Jass přečtené 1192

Politikos 2005, Platón

I když ztrácíme mého milovaného Theraitéta, byl mi dost možná Politikos z eleadských dialogů nejpříjemnější. Nejsem si jistá, jak hodnotit samotnou záživnost, protože ač jsem měla pocit, že objektivně je Politikos o dost srozumitelnější, než jeho předchůdci, neustále mi odbíhali myšlenky a já uvažovala, co že to ještě všechno musím stihnout. To, že jsem ve skluzu, ale každopádně nemůžu vinit na Platóna... Přesto bych řekla, že začátek je o něco pomalejší, Host znovu rozjíždí diairetickou metodu a tyhle pasáže se sice dají číst rychle, na druhou stranu mi nepřinášejí žádné osobní potěšení. Nicméně určité světlé momenty tu jsou, například v jedné poznámce nás Novotný seznamuje s historkou. kterou má od Diogena Laertia, jak Diogenés oškubal kohouta a prohlásil ho za Platónova člověka... (jsem jediná komu to připadá vtipné? Aha... tak nic...) Potom se to nicméně přehoupne a já jsem si znovu uvědomila, jaký je Platón génius (pasáže 294a-d vřele doporučuji vaší pozornosti). Moje nadšení vyústilo v to, že jsem si opsala téměř celou stranu, ale myslím, že by tu bylo nadbytečné to celé vypisovat (i když to stojí za to...), místo toho snad jen ocituji prohlášení, které celou pasáž kritiky zákonů uzavírá: "Což je možné, aby to, co je po všechen čas jednoduché náležitě odpovídalo věcem, které nejsou nikdy jednoduché?" Pro ty, co dialog nečetli bych jen ráda dodala, že Platón není v žádném případě anarchista a nutnost zákonů uznává (v případě, že nemáme božského vládce, který vše zvládne bez nich...). Ač po genialitě této pasáže znovu nastalo jisté ochlazení, řekla bych, že to bylo pouze z toho důvodu, že mě osobně nepřinesla mnoho nového (všechno už jsem to slyšela na přednáškách). To ale neubírá skutečnosti, že jsou ty pasáže krásné... analogie tkalcovství je nádherně poetická, i když místy překvapivě krutá. Nicméně je tu ještě jedna pasáž, kterou bych chtěla vypíchnout, protože na mě velmi silně emocionálně zapůsobila. A to moment, kdy Host začne velmi parodickým způsobem popisovat athénské zřízení a spolu se Sókratem mladším ho nezřízeně kritizovat. Zaprvé jsem na sebe neskutečně pyšná, že mi podstata dané pasáže došla i bez Novotného podpory (kromě té překladové samozřejmě...). Zadruhé jsem se po dlouhé době zase jednou u Platóna zasmála. Zatřetí... panebože, ta pasáž byla tak hořká, až mě z ní trnuly zuby, tahle pasáž mě skutečně přesvědčila o správnosti argumentu, že Platón eleadské dialogy psal v určité osobní krizi, protože v tomhle momentu jako by jindy emocionálně odtažitý a maximálně mírně ironický Host zmizel a nahradil ho sám Platón. Sókrates mladší už tomu všemu svým závěrečným komentářem jen dodává korunu: "Kdo by mezi takovými lidmi dobrovolně byl ochoten být vládcem, ten by věru zcela spravedlivě utrpěl a zaplatil, ať by to bylo cokoli." Popravdě... tenhle Platónův dialog se dost možná zařadí mezi mé oblíbené a ráda bych se k němu ještě někdy v budoucnu vrátila. To ale asi trochu souvisí s tím, že mě oslovují témata, které dialog řeší. Například, což jsem zapomněla zmínit, přeznačení dichotomického dělení kontrárních protikladů, což je něco, s čím se naše společnost stále ještě nesmířila, ale to už je téma na někdy jindy. K tomuto dialogu se dají najít na YouTube perfektní přednášky pana PhD. Josefa Kružíka, vložila bych sem odkaz, ale nedávno jsem byla za tuto praxi pokárána, a tak si to raději odpustím... nicméně by nemělo být těžké je najít, a v případě zájmu mě neváhejte kontaktovat a odkaz vám jednoduše pošlu.... celý text

130: Odysea 2009, Nikkarin (p)

Do třetice všeho dobrého se už snad po přečtení prvního dílu k tomu dalšímu konečně dostanu. Ač se tahle moje neschopnost naprosto vymyká veškerému racionálnímu myšlení, ve výsledku mi to zas až tak nevadí, protože po každém přečtení je tenhle komiks lepší a lepší. Pozornost, kterou autor věnuje detailu je neuvěřitelná, a pokaždé najdu něco nového, čeho jsem si při minulém čtení nevšimla. Rozhodně jde o kousek, který bych ráda zařadila do své knihovny, protože mě pokaždé přiměje k úsměvu, i když má své temné stránky. Minule jsem knížku stylem přirovnala k těm Shana Tana a za tím si rozhodně stále stojím, nicméně tentokrát jsem si na něj při četbě ani nevzpomněla. Kniha, která naopak neustále vyskakovala byl Piknik u cesty/Stalker bratří Strugackých, pokud se vám líbila levitující krychle a podobné anomálie v krajině, tak tuto knihu rozhodně doporučuji vaší pozornosti. (I když Stalker je teda o něco drsnější...)... celý text

Pravidla důvěrných vztahů 2014, Suzanne Enoch

Za mě asi nejlepší díl série, nicméně to nic nemění na tom, že je to přeci jen trochu zklamání. Je ode mě hloupé chtít od historických romancí něco víc, je ode mě obzvlášť hloupé chtít něco víc od Susanne Enoch, jenomže premisa téhle knihy je sen, který jsem ani nevěděla, že mám, dokud jsem se do téhle knihy nezačetla. Dobrodružný objevný příběh se potkal s anglickou romancí a... téhle kombinace v životě potřebuju víc. Bohužel se autorka rozhodla využít většinu písmenek na vnitřní rozervanost a nerozhodnost hrdinů, co že teda vlastně od sebe chtějí. Měla nespočet možností, udělat s příběhem něco zajímavého, ale ona se zas a znovu vrací k přihlouplým pravidlům a etiketě... Konec byl pro mě osobně trochu zklamáním, i když nevím, proč jsem byla natolik pošetilá, abych očekávala něco jiného...... celý text

Srdcerváči. Kniha 3 2020, Alice Oseman

Zdá se, že zdejší názory jsou rozdělené na dva protilehlé tábory, osobně se klaním k tomu, že je tento díl nejslabší... to na druhou stranu neznamená, že jsem si ho neužila, a že neoceňuju, co autorka dělá. Otvírá se tu spoustu nových témat a tomu palec nahoru (porucha příjmu potravy, komplikovanost coming outu). Fakt, že jejich trenérka má manželku si mě neuvěřitelně získal, nicméně... nejsem si jistá, jestli bylo zrovna realistické, hodit tam pak ještě jeden učitelský homosexuální pár - na druhou stranu jsem je už od začátku shipovala, tak nemůžu říct, že by mě to zklamalo... Doufala jsem, že dostaneme trochu více Elle a Taa, ale ta trocha, co jsme dostali byla skvělá. Kresba je krásná, příběh je sladký a zdravý (občas až do nerealistické úrovně, ale kdo si ztěžuje?) a já jsem spokojená. Je to jednoduše pohlazení na duši... edit: Pokud toužíte po další dávce Charlieho a Nicka, tak moc doporučuju kraťoučný AU komiks, který autorka napsala. (Dá se najít na jejím tapas účtu, v případě, že byste ho nemohli najít, se nestyďte mě kontaktovat.) Pro mě je to zatím můj neoblíbenější Heartstopper a... vůbec se za to nestydím.... celý text

Iskrivá 2012, Kristin Cashore

Komentář obsahuje lehké spoilery... Wow wow wow, mám určité pochybnosti, že komentující četli stejnou knihu jako já. Pravda, mohlo to být trochu kratší (na druhou stranu mi délka knihy stimulovala podobnou frustraci jakou nepochybně cítila Bitterblue), ale bezcílné potulování po městě? Tahle kniha je neskutečná emocionální darda, je to o království, které má PTSD a naprosto za mě kompenzuje v něčem neuspokojivý rychlý konec Lecka ve Výjimečné. Leck sice může být mrtvý, ale to neznamená, že ztratil svoji moc... Upřímně, tohle byl neuvěřitelně silný příběh, ke kterému se určitě někdy znovu vrátím, protože při prvním čtení jsem ho nemohla odložit a četla jsem ho rychlostí skoro hodnou Deatha (rýmuje se s teeth...), což se samozřejmě podepisuje na tom, co si z příběhu pamatuju... "Lady Queen," he said, "you've given me all I want. You're the queen a librarian dreams of." Now, if only she could learn to be the queen those with more practical considerations dreamed of. Když už mluvíme o Death-ovi, tenhle díl má snad nejlepší vedlejší postavy. Death je samozřejmě můj favorit, ale téměř každý, koho potkáme je zajímavý a nikdy nemůžete vědět, komu věřit. Safova výjimečnost je nejkrásnější v celé sérii, kdybych nějakou "grace" mohla mít, vybrala bych si bezpochyby tu jeho. A vůbec, péče, kterou autorka tomuhle dílu věnovala, je o úroveň výš než u těch ostatních (je tam vymyšlený jazyk a písmo!). "Look closer, Bitterblue. You love fiercely, and you carry a queen's share of sadness. When I'm near, my presence overwhelms you with all that you feel - but I'm only the music, Bitterblue, or the hanging or the sculpture. I make your feelings swell, but it's not me you feel them for." A můžeme mluvit o tom, že se všechny moje sny staly skutečností, když se ukázalo, že ne, nejsem blázen, když si už od prvního dílu myslím, že Bann a Raffin jsou pár? Stejně jako Bren a Tilda. Diskuse o "same sex marriage" už je třešničkou na dortu. Vážně, tenhle svět mě dělá tak šťastnou až to možné není. (Což ve mně na jednu stranu vyvolává pocty "proč mi trvalo tak dlouho si to přečíst" ale na druhou si uvědomuju, že kdybych to četla dřív, tak bych to neocenila zdaleka tolik.) "My kingdom's challenge," she thought, "is to balance knowing with healing." Co mě trochu mrzí je autorčino narativní rozhodnutí, umístit Fire před Bitterblue, myslím, že by čtenářský zážitek byl o to silnější, kdybychom o událostech Fire nevěděli a mohli na tuhle část příběhu přicházet s Bitterblue - dokonce si trochu myslím, že pro příběh jako celek by bylo lepší, kdyby kniha Fire vůbec neexistovala, protože by to umožňovalo určité zachování tajemnosti, nicméně se mi Fire příliš líbila, než abych něco takového navrhla... Celkově jsem překvapená, že mě vůbec nemrzí vyznění romantické linky, bylo to velmi přirozeně napsané, a tak nějak jsem s tím počítala už od začátku. Vyznění zbytku je jednoduše wow... Tohle bylo neuvěřitelně dobré. Doporučuju si přečíst i autorčino poděkování, nejen že tam trochu dává nahlédnou do zákulisí vzniku knihy, ale také reflektuje určité problémy jejích předchozích knih (pořád nějak nemůžu uvěřit, jak je tahle série "stará"...). Za mě neuvěřitelně uspokojivé čtení, asi se i pokusím knížky sehnat, abych si je mohla zařadit do knihovničky... (čteno v angličtině) Info pro zájemce: V lednu vyšel v originále 4. díl série "Winterkeep", právě jsem ho začala číst a z prvních dvaceti stránek zatím můžu jen doporučit. Komentář asi později přidám pro zájemce zde do diskuse. Edit: Komentář k "Winterkeep" je v diskusi, knihu moc doporučuji.... celý text

Princezna nevěsta 2005, William Goldman

Co mě na knize těší asi nejvíc je fakt, že jsem nad autorem vyhrála sázku - ne, film jsem ještě neviděla, a i když právě touha se na film podívat byla částečnou motivací k četbě knihy, nebyla tou hlavní. Ne, důvod, proč jsem se konečně k přečtení dokopala byl fakt, že Princezna nevěsta je oblíbenou knihou Kate Daniels (hrdinky jedné z mých neoblíbenějších fantasy sérií) a celkově bývá často předmětem popkulturních narážek. V mé stálé honbě za cílem nebýt naprostým kulturním barbarem tedy musela být přečtena. Bohužel ale převažuje zklamání... Koncept knihy se mi zdál perfektní parodie/variace na rytířské romány mi zněla úžasně. Co by se mohlo pokazit? Bohužel v tomhle ohledu nebyl autor příliš kreativní. Každý, kdo se alespoň trochu zajímá o rytířskou kulturu ví, kolik bizardních prvků se tam nachází, ale autor žádný z nich nevyužil (přitom na několika místech, si to o ně vyloženě říká...). Škoda... místo toho se zaměří na stereotyp neschopné, ale krásné ženy - přičemž uznávám, že se pokusil o jisté vtipné dobarvení jejího charakteru, které ale za mě bolestivě nefungovalo - a muže, který ve všem vyniká a za všech okolností ji zachrání (můj mozek, který mi v těchto situacích neustále nápomocně nadhazoval "Ferda mravenec, práce všeho druhu" mi situaci rozhodně neusnadňoval). A na tohle si nemůžu nijak moc stěžovat, protože to patří ke schématu tohoto typu literatury (i když zdaleka ne ve všech případech, v "Lanvalovi" Marie de France naopak muže zachraňuje žena), ale... za mě to nefungovalo. Autor si zvolil cestu dvojhlavců (jak by řekl Parmenides...) a jako by se nedokázal rozhodnout, co vlastně chce. Balancuje na hraně parodie, neudělá z příběhu skutečnou frašku, ale zároveň příběh není dostatečně komplexní aby mohl stát sám o sobě. Nechápejte mě špatně, nevadí mi, že je příběh celkem jednoduchý a ztřeštěný, vadí mi... taková určitá nevyplněnost (pokud vám to dává smysl... líp už to asi neřeknu...). Výše zmíněné se podepsalo na tom, že Westley s Beruškou mi byli v podstatě ukradení, jejich láska má být centrem knihy, ale já jim ji moc nevěřila (je ovšem otázka, jestli to není autorským záměrem...). Daleko přesvědčivější je láska mezi Fezzikem a Inigem, jejich vztah byl pro mě pohonem celé knihy a je mi jedno, co si o tom kdo myslí. Co se autorských vsuvek týče... V rámci textu mi vůbec nevadily, naopak mi přišly docela vtipné a odlehčující - někdy naopak zvyšující napětí. Nepřišlo mi, že by nějak zvlášť spoilerovaly, jako píšou jiní. Celkově dobrý nápad. Nicméně třicetistránkový autorský úvod byl na mě trochu příliš a když přišla podobná věc znova na začátku Beruščina dítěte, málem jsem knihu zahodila (to bych knize samozřejmě nikdy neudělala, zvlášť ne z knihovny...). Co se týče vsuvek, poznámek pod čarou a podobných "přívažků", řekla bych, že mám celkem vysokou toleranční hranici, nevadí mi pomalé začátky, nevadí mi pozastavení, abychom se na něco mohli podívat blíž. Jenomže autorův tón mi tu byl neuvěřitelně protivný, znovu, mohlo by se jednat o autorský záměr, ale nemyslím si, že je to ten případ... Způsob, kterým autor mluví o nadváze a postavě - především u svého syna, ale i ostatních postav - je jednoduše odporný. Chápu, že knížku napsal v 70. letech, a snad ho to i částečně omlouvá, nicméně to neznamená, že se mi to musí líbit. A mohla bych rýt dál, ale asi to nemám zapotřebí. Krátkou zmínku si zaslouží ještě Valérie a Max, protože ti dva tuhle knížku pro mě - na těch pár stránek na kterým byli - rozsvítili. Upřímně, proč že tahle knížka není o nich? Dodatek Beruščina dítěte za úplně zbytečný nepovažuji, vlastně se mi to jako závěr asi líbilo víc, než ten původní. I když některé scény byly... divné... (a nemyslím divné-divné, spíš jako zneklidňující-egh-divné) Celkově ve mně kniha zanechala zvláštní pachuť hořkosti, kterou způsobují knihy, které mohly být skvělé, kdyby jenom... P.S. Ale rozumím tomu, že pro řadu lidí je to nostalgická záležitost a chápu proč ten příběh milují, já jsem prostě jen měla jiná očekávání a to mě dohnalo...... celý text

Ohnivá 2010, Kristin Cashore

Přiznám se, že jsem nečekala, že si druhý díl přečtu hned, ale stalo se a nemůžu říct, že bych toho litovala. Stejně jako Výjimečná a i Ohnivá má pomalejší začátek (Chápu, proč "Fire" přeložili jako "Ohnivá", ale vzhledem k obsahu knihy to nedává moc smysl... nicméně ten název budu používat, aby v tom nebyl zmatek...), ale tady se přiznám, že mi přišel skoro až moc pomalý. Autorka má mnoho talentů, ale předávat přirozeně základní informace mezi ně nepatří, a proto Fire na začátku knihy neustále vzpomíná... a předává nám tak to, co potřebujeme vědět... Což není nejšťastnější a navíc je v tom trochu zmatek (celkem dlouho mi trvalo pochopit, kdo je teda čí otec a který, že je mrtvý...). Nicméně, když se přeneseme přes tuhle nešťastnou část... Fire je perfektní hrdinka, milovala jsem Katsu, ale Fire je mi o něco bližší. Způsob, kterým je popsán její vztah s otcem je perfektní a naprosto nic bych na něm neměnila. Její touha po dětech, které si zakázala mít... Fire je vnitřně neuvěřitelně silná hrdinka, její morálka a utrpení, které prožívá... Vývoj jejího charakteru a vztahu k sobě samé (to se vůbec zdá, že je pro autorku velké téma, protože něco podobného jsme mohli pozorovat i u Katsy...). Tenhle aspekt příběhu byl za mě zkrátka perfektní. - His voice was tired. "My life is an apology for the life of my father." A long silence. Fire sat unbreathing. A life that was an apology for the life of his father: it was a notion she could understand, beyond words and thought. She understood it the way she understood music. - Bohužel mám výhrady... děj zdaleka není autorčinou silnou stránkou, je poznat, že se snaží, ale zkrátka to tak úplně nefunguje. To mi na jednu stranu zas až tak nevadí, kdyby se omezila na válečnou zápletku a k tomu přidala příběh Fire, bylo by to super. Nicméně ona se to snažila alespoň částečně napojit na "Výjimečnou", a tak vytvořila strašně komplikované propojení. Leck je v tomhle příběhu naprosto zbytečný a popravdě bych byla úplně nejspokojenější, kdyby zkrátka šlo o úplně jiný svět, protože tohle řešení-neřešení zkrátka nedává moc smysl (Proč se v Dells nerodí výjimeční? Jak je možné, že jsou od sebe tyto dvě části tak dokonale izolované? - chápu, že jsou mezi nimi hory, ale co moře... nevím, neviděla jsem mapu... A obráceně, proč jsou monstra jen v Dells? - tak to dává trochu větší smysl, vzhledem k tomu, že je to záležitost dědičnosti...). Dle mého skromného názoru by na tom příběh byl líp, kdyby stál sám o sobě, ale chápu, že dát to do sérii je marketingově výhodnější... Ale tak co já vím, třeba se ve třetím díle ukáže, že to sleduje nějaký cíl... "All right," Clara said. "We have our swordsman, so let's get moving. Brigan, could you attempt, at least, to make yourself presentable? I know this is a war, but the rest of us are trying to pretend it's a party." Celkově: Skvělá fantasy oddechovka, která mohla být napsána o něco lépe, nicméně komplexní hlavní hrdinka a skvělé vedlejší postavy to vynahrazují. (Pokud jste dějově zaměření čtenáři, možná to pro vás není pravá volba.) Romantická linka je neuvěřitelně sladká a... funkční, skutečně se k sobě hodí, jen buďte připravení na ten nejpomaješí "slowburn"... Osobně jsem si četbu užila, ale naprosto rozumím tomu, proč se jiným nelíbila. (Čteno v angličtině) P.S. Jak jsem mohla zapomenout? Bisexuální ženská hlavní hrdinka v roce 2008?! A bez jakýchkoli škodlivých stereotypů nabalených kolem toho... Jak málo mi stačí ke štěstí... (Pravda, ani to nebylo nějak aktivně probírané téma, ale možná je to o to lepší...)... celý text

Výjimečná 2009, Kristin Cashore

Kočka mi ten komentář smazala hned po tom, co jsem dopsala poslední větu... věřili byste tomu? Já teda ne... (Proč si to dělám?! Proč se nikdy nepoučím?! No nic, tak ještě jednou...) Knížku jsem četla podruhé v rámci mého předsevzetí dočítat rozečtené série - že je to první díl, říkáte? Ano, jenže jsem se k těm dalším dvěma nikdy nedostala a už je to nějakou dobu, co jsem četla ten první, a tak proč ne... Šest let je dlouhá doba, a tak jsem celkem předpokládala, že se mi knížka nebude líbit tolik jako napoprvé, ale překvapivě hodnocení zachovávám, řekla bych, že čtyři hvězdičky si knížka zaslouží. Snad jde až trochu příliš po povrchu a snesla by o trochu více propracovanosti, nicméně je cílená na mládež, takže bych řekla, že je v tomto ohledu dostačující. (Navíc jde celkově dost mimo YA trend a to je tak neuvěřitelně osvěžující.) O čem je ale potřeba mluvit nejvíc je Katsa... jak mohla být hrdinka jako je ona napsána na počátku Twilight manie je naprosto mimo moje rozumové schopnosti. Pravda, jsem trochu zaujatá, protože pro hrdinky, které dokážou složit kohokoli v místnosti (viz Diabolik a Šachovnice bohů) mám zkrátka slabost. Ale přesto, Katsa je inteligentní žena hledající sama sebe a svoje místo ve světě a její úvahy o svobodě jsou daleko víc, než bych kdy od jaké YA fantasy očekávala. Pravda, někdy byla její postava proti tradičnímu obrazu ženství snad až příliš vyhrocená (na můj vkus), ale na druhou stranu je takový typ hrdinek je v knihách potřeba, protože ženy, které sdílejí Katsiny pocity bezpochyby existují a poselství, které tu autorka vysílá je bezpochyby krásné. "Kdyby si vzala Poa za manžela, slibovala by budoucnost, o které ještě nevěděla. Protože jakmile by se stala jeho ženou, byla by jí navěky. A i kdyby jí Po dával svobodu, vždycky by věděla, že je to dar. Její svoboda by už nepatřila jen jí; bylo by na Poovi, jestli ji dá, nebo odepře. Věděla, že to druhé by se nestalo nikdy, ale o to nešlo. Pokud by ta svoboda nevycházela jen z ní, nebyla by doopravdy její." (!!!!) Co se týče některých stížností v komentářích - Bitterblue - mě osobně z nějakého důvodu přišlo její jméno roztomilé, a tak mi nevadilo, nicméně je pravda, že se zdá. že se do příběhu moc nehodí. Osobně si myslím, že to je problém poněkud nekonzistentního překladu. Podobný problém by se totiž dal najít i jinde například jediná přeložená země je "Mezizemí" a tak mezi ostatními vypadá jak pěst na oko. Nicméně si nejsem jistá, jak by se situace se jmény dala zcela vyřešit. Překlad byl místy nešťastný v tom, že zvolil podobné názvy - viz zmíněný problém "Randa" vs "Rada", který jsem při čtení taky měla, nicméně to není chyba autorky, protože v originále si slova vůbec podobná nebudou (pravděpodobně, nekontrolovala jsem). Celkově byl ale překlad slušný, obzvlášť vzhledem k tomu, co za hrůznosti občas vychází teď, takže si naprosto nemůžu stěžovat... Co se následků a důsledků týče, jsem naopak velmi spokojená. Medicínsky je to - podle mých velmi omezených znalostí - velmi přesné a realistické. A celkově se mi ten motiv dost líbí - mám z toho určitý pocit nedokonalosti, ale upřímně nemám žádné konkrétní výtky. Co mě osobně trochu vadilo, byl raketový vývoj schopností hlavních protagonistů, byli snad až moc dobří. Nicméně to neprotiřečí světu, který autorka vytvořila (talenty si nemají být rovnocenné), nicméně mi občas přišlo, že trochu víc rizika by nebylo naškodu - ne, že že by ho tam později nebyla spousta... Celkově doporučuji, ale rozhodně do toho nejděte s očekáváním epické fantasy, ale spíš slušné fantasy oddechovky, která je chytřejší, než se na první pohled může zdát. P.S. Péče, kterou autorka věnuje tomu, aby bylo zřejmé, že se nejedná o násilný vztah, přesto že spolu protagonisté pravidelně zápasí je obdivuhodná a naprosto si mě získala. Ta kniha vyšla před deseti lety a je uvědomělejší, než některé knihy, co vycházejí teď... Jsem ohromená.... celý text

Stín noci 2013, Deborah Harkness

Kde mám vůbec začít? Už k prvnímu dílu jsem měla určité výhrady - především, co se Matthewa týče. Nicméně první díl měl jednu velmi nápomocnou kvalitu, byl neuvěřitelně čtivý, a tak i když byl snad zbytečně zdlouhavý mi to nijak nevadilo, protože knížka se četla prakticky sama. Ke čtení téhle jsem se musela nutit a několikrát jsem i zvažovala, že to vzdám, jenže... přece jen mě zajímá, kam to všechno směřuje. První věc, o které si musíme promluvit je Matthew... Mám ráda romantické příběhy a nestydím se za to (většinu času...). Proto mě naprosto šokovalo, když jsem si uvědomila, že se těším, až Matthew na pár stránek zase zmizí, protože se třeba začne dít něco zajímavého. Druhým, ještě více šokujícím odhalením bylo, že jsem si začala přát thrillerovou zápletku (thrillery zásadně nečtu) - Diana si uvědomí, že je spárovaná s šílencem posedlým kontrolou (atd.) jenže spárování je samozřejmě vztah, ze kterého se nedá jen tak odejít... No, tohle jsou nicméně jen důsledky, co mi tak vadí? Matthew Dianě pravidelně lže a to i přes to, že se několikrát shodnou, že tentokrát už tedy upřímnost. O jeho dominantních alfa sklonech, které jsme viděli už v prvním dílu, ale tady se ještě zhoršují snad ani mluvit nemusím. Když prohlásí, že jestli chce skutečně vypadat jako alžbětinka, měla by ho začít poslouchat... na Dianině místě bych mu jednu ubalila... Nejhorší na tom je, že jeho plány skoro vždycky ztroskotají, takže ho nemůžu omluvit ani tím, že poslechnout by dávalo smysl... Proč, že ho Diana vlastně miluje? Kdo ví... asi je to osud... (Jo, a to jsem zapomněla zmínit antikoncepční scénu číslo dvě... zatímco bylinná antikoncepce má vedlejší účinky, tak ta moderní hormonální zřejmě žádné nemá... prosím, už dost... A Matthew stavějící katedrálu svatého Víta už je prostě moc, co je moc to je moc.) Nicméně je pravda, že autorka ho do jisté míry takhle píše schválně, má být nedokonalý - jde jen o to, že zrovna tyhle rysy mě tak vytáčí... Co se děje týče... to je vážně vtip. Snad bychom si mohli připomenout, proč se vydali do minulosti v prvním místě... 1. aby se schovali před kongregací 2. aby našli ashmoleův svazek 3. aby se Diana měla od koho učit čarovat. Mohl byste mi teda někdo vysvětlit, proč první polovinu knihy poletují z místa na místo, přitahují k sobě hromadu pozornosti a dosahují tím ničeho? Poslední dobou to v komentářích píšu nějak moc často a samotnou mě to šokuje, protože mám dlouhé knihy ráda, ale tahle měla být o polovinu kratší... Je pravda, že každá jejich cesta plnila nějaký účel, ale... za mě ne... Na druhou stanu je pravda, že když přišlo na lámání chleba a měli se vrátit zpátky, tak mi skutečně bylo smutno, protože přestože byl vedlejších postav někdy přehršel, tak jsem si řadu z nich zamilovala. Velké - ne úplně závěrečné - drama bylo ale naprosto směšné, proč? Proč zas musíme jít touhle cestou? I když když už nic jiného, tak oceňuji kreativitu ve zvolení mužského padoucha, obvykle bývá ta zhrzená žena... Proč jsem na tuhle knížku tak tvrdá? Protože má potenciál. Autorkou vytvořený svět se mi vcelku líbí. Umí psát živé postavy, i když jim věnuje jen ten nejmenší prostor. Je vidět, že si provedla nějaký výzkum a v historických reáliích má celkem přehled - jenže to je zároveň i slabina, protože místy se v tom až moc rochňá a pak vnikají bezcílné výlety, ale zároveň se do toho v určitých místech podle mě mohla položit daleko víc (Alžběta i Rudolf byli celkem dost excentričtí panovníci - každý samozřejmě úplně jinak - a proto mě trochu zklamal jejich poměrně jednostranný popis). Diana je rozhodně zajímavá hlavní postava, její vývoj v téhle knize byl skvělý - hrozně se mi líbilo, jak od svého akademického přístupu ke všemu kolem sebe postupně došla k přirozené alžbětínskosti. To mě nicméně dostává k potratu... tohle je motiv ke kterému jsem velmi citlivá, ráda ho v knihách vidím, ale málokdy je napsaný dobře, takže mě to ve výsledku zas rozčílí. Tady byl napsaný příšerně, protože jediný důvod proč k tomu došlo byl, že autorka potřebovala děj postrčit určitým směrem. Ano, postavy o tom měli pár rozhovorů, ale chybělo tu skutečné truchlení. Chyběly tu drobné myšlenky a vzpomínky, jako by to dítě ani nebylo důležité... vlastně to bylo celé o Matthewovi, ale ani tady autorka nevyužila skutečný potenciál... No... neočekávala jsem moc, ale přesto to bylo velké zklamání... Poslední díl je o něco kratší a já jsem zvědavá, tak si ho asi taky přečtu, ale...... celý text

Z deníku kocoura Modroočka 1976, Josef Kolář

Předem se omlouvám, za narušení zdejší poklidné atmosféry... a beru tento příběh možná až příliš vážně, nicméně věřím, že i o dětských knihách je důležité diskutovat... Tohle je další z mých oblíbených dětských knížek, kterou jsem vlastně ale nikdy nečetla. Byla jsem ale naprosto posedlá její namluvenou verzí a do teď umím řadu písniček zpaměti (pokud je neznáte, tak rozhodně doporučuju, neznám dítě, kterému by se nelíbily). Znovuobjevovat tenhle příběh bylo neskutečně příjemné, jednak ze sentimentálních důvodů a druhak se teď v mém životě objevilo poměrně hodně koček (a některé kočičí charaktery jsou tu vystihnuté zkrátka skvěle). Kniha má navíc úžasný humor. První kapitoly jsou za mě jednoznačně nejlepší - malý Modroočko je neskutečně roztomilý, Bělovouse Zrzundu, Zelenoočku i celou jejich partu zkrátka hrozně žeru. Proto mě vlastně trochu mrzel přesun na venkov, který nás o všechny tyhle protagonisty obral a zavedl daleko větší epizodičnost. Což je na jednu stranu pro děti asi přístupnější, na druhou stranu je množství postav možná kontraproduktivní. Tohle je nicméně jen malá výtka a drobnost, ta velká výtka teprve přijde... Moje hlavní rozčarování se týká konce - takže dále se SPOILERy... Nejdřív bych ráda předeslala, že i Kiki mám ráda a proti tomu, že skončila s Modroočkem nic nemám - ačkoli mi trochu vadí fakt, že si vychoval svoji partnerku (jsem na tenhle typ zápletky trochu citlivá, shlédnutí Hrbáče Lagardéra mě doživotně poznamenalo...). Nicméně, i když je rozvinutí Kikiina charakteru trochu odfláknuté (proti třeba Zelenoočce), to co je naznačené mi stačilo k tomu, aby si mě získala. Co je ale příšerné a neskutečně mi vadí je způsob, kterým je ukončená Zelenooččina linka - musel z ní autor na konci udělat žárlivku, která ve svém okolí jinou kočku nesnese? Jasně, Zelenoočka má být trochu koketa, je to koneckonců toulavá kočka, která má kolem sebe v podstatě harém kocourů, nicméně to v první polovině rozhodně nebyla nesympatická postava, popravdě je to dost možná moje oblíbená postava (samozřejmě pro někoho nesympatickou postavou být může... ale není zlá... je sice prostořeká a z Modroočka si utahuje, nicméně ho naučí lézt po stromech a normálně se s ním přátelí). Jenomže na konci je prostě sprostě zneužitá, je z ní udělaná záporná postava, jen aby vynikla Kikiina věrnost... což... Vůbec nebylo potřeba kvůli tomu zacházet do takových extrémů! Omlouvám se, mám pocit, že jsem do toho daleko víc investovaná, než bych měla být, nicméně tahle literární figura mě neskutečně rozčiluje... je v příbězích velmi běžná a příběhy (obzvláště ty, co čteme jako malí) nás učí přemýšlet, zakládají rámec ve kterém přemýšlíme a proto je taková škoda, že tenhle úžasný příběh má tak nešťastně zvolený konec. (To, že se všichni kocouři vykašlou na Zelenoočku a začnou pokukovat po Kiki je taky téma samo o sobě... Proč? Proč?) Ach jo... tak moc to chci milovat, ale jsem teď jen neskutečně vytočená... Musím se podívat, jestli ta audioverze končí stejně, protože takhle si to nepamatuju... (edit: Audioverze skutečně má jiný, o něco lépe zvolený konec.)... celý text

Od Olympu k panteonu 1997, Ladislav Vidman

Z téhle knihy úplně sálá láska, kterou autor má k vytyčeným tématům. Jeho tón je lehký až přátelský a knížka je celkově velmi čtivá (k tomu jistě napomáhá také poměrně velký font s občasnými obrázky). Je zřejmé, že kniha je určená široké veřejnosti a podle mě tento svůj účel perfektně plní - nastiňuje celkový tvar, ale neostýchá se zdržet u konkrétních zajímavostí a drobností. Autor většinu témat perfektně zvládá a jen mě utvrzuje v závěru, že i za komunismu šlo napsat kvalitní vědeckou publikaci (po Flossových Proměnách vědění jsem v to poněkud ztratila víru). Výhrady mám pouze k jeho pojednání o paiderastrii, je vidět, že jeho katolické a dobové cítění se tomuto konceptu vzpíralo a jeho náhled je tím do určité míry ovlivněn, nicméně tohle jeho cítění je pochopitelně ovlivněno dobou ve které žil a neříká nic urážlivého (možná trochu necitlivého, ale paiderastrie není to samé co homosexualita a celkově je to dost problematické, takže myslím, že autorovi můžeme nějaké to kličkování odpustit). Kniha je naprosto vhodná pro "začátečníky" projevující zájem o toto téma, ale řekla bych, že neurazí ani pokročilejší (mám docela slušné znalosti antiky, ale přesto jsem se tu dozvěděla dost nových informací, které byly podané velice příjemnou formou).... celý text

Hon na Cassandru 2020, Lisa Kleypas

Po zklamání z Westova dílu jsem měla trochu obavy, nicméně z větší části byly naprosto neopodstatněné. Dějově to sice není nic extra - klasická zápletka s tím, že je třeba dramatu, aby se naši hlavní protagonisté skutečně vzali mě už trochu rozčiluje (zvlášť když je zřejmé, že se chtějí vzít celou dobu a jen si to rozumově vymlouvají). Nicméně co se historické přesnosti týče je tahle série ve svém žánru naprostou raritou, netvrdím, že je dokonalá, nicméně autorka věnuje výzkumu neuvěřitelnou péči a detailnost jejího prostředí je zkrátka úžasná. (Ještě kdyby věnovala stejnou péči výzkumu biologie, nesmírně oceňuji, že si na rozdíl od jiných odpouští mystifikace ohledně panenské blány, nicméně mohl byste mi někdo vysvětlit co jsou to panenské svaly? Panny snad mají víc svalů než ostatní ženy? No, to je jedno...) Stejně tak jsou skvělé její postavy, přiznám se, že jsem Cassandru měla ráda od začátku - ne každá hrdinka se musí vzpírat společenským normám, je fajn pro jednou číst o někom, kdo si užívá domáckou pohodu a touží po rodině. Její "nevýraznost" mi vůbec nevadila... Tom je na druhou stranu velmi výrazný a slušně propracovaný charakter. Myslím, že je zcela na místě předpokládat, že má určitou (mírnou) poruchu autistického spektra (už kdyby jen kvůli těm třásním) a řekla bych, že to bylo celkem dobře a citlivě naznačeno. Literární diskuse a Bazzle tomu už jen nasazují korunu. Ve výsledku jsem velmi spokojená (i když Pandořin díl asi zůstane mým oblíbeným).... celý text

Čekanka 2006, Julia Quinn

Penelope od začátku patřila k mým favoritkám, takže jsem samozřejmě zpočátku měla určité obavy, ale také jsem se jejího dílu nemohla dočkat. Celkově jsem spokojená, v jednom (dějovém) přechodu sice byla určitá kostrbatost, ale to u tohoto žánru s lehkým srdcem odpouštím. Hlavní protagonisté jsou sympatičtí (a taky jim dost pomáhá, že zrovna tyhle dva se seriálu povedlo dost dobře vystihnout - u těch co první viděli seriál se tudíž nekoná počáteční zklamání jako u některých jiných). Opravdu ale obdivuji, jak autorka přemýšlí dopředu a navnazuje nás na další příběhy - o Eloise mě přesvědčila už o pár dílů dříve, ale v tomhle mi už dokázala prodat i Francesku a vzbudit můj zájem o Hyacinth... Její postavy jsou skutečně poutavé (pořád mě to trochu překvapuje...) a já se nemůžu ubránit srovnání s Ravenelovými Lisy Kleypas - což je moje další guilty pleasure série, jiná spojitost neexistuje... - která se o něco podobného také snaží a v prvních dílech se jí to i daří, ale ve výsledku poněkud selhává (pardon, zklamání z Ďáblovy dcery je živější, než jsem si myslela...). Tahle série je skutečně velice slušná, doufám, že jí to vydrží.... celý text

Nevhodný návrh 2005, Julia Quinn

Tohle bylo neuvěřitelné překvapení, na Benedikta jsem se nijak zvlášť netěšila a popravdě si myslím, že kdybych si tolik nechtěla přečíst další Penelopin díl, trvalo by mi daleko déle, než bych se k tomuhle dostala. Také jsem měla určité obavy z interpretace Popelčina příběhu - mám popelkovská převyprávění ráda, ale není těžké je zkazit... Tohle se ale za mě povedlo, Sophie byla neuvěřitelně sympatická protagonistka, hrozně mi sedla, i když bylo drama místy snad až příliš vypjaté. Navíc tu máme určitý hlubší náhled do Bridgertonovi rodiny, což já rozhodně oceňuju a autorka nás blíže seznamuje se sourozenci, na které se ještě nedostalo. Knihu jsem nebyla schopná odložit, kvalita této série má zatím rozhodně vzestupný charakter (jestli to půjde tímhle stylem, tak mě asi osmý díl zničí...).... celý text

Dcery pana Darcyho 2018, Elizabeth Aston

Komentář obsahuje lehké spoilery, ale snažila jsem se to udržet nekonkrétní. Většina komentujících se tu shoduje, že minimálně stylem autorka na Austenovou skvěle/přijatelně navazuje. Omlouvám se, ale musím nesouhlasit... Austenová, ač je oblíbená, je v Česku neuvěřitelně nedoceněná autorka, zdá se, že si většina jejích čtenářů neuvědomuje všechny ty podtexty, o kterých ve svých knihách píše a stále ji bere jen jako autorku romantických příběhů. Při povrchním pohledu se snad skutečně může zdát, že na Austenovou navazuje, nicméně pokud se do příběhu ponoříte hlouběji, zjistíte, že pod hladinou příběhu je pusto prázdno po pěšině, žádné sdělení, žádné vážné téma, o kterém se nesmí mluvit naplno, nic. Navíc autorka nakusuje pár poměrně citlivých témat, která pak úplně korektně nezvládá (paiderastrie, abych použila dobový nehanlivý termín...). Co se postav týče... skutečně šustí papírem, Camilla s Alethou vcelku ujdou, ale Letty má snad působit jako komická vložka či co? Pro mě to teda po třech stránkách repetitivních reakcí vtipné být přestalo, přitom na začátku měla určitý potenciál... Fitzwilliam snad prodělal lobotomii, aby mohl pošťuchovat děj tím správným směrem a pár vedlejších postav mělo určitý potenciál, který se ale autorka rozhodla zazdít. Jediná postava, která mě skutečně bavila a která se skutečně povedla je Lydie - nikdy jsem jí v Pýše a předsudku neměla ráda, nicméně tímhle novým pohledem si získala určité moje sympatie. (Když je Lydia vaše oblíbená postava, víte, že je zle...) Teoreticky celkem oceňuji nejasnost toho "kdo s kým skončí", nicméně mi to ještě víc znesnadňuje si knihu oblíbit. (Přesto jsem typovala poměrně přesně, i když řada mých odhadů byla naprosto mimo rámec mé nejdivočejší fantasie...) Historická přesnost téhle knihy je podivná, v řadě otázek je naprosto nepřesná, ale pak vzápětí uvede informace tak podrobné (na jiné téma), že je zřejmé, že autorka si nějaké průzkumy dělala... Důsledkem všech těchto okolností, ale autorka zůstává na pomezí - nemá hloubku ani historickou přesnost Austenové, ale zároveň se ani nejedná o červenou knihovnu, kde člověk tuto přesnost neočekává... Navíc je to hrozně dlouhé (to mě neuslyšíte říkat často), 400 stránek je tu opravdu nadbytečných, rozjezd je pomalý a i když už se to skutečně rozjede, tak to není zas až tak extra. Tolik zrušených zasnoubení a úprků jsem v jedné knize snad v životě neviděla (Devereux se má vážně co učit...). Ten závěr byl zkrátka fraška... Vlastně mě to dost mrzí protože to mělo určitý potenciál... Český překlad mě navíc neustále vytrhoval, určité anglicismy je vždycky dobré zachovat, protože to přenáší ten správný britský pocit. Možná by to bylo snesitelnější v angličtině...... celý text

Vikomt, který mě miloval 2005, Julia Quinn

Tohle bylo oproti prvnímu dílu dost zlepšení. I když bych řekla, že největší podíl na tom má ten jednoduchý fakt, že Anthony v seriálu patřil mezi moje nejmilejší postavy (nejstarší nesnesitelný sourozenec, do toho se můžu snadno vcítit...). Knižní Anthony je bohužel trochu papírovější, ale je vidět, že se autorka snaží a to oceňuji. Příběh je samozřejmě jednoduchý, ale opět je to knížka, která se velmi těžko odkládá (červená knihovna bude jednou moje smrt...). Asi jsem v žánru četla lepší, nicméně jsem četla i daleko horší. Řekla bych, takový lepší průměr a výborná oddechovka.... celý text

Magie vítězí 2019, Ilona Andrews

Pokud jste četli moje předchozí komentáře, tak už pravděpodobně víte, že tuhle sérii miluju (pokud ne, tak teď už to víte...). A právě z toho důvodu mi tak dlouho trvalo, než jsem se k četbě téhle knížky odhodlala, je totiž poslední a já jsem nebyla připravená, aby to skončilo. A pak jsem ji odkládala proto, že jsem věděla, že jen co ji jednou otevřu, zavřu ji až po dočtení poslední stránky. (A měla jsem pravdu...) Tohle je perfektně napsaný poslední díl, je z něj cítit, jak si autoři dali práci, aby nám umožnili se rozloučit s každou postavou, na které by nám snad mohlo záležet. Snad v každém předchozím díle jsem trpěla, protože mi tam někdo chyběl (to je zkrátka problém, když máte příliš mnoho oblíbených postav...). Ale tady? Nemám si na co ztěžovat . Snad jen na to, že mě každá druhá scéna dojímala k slzám... (Možná právě proto, že mi každá druhá scéna připadala jako loučení...) "If I have to murder Hugh, I don't want to do it naked," he said. "It would be weird." "If you change into warrior form you will be naked." "That's different." Čemu skutečně nerozumím je, proč před tímhle dílem nepřeložili první Hughovu knihu, která dějově spadá mezi 9 a 10 díl. Protože upřímně, kdybych ji před tím nečetla, asi by mi celý děj připadal daleko víc nelogický a to ani nemluvím o Hughově proměně. Hugha jsem nikdy neměla ráda, ale jeho díl mě umožnil mu porozumět a tím i porozumět dilematu zbylých postav ohledně jeho osoby. Pokud máte tu možnost, rozhodně bych vám doporučila si přečíst Iron and Magic před tímto dílem. (Jsem maximálně vděčná, že se mi dostalo této rady, a tak ji předávám dál.) Rozhodně taky stojí za zmínku, že si nemyslím, že jsem to téhle doby viděla věrohodně napsané mimino/batole. Conlan je perfektně napsaná plnohodnotná postava, není žádná dodatečná rekvizita. Má svoji osobnost, která ale přitom příliš nevybočuje z možností ročního dítěte. Za mě je tohle vrcholný důkaz jejich autorského mistrovství, o více postavách se radši zmiňovat nebudu, protože pak bych mohla skončit s trapně dlouhým komentářem. Dobře kecám, jednu ještě zmínit musím - Adora v tomhle díle naprosto září, je perfektně napsaná a vážně klobouk dolů. Čteno v angličtině, takže jsem se vyhnula české neexistující korektuře a knížka je tedy za mě krásně napsaná. V komentářích se tu hodně diskutuje o možnostech dalších dílů, tak sem ještě připíšu, že právě vyšla první kniha z Juliiny série Blood Heir, která by měla "navazovat" na Kate a v plánu je i druhý Hughův díl. (Osobně pořád trochu doufám, že přijde Romanův díl, ale to je jen zbožné přání...)... celý text

Konkurz na nevěstu 2019, Helen Hoang

Tahle autorka mě očividně chce zničit, po falešném randění sáhla k domluvenému manželství a klidně mě žalujte, ale pro tenhle typ zápletky mám zkrátka slabost. Poznámka autorky na konci knihy je opět dojemná, z jejích knih je zkrátka poznat, jak moc jsou osobní, kolik času věnuje výzkumu tématu a snaze, aby její reálie byly věrohodné a za mě všechno tohle dělá perfektně. Myšlenky které se snaží předat jsou skvělé. Khaie jsem si moc oblíbila (i když ke konci mi samozřejmě pil krev... nicméně zásadně nesouhlasím s komentáři, které tvrdí, že tohle chování nedává smysl, naopak bych řekla, že dává velmi dobrý smysl) a i když mi Esme sedla trochu méně než Stella, tak jí člověk zkrátka musel fandit, protože to vážně neměla jednoduché. S čím má autorka krapet problém je děj, ten je na můj vkus trochu příliš melodramatický a určité aspekty jsou zbytečně protahované, na druhou stranu... v rámci žánru to není žádný extrém... (Čteno v angličtině - poměrně jednoduchá.)... celý text

Rovnice lásky 2019, Helen Hoang

Za mě jednoznačně ano. Ač se v mnoha aspektech jedná o "pohádku", je vidět, že autorka má skutečně jasno v tom, co chce napsat a co chce příběhem sdělit. Tahle kniha řeší hned několik důležitých témat a podle mě to dělá skvěle. (Nevím, jestli je to i v českém vydání, ale anglické má na konci pár otázek a témat, které by se v souvislosti s touhle knihou daly promýšlet a podle mě je to skvělý nápad.) Přiznávám ale, že nejsem úplně objektivní, protože tahle knížka dělá spoustu věcí, na které si potrpím (falešné vztahy jsou moje guilty pleasure a Stella je pro mě v mnoha aspektech ideální hrdinka). Hodně komentářů zmiňuje nadbytečné erotické scény... je to zajímavé, protože tohle je věc, která mě taky často obtěžuje, ale v téhle knížce mi to vůbec nevadilo. Možná pro to, že řada z nich měla svůj význam pro děj/vývoj postav. Nebo se mi prostě zrovna autorka trefila do vkusu či nálady, nevím... Knížku jsem četla v angličtině, takže jazyk, který řada komentujících zmiňuje, mě neobtěžoval. (Náročnost angličtiny je řekla bych vhodná i pro začátečníky.) Hodně také oceňuji poznámku autorky na konci knihy (v obou dílech) a moc ji doporučuji k přečtení.... celý text

Vévoda a já 2007, Julia Quinn

Tahle romance je zkrátka neskutečně problematická. Manželka zneužije svého manžela a i když přemýšlí nad tím, že by asi bylo správné cítit se alespoň trochu provinile, provinile se necítí ani trochu. A nakonec se ukáže, že ani on se na ní nezlobí... a přes duhu přeskakuje stádo jednorožců... Problémem zůstává, že tahle autorka píše zatraceně čtivě, takže se k téhle sérii v některém ze svých momentů slabosti jistě vrátím. Co se seriálu týče... pár věcí se mi víc líbilo v knize, ale obecně se asi dá říct, že seriál přidává spoustu dalších linek, díky kterým je všechno zajímavější (a seznamuje nás s ostatními postavami) a i když je (ne)komunikace hlavních hrdinů v seriálu ještě víc na pěst než v knize, tak alespoň vykresluje jejich přátelství tak, že je skutečně uvěřitelné (v tom pro mě kniha naprosto selhala, proč že se mají ti dva vlastně tak rádi?). Možná ale nejvíc se mi na seriálu líbil fakt, že zvolili "colour blind" přístup, pravda, není to dokonalé, ale vlastně se mi celková estetika dost líbila (i když co se týče historické přesnosti, tak je to dost vtip) a oceňuji i záměr, který za tím stojí. Přestože jsem si obojí užila, mi ale svědomí nedovolí, abych hodnotila výše... Věřím ale, že další díly budou lepší...... celý text