Kmotr99
přečtené 417
Držíce v drzých držkách cigarety
2007,
Franz Werfel
Nejdřív jeden tip: Číst básně Gottfrieda Benna u snídaně (ale vlastně u jakéhokoli jídla) není nejlepší nápad, a rozhodně to nebyl nejlepší začátek dne. Vyzkoušeno za vás. Jinak... Vydařená antologie, zachycující pohled jedné ztracené generace (zaujalo mě jak až na výjimky zemřeli skoro všichni autoři velmi mladí). Expresionismus mě fascinuje už delší dobu, ale po přečtení Držíce v drzých držkách cigarety (výborný verš, mimochodem) se nemůžu ubránit dojmu, že se svým zaměřením docela rychle tematicky a stylisticky vyčerpá... každá druhá báseň mi přišla jako variace na Traklovo slavné Rozpadání (které na mě mimochodem působilo silněji v Reynkově nebo Kunderově překladu). Výjimkou je již zmíněný Benn, který posouvá expresionistický hnus ještě někam dál. Od něj si v budoucnu rád ještě něco přečtu. Tentokrát ale pro jistotu na lačno...... celý text
Sakramiláčku / Střepy
2014,
Filip Topol
Jednu dobu jsem na hudbě Filipa Topola ujížděl, s Filipem Topolem básníkem jsem se ale trochu minul. Střepy za pozornost přesto stojí, zvlášť netradiční popis ročních období - nevěřil bych, že se poety tak omílané téma dá pojmout ještě nějak zajímavě. [...] Žádné ze čtyř období toho roku za sebou nezanechávalo zkázu. Osamělost Podzimu jen nedokázala pustit k sobě něco jiného než sebe samu. Myslel jsem si, že Podzim trpí, ale pak mi došlo, že také ne – že to je zas řád věcí, který nemohu a nechci pochopit. Veliké tajemství, jehož je snad Podzim mlčenlivým strážcem. A také jsem ho začal milovat – – z dálky a oddaně. Jeho proměna byla tichá jako jeho příchod, a i když jsem věděl, že tomu tak není, jen u něho mi přišlo na mysl umírání...... celý text
Světloplaší
2012,
Radek Malý
v kůře vrby tvář stará, prastará svrasklá a trochu trochu rozpraskaná to stačí, ne víc, ne v oblacích z ledu luna pluje a na počátku bylo slovo potom se jen opisuje... celý text
Svíce dohořívají
2003,
Sándor Márai
Intenzivní jednohubka obestřená středoevropskou (c. k.) vážností a melancholií. Meditace dvou starců o životě, přátelství, lásce a vzájemných křivdách. Při závěrečném odstavci husí kůže - chápu, že měl knihu ke zfilmování vyhlídnutou Miloš Forman.... celý text
Smysl lidské existence
2006,
Milan Machovec
Knihu jsem začal číst v noční tramvaji č. 95 směr Žižkov. Ideální načasování - kdo si na Lazarské v lehce podnapilém stavu nekladl existenciální otázky? Úvod mi přišel strhující, cesta domů tak utekla aniž bych musel věnovat pozornost ožralým Britům vracejícím se z flámu do hostelu. 'Smysluplných' deset minut. Bohužel za střízliva jsem z díla takové potěšení neměl. Většina knihy mi moc smyslu nedávala a byla občas až bolestně zjednodušující. Navzájem si odporující myšlenky (po vyřčení mnoha radikálních názorů, mj. na peníze, ohledně náboženství nebo varováním před klimatickou apokalypsou Machovec sám varuje před "levičáckým pseudoradikalismem"), odsuzování až zesměšňování určitých jevů či skupin lidí, jednostranný a učebnicovitý pohled na některé problémy (např. Velkou francouzskou revoluci, náboženství)... krátké nesourodé kapitoly mi zkrátka moc nesedly. Světlou výjimkou je poslední esej Dialog, která obstojí sama o sobě, ta za opětovné přečtení stojí. Knihu jako celek ale nezachrání.... celý text
Nabarvené ptáče
1995,
Jerzy Kosiński
Srovnání s Cestou Cormaca McCarthyho se přímo nabízí. Možná to byl právě "křest" McCarthym a jeho romány, které jsou plné podobně šílených výjevů psaných strohým jazykem, (tu a tam okořeněné o podivnou metaforu), kvůli kterému se nemůžu přidat k zástupu šokovaných (a rozhořčených) komentářů. Bude to znít cynicky, ale něco takového jsem vlastně čekal. Na druhou stranu výjevů, ze kterých se mi udělalo skoro fyzicky špatně (a začal jsem přemýšlet, jestli vůbec chci vidět filmovou adaptaci), bylo nemálo. Někdy jen nechutné, jindy těžko uvěřitelné, tu a tam až perverzně groteskní (např. napůl stažený králík běhající po zahradě). Vůbec nejhorší byla jedna z prvních scén, kdy sedlák vydloubl obyčejnou lžicí svému sokovi oči. Mimořádně odporná záležitost, ale myslím, že ne samoúčelná. Chlapec nad hrůzou, kterou byl svědkem přemítá a kapitola končí předsevzetím: "Slíbil jsem si, že si budu pamatovat všechno, co vidím. Kdyby mi někdo vyloupal oči, po zbytek života by mi zůstaly vzpomínky na všechno, co jsem kdy spatřil." Kdyby věděl, co bude následovat, nejspíš by tuto úvahu odvolal. Síla knihy spočívá právě v pohledu (aspoň zpočátku) nevinného dítěte, které je znenadání „vrženo“ do nelidského světa. Musí se vypořádat nejen s tolikrát omílanou krutostí, ale i různými vzájemně si odporujícími světy - katolické víry, zakořeněného pohanství a totalitních režimů nacismu a komunismu. Právě dětský úhel pohledu na tyto velké otázky ohledně morálky, Boha atd. mě na Nabarveném ptáčeti fascinovaly nejvíc. Kluk se snaží najít smysl v tak iracionálním a nejistém světě války, včetně holokaustu. Ve srovnání s Cestou je v něčem Nabarvené ptáče nakonec ještě děsivější: Chlapec se toulá krajinou sám, bez otce. A nejde o krajinu dystopickou, nýbrž reálie druhé světové války někde na pomezí Polska a Ukrajiny. Kluk v Cestě symbolizuje naději, že ten šedý nemilosrdný svět obývá ještě někdo láskyplný. Protagonista Nabarveného ptáčete se naopak neutěšeným poměrům rychle přizpůsobí a msta je pro něj na denním pořádku. Naděje není žádná. Je to moc kruté, nesmyslně kruté? Že všichni lidé takový přece nejsou? Nevím, jsem v tomto ohledu spíš skeptik. A přiznejme si, nedovedu si představit o moc horší místo než zaostalé planiny východní Evropy 40. let, kudy se prohnala fronta hned třikrát, a to té nejhorší z nejhorších válek, která zapříčinila vyhlazení jednoho národa a vypálení stovek vesnic. Pokud by se někde mělo projevit v lidech to nejhorší, kde jinde než na takovém místě a za takových okolností?... celý text
Anna Elliotová
2004,
Jane Austen
Od Jane Austen jsem nic číst ani neplánoval - Prozřetelnost tomu asi chtěla a tak jsem během jednoho pěšího pochodu moravskou Vysočinou v jedné idylické vesnici v knihobudce narazil na Annu Elliotovou. Přišla vhod - nic pořádného na čtení jsem neměl a původní vydání z nekonečné edice Světová četba bylo tak akorát do kapsy. Být doma s tolika lákavými knihami, nikdy bych knihu nedočetl, v takové situaci jsem osudy Anny Elliotové prožíval celkem rád. Zaujal mě nenápadný smysl pro humor popisující absurdity ze života britské aristokracie, zvykl jsem si i na velmi dlouhá souvětí analyzující různé povahy a situace; největší zklamáním je pak děj - náhlému šťastnému rozuzlení nepředcházelo dle mého žádné velké drama, a proto ve mně mohlo těžko víc rezonovat. Jestli si od Austen někdy něco přečtu (na Pýchu a předsudek se mi v knihovně dlouho práší), tak to bude určitě za dlouho. I když, v některém ze sychravých zimních dní, se šálkem černého čaje... si to i dovedu představit.... celý text
Americká elegie
2018,
James David Vance
Aura kolem Americké elegie slibovala, že půjde o zásadní dílo osvětlující politickou krizi a úpadek části společnosti na Západě, která vedla mj. ke zvolení Trumpa. Ukázalo se, že jde spíš o chytrý tah nakladatele. Jde o poměrně rozvláčně napsanou autobiografii muže, kterému se podařilo vymanit se ze začarovaného kruhu zapomenutého kraje na pomezí Ohia a Kentucky, se spíše nahodilými sociologickými poznámkami. Moc přesahu a vhledu, jak je avizováno na přebalu, nenabízí. Vanceho příběh je rozhodně obdivuhodný (a poměry, odkud vzešel, žalostné). Začíná poměrně obšírně rodinnou historií spjatou se svérázným krajem Apalačských hor a svým dětstvím. Vypadalo to slibně, ale zhruba v polovině se z knihy stává skoro až parodie na americký sen v té nejstereotypnější podobě, skoro jak z Forresta Gumpa. Ale nejvíc stereotypní je možná nakonec úplný závěr celé "elegie". Poté, co vylíčil nejednu osobní i mnoho celospolečenských tragédií jsem očekával aspoň náznak řešení, pár odstavců "co s tím". Vance se bohužel nezmůže na nic lepšího než že chyba je ve výchově a chování jednotlivců, kteří si za své problémy v podstatě mohou sami, svou leností, a že s tím žádný zásah vlády nic moc nezmůže. Respektuji autorovo konzervativnější a pravicové nastavení, ale vůči všemu předtím zmíněnému to působí jako výsměch. Přitom nebýt několika shod okolností (a tvrdé práce, samozřejmě), Vance by se těžko dostal na vysokou, natožpak aby vystudoval práva na Yaelu. Odpověď na zvolení Donalda Trumpa tak paradoxně můžeme najít ukrytou mezi řádky, v téhle absenci řešení a vůbec ochoty se nad ním zamyslet.... celý text
