katchen28
přečtené 107
Študenti, láska, Čeka a smrť
2011,
Galina Nikolajevna Ďurjagina
Tuto knížku jsem přečetla téměř jedním dechem. Nejspíš to byla nejhrozivější četba, která se mi dostala do ruky a tento pocit přiživuje i to, že je podle skutečných událostí, které zmítaly Ruskem před sto lety. O rudém teroru jsem věděla už dříve, ale nejspíš ne dostatečně, protože taková zvěrstva jsem si nepředstavovala. Ve všeobecném měřítku je neuvěřitelné, kolika lidí se „řádění“ bolševiků dotklo, ať už jich samotných, jejich rodiny nebo přátel. Ačkoliv se počet popravených odhaduje na 1,7 milionu, je potřeba zahrnout oběti epidemií tyfu, na konci knihy i cholery a nikdo nevyčíslí lidské utrpení, zoufalství a zmařené životy. Na deníku jde vidět jak Alja přivyká každodennímu životu v kolosu utrpení, zastaralosti a zaostalosti, špatného zásobování , nakumulovaných negativních emocí a bezpráví. Jelikož se ke konci knihy neudál den, kdy by někdo nezemřel, nebyla už ani strana, na které by nepsala o něčí smrti. Věty, kdy informuje o smrti jsou podobně strohé jako když píše, že udělala zkoušku z nějakého předmětu na univerzitě. Po tom, co si bolševici ve svém národě vyvraždili inteligenci a ve stejném duchu pokračovali ještě další desetiletí je podivuhodné, že v Rusku dnes ještě někdo žije. V doslovu se dozvíme, že kniha tam dodnes nebyla vydána. Tato skutečnost mě jen utvrzuje v tom, že o bolševismu, rudém teroru a jiných světových destruktivních idejích by se mělo více hovořit a informovat.... celý text
Moderní komedie
1972,
John Galsworthy
Přesně rok po čtení Ságy rodu Forsytů jsem začala s Moderní komedií. Narozdíl od Ságy nemá seriálovou podobu, tudíž jsem nebyla předpřivená a obeznámena s dějem. Líbil se mi i komornější obsah knihy, kdy už nebyla kniha o celé rodině, ale hlavně o Soamesovi, jeho dceři Fleur, o jejím manželovi Michaelovi a ještě se do toho přimíchala „dětská“ láska a bratranec Fleur – Jon. A drama bylo na světě, protože v tomto případě stará láska nezrezivěla. Anglie má pořád problém se zkostnatělou viktoriánskou morálkou, ačkoliv se hlavně v Londýně všechno a všichni snaží být modernějším a podle posledních trendů. O morálce je i soudní spor Fleur s Marjorie Ferrarovou, který je veden pouze kvůli pár urážkám. Kdo by čekal, že krátce po první světové válce a před další válkou budou ještě někoho tak moc urážet slova jako „snob“ či „zrádkyně“? Nicméně největším překvapením pro mě byla postava Soamese, který se změnil z mnou skoro nenáviděné postavy v člověka sympatického, nesobeckého, schopného dělat kompromisy. Člověk by čekal, že po tom, co v životě prožil a dle toho jak to prožíval, se z něj stane spíše zahořklý stařík. V kapitolách věnovaných jemu bylo navíc možné dozvědět se mnoho o proměně Anglie a její pochopení člověkem, který vyrůstal a dlouho žil bez automobilů, rádií, podivných tanců a elektřiny. SPOILER: Na sklonku jeho života mu zbyly dvě radosti – jeho dcera a obrazy. Vůbec jsem nečekala s jakou naléhavostí a rychlostí se mu v jeho životě obě tyto záležitostí zhroutí. V jeden den se dozvěděl o znovuvzplanutí lásky jeho dceři k Jonovi, naštěstí i naneštěstí se jí nepodařilo získat jeho srdce ani přes umíněnost a rozmazlenost, což se vzápětí vymstilo – nedopalek Fleuřiny cigarety zapálil část domu, kde byla Soamesova milovaná obrazárna. Ale že ho zabije (na Forsyty předčasně, krátce po sedmdesátce) jeho láska k dceři, a přitom jeho oblíbený obraz od Goyi, jehož ztělesněním jeho dcera byla, to jsem opravdu nečekala. Otázkou je, zda ho zabila dcera, láska k dceři nebo obojí. Nebudu lhát, že mi během posledních stran nevlhly oči – kdyby mi někdo před rokem řekl, že to bude kvůli Soamesovi, asi bych nevěřila a nejen proto, že jsem netušila, že nějaké pokračování Ságy rodu Forsytů existuje.... celý text
