Jass přečtené 1192

Jazyk lásky 2015, Ian Kerner

Popravdě mě na začátku vůbec nenapadlo, že kniha vyšla česky. A později jsem se vyhýbala tomu to zjistit, abych se neocitla před morálním dilematem "přidat či nepřidat". Nakonec ale převážila myšlenka, že nepřidat by ode mě bylo poněkud pokrytecké a navíc... tahle kniha byla vážně dobrá. Původně jsem sháněla úplně jinou knihu - "She Comes to Slay" - ale místo toho na mě vyskočila tahle (v originále "She Comes First" takže jistá podobnost tu je, i když rozhodně nejde o knihu o Harriet Tubman...). Po tom, co jsem se dosmála mi došlo, že už jsem o téhle knize slyšela, zvědavost převládla, já do ní nakoukla a za chvíli jsem měla čtvrtinu za sebou... "That's a shift of tectonic proportions - from two out of three women not being able to reach climax to nine out of ten archieving satisfaction - all because of a matter of minutes. Few, if any, of the world's problems can be solved with a mere twenty minutes of attention, and yet here, in the complex sociopolitical landscape of the bedroom, we have an opportunity to create bilateral satisfaction." Největší podíl na tom, proč jsem si tuhle knihu tak užila je bezpochyby autorův humor. Napříč celou knihou cituje klasiky - v zamýšlených i nezamýšlených kontextech a... to je šprtský humor, na který si osobně potrpím. Na několika místech měl postřehy, které mě téměř přesvědčily o existenci reinkarnace, protože jsem byla do teď přesvědčená, že to žádný muž nemůže pochopit. Celkově jsem to vlastně vnímala jako příjemnou doplňující četbu k "Ovoci poznání" Liv Strömquist, protože řada informací se překrývala, ale každá kniha se na ně dívala z trochu jiného úhlu. Celkově... nemůžu jinak než doporučit. Cílovou skupinou jsou jednoznačně heterosexuální muži, ale osobně mi to nijak nevadilo...... celý text

Tajemná korunovace 2015, Bernd Perplies

Tak tohle bylo neuvěřitelné překvapení, po prvních dvou dílech, které mě nijak zvlášť nenadchly jsem rozhodně nečekala, že autoři přijdou s vlastní celkem originální kulturou inteligentních bytostí. Ze začátku jsem byla trochu skeptická, ale prostředí si mě rychle získalo. Navíc má tentokrát zápletka hlavu a patu, nevyskytují se tu žádné výrazné nesrovnalosti a... celkově nemám co vytknout. S čistým svědomím doporučuji začínajícím čtenářům se zájmem o fantasy. P.S. Pokud jste hmyzí fobikové, tak ke knížce přistupujte s jistou opatrností, nicméně já musím říct, že i jako člověk, který má problém se dotknout i nakreslené kudlanky a strašilky jsem si knížku výjimečně užila a překvapivě jsem z ní neměla žádné hororové pocity...... celý text

Anniny lásky 1995, Lucy Maud Montgomery

Tak jsem zase jednou unikla hororům českého vydání a pořídila si krásné vydání od Puffinu (to pěkné, kde obálku dělal Chris Silas Neal), které je radost držet v rukou a člověk se vyhne překladatelským "perlám". Na druhou stranu musím přiznat, že tenhle díl nebyl nejjednodušším čtením, bylo tu poměrně hodně náročných slov a Rillino šišlání bylo místy skutečně náročné. Přesto... bych trápení s originálem dala vždycky přednost před utrpením nad překladem, ale k samotné knize... Zatímco v anglické komunitě, zdá se mi, převládá názor, že "Anne of Ingleside" patří mezi slabší díly. Tady zdá se, bude můj názor kontroverzní... Na začátek bych ale ráda řekla, že přese všechno je to pořád Anna, knížku jsem si užila a našla v ní spoustu krásných myšlenek a kniha je to veskrze dobrá, jen tu byla řada malých věcí, které mi vadily a dohromady vytvořily dostatečný tlak, aby tenhle díl, z hlediska oblíbenosti, posunuly na prozatímní poslední místo... "Then… I found little rootlets of affection for Ingleside beginning to sprout out. I fought against it, I really did, but at last I had to give in and admit I loved it. And I’ve loved it better every year since. It isn’t too old a house… too old houses are sad. And it isn’t too young… too young houses are crude. It’s just mellow." Skoro každá kniha v téhle sérii má určitý smutný nádech (nebo i více než nádech), nicméně z téhle jsem získala dojem, že jí autorka psala v hluboké depresi. Neustálá řeč o pohřbech mi upřímně připadala podivná a ještě podivnější byl způsob, jakým se o nich postavy vyjadřovaly (hádám, že to musí být něco specifického pro danou dobu...). Nechci říct, že by mi to připadalo nevhodné, spíš mě to neustále vyvádělo z míry a unikal mi smysl. Úmrtnost mazlíčků byla vysoká a i další "jedinečnější" zápletky se často točily kolem nekrologů, hřbitovů, nebo byly jiným způsobem... pochmurné. Někde jsem četla, že Montgomery byla k napsání téhle knihy dotlačená svým nakladatelem a myslím, že to dává dost dobrý smysl... ”…How those lilacs smell! Has it ever occurred to you, Diana, that there is something not quite… chaste… in the scent of lilac blossoms? Gilbert laughs at such a notion; he loves them, but to me they always seem to be remembering some secret, too-sweet a thing.” To, že se pozornost přesunula od Anny k dětem mi ani tak nevadilo, ale přišlo mi, že byly na svůj věk často psány příliš vyspěle. Většině z nich je v době, kdy dostanou svoje první dobrodružství kolem 6 let a... no, nevím. Přišlo mi to trochu idealistické... A na chudáka Shirleyho autorka úplně zapomněla a svůj příběh nedostal vůbec... Zatím co ostatní dostali klidně i dva... Proč? ”I’ll… I’ll just pretend I’m not afraid,” he said aloud… and then shuddered with terror over the lost sound of his own voice in the great night.” Navíc některé aspekty knihy nestárnou úplně dobře. Způsob, kterým příběh zachází s postavou, přibíráním váhy a podobně nebyl... ideální. Na druhou stranu to většinou bylo součástí celkové charakteristiky, tak jsem to po většinu knihy přehlížela (až hned na začátku na Dianu). Nicméně konečný komentář Gilberta o Christine mi přišel vyloženě nechutný a... zvlášť proto, že mu předcházela poznámka - tuším Susan - jak fit Gilbert i Anna oba vypadají... a... no, tahle série byla vždycky hodně "vizuální", ale v tomhle dílu už to - zdá se mi - překročilo meze mojí tolerance. ”O God, please forgive me for being impertinent to Aunt Mary Maria. And, O God, please help me to be always very polite to Aunt Mary Maria.” Optimální není z dnešního hlediska ani příběh o Jenny Penny. Pennyové nejsou perfektní rodina, ale narativ jako jeden z hlavních prostředků kritiky využívá jejich chudobu, což si myslím není fér (zvlášť, když se mi zdá, že autorka chce vlastně kritizovat atheismus). ”It isn’t dark… it’s twilight… there had been a love-match between light and dark, and beautiful exceedingly is the offspring thereof.” Osobně jsem si nejvíc užila příběh, kde se Anna snaží znovu využít své dohazovačské umění - obzvlášť proto, že tahle část byla skutečně a nezkaleně vtipná. A některé příběhy mi zas skutečně připomněli mé nejrůznější dětské strasti (hlavně příběh o Delilah). A díky Susan je každý příběh o něco lepší... ”Mother, I guess I was naughty last night. I said, ‘Give us tomorrow our daily bread,” instead of today. It seemed more logical. Do you think God minded, Mother?” Asi poslední poznámka, kterou ke knížce mám je, že mi tam trochu chyběla jakákoli zmínka o Joyce - pravda, úplně ke konci, když už jsem vzdala jakoukoli naději, jednu dostaneme. Ale tolikrát se to v příběhu vyloženě nabízí... a nic... Přijde mi, že v tohle aspektu autorka ztratila hodně potenciálu a překvapuje mě to o to víc, že jeden z jejích synů při narození zemřel, tak bych čekala, že tuhle osobní tragédii "využije" (bože, to zní hrozně, ale nevím, jak jinak to říct...). Ale snad právě o proto o tom nechtěla psát... ”Susan says it is God who makes everything beautiful, but we can help Him out a bit, can’t we, Mums?”... celý text

Tango: Skutečný příběh jedné tučňáčí rodiny 2017, Peter Parnell

Sama o sobě tahle kniha rozhodně není žádným mistrovským dílem. Rozhodně znám lepší dětské knihy, ALE tahle kniha je důležitá tím co dělá. Ale přeci jen nejprve o knize mimo kulturní kontext. Příběh je moc pěkný a pro děti jednoduše napsaný, pokud jste dospělí, budete ho mít (pokud se budete krotit) přečtený za čtvrt hodiny. Ilustrace jsou líbivé a k příběhu se celkem hodí, kresba zvířat a prostředí se mi líbí moc, se zobrazením lidí mám pak trochu problém (jejich obličeje jsou zvláštně ploché a působí na mě trochu nepřirozeně, ale to je snad jen můj problém...). A teď už k tomu důležitému. Je důležité si uvědomit, že tahle kniha není žádná propaganda a snaha přeprogramovat malé děti, je to kniha o normalizaci témat, která by měla být normalizována. Myslím, že většina lidí si neuvědomuje, jak hluboko v nás je heteronormativita zaklíněná. Tak hluboko, že spousta lidí, si fakt že je LGBTQ+ uvědomí až v "pozdním věku" (tohle se týká především bisexuality, ale zdaleka ne jen...). Proč se to děje? Moje odpověď na tuhle otázku zní, protože tato témata nejsou zobrazována v kultuře, případně jsou v ní zobrazována nepřesně až toxicky, případně jsou zobrazována jako něco nenormálního/speciálního/výjimečného (/postiženého, jak "krásně" píše komentář pode mnou). Knížky pro děti jako je tahle mohou celý tento proces uvědomění pro řadu lidí zjednodušit. Přála bych si, abych tuhle knížku mohla číst jako malá, bohužel byla do češtiny přeložená až nedávno a v dnešní době to jistě není taková bomba, jako to byla v roce 2008 (tuším). Přesto jsem podobnou dětskou knihu neviděla a rozhodně bude mít trvalé místo v mé knihovně. P.S. Tahle knížka by stejně dobře mohla být o neplodnosti (lehký spoiler: Když se snaží vysedět kamínek, tak snad každému musí srdce usedat - jinak snad žádné nemá...) Jestli to ze mě dělá "slečnu aktivistku", tak budu tento titul nosit se ctí...... celý text

Před svatbou 2008, Julia Quinn

K tomuhle dílu asi jen krátce, podrobný komentář už jsem napsala na Goodreads a na téhle knize upřímně není nic tak zajímavého, abych všechny ty detaily psala znovu. Tahle kniha je nudná, ale alespoň není problematická. (Respektive není problematická do takové míry jako "Poznáš to z polibků" nebo nedejbože "Vévoda a já", je tam jeden motiv se kterým jsem měla trochu problém, ale nakonec to bylo v celku opodstatněné.) Na zápletce tohodle dílu mi vůbec nezáleželo (nicméně uznávám, že to je z větší míry osobní preference), začátek byl trochu pomalejší a konec zase přehnaně dramatický, ale to vlastně není u tohoto žánru překvapivé... Postavy byly... fajn, nicméně jsem si k nim nevytvořila žádný hlubší vztah. Celkově mě nejvíce bavil Halsey a doufám, že ho seriál pořádně využije, protože očekávat něco takového od Quinn by bylo zbytečné. Pokud jste fanoušci série, tak bych vás snad ještě ráda upozornila na existenci druhých epilogů, které pokud vím v češtině nevyšly (některé z nich jsou celkem zbytečné, ale pár jich nabízí skutečné uzavření příběhu). A pak je tu povídka Violet Brigertonové "Violet in Bloom", která dle mého skromného názoru patří mezi to lepší, co série může nabídnout... Celkově jsem ráda, že to mám za sebou... Přesto četby nelituji, ač by se jistě dalo sáhnout po lepší odpočinkové četbě, takhle byla funkční... K autorce už se ale asi vracet nebudu a spíš dám přednost Lise Kleypas, která má sice také smíšené výsledky, nicméně alespoň rozumí tomu, co znamená souhlas. A navíc se zajímá o období o kterém píše...... celý text

Žltá tapeta 2014, Charlotte Perkins Gilman

Když jsem povídku četla poprvé, nebyla jsem ji schopná zcela ocenit - četla jsem ji kvůli univerzitnímu kurzu “Short Story and Translation of Fiction in English” a z nějakého důvodu jsem ji plně nedocenila. Myslím, že to bylo tím, že jsem ještě tak plynně nečetla anglicky a dostala se k povídce až v metru na poslední chvíli (jako obvykle...). Zkrátka jsem ji nepochopila. Tentokrát ale musím říct, že je úžasná. Znovu jsem ji četla v angličtině, tak nemůžu mluvit za překlad, ale originální jazyk je skvostný a neskutečně bohatý. Kdyby Gilman napsala manuál k... obsluze sušičky tímhle stylem, tak bych ho přečetla od začátku do konce a ani bych nemrkla. V tomhle ohledu mi autorka trochu připomněla "Annu ze Zeleného domu" (překlad Anny ale není nic moc, takže pokud ji neznáte z originálu, tak nic...), ale kde je Montgomery konzervativní je Gimanová feministka a socialistka a její texty... ach, její texty jsou pohlazením na mojí ženské duši a zároveň obrazem kruté reality. (V tomhle ohledu je asi přesnější srovnání se Simone de Beauvoir, takže pokud pro ni máte slabost, tak rozhodně dejte Gilman šanci. Proti ní je tedy o trochu něžnější, řekla bych...) "John laughs at me, of course, but one expects that in marriage." Navíc celou knihu provází atmosféra gotické pochmurnosti a strašidelnosti (tady mě napadá srovnání s "Na Větrné Hůrce") a i když příběh není strašidelný strašidelný, běhá z něj mráz po zádech a číst ho těsně před spaním ode mě nebylo nejmoudřejší. A taky nesmíme zapomenout na postavy. Neskutečně oceňuji, jak skutečné všechny jsou. Bylo by tak snadné udělat z některých jasné záporáky, ale nic takového Gilmanová neudělá. Manžela můžeme místy nesnášet pro jeho přezíravé a povýšené chování, nicméně je jasné, že má svoji manželku skutečně rád a chce pro ni to nejlepší. Pokud vystoupíme na moment z pohledu naši vypravěčka a na celou situaci se podíváme jeho očima, nutně s ním musíme soucítit - alespoň já ano... "The color is repellant, almost revolting; a smouldering unclean yellow, strangely faded by the slow-turning sunlight. It is a dull yet lurid orange in some places, a sickly sulphur tint in others. No wonder the children hated it! I should hate it myself if I had to live in this room long." Fakt, že celý příběh nese silné autobiografické a dobové prvky je více než jen příjemným bonusem navrch. Je skutečně zvláštní, jak neznámá je tato skvělá autorka v Čechách... (Právě čtu krátký výbor z jejích povídek a musím říct, že "Žlutá tapeta" rozhodně není jediná slušná věc, kterou napsala...)... celý text

Knížka o postelích a dvě pohádky navrch 2015, Sylvia Plath

Když jsem zjistila, že Sylvia Plath psala i pohádky, byla jsem zaskočená. Miluju ten pocit, když mě překvapí autor, u kterého si naivně myslím, že už jsem mu porozuměla (tady bych ráda dodala, že jsem od Plathové četla jen "Ariel"). Přistupovala jsem k téhle knížce s očekáváním, že mi ukáže úplně jinou autorčinu stránku. A svým způsobem ukázala, ale... taky ne. Obzvlášť z druhé pohádky jsem Plathovou bytostně cítila, i když formou nebyla nejpřitažlivější, celou dobu jsem z ní pociťovala jakousi "jinost" a snaha smíření se s ní, přišlo mi, jako by ji Plathová psala pro sebe. Jako by se snažila přesvědčit sama sebe, že je v pořádku vyčnívat z davu. A i když je to pohádka celkově pozitivní, zaplavil mě při její, čtení nečekaný smutek. To je ale samozřejmě jen můj osobní dojem. Souhlasím s tím, že Knížka o postelích je jakýsi poetický úlet (jak napsala petrarka72), docela by mě zajímalo, jak vypadá originál, protože forma a rytmus veršovánky jsou dost podivné a celkem by mě zajímalo, nakolik je to věc překladu a nakolik originálu, nicméně záležitost je to pořád vtipná a milá. Poslední pohádka je pak nejklasičtější a v tomto smyslu asi i nejlíbivější. Alespoň mě se tedy líbila moc. Knížku navíc Argo moc pěkně graficky zpracovalo, látková vazba k postelovému tématu neskutečně sedí a knížka je plná ilustrací. Váhala jsem mezi 4 a 5 hvězdičkami, ale péče nakladatelství mé hodnocení přikloňuje k 5.... celý text

Duchové z hlubin 2015, Bernd Perplies

Tohle nakonec nebylo tak špatné. Po prvním díle jsem si myslela, že po dalších dílech už nesáhnu (nejsem zkrátka vůbec cílová skupina), ale když se mi zbytek série ocitl doslova pod nosem, moje potřeba dokončování sérií převládla. Kdyby mi bylo deset, tak bych si jistě sérii užívala daleko víc, takhle jsem většinu času plakala nad zmeškanými příležitostmi (z tohohle hlediska byla nicméně knížka dost inspirativní), Nicméně... Neskutečně mě překvapilo, jak se všechny zdánlivě nepodstatné body na konci propojily. Příběh je poněkud dětsky naivní (zase je to ale pro děti...), přesto bych trochy více reality co se únosů týče ocenila, ale... Knížka se dobře čte, za dvě hodiny jsem ji měla přečtenou, a proto byla perfektní volbou na večerní čtení (moje neschopnost přestat číst se začíná stávat skutečným problémem a proto díky za krátké knihy). Pro mladší děti a začínající čtenáře rozhodně doporučuji (popravdě si nemyslím, že jsem viděla kvalitní fantasy sérii pro tuto věkovou skupinu, i tahle má nějaké mouchy, ale...). Písmo je poměrně velké, stránek není moc a text je rozdělený do poměrně krátkých kapitol. Text je "čistý" a řekla bych že i poměrně zábavný. Trochu zkušenější čtenáři, ale jistě ocení jiné série víc ("Příběhy Septimuse Heapa", "Hraničářův učeň", "Eragon" atd.).... celý text

Poznáš to z polibků 2007, Julia Quinn

Komentář obsahuje vágní spoilery... (nakolik se vůbec historická romance dá spoilerovat...) Upřímně jsem se do četby tohoto dílu nijak zvlášť nehrnula, Hyacinth byla skvělá vedlejší postava, ale nebyla jsem si jistá, že může fungovat v hlavní roli a zápletka mě z anotace moc nezaujala. Nicméně už jsem včera byla unavená na četbu čehokoli inteligentního, ale chtěla jsem si ještě chvíli číst... Tak jsem po knize po chvíli váhání sáhla... pocity jsou zas pro jednou smíšené. Prolog mě upřímně vyděsil, bála jsem se, že autorka bude znovu chtít jít cestou duševně nemocné manželky zjednodušené na dějový prostředek (jako v "S láskou, Eloise"), to se ale naštěstí nekonalo a já si mohla oddychnout. (Nicméně myšlenky na Mary Winthropovou mě už po celý čas četby neopustily a upřímně téměř neexistující příběh, který tahle postava měla byl naprosto nesmyslný. Ale... chápu, že to asi nikoho nezajímá...) Potom ale samotný příběh začne a já si začala říkat, že jsem knihu nechutně podcenila. Hyacinth je skvělá hlavní postava a špičkování mezi ní a Garethem jsem si upřímně užívala. A co víc, dostáváme spoustu lady Danburyové a když jsem si v minulém díle ztěžovala na její nedostatek, nikdy mě nenapadlo, že mé modlitby skutečně budou vyslyšeny. Nicméně... tahle naděje byla brzy zadupána do země, protože přiznejme si to, tenhle příběh nedával hlavu ani patu. Asi do toho ani nechci zabředávat... všechny ty vloupačky, nošení kalhot, fakt, že se vždycky stane to, co příběh postrčí správným/předvídatelným směrem... Ale tohle všechno bych přehlédla, protože od Quinn už upřímně nic moc jiného nečekám. Můj problém ale je, že zase znovu nevěřím v hlavní pár. Nebo respektive bych i věřila... kdyby Gareth... Jako vážně vám to přišlo v pohodě? Dál SPOILERy, protože upřímně... Je to tak hloupě napsané! My všichni víme, že Hyacinth s jeho "nemanželským" původem bude v pohodě. Zaprvé kvůli Sophii a zadruhé proto, že to nemá žádné reálné konsekvence. Tudíž je dvojitě těžké být na jeho straně, když se rozhodne ji svést, aby si to nemohla rozmyslet, až se to dozví... Sorry, ale tohle prostě není romantický. Rozumím tomu, že to není věc, která by se měla brát na lehkou váhu. Nicméně měl zpytovat své svědomí, rozhodnout se, jestli je poctivé jí to říct, nebo je v pořádku to zamlčet a pokud se s ní chtěl vyspat, pak se s ní měl vyspat z úplně jiných důvodů... Na první díl to samozřejmě stále nemá, nicméně to není v pohodě a fakt, že to ani jednomu později nepřipadá jako problém je... ugh... (netvrdím, že to měl s Hyacinth nějak probírat, vlastně si myslím, že je dobře, že to neví, ale trochu výčitek svědomí na jeho straně by podle mě bylo namístě...) KONEC SPOILERů Celkově... rozhodně jeden ze slabších dílů. Nemám moc víc co říct, čte se to opět samo, hlavní hrdinové jsou fajn, když nad nimi moc nepřemýšlíte a zápletka je stupidní... no, v téhle sérii vlastně nic nového XD... celý text

Nimona 2020, Noelle Stevenson

Po prvním otevření se dostavilo trochu zklamání, styl kresby mě na první dobrou neoslovil (teď když se na to zpětně dívám, tak to je tím jednotvárným šedivým pozadím, které později dost mizí...) a jazyk knihy mě zastihl nepřipravenou (překlad je to mimochodem výborný a pro děti určitě skvěle zvolený styl, jen mě to trochu zaskočilo). Nicméně na konci stránky už mě autorka měla zaháčkovanou a na konci druhé jsem se už řehtala jako blázen. Okolo strany 17 už jsem se smála tak, že jsem nemohla číst dál... No, ale ten smích mě brzy přešel. Tenhle komiks je všechno možné, ale rozhodně není povrchní, naťukává řadu důležitých otázek a rozehrává daleko komplexnější příběh, než by se ze začátku mohlo zdát. Závěr je úžasný, ve výsledný pár jsem si skoro ani nedovolila doufat a.... uf, no krása. Knížka je navíc celkově krásně udělaná, je radost ji držet v ruce. Teď mám už jen jediný problém... koupila jsem ji jako dárek, a teď si nejsem jistá, jestli se jí dokážu vzdát... Edit: Neměla jsem to v plánu, ale "omylem" jsem si vzápětí přečetla autorčin kratičký autobiografický komiks (má i celé memoáry, ale k těm jsem se ještě nedostala) "The Weight of Them", mě osobně to pomohlo zahlédnout Nimonu z jiné perspektivy, a právě proto doporučuju. (Samozřejmě je to zajímavé i ze serióznějších důvodů, jako je otázka genderu a identity. Přidala bych odkaz, ale obávám se, že bych byla znovu pokárána... Odkaz je nicméně dostupný z goodread, případně mi klidně napište...) "I wanted to be a magic eye picture a shapeshifter."... celý text

Neočekávaný robotí exodus 2019, Jindřich Janíček

Ke druhému dílu jsem už přistupovala s tím, že vím co čekat, takže zklamání podobného typu, které se dostavilo u prvního dílu se tu nekonalo. I tenhle odlišný přístup mi ztěžuje utvoření názoru na to, jestli je tenhle díl skutečně lepší než ten předtím, nebo jestli je to jen výše zmíněným. Přesto... myslím, že je tenhle díl lepší. Zatímco první díl žádná příliš závažná témata neřešil, tento jich řeší hned několik - smutek, ekologii... Některé scény byly až nečekaně silné (Stephen a Albert) a znovu dostáváme štědrou dávku vtipných zkratek - kampas, JZD,... Celkově velmi důstojné pokračování a další díl si rozhodně přečtu. (Pokud tedy bude... doufám, že bude!)... celý text

Poslední hvězda 2016, Rick Yancey

Komentář bude pravděpodobně obsahovat vágní spoilery, "tvrdé spoilery" budou případně patřičně označené. Po celou dobu jsem z téhle série měla smíšené pocity a to se s jejím zakončením (bohužel?) nezměnilo. Přiznám se, že mě "mimozemská záhada" zaujala a tak jsem byla více než obvykle investovaná do toho, jak to vlastně je. Tenhle aspekt příběhu ale bohužel - dle mého skromného názoru - nebyl moc uspokojivý. Nevím... přišlo mi, že to vlastně nedávalo moc smysl, ale... ve výsledku je to mi vlastně docela jedno. "Pomyšlení na slaninu - na potencionální slaninu - mi dalo naději. Všechno není ztraceno, když ještě existuje slanina." Zdá se, že tohle není příliš populární názor, ale vztah Evana a Cassie pro mě byl skutečným tahounem naskrz celou sérií. Na druhou stranu tam ale bylo hodně ztraceného potenciálu a mám dojem, že poloviční zásluhu na tom, proč jsem se do nich tak zamilovala, mám já sama. (Díky téhle sérii jsem si definitivně uvědomila, že lidsko-mimozemské vztahy jsou očividně moje úchylka... Jen se nad tím zamyslete: Hostitel, Kateni, Obřady ponížení (z Divokých karet)...) Hrozně jsem jim chtěla fandit, ale autor mi při tom házel klacky pod nohy. (Nebo jsem jediná, komu ta vlajková metafora přišla úchylná? A celá ta scéna ke které se to pojilo... ten začátek byl tak krásný, jsem ráda, že autor s tímhle motivem - především prvního dílu - pracoval, jenže pak to převrátil do... Evanlandu a... za mě divný.) "Parish má takovou zvláštní pověrčivou víru v energetické tyčinky, což je narozdíl od mé víry v magickou sílu plyšových medvídků naprostá blbost." Nicméně... způsob, kterým se všechny tématické linky nakonec propojí a provážou je nádherný. Zápletka možná stojí za prd, ale příběh nádherný je. Začátek se propojí s koncem, lidstvo, medvídci, bolest, láska, krása... A nemusí to být pro každého, chápu, že někdo to nazve "filosofickými nesmysly" , protože bych skutečně řekla, že ten konec se více snaží předat poselství a zamyšlení, než být logický. A pro "filosofické duše" je to zas trochu příliš simplicitní. Nicméně, mě to nezastavilo v tom, abych si ten konec zamilovala, protože v mnoha aspektech byl pro tuhle sérii dokonalý (i když ano, trochu příliš připomínal konec jedné série - viz komentář pode mnou). Mám určité výtky, ale byly by to celkem velké spoilery, tak si je asi odpustím. Ve výsledku slušná série, není to srdcovka, ale určité motivy si mě vážně získaly. "Ahoj, Země. Tak takhle tě vidí Bůh, jasnou modrou proti bezvýraznější černotě. Žádný div, že stvořil slunce a hvězdy, aby tě mohl vidět. Nádherný je další slovo, kterým kolem sebe běžně házíme, mrháme jím na všechno od aut až po lak na nehty, dokud se to slovo nezhroutilo pod tíhou všednosti. Svět je přitom nádherný. Doufám, že na to nikdy nezapomenou. Svět je nádherný."... celý text

Dámy z Grace Adieu a jiné povídky 2009, Susanna Clarke

Jedna z mých hlavních výtek k Jonathanu Strangeovi & panu Norrellovi byl nedostatek výraznějších ženských elementů, a proto asi pochopíte, proč pro mě tato povídková sbírka byla takové blaho. Přesto na počátek maličko rozhořčení. V nějakém rozhovoru, Clarková údajně (nemám konkrétní zdroj) řekla, že jí mrzelo, že se jí do jejího románu nepodařilo zakomponovat více ženského elementu, tak aby to bylo přiměřené té době (nechtěla napsat anachronickou feministku). Na to bych jí ráda řekla: houby! Napsala úžasnou ženskou hrdinku, která nebyla žádná modrá punčocha, ale byla to samostatný obchodnice s ocelovou páteří, která si v životě stála za svým. Že si na ni nevzpomínáte? To se vůbec nedivím, protože paní Brandyovou po krátké epizodě sprostě opustila a už se k ní nikdy víc nevrátila. (Ano, jsem ohledně celé situace stále dost zahořklá a to se asi nezmění, dokud nedostanu povídku o ní...) Ale k téhle knížce. Autorka mě znovu vtáhla do svého světa a já měla pocit, jako bych nikdy ani neodešla. Způsob, kterým se svým světem pracuje je neuvěřitelný, propracovaný, detailní, okouzlující, skutečný, melancholický i humorný. A tak moc britský. Každý kdo má tuhle anglickou pohádkovou tradici rád, si musí její styl zamilovat (v něčem mi hodně připomíná Tolkienovi pohádky - například Kováře z Velké Lesné/Wooton Major), ale zároveň k tomu přimíchává své ingredience a často je nemilosrdně realistická, její povídky nemůžou být pohádkami už jen z toho důvodu, že většina jejích manželství je uzavřená z rozumu a celková vyznění jsou často ambivalentní. Přes všechen obdiv, který k jejímu stylu a příběhům mám, na mě ale ve výsledku vždycky působí zvláštním způsobem. A to, že je pro mě neskutečně obtížné se donutit a její knihu zvednout, ale jen co se jednou začtu, tak nemůžu přestat. A tento proces se znova a znova opakuje. Z tohoto důvodu mi hrozně vyhovovalo, že je to povídková sbírka, na druhou stranu souhlasím s názorem, že autorčin talent se více projevuje v jejích delších pracích. I z tohoto důvodu jsem moc zvědavá na "Piranesi", její nový román, který je - minimálně v porovnání s Norellem - poměrně krátký a přitom jednotný příběh. (Takže z hlediska rozvržení by pro mě mohl být ideální.) Kratší komentáře - v případě zájmu - najdete u jednotlivých povídek. Kdybych měla vybrat oblíbenou, tak... nevím... moc se mi líbila Paní Mabbová a Tom Brightwind, ale u Cumbrijského uhlíře jsem se zas neskutečně nasmála, Dámy z Grace Adieu pohladily moji feministickou duši, Wellington nabídl některé nezapomenutelné obrazy, Vilný veršek zvládl zkombinovat pochmurnost s humorem neuvěřitelným způsobem, Simonelli byl neuvěěřitelně vypointovaný a znovu, tak zvláštní směska emocí... a atmosféra Nestvůr mi až lezla po zádech. Fanouškům Strange a Norella rozhodně doporučuji, jen pamatujte, že "je to jen povídková sbírka" a ne téměř tisíci stránkový román...... celý text

Nečekaná láska 2007, Julia Quinn

Zdá se, že jsem zase jednou v menšině, ale tohle je zatím nejslabší díl - ne moment, první díl je samozřejmě nejhorší (přes romantizaci znásilnění manžela se asi v nejbližší době nepřenesu). Proč? Zaprvé, nepište slovo Skot, pokud se nechystáte doručit Skotsko mírou vrchovatou, protože zklamání je pak - alespoň v mém případě - jisté. No, ale dál, oceňuji dichotomii, kterou tenhle díl tvoří s Čekankou (myslím z hlediska neopětované lásky), ale takováhle míra "pining" (musela jsem si vypůjčit anglické slovo, protože české neexistuje, ale v podstatě to znamená "touha", ale zpovzdálí, nenaplnitelná), začalo to být na mě moc. Vlastně bych řekla, že to je (pro mě negativní) trend, který se v Brigertonu rozvíjí. Netvrdím, že spolu mají protagonisté hned skočit do postele, oceňuji, že se snaží věnovat prostor nějakému ustanovení jejich vztahu - jenže ona to vlastně nedělá. Máme tu 200 stránek neopětované touhy a mučení... především protagonisty. Autorka se nám snaží ukázat jak jsou to dobří přátelé, ale to funguje tak napůl, řekla bych... No, takže 200 stánek trpíme a pak jako by si autorka uvědomila, že se kniha pro její zvolené publikum začíná příliš natahovat, tak se to všechno snaží uspíšit a zaobalit... Ale... řekněme si to na rovinu. Těch posledních 80 stránek je o sexu a (téměř) o ničem jiném. Ano, Michael se snaží přesvědčit Francesku aby si ho vzala a autorka tu dle mého prošvihla spoustu možností pro nějaký hlubší rozvoj postav (pořád se objevují ty stejné motivy, bez jakékoli její snahy je prohloubit). A ano, znovu tu máme motiv "lásky z čistého nebe" jako v předchozím dílu. Ale upřímně... autorka se rozhodla vsadit na sex a svádění, v pořádku, jenomže... snad je to tím, že tohle je šestý díl, ale mám pocit, že jsem v životě nečetla tak generické sexuální scény, snad je to tím, že se autorka snaží předstírat, že v tohle díle dělá něco nového, ale nedělá... všechno, co žádám je, aby si trochu rozšířila slovní zásobu, protože číst ty stejné věty pořád dokola a dokola je upřímně škoda papíru... No, takže dovolte i mě se opakovat (slibuju, že si to nebudu tisknout a plýtvat tak papírem...). Mělo to potenciál, Francesca i Michael mohli být skvělí protagonisté, kdyby dostali trochu více hloubky (z tohoto úhlu pohledu byl předchozí díl výrazně lepší). Taky si myslím, že by knize prospělo, kdyby byl trochu prostříhán začátek a trochu přidán konec, aby celý vztah působil přirozeněji. A trochu rozšíření slovní zásoby by autorce taky neublížilo. Celkově... ok. Jsem trochu zklamaná, protože vzestupný trend se tu obrací, ale zase ne moc zklamaná. Kniha splnila svůj účel, krásně rychle se četla a přes smutné téma jsem se několikrát zasmála. Jen mě trochu mrzí, že autorka nestrávila ještě trochu času doladěním různých drobností, ale... co nadělám...... celý text

Planoucí hvězda 2015, Moira Young

Už jen fakt, že mi trvalo pět let, než jsem se po druhém dílu dostala ke třetímu asi něco vypovídá... O téhle sérii jsem se dozvěděla ještě než vyšla v češtině a hrozně jsem si ji chtěla přečíst. Když jsem se dozvěděla, že jí vydají, moje nadšení neznalo koncí, a tak není překvapující, že mě v některých ohledech první díl zklamal, pořád to ale byla dost dobrá kniha. Pak přišel druhý díl, ze kterého si upřímně nepamatuju skoro nic, jen jak hrozně jsem byla zklamaná (tenkrát jsem ho ohodnotila čtyřmi hvězdičkami, což nechápu jak se stalo, takže jsem si dovolila výjimku ze svého pravidla neměnit stará hodnocení a změnila jsem ho...). Ta pětiletá mezera nicméně tohle čtení dost poznamenala, protože jsem řadu událostí zapomněla a tudíž si ne všechno spojila a nemohla jsem některé aspekty příběhu hodnotit. Přesto... bože, tohle byla hrůza. Popravdě je až zvláštní, že nemám nějaké silné konkrétní výtky, a přesto mě to hrozně rozčilovalo. Většinu věcí bych snad byla schopná odpustit, kdybych věřila hlavní romantické lince, ale... upřímně, tomu, že Saba Jacka miluje jednoduše nevěřím. Vidíme jí do hlavy a její obsese s DeMalem je nekonečná, je jím posedlá, netvrdím, že ho miluje, ale tvrdím... vlastně nevím, co tvrdím. Žádný projev jejích citů k Jackovi nikde nevidíme. Nechci tvrdit, že Jack je lepší, upřímně nevím, protože z něj vidíme kulový... No, ale pojďme dál. Pak je tu celá ta zápletka se zrádcem ve skupině. Upřímně, kdybych si dřív vzpomněla na některé ty události z druhého dílu, tak by mi to bylo jasné naprosto, ale protože ne, tak jsem váhala mezi dvěma. Byla to jediná linka, do které jsem byla naprosto investovaná, jenže pak to autorka zmrvila tím, že se to pokusila hodit na třetí postavu, která teoreticky dávala smysl, ale z našeho postavení bylo jasné, že to je blbost a tímhle svým tahem vyloučila jednoho z mých podezřelých. Takže jsem se v půlce knihy mohla už jen kopat do zadku a čekat, kdy nám to konečně prozradí. Co dál? Už dlouho se mi nestalo, že bych mi nějaká hlavní hrdinka tak vadila. Mám ráda nedokonalé a chybující postavy, ale Saba... když si vezmu, že jsem jí v prvním díle měla ráda... že jsem jí měla ráda i přes její šílený vztah s mladší sestrou... Už v druhém díle mě z velké části ztratila a tady se to jen zhoršilo. Rozumím, že vůdcovství je těžké, ale vážně musí lhát úplně každému? Bylo to na mě trochu moc... No, a pak je tu ten závěr, dále SPOILERy a to vážně seriózní, z konce knihy... myslím to vážně, jestli knihu plánujete číst, tak tenhle komentář dál nečtěte. Takže... zdá se, že se autorka inspirovala Hunger Games a řekla si, co kdybych to udělala ještě lepší a zabila dva sourozence? No jo, jenže zatímco v Hunger Games to mělo maximální emocionální impakt, tady to prostě jen vyšumělo do prázdna. Přestože jsem měla Emmi ráda, neuronila jsem pro ni jedinou slzu, nedotklo se mě to. Celá ta záležitost byla tak směšná... Pak umře ještě Lugh, proč není úplně zřejmé a aby toho nebylo málo, tak Saba ještě potratí dítě, o kterém ani nevěděla, že ho má. Tuhle třetí věc měla autorka prostě škrtnout. Právě zabila dvě postavy na kterých nám mělo záležet a místo aby se z toho pokusila něco vytěžit a ukázala nám, jak Saba truchlí, tak na hromadu přihodí ještě mrtvé dítě, kterému Saba nevěnuje druhou myšlenku (navíc mě trochu mate časová osa příběhu, v kolikátém vůbec mohla být měsíci, podle všeho byla těhotná jen chvíli, tak jak vůbec poznali, že to byl potrat a tak... nevím.... bylo to celé takové podivné...). O vyřešení celé situace už vůbec nemluvím, celková myšlenka boje bez boje a snaha nalomit základy systému mi přišla dost dobrá, ale fakt, že se jim to povede do pěti dnů se mi nezdá úplně realistický a posledních padesát stránek je dost podivných. KONEC SPOILERů Celkově zklamání, zklamání a zase zklamání. K dočtení jsem se musela nutit a nebyla jsem si schopná najít žádný aspekt knihy, který by si mě skutečně udržel.... celý text

S láskou, Eloise 2006, Julia Quinn

Anotace tohoto dílu mě nijak zvlášť nenadchla, a tak jsem četbu - ne úplně dokládala, ale ani mi nijak nevadilo dát přednost jiným knihám. Ale autorce musím nechat, že se s každou knihou zlepšuje, některé aspekty příběhu byli pořád dost povrchní, ale jak s Eloise tak s Phillipem si autorka dost vyhrála a přiznám se, že dětský element se mi v knize dost zamlouval. Vlastně i celková dějová linka se mi dost zamlouvala, jen poslední část... nepokládám za úplně uspokojivou. Protože... i když byl naznačený určitý začátek a možnost smíření, tak jsme je na tom neviděli skutečně pracovat a to je podle mě ta těžší a zajímavější část, nevím... myslím, že konec by snesl určité vyladění. Taky mě mrzel jednostranný portrét Mariny. Její deprese byla... hrozně monotónně a snad až necitlivě popsaná... Přišlo mi, že to autorka nezvládla úplně dobře, ale zase mě to úplně nepřekvapuje...... celý text

Proměny vědění 1987, Pavel Floss

Na této publikaci se krásně ukazuje, že abyste mohli sepsat historii vědy (což je mimochodem mamutí úkol, takže žádný div, že autor neuspěl), musíte být alespoň trochu filosofy. Proč? Protože pokud nemáte hlubší pochopení antického myšlení tak zkrátka stavíte na vodě, případně ve vzduchu... Výsledkem je naprosto smrtící směs polopravd, díky kterým si člověk není jistý, čemu věřit a z knihy díky tomu téměř nic nemá. Naštěstí je autor drbna, a tak se alespoň dozvídáme nějaké ty klepy (jako třeba, že Keplerova matka čelila obvinění z čarodějnictví a Goethe považoval pozorování světla rozloženého krystalem za zvrhlé... no, každému co je jeho...). Na téhle knize mě rozčilovalo tolik věcí, že jsem si je po první části začala sepisovat, abych snad na něco nezapomněla: - Autor prezentuje školskou aristotelskou tradici presokratiků, jako by šlo o něco daného... rozumím tomu, že na středních se to tak pořád učí, ale myslím, že by bylo na místě přesáhnout středoškolskou úroveň... (Pokud vás toto téma zajímá doporučuji knihu "Od mýtu k logu" Kratochvíla a Bouzka, je to ale tedy o dost náročnější čtení...) - S tím souvisí moje druhá stížnost a to brutální anachronismus, kterého se autor dopouští. Užívání aristotelské terminologie u presokratiků je jedna věc, ale tvrdit, že se Sókrates snažil o školskou reformu úplně jiná... (Abych ale byla spravedlivá, autor někdy předvádí velmi nekonvenční a zajímavé úvahy... které jsou problematické, ale celkem zajímavé ke čtení... nicméně by měl otevřeně přiznat, že jsou to jeho úvahy a ne je předkládat jako objektivní fakta.) - Naprosto prvoplánové uchopení Platóna snad ani nemusím vysvětlovat... Jak už jsem řekla, autorovo porozumění antice je dost trystní. - Prezentace Sókratova učení jako by bylo zřejmé. To už jsem trochu naťukla dříve... Autorův postoj k Sókratovi je v řadě ohledů dost netradiční a upozorňuje na důležité potíže. Nicméně, kritizovat v jednu chvíli Platóna a Xenofóna, že překroutili Sókratovo učení tak, aby se jim hodilo do krámu (což je jistě do určité míry pravda), a pak dělat v podstatě to samé... A ještě to prezentovat jako by to byl fakt... - Z kontextu taky zdá se vyplývá, že se autor domnívá, že evangelia byla napsána dřív než epištoly, což... jsem asi musela špatně pochopit, protože... - Kusánský v žádném případě nemluví o "nekonečném" vesmíru, jen o vesmíru "neomezeném". Tohle je nicméně velmi běžná chyba... (viz "Od uzavřeného světa k nekonečnému vesmíru" Alexandre Koyré) - A autor se dopouští i další typické chyby a to, že zapomíná (jak je tohle vůbec možné?), že předmluvu ke Koperníkovu spisu, kde se zdůrazňuje, že se jedná pouze o hypotézu, nenapsal Koperník, ale Andreas Osiander... Koperník svůj spis jako hypotézu nezamýšlel, i když díky výše zmíněnému, tak po dlouho dobu byl braný. - Mám dojem, že Ludvík "stát jsem já" nikdy skutečně neřekl, ale už si nejsem jistá, kde jsem to slyšela, takže se třeba mýlím... - Newtonovo pojetí gravitace a fyziky je pojato neskutečně zmatečně. Upřímně nevím, co si autor při psaní myslel... nejdříve jsem si myslela, že to nepochopil (na čemž by nebylo nic divného, já jsem to zdaleka všechno nepochopila taky), ale pak tak zas byla věta ukazující na opak... Pointa, Newton nevěřil v to, že gravitace skutečně funguje tak jak ji vyjádřil, protože to by znamenalo, že hmota může působit silou na dálku a to se mu příčilo (znovu viz Koyré). Navíc, říct o Newtonovi, že byl naivní... - Když už jsme u té naivity... autorovo hodnocení čehokoli, co má nějakou spojitost s náboženstvím se mi zdá dost neobjektivní. - V posledních asi dvou třech kapitolách, jsem si už vážně říkala, co je to za guláš... aby se ukázalo, že to celé vznikla jen proto, aby na vrcholu celé "evoluce vědění" byl Marx... oh, well... (Marx je zneužitý filosof a má určité mé sympatie, ale tohle bylo jednoduše směšné...) - Z kontextu se zdá, že autor bere dějiny vědění jako určité překonávání antiky... upřímně, to je tak hloupé, že si to ani nezaslouží elaborovanější komentář... - Přepis a překlad cizích jmen je autorovou osobní volbou... přesto si myslím mám právo říct, že je to zvěrstvo. Týká se to hlavně počešťování křestních jmen: Jan Kepler, Izák Newton atd. Mám dojem, že byla i horší, ale upřímně už se do toho nechci znovu ponořovat a hledat je. - Ke konci mi přišlo, že to bylo zbytečně ukousnuté, chápu, že to chtěl završit Marxem, ale přeskočil řadu důležitých kapitol. Zneužití vědy a evolucionismu Hitlerem si jistě zaslouží víc než jen poznámku pod čarou. Frenologie a první inteligenční testy by si jistě taky zasloužily zmínku... Místo toho se pachtí ve filosofech, kterým - zdá se mi - moc nerozumí... Taky například středověk bere celkem fofrem... Přesto se najde i pár pozitiv: - Přes svoji trochu zastaralou větnou skladbu je kniha neuvěřitelně čtivá. Z žádné jiné knihy, kterou jsem si ke zkoušce vybrala jsem nebyla schopná za den přečíst tolik stránek. - Jak už jsem řekla drby a netradiční teorie. - Zajímavé téma... nicméně jak už jsem řekla mamutí, publikace této velikosti by ho nikdy nemohla zvládnout... Doporučila bych tuto knihu? Já vám nevím... Čas strávený její četbou nepovažuji za ztracený a nelituji ho. Vzhledem k tomu, že jsem si z této kategorie musela nějakou knihu ke zkoušce vybrat, tak jsem asi i ráda, že jsem si vybrala tuto. Nicméně, kdybych si chtěla přečíst knihu na toto téma, asi bych se pokusila najít nějakou jinou. Tahle kniha má totiž tu nevýhodu, že je nedůvěryhodná... což u vědecké publikace není moc dobré doporučení... (Také neobsahuje v podstatě žádnou zdrojovou literaturu...)... celý text

130: Čas hvězdoplavců 2015, Nikkarin (p)

Komentář obsahuje lehké spoilery... čtěte na vlastní nebezpečí... Tenhle díl je neskutečný úkrok stranou, mám pocit, jako by autor opustil všechno to, co jsem si myslela, že rozvíjíme v minulých dílech a místo toho začal psát komiks o superhrdinech... Ano, vím, že i tahle linka tam byla dřív naznačená, ale upřímně mi přišla zajímavá ze všech nejméně. Doufala jsem, že se budeme dál snažit rozšifrovat okolnosti Výbuchu a místo toho jsme dostali hromadu soubojů ve stylu Hvězdných válek (ne, že by na StarWars bylo něco špatného, ale tady jsem je úplně nepotřebovala...). Důsledky temné uličky mě upřímně nijak nepřekvapily, přišlo mi to celkem očividné už z konce minulého dílu. A...no, zatím jsem si na to nevytvořila definitivní názor, hádám, že uvidíme v dalším díle. Navíc tam přihazujeme romanci, která - a nevěřila jsem, že tohle kdy o nějaké knize řeknu - je tam naprosto zbytečná! Nechci úplně nadávat na něco, co se ještě nestalo a nebylo řečeno, ale... jestli mu chtěla říct, že se jí líbil už když jí bylo jedenáct a on se na ní jednou podíval a byl v tom až po uši, tak asi začnu ječet. Nehledě na to, co se stalo po tom a... v téhle situaci je prostě Foxy dáma v nesnázích bez jakéhokoli charakteru, a to nesnáším... Taky, když už jsme u toho - hádám SPOILERy na premisu tohohle dílu, i když na to už je možná pozdě... Každopádně, teď skutečně otevřeně. Rozumím tomu, že všichni zestárli a vypadají jinak, to bylo skvěle udělané mimochodem, všichni byli v podstatě bez problémů k rozeznání... Ale Bo, by měl vypadat naopak stejně, jako v předchozích dílech, ale místo toho vypadal výrazně mladší - tohle teoreticky může být způsobeno změnou ve vzhledu ostatních, ale nemyslím si to... upřímně jsem našeho hlavního hrdinu skoro nepoznávala... a nejen fyzicky, ale celkově.... KONEC SPOILERů Takže... za mě je tenhle díl trochu zklamáním, na druhou stranu je to pořád Nikkarin, takže přes veškeré moje výtky je to samozřejmě pořád skvělé. Jen mám pocit, že se toho vlastně moc nestalo a nutně potřebuju Valendorův příběh... Jako nutně, co to bylo za nápad ukončit to tady?... celý text

Škola Malého stromu 2007, Forrest Carter (p)

Vzhledem k tomu, že je tu naladění především pozitivní si dovolím dát prostor svojí negativní stránce. Nechápejte mě špatně, četbu jsem si z větší části užila, jenomže tahle knížka je tak zahrabaná v kontroverzi, že přes ní obsah skoro není vidět. Je toho tolik, že ani nevím, kde začít. Zaprvé, kniha byla původně vydaná jako autobiografie ("true story"), bez přiznání faktu, že je příběh smyšlený. To mi nepřijde zcela v pořádku, zvlášť s přihlédnutím k faktu, že autorem je člověk, bez nativního (indiánského) dědictví, který navíc aktivně politicky podporoval segregaci a byl členem Ku-klux-klanu. Co je ještě odpornější je fakt, že české vydání to na zadní přepážce prezentuje jako nepodloženou teorii, když přitom skutečně není moc o čem spekulovat... (Pravda, autor nedostal možnost se obhájit, protože když se to provalilo byl už po smrti, ale jeho činy celkem jasně mluví za něj...) Tím se samozřejmě nabízí otázka, jak byl vůbec takový člověk schopen napsat tak krásnou knihu? Osobně naprosto netuším... Ten problém je samozřejmě ale daleko hlubší... Jedná se totiž o celkem suverénní kulturní apropriaci, kulturní krádež. Carter vypráví příběh, který mu nenáleží a navíc potvrzuje romantické stereotypy alá Rousseau a jeho ušlechtilý divoch. Čerokiové sami se ke knize vyjádřili a slova a zvyky, které jsou v ní popsané jsou nepřesné... Celá situace je ještě zkomplikovaná tím, že "indiánské" kultury jsou ze své podstaty většinou nemisijní, jsou soukromé a nemají být zaznamenávány někým, komu to nepřísluší. Nevím, jak se k tomuto problému staví konkrétně Čerokiové a vzhledem k tomu, že autor to ani nezaznamenal přesně to z tohoto hlediska asi nepředstavuje ten nejklíčovější aspekt. Mojí osobnější výtkou ještě je určité zlehčování, které se tu dostane problému "Internátních škol" nechci tu o tom mluvit, protože je to velmi komplikované téma. Ale pravdou zůstává, že děti byly indiánským rodinám - často násilně - odebrávány. Značná část dětí v těchto zařízeních zemřela a zbytek byl doživotně traumatizován, způsob, kterým je to tu popsáno nepovažuji za přiměřený a upřímně je spíše parodií daného problému... Po tomto černém začátku bych ráda dodala, že se mi obzvláště začátek knihy moc líbil, že obsahuje spoustu nádherných myšlenek, které jsem si hned zapsala. Že jsem se u komentářů Shakespeara smála, až jsem se za břicho popadala. Že láska, kterou jsem z dědečka a babičky z knihy cítila, byla tak skutečná až se mi nechce věřit, že je příběh smyšlený. Jenomže všechny tyhle věci zcela neospravedlňují autorská rozhodnutí, které Carter udělal. Bylo tolik možností, jak to udělat lépe, ale on si zvolil tu nejprolhanější... Psát ale umí a to nádherně. Nicméně "Odvedu vás do Sierry Madre" v mém srdci tato kniha rozhodně nepředčí...... celý text

130: Hodní, zlí a oškliví 2010, Nikkarin (p)

Druhý díl trochu ubírá na surreálnosti a snaží se "v tom udělat trochu pořádek". Což je na jednu stranu super - trochu víc se dozvídáme o Výbuchu, trochu víc se dozvídáme o původu našich hlavních hrdinů (hlavně Boa a Antoina) a všechny tyhle věci jsou skvělé. Na druhou stranu mi tu trochu chyběl ten kreativní výbuch, kterým byl první díl. (Zdá se ale, že v tomhle názoru jsem ve značné menšině.) Na druhou stranu dostáváme němého chlapíka, který mluví skrze rádio a robotího Adama a Evu, takže na co si vlastně stěžuju... Ač může můj komentář vyznívat poněkud negativně, pokračování jsem si neskutečně užila. Pravda, první díl se mi pravděpodobně líbil víc, ale na druhý díl to není špatné a nemůžu se dočkat toho třetího, protože mám dojem, že si tu autor na něj připravil dost solidní půdu. P.S. Už předtím jsem si všimla, že Kňch umí být pěkně bezohlednej, ale že až tak... ty roztomilý jsou vždycky nejnebezpečnější... P.P.S. Kritiku kresby naprosto nechápu, Nikkarin patří mezi mé nejoblíbenější ilustrátory, jeho kresba je poměrně minimalistická, ale to se mi na ní právě líbí. Jeho smysl pro detail je neuvěřitelný a množství vtípků v pozadí je k popukání...... celý text