Marek978
přečtené 8
Obraz Doriana Graye
2005,
Oscar Wilde
Každý musí mít v životě nějaký smysl, smyslem života Oscara Wilda to byla dekadence. Aristokrati opovrhující tradičními hodnotami společenského chování, opovrhující a znechuceni ženami, láskou a city. Věčný filozofové a cynikové „Kdo jsi, abys mi přikazoval, co mohu a nemohu, kdo jsi, abys říkal, co je morální a nemorální“. To vše se projevovalo v jeho „upadající“ literatuře, jeho největší dekadentní dílo jest „Obraz Doriana Graye.“ Půvabný, krásný, mladý, okouzlující, a hlavně nevinný Dorian i tak bych ho mohl na začátku knihy popsat, i když „nevinný“ je v tomto případě hodně zavádějící a diskutabilní, však už v té době byl bohatý aristokrat. Nemůžeme z určitostí říci, jak se choval, takže raději zůstaneme u té krásné myšlenky, že byl zkrátka nezkažený. V tomto díle jsou podle mého názoru dvě důležité postavy (když nebudu počítat Doriana). Basil Hallward a Henry Wotton, dvě naprosto odlišné osobnosti. Basil řídící se společenskými normami chování, který se zamiloval do svého modelu Doriana, především kvůli jeho duši, a poté Henry, úplně jiný umělec, cynik, zvrácený filozof, faust tohoto příběhu, všude známý svými obskurními názory, a proto je taky všemi milován. Dvě postavy, které se spolu i přes svoje jaksi paradoxní chování přátelí. První dojem u těchto dvou postav byl, že sám Oscar stojí na obrovském, zlatém hledišti jako loutkař a sám si s loutkami hraje podle vlastních not. Ale to je mylné! Tyto postavy představují mnohem víc, představují samotného Oscara! Umělce se dvěma tvářemi, umělce, který naprosto propadnul dekadenci, a zvrácené filozofii, ale i přesto v něm zůstalo kousek mravní zásady, kterou tak trochu vyjádřil právě v Basilovi. „Umělec je stvořitel něčeho krásného. Zjevit umění a ztajit umělce, to je cílem uměleckého díla.“ Naopak, když se na to koukneme z jiného hlediska můžeme to pojmout tak, že Oscar v Dorianovi zhmotnil sám sebe a v Henrym zase jeho věrného přítele Alfreda „Bosie“ Douglase. Něco jako autobiografické dílo. Basilovi se Dorian ihned zalíbil, spatřil v něm ideály mládí i dobroty, proto hned zatoužil, aby se mu stal modelem. I přes vážném začínajícím přátelství se objevil pan Henry, který zapůsobil jako klín. Naprosto Doriana očaroval. Přátelství mezi Dorianem a Henrym se dále víc a víc prohlubovalo, společně s Basilem strávili většinu společného času spolu, až do toho zlomového okamžiku, okamžiku, která poznamenala všechny tři osudy těchto postav. "Kdyby se obraz měnil a kdybych já zůstával nezměněným.“ Tahle spontánní prosba, ta žádost, změnila Dorianovi život. Kdo by si pomyslel, že tohle lehké rouhání se může vyplnit. Od této chvíle byl život Doriana nerozlučně svázán s obrazem. Jeho duše, jeho hříchy to vše se projevovalo na tomto úchvatném mistrovském díle, které vytvořil malíř Basil. Filozofie lorda Henryho si pomalu prohryzává cestu k Dorianovi a mění ho k nenávratnu. Stává se z něj člověk, který naprosto propadá chtíči, narcismu a hledání vášně ve všem možným od sexu, přes opium až k hudbě. Proto nemám rád tvrzení, že to byl prachsprostý úchyl, byl to objevitel, člověk s příležitostí, objevit něco co nikdo před ním neobjevil. Váhal Kryštof Kolumbus objevit Ameriku? Ne. Co je člověk bez duše? Přízrak? Zrůda? Jako zrůda se choval. Netrvalo dlouho a rozešel se svojí přítelkyní Sibylou, když nepředvedla na jevišti to, co on si představoval. Jak taky mohla? Milovala ho a nedokázala ani na jevišti předstírat lásku k někomu jinému. Ještě tu noc se zabila. Smrt Sibyly mě opravdu zasáhla, byla to jediná čistá duše v tomto hororovém díle. Jak to, že jediná? A co malíř Basil? Podle mého názoru, to on je tvůrce toho krásného a při tom zrůdného obrazu, jeho chamtivost namalovat dílo, tak krásné, jako žádný umělec před ním. Jak Basil řekl. „Nemohu ti ho ukázat, namaloval jsem příliš. Zobrazil jsem tam sám sebe.“ Proto se nedivím, že ho Dorian v afektu zabil, to on mu to způsobil, to on ten obraz namaloval, to on mu ukradl duši. Tudíž z pohledu Doriana musel zemřít, jenže ani smrt Basila Dorianovi nepřinesla klid. Musel žít ve vlastním chtíči po všem a po všech rovněž ve strachu, že jeho malé tajemství někdo zjistí. Co se stane, když se člověk už nemůže pro nic nadchnout? Nic ho neuspokojovalo, žádný chtíč už ho nelákal, vyzkoušel vše, co mu jeho prokletí dovolilo. Vyzkoušel vše kromě smrti, v knize bylo popsáno, jak se chtěl osvobodit z okov obrazu a žít normální život, proto obraz zničil a zemřel. Já to chápu trošku jinak, pokud se čtenář začte, tak ví, že obraz byla jeho duše, jeho zrcadlo. Proto si nemyslím, že se chtěl osvobodit, když už skoro žádnou duši neměl. Samozřejmě, že občas měl výčitky svědomí a utíkal na okraj Londýna, avšak pokušení ze zakázaného ovoce je obrovské. Zase to ve mně evokuje objevení lidské chamtivosti, mohl a měl vše co chtěl, objevil a ochutnal vše, kromě smrti.... celý text
Utrpení mladého Werthera
1999,
Johann Wolfgang Goethe
Jedu domů, je nádherné jasné počasí, sluneční paprsky se odráží od sněhu jako od zrcadla. Otvírám knihu a když ji začínám číst přeju si jenom jediné, být s Wertherem a obejmout ho. Podle Alberta Camuse „existuje jediný skutečně vážný filozofický problém, a to je sebevražda.“ Je to vůbec pravda? Doopravdy, byla tady ta situace tak bezvýchodná, aby se Werther zabil? Bohužel pro nás, dnešní myšlení lidí je úplně jiné, jsme až moc racionální a zapomínáme v koloběhu této zrychlené doby na naše city. Nedokážeme být spřízněni s přírodou, nedokážeme jí naslouchat a odívat se její nesmrtelné kráse. Nedokážeme naslouchat svému srdci, a tak myšlení Werthera v této knize odpovídá úplnému opaku dnešního myšlení zmatených lidí, kteří v tichosti bloudí městem se zavřenýma očima. Klasicismus vrcholí a lidé už jsou unaveni estetikou, řádem rozumu a zkostnatělou společností aristokratů a vládnoucí třídy. Chtějí se vymanit a unášet city. V tom to duchu vzniklo v Německu hnutí „Sturm und Drang“, a tato kniha se stala začátkem a vrcholem preromantismu, obdobím mezi chladným klasicismem a bouřlivým romantismem. Goethe napsal tuto až skoro návodnou knihu na motivy své neopětované lásky, a proto se musím zeptat sám sebe. Měl Werther představovat samotného Goethe? Bál se řešit svojí situaci tak radiálně, jak jí popsal v knize, a proto radši vymyslel smyšlenou postavu Werthera? Přeci, kdyby tato Goethova bezvýchodná situace byla totožná s Wetherovou, tak by si sám vzal život. Když tato kniha byla vydána, prý stouplo i počet sebevražd. Jestli to je nebo není pravda nechám na každého z Vás. Já bych se vůbec nedivil. Lidé byli hladoví po citech, trpěli nedostatkem lásky a když ji ztratili, nedokázali se vymanit z tohoto pocitu neúplnosti, z tohoto pocity bez naděje, už pro ně nebylo útěchy. Werther se i přes překážku snoubence zamiloval do dívky jménem Lotta, nejspíš se i ona zamilovala do Werthera, ale kvůli její čestnosti Werthera odmítla, a tak si vzal život. Tak jednoduché, tak prosté. Čirá láska k ní, která znamenala všechno, jeho život, jeho vidění reality a snů. Právě kvůli ní přestal vnímat všechny krásy kolem sebe. Viděl jen beznaděj, a tak se ptám sám sebe. Doopravdy je to jediný filozofický problém? Sebevraždu vykonal s čistou hlavou, proto nemůžeme mluvit o sebevraždě ze zoufalství. Nestal se právě díky tomuto činu mučedníkem své lásky? Člověk prý dokáže doopravdy milovat pouze jednou za život, a když o tu dotyčnou osobu přijde, celý život se plouží životem jako nemocný, neúplný. Co se stane, když se začneme ztrácet mezi realitou a iluzí? Když se vzdáme vlastního života jenom proto, abychom měli vše po čem toužíme. Právě ve smrti se stal úplný a jeho láska se stala skutečností. To je příběh mladého Werthera. Tohle poselství nám Goethe chtěl říct. Vymanit se z realismu a reality, nesmí nás pohánět pouze chtíč po vědách na úkor svých citů. Kouzlo pomíjivého okamžiku, protože jenom to, co jednou pomine je opravdu krásné. Musíme si uvědomit, že slovy nejde pospat žádný cit, ale pouze přiblížit čtenáři. Slova, jsou až příliš mělká. Na závěr chci říct jen toto, přál bych si taky svého korespondenta Viléma.... celý text
Faust
2008,
Johann Wolfgang Goethe
„Eritis sicut Deus, scientes bonum et malum.“ Věta, která charakterizuje celý první díl této podivuhodné knihy. Nejenže poukazuje na problém materiálního světa, toť nekonečné pokoušení samotného člověka, jakožto individuum ze strany zla, ale také na svět nemateriální, upozorňujíc na nekonečný kosmický boj Hospodina se zlem. Mohli bychom říct, že tento problém, je začátek všech problémů – prvotní hřích lidstva. Opět poukazuje na významnější boj, který probíhá mimo náš svět a naše chápání. Pojetí a pochopení Fausta, jako neodvratitelná část každého člověka, byla pro mě velmi obtížná. Každý člověk, který kdy kráčel a bude kráčet na této zemi bude řešit stejné dilema jako Faust. Nechat se pohltit sliby ďábla anebo vzdorovat svou vírou. Jan Patočka ve své recenzi napsal. „Co vlastně znamená sázka nebo pakt s ďáblem o nesmrtelnou duši ve světě, který duši nemá?“ Není toto hlavní příčina problému? Pokud ve zvrácené realitě, platí tyto pravidla, nestává se z toho všednost a každodennost? Toť znamená: Každý den být pokoušen, aniž bychom to věděli. Celé lidské dějiny chtěli být lidé jako Bůh, chtěli se mu rovnat. Problém moderního člověka, je ten, že chceme být lepší než Bůh a k tomu nám bez našeho povšimnutí pomáhá právě Mefisto. Ten Mefisto, který se zmocnil Fausta, člověka, co chtěl příliš, chtěl vše. V Bibli jest psáno. „I řekl Bůh: „Bud světlo! A bylo světlo. Viděl, že je to dobré, a oddělil světlo od tmy. Světlo nazval Bůh dnem a tmu nazval nocí. Byl večer a bylo jitro, den první.“ To, co bychom si měli vzít z toho úryvku je, že vše začíná pouhým slovem, slovo dokáže osvobodit i spoutat, to Faust nevěděl, a to se mu stalo osudným. „Čím pánu posloužím? Nač tolik hluku?“ Mylně si Faust mohl myslet, že by někdy mohl být pánem Mefista, to on se stal jeho loutkou. Faust chtěl příliš, nestačilo, co věděl, chtěl vědět vše, má starost, jen o své dílo. Dospěl k Sokratovskému „vím, že nic nevím“ a to byl důvod jeho úpadku. Sázka Hospodina s Mefistem o jednu lidskou duši, je pouhá alegorie na nekonečný boj o všechny lidské duše. Všichni jsme pokoušeni ze strany zla. Když okamžik mě zvábí ke slovu: Jsi tolik krásný, prodli jen, pak si mě sevři do okovů, ó, pak chci rád být utracen, A tak přišlo na řadu Mefistovo snažení, poskytnout mu do cesty všechny pozemské slasti, aby se stal Faustův život úplný, to se mu nikdy nepodařilo, ale nebyla tato výhra člověka tímto způsobem, zároveň i jeho prohrou? Co by mohl chtít starý muž, jako první? Mládí. Mefisto si možná myslel, že potom starý Faust bude mít vše po čem toužil, ona slova. „Jsi tolik krásný, …“ A tak mu to splní a omladí ho. Mefisto, ale nepočítá s lidskou rozmanitostí a věčným „chtěním“ po všem. Pod vlivem Mefista se z něj stává sobec, příliš mu nezáleží na ostatních lidech, kterými opovrhuje pro jejich nevědomost, smrtelnost, pomíjivost. Stále hledá to pravé poznání, v němž by našel uspokojení, touží po poznání smyslu své existence, vlastně hledá Boha – prostřednictvím ďábla. Jistý paradox, člověk potřebuje ďábla, aby našel cestu k Bohu. Jednoho dne se Faust zamiloval do Markétky (božská Helena), Mefisto, je za začátku proti, protože tuší, že doopravdovou lásku mu nemůže obstarat, po Faustovo naléháním Mefisto ustoupí. Mefisto si je vědom toho, že jestli chce vyhrát musí dát Faustovi vše po čem touží, ale co je vše? Možná je překvapen, že není tak snadné uspokojit Fausta, který dychtí po vědění. Mefisto podstrkává za Fausta Markétce dárečky, ta jako pravý opak Mefista odolává. Bohužel pro ni, podlehne, ne Faustovo lásce, ale Mefistovo manipulaci. Svým způsobem, když přijala Fausta, přijala i ďábla do svého počestného života. Stala se otrokem ďáblovým intrikám, skutečná oběť lásky k Faustovi. Láska, která by měla být ryze božská, se stala zkažeností a podlostí. Faust (Jindra) se stává egoistou a vede již hříšný život, dokonce zabije i Markétčina bratra Valentina, samozřejmě je veden Mefistovou rukou, faust je již zatracen v nekonečném bloudění a dychtivosti. Markétka, která se z lásky k Faustovi odvrátila od Boha zabila svoji matku a své a Faustovo dítě, jako důkaz jejího hříchu, už pro ni není cesty zpět. Markétko! Kde ti hlava stojí? Co to v srdci máš- jaký zločin? Modlíš se za matčinu duši, za tu, kterous uspala k dlouhému, předlouhému soužení? Je Valpuržina noc a Faust zatím obcuje s čarodějnicemi a Lilitou. Toto má představovat Faustovo konečné odvrácení od boha. Právě Goethova zmínka o Lilith mě nejvíc zasáhla. Lilith, jakožto první choť Adamova. Když se Faust dozví o osudu Markétky, je už příliš pozdě. Faust přemlouvá Mefista, aby jí pomohl, ten po dlouhém naléhání podlehne a souhlasí. Markétka, ale již nesouhlasí, nechce jít s Faustem, protože si je vědoma, že by šla s ďáblem a radši si vybere boží cestu, což znamená: trest za svoje hříchy. První díl končí slovy Mefista. „Je odsouzena.“ Zatím co hlas shůry říká. „Je zachráněna!“ Markétka dosáhla odpuštění, díky přijatému trestu a tím je očištěna. Celé chápání této knihy, je spjato s chápáním naší existence a naší individuality. Ďábel se snaží o každou duši, nesnaží se o svět jako celek, ale o svět jako: Individuální chápání podstaty světa. Právě tato individualita, je důležitá k našemu přežití. Nemůžete napravit celý svět najednou, musíte prvně napravit jednoho člověka.... celý text