Gordonlord přečtené 678

Zrozen k vyhnanství 1998, Phyllis Eisenstein

Skvělé klasické naivní fantasy, takové jaké se psaly v 80. nebo 90. letech. I když tohle podle všeho vyšlo začátkem sedmdesátek, což je vůbec masakr. Neznám moc takhle stylově vyhraněných fantasy, které by se v té době objevovaly a dle mého soudu a rozhledu (které nemusí bát bůhvíjaké) myslím, že patří k jednomu z prvních post-Tolkienovslých děl. Co zde chválím, je velmi jednoduchý a velice rychlý děj. Miluju, když mě spisovatek nemá za idiota a nesnaží se mi popisovat na pěti stránkách barvu tkaniček u bot vedlejší postavy. Ano, mám svoji fantasii, spoustu věcí si představím a proto preferuji hodně rychlý styl vyprávění, který zde letí jak orel s průjmem. První část děje na hradě Royale je klišé jak vyšité, navíc úžasně podané, Hltal jsem to jak blázen, napětím nedýchal a fakt mě to bavilo. Události poté již nebyly tak žhavé, ale pořád fajn.Co mě zklamalo byl poté konec, kdy Alarik poznal vesnici lidí se stejnou schopností jako on, kde si všichni říkali "bratránci a sestřenky." Tady začalo nikam nevedoucí plácání se na místě. Zrovna v momentě, kdy má děj gradovat a nějakým způsobem uzavřít dějový oblouk, to v téhle trapnosti zdechlo jako vlhký pšouk a tahle část děje mě vyloženě unavovala. Velká škoda, protože jinak to byla velká paráda.... celý text

Tři kamarádi 1968, Erich Maria Remarque (p)

Pokud máte za sebou dvě, nebo tři Remarqueho knihy, (můj případ) tak už víte, co vás čeká, jaký styl autor používá, o čem to bude a jak to celé zhruba bude vypadat. Kniha tím pádem nedokáže už ničím překvapit a poetika autorova stylu ztrácí onen "wow" efekt, který se dostavil při čtení první knihy. Navíc se tady opírá o berličku, díky které máte silný příběh zadarmo. Utrpení a trauma z války a nebo blízká osoba, která umírá na smrtelnou nemoc. Tady máte oboje. Témata, která působí neskutečně silně, aniž by se autor musel nějak snažit. A že tady se rozhodně nesnaží. Krom toho tady totiž žádný zajímavý děj není. Jen se chlastá a pak útrpně umírá. Tenhle přístup nemám rád - dokáže to v očích širšího čtenářstva udělat i z lenocha a patlala génia. Nicméně až tak daleko autorova slabší forma v rámci této knihy nesahá. Obratné spisovatelství, unikátní styl a poetika s výpovědí doby a citlivé popisy lidské duše zde zůstávají a určitou kvalitu celku stále ještě zajišťují. Navíc je tu ještě bonusový kontrast - veselou notu, v které se nese kniha po celou dobu, vystřídá konec tak chladnokrevně krutý, že by si to člověk po dočtení nejradši rovnou hodil. Bravo!... celý text

Trůn z dračích kostí 1996, Tad Williams (p)

Tohle spadá do kategorie starých fantasy z osmdesátých až devadesátých let, kdy se psalo naivně, kopíroval se Pán Prstenů se vším všudy a hlavně řemeslo nebylo moc dobré. Stejně jako příběhy od Feista, Eddingse, nebo Tolkiena, je i Williamsův "Trůn z dračích kostí" poměrně špatný. Příběhem nás provází Simon, o němž se nás autor snaží přesvědčit, že ke konci knihy dospěl z otravného sedláckého synka v muže, ale nedaří se. Simon je stejně otravný blb na začátku a stejně tak i na konci. Příběh jde dopředu strašně pomalu a i když jsou některé nekonečné statě popisů řemeslně i nápaditě vykovány, tak nudí a přes to nejede vlak. Ke konci knihy jsem čekal, že to začne gradovat do nějakého finále, ale stejně jako v případě na začátku zmíněných spisovatelských kolegů, ani zde se nekoná nic. Navíc ze stránek začne najednou pršet záplava postav, o kterých jsem musel číst, jak tam a tady bojují, tohle dělají, nad tímhle přemýšlí ...všechno slepé, pro děj nepodstatné uličky a navíc mi autor ty postavy nezvládl za neskutečných 700 stran přiblížit ani mi k nim vytvořit jakýkoliv vztah, tak nevím, proč mě s nimi otravuje ke konci. Nelogičnosti v ději jsou už jen bonus. To, že princ Joshua a Simon utečou z hradu ve stejnou chvíli je jedna věc, ale v době, kdy se Simon chvíli potuluje po lese před hradem, tak Joshua už je o mnoho kilometrů dále v nějakém městě s tím, že už sbírá armády...to byla docela darda. Abych to shrnul - Nezajímavé, ploché postavy, utahaný, pomalý, předvídatelný děj přesně dle šablon prastarých fantasy ze začátků modernizace žánru v 80. letech a zpackané finále. Celkově kniha postrádající spád, jiskru a zábavnost. Ale nebylo to třeba tak strašně pitomé jako Shannarův Meč, tohle se ještě dalo, i když obojí jede podle stejně nudné šablony, opsané autorem bez zápalu a imaginace.... celý text

Dračí král z Mystary 1997, Thorarinn Gunnarsson

Pán draků z Mystary 1997, Thorarinn Gunnarsson
odpad!

Draci začali útočit na města. Družina dobrodruhů jde hledat artefakt, díky němuž se dá mluvit s draky, aby zjistili, proč začali útočit. Tři čtvrtě knihy jdou dobrodruzi dopředu a mluví o tom, jak musí najít artefakt, aby se domluvili s draky. Artefakt najdou, ale on nefunguje. Dobrodruzi zjistí, že hrdina Thelwyn je součástí proroctví. Ale jakého ? - jdou to zjistit za trpaslíky. Ti jim to neřeknou. Jdou to zjistit za elfy. Ti jim to neřeknou. Nakonec potkají hodnou dračici, ta dá Thelwynovi magické vybavení, on se utká s drakem a ujedná s nimi mír. Ufff.... Postavy jsou tak ploché a černobílé, že jsou to jen písmena na papíře. Neexistují zde žádné charakterové rysy, vztahy ,vývoj postav, nic. Takhle nulovou psychologii jsem ve fantasy snad ještě nikdy neviděl. Navíc se zde neděje skutečně nic víc, než to, co jsem popsal výše. Jen to výše zmíněné všechny postavy donekonečna omílají, aby nafoukly stránky knihy prázdným balastem. Knihu jsem četl poprvé, když mi bylo 15 a pamatuju si, že mě to moc nebralo. Dnes, o 20+ let později, je to ještě mnohem horší. Miluju tenhle typ dungeons and dragons tradiční fantasy. Ale tohle je udělaný tak mizerně, že budu zvracet. Někdo tu přede mnou napsal, ať se téhle knize vyhnou i fanoušci žánru. A já naprosto souhlasím. Ruce pryč od tohohle odpadu...... celý text

Podzimní republika 2016, Brian McClellan

Čtení to bylo opět napínavé a byl jsem dost napjatý, jak to s postavami ve finále dopadne. Nicméně dost linek zůstalo nedomrdle otevřených a nebo vcelku neuspokojivě vyústěných. Třeba u dvojky Ka-Poel a Taniela jsem čekal větší a zajímavější závěr...stejně tak mohlo být emočně více vykreslené uzavření vztahu Taniela a Vlory. Jinak stejně jako první dva díly, i tohle bylo, až na ten závěr, pořád prvotřídní dospělé fantasy z modernější doby s plastickým a reálným vykreslením postav a neočekávanými kličkami pro směřování děje.... celý text

Krvavé tažení 2016, Brian McClellan

Tady už to pro mne byly jasné 4/5. Postavy jsou vykreslenější než v prvním díle, děj má větší jiskru a napětí. Kvůli gradaci děje před bitvou Tamáse s Bejonem je Ipille, kdy zároveň Adamant podnikal svoji závěrečnou razii proti Lordu Vetasovi jsem málem nedošel do práce, jak bylo nemožné se od knihy odtrhnout. Opět něco, co mohu přirovnat k literární obdobě heroinové závislosti. Je to tak propracovaná, napínavá a nápaditá fantasy, až to škodí. Vzájemné vztahy mezi postavami - ať už Adamant versus Lord Vetas, nebo vztah Tamáse a Vlory, či Tamáse a jeho protivníka Bejona, nebo nejasná asi-romance mezi Tanielem a Ka-Poel jsou ukrutné tahounské provazy, které mi nedovolili se od knihy vzdálit na metr. Jakoby nestačil poutavý děj a všechno ostatní co dopadlo na jedničku. Jen občas se to zadrhlo a po vypjatějších momentech přišlo zvolnění, které nebylo tak úplně nařachané, ale oproti prvnímu dílu už zde nejsou hluchá nudná místa. Tohle bylo vážně skvělé.... celý text

Příslib krve 2016, Brian McClellan

Pro mě mezi třema a čtyřma hvězdičkama. Ale přikloním se k té lepší variantě. Vykresleností postav je to podobné jako Archiv Bouřné Záře, Jméno Větru, nebo knihy Joea Abercrombieho. Sice ne tak dobré, ale blíží se jim to. Zde postavám občas něco schází, příběh má místy docela hluchá místa, kde jsem se nudil, ale zbytek mě připoutal. Nechybělo napětí ani zájem o další osud postav. Mytologie prachmistrů a systém magie je originální, to bych měl uvést i přesto, že mě originalita pranic nezajímá. Důležitý je příběh, nápady, postavy a schopnost pohltit čtenáře do svého světa. Vše je zde celý level pod výše uvedenými vzory, ale přece jen jsem se bavil.... celý text

Vláda Ištaru 2003, Tracy Hickman

Ani se mi nechce věřit, že kniha, která vyšla před téměř dvaceti lety, zde ještě nemá ani jediný komentář. No - jdeme to změnit. První "povídka" je vlastně písní, které po svém přeložení přichází o rýmy (byly vlastně v originále nějaké?) a není ani moc poutavá, nebo zajímavá....vlastně je dost otrava to číst a zabírá navíc až obludné množství stra. Další tři povídky jsou na tom lépe. Obsahují nejednoznačné charaktery a dostaví se i prvek napětí a zvědavosti z vývoje děje a to zejména v povídce "Skřetovo Přání", kdy sledujeme osudy mladičkého šotka, který byl nucen naučit se žít sám v lese, aby se skryl před lidmi, kteří v té době šotky a další "méněcenné" rasy lovili a zabíjeli. Časem kolem sebe vytvoří velmi nepravděpodobnou družinu složenou ze skřeta, minotaura a elfího mága - prostě rasy ,které nemají potenciál spolu vyjít, avšak šotek věří v jejich dobrosrdečnost a soudržnost. Tohle bylo vážně zajímavé a napínavé sledovat. Druhá polovina knihy je už úplně o ničem. Ani nevím, o čem povídky měly být. Dle mého se jednalo o regulérní odpad, který se prostě hodil k naplnění knihy. Dřív se ještě příběhy z Dragonlance hodně prodávaly a nebylo třeba řešit kvalitu. Z téhle úmornosti nevybočuje ani poslední povídka od legendární dvojice Weis - Hickman. Tentokráte rozhodně slabší kus z tohoto světa, který vlastně o slabé kusy tak úplně nouzi nemá.... celý text

Strach moudrého muže 2012, Patrick Rothfuss

Opět čtivo návykové jako literární heroin. Rothfuss píše tak, že se od textu nedá odtrhnout i přesto, že tentokrát to začalo kulhat a to od Kvotheho návětěvy říše Fae, přes jeho trénování Ketanu a podobných věcí u Ademů, nebo jak se ten národ jmenoval. To jsem se těšil, až bude za mnou. Bylo to natažené dost zbytečně. Stejně tak mi nevoní naprostá neuzavřenost knihy. Jinak to bylo super, není zde mimo výše vypsané co vytknout, četlo se to celé jako sladká malina.... celý text

Jméno větru II. 2008, Patrick Rothfuss

Tohle už bylo dokonalé ! Strhující vyprávění, střídmý počet postav, v kterých se neztratíte, neustálé napětí a fůra vypravěčských detailů, umně vetkaná do příběhu, které až šokují a nepozorný čtenář si jich ani nemusí všimnout. Pasáž, kdy Kvothe a Denna potkali Draka obecného a následné události mi přišly až magicky skvěle napsané a budou patřit mezi milníky, na které si vzpomenu při každé myšlence, patřící této knize. Nenudil jsem se ani řádek (dobře, ke konci, kdy jsme se vrátili do přítomnosti ke Kronikáři, Bastovi a hostinského Kotemu to chvíli drhlo) a bavilo mne to tak, že jsem pociťoval vztek pokaždé, když jsem byl nucen knihu odložit. Literární ekvivalent heroinu pro dospělého čtenáře !... celý text

Jméno větru I. 2008, Patrick Rothfuss

Autor si ukousl poměrně velké sousto. Styl jeho vyprávění mohl skončit tragicky. Ne každému vyjde retrospektivní vyprávění příběhu, kdy se na konci každé kapitoly v podstatě dozvíme, co se stane v té další a jak to dopadne. Ale místo toho, aby si na tom Rothfuss vylámal zuby, udělal z toho svoji přednost. Jeho spoilery se tak díky kvalitnímu spisovatelskému řemeslu, poutavému vypravěčství a jak máslo krásně čitelnému slohu, stávají lákavou vějičkou, o které se chceme dozvědět co nejvíce. Postav je tady tak akorát, KONEČNĚ ! žádné záplavy naprosto zbytečných jmen, které jen udělají čtenáři v hlavě guláš, ale úsporný, přehledný a funkční počet charakterů. Jde o dospělé fantasy, bravurně napsané, odvyprávěné, propracované a s příchutí svébytné osobitosti a originálních prvků, přesto stavějící na klasických základech. Nejsou zde zatím draci, elfové, ani žádné bytosti nadpřirozeného charakteru. Zatím se zdá obsazení obyčejné. Ale neobyčejně zábavné. Těším se, co Kvothe zažije na univerzitě v dalším díle. Jestli vypátrá vrahy svých rodičů a zjistí něco o Čandrínech. A zda se naučí Jméno větru. A spousta dalších věcí mne zajímá. Dobrá práce.... celý text

Magie Krynnu 1996, Tracy Hickman

Dostal jsem to, co jsem očekával - nostalgické, veselé fantasy ze staré devadesátkové (potažmo osmdesátkové) školy ze světa Dragonlance, se vším, co k tomuhle naivně odlehčenému žánru patří. Povídky jsou zajímavé a dobré tak akorát. Často se v nich objevují hrdinové ze základní trilogie Kronik a spousta povídek mi připomněla a časo i shrnula děj od Draků podzimního soumraku až po Draky letního žáru, včetně následné trilogie o Raistlinovi a Karamonovi, takže jsem byl vždy hned v obraze a staré, mou hlavou již pozapomenuté události oněch knih jsem si vybavil. Není o tom dál moc co psát. Bavily mne všechny, dost mi doplnili mezery v událostech starých knih a příběhy a pointy zde byly taky fajn. Prostě dobré čtení. Žádný hlubokomylsný zázrak, ale ani žádná uslintaná nuda ! Tohle bylo prostě hezké tak, jak to má být.... celý text

Rick a Morty – První svazek 2019, Zac Gorman

Vtipné, drsné a s typickým humorem, který známe ze seriálu. Pobavilo mne to, četlo se to jedna báseň, jen zítra už asi nebudu vědět, o čem to vlastně bylo. Ale jako jednohubka na nějakou volnou odpolední chvilku fakt dobré.... celý text

Já jsem Gotham 2018, Scott Snyder

Opět nějaký ten restart, nový autor, rozjezd série za účelem nabalit na Batmana nové čtenáře a i proto je zde příběh kvalitní a autor si na něm dal záležet. Za pár svazků tomu asi již tak nebude. Ale tady je fakt dobře. Příběh o Gothamovi a Gotham Girl, kteří jdou v Batmanových šlépějích, je stejně tragický a podobný tomu, kterým si prošel Bruce Wayne. Navíc se zde setkáme i se záporáky z dávných let šedesátých a z úplných počátků Batmanova příběhu, jako je Hugo Strange a nebo Kite Man. Oba byli dost často opomíjení. Příběh byl tak akorát napínavý, temný a Batmanovský. Fajn čtení.... celý text

Šedý věštec 2012, C. L. Werner

Tohle bylo hodně špatný. Spousta zbytečných postav (zase, zase a ZASE!) ve kterých se člověk jen ztrácí, které nemají žádný prostor na to, aby si k nim čtenář vypěstoval jakýkoliv vztah a které jen natahují délku textu a přispívají k dezorientaci v ději. Nehledě na to, že jsou všechny předpisově černobílé a jedou po jasně nastavených šablonách. Stejně tak i prostý děj, který nic a nikdo netáhne, protože postavy jsou o ničem. Tolik vyzdvihovaný popis duše skavenů není nic zvláštního ani nového - Werner zde pouze opisuje to, co již King do detailu nastolil v původní Gotrekově sérii. Nic nepřidává, spíše ubírá - a to svým košatým literárním stylem - který by na jednu stranu mohl patřit mezi kladné body knihy. Bohužel, jeho větná stavba je kolikrát tak matoucí, že jsem si často musel určité úseky přečíst i několikrát po sobě, abych z toho vydedukoval, co se vlastně děje a kdo co dělá. Máme zde tedy nejen nudné postavy v enormním množství, ve kterém se člověk ztrácí, k tomu nepřehledný sloh ale korunu tomu všemu ještě navíc dává unylý děj, nafouknutý typickými znaky líného autora, který si chce odbýt svoje a potřebuje rychle dopsat zadanou práci na objednávku - takže tady máme nafukování popisů zbytečnými větami, přemýšlení postav o pletichaření a intrikaření k cestě za získáním moci, které nemá na děj žádný dopad, spoustu nevyužitých příležitostí a plahočení se jednoduchou zápletkou bez sebemenší jiskry. Prostě veškerý spisovatelský paskvil tuctových fantasy novelek psaných rychle na objednávku je tu na svém místě. Pekelně jsem se u toho nudil. A to účelem těchto jednohubek ze světa akční fantasy má být hlavně BAVIT ČTENÁŘE! Tady jsem se hrozně přemáhal a fakt trpěl, abych to dočetl až do konce. Jediné, co stojí skoro za to, je obálka - nádherně malovaný a barevný výjev, tvořený comicsovým stylem. Jen škoda, že na tmavém pozadí se ztrácí a není jasně rozeznat co se na něm děje.... celý text

Stezky krve 2001, Ivana Kuglerová

Zajímavý objev v Levných knihách na Andělu za 39 kč. Obálka a cena - obojí slibné, v anotaci se uprostřed kanonády chvály od známějších autorů píše něco o heroické fantasy a navíc mi jméno Ivana Kuglerová něco připomíná...že by jedna z knih, které jsem si chtěl koupit ? Nu - šel jsem do toho ! Až doma jsem zjistil, že Ivana je autorkou jednoznačně nejhorší Conanovské knihy, jakou jsem kdy četl (Conan a páni severu). Cimmeřanově mytologii se ani nepřiblížila, Conana samotného upozadila a děj se vlekl studenou nudou od začátku do konce. S hrůzou co mě čeká tady, jsem se pustil do "Stezek Krve". No - mnohem lepší. Ivana zde píše velmi úsporným stylem jednoduchých krátkých vět, nezdržuje se žádnými popisy a proto děj plyne šíleně rychle, čtivě a dobře. Psát umí, člověk se nikdy nikde neztratí a oči slova na stránkách přímo polykají s překvapivou lehkostí. Přes polovinu knihy jsem se docela dobře bavil. Návrat Tereka Zabijáka naznačoval vážně ohromné věci, Ivanka vykreslila skvělý základ pro vynikající heroickou holomajznu. Jenže bohužel. Nakonec to celé dopadlo jako její Conan. Prvním průšvihem je - ! UŽ ZASE ! - ten nejotravnější prvek minimálně každé druhé fantasy - obrovský počet naprosto zbytečných postav. Díky úspornému a rychlému stylu vyprávění sice nikdy nezapomenete kdo je kdo a neztratíte o činech postav přehled, ale spousta z nich má dějové linky, které nikam nevedou, mytologii neprohlubují, ani nedoplňují chybějící střípky příběhu a faktů. Spíš naopak - vytvářejí v příběhu díry a nafukují knihu nepotřebnou vatou. Celkově charaktery byly sice černobílé, ale některým nechyběla jiskra. Nejvíce zajímavý byl v podstatě Ragovid, jehož autorka opatřila sice školometsky podanou - ale pořád rozpolceností mezi dobrem a zlem. Ten horší průšvih nastane ke konci knihy, kdy se Ivaně všechno rozsype jako špatně postavený domeček z karet. Terek Zabiják - hlavní postava, kterou čtenář prostě vnímá jako hlavního cool tahouna, zemře před začátkem finále a konec knihy dotáhnou už jen černobílé postavy, které mě nezajímaly a dostaví se tak pocit vyprázdnění. Finále potom celkově postrádá gradaci a naprosto ztratí ono "momentum", tolik dobře autorkou budované v první půli knihy a mění se tak na plejádu promarněných šancí a čtenářských zklamání, které nepramení z umu napsat originální finále, ale z neschopnosti ukočírovat a dobře pospojovat všechny načaté dějové linky. Všechny zajímavé premisy tak zůstanou nedokončené, nedomyšlené a nebo je autorka smázne a utne jako když vyhazujete zbytky od večeře do koše. Stezky Krve na mě tak působí jako nadějná prvotina amatéra, který neumí vystavět dobrý příběh, ale ovládá kvalitně čitelný a odsýpající sloh, tolik potřebný k akčnímu fantasy. Jen by se autorka příště měla věnovat spíš jinému typu fantastiky. V tom heroickém je totiž vážně špatná. Ale chvíli jsem se bavil, četlo se to fajn, takže i přesto, že se jí postavy i děj nakonec rozsypaly pod rukama, tři slušné hvězdičky.... celý text

Rytíř Galen 2009, Michael Williams

O mnoho slabší než "Lasičkovo Štěstí". V pokračování nazvaném "Rytíř Galen" už nenajdeme zajímavý vývoj postav a proměny charakterů, ani zajímavé a poutavé třenice a vztahy mezi nimi. Zde je od začátku do konce všechno rovně nalinkované, bez větších deviací. Příběh, vývoj postav, chemie mezi nimi, styl vyprávění, zábavnost - vše je tu zcela podle normy klasického, tuctového fantasy podprůměrné kvality, kterých je svět Dragonlance plný. Rovněž gradace děje doznala oproti prvnímu dílu zhoršení. Celé finále je tady utahané, pořád se odněkud někam utíká, někdo se hledá a celé se to prostě hrozně zdržuje tam, kde to má pádit k silnému vyvrcholení. To zde nepřijde. Vyvrcholení tu je, závěrečný souboj také, ale nemá to žádný důraz, se čtenářem to prostě nepohne. Chybí tomu ten emoční podklad, položený silnými a poutavými postavami a vztahy, které zde chyběly. Co bych úplně vyřízl (a nejen tady) jsou ty nekonečné, stránky natahující pasáže z pohledu padoucha, který přemýšlí o tom, jak bude silný a mocný, jak ovládne svět a jakou moc získá. Plkání naprosto o ničem, které mě štve vždy a ve všech knihách, se dostalo i sem. Naprosto ztracené a prázdné stránky. Navíc Michael Williams tentokrát ještě více přitlačil na humornou složku. Snaží se nacpat do hájenství Terryho Pratchetta a háže nám pod nos jednu rádoby žoviálně legrační situaci či průpovídku za druhou, všechny plné humoru bez vtipu, z kterých mě jímá spíš trapnost a nuda, než pobavení. Přes všechny poklesy umí Williams napsat poměrně čtivou fantasy, která dobře klouže do čtenářova literárně zažívacího traktu. Jen do toho tentokrát nedal srdce, radost z psaní a nápady, jako v případě minulého - velmi povedeného - Lasičkova Štěstí. Škoda.... celý text

Lasičkovo štěstí 2007, Michael Williams

Po naprosto zpackané Legendě o Humovi, která se skládala jen z maglajzu plného zmateného běhání po lese a po novele o Minotauru Kazovi, jenž bylo jen nudnou tuctovkou na objednávku, přišlo v mém čtenářském pořadníku Legend Dragonlance na řadu Lasičkovo Štěstí, které je úplně jiná káva. Michaela Williamse očividně bavilo knihu psát. Je plná literárních a zábavných slovních obratů a detailů, které vyprávění pořádně osvěžují. Navíc hlavní hrdina je podlý, křivácký srab a ne "prostě dobrý" hrdina bez bázně a hany. Takže zde sledujeme jeho duševní vývoj a uvěřitelný přerod v částečného hrdinu. Veškeré jeho jednání a proměny osobnosti tak sledujeme s napětím. Příběh je vystavěný tak, že mě neustále zajímalo, co přijde dál, není zde mnoho slabých míst (některé popisy a úseky šlo zkrátit a vynechat, ale není to nic dramatického) Takže příběh je zajímavý, ne příliš komplikovaný a srozumitelně napsaný. Nikde se v něm neztrácím (což bylo u Kaze a u Humy běžné), navíc odsýpá a nenudí. Postavy byly zajímavé tak akorát, aby u příběhu udržely pozornost. Tohle je jedna z těch vážně lepších knih Dragonlance. Rozhodně mě bavila mnohem více než původní slavná trilogie Kronik. A vlastně v podstatě více, než zatím cokoliv jiného z tohoto světa. Tohle byl vážně příjemný fantasy zážitek. O to více, že vzhledem k úrovni většiny knih Dragonlance, jsem od Lasičkova Štěstí mnoho nečekal.... celý text

Elantris 2006, Brandon Sanderson

Včera jsem to dočetl. Nešlo se od toho odtrhnout, jakože vůbec. V momentě kdy jsem si nebyl jist zda knihu stihnu včas dočíst, jsem zvažoval, jestli nemám zavolat do práce, že přijdu na odpolední směnu později. Sanderson je fakt to nejlepší, co mohlo současnou fantasy potkat. Elantris má naprosto vše - originální a úchvatný děj, fůru napětí, zvratů, nápadů, vygradované finále, zručně vypointované "zaklapnutí všech záhad" ke konci knihy a samozřejmě také zajímavé postavy - zde mě ovšem překvapilo, kolik je zde dvojníků postav z jeho Archivu Bouřné záře. Schválně - kdo poznal, která z postav knihy Elantris je vlastně Kaladin, která Šalán, Skála a nebo slabošský král Elhokar ? Je vidět, že v tomhle později Sanderson mohutně vykradl sám sebe. Ale berte to pouze jako zajímavý poznatek a ne jako výtku. Protože proč znovu v novém nepoužít něco, co už velmi dobře fungovalo ? Jsem rád, že je Elantris samostatná kniha. Takových je ve fantasy světě trilogií a nekonečných sérií opravdu málo. Ale zde by mě opravdu zajímalo, jestli se Radeon a Sarene někdy vypořádají s Fjordenským vládcem Wyrdem, jaký bude další osud Galladona a další lákavé neuzavřenosti. Vedle naprosto bravurně zvládnutých všech bodů dobré knihy bych ještě vypíchl jeden bonusový - a to je zrychlení vyprávění ke konci děje, kdy už člověk lačně hltá každé slovo a chce už vědět, jako to všechno dopadne. Zde Sanderson přesně chápe čtenářovu duši ( a nejen zde !) a zrychlí vyprávění úměrně ke gradaci svého finále. Perfektní veledílo. U tohohle člověka vážně chápu, proč je psaní zdroj jeho obživy. Vážně si své prachy a postavení na scéně zaslouží.... celý text