály svatého Víta se dotkne i další protestní akce. Jako symbol odporu k tomuto rozhodnutí nebudou v katedrále instalovány nové varhany. "Jsou sice už několik let zakoupeny, ale zůstanou ležet dole pod kůrem jako tiché memento doby, kdy byl svět ještě v pořádku," uvedl rozhořčený český primas Dominik Duka a vyzval k on line pochodu do chrámu svatého Petra ve Vatikánu, kde by měli věřící udělat církev znovu velkou."... celý text
Hovory s Petrem Kolářem
2001,
Josef Beránek
Kniha je k dnešnímu dni už dvacet let stará, ale rozhovor s jezuitským knězem Petrem Kolářem zůstává podle mého názoru stále aktuální. Kromě pestrých životních zážitků z různých koutů světa se tu Petr Kolář vyjadřuje i k obecnějším tématům: k četbě Bible, k evangelizaci, ke stavu české církve a k jejímu vztahu se společností. Tyto jeho - často kritické, ale nepostrádající lásku - postřehy jsou bohužel stále aktuální i po dvaceti letech. Petra Koláře osobně neznám, ale z médií ho považuji za inspirativní osobnost. Ráda jsem ho skrze knižní rozhovor lépe poznala. Kéž bychom takových lidí v české katolické církvi měli více, nebo jim aspoň popřáli více sluchu...... celý text
Šumavské pověsti
1986,
Vilém Kudrlička
Knihu jsme četli s dětmi. Úvodní pověsti o permonících z Javorné nás moc nebavily, ale naštěstí jsme vytrvali. Postupně se z této knihy "vyklubala" zatím nejlepší sbírka pověstí, jakou jsem kdy četla. Vůbec nejvíc se mi líbila pověst "Babylonská čertovina". Té nechybí vůbec nic - zajímavý námět, s kterým jsem se dosud v žádné jiné pověsti nesetkala, napětí, dobro vítězící nad zlem i střípky lidové moudrosti, které se ukazují např. v úslovích "pivní mudrlanti" a "učitelský, který neoplýval majetkem". Velice cenné jsou závěrečné poznámky, kde se dozvíte faktické údaje o místech, osobách a událostech v pověstech zmíněných. Na závěr také autor uvádí seznam literatury, ze které čerpal - jde o různé sbírky pověstí z 20. a 30. let 20. století. Autorovi patří velký dík za to, že starší pověsti přiblížil současným čtenářům.... celý text
Česko na křižovatce
2019,
Václav Cílek
Knihu jsem si taky koupila hned po vydání a přečetla ji až v roce 2021. I s odstupem je zajímavá. Některé temnější vize se sice nenaplňují dostatečně rychlým tempem, ale přijde mi, že i po dvou letech je stále dost aktuální. Viz například Cílkova citace z francouzské knihy vydané koncem 19. století, která neskutečně "sedí" na naši předvolební situaci - viz níže. Nejvíc se mi líbily rozhovory, které mi přišly živější, ale i některé eseje byly velice dobré. Výborný výběr inspirativních osobností. Ale podobných knih jsem už četla více a "Rozhovory na hraně zítřka" a "Rozhovory přes rozbouřené vody" mi přišly redakčně lépe zpracované, proto dávám 4*. Dva citáty, které mě zaujaly v eseji pana Cílka: "Primárně tedy vnímám, že problém je hlavně ve společnosti - a až druhotně v politicích. Ti jsou jen spravedlivým odrazem našich postojů ke světu. Je to ještě závažnější: můžete nahradit jakéhokoliv politika, a s vlhkostí ve spodním půdním horizontu to neudělá vůbec nic. Respektive mohlo by trochu pomoct, kdy ten člověk měl na koncepční práci alespoň deset let a ostatní mu důvěřovali." "V době Le Bona (rok 1895!) získávaly na důležitosti voličské davy. Le Bon je vidí neúprosně. Vlastnosti, které se u nich ukazují, jsou slabá schopnost uvažovat, nedostatek kritického ducha, dráždivost, lehkomyslnost a prostá mysl. Davy lze získat hlavně osobní prestiží, která může být nahrazena prestiží bohatství. Talent není prvkem úspěchu. To ovšem nestačí. Davu je nutné dát ty nejfantastičtější sliby. Aby protikandidát propadl, je nutné jej představit jako padoucha. Není k tomu zapotřebí žádných důkazů. Pokud bude protivník racionálně vysvětlovat, že to není pravda, místo aby na pomluvu odpověděl ještě horší pomluvou, nemá šanci na úspěch."... celý text
Sníh padá na cedry
2000,
David Guterson
Tato kniha mě tak nestrhla, jak bych to od dobré beletrie čekala. Téma mi ale přišlo velice zajímavé, takže jsem vytrvala a nakonec se mi kniha jako celek líbila. Určitě je ke cti autora, že opomíjené téma amerických internačních táborů pro Japonce za druhé světové války vytáhl na světlo a v uzavřeném prostoru malého ostrova ukázal, jak děsivé může být jakékoliv dělení lidí na MY a ONI. Za mě kniha stále ještě lepší než film díky úvahovým pasážím o Američanech a Japoncích, o víře, osamělosti apod. A na závěr jedna výtka k nakladatelství: drobných chyb a překlepů bylo v knize o trochu víc, než jsem zvyklá tolerovat. Myslím, že kniha stojí za přečtení.... celý text
Útěk sestry Cecílie
2012,
William Brinkley
Byť její svědectví působí po více než sedmdesáti letech, které uplynuly od událostí, které popisuje, mírně starosvětsky a v některých ohledech i naivně, je její příběh důležitým svědectvím o době pronásledování církve, které poznala na vlastní kůži a čelila mu s vírou a důvěrou v Boha. Pro nás je důležitým svědectvím o tom, co se stalo – a o tom, jak to mohli prožívat přímí účastníci událostí. V tom si myslím, že je a ještě nějakou dobu bude cenné.... celý text