marvan00 přečtené 106

Alchymistické povídky 1996, Gustav Meyrink (p)

Operace únor 1948 2010, Vladimír Čermák

Nevím o nikom, kdo by se byť jen pokusil takto nepředpojatě prozkoumat události února 1948, které autor pojednal v rámci širších geopolitických procesů a dochází následně k překvapivým a překvapivě logickým závěrům. Doposud jsem únor 1948 vnímal jako shluk událostí, které se skládaly z jednotlivostí bez hlubší vzájemné provázanosti. Dosavadní interpretace února působily jako velmi špatný příběh. V podání Vladimíra Čermáka je z toho najednou thriller (a vůbec ne laciný a senzační), kde se všechny ty osamoceně stojící jednotlivosti vzájemně provážou a snad poprvé dávají smysl. Podle autora převrat 1948 úzce souvisel s krizí na blízkém východě, jak vyplývá z textu, a za podporu Izraele zaplatila česká společnost mnohem vyšší cenu, než jsme si doposud mysleli. Samotná kniha se čte obtížně, jednak proto, že autor promýšlí velmi složité události a sleduje poměrně komplikovaná témata a jednak proto, že se jednalo původně o vědeckou práci určenou k obhajobě. Výhrady bych měl pouze k tzv. T-analýze, kterou považuji za ne zcela vyčerpávajícím způsobem stanovenou a následně ne zcela důsledně samotným autorem uplatňovanou. Za nejpřínosnější naopak považuji část pojednávající o tzv. sovětizaci vědy a jejím katastrofálním dopadu na českou společnost, kterou vlastně deformuje svým vlivem doposud. Toto téma už před vznikem knihy autor zpracoval v rámci svého působení na ÚDVZK a ve výsledku je to znát. Neméně zajímavý je i osud této práce, která, domnívám se, právě tématem sovětizace vědy (a nelichotivým obrazem role Izraele) a s ní spojených osob, vyvolala velký odpor v akademických kruzích. Doc. Kryl, blahé paměti, ji označil za "pamfletickou, útočnou a nenávistnou", aniž by se obtěžoval bližšíím vysvětlením a argumentací, jak je mezi našimi akademickými "velikány ducha" zvykem. Ale není třeba, životopis pana docenta tak trochu znám a chápu, že jej tak nadzvedla.... celý text

Karel IV. jeho duchovní tvář 1971, Zdeněk Kalista

Kalista má v našich končinách kultovní status i proto jsem čekal od knihy podstatně víc a byl jsem poněkud zklamán, jak málo jsem se o "duchovní tváři" Karla IV. dověděl. Částečně to může být způsobeno dobou vzniku, knihu autor napsal ještě v období protektorátu, ale částečně je to i tím, že autor patří k okruhu žáků Josefa Pekaře, jehož způsob věděcké práce (viz. Rádl a jeho kritika Gollovy školy) na jedné straně vysvobodil českou historiografii z nacionálního obrozenectví, na druhé straně na dlouho dobu omezil její možnosti dalšího rozvoje. Kalista chápe Karla IV. až příliš omezeně, především jako produkt své doby a snaží se jej definovat v rámci myšlenek a myslitelů jeho doby. Kniha se skládá z několika kapitol, ve kterých srovnává autor myšlenkový svět Karla IV. s filosofií sv. Augustina, Tomáše Akvinského, Danta, Marsilia z Padovy, Petrarcy a Cola di Rienza a poukazuje, nakolik a v čem se s nimi shodoval. A v čem se s nimi rozcházel, což je znatelné především ve srovnání s italskými humanisty. Kalista předpokládá, že Karel IV. čerpal z výše uvedených myslitelů, ovšem to platí ve větší míře pouze u sv. Augustina a v menší míře u Tomáše Akvinského. Stručně řečeno, čím dále od Augustina autor jde, tím více shledává názorových rozporů, které bohužel blíže neanalyzuje. Nejpřínosnější tak pro mě byla kapitola srovnávající filosofii sv. Augustina s názory a postoji Karla IV. a dále pak kapitola o jeho dětství, kdy navázal budoucí císař celoživotní přátelství s pozdějším papežem Klimentem VI. Velikost Karla IV., dle mého názoru spočívala v tom, že stál nad svou dobou, že ji dalece přerůstal a i proto zůstal chladný k italským velikánům, kteří naopak byli produktem své doby a místa, i když Kalista, vycházející z chápání historie jako lineárního vzestupu, to vidí zřejmě jinak. Karel IV. totiž velice dobře pochopil, že období gotiky s důrazem na duchovnost se blíží ke svému konci a snažil se naprosto cíleně tento vývoj zvrátit a nastolit "Boží království na Zemi", s Českým královstvím a Prahou jako centrem nové civilizace postavené na křesťanských základech. Což se mu nepodařilo a vlastně ani nemohlo podařit, protože takovýhle úkol znamenal v prvé řadě zcela inovovat křesťanství a oprostit jej od omylů, které do sebe nasálo už při svém vzniku. Karel nakonec neuspěl i z toho důvodu, že sám nepochopil rozsah nutných reforem křesťanské nauky, potažmo katolické církve a zopakoval stejné chyby, které byly příčinou rozkladu gotiky. Přesto po něm zůstalo obdivuhodné dílo a jeho upřímné duchovní hledačství poznamenalo jednou provždy země Koruny České a posléze vyústilo v husitské hnutí, které by bez prvotního impulsu duchovního hledačství Karla IV. bylo nemyslitelné.... celý text

1968 - Kořeny tragédie 2018, Vladimír Čermák

Další příspěvek Vladimíra Čermáka k demytizaci české historie. Jedná se o přepracovanou a doplněnou verzi jeho starší knihy Operace srpen 1968. Stejně jako v Operaci únor 1948 se i zde podařilo zasadit autorovi tentokrát srpnové události do širšího geopolitického rámce a opět nachází spojitosti s krizí na blízkém východě. Právě v jejím důsledku, podle autora, došlo k obsazení Československa. Pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce mělo Československo vázat síly Rudé armády a zabránit tak tehdejším válečným jestřábům Sovětského svazu v pomoci arabům ve válce s Izraelem, což by nejspíš vyústilo v jaderný konflikt. Svou nemalou roli zde sehrál diletantismus a omezenost tehdejších českých politických elit, jmenovitě Dubčeka a lidí kolem něj a zřejmě i osobní prospěch těch, kteří chápali víc než jiní (Zdeněk Mlynář), ale upřednostnili vlastní zájmy před zájmy své země. Výsledkem toho pak bylo období "lámání páteří" (jak charakterizoval normalizaci nejmenovaný funkcionář StB), které dokončilo proces cílené devastace české společnosti, započaté nacisty ve spolupráci se sudetoněmeckými Němci v období protektorátu. Mimochodem, zajímavé je na srpnu 1968 i zapojení lidí, kteří později iniciovali tzv. perestrojku (Jakovlev, Andropov, Gorbačov, Mlynář). Z uvedených faktů vyplývá, že tihle lidé nikdy nevyznávali žádnou ideologii, byly pouze fascinováni technologií a výkonem moci, která byla zcela nadstranická. To samozřejmě vrhá ošklivý stín i na perestrojku, a na údajný přechod k demokracii a liberálnímu kapitalismu. Ve výsledku mělo obsazení Československa i netušený geopolitický dopad. Jak dále vyplývá, násilné obsazení přátelského státu otřáslo i vědomím sovětských občanů, kteří do této doby vnímali svou zemi jako režim, který porazil nacismus, režim s mnohými chybami, ale i s velkým morálním etosem, zatímco v roce 1968 se najednou ocitli v roli agresora. Podle Bovina (poradce Brežněva i Andropova ) v této době začal faktický rozchod ruských obyvatel se sovětským režimem, který vyústil v jeho pád. V Česku pak znamenal konec proruské orientace společnosti, trvající od počátků národního obrození. Cui bono?... celý text

Česká otázka / (Naše nynější krize) 1990, Tomáš Garrigue Masaryk

"Česká otázka je otázkou náboženskou," je základním východiskem této rozsahem skromné Masarykovy úvahy. Masaryk sleduje stěžejní postavy českého národního obrození a na jejich myšlenkách a díle demonstruje svůj osobitý pohled na české dějiny. Nejvýše si cení Dobrovského a poukazuje na to, že české národní obrození vzešlo z Herderovy filosofie dějin a jeho pojetí národa. Považuje to za splátku německého myšlení českému národu, které se v době reformace pro změnu inspirovalo českým husitstvím. Nejvíc mě dostalo, jak hluboce Masaryk rozuměl české mentalitě, s jakým pochopením poukazuje na to, jak nekonfliktní česká mentalita může být na jednu stranu výhrou, ale i prokletím. Po této knize mám pocit, jako bych lépe porozuměl nejen českým dějinám ale i sám sobě.... celý text

O smysl našich dějin: předpoklady k diskusi o této otázce 1925, Emanuel Rádl

Filosof Rádl se ve sporu o smysl českých dějin mezi Masarykem a Pekařem, potažmo mezi Masarykem a historiky Gollovy školy, postavil na stranu Masaryka. Podle Rádla vlastně žádný spor o smysl českých dějin ani neexistoval, protože Pekař a další nepochopili podstatu Masarykových úvah. V jednom místě dokonce označuje Pekařův způsob myšlení a argumentace za diletantský :) V podstatě šlo o dvě různá pojetí metody vědeckého zkoumání historie. Pekař byl vědec staré školy, shromáždil fakta a na jejich základě vykládal historii pouze v rámci toho, co zjistil. Masaryk jde dál, fakta interpretuje a vytváří na jejich základě hypotézu, která má být podrobena dalšímu zkoumání. To je podle Rádla nový způsob vědecké práce, zatímco ten Gollův a Pekařův patří do prehistorie vědeckého zkoumání, někam do časů Darwina.... celý text

Disident Václav Havel 2009, Daniel Kaiser

Novinář Daniel Kaiser se netajil tím, že Václava Havla považuje za pozitivní postavu českých dějin, přesto k jeho osobě přistoupil bez potřeby jakékoli adorace. Což vyvolalo řadu roztrpčených reakcí z řad osob Havlovi blízkých. První díl životopisu je poměrně čtivé a jednoduché lineární vyprávění, od rozporuplné historie rodiny Havlů, přes Havlovo dětství až po listopad 1989. Je zde vylíčeno bez příkras Havlovo selhání při prvním zatčení, při kterém byl kompromis se systémem zaplacen pocitem osobního selhání a posléze ho vedl k tomu, že při druhém zatčení už nebyl k dalším kompromisům svolný. Příběh slabocha, kterému vlastně nezbývá než se systému postavit mi přijde mnohem zajímavější, než obligátní story o nezlomném hrdinovi. Nejsem sám, kdo tento životopis považuje za to nejlepší, co si může dnes čtenář o Havlovi přečíst. Většina článků a prací o Václavu Havlovi se odvolává z převážné části právě na dvě knihy Daniela Kaisera. Pochybuji, že by je v dohledné době někdo překonal.... celý text

Prezident Václav Havel 2014, Daniel Kaiser

Druhý díl Havlova životopisu je o dost jiné čtení než ten první. Zatímco první díl je standardní memoárová literatura, ve druhém díle se ocitáme ve středu komplikovaných politických událostí s řadou postav a peripetií. Tady se ukazuje výhoda Kaiserovy novinářské praxe, protože dokáže na malém prostoru stručně a přehledně popsat i komplikovanou situaci. Je to psaní více analytické a týká se období, ke kterému zatím není dostatek literatury. Až tady jsem například pochopil všechny peripetie katastrofální zahraniční politiky ve vztahu k Německu a důvody, které vedly k rozdělení Československa. Kaiser hodnotí kladně Havlovo první české prezidentské období, to je ale dané tím, jak člověk vnímá české členství v NATO. Osobně hodnotím obě Havlovy prezidentské období jako katastrofu, a vysvětlení proč to tak bylo, najdeme už na začátku předchozího dílu. Je tam pospána scéna, která mi přijde pro Václava Havla tak nějak signifikantní. V té scéně vejde malý Havel na návštěvě do cizího dětského pokoje a k nelibosti jeho majitele mu bez dovolení pozotvírá šuplíky a vyhází mu z nich jeho věci. Obrázek arogantního spratka, který si dělá co sám uzná za vhodné, bez ohledu na druhé. Asi jako když Havel o několik desetiletí později odmítne připustit referendum o NATO a sám rozhodne o tom, že do něj vstoupíme, přestože většina Čechů si přála vysněnou neutralitu, po vzoru Rakouska. A jak se ukázalo později, rozhodl se na základě mylných předpokladů o ohrožení, které se nikdy nenaplnily. To naprosté míjení se s realitou a následně nekompetentní a špatná rozhodnutí jsou nejvíc příznačné pro Havlovo druhé prezidentské období, kdy mimo jiné sabotoval snahu Zemana a Klause změnit volební systém na většinový. Zůstal nám tak doposud impotentní systém poměrný. A Havlovi pohrobci rozvíjí jeho "odkaz" dodnes.... celý text

Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu 1999, Peter Handke

Max Biller označil v jednom rozhovoru Handkeho knihy za "unavenou zvnitřněnou prózu", čímž mě tak trochu nadzvedl. Literaturu nelze jednoduše oddělit od okolností a doby, kdy vzniká. Handke patří k poválečné generaci, která tvořila ve vzduchoprázdnu, ztratila, podobně jako nyní česká literatura, kontinuitu, pomíjím v této úvaze kdysi adorovaného, nyní zatracovaného Grasse (opravdu jeho nacistická minulost něco zásadního mění na jeho díle?). Za temné noci jsem vyšel ze svého tichého domu je ukázkou literatury, která při nemožnosti vyjadřovat se k velkým tématům zkoumá možnosti literatury jako takové, doslova osahává a zkouší, co všechno lze slovem vyjádřit. Takováto literatura pochopitelně bude vždy zajímat jen úzký okruh příznivců literatury. Počínaje už názvem výše zmíněné knihy Handke dokazuje, že vládne psaným slovem jako opravdový mistr. Pro někoho kniha o ničem, pro mě strhující vír slov, obrazů a významů. Paradoxně za Handkeho vrcholné dílo považuji jeho spolupráci na scénáři filmu Nebe nad Berlínem, kde se Handkeho básnický talent potkal s oním velkým tématem a navzdory režii přeceňovaného filmového nýmanda Wenderse vzniklo mistrovské dílo. Bohužel málokdo dnes ví, že za ty nejsilnější momenty vděčí tento film právě Handkemu.... celý text

Spontánní úvahy nad otázkami všedního dne 2009, Josef Staněk

Kniha představuje ucelený úvod do světa originálního českého myslitele, který díky podivuhodným životním okolnostem dospěl z pozice dialektického materialismu k víře v Boha, aniž by jakkoli slevil ze svých intelektuálních nároků. Těžko dnes pohledat přesvědčivější a objevnější práci na téma křesťanství, cennější o to víc v době, kdy se různé církve, a katolická především, ocitli v krizi a ztratili kontakt se svými původními esoterickými kořeny. Dr. Staněk jednak zasvěceně a přesvědčivě vysvětluje význam křesťanských dogmat, jednak napadá různé náboženské předsudky a omyly a vysvětluje proč k nim došlo a jaký je jejich původní smysl.... celý text

Prolomení hradeb 2018, Petr Hampl

Dávno před objevením tématu migrace byl znám Petr Hampl pro svou schopnost originálního a koncepčního myšlení. Dodnes mám v živé paměti jeho vynikající přednášku o současných třídních rozdílech a vidím zde jasnou návaznost s jeho teorií o nové aristokracii tvořené vzájemně provázanou státní a korporátní byrokracií, která tvoří páteř knihy Prolomení hradeb a na jejímž základě autor objasňuje, proč nejsme schopni čelit islámské invazi a proč elity jednají proti zájmům svých národních států. Musím oponovat názoru, že pojem a myšlenku převzal od Kellera či dalších kapacit. S tímto pojmenováním přišel Hampl osobně ve vynikajícím článku, který svého času zveřejnil s velmi pozitivním ohlasem na Neviditelném psu. Je paradoxní, že kniha i autor si vysloužili takovou ostrakizaci, přestože Hampl na rozdíl od jiných kritiků "kavárny" odmítá "kavárnu" z daného stavu vinit nebo ji zesměšňovat a problém vidí spíše v daném systému, než v konkrétních lidech. To ho jen šlechtí a je ironické, že k podobné smířlivosti se jeho kritici z druhého břehu ani nepřibližují. Tak kdo tu vlastně koho rozeštvává a kdo tu vlastně rozděluje? P.S. Nedá mi to a musím zareagovat na některé níže uvedené komentáře. Prý autor není dostatečně hluboký, stěžuje si jeden rozumbrada. No, ona to taky není příručka pro potápěče. Autor sám uvádí, že chtěl být srozumitelný, což se mu podařilo a nikoli důsledně vyčerpávající. Populární a vědecká literatura jsou dva různé žánry. To je jako srovnávat film s operou a povýšeně ohrnovat nos nad filmem, protože se tam málo zpívá. A zkuste si po sobě znovu přečíst svoje komentáře plné prázdných klišé psaných krkolomnou češtinou, když si stěžujte, že Petr Hampl je pro vás málo "hluboký". Bez urážky, ale přijde mi to vážně dost komické od někoho, kdo má problém se i adekvátně vyjádřit.... celý text

Jeruzalémská Bible 2009, neznámý - neuveden

Tento překlad Bible mám nejraději, přijde mi z těch aktuálně dostupných nejsrozumitelnější. Ekumenický překlad považuji za poměrně jalový a místy špatně přeložený, oproti např. Bibli Kralické, která je dle mého blíže duchu původního textu, ale je bohužel psaná dnes již obtížně srozumitelným archaickým jazykem. Proto je Jeruzalémská Bible pro mě jednoznačnou volbou, pro úplnost doplňuji četbou ne tak dávno objeveného Tomášova Evangelia, které je zároveň nejstarším ze všech známých evangelií (včetně těch apokryfních, pochopitelně). A na závěr doporučuji doplnit recenzí ze Sklepácké Katovny :) https://www.youtube.com/watch?v=KZ7KubM-R4E P.S. Po dalším čtení jsem bohužel opět poněkud zklamán. Jak je možné, že se překlad neubránil starým chybám vzniklým původně překladem přes několik jazyků (aramejština - řečtina - latina - čeština)? Tak např. v modlitbě Otče náš opět zaznívá nelogicky "... a neuveď nás v pokušení..." (proč by Bůh někoho uváděl v pokušení, modlí se snad katolíci k Satanovi?) nebo dále vágně formulované "... a chraň nás všeho zlého..." (jakého zlého? aby mi nechcípla kráva? správně by tam mělo být něco ve smyslu "... a chraň nás před zlem v nás...", tato chyba původně vznikla překladem z řečtiny, která rozeznává více druhů zla). Snižuji hodnocení.... celý text

Učení dona Juana 1997, Carlos Castaneda

Je celkem bezvýznamné, zda byl Don Juan reálnou postavou nebo ne. Castanedovi se podařilo zachytit sérií knih duchovní podstatu šamanismu. Hodnotit tuto knihu bez znalosti následujících dílů nemá smysl. Teprve po přečtení celé série čtenář pochopí, že každá kniha znamená jakýsi stupínek, který přináší nové poznatky a zásadně mění vyznění předchozích dílů. Celá série tedy není o šamanském výcviku, ale je samotným šamanským výcvikem pro každého, kdo se jí otevře. Je to kniha, která má moc vás změnit. Pro duchovní hledače povinná četba a samotná kontroverzní osoba autora by vás neměla odradit. Pro ty, kteří vlastní stejně jako já původní překlad v edici Reflex, doporučuji investovat do nového revidovaného překladu z roku 1997, vyplatí se to. P.S. Nechovám ve velké přízni audioknihy, ale v případě verze Libora Terše lituji, že namluvil pouze první 3 díly. Takže pokud dáváte přednost knize do sluchátek, zkuste to tady: https://www.youtube.com/watch?v=vIFs5eGuIwk... celý text

Fjodor Michajlovič Dostojevskij – Věčný problém člověka 2004, František Kautman

Kautmanova studie je poctivě sepsané dílko, přesto je z něj až příliš znát omezení dané doby v tom, jakých rysů Dostojevského díla si autor všímá. Poměřovat Dostojevského de Sadem, či vystavovat dnes už úsměvné soudy jako např. Freudovo "silné bisexuální sklony?" - pro Kristovy rány, tohle jsem četl skoro v každé Freudově analýze různých osobností, výpovědní hodnota je pochopitelně nulová. Kniha je pouze kaleidoskopem zajímavých postřehů, nikoli mozaikou skládající se v ucelený obraz. Šaldova podstatně starší esej o Dostojevském dokázala na několika málo stránkách jít na kořen věci a sdělit tak o Dostojevském podstatně víc. Kautmanovu knihu vnímám s odstupem času především jako dobový artefakt, odrážející libůstky a způsob myšlení intelektuála své doby.... celý text

Vikingové - sága tří staletí 1967, Johannes Brøndsted

Přestože jsem četl různé verze severských ság, včetně odborných výkladů, až tady jsem konečně pochopil, proč je severský panteon bohů tak nesourodý a proč podlehl křesťanství. Kniha se čte téměř jako dobrodružný román, vyšetřil jsem si na ní několik dní, abych ji doslova zhltl za jeden večer. Díky knize jsem se dověděl nejen jak Vikingové žili nebo bydleli, ale také jak mysleli, že byli dost urážliví, jaký měli smysl pro humor, jakýma přezdívkama se častovali a z čeho pramenila jejich pověstná krutost. Je to vlastně archeologie vikingské duše.... celý text

Jméno růže 2007, Umberto Eco

Jméno růže je přesně ten typ románu, který klame tělem v tom smyslu, že navzdory svému rozsahu, ho přečtete jedním dechem. Je to, ostatně stejně jako Ecovy další romány, takový čtenářský mokrý sen, autor se zastaví na těch správných místech, neváhá například popisovat na několika dlouhých stranách zdobení vikýřů v kostele, způsobem, kdy se čtenáři tají dech, zahlcuje ho spoustou fantastických detailů a souvislostí, které ani trochu nenudí. Ecův způsob psaní je intelektuální obžerství svého druhu.... celý text

Láska muže a ženy z pohledu duševních a astrálních sil 1993, Josef Staněk

Josef Staněk je nejen originálním myslitelem a léčitelem, ale také svérázným následovníkem odkazu vědeckého solitéra Břetislava Kafky. Lásku muže a ženy sepsal i na základě svých zkušeností s ženami, které se na něj obrátily, protože nemohly otěhotnět a v knize vysvětluje, co se ve vztahu mezi mužem a ženou z pohledu duševního a duchovního vlastně děje, o tom jak je takový vztah na jednu stranu lyricky subtilní a zároveň ve svém významu naprosto zásadní nejen pro dvě osoby, jichž se týká, ale i pro celou společnost. Autor tak fakticky dokládá, že ve verších básníka "Není většího příběhu, než je příběh Muže a Ženy" je mnohem víc pravdy, než by se na první pohled zdálo. Obzvlášť v době politického tlaku genderového neoprimitivismu kniha víc než potřebná, takřka povinnost.... celý text

Co v českém dějepisu chybí 2016, Tomáš Krystlík
odpad!

Krystlík patří k českým publicistům - masochistům, kteří nekriticky přejímají tendenční západní výklad české historie. Český národ v počátcích své existence odmítl křesťanství germánských katolických kněží, které bylo de facto zástěrkou pro germánskou expanzi (Lužičtí Srbové by mohli vyprávět) a přiklonil se ke křesťanství východního ritu, které mělo kvalitativně odlišné duchovní kořeny. Od té doby byly Čechy vnímány jako ostrov duchovního neklidu v Evropě (což se nejvýrazněji projevilo husitským hnutím) a staly se trnem oku zesvětštělému západnímu křesťanství. Právě tady je třeba hledat místy až hysterickou nesnášenlivost germánského elementu vůči českému národu a z toho vyplývající snahu o diskreditaci historie českého národa (pokud chcete zničit národ, musíte zničit nejprve jeho paměť), která se datuje již od dob Kosmových, který sepisoval svou kroniku pod tlakem německých kněží, přes Hitlera, který chtěl "české bestie" rovnou vymýtit (protože "Čecha ohneš, ale nezlomíš a jakmile povolíš, zase se narovná a udeří") až po současné historiky jako Baring, ze kterého v Německu žijící a podnikající Krystlík vydatně čerpá. Pro upřesnění dodávám, že pan Krystlík se zabývá historií jako amatér a výhrady profesionálů k jeho historickým "pracím" (Prof. PhDr. Kučerová, Prof. PhDr. Olivová) nejsou výsledkem české zatvrzelosti vůči geniálním postřehům pana Krystlíka, ale pouze a jen profesionálními výhradami vůči jeho tendenčnímu pojetí. Proto bych tuto práci neoznačoval za práci vědeckou ani publicistickou, ale spíše za práci propagandistickou, která zcela jistě osloví české milovníky intelektuálního masochismu a sebemrskačství, jako je třeba pan Matěj Hollan, podle kterého prý Češi některé národy dokonce i zplynovali. Inu, opravdoví znalci historie.... celý text

Falzifikace a falzifikátoři českých dějin 2005, Josef Staněk

Podle mého názoru autor nezvolil název knihy zcela šťastně, kniha není ani tak o falzifikaci české historie, ale je především fascinujícím pokusem o nový ucelený výklad smyslu českých dějin, který na těch několika málo stránkách načrtává pozoruhodně promyšlený a přitažlivý koncept naší historie. Přestože se jedná o tzv. spekulativní historii, autor v sobě nezapře bývalého vědeckého pracovníka, tam kde může se opírá o pramenné odkazy (osobně mi chybí odkazový aparát) a evidentně je i osobně studoval. Tam kde autor dovozuje na to sám transparentně upozorňuje a vysvětluje, jakým způsobem ke svým závěrům dospěl. V jakém duchu se kniha nese nejlépe ilustruje autorovo odvolání na Masarykův názor, že česká otázka je otázkou náboženskou, neboli otázkou duchovních hodnot. Z nichž tou nejvyšší je pro Čecha, dle autora, Pravda. Autorovými slovy "Češi neakceptují ... rozpor mezi formou a obsahem, slovy a činy..., neakceptují vnitřně jakoukoliv autoritu, nestojí-li tato v Pravdě. Tím se Češi odlišují od autoritu respektujících Němců a Rakušanů." Dalším zajímavým postřehem je názor, že Češství nebylo Čechy nikdy chápáno primárně jako otázka etnicity, ale právě jako věrnost Pravdě, takové osoby Češi nejen že přijali mezi sebe, ale často je považují za ty největší Čechy, viz. Lucemburk Karel IV., nebo z německého prostředí pocházející Masaryk, který dlouhá léta ani neuměl česky. Ti kteří dnes cejchují Čechy jako rasisty a xenofoby jen dokazují, nejen že neznají význam těchto slov, ale navíc i mají žalostné povědomí o české historii. A ten kdo nadřazuje ideologii nad Pravdu, ani nemůže být v tomto smyslu Čechem.... celý text

Vzkříšení pohanství 2008, Richard Rudgley

Při čtení jsem měl pocit, jako bych v ruce držel diplomovou práci a ne plnohodnotnou knihu. Rudgleyho uvažování se úzkostlivě drží v mezích akademicky přijatelného, tudíž poznámka o údajné kontroverznosti, kterou se zřejmě nakladatel snaží knihu střelit, je mimo mísu. Kniha je ve skutečnosti pravým opakem kontroverze. První část je o Jungově hypotéze návratu pohanství, která mi přišla nejzajímavější (díky Jungovým myšlenkám), následující část se věnuje vztahu nacismu a okultismu, jakožto ukázce negativního působení pohanských archetypů, což nesrovnatelně lépe zpracoval Goodrick-Clarke, ze kterého ostatně Rudgley vydatně čerpá. Ve třetí části autor varuje před obdobnými tendencemi současné pravice, kde nesmyslně zveličuje význam amerických nacistických hnutí, jejichž faktický význam je dosti diskutabilní (autorem zmiňovaný hitlerista Serrano je označil za "bezvýznamné pitomce"). V poslední části mi přišel autor už úplně mimo, když prezentuje jakéhosi bezvýznamného exota jako dle jeho názoru onoho novopohana, který to prý dělá správně (fakticky z toho čiší jen laciné new age). Proč autor nevěnuje větší prostor právě esoterickému hitlerismu, postavám jako Serrano (zmíněn jen okrajově jako přítel Junga, nikoli jako jeden ze stěžejních představitelů esoterického hitlerismu) nebo Savitri Dévi? Odpověď je jednoduchá: Rudgley nahlíží téma z pozice akademika, tedy prostředí dnes apriori dogmaticky levicového. To je důvod, proč Rudgley jen klouže po povrchu, není schopen proniknout ke kořenu věci a automaticky démonizuje vše pravicové. Proč nehledá problém stejně urputně i jinde? Není snad mnohem větší hrozbou posledních let právě fašizace levice? Tam kde Rudgley čerpá z jiných autorů (Jung, Goodrick-Clarke) dokáže ve zkratce sdělit to podstatné, tam kde se pokouší o vlastní výklad, předkládá občas těžko obhajitelné nesmysly, které jen ilustrují autorovy poněkud omezené duševní obzory.... celý text