Gordonlord přečtené 681

Rytíř Galen 2009, Michael Williams

O mnoho slabší než "Lasičkovo Štěstí". V pokračování nazvaném "Rytíř Galen" už nenajdeme zajímavý vývoj postav a proměny charakterů, ani zajímavé a poutavé třenice a vztahy mezi nimi. Zde je od začátku do konce všechno rovně nalinkované, bez větších deviací. Příběh, vývoj postav, chemie mezi nimi, styl vyprávění, zábavnost - vše je tu zcela podle normy klasického, tuctového fantasy podprůměrné kvality, kterých je svět Dragonlance plný. Rovněž gradace děje doznala oproti prvnímu dílu zhoršení. Celé finále je tady utahané, pořád se odněkud někam utíká, někdo se hledá a celé se to prostě hrozně zdržuje tam, kde to má pádit k silnému vyvrcholení. To zde nepřijde. Vyvrcholení tu je, závěrečný souboj také, ale nemá to žádný důraz, se čtenářem to prostě nepohne. Chybí tomu ten emoční podklad, položený silnými a poutavými postavami a vztahy, které zde chyběly. Co bych úplně vyřízl (a nejen tady) jsou ty nekonečné, stránky natahující pasáže z pohledu padoucha, který přemýšlí o tom, jak bude silný a mocný, jak ovládne svět a jakou moc získá. Plkání naprosto o ničem, které mě štve vždy a ve všech knihách, se dostalo i sem. Naprosto ztracené a prázdné stránky. Navíc Michael Williams tentokrát ještě více přitlačil na humornou složku. Snaží se nacpat do hájenství Terryho Pratchetta a háže nám pod nos jednu rádoby žoviálně legrační situaci či průpovídku za druhou, všechny plné humoru bez vtipu, z kterých mě jímá spíš trapnost a nuda, než pobavení. Přes všechny poklesy umí Williams napsat poměrně čtivou fantasy, která dobře klouže do čtenářova literárně zažívacího traktu. Jen do toho tentokrát nedal srdce, radost z psaní a nápady, jako v případě minulého - velmi povedeného - Lasičkova Štěstí. Škoda.... celý text

Lasičkovo štěstí 2007, Michael Williams

Po naprosto zpackané Legendě o Humovi, která se skládala jen z maglajzu plného zmateného běhání po lese a po novele o Minotauru Kazovi, jenž bylo jen nudnou tuctovkou na objednávku, přišlo v mém čtenářském pořadníku Legend Dragonlance na řadu Lasičkovo Štěstí, které je úplně jiná káva. Michaela Williamse očividně bavilo knihu psát. Je plná literárních a zábavných slovních obratů a detailů, které vyprávění pořádně osvěžují. Navíc hlavní hrdina je podlý, křivácký srab a ne "prostě dobrý" hrdina bez bázně a hany. Takže zde sledujeme jeho duševní vývoj a uvěřitelný přerod v částečného hrdinu. Veškeré jeho jednání a proměny osobnosti tak sledujeme s napětím. Příběh je vystavěný tak, že mě neustále zajímalo, co přijde dál, není zde mnoho slabých míst (některé popisy a úseky šlo zkrátit a vynechat, ale není to nic dramatického) Takže příběh je zajímavý, ne příliš komplikovaný a srozumitelně napsaný. Nikde se v něm neztrácím (což bylo u Kaze a u Humy běžné), navíc odsýpá a nenudí. Postavy byly zajímavé tak akorát, aby u příběhu udržely pozornost. Tohle je jedna z těch vážně lepších knih Dragonlance. Rozhodně mě bavila mnohem více než původní slavná trilogie Kronik. A vlastně v podstatě více, než zatím cokoliv jiného z tohoto světa. Tohle byl vážně příjemný fantasy zážitek. O to více, že vzhledem k úrovni většiny knih Dragonlance, jsem od Lasičkova Štěstí mnoho nečekal.... celý text

Elantris 2006, Brandon Sanderson

Včera jsem to dočetl. Nešlo se od toho odtrhnout, jakože vůbec. V momentě kdy jsem si nebyl jist zda knihu stihnu včas dočíst, jsem zvažoval, jestli nemám zavolat do práce, že přijdu na odpolední směnu později. Sanderson je fakt to nejlepší, co mohlo současnou fantasy potkat. Elantris má naprosto vše - originální a úchvatný děj, fůru napětí, zvratů, nápadů, vygradované finále, zručně vypointované "zaklapnutí všech záhad" ke konci knihy a samozřejmě také zajímavé postavy - zde mě ovšem překvapilo, kolik je zde dvojníků postav z jeho Archivu Bouřné záře. Schválně - kdo poznal, která z postav knihy Elantris je vlastně Kaladin, která Šalán, Skála a nebo slabošský král Elhokar ? Je vidět, že v tomhle později Sanderson mohutně vykradl sám sebe. Ale berte to pouze jako zajímavý poznatek a ne jako výtku. Protože proč znovu v novém nepoužít něco, co už velmi dobře fungovalo ? Jsem rád, že je Elantris samostatná kniha. Takových je ve fantasy světě trilogií a nekonečných sérií opravdu málo. Ale zde by mě opravdu zajímalo, jestli se Radeon a Sarene někdy vypořádají s Fjordenským vládcem Wyrdem, jaký bude další osud Galladona a další lákavé neuzavřenosti. Vedle naprosto bravurně zvládnutých všech bodů dobré knihy bych ještě vypíchl jeden bonusový - a to je zrychlení vyprávění ke konci děje, kdy už člověk lačně hltá každé slovo a chce už vědět, jako to všechno dopadne. Zde Sanderson přesně chápe čtenářovu duši ( a nejen zde !) a zrychlí vyprávění úměrně ke gradaci svého finále. Perfektní veledílo. U tohohle člověka vážně chápu, proč je psaní zdroj jeho obživy. Vážně si své prachy a postavení na scéně zaslouží.... celý text

Psí zima 2008, Petra Neomillnerová

První díl mě fakt sejmul tím, jak byl zábavný, napínavý, brutální a šokující. Holt jsem se toho všeho už asi nažral. Přehnaná brutalita a sex už jsou tady nejen nudné, ale spíš otravné a tentokráte spíše než aby vtáhly do děje, tak mne odcizují od hlavních postav. Zachránil by to dobrý příběh a napětí, ale to tady tentokráte není. Hrdinů je tady jako na deseti orlojích, což je nekonečný problém nejméně každého druhého románu a i zde to hodně zabíjí plynulost a požitek z četby. Stejně jako styl psaní, spočívající pouze v dialozích. V prvním díle se na to dalo zvyknout a překrásně to díky tomu odsejpalo. Tady se jen žvatlá a ještě nevíte, kdo z těch sto padesáti postav zrovna žvatlá. Ne že by na tom záleželo. Děj se vleče jako hlen a minimálně poslední třetina knihy mě už nezajímala ani trochu. Příběh se točí kolem upírů a lidí co se mění na čokly. Ani jedna zápletka mě nedokázala nadchnout, stejně tak jako ani jedna z nových postav mi nedokázala přirůst k srdci. Dvě hvězdičky z milosti. Oproti prvnímu dílu velké zklamání.... celý text

Bigbeatové kapely na severním Plzeňsku 1964-1994 2018, Jana Dienstpierová

Kniha poměrně velmi úzce zaměřená. Proč psát dějiny české bigbítové hudby, když se můžeme soustředit jen a pouze na Plzeňsko ? A proč se soustředit jen na něco tak neskutečně konkrétního, když to lze ještě více zůžit na pouhé severní Plzeňsko ? Vyčet kapel v téhle části kraje a jejich popis je vcelku dostatečný, za to dávám dvě hvězdy. Avšak komentáře a autorský vklad komunistického bastarda Kvídery jsou vážně silné kafe, avšak zajímavý studijní materiál. Člověk, který soustavně ničil českou rockovou kulturu, o ní teď zasvěceně píše. Wow. Ale dojmy a emoce stranou - je to vcelku fajn příručka pro rockové fandy dané lokality a zapálené archiváře. Nic víc.... celý text

Doznání rockera 2022, Rob Halford

Po odfláknuté a sotva polovičaté biografii Brichtově a zároveň po suché, nudné a neosobní autobiografii Bruce Dickinsona jsem se v relativně rychlém sledu pustil do pamětí samotného Metalového boha. Je to neskutečně upřímné, jímavé, pohlcující a obsáhle informativní. Skutečně mám pocit, že Halford otevřel své srdce a prásknul na sebe všechno včetně svých niterních pocitů, démonů a vůbec věcí, které lidi často neřeknou ani nejlepším přátelům. Navíc závěr knihy, který i u skutečně dobrých biografií překypuje nudou (protože nikdo nemá zajímavý, šokující a divoký život kolem sedmdesátého roku života), je v Halfordově podání plný zajímavých, silných událostí, odvyprávěných s vtipem a švihem, stejně jako v případě zážitků ze zlaté éry kapely. Rezervou je jen můj pocit, že šlo zabrousit i do dalších sfér a detailněji se věnovat vztahům v kapele. Klidně to mohlo být delší. Jinak to ale bylo vynikající a to, co vám propagační materiály a váš vlastní pocit říká, že dostanete - to tady skutečně taky dostanete.... celý text

Divotvůrcova koncovka 1995, David Eddings
odpad!

Už ani moje slabost pro brakové kýčovité fantasy mě u toho nezvládla udržet. Knihu jsem dočetl se skřípěním zubů a s vypětím všech duševních sil. Nuda jako prase a to celou dobu. Nápad nikde žádný a takhle zpackaně "vygradované" finále jsem snad ještě nezažil. Navíc Eddeings konečně rozhodl věnovat mohutný prostor asi stovce postav, které v minulých knihách pouze letmým způsobem zmínil. A teď najednou čeká, že budu nadšeně žrát desítky stran o tom, jak pletichaří a posouvají armády zleva doprava, aniž by to mělo na děj sebemenší vliv. Ty postavy mě nazajímaly ani předtím, protože na ně čtyři knihy totálně bodal a teď mám hltat jejich osud? No tyvole... Všechno odfláknuté, napětí nikde, postavy nezajímavé až do konce, fůry zbytečných stran, finále nijaké. Lépe by to napsal i čtrnáctiletý fanoušek fantasy s demencí. Tohle bylo fakt moc. Pokud vám ke štěstí stačí kýčovité, jednoduché fantasy s otřepanou zápletkou a dějem, tak jste dokonce i tady špatně, protože ani takhle jednoduchou disciplínu Eddings nezvládl.... celý text

Věž černé magie 1995, David Eddings

Slaboučké a snad ve všech ohledech docela mizerné. Na odpad to ale stále není, protože Eddings dovede psát poměrně srozumitelně, je znát, že si na svém díle dává záležet a má i jistou osobitou poetiku. Jen nudí, neumí vypointovat příběh, pracovat s postavami, dějem, nepíše zvraty a ....ach jo, neumí prakticky nic dalšího.... celý text

Safírová růže 1995, David Eddings

Nekonečně natahovaný a utahaný závěr. Kniha mohla být klidně o polovinu kratší. Dočíst tohle, to bylo částečně jako snažit se rozkousat tvrdej chleba, který už značně chytá plíseň. Tvrdým chlebem se zde rozumí nezábavnost, nuda, prostředí pusté nápadů, nevyužitých šancí, nulová gradace a žádný smysl pro drama, které ve spojení s pomalým tempem vyprávění, prodchnutým galony vaty, vytváří pocit naprostého utrpení při snaze knihu dočíst - což se rovná té plísni. Přitom kdyby se zrychlilo, editor by z knihy vyházel zbytečné části - kterých je tu jak hnoje - tak by z toho mohla být poměrně špatně napsaná blbost, která ovšem ke své ctnosti oplývá kvalitně zvládnutým slovotepectvím, kdy se ona nuda čte velice plynule, bez problémů a lehce. Eddings umí tvořit smysluplné věty. Škoda že to samé se netýká jeho fantazie, nápadů, dramatu a logiky. Dalším plusem, dělícím tohle dílo od bohapustého odpadu je také atmosféra, která má jistou osobitost a také onu patinu dávno zašlých, překonaných časů dřevního fantasy, která mne nezměrně přitahuje i přesto, že v jejích mantinelech jen zřídkakdy vznikne dobrá kniha. Co mě ovšem "sejřilo" napříč celou sérií, je neutuchající žoviálnost. Celu dobu hrdinové plkají nad tím, jak je hlavní záporák Martel hajzl non plus ultra a co všechno by mu provedli, kolikrát a jak krutě by ho zabili a když na konci dojde na závěrečný souboj, tak se s ním Sparhawk baví, jak s kamarádem, kterého jen hodinu neviděl. Ano - podle příběhu se znali už dříve a přátelé opravdu byli. A tohle žoviální přátelské žvanění, když se mezi nimi schyluje k závěrečnému souboji na život a na smrt, by dobrý autor dokázal proměnit ve zlato, protože v šikovných vypravěčských rukou to může mít hloubku. Tady se změnilo na hnůj a působí výsostně trapně. Pokud už bych tady měl někomu fandit ,jsou tři hlavní záporáci. Celou dobu jsem se o ně bál, protože byli vykresleni jako naprostí chudáci, kteří na Sparhawka nemají ani náhodou a ještě navíc po nich jde deset hlavních hrdinů což je nefér přesila a bylo mi jich upřímně líto. Což je asi ten nejhorší pocit, který může autor ve čtenáři probudit. A co teprve nekonečně se vlekoucí a téměř nicneříkajcí epilog, u kterého jsem si říkal, co má autor asi za lubem a jaký šok nebo silné zakončení pro nás chystá, když po konci příběhu ještě celou knihu na dalších 30 stran natahuje. No - nechystá nic. Celá kniha skončí uprostřed nepovedeného pokusu o nejasný sentiment bez nápadu a pointy. Což je příhodné, protože v tomhle duchu probíhala i celá tahle série. Přál bych si, aby se autor v dalších knihách vzpamatoval. Pořád to má potenciál pobavit choutky starého fantasy škváru milujícího čtenáře, jen se to nesmí odfláknout.... celý text

Pokušení krále čarodějů 1995, Russell Blackford
odpad!

Máme tady záporáka jménem "Temný nepřítel". To jako vážně ??? Hlavní hrdinové jsou tak nezajímaví a nijací, že působí jako figurky ve hře Člověče nezlob se. Ovšem i k těm jsem si v dobách svého dětství vypěstoval během jediné partie hlubší vztah. Motivace, charaktery, hloubka, dokonce ani hrubý nástin osobností postav tady vůbec neexistují. Celé je to napsané tak kostrbatě, nepřehledně, zmatečně a odfláknutě, až to působí, jako by autorem knihy byl Google překladač. Dál přemýšlím, jak popsat tu bezbřehou, otravnou nudu, kterou jsem při čtení prožíval. Chaotický styl, kterým se Russel snaží odvyprávět svůj kýčovitý příběh, skládající se z hašteření se o žezlo, je fakt tragický. Tady je všechno špatně. Prostě úplně všechno. Tenhle člověk není spisovatel. Kdyby tuhle knížku napsal můj pětiletý synovec, tak ho za to profackuju. Ale tohle napsal dospělý člověk. Kniha se dočkala nejen vydání, ale i překladů. To považuji za totální selhání systému a urážku čtenářů. Tohle prostě nemůžu doporučit vůbec nikomu a vyhnout se se tou měl obloukem naprosto každý.... celý text

Blednoucí vzpomínky 2021, Bartosz Sztybor

Nijak zvlášť zajímavý příběh, který zapomenu asi tak deset minut po dočtení. Špatné to nebylo, to ne. Ale hodně fádní, zmatené a neintuitivní to bylo. To ano. Kresba působila odfláknutě, ale barvy tomu pořád ještě dodávaly potřebně pochmurnou atmosféru.... celý text

Svědectví o životě v KLDR 2020, Nina Špitálníková

Hodně naučná, jednoduchá a čtivá kniha. O životě v KLDR se dozvíte z výpovědi utečenců, kdy každý z nich pochází z jiné společenské vrstvy a čtenář tak dostává formou rozhovorů velmi ucelený obrázek o tom, jak se tam komu žilo. Každá z výpovědí je jiná, unikátní a přesto se v některých bodech protkávají. Škoda jen, že nešlo více rozebrat podrobnosti útěku, ale to chápu. Kvalitně provedené i strukturované. Žádné nadbytečnosti. Kniha se čte rychle a sama a výpovědi jsou opravdu zajímavé. Výborné čtivo pro každého, kdo se o tuhle problematiku zajímá.... celý text

Kouzelníkův gambit 1995, David Eddings

Moje oblíbená blboučká hovadina je u třetího dílu. S potěšením shledávám, že hlavním hrdinům byly do vínku přidány alespoň základní charakterové znaky, jako je strach ze selhání, starostlivost, nebo náboženský fanatismus. Totální minimum, ale aspoň konečně něco. Děravý děj, děravá logika, téměř nulová nápaditost, absence napětí, dramaturgie příběhu, zvratů, nebo jen základní rafinovanosti, samozřejmě zůstává. O nějakých zajímavých vztazích mezi hlavními hrdiny, nebo alespoň pokusu vykreslit hlavního padoucha tak, aby z něj šlo přinejmenším minimum hrůzy nebo obav...tak o tom nemůže být řeč. Eddings umí dobře, čtivě tvořit věty, má dobrou slovní zásobu a píše obratně a kvalitně. Proto tenhle výsledek působí jako odfláknutá blbost. Ale naštěstí v duchu old school klasických dřevních fantasy, pro které mám slabost. A i když si to kniha reálně nezaslouží, přidávám jednu hvězdu za určitý posun oproti minulému dílu.... celý text

Královna magie 1995, David Eddings

Takhle vysoké hodnocení ? Jako vážně ? Tahle kniha je jednoznačně dost špatná. První díl byl ještě fajn kýčovitý průměr. Něco se tam dělo, rozjíždělo se to, byl nastíněn zajímavý, klasický děj. Tady už není skoro nic. Dějově se jede po hladké přímce. Hrdinové jsou dokonalí, černobílí, nic se jim nemůže stát, se vším si hned poradí. Když dojde na nějaký problém, tak nám prostě jen oznámí, jak ho mimo stránky knihy a čtenářův dosah vlastně už vyřešili a jede se dál. Zastávek na přímé linii jízdy lesem, nocování a návštěvami hostinců je pár. Vždy spočívají v návštěvě místního krále, žoviálním pokecu a potom se jede dál s tím, že ona zastávka pro další děj nemá žádný význam. Tím pádem tu není napětí a vlastně ani děj. Jen popis vcelku bezproblémové, rovné cesty. Vztahy mezi hrdiny jsou taky černobílé, školometsky škrobené a pár vyhrocených situací působí díky autorově neumětelství spíš legračně než vážně. Rovněž celkové chování i dialogy postav jsou i na poměry žánru naprosto neuvěřitelné. A to už ani nemluvím o těžkých nelogičnostech v ději, kdy se některé věci stanou jen proto, aby se autor dostal tam kde potřebuje být. Nezvládne to ani udělat nenápadně - je to znát jak pěst na oko. Kostrbaté, nenápadité, bez zápletek, zvratů, napětí, vlastně i bez děje, žádná gradace, vypointování, psychologie postav reálně na úrovní třináctiletého spisovatele ...jako lidi...já mám taky velkou slabost pro tohle udergroundové, dřevní old schol fantasy. Ta určitá poetika tady je a proto dávám celou jednu hvězdičku. Ale ruku na srdce... jako fakt pět hvězdiček z pěti ? Tohle není dobrý, ať se na to člověk dívá soudně z jakéhokoliv úhlu. Vždyť jste to četli, jestli se vám to tolik líbí, tak snad lžete sami sobě .. :-)... celý text

Pěšec proroctví 1995, David Eddings

Mnohem lepší než série o Sparhawkovi. Od Eddingse jsem nic moc nečekal. Dostal jsem ovšem skvěle čtivou, klasickou fantasy. Tak klišovitou, že je téměř předobrazem k nejtuctovějším dějovým obloukům žánru. Sirotek ze vsi zjistí, že je předurčen k velkým věcem, pod patronátem legendárního čaroděje se musí vypravit na dobrodružnou výpravu za nalezením magického artefaktu, pomocí kterého porazí velké zlo. To vše s kouzelnou, naivní atmosférou osmdesatkových, starých fantasy. A to včetně obálky prvního vydání. Pro tohle mam fakt slabost. A naštěstí to bylo napsané poutavě, mile, přehledně a z dnešního pohledu s onou sentimentální patinou zašlých literárních fantasy časů. Problémem je jen nevygradovaný závěr a opět zbytečně ohromné množství postav, kdy není možné pamatovat si kdo je kdo a spousta charakterů je tam jen proto, aby zvyšovala zmatek a snižovala orientaci v postavách a tím i zážitek z četby. Jinak by to bylo rozhodně minimálně za 4 hvězdy!... celý text

Jáma a kyvadlo a jiné povídky (34 povídek) 1975, Edgar Allan Poe

Tohle bylo hodně špatný. Zub času ohlodal dílo tohohle autora tolik, že z něj pro současného čtenáře nic nezbylo. Poe je celosvětová, obří a nedotknutelná literární ikona, uctívaná generacemi fanoušků. Proto se ani nedivím záplavě nadšených komentářů a absolutních hodnocení - lidé mají tendenci papouškovat názor silné většiny, držící se neotřesitelného statusu podobných ikon. Svůj vlastní názor si proto neudělají, nebo ho alespoň neprezentují, aby nevypadali hloupě. A v případě, že toho nemají mnoho načteno, tak si dokonce kolem onoho díla vytvoří iluzi sebeklamu na základě obecného mínění a jsou poté přesvědčeni, že čtou něco velkolepého. I když jim to smrdí exkrementem. Chápu autorův historický přínos literatuře. Jeho styl byl v měřítku doby unikátní a šokující. Ale já to čtu v roce 2021. A číst si o tom, jak námořníci plují po moři, a dostanou se do víru, kde se jeden utopí, není zápletka. Je to strohá zkazka. A nebo několikastránkové suché líčení cesty balonem. Bez zápletky, atmosféry a děje. Pokud jsou tyto a další prázdné povídky pro vás "geniální dílo", je s vámi něco špatně. Naštěstí není tak zle celou dobu. Je zde i pár dobrých, promyšlených povídek, s originálním a značně obskurním námětem, které autor očividně pečlivě a do detailu promýšlel, jako třeba Vraždy v ulici Morgue a další dva, tři exempláře s ikonickými nápady, jako třeba "Jáma a Kyadlo", či "Zrádné srdce". Bohužel, těch dobrých povídek je zde tak málo, že to ani na podprůměrné hodnocení nedá. Zbytek působí už jen jako nehotové drafty, nebo se jedná přímo o špatný brak. Víše zmíněný zbytek je "meh", kdy povídky nemají pointu a jsou jen o tom, že někdo někde někoho zazdil nebo pohřbil zaživa, avšak s neklidnou, ponurou atmosférou, která nepostrádá jistou originalitu a kterou zde musím ocenit - to v tom lepším případě. V těch ostatních případech se jedná doslova o prázdné nic. Celkové resumé je za mě lepší jedna hvězda, téměř horší dvě...... celý text

Čas žít, čas umírat 1980, Erich Maria Remarque (p)

Nemám rád romány z druhé světové války. Je to často berlička pro autora, který neumí pohltit čtenáře svými nápady a zručností a proto využívá hloubku, sílu a drama samotné historické události, která dokáže ve čtenáři vyvolat velice silné emoce už sama o sobě. Autor se tak už nemusí sám moc snažit, nebo přičinit svým umem - bolestivost a emoční dopad druhé světové to udělá za něj, stačí jen opisovat realitu doby. A právě na to bohužel Remarque většinu času dost sází, takže za to z mé stránky body dolů. Co tedy zůstalo ? - Naštěstí je autor pořád skvělý literát a vynikající spisovatel. Osudy hlavních postav byly poutavé a nedošlo ani na zápletky a pointy, které se zadarmo nabízely. Naštěstí. Psychologicky zpracované je to na jedničku, postavy dobře napsané a román se čte lehce, jednoduše, svěže a přitom do něj autor zvládá vpasovat (povětšinou) nekýčovitě podané životní pravdy, které umí tnout do živého, pomocí univerzálních paralel k všedním i zásadním lidským problémům, týkajících se i současného člověka. Příklon k lacinému tématu (přesto že si ho spisovatel zažil), je vyvážen kumštýřským umem zručného spisovatelství.... celý text

Rubínový rytíř 1995, David Eddings

Miluju klasická fantasy ze staré školy, ve svých nejklišovitějších podobách. Ale tady to Eddings dohnal až do absurdna. Příběh je o tom, že desatero hrdinů putuje za magickým artefaktem. A to je celé. Nic jiného se tu už neděje. Je zde pouze tahle jedna dějová linka, která jde od začátku až do konce po hladké přímce. Bez zadrhelů, zvratů, či překvapení. Jak to celé proběhne i skončí, víte už po prvních deseti stránkách. Nejsou tady naprosto žádné nápady, tvůrčí nadšení, jediný zajímavý moment, prostě vůbec nic. Jen cesta dopředu a občas boj. Rovněž postavy jsou tu naprosto černobílé. Nemají žádné charakterové znaky ani žádný vývoj a už vůbec ne osobitost. Všechny jsou stejné, strojeně šosácky nudné a prostě dobré a hodné. Protihráči na straně zla jsou jen zlí a basta. Víc se nedozvíte. Autor se občas pokusil o nějaké humorné dialogy a vtipy a nebo cool momenty svých postav. Vždycky to vyznělo tak neuvěřitelně toporně, křečovitě a dětsky, že mi bylo za autora fakt stydno. A o nelogičnostech v chování postav a ději vůbec už nebudu ani mluvit. Celé to působí, jako kdyby to napsalo pětileté dítě. O žádnou z postav se nemusíte ani na chvíli bát, napětí tu neexistuje. Navíc celou dobu víte, jak to bude a jak to skončí. Eddings není schopen šokovat, překvapit, ba ani ozvláštnit děj. Celé dvě hvězdy dávám proto, že na maximálně klišovitých, starých tradičních fantasy si fakt ujíždím. A navíc tady je to narozdíl od prvního dílu "Diamantový trůn" - který byl fakt jen ryzí utrpení - dost jednoduše a pohodově čtivá a přehledná záležitost. Až teda na ten nesmyslný počet postav. Ale to je proboha pořád dokola, snad ve všech podprůměrných fantasy co jsem kdy četl. Narvat tam milion postav, všechny zbytečné a úplně stejné, tak, aby se v tom čtenář motal, vubec se nevyznal a za chvíli nevěděl, kdo je kdo. Přičemž je to stejně v důsledku úplně jedno, protože postavy jsou všechny přes kopírák stejné a žádnou roli většina z nich vubec nemá.... celý text

Člověk bestie 2004, Émile Zola

Sice jsem byl z kraje knihy trochu otráven a to obludným množstvím postav, které na mne autor vychrlil. Tohle je snad všudypřítomný nešvar drtivé většiny románů, na které lze vůbec sáhnout - Hned z kraje fůra postav, v kterých se není možno vyznat a zorientovat a ještě ke všemu bude minimálně polovina z nich zbytečná. Stejně tak je to i tady. Naštěstí se vzduch rychle vyčistí, na scéně jsou čtyři nejdůležitější postavy a zbytek už jen přehledně přizvukuje. Tedy, po těžkém začátku a rozjezdu ve stylu běžné kriminálky, se to otevře jak temná černá díra deprese. Zola umí ve čtenáři vyvolat děs, zoufalství, strach a úzkost a to na velmi hluboké, emoční úrovni. Samozřejmě k tomu nevyužívá laciné nástroje, jako přehnané násilí, přehnané vulgarity, nebo přepálené popisy sexu a znásilnění. Zola se umí lidem dostat do hlavy, nastínit alegorii čtenářova vlastního strachu a promítnout ho do děje. Je to mistrovský, psychologický tyran, který umí skvěle vykreslit atmosféru zmaru, chmur a lidských osudů na pokraji. Skvěle pohlcující a lze si v tom najít i velké myšlenky. V tomhle ohledu jsem ochoten uznat, že tohle je fakt slušná klasika. Jo, a když "umírala" lokomotiva Lisonka, to se mnou fakt hodně a hluboce hnulo. To se jen tak nějakému pisálkovi nepovede. Bravo !... celý text

Z masa a ohně 2019, Aleksandra Motyka

Příběh byl tak akorát. Zajímavá zápletka, ke konci nečekaný zvrat, sem tam lehké hinty typického zaklínačského humoru. Jen to byla taková nevzrušující jednohubka, o se celkového dojmu týče. Kresba byla vyvedena s citem a docela odpovídala žádané atmosféře. Spokojenost, ale po přečtení to ve mě nic velkého nezanechá. I když nápaditou zápletku s létající truhlou si asi pamatovat budu.... celý text