Fefin Lišák
přečtené 51
Já, Claudius
2000,
Robert Graves
Čtivé, poetické, historické, zdařile napsané, napínavé a zajímavé. Ano – někde jsou postavy možná až moc démonizovány, někde se autor pouští až moc na úroveň spekulací. Na druhou stranu nutno mu prominout. Nedělá to naschvál. Vždyť samotné prameny nejsou samy postaveny na jistotě a svá tvrzení uvozují řadou frází jako „vypráví se“ nebo „mezi lidmi se říkalo.“ Co na tom, že císař Caligula svého oblíbeného hřebce nejmenoval konzulem, že se pouze proslýchalo, že řekl, že to udělá? Změní to něco v odkazu Caliguli jako marnivého šílenče? Co na tom, že si místy autor ve jménu čtivosti vypomáhá oslími můstky fantazie? Jde o literaturu historickou, nikoli beletristickou. A zas tolik nepřesností v knize není. Skvělý spletenec příběhů z období raného principátu. Četlo se to jedním dechem. Po dlouhé době opět kniha, kterou člověk vzal do ruky a neodložil, dokud nedočetl. P.S. I mně přišel první díl zajímavější jak díl druhý.... celý text
Lstí a klamem - znepokojivý pohled do nitra Mosadu
1991,
Victor Ostrovsky
Opravdu těžko hodnotitelná knížka. V prvním sledu je třeba dodat, že nebyla psána z hlediska estetických nebo populárně naučných, jde spíše o obžalobu, svědectví někoho, jehož ideály byly až příliš vzdáleny realitě. Na druhou stranu mi na mysl přichází neodbytná otázka: „A co autor vlastně čekal?“ Ve světě zpravodajských služeb více než jinde platí okřídlené, že když se kácí les, létají třísky. Občas holt někdo nevinný a nezainteresovaný přijde k úrazu jenom proto, že byl nešťastnou dobu na nesprávném místě. Že účel světí prostředky, a že jenom mrtví budou mlčet jako hrob. Že bližší košile než kabát. A že pod svícnem bývá největší tma. Anebo že člověka bude vždycky korumpovat moc. Na rozdíl od jiných čtenářů věřím, že autor neměl potřebu upravovat si realitu, co se důvodů jeho vyhazovu z Mossadu týče. Není záležitostí jenom tajných služeb, že čím se člověk vyškrábe výš, dostává se do víru účelovostí, klientelismů a protekcí.... celý text
Závislé vztahy
2011,
Heinz-Peter Röhr
Velice zajímavá knížka vhodná k přečtení nejenom osobám se závislou poruchou osobnosti. Mě k přečtení dokopal jeden nepovedený vztah, ve kterém na mně bývalá přítelkyně měla právě mentální závislost. Myslím, že každá láska se do jisté míry snoubí se závislostí a potřebou druhého partnera, jenom málokdo dovede milovat natolik zrale a bez nároků, aby se oprostil od knihou předkládaných struktur a archetypů. Koneckonců mnohé závěry lze aplikovat i na obyčejné mezilidské vztahy. Je to vlastně pořád ta stejná smyčka závislého myšlení, kterou je třeba prohlédnout. Nedostatečná schopnost uspokojovat vlastní potřeby vede k obětavosti a hledání něčeho, čím by se ona díra ucpala. Neschopnost vymezit se vede k opakovanému překračování našich vlastních hranic, člověk uhýbá konfliktům, což se odráží na jeho sebevědomí (nestojím za nic), prohlubování pocitu méněcennosti a závislosti. Pak člověk neukončuje otrávené a škodlivé vztahy, člověk se vnitřně rozkládá ovládám hněvem vůči sobě, pohrdáním a pokořováním, což stává se prostor pro hromadu patologického chování. Kniha se věnuje ovšem řadě dalších a se závislostními vztahy spojených aspektů. Od budování falešného já, strachu z kritiky, identitou s rolí oběti, pocitů viny, různých vztahových manipulací (zejména manipulováním přes výčitky), potlačováním hněvu a emocionální energie, hledání hranice mezi láskou a závislostí, problémům s odpouštěním, narcistickým zneužívám. Ačkoli na podobné psychologické knihy koukám spíše s despektem jako na stokrát přežvýkané nic, tuhle vřele doporučuji.... celý text
Dny plné usínání
2016,
Jakub Řehák
Nejsem příznivce volného verše. Většinou si říkám: "volný verš, žádný verš." Častokrát ho vnímám jako náhodné slepeniny nesourodých slov, které bych vystihl citátem "Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění," které z poezie dělají nepřátelský svět pro pár vyvolených zarostlých intoušů ve vlněném svetru. Ale verše Jakuba Řeháka jsou jiné, popisují svět ryzí ve své nepřikrášlenosti, smyslové vjemy, které v něm vyvolává Praha pod svým pozlátkem, zpustlé nálevny, zaklíněnost ve společenském a ekonomickém soukolí. Do toho Řehákovy verše jsou vkusně rytmicky organizované, dobře se čtou. "Nakonec nás svlečou ryby a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům. Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat do koše, dny kdy na kůži vyrážejí černé skládky a všechno je na ruby. " Někde jsem četl, že že poetické sbírky jsou tak útlé, protože jdou přímo k jádru věci. Neplatí to vždy, ale u Dnů plných usínání určitě.... celý text
Jak to se mnou mluvíš?!
2012,
Joachim Engl
Upřímně - po přečtení útlé knížky se z Vás nestane komunikační génius, ale možná že si taky uvědomíte, kterak spousta z nás už od mala trpí špatnými komunikačními návyky, které nám připadají normální, ale hází nám klacky pod nohy. Partnerská komunikace pak díky neschopnosti mluvit přímo a vést konstruktivní hádky (nebo spíše konstruktivní výměny názorů bez sebeobviňování) je plná nejrůznějších argumentačních faulů, díky kterým pocity maskujeme za urážky, obvinění nebo nevyslovená přání, na které začne podobně reagovat protistrana, a pak ruku v ruce z počáteční otevřenosti děláme zablokovanou a zraňující záležitost. Knížka obsahuje vtipně popsané případy denní komunikace mezi partnery a tipy na zlepšení komunikace a její oživení. Čtení to není složité, pravidla pro úspěšnou komunikaci jsou jednoduchá a v souhrnu zahrnují klasické naslouchání, ptaní se, udržování pohledu, soustředění se a pochvalu za sdílení informací s námi. Suma sumárum - nic víc, nic míň. Co mě hodně zaujalo, že knížka upozorňuje nejenom na vadné komunikační techniky, které bychom měli zvládnout jako vypravěči, ale klade důraz, abychom se na rozhovoru ze strany posluchače podíleli zrovna tak stejně pomocí tzv. aktivního naslouchání. Tedy abychom druhého sami s nadhledem vyslechli, co se nám vypravěč pokouší říct, byli mu nápomocní vyjádřit emoce, které se většinou neuměle snaží vyjádřit slovy, a neuráželi se, nereagovali přehnaně a nechytali ho za slovíčka. Doporučuji všem co chtějí zlepšit komunikaci mezi partnery. Myslím, že vás vhodně uvede do tématu. Mě samotnému dala hodně podnětů k přemýšlení a pár odpovědí na otázku, jak se může stát, že ačkoli dva lidé se upřímně snaží jeden druhému vyhovět a mít harmonické partnerství, tak že si vlastně nerozumí a de facto se odcizují.... celý text
Pět jazyků lásky
2002,
Gary Chapman
Samotný koncept autora jako takový – upozornit na různé způsoby, jak druhým vyjadřujeme „mám tě rád“ - považuji za (bez nadsázky a ironie) téměř geniální, avšak čtivost knihy byla z mého pohledu silně narušena jakýmisi zbytečně rozvlekle nudnými příběhy z praxe, na nichž autor demonstroval úspěšnost své teorie, že lidé mluví různými jazyky a jsou často zmateni, když jim druhý nerozumí a jejich gesta lásky nejsou doceněna, anebo když jsou sami k jazykům partnera hluší a mají pocit, že je druhý nemá rád. Některé modelové příklady jsou na zabití, jiné šustí papírem, trochu mi připomínali rubriku "Láska, sex a trápení" z Bravíčka. Tato značně nezáživná součást knihy způsobila, že jsem se téměř od jejího počátku musela ke čtení nutit a textem se doslova "prokousávat"...čili ano, přečíst, ale obrnit se notnou dávkou trpělivosti! Myšlenka by šla značně zhustit, nicméně rozumím … v takovém případě by stěží oslovila masy. A knížky se píší, aby se prodávaly. Nicméně když se tou kauzaustikou prokoušete a porozumíte potřebě rozumět a otevírat se jazykům lásky cizím, více jima promlouvat a nebýt jim hluchý a hlavně přemýšlet, odkud se ve vztahu berou ona drobná zklamání, kterými si člověk staví okolo srdce hráz, a snahu se naučit jim předcházet, neprohloupíte. Ačkoli je ta knížka psaná dost rozvlekle, autor ne vždy správně a výstižně pojmenuje, co má na mysli, chybí tomu hlubší generalizaci a někdy se v tom plácá jako lachtan v brouzdališti, tak stojí za přečtení. P.S. Myslím jenom, že v knize chybí myšlenka, že jazyk lásky, kterým člověk primárně promlouvá, není ten, kterým primárně naslouchá.... celý text
Byla jsem otrokyní v satanské sektě
2009,
Ulla Fröhling
Kniha – originálním a trefnějším názvem „Otče náš, jenž jsi v pekle“ – není literárním počinem. Jenže ani nemá být. Pro leckoho přehnaně mísí beletristicko/populárně naučné pasáže, dějová linie místy zmateně poskakuje a je veskrze dost chaotická (ale to asi proto, že chaos je podstatou poruchy mnohočetné osobnosti) … nicméně ani zmatečnost zajímavé psychické poruchy hlavní hrdinky a její hrůzný životní příběh (včetně nechutných a naturalistických pasáží) neupírají knize na čtivosti. Jde vlastně o záslužné zpopularizování disociální poruchy identity a upozornění na masivní zneužívání dětí (rituální násilí a satanismus je jenom okrajovou záležitostí). Beletristicko/populárně naučný jazyk není na škodu, má-li kniha sloužit masám. Hodně lidí se tady pozastavuje, že si nikdo nikoho nevšiml. Víte, ono jde o to, že si nechcete nevšimnout. Ne nadarmo platí, že nejvíce zneužívání a domácího násilí se děje za zavřenými dveřmi domácnosti. Dodnes.... celý text
Sarajevský cellista
2009,
Steven Galloway
Knihu tvoří krátké a rovnoměrně zastoupené příběhy tří sarajevských obyvatel, tři nedlouhé kapitoly několika dní, během nichž probíhají pouliční cellistovy produkce. Vyprávění je to velice sugestivní a čtivé, přibližuje čtenáři atmosféru mrzačeného města, protloukání se dny, vzdorování osudu a trpké polykání každodenních příkoří (ať jde o dávky humanitární pomoci handlované na černém trhu, výpravy pro vodu, všudypřítomné bombardování, odstřelování, úporná setrvačnost konfliktu až po ztrátu majetků, přátel, příbuzný ba i vzpomínek na dobu, kdy život býval jiný). Jako vzdor pak zkouší činny či alespoň vzpomínkami zachovat město, TO město, multietnickou a multikulturní metropoli Bosny a jejího nezaměnitelného ducha (viz komix Šíbr od Joe Sacca a trochu i Bezpečná zóna Goražde), město tří náboženství a dvou písem, uchovat alespoň ždibec předválečné atmosféry, či dokonce odolat instinktivnímu a mstivému bratrovražednému vraždění mezi Bosňáky a Chorvaty a Srby, udržet konflikt coby střet obyvatel Sarajeva a „mužů z hor“ a neeskalovat rozvířené spirály nenávisti ještě víc. A jsou to právě cellistovi produkce, které vyčerpaným lidem oprašují vzpomínku a naději na život, který snad opět bude jiný. Četl jsem jedním dechem.... celý text
Bouřková sezóna
2014,
Andrzej Sapkowski
Namísto fantazy románu z třicetileté války Andrzej vsadil na osvědčenou kartu Geraltova osudu … a tak je tady Bouřková sezóna. Aneb nový příběh a staronoví lidé ve starých kulisách zaklínačského světa. Světa mocných vládců a vlivných mágů, intrik a protichůdných zájmů, z kterých starý známý Geralt zkouší vybruslit - jak jinak než - cestou neutrality. Protentokrát bez svých zaklínačských čepelí. Příběh je pěkný a čtivý - narozdíl od románu nikoli tolik spletitý a vcelku přímočarý. Když se navrch přidají frivolní čarodějky, obšoust Marigold a všechny staré dobré prvky, které věrnému čtenáři připomenou původní knížky, nevidím důvod, proč fanoušek nezaplesá a nepustí slzu. I když … … mě osobně mrzí, že kniha ničím nepřekvapí. Je plná stále stejných schémat. Sapkowski nám předkládá stále stejné motivy, jednou čtené, v nepatrných obměnách, kterými se sice prosadil, ale jsou bez inovací a začínají být lehce ohrané (což většině fanouškům vyhovuje, ale kdo by viděl Andrzeje raděj tvořit něco nového a nemrhat talentem nad omíláním již jednou psaného, nadšený rozhodně nebude). Jediné štěstí, že Geralt se tentokrát obejde bez zahořklosti ze zkaženosti světa a otravného filozofování o údělu a sudbě proměněnce … … Zkrátka Bouřková sezóna. Aneb - „Pověst pokračuje. Příběh nikdy nekončí.“ Toho se právě bojím.... celý text
