JP přečtené 1003

Ukradená pozornost: Proč nedokážeme dávat pozor 2023, Johann Hari

Výstižně v knize samotné zazní, volně parafrázováno "Snažil jsem se žít... ale pak něco odvedlo moji pozornost." Myslím si, že tahle věta je takové solidní nakousnutí, o čem 'Stolen focus' je. Jsme v pasti. Ti, co o těchhle "praktikách" rozhodují a táhnou figurkami, jsou lidi, za které rozhodne "zájem jejich konglomerátu", zájem, který prakticky ničí lidstvo. Přepínají náš procesor všemi možnými způsoby (apps na mobilu, sociální média, algoritmus přirozeně tvořící konflikt mezi jedinci, konflikt, který upřednostňuje nad vztahy a komunitou, konstantní multitasking doby, kdy se po vás chce šrotovat a jet, abych to tak řekl větou, kterou rád shrnuju svoji vlastní firmu: "Nezáleží na tom, že je to špatně, hlavně když je to rychle." Značná část knihy dobře popisuje, jak nastavení dnešního světa, který vás čím dál více rozptyluje a současně může za horší stav... v podstatě všeho a nejhorší je, že lidi si to vlastně ani neuvědomují, pociťují jen konečné následky, s výrazem dvouletého dítěte, které se snaží vyjádřit svoji zrazenou důvěru k rodiči "Ale proč se mi tohle děje?". Fake news (pamatujte, že ty se vždycky šíří rychleji, než ty skutečné). Bylo to o to ironičtější, poslouchat ty věci, které v ten samý daný okamžik přímo praktikuju a o to šílenější, jak je to vše zkomponované dohromady, aby se docílilo toho a onoho z toho a onoho důvodu. Občas mě to frustrovalo do takové míry, že jsem si říkal, že taková banda ko*otů si nic než konec nezasluhuje (zmáčkněte ty tlačítka, všichni!). Člověk není uzpůsoben být tohle, co se všichni tváříme, děláme, že jsme. Pod tímhle tlakem, tlakem informací, které konstantně přeskakují, odvádí vaši pozornost, mají nás chycené, tlakem práce, směn, chronického nedostatku spánku, kterým opět, díky nastavení, trpí čím dál více a více lidí, špatné diety, je to, na jednu stranu tak nějak si říkáte "já vím, já vím, vím to celou dobu", ale zároveň jako kdyby jste v té noční můře už byli tak dlouho, že jste si na její pravidla zvykli, "jo já vím, že je špatný tohle sníst" (říkáte si, zatímco to jíte, protože přesně takhle, je ve zkratce navržen systém). Jste něco jako býk v corridě, netušíte, co se vám děje, ale schytáváte to a může to pro vás skončit absolutně tragicky. Hari v závěru tak nějak vybízí k tomu, se nejen zamyslet, ale i aktivně se podílet na tom, snažit se od toho všeho jaksi odepnout, skrze určité návyky, skupiny, taktiky, je třeba aktivně pracovat na každém aspektu, abyste si našli svůj flow state, byli soustředění na pár věcí, na nichž vám záleží. Třeba zrovna jsem sledoval rozhovor s mexickým boxerem (Saúl "Canelo" Álvarez), ten řekl, že si v podstatě na delší dobu obvykle smaže z mobilu veškerá sociální média, třeba na sedm měsíců, nesleduje zprávy, věnuje se jen tréninku, rodině a během volna golfu, popřípadě ježdění na koni. Říká, že je to pořád to samé, každý den vám servírují ty samé věci. Je to mrhání časem. Přesto, jako kdybychom všichni byli uvěznění v téhle bažině. Je to chytře zkomponovaná past. O tom všem je tahle kniha.... celý text

Střípky deníku 1997, Eugène Ionesco

Trochu páté přes deváté. Ionesco hodně žvaní, jak to mají představitelé absurdního divadla ve zvyku a občas je to perla a občas je to jen žvanění. Takové typické deníkové záznamy, postřehy, sny. Musíte sít a občas na vás vykoukne trefná a dobrá pointa... ale většinou jen bláto, o ničem. Někdy jde Ionesco dost na dřeň, na existenciální hranici prázdnoty a věcí s tím vším spojených (přesto nemůžu říct, že bych se u toho cítil nějak sklesle, asi jsem na té úrovni už dávno), někdy vypráví příběh o psychoterapeutovi, co léčí pár a má jejich sezení vždy po sobě a u každého, muže a ženy, chce dosáhnout opačného cíle (str. 135). Je to celkem staře působící motiv, ale jeho absurdnost a to až taková, že autentická, by byla dobrou hrou sama o sobě. Láska. Co je to skutečnost. Sny (kupodivu bych čekal přinejmenším daleko abstraktnější). Trochu mi to připomnělo Valéryho, což je ironie, protože ho tady později Ionesco i zmiňuje, jak se odlišně dívají na definici lásky. (...) "Když se lidé snaží vyprávět své sny, většina z nich podává jejich výklad, vysvětluje je, pitvá, zasahuje do nich. Sen, to je příběh nebo situace, a my ho musíme vypovědět nebo popsat co nejstručněji. Člověk své sny zkrátka nesmí vyprávět, musí se pokusit je popsat, sen, to není proslov, ale sled vidin." (...) "..objektivnost znamená souznít s vlastní subjektivností, to jest nelhat." Atd. atd. Založil jsem si tam cca tak patnáct míst, ale není to úplně záživné, nebo stimulující čtení. Po většinu času je to takové "s šátkem přes oči" pachtění v zaprášené místnosti. Nevíte, co si vlastně myslet, co cítit a většinou vás to nechává prázdnou/prázdným. Člověk musí mít hodně specifickou náladu na tyhle jamy (jamy). 7.4/10... celý text

Synáček 1981, Jaroslav Havlíček

Zánik městečka Olšiny (12 povídek) 2023, Jaroslav Havlíček

Rarita, Havlíček, jeho psychologická próza (a tady bych rád uvedl, že můj dojem je, že čím delší je Havlíčkův text, tím je obvykle propracovanější a lepší) a zejména romány jako 'Neviditelný', 'Petrolejové lampy', považuju za klasiky a děsně rád jeho práce poslouchám, když u toho něco dělám, ale jakmile je mám číst, to tempo je zkrátka pomalé, mátožné, těžkopádné, je to jako čekat v čekárně, bez šance se zabavit (a ve svěrací kazajce), Havlíček potřebuje čas, abyste se do něj začetli. Ale tady čekáte, že se vám kniha v rukách v prach rozpadne... nemáte čas tu Havlíčka číst jako Havlíčka, i hrdinové jsou často vyčpělí, umírají, ale přitom má autor neskutečný cit pro psaní, komponování vždy originálních motivů je přítomno snad v každém jeho textu (podobně je tomu u Fukse), ale on nikam nespěchá, což mě občas dohání k šílenství, protože hledám trochu dynamičtější psaní, za předpokladu že tu čtu dvanáctistránkové povídky zkrátka nemám prostor se začíst a nějaké BIM BAM pointa, jak to umí třeba Bukowski, to Havlíček neumí, to není jeho styl. Tahle sbírka má v sobě slušný výběr, řekl bych, rozličných povídek, některé trochu bizarnější, některé pochmurnější, až groteskní... a něco je holt slabší a chcete to mít z krku a něco je silnější, přičemž je sbírka orámována romanety 'Zánikem městečka Olšiny' a uzavřena nedokončeným 'Smaragdovým příbojem' a nebýt právě poslední jmenované práce, tahle kniha by byla průměr, při nejlepším, protože 'Smaragdový příboj" je možná nejlepší Havlíčkův text, co jsem kdy četl. Psal ho těsně před smrtí a jde o nedokončené torzo. Jakým způsobem jsou vykreslovány postavy, jak se propadáte do tohohle zvláštního příběhu, jak se odkrývají vrstvy, to je zkrátka mistrovské psaní. 'Smaragdový příboj' je utnut, jako když vám rodič vypne bednu o půl jedenácté večer a řekne "A spát!" ("Kur*a!") Zrovna, když jsem se do tohohle, bezesporu nejlepšího, textu sbírky začetl nejvíc, nořil se do temných vrstev... je konec. Ale i tak bylo v doslovu načrtnuto, jak příběh skončí, což už tak originálně nepůsobilo, ale kdoví jaké by byly dojmy a pocity v Havlíčkově zpracování, protože takhle mě od něj chytil a vtáhl svojí podivností už jen 'Neviditelný'. 'Smaragdový příboj' sám je za pět.... celý text

Kdokoli 2020, Hugo von Hofmannsthal

'Jedermann' je tak trochu v jádru totéž, co Dickensova 'Vánoční koleda'. Očividná moralitka. Zbohatlíka potkává smrt a v dialogu se střetávají otázky ohledně života, dobra, víry, peněz - kdy "každý ví, ale nikdo nedělá"... a všichni se budou kát, až když bude pozdě. Každý dělá moře chyb, ale podle mě je to o tom, jak skrze ně kráčíme, jak kráčíme skrze život (Bukowski: kráčet skrze oheň). Spousta lidí se denně dopouští špatností, přesvědčení o tom, že jsou dobří lidé (přitom jsou jen vychcaní a mají morálku krys, velmi české) a sami sebe přesvědčili o tom, že konají dobré skutky... a přitom celou dobu tuší jaká je pravda, jen odvrací zrak. Hádám, že tohle je důležité pochopit, to, že jste "papírově" dobrým člověkem a máte na to "papír", je stejné, jako když zde Jedermann "poctivě" platí církvi, aby si pojistil duchovní vykoupení, ale když přijde na skutečný akt, který ukazuje skutečnou povahu jeho duše, samozřejmě selhává. Člověk musí být jaksi odříznut od čehokoliv myslitelného z civilizace a najít si svou vlastní cestu, aby mohl pěstovat tyhle kvality, jakmile jste současní dnešní společnosti, jen se, tak či onak, přetahujete. Člověk jako individuální entita vs. člověk, bažící po přijetí v davu, kde che být "nejvíce milován" a paradoxně jej to pak dohání k tomu nejhoršímu v něm.... celý text

Slavná Nemesis 2021, Ladislav Klíma

"A v polosnu vystupovaly tyto myšlenky: "Co bude as dnes k obědu? - Eh, stát to bude jako tak za hovno! Či snad proboha budu muset žrát zas ty její sračky? Eh, co na tom! Skočil jsem psu, čtrnáct dní chcíplému, s plotu na břicho, on se vyblil, já to ochutnal - a bylo to na mou duši lepší než sračky, které ona ukuchtí..." (...) "...neboť viditelný svět jest jen hadrem ducha, psyché je vlastní přírodou, kde kdo za něco stál, byl pouze psychologem, přírodověda je eufemismus povrchního človíčka." -Skutečná událost sběhnuvší se v Postmortalii (...) Klíma, pokud jste se někdy s něčím od něj setkali (já jsem četl na Íslandu 'Utrpení knížete Sternenhocha' dodnes si pamatuju jen to, že to byla totální šílenost, zároveň ale jedna z mála věcí, co jsem dal jako ebook), tak víte, že Klíma je absolutní magor... v tom nejlepším slova smyslu. Nepracoval a tak měl plno času na svoje (p*čoviny) filozofie, svoje vnímání reality, svůj egodeismus. 'Slavná Nemesis' (přičemž stejnojmenné romaneto, která dává sbírce název, je nejdelším a asi nejambicióznějším textem), se svými třinácti povídkami představuje povětšinou solidní trip mezi bděním, snem, šílenstvím a skutečnosti, což v Klímově pojetí jsou stejně nakonec "jen hry, protože není třeba žádná morálka, etika, nikomu se zodpovídat - prostě, robím, čo chcem" (v tomhle pojetí jsem si vzpomněl, že mi to připomíná "rouhačské" postavy, jakými je třeba Crowley), ale povídky se stylem blížily někdy spíše H.P. Lovecraftovi, někdy Poeovi, napadl mě i Jiří Karásek, jen byly zasazené více do českých reálií počátku minulého století a více o tom, co si člověk vnitřně buduje, ze své hlavy, spíš, než o "zlu tam venku" (jak John Carpenter říká, horor jsou vždy pouze dva příběhy: zlo "uvnitř" nás vs zlo "tam" venku) některé jsou originálnější, některé spíš duchařina, některé jakoby zlé sny, některé vás i rozesměji, ale na každý pád slušná motačka. Slušnou perlou je pak i třeba Klímův vlastní životopis. Na konci dne, je to dnes víc zábava (koneckonců Klíma sám tyto příběhy psal sám pro sebe) a tak číst si tyhle absurdní štěky, s groteskní nadsázkou (podobně vnímám i Tarantinovy filmy), nad tím, jak to měl na háku, i když Klíma končil, jako mnoho mužů, co měli "big talk" v sevření nemoci a toho, že se tenhle sebezvaný Bůh, nestaral o svoji tělesnou schránku a tak odešel "jinam". Možná, že 49 let je dost na život, když ho žijete, jak chcete sami. Ale Klíma určitě stojí za pozornost, protože na něco takového jen tak nenarazíte a protože, mě osobně, šílenci jako on, vždycky inspirují, protože nerespektují pravidla. Já jsem byl ve škole stejný. Člověk před svou krví neuteče. (...) Klíma měl všechny na háku. Z životopisu: "...až jsem byl vyhozen v 1. semestru septimy ze všech cislajtanských učelišť - proto, že jsem nazval ve školní úloze, v neznalosti historie, Habsburky - myslím - prasečí dynastií.." (...) "...neukradl jsem jim, trouba, docela nic, až na to, že jsem jim vychlastal flašku éteru..." (...) "...Lítost, "Výčitky svědomí", pocit viny, závist, žárlivost - věci mně odjakživa naprosto neznámé; patří jen dobytku..." (...) "...vše hlavní jsem udělal a myriády let přikulhají teprve pomalu za tím, co jsem myslil (ne napsal - což je vedlejší). Vytvořil jsem vše, co jsem chtěl (v sobě - což je hlavní), a přece ne." (...) Z doslovu: "Jde o divné lidi s nevymáchanou hubou." (...) "Číst Klímu není na dobrou noc ani intelektuální rozcvička po ránu, je to na celý život. Je to horror, ze kterého nemáme v gatích, ale v hlavě..."... celý text

Básně II. 1985–1986: Někdy jste tak sami, až to prostě dává smysl 2003, Charles Bukowski

V den, kdy rozlitej shake starýho banánu a skoro prošlýho kokosovýho mlíka způsobí, že vám rupne v bedně a tak začnete házet s ponožkama, po celým bytě, protože jsou domíchaný (a děravý) a protože vás sere nemožnost mít kdy uklizeno, furt uklízíte (ku**vaaa!), se mimo jiné prokousávám 200+ stránkama od Buka (ale dynamika je to podobná, jen on víc chlastá), celkem okolo šesti stovek jeho poezie, za posledních několik dní a i když je rozjezd téhle sbírky slabší a verše "ukecanější", stejně jako 'Love is a Dog From Hell' mě touha si tohle přečíst provází roky, později tam má Hank prostě banger after banger after banger, tedy jednu silnou věc za druhou a je jich tam fakt hodně. Kolegyně v práci mi z kanclu občas nosí záložky, chci vždycky ty užší, menší, ale měli jen širší, takové ty trhací, mám tu založeno tolik míst, že kniha působí, jakoby z ní rost malý oranžový les, většinou beru cokoliv, co mám po ruce (což je někdy i toaleťák, účtenky, jízdenky). Je těžký vypíchnout z tohohle něco, část, nebo i jen pár věcí, když tam narazíte na tolik drobných momentů, veršů, někdy i celých básní, co souzní, co jsou pravda, nebo co mluví o tom, "jak kráčet skrze oheň", jak ostatní se ženou za tím, co melou, v co věří, jak melou hovna a nemají srdce, dalo by se říct, že mají hovna a melou srdce. Takže zkusím alespoň parafrázový průřez: "for the concerned": když se oženíš, myslí si, že jsi vyřízenej a když jsi bez ženy, myslí si, že jsi nekompletní. "close to greatness"(!); "the price of creation is never too high, the price of living with other people always is."; Fante ("the wine of forever"). Přežívání. Hladovění. Návštěva v bordelu. Šílenství žen. báseň: "True". Líbí se mi i báseň, která dala téhle sbírce jméno, Buk v ní popisuje, jak četl všechny velká jména v časopisech, v knihovně, byl tehdy vyhublý a přišlo mu to falešný, pokoušel se psát... ale pak šel deset let chlastat a přišel skoro o sto liber těžší a připravený. Van Gogh dal svoje ucho šlapce, která ho zahodila. Šlapky nechtějí ucho, chtějí peníze. Proto byl Van Gogh tak dobrej malíř, protože nerozuměl ničemu jinýmu. Někdy zase znovu, Hanku. 8.5/10... celý text

Básně 1974–1978: Láska je pes 1994, Charles Bukowski

'Utřít se do prostěradla, protože láska uschne ještě rychleji, než semeno... a když vaše žena řekne "pověz mi, že mě miluješ", nemůžete.' Bukowski a jeho, jak jinak, plejáda momentů, spousty věcí už znáte, protože se to pořád opakuje dokola (jako všichni alkoholici, pořád melou jako kolovrátek), je tu spousta momentů, většina se točí okolo sexu na jednu noc, někdy meditování nad prostou existencí a místem ve Světě... někdy zase čumění "jak (b)Buk", když vám projde po přechodu patnáctka a podívá se na vás, přímo na vás, a udělá bublinu jako růžový glóbus a zmizí v obchodě, zatímco vy zůstanete v autě sami (s Ludwigem)", prodáváním Bukových obrazů za sex a kuřbu od ženy muže, který si chce obrazy koupit, až tradičním vzpomínáním nad rodinou, a to je jen pár momentů. Je v tom hodně, je tam něha, ale i krutost, je v tom zklamání, smutek, bolest (co vás ale už nebolí, je to jen něco, co se učíte s věkem snadněji trávit, když to znovu přijde), ale i radost, hřejivý žár, má to srdce, a možná, že teprve až si člověk projde sdostatkem bolesti a otupí, teprve tehdy dokáže Buka chápat zase trochu jinak, lépe, tím chci říct, že mi ani nepřijde, že bych tuhle sbírku četl pozdě. Snad jsem ji i možná pořád přečetl trochu brzo. Ale ty momenty, pokud je pro ně ten správný čas, k vám budou mluvit. Úderná grim obálka anglického originálu k tématu taky sedí. 8.1/10 top básně: me the end of a short affair 225 pounds 99 to one now, if you were teaching creative writing, he asked, what would you tell them? sex... celý text

Výřezy z těla 2017, Bernard Noël

'Výřezy z těla' (1958) a 'Sonety smrti' mají jistou temnou sílu, kdy jsem si říkal, že kdyby Bernard Noël nepsal, byl by dobrým režisérem body hororu ve stylu Davida Cronenberga. Ale on je Noël v jádru romantik... o kterém jsem se ale víc dozvěděl z dlouhého roztěkaného dopisu, než z většiny jeho zde prezentované poezie, která mnou ale prakticky kompletně protekla, bez toho, aby cokoliv zanechala. Šel jsem skrze text. Básně typu: Co je to zelenina krajím horské pastviny řezání je filantropie cibule Je to taková ta rádoby autenticita v předstírání. Ne, i kdyby mi tisíc expertů řeklo, že tohle je "génius našeho věku", řekl bych jim, já to tak určitě necítím, Strajpsové. Ale jeden drobek, co mě zaujal: "každá rána musí sežrat svou bolest k čemu jinému by sloužil její tvar"... celý text

Pasažér 2023, Cormac McCarthy

Ač na 'Pasažérovi' McCarthy pracoval řadu let, snad přes čtyřicet, je zde autor kdysi velmi silných románů ve formě, v jaké vidíte třeba věci jako jsou jeho pozdní 'Konzultant', velmi těžce dialogové, ale příběhově jaksi rozvětvené a jakoby o ničem. I když se mi třeba začátek moc líbil, postupně jsem se nedokázal chytat, nechávalo to víc a víc otázek. Ale třeba o tom to je. Cormac ostatně vždycky nechával lidi v hodně otevřeném prostoru k přemýšlení nad tím, co se v jeho knihách vlastně děje... občas jsem naopak nevěděl, jestli není tahle kniha jakýsi McCarthyho filtr k tomu, aby zde mohl nacpat některé z průpovídek, které jinam nedal, osobní zkušenosti, ke kterým se chtěl vyslovit a nepíše to tak vlastně mnohem víc jen a pouze pro sebe. Možná tomu dá rámec až přečtení druhé části. Tarantino mě poslední dobou přiměl přemýšlet nad pojmem œuvre, tělem/dílem tvořícího, něco, co je uzavřeno a má začátek a konec (sic sám plánuje natočit pouze 10 filmů a pak s tím přestat) a tak nepokračovat v tom, čemu se tvořící věnuje jen protože se tomu věnuje už padesát let, je to zajímavá meditace nad tím, že stejně jako boxer nemůže být šampionem v určitém věku, protože tu máte jen určitý prostor pro to, kdy jste ve vaší vrcholné fyzické i mentální (prime time) formě, podobně tomu může být i u spisovatelů. Neříkám, že je to pravidlem, ale napadlo mě to v souvislosti s několika dalšími, ne vždy a za každou cenu stojí za to - tlačit skrz.... celý text

Bbídáci 2022, Charles Duits

Porno, jaký jste určitě ještě nečetli a na jaký hned tak nenarazíte. Filozofie. Východní nauky. "Pozoruje mě celou svou tváří. Jako by v každém z jejích pórů bylo mikroskopické oko." (...) "Temně mi stojí." (...) Lucifer Jáon, hlavní postava, se od počátku příběhu začne motat, na tom, co jsem si představoval jako nějakou seanci, okolo energie koktající, ale vzrušené Corinne, která předstírá, že "Nnedělá ffšecko", aby z ní posléze vylezlo, že to jen tak říká, ale chlapi ji musí v podstatě znásilnit (nebo být slušní a nechat si ho jen vykouřit), což je teď hodně v oblibě, do momentu dokud není. Ale náš "Bach rozkoše", k němuž šeptá "univerzální frnda" se do Corinne na poli velmi krátkém absolutně zabouchne, ale stejně rychle jak se jejich cesty spojí, tak i končí. Dokážu tam cítit nějakou osobní Duitsovu zkušenost. Je to příliš konkrétní v některých bodech, v dalších si člověk připadá zase jak na tripu. Ale nenudí to a dá se to i pro někoho jako já, stáhnout na jeden zátah. Chtěl jsem si udělat kávu, nebo jídlo, nebo jít cvičit, ale nešel jsem. Namísto toho jsem mrznul v trenkách u otevřeného okna a četl tohle. "Zámek pableskující přísvity i plamenný drak se hroutí. Prudce dýcháme a v opojení se od sebe odtahujeme. Moučnatá pěna se s prskáním řine po okrajích hrnce. Špagety jsou hotové." (...) "Ženy zkoumají svého partnera předtím, než se s ním milují, muži až potom." (...) "Corinne je nahá. Moji neodhadnutelní čtenáři, vy samozřejmě chápete, že nemluvím o jejím těle, ale o její duši." (...) "Nekromanti se věnují jachtingu." (vždycky tam plácne větu, která mě rozseká) (...) "Z temných hlubin orgasmu ke mně zašeptala: "Miluj mě" Nedokázal jsem odpovědět, jak by chtěla, spontánně a prostě. V naší ledově chladné společnosti se chyby tohohle typu nepromíjejí."... celý text

Mořská lilie 1999, André Pieyre de Mandiargues

Panensky krásné pobřeží je od prvních stran popisováno jako nějaká symfonie, stejně jako panenství hlavní hrdinky Vaniny, která si prochází první zamilovaností, touhou, vzplanutím a poté, co se nahá ukáže svému budoucímu milenci jí "srdce po vší té kávě bušilo jako o závod a přála si, aby jí vypila ještě víc a srdce jí bušilo ještě prudčeji" (k tomuhle jsem se po probuzení se svým šálkem rád přidal). Je to takové feminní, "hlava plná toužení, hlava plná přemýšlení nad jednou věcí". A Mandiargues v tom popisu, ani banálním příběhu, nikam nespěchá, máchá se a převaluje, jak ospalé vlny na pobřeží, ale zároveň dobře zachycuje náladu, plynutí, což může být pro netrpělivou mysl čtenáře stejně tak negativum, jako pro trpělivou pozitivum. (...) V jeden moment se Vanina přesune ke vzpomínce na 'geniálního sýraře' Giacoma, který ji jako malou natíral sýrem, aby měla lepší pleť a pak ji po těle olizoval a kousal a zněl jako kůň - dcera správce, Medea, s ním měla podobné tajemství, ale ta ho zase sýrem natírala - o čemž se nikdy dvě dívky nikomu nesvěřily, jen jedna druhé. (...) Závěr knihy přechází až do metafyzikálního splynutí v jedno. Vanina splývá v jedno se vším. Písek. Je v tom jistá síla. Ale je to hodně, jak už jsem řekl, feminní text, ze kterého asi energicky nasajete něco, jako když čicháte ženě k vlasům, ochlupení, slyšíte ji dělat jemné zvuky. Ale panenské maso je panenské maso a žena přistupuje ke svému prvnímu sexuálnímu partnerovi s jakousi naivní odevzdaností (i když mu těsně před aktem musí ukázat, že nechce, aby on dokázal, že ji chce dobýt), která může snadno přerůst ve stejně naivní lásku. (...) "Muž musí být bezpochyby silný, především ale musí být opravdový, pomyslila si." (...) Akt ztráty panenství jako akt splynutí s přírodou (...) "Teď tě už znám," řekla. "K tomu, aby se dva poznali, je třeba se milovat." (...) Otevřenost ženy poté, co se s ní vyspíte, když se vám otevře sexuálně, otevře se vám i její historie, její bolest, najednou plyne, poté, co neznáme prakticky nic o její minulosti, po sexu se otevírá jako řeka. V tomhle ohledu souhlasím, tak to je. (...) "Mladík ji políbil na hrdlo. Bude mě milovat? tázala se Vanina sama sebe, protože ohledně schopnosti sdílet lásku chovala o mladých mužích pramálo falešných nadějí. Pak si pomyslila ještě: Důležité je to, že je krásný a opravdový a že já miluji jeho. Není nezbytně nutné, aby on miloval mě; není dokonce ani třeba, aby měl duši, aby v něm hnízdil mořský pták." (tady jsem si vzpomněl na Patrice O'Neala a jeho rovnici, že nejlepší je, když žena miluje muže a muži se ta žena zase "pouze" hodně hodně líbí) (...) Chuť mořské soli s chutí její krve. Vlna chladu, směsice emocí. Kalhotky ve vlnách. Mořská lilie je zajímavej take nad "ztrátou panenství", ale určitě ne text jen tak pro každého, i když si myslím, že nijak extrémně neprovokuje, ba naopak. (...) "Cožpak láska potřebuje nálepku?"... celý text

Z deníků / Anekdoty 1996, Daniil Charms (p)

Ani když mi byl kdysi Charms doporučen, a tehdy bylo obtížnější ho sehnat, než dnes, ani tehdy jsem si k němu cestu nenašel a s časem se dá říct, že můj zájem i nadšení opadlo ještě více, nepřipadá mi jako nic ze superlativ, která se o něm za roky utvořila. Ale líbilo se mi "to okolo něj", některé jeho superkrátké příběhy, líbilo se mi to jako protipól nekonečně dlouhých románů. A absurdno a surrealismus je zkrátka můj jam. Ve svých denících je to ale tak nějak, co byste čekali, stejně jako když jsem četl Wolkerovy dopisy jeho mámě, je Charms obyčejný člověk, pochybující, chybující, snažící se na sobě pracovat (7.12.1932: "Chtěl jsem dnes začít pracovat. Ale celý den jsem nic neudělal. Do 4 hodin jsem neudělal vůbec nic."), člověk se vztahy ("Miluju tuhle... a pak miluju tuhle, bože dej, ať s ní můžu být" -každý muž v historii), člověk bojící se o svoje zdraví (což je schopen psát po celý týden, měřit si teplotu a bát se o své zdraví), ale taky Rus, co se znal se spoustou dalších Rusů, kulturně žil ("Musel jsem v opeře schovávat, že mám laciný hadry a neostříhaný nehty... a Mahler mě nudil."), posouval se, ale byl pro svoji odlišnost a provokování nepohodlný režimu, na což nakonec dojel. Deníky jsou relativně nuda, umělec, co nemá prachy, a tak je tahá z ostatních, půjčuje si, dějou se mu "ve víru nadšení" věci a tak není schopen vracet peníze a nechává se sponzorovat, zatímco popisuje, jak šel s A k B a potkali tam C a tak se rozhodli jít do kina a pak na výstavu, aby si dali zpátky u A čaj a byli tam do dvou rána (ale většinou se nic neděje, jen se popisuje kam šel a s kým, jak když sepisujete protokol), jméno za jménem, které vám nic neřeknou a co do obsahu děsně popisné, nicneříkající. Ke konci života jej postihla ještě větší tíživá finanční situace, poslední roky, zákaz publikace (musel publikovat do dětských časopisů a zvykl si na kratší texty), pravděpodobně zemřel hladem, zavřený v léčebně, během války, podobný osud stihl řadu zde zmíněných Rusů, zastřeleni, nebo zemřeli ve vězení. I přesto je Charms autorem mého nejoblíbenějšího citátu, který je zmíněný právě v téhle knize. Jediná anekdota, co mě rozesmála, byla hned ta druhá (moje číslo, vždycky být na druhém místě) "Jednou se Gogol převlékl za Puškina, přišel k Puškinovi a zazvonil. Puškin mu otevřel a křičí "No podívej se, Arino Rodionovno, kdo to přišel - já!"... celý text

Mezi vlnou a zdí 2023, Franz Wurm

Obtížně zařaditelná, ale originální smršť veršů, vět, poezie, kterou bych asi nejpřesněji označil oblíbeným "goofy", taky jsem si občas říkal, že to má rytmus až rappový (WWW Neurobeat, halo?). Franz Wurm vám dává míchanici, která ve vás vyvolává dojem, že pravidla vlastně neexistují (a taková svoboda mě vždy, celou bytostí, hrozně nadchne). Asi bych si nedovolil ho k někomu vyloženě přirovnat (i když mi z nějakého důvodu v hlavě zní Henri Michaux). Jazykově velmi, velmi hravé a o jazyku samotném rovněž, i o překládání, aby taky ne, Wurm sám překládal a žil na spoustě míst (narozený v Praze, ale žil i v Anglii, Švýcarsku, Izraeli, nějakou dobu i zpátky v Československu) obsahem i značně společensko-kritické, určitě ne banální či jednoduché, člověk se musí na ty přechody a transformace textu soustředit a naladit, i když to obsahově mnohdy stejně nepochytí, někdy je potřeba to holt spíš víc slyšet, cítit. "...Dřív ses nesměl odvážit svobodně myslet; teď smíš, ale už se to neumí: lebka vězí ve spodním konci trychtýře a chce myslet už jen na to, co se má chtít: má právo smět, co musí... "... celý text

Hra na život 2019, Tomáš Vaněk

Trochu něco jiného, než jsem očekával. Kniha se skládá ze dvou částí, v prví se "detektiv" Marek prakticky nastěhuje do bytu muže, který údajně spáchal sebevraždu, aby začal shromažďovat informace (podezření, že nešlo o sebevraždu, nýbrž o vraždu). Marek je dost slušnou část textu tak nějak, uprostřed banalit (co působí jako pomalý úvod, přičemž každý akt jakoby má vlastní důležitost, vlastní kapitolu), přičemž žádná tak nějak k ničemu pořádně nevede, je to jako prolog. Zemřelý David byl schizofrenik, ale i spisovatel, takže se Marek pouští do čtení textů (na posilněnou si pak přináší oblíbený český stravovací trojboj: pečivo, paštiky, minerálky) a pokračuje kontaktováním jeho známých a lidí z jeho života, přítelkyň, rodiny, zatímco si ustele v bytě, dělá si tam "kafe" (...) a jelikož je kniha tolik koncipovaná a dotýkající se schizofrenie, začal jsem si brzy říkat, že Marek a David je jedna a ta samá osoba, ale než se příběh nějak rozjede, tahle část udělá BLIK a skončí, hodně toho jaksi zůstane nedořečeno, což se mi taky líbí ("fuck them readers"). Následuje asi třicet stran různých barevných maleb a grafik (na křídovém papíře, což je taky fajn - tady asi, jestli chápu, kniha má "autorské grafiky" přímo na obálce, já mám totiž vydání jen s bílým textem názvu knihy a autora a samozřejmě Take Take Take dole), což je z mého rajónu, rád přemýšlím o mixu vizuálu, grafik, ilustrací, s textem ve vyprávění, ale zároveň tady i moje nadšení končí. Druhá půle pak spíš krouží pomalu ke konci, povídka za povídkou, které mají být povídkami Davida... a je to takovej Bukowski-light, samý sexy filozofování, štěrbiny a "něco navíc k zakousnutí k tomu". Druhá půle spíš jen přidávala otázek, zároveň bylo horší se tak nějak chytat, v momentě se zkrátka příběh zamíchá a je po něm. Pak grafiky. Pak povídky, kde je to terapie, filozofování okolo a vně terapie, objeví se i guru, sebehledání, lobotomie, ale víceméně je to bez kontextu takové to typicky lynchovské "jen autor ví". Je to zkrátka mapa, kousky, úlomky. Taková asi těžko nalákatelná publikace, zároveň ale určitě ne úplně vaše tradiční letní čtení. 7/10... celý text

Markýza Bella Patti 2020, de Brioni

Trochu flashback k období, kdy jsem četl de Sada, ale ten měl ještě ten aristokratický jazyk a vyjadřování, což dělalo jeho psaní navíc i perlu číst a nesmát se u toho. 'Markýza Bella Patti' (přál bych si slyšet Roberta Benigniho to vyslovit), porno (s příběhem, takže spíš pro ženy), ale jak řekl Robert Whittaker na otázku, jestli by někdy zápasil se ženou v MMA... "Would I fight a girl? Yea." "Would you?" Robert: "EQUALITY." Samozřejmě jde o vtip, ale o obdobné rovnosti, nejen ocasu, je i tahle knížka, krom teda toho, že je o archetypické ženské fantazii, zkrocení bestie. Bella Patti je movitá, krásná, svobodná a utápí se ve své bezbřehé sexualitě, když na ni, řádně rozjetou, jednoho dne narazí Enrico, který připlul na její ostrov se svou lodí, a který je něco jako kapitán Casanova. Enrico (bestie) je hřebec a krása ženy mu nedá a tak jí očarovaný zrasí tak, že to pak Patti nemůže pustit z hlavy a tak když se následujícího dne vzpamatuje z toho, jak ji někdo hodil pytel přes hlavu a víceméně si s ní dělal co chtěl (akt, za nějž je dnes řadu mužů z nevysvětlitelných důvodu odsouzena k trestům odnětí svobody - ano, asi to psal muž, haha), markýza, oblepená semenem, močí a šťávami, si řekne, že musí Enrica (ten tou dobou už bral v klidu roha ve své lodi) dohnat a "oplatit" mu laskavost, přičemž tak snadno učiní a bestii zkrotí hlavně tím, že je tak svobodná a úžasná a on jí nedokáže odolat a chce být jejím mužem (což původně nechtěl, "aby nezkazil dojem, na který mohli oba vzpomínat") - takže typické námluvy znásilňováním. Čekejte, co očekáváte a budete to mít (ale kniha se dočkala už pěti vydání, a to nemá jen tak nějaká kniha, takže možná, že tohle je ta Über-literatur). Porno béčko s nadsázkou. Hodně vyplňování. Hodně tekutin. Arrivederci.... celý text

Akvárium 2023, Jaroslav Havlíček

Je očividné, že Havlíček byl primárně prozaik, protože jeho poezie je i v kontextu jeho doby jaksi "v hávu starší lyriky, kostrbatější"... i tak je ale současně hutná, baladická, chladně beznadějná... a nešetří se slovy a popisem tohohle všeho, jako temná omáčka, kterou musíte míchat a pokud máte pro takové motivy a nálady slabost, určitě vám i sedne. V jeden moment, jsem si říkal, že je to až lovecraftovské, ale to spíše některé z básní na počátku. Beznaděj, čas, plynutí, mrtví, syfilitici, prostitutky, sebevrazi, obyčejné lidské tragédie ve své prosté syrovosti, vše se to tak nějak objevuje a někdy jsou ty obrazy "silné na dotek". Na jedné stránce jsem dokonce našel červenou, jakoby spršku, jako když se rozstříkne barva, jakoby se někdo dotkl toho místa krví, nebo mu tam spíše vytryskla, pravděpodobně nějaká drobná chyba během tisku, ale i to, spolu s úvodními básněmi a čtení téhle sbírky během doznívajícího, leč stále slunečného dne, "čtení paprsky Slunce", přispělo k zvláštní náladě. Asi ne úplně něco, co by vám odkrylo "nečekanou geniální stránku mistra psychologické prózy Jaroslava Havlíčka", jako spíš zajímavý náhled na to, že se věnoval i poezii, je očividné, že v ní není úplně jako ryba ve vo... v AKVÁRIU(!) a že mnohé věci mu neladí, ale určitě se tu našly i básně, verše, co stály za to. (Věční chodci) "Hnůj, který prve z vozu rozházeli, mrazivou nocí kouří na poli Sinavá záře měsíce Ti bělí líce, jež včera líbal kdokoli. Svěšené ruce mají černé stíny, bezbranný pohled bloudí dokola. V setmělých srdcích vážíme své viny, čekáme na hlas, který nevolá. Za stopou stopa - zlenivělým časem - kráčíme, hlavy k zemi chýlíce. Za marným žalem, za mlčícím hlasem... Ďas dýmá v roli, v záři měsíce." (...) "Pamatujete - dávný bál... bílé a černí se točí... Tenkrát jsem se zamiloval do vašich dětských očí...!" (...) (Oběšenec) Cizinec vkrad se do našeho sadu, na větvi jabloně se oběsil. Terč měsíce se přehoup přes ohradu, mrtvého v mrtvé oči políbil. Vítr se zvedl, chopil se ho v pasu, otočil líc od obludného jasu. Květ jabloně slét do vlajících vlasů, vítr ho smetl do trávy a vyl. Rozvířil orkán nesčíslných hlasů. Mrtvý se opět k světlu otočil. Bělavě šedá zjevila se líce. Smutně se dívá mrtvý do měsíce Oblak jde nebem. Vítr mrtvým točí. Jak vločky, květy rozvály se tmou. Lupínků prška zalepila oči, a velké, bílé, jako hvězdy jsou. Zoufalý obrat. Kouzlo mizí sváto. Mrtvý se houpe v taktu. Moderato. Píďalka měří šaty sebevraha. Mříž stínů jme ho v přelud žaláře. Výmluvný vítr recituje: "Drahá..." A s pohnutím zří měsíc do tváře. Viď, viď, vrzají vlídné větve stromu. Mrtvý zří chmurně k zavřenému domu."... celý text

Republika 2020, David Zábranský

Mrchopěvci 1984, Jan Křesadlo (p)

Grandhotel 2006, Jaroslav Rudiš

"Dává to asi takový smysl jako manuál k japonskému videu." (...) Moderní česká p(r)óza. Was ist das? This fucking Rudiš guy. He is driving me fucking nuts, man. To jsou tři jazyky... a dává to v součtu asi stejný smysl jako 'Grandhotel'. "Boom, I'm so postmodern. And they all drink lemonade, THE END." Bože, něčemu tak hektickému... co podle mě není psaní (ne v rámci toho, jak se to samo prezentuje), nemá to rytmus, nemá to srdce... se u nás dávají nominačky a Magnesie, atd., tahle cena pro mě začíná být asi tak valid, jako kdyby mi někdo na potravinu nalepil, že to zkontroloval a ošetřil sám Babiš... asi se spisovatelům dávají špatné Magnesie, protože některým evidentně spíš chybí hořčík. Rudiš, dej si hořčík. Danke. 4/10... celý text