Fefin Lišák

Přečtené 50



Nohy z jílu
? - červen 2019
Nohy z jílu 1999, T. Pratchett


Claudius bůh a jeho žena Messalina
? - červen 2019
Claudius bůh a jeho žena Messalina 1972, R. Graves


Závislé vztahy
září 2018 - červen 2019
Závislé vztahy 2011, H. Röhr

Velice zajímavá knížka vhodná k přečtení nejenom osobám se závislou poruchou osobnosti. Mě k přečtení dokopal jeden nepovedený vztah, ve kterém na mně bývalá přítelkyně měla právě mentální závislost. Myslím, že každá láska se do jisté míry snoubí se závislostí a potřebou druhého partnera, jenom málokdo dovede milovat natolik zrale a bez nároků, aby se oprostil od knihou předkládaných struktur a archetypů. Koneckonců mnohé závěry lze aplikovat i na obyčejné mezilidské vztahy. Je to vlastně pořád ta stejná smyčka závislého myšlení, kterou je třeba prohlédnout. Nedostatečná schopnost uspokojovat vlastní potřeby vede k obětavosti a hledání něčeho, čím by se ona díra ucpala. Neschopnost vymezit se vede k opakovanému překračování našich vlastních hranic, člověk uhýbá konfliktům, což se odráží na jeho sebevědomí (nestojím za nic), prohlubování pocitu méněcennosti a závislosti. Pak člověk neukončuje otrávené a škodlivé vztahy, člověk se vnitřně rozkládá ovládám hněvem vůči sobě, pohrdáním a pokořováním, což stává se prostor pro hromadu patologického chování. Kniha se věnuje ovšem řadě dalších a se závislostními vztahy spojených aspektů. Od budování falešného já, strachu z kritiky, identitou s rolí oběti, pocitů viny, různých vztahových manipulací (zejména manipulováním přes výčitky), potlačováním hněvu a emocionální energie, hledání hranice mezi láskou a závislostí, problémům s odpouštěním, narcistickým zneužívám. Ačkoli na podobné psychologické knihy koukám spíše s despektem jako na stokrát přežvýkané nic, tuhle vřele doporučuji.


Lstí a klamem - znepokojivý pohled do nitra Mosadu
? - červen 2019
Lstí a klamem - znepokojivý pohled do nitra Mosadu 1991, V. Ostrovsky

Opravdu těžko hodnotitelná knížka. V prvním sledu je třeba dodat, že nebyla psána z hlediska estetických nebo populárně naučných, jde spíše o obžalobu, svědectví někoho, jehož ideály byly až příliš vzdáleny realitě. Na druhou stranu mi na mysl přichází neodbytná otázka: „A co autor vlastně čekal?“ Ve světě zpravodajských služeb více než jinde platí okřídlené, že když se kácí les, létají třísky. Občas holt někdo nevinný a nezainteresovaný přijde k úrazu jenom proto, že byl nešťastnou dobu na nesprávném místě. Že účel světí prostředky, a že jenom mrtví budou mlčet jako hrob. Že bližší košile než kabát. A že pod svícnem bývá největší tma. Anebo že člověka bude vždycky korumpovat moc. Na rozdíl od jiných čtenářů věřím, že autor neměl potřebu upravovat si realitu, co se důvodů jeho vyhazovu z Mossadu týče. Není záležitostí jenom tajných služeb, že čím se člověk vyškrábe výš, dostává se do víru účelovostí, klientelismů a protekcí.


Já, Claudius
? - červen 2019
Já, Claudius 2000, R. Graves

Čtivé, poetické, historické, zdařile napsané, napínavé a zajímavé. Ano – někde jsou postavy možná až moc démonizovány, někde se autor pouští až moc na úroveň spekulací. Na druhou stranu nutno mu prominout. Nedělá to naschvál. Vždyť samotné prameny nejsou samy postaveny na jistotě a svá tvrzení uvozují řadou frází jako „vypráví se“ nebo „mezi lidmi se říkalo.“ Co na tom, že císař Caligula svého oblíbeného hřebce nejmenoval konzulem, že se pouze proslýchalo, že řekl, že to udělá? Změní to něco v odkazu Caliguli jako marnivého šílenče? Co na tom, že si místy autor ve jménu čtivosti vypomáhá oslími můstky fantazie? Jde o literaturu historickou, nikoli beletristickou. A zas tolik nepřesností v knize není. Skvělý spletenec příběhů z období raného principátu. Četlo se to jedním dechem. Po dlouhé době opět kniha, kterou člověk vzal do ruky a neodložil, dokud nedočetl. P.S. I mně přišel první díl zajímavější jak díl druhý.


Osm smrtelnic posedlých
srpen 2018 (05.-20.)
Osm smrtelnic posedlých 1994, T. Williams

Umění milovat
? - srpen 2018
Umění milovat 1966, E. Fromm


Dny plné usínání
? - srpen 2018
Dny plné usínání 2016, J. Řehák

Nejsem příznivce volného verše. Většinou si říkám: "volný verš, žádný verš." Častokrát ho vnímám jako náhodné slepeniny nesourodých slov, které bych vystihl citátem "Umění, kterému nikdo nerozumí, není umění," které z poezie dělají nepřátelský svět pro pár vyvolených zarostlých intoušů ve vlněném svetru. Ale verše Jakuba Řeháka jsou jiné, popisují svět ryzí ve své nepřikrášlenosti, smyslové vjemy, které v něm vyvolává Praha pod svým pozlátkem, zpustlé nálevny, zaklíněnost ve společenském a ekonomickém soukolí. Do toho Řehákovy verše jsou vkusně rytmicky organizované, dobře se čtou. "Nakonec nás svlečou ryby a budeme patřit letním číšníkům. Nebudeme se už zdravit a vyhneme se rozpačitým pohledům. Co zbylo? Dny, které je třeba vysypat do koše, dny kdy na kůži vyrážejí černé skládky a všechno je na ruby. " Někde jsem četl, že že poetické sbírky jsou tak útlé, protože jdou přímo k jádru věci. Neplatí to vždy, ale u Dnů plných usínání určitě.


Jak to se mnou mluvíš?!
? - červenec 2018
Jak to se mnou mluvíš?! 2012, J. Engl

Upřímně - po přečtení útlé knížky se z Vás nestane komunikační génius, ale možná že si taky uvědomíte, kterak spousta z nás už od mala trpí špatnými komunikačními návyky, které nám připadají normální, ale hází nám klacky pod nohy. Partnerská komunikace pak díky neschopnosti mluvit přímo a vést konstruktivní hádky (nebo spíše konstruktivní výměny názorů bez sebeobviňování) je plná nejrůznějších argumentačních faulů, díky kterým pocity maskujeme za urážky, obvinění nebo nevyslovená přání, na které začne podobně reagovat protistrana, a pak ruku v ruce z počáteční otevřenosti děláme zablokovanou a zraňující záležitost. Knížka obsahuje vtipně popsané případy denní komunikace mezi partnery a tipy na zlepšení komunikace a její oživení. Čtení to není složité, pravidla pro úspěšnou komunikaci jsou jednoduchá a v souhrnu zahrnují klasické naslouchání, ptaní se, udržování pohledu, soustředění se a pochvalu za sdílení informací s námi. Suma sumárum - nic víc, nic míň. Co mě hodně zaujalo, že knížka upozorňuje nejenom na vadné komunikační techniky, které bychom měli zvládnout jako vypravěči, ale klade důraz, abychom se na rozhovoru ze strany posluchače podíleli zrovna tak stejně pomocí tzv. aktivního naslouchání. Tedy abychom druhého sami s nadhledem vyslechli, co se nám vypravěč pokouší říct, byli mu nápomocní vyjádřit emoce, které se většinou neuměle snaží vyjádřit slovy, a neuráželi se, nereagovali přehnaně a nechytali ho za slovíčka. Doporučuji všem co chtějí zlepšit komunikaci mezi partnery. Myslím, že vás vhodně uvede do tématu. Mě samotnému dala hodně podnětů k přemýšlení a pár odpovědí na otázku, jak se může stát, že ačkoli dva lidé se upřímně snaží jeden druhému vyhovět a mít harmonické partnerství, tak že si vlastně nerozumí a de facto se odcizují.


Byla jsem otrokyní v satanské sektě
? - leden 2017
Byla jsem otrokyní v satanské sektě 2009, U. Fröhling

Kniha – originálním a trefnějším názvem „Otče náš, jenž jsi v pekle“ – není literárním počinem. Jenže ani nemá být. Pro leckoho přehnaně mísí beletristicko/populárně naučné pasáže, dějová linie místy zmateně poskakuje a je veskrze dost chaotická (ale to asi proto, že chaos je podstatou poruchy mnohočetné osobnosti) … nicméně ani zmatečnost zajímavé psychické poruchy hlavní hrdinky a její hrůzný životní příběh (včetně nechutných a naturalistických pasáží) neupírají knize na čtivosti. Jde vlastně o záslužné zpopularizování disociální poruchy identity a upozornění na masivní zneužívání dětí (rituální násilí a satanismus je jenom okrajovou záležitostí). Beletristicko/populárně naučný jazyk není na škodu, má-li kniha sloužit masám. Hodně lidí se tady pozastavuje, že si nikdo nikoho nevšiml. Víte, ono jde o to, že si nechcete nevšimnout. Ne nadarmo platí, že nejvíce zneužívání a domácího násilí se děje za zavřenými dveřmi domácnosti. Dodnes.


Pět jazyků lásky
? - leden 2017
Pět jazyků lásky 2002, G. Chapman

Samotný koncept autora jako takový – upozornit na různé způsoby, jak druhým vyjadřujeme „mám tě rád“ - považuji za (bez nadsázky a ironie) téměř geniální, avšak čtivost knihy byla z mého pohledu silně narušena jakýmisi zbytečně rozvlekle nudnými příběhy z praxe, na nichž autor demonstroval úspěšnost své teorie, že lidé mluví různými jazyky a jsou často zmateni, když jim druhý nerozumí a jejich gesta lásky nejsou doceněna, anebo když jsou sami k jazykům partnera hluší a mají pocit, že je druhý nemá rád. Některé modelové příklady jsou na zabití, jiné šustí papírem, trochu mi připomínali rubriku "Láska, sex a trápení" z Bravíčka. Tato značně nezáživná součást knihy způsobila, že jsem se téměř od jejího počátku musela ke čtení nutit a textem se doslova "prokousávat"...čili ano, přečíst, ale obrnit se notnou dávkou trpělivosti! Myšlenka by šla značně zhustit, nicméně rozumím … v takovém případě by stěží oslovila masy. A knížky se píší, aby se prodávaly. Nicméně když se tou kauzaustikou prokoušete a porozumíte potřebě rozumět a otevírat se jazykům lásky cizím, více jima promlouvat a nebýt jim hluchý a hlavně přemýšlet, odkud se ve vztahu berou ona drobná zklamání, kterými si člověk staví okolo srdce hráz, a snahu se naučit jim předcházet, neprohloupíte. Ačkoli je ta knížka psaná dost rozvlekle, autor ne vždy správně a výstižně pojmenuje, co má na mysli, chybí tomu hlubší generalizaci a někdy se v tom plácá jako lachtan v brouzdališti, tak stojí za přečtení. P.S. Myslím jenom, že v knize chybí myšlenka, že jazyk lásky, kterým člověk primárně promlouvá, není ten, kterým primárně naslouchá.


Bezpečná zóna Goražde
? - prosinec 2015
Bezpečná zóna Goražde 2007, J. Sacco


Sarajevský cellista
? - prosinec 2015
Sarajevský cellista 2009, S. Galloway

Knihu tvoří krátké a rovnoměrně zastoupené příběhy tří sarajevských obyvatel, tři nedlouhé kapitoly několika dní, během nichž probíhají pouliční cellistovy produkce. Vyprávění je to velice sugestivní a čtivé, přibližuje čtenáři atmosféru mrzačeného města, protloukání se dny, vzdorování osudu a trpké polykání každodenních příkoří (ať jde o dávky humanitární pomoci handlované na černém trhu, výpravy pro vodu, všudypřítomné bombardování, odstřelování, úporná setrvačnost konfliktu až po ztrátu majetků, přátel, příbuzný ba i vzpomínek na dobu, kdy život býval jiný). Jako vzdor pak zkouší činny či alespoň vzpomínkami zachovat město, TO město, multietnickou a multikulturní metropoli Bosny a jejího nezaměnitelného ducha (viz komix Šíbr od Joe Sacca a trochu i Bezpečná zóna Goražde), město tří náboženství a dvou písem, uchovat alespoň ždibec předválečné atmosféry, či dokonce odolat instinktivnímu a mstivému bratrovražednému vraždění mezi Bosňáky a Chorvaty a Srby, udržet konflikt coby střet obyvatel Sarajeva a „mužů z hor“ a neeskalovat rozvířené spirály nenávisti ještě víc. A jsou to právě cellistovi produkce, které vyčerpaným lidem oprašují vzpomínku a naději na život, který snad opět bude jiný. Četl jsem jedním dechem.


Habibi
? - září 2015
Habibi 2012, C. Thompson


Zrzavý Orm
květen 2014 - únor 2015
Zrzavý Orm 1985, F. G. Bengtsson


Malí bohové
? - únor 2015
Malí bohové 1997, T. Pratchett


Josefina Mutzenbacherová: Mých 365 milenců
? - leden 2015
Josefina Mutzenbacherová: Mých 365 milenců 2012, neznámý


Bouřková sezóna
? - listopad 2014
Bouřková sezóna 2014, A. Sapkowski

Namísto fantazy románu z třicetileté války Andrzej vsadil na osvědčenou kartu Geraltova osudu … a tak je tady Bouřková sezóna. Aneb nový příběh a staronoví lidé ve starých kulisách zaklínačského světa. Světa mocných vládců a vlivných mágů, intrik a protichůdných zájmů, z kterých starý známý Geralt zkouší vybruslit - jak jinak než - cestou neutrality. Protentokrát bez svých zaklínačských čepelí. Příběh je pěkný a čtivý - narozdíl od románu nikoli tolik spletitý a vcelku přímočarý. Když se navrch přidají frivolní čarodějky, obšoust Marigold a všechny staré dobré prvky, které věrnému čtenáři připomenou původní knížky, nevidím důvod, proč fanoušek nezaplesá a nepustí slzu. I když … … mě osobně mrzí, že kniha ničím nepřekvapí. Je plná stále stejných schémat. Sapkowski nám předkládá stále stejné motivy, jednou čtené, v nepatrných obměnách, kterými se sice prosadil, ale jsou bez inovací a začínají být lehce ohrané (což většině fanouškům vyhovuje, ale kdo by viděl Andrzeje raděj tvořit něco nového a nemrhat talentem nad omíláním již jednou psaného, nadšený rozhodně nebude). Jediné štěstí, že Geralt se tentokrát obejde bez zahořklosti ze zkaženosti světa a otravného filozofování o údělu a sudbě proměněnce … … Zkrátka Bouřková sezóna. Aneb - „Pověst pokračuje. Příběh nikdy nekončí.“ Toho se právě bojím.


Devět princů Amberu
? - červen 2014
Devět princů Amberu 2006, R. Zelazny


Snové novely
duben - červen 2014
Snové novely 1992, A. Schnitzler


Hry na bolest
květen 2014 (25.-27.)
Hry na bolest 2007, P. Neomillnerová


Povolání domina
květen 2014 (16.-25.)
Povolání domina 1998, L. Blažejová (pseudonym)

Knihu tvoří pestrá plejáda BDSM erotických povídek. Jde o průřez nejrůznějšími úchylkami. Vcelku jednoduše a stroze naservírovaný. Vzhledem k psychologickému vzdělání autorky snad až příliš stroze. Chápu, že v době vydání (rok 1998, tzn. době hluboko předinternetové) představoval titul docela slušné haló. Teremová svým veřejným coming-outem vůkol sebe vytvořila auru průkopnice BDSM. Knihou neosvícené veřejnosti prezentovala danou problematiku co nejbarvitěji. Dodnes hodně lidí z komunity vzpomíná na knihu jako prostředek, který čítávali se zatajeným dechem a který jim pomohl proniknout do tajů a rozmanitostí sexuálních aberací. S odstupem sedmnácti let – v současné www době – je kniha dávno mrtvá. Stačí párkrát kliknout a máte všechno naservírované včetně zvukového a obrazového materiálu. Nečekejte hlubší psychologický rozbor klientů, smyslné a hravé praktiky, zajímavý sloh .. spíše set průměrně podaných pornopovídek S/M tématiky. Pravda. Některé jsou vcelku vtipné. Nicméně u člověka, který o těhle úchlykách minimálně jednou někde slyšel, převládá literární bída a zklamání.


Klíč k pásu cudnosti
? - květen 2014
Klíč k pásu cudnosti 2012, L. Teremová

Ukamenujte mě, ale ta ženská neumí psát. A už se - ve svém věku - ani nenaučí. Zastávám názor, že sloh a způsob psaní člověka prozrazuje, jaký člověk doopravdy je. Jaké má myšlení, nadhled, smysl pro humor. Z textů Teremové nabývám čím dál hlubší dojem, kterak je paní spisovatelka povrchní a hloupý člověk bez smyslu pro pestrost vnitřního duchovna, aby jej dokázala uspokojivě pojmout a vykrestli. Celý její sloh je zmatený, krátký .. rádoby úderný a tvrdý (poskládat všechny ony rozodstavcované holé věty v souvislý text, zkrátíme rozsah na polovinu). Postavy Teremové (tím hůř jako psycholožky) postrádají – opět - jakoukoli hlubší oduševnělost, vnitřní pochody a psychično. Namísto toho je opět všechno polopatické, až to bolí. Erotické scény jsou jak z laciné pornopovídky – navrch s ohranými (a nejednou autorkou předloženými) motivy. Kterákoli internetová biografická zkušenost k tématu „můj život s cudností“ uspokojí čtenáře (troufám napsat po všech stránkách) spíš. Kniha je literární brak. Jediné plus dostává za neotřelé téma. A že se držela rozsahem při zemi. I tak toho bylo přespříliš.


Venuše v kožichu
? - květen 2014
Venuše v kožichu 2009, L. von Sacher-Masoch


Strach z lásky, sexu a samoty
duben 2014 (08.-12.)
Strach z lásky, sexu a samoty 2003, L. Teremová

Vystudovaná psycholožka, profesionální domina a poradkyně pro osoby s patologickou sexualitou dohromady si svým „průkopnictvím“ a šířením osvěty o BDSM vybudovala renomé ještě hluboko v době předinternetové. Tahle kniha se trochu vymyká plejádě knížek jinačích. Jak žánrově. Tak tématicky. Nejde o román popisující těžkosti jedinců potýkajících s vlastní sexuální aberací, jako spíše psychologickou poradnu o partnerských vztazích a příčinách nezdarů, které je provází. Nebudeme si nalhávat, že kniha není tak trochu tématickým dinosaurem, který v dnešní WWW době příliš neuhrane. V jistém ohledu hodně připomíná časopisecké rubriky „Láska, sex a trápení“, jinde vcelku nevkusně kopíruje knihu Erica Berneho o modelech partnerských soužití a rolích, které lidé zaujímají. Častokrát se opírá o modely „autorčiných klientů“, které trošku empatičtější člověk – pro něhož sociální inteligence není jenom pojmem ze slovníku cizích slov – prohlédne během okamžiku. Nicméně i tak lze vysledovat poselství vinoucí se mozaikou životních příběhů jako červená nit. Jsme vlastně herci, kteří hrají své role. Profesní, sousedské, rodinné .. a zejména vztahové. Které sice můžeme nějaký čas vydržet hrát, ale nikdo nesnese nosit jednu masku věčně. Jak se časem ukazuje, tak si mysl najde cestu k tomu, čím člověk doopravdy je. A nesourodost, která pramení mezi vlastními ideály a sny, očekáváním druhého a vlastními tajnými tužbami pak generuje partnerské trable a rozruchy, které jsou alfou a omegou obživy manželských poraden. Stejně jako neschopnost konstruktivní diskuze, neochota být druhému otevřený (a rovněž neschopnost být tím, ke kterému si člověk může otevřenost dovolit) zasévá pouze semeno přetvářky, která člověka nebaví a vnitřně ničí, protože pak utíká ven. Zrazuje. Podvádí. Svoje nitro, touhy a nadšení pro určitý život nepotlačíte a vždy se vynoří. Samotný BDSM prvek blíže zkoumán není, představuje tady pouze demonstrativní záležitost. Umění partnerských vztahů není něco vzdát a rezignovat. Ani vytrvale prahnout po dokonalém partneru, se kterým budeme tvořit ideální pár (ačkoli hluboké partnerství dvakrát nenavážete s psychicky nevyzrálým člověkem. V tomhle ohledu autorka dost odsuzuje jedináčky). Jak něčeho takového chceme dosáhnout, když sami nejsme vůbec ideální? Na druhou stranu člověk nemůže ke vztahům přistupovat striktně racionalisticky. Určitá míra idealizace je pro pevný svazek nezbytná. Ano. Vždycky jde o tu podobnou vlnu a vzájemnou chuť spolu něco tvořit a dělat. Podepřenou tolerancí a pochopením. A o vzájemnou nutnosti si vztahu vážit a neustrnout v něm. Je to zkrátka věčný boj, který vyžaduje neustálou péči, snahu a nadhled Snad Vás knížka na správnou cestu navede. Pro mě to žádné velké terno nebylo.


Rudá země
březen - duben 2014
Rudá země 2013, J. Abercrombie

Většina autorů zraje jako víno. U Abercrombieho člověk přemýšlí, kdy nás konečně přestane překvapovat. Kdy konečně skončí to křížové tažení proti fantasy klišé, stereotypním charakterům a předvídatelným zápletkám, kdy konečně prokouknete ten syrový styl psaní, smysl pro dialogy a vůbec umění mistrně uchopit jak marné tak velkolepé okamžiky příběhu. Tenhle Brit debutoval trilogií První zákon, která nápadně připomínala jakýsi obrácený motiv Tolkienova přeslavného Pána prstenu z pohledu „Denethora“, kde postava všespasícího mága působila jaksi šarlatánsky a celé „záchranné společenství“ bylo jak pěst na oko. Následoval románem Hrdinové, kde přes jednu bezvýznamnou potyčku – proměnivší se v krvavá jatka, kde iluze o vznešenosti a rytířskosti válečníků a lidské morálce končí v mlýnku na maso – snad nejlépe zvládnul schopnost překvapit čtenáře, vyhrát si s příběhem, slohem a stylistikou. V románu Nejlépe chutná za studena předvedl motiv pomsty, která se cyklí jako pověstný Uroboros. A tak přichází Rudá země. Ačkoli je na Abercrombieho svět prostředí vcelku nevšední, jde vpodstatě o klasickou westernovku. Akorát namísto pistolníků tady pobíhají hanební ničemové s palcáty a samostříly, indiány vytlačili stejně trhlí ušiřezající Duchové, ale jináč jde o divoký Klondyke hadr, kde o klasické kovbojkovské motivy není nouze (ne nadarmo je kniha částečně věnována Clintu Eastwoodovi). Opět musím uznat, že Joe umí vytvořit uvěřitelné a přece originální charaktery (nad bezužitečným právníkem Templem coby honákem stáda se zákonitě nasměje každá kancelářská krysa). Bohužel nevím, jak uchopit fakt, že řadu postav bude čtenář znát z předchozích knih. Ano. Některé prochází zajímavým vývojem, jsou starší a jinačí, jiné se drží ve svých mantinelech a propojují Rudou zemi s ostatními knihami, ale i tak mám pocit, že se autor trochu vykrádá a ne každý to ocení (a neznalý čtenář asi ani nepochopí). Nicméně věřím, že věrní fanoušci budou spokojení. Kniha se čte dobře, je prosycena starými dobrými prvky, kterými se Abercrombie prosadil (pravdou je, že tenhle recept je už u Joa trochu ohraný, ale komu vyhovuje, bude spokojený), má rozmáchlejší děj než Hrdinové a na rozdíl od Prvního zákona se drží hodně při zemi a nepouští se do obr epiky. Většinou čím víc někoho poznávám, tím víc autora předvídám a přestává mne bavit. Tohleto ale vůbec nezklamalo.


Ve službách Svatoplukových
březen 2014 (17.-22.)
Ve službách Svatoplukových 2008, J. Bauer

V dobách, kdy pohanští bůžkové soupeřili s křesťanským Bohem, kdy lidé drželi v paměti knížete Sáma a Velkomoravská říše nebyla jenom snem pár zarytých nacionalistů východní části soudobé republiky, objevuje se v rozháraných knížecích Čechách plavovlasy Arnold Schwarzenegger raného středověku, Herkules, který střílí vlky lukem na půl metra a jediné kalhotky nenechá suché, vikingský otrok, který si shodou okolností vybojuje - v dosud ještě průstupné raně feudální společosti - uznání a knížecí stolec navrch. Do oné doby umisťuje Jan Bauer svůj "historický" "román" (obě slova si zaslouží dát do uvozovek), jakousi českou parafrázy na ruské varjagy a založení dynastie rurikovců (aneb schopní vikingové se prosadí na úkor domácího obyvatelstva a vytvoří vládnoucí dynastii). Nápad zajímavý, nicméně po literární stránce jde o brak bez vyhraněného žánru (nějak to osciluje mezi beletetrií a učebnicí dějepisu), jehož jediným plus je zajímavý nápad a neotřelé prostředí a málo známá historická epocha. Číst doporučuji nanejvejš pro pobavení ...


Skleněný zvěřinec
? - březen 2014
Skleněný zvěřinec 1980, T. Williams

Hry Tennesseeho Williamse rády předvádí situace, ve kterých jsou emoce naskládané tak nahusto, až máte husí kůži na zádech. Skleněný zvěřinec je zrovna takový. Mezi čtyřmi stěnami se odehraje drama s beznadějně neprůstřelnou atmosférou. Diváku/čtenáři je naservírovaná zacyklená ponorka tří výrazně odlišných lidí, kteří se se světem smiřují po svém. Stěžejní postavou (Michal Isteník z BuranTeátru byl naprosto nepřekotelný) je tady Tom Wingfield, samoživitel torza rodiny, mládenec se vzletnými sny umělce a dobrodruha svázaný závazky vůči rodině (převážně vůči starší, zamlklé a infantilní sestře Lauře utápící čas ve své sbírce skleněných úlomků, kterou bratrsky velmi miluje). Ten o to spíš trpí, čím víc do něho energetická matka projektuje vlastnosti nespolehlivého a opilého manžela, své nenaplněné sny a životní zklamání. Paradoxní a zablokovaná situace (na obzoru žádná změna) se ventiluje ve vyhrocených hádkách o peníze a maličkosti lidského soužití. Jsou živnou půdou pro sarkasmus, který diváka pobaví a hře dodají punc "hořké komedie." Neschopnost spolu konstruktivně mluvit generuje vyhrocené hádky (hlavně kvůli penězům a domněnkám matky, že její syn je neschopný a líný), emoce gradují tím spíš, že na obzoru není žádná změna. A bezvýchodná životní situace je pak živnou půdou pro sny, které o to více narůstají, čím je člověk zoufalejší ... ... tohle nemůže dopadnout dobře.


Čaroprávnost
únor - březen 2014
Čaroprávnost 1994, T. Pratchett

Moje první - knižní - seznámení s Pratchettem. Ostuda, že v takém pokročilém věku. Navzdory, že jsem - díky předchozím divadelním zkušenostem - dopředu očekával bláznivě hravý humor a absurdně groteskní svět, Pratchettův originální styl mě během prvních stránek o to víc získal a překvapil. Malá Esk a její nedotčená dětská duše mi hodně připomínala Sapkowského Ciri z Krve elfů. Svět a vůbec celá zápletka je taková pohádkově něžná, odpočinková a přitom satiricky vtipná zároveň. Hezky se četla. Nezamrzela. Neotrávila.


Dlouhý pochod
? - březen 2014
Dlouhý pochod 2012, R. Bachman (pseudonym)

Diktátorská Amerika 20. století. Pro oživení mas pořádá kápo el „Major“ reality show na život a smrt. Pochoduj nebo zemřeš. Bezesporu zajímavý nápad, který předjímá napínavý a poutavý příběh. Nicméně .. trochu to drhne na zpracování. Začátek se rozjíždí slibně. Ale prostřední pasáž byla slabá. Jakoby jí došla šťáva. Namísto neustálých úvah a tlachů šestnáctiletých mládenečků, kterak se z nerozvážnosti vrhli vstříc jisté záhubě (Proboha proč? Dle Kinga ponejvíc z zvrácené fascinace smrtí) jsem očekával hlubčí psychologické pochody. Širší pozadí. ("Matka mě nechtěla pustit", "Na nátlak rodičů jsem tady" "Pohrozily, že jestli nepůjdu, zatknout všechny moje blízké"). Více panikaření. Zoufalství. Marnosti, kterou by přenesl na čtenáře. Mrzí mne, že autor víc nerozvinul vnitřní hlasy postav. Třebaže je používá, jsou leckde trochu jalové. S tím se kniha vyrovnává až v poslední třetině, kdy nabývá zpět ztracený spád a napětí. Naneštěstí možná až příliš rychle. Závěr vyvrcholil jak nějak náhle a doslova na pár stránkách. Asi jsem očekával, že téma bude líp literárně zvládnuté.


Velký král Přemysl Otakar I.
únor 2014 (16.-20.)
Velký král Přemysl Otakar I. 2011, V. Vondruška

Přemyslovská epopej. Aneb mnoho povyku pro nic. Pár vysvětlivek k častým klišé v komentářích: --------------------------------------------------------- „kniha je poučná, co se týče dějepisných faktů“ === Vondruška hodlal psát historický román a namísto toho detailně převyprávěl učebnici dějepisu. Jestli se někdo touží poučit o české historii, ať sáhne po Velkých dějinách zemí Koruny české popř. po Toulkách českou historií. Se stylistikou a slohem - aspekty, které dělají román románem - se Vondruška vůbec nevymazlil a dost je odbyl. „výborně se čte“ === Kniha je psána jednoduchým a nesložitým slohem. Rozhovory jsou polopatické a nezajímavé. Jdou rychle k věci a autor si s nima nevyhrál. Vůbec až často suplují vysvětlivky „kdo, jak a proč konal v politice, jak konal“ a ta nepřirozenost je ještě patrnější ze slovníku postav. Ve Vondruškově románu člověk 12. století běžně používá výrazy jako informovat, eliminovat, definovat apod. Ty technické výrazy neuvěřitelně kazí atmosféru. Zvlášť když existují jemnější dobové tvary (vykastrovat – vykleštit; měsíční cyklus – měsíčky). „podané poutavou a čtivou formou“ === Kdejaký historický šproch a termín je několikrát převysvětlován (co kdyby čtenář náhodou zanedbával či pozapomněl středoškolskou výuku dějepisu a společenskovědního základu?). Středověké pozadí mne neuspokojilo. Leckde nekorektnosti bodaly do očí (např. používání moderní desítkové soustavy namísto tehdejší obvyklé šedesátkové, tj. počítání na kopy), které by autor jako historik měl znát (a snad i zná, akorát je nezahrnoval do knihy, aby text zbytečně nekomplikoval mainstremovému čtenáři). „čekala jsem trochu víc soukromí a rodinného života panovníka“ === Ano. Čeká nás samá politika. Politika. Politika. Samé velké dějiny. Přitom např. středověká každodennost či psychologické motivace a pohnutky postav (pokud opět nejde o politiku) jsou neuvěřitelně odflákané. Vnitřní psychologie až kýčovitě přímočará. Místy mě postavy ani nepřesvědčil, že se chovají, jak se chovají, protože se tak chovat chtějí. A nikoli protože si zapískala historická nutnost. „je potřeba si uvědomit, že nečtete červenou knihovnu“ === Přemyslovy lásky a milostné scény jsou trapnější jak z harlekýnek pro náctileté školačky („otrkaná panna v zástěnku jakés hostiny si rukou stírá ze stehen krev, leží na podlaze, pláče štěstím“ – Da fu?). Jsou patetické až to bolí. Vůbec celé vnitřní prožívání postav je dost slabé. --------------------------------------------------------- Jako člověku, co se o historii zajímá a historické romány miluje (a má jich dost načtených), byl pro mě Vondruška těžkým zklamáním. Autor kratochvilných historických detektivek na dobrou noc se chtěl blýsknout něčím fenomenálním. Namísto toho předvedl tuctovku pro široké masy čtenářů, kde se utápí v historických detailech a zcela zanedbává stylistické hodnoty. Na jednu stranu rozumím, že autor chtěl hodně pojmout, vysvětlit a nastínit a přivést tohle období široké veřejnosti, ale když srovnám Vondrušku s Vaňkovou nebo Daňkem, je Epopej těžkej podprůměr, kterej – co nedohnal na kvalitě – přehání na kvantitě. Ostatně co čekat. Je pravdou odvěkou, že masově populární čtivo bývá zpravidla brak. Pokračování číst nehodlám.


Nepřemožitelný
prosinec 2013 - únor 2014
Nepřemožitelný 2004, P. Englund

Knihy pojetím navazuje na předchozí Eglundův opus Nepokojná léta. Začíná nástupem Karla X. Gustava na švédský trůn, pokračuje jeho vládou - respektive výboji na kontinentu i severu mezi léty 1655 – 1660. Ačkoli první severská válka není tématicky zajímavá jako válka třicetiletá (a našeho národního cítění se také tolik nedotýká), myslím, že autor překonal sám sebe. Nejen co se délky týče. Opět je nám předvedena pozoruhodná mozaika mikrohistorie, sociálních, hospodářských a kulturních dějin čtivě interpretovaná s ohledem na celý komplex politických dějin a mezinárodních vztahů. Tentokrát o něco vypilovanějším způsobem. Plynulosti vyprávění pomáhá, že se autor odvrací od snahy převyprávět dějiny očima „malého člověka“ (Erika Johanssona Dahlbergha jako v předchozím díle – ačkoli ten se v knize také objevuje, není ústřední postavou, což je jenom dobře) a soustředí se na energickou postavu samotného krále. Faktografická vsuvka - kdo četl Nepokojná léta, ocení a jistě postřehne, jak třicetiletá válka ovlivnila společnost a přímo se dotkla dalšího velkého konfliktu na severu. Ať už v taktice, organizaci, morálce .... hezky to koresponduje s dějinným vývojem. Knihu vřele doporučuji všem, kterým se líbil předchozí díl. Popř. těm, kteří četli Sienkiewiczovu Potopu a chtějí se na celý děj podívat ze střízlivější strany. Rozhodně neprohloupíte.


Nejlépe chutná za studena
? - leden 2014
Nejlépe chutná za studena 2010, J. Abercrombie

Musím přiznat, že mezi trilogií a Hrdinami působí tahle kniha i na mně poněkud zvláštněji (tady dávám za pravdu ostatním komentátorům). Na druhou stranu je vše vkusně zabaleno do drsného – ale zároveň vtipného hávu, kterému čtivost rozhodně neschází. Což ostatně u Abercrombieho není nic zvláštního. Pokud sáhnete po knize, pamatujte, že nejde ani tak o příběh jako takoví a jeho vyústění, ale spíše o tu cestu, kterou hrdinové (a jakým způsobem) musí urazit. Co se nedá Joeovi upřít, že umí psát. Sloh je velice pádný a trefný, rychle plyne a odsýpá a dialogy jsou vedeny s neuvěřitelným citem. Děj nikde nedrhne a nikde na čtenáře nečeká úskok a série kotrmelců od autora, který neví coby. Navrch má Joe neuvěřitelný talent vykreslit originální, zajímavé a hlavně uvěřitelné charaktery, které vyniknout o to spíš, že Abercrombie vypráví příběh z pohledu každého z nich. Že každému vidíme takříkajíc do hlavy, známe jejich pohnutky, motivace, touhy a tajemství. Na postavách zkrátka jeho příběhy stojí. Mě osobně bavila hodně Jitřenka a její ustavičný apetiti, která mi připomínala osobu, co jsem míval hodně rád (ačkoli to zrovna není dvakrát hodný příklad), ale i ostatní jsou dobré. Dobrák, užvaněný Cosca, Třesavec, Morvee. Opět zapomeňte na hrdinské činny a patetické pohnutky a počítejme spíš s vypočítavostí, zradou, sobectvím a podlostí. Ale to je vůbec další kouzelný prvek Abercrombieho příběhů. Když jsou hlavní postavy vrazi, zrádci, opilci a užvanění náfukové, přes jejichž touhy, sny a strachy se do nich čtenář snadno promítne. Na druhou stranu svět, kde každý ochcává každého (u Abercrombieho nic nového) a každý akorát peče nějaký podraz, sice hezky umocňuje napětí a nenechá na chvíli příběh plynout čtenářem předpokládaným směrem, dokonce je i vtipný, nicméně zejména ke konci mě přišel krapet „přes“ ... ačkoli ona paralera s Bennou a motivu zacyklené pomsty byla taková hořce sarkastická, správňácká.


Nepokojná léta
? - listopad 2013
Nepokojná léta 2000, P. Englund

Kniha je svým způsobem úchvatná. Nejde o těžkopádné vylíčení strategií, kabinetních politik a dynastických bojů, které nám ulpěly v paměti ze středoškolského dějepisu. Ne. Rozhodně to není těžkopádné. Velice živým a originálním způsobem je nastíněna švédská účast v třicetileté válce. A přes ní veskrze celý evropský konflikt společně s místními a dobovými zvyky, mravy a reáliemi (od cestování, porodů, lékařství, výchovy dětí a dalšího). Správně. Nejde o válku. Kniha je pestrou mozaiku, v které je každodennost s výjimečností stavena na roveň. Celá epocha pod Englundovýma rukama ožívá ve svém lesku a bídě. Zablácená, krvavá a nelítostná klopýtá historií a jako kafemlejnek semílá čtenářova mlhavá tušení, předsudky a domněnky. Nablýskané armády mění se na otrhané a vyhladovělé shluky band, jež bezostyšně rabují a znásilňují bez rozdílu. Jak nepřátelský týl tak vlastní zázemí. Než většinu z nich neschvátí - nikoli kulky a nepřátelské rapíry - nýbrž epidemie a hlad. Strategie tehdejší doby ukazuje se být velkou hrou „molekuly, molekuly hejbejte se z místa na místo“ s tisíci hladovými krky. Libozvučná jména bitev jako Lützen či Jankov stávají se krvavé potyčky, jimž by se nejraději většina tehdejších účastníků vyhnula a ve kterých zvítězil ten, kdo odtáhl poslední. Naprosto šílená doba bez řádu a jistoty (byť holého života) kontrastuje s ostrou svázaností a přepjatou morálkou tehdejších zvyklostí, kdy např. během jednání o míru většinu delegátů vzrušují spíš procedurální otázky, kdo kde bude sedět, kdo se bude komu klanět, kdo koho jak oslovovat a v jakém pořadí se bude opouštět místnosti. Tahle kniha nejde popisovat. Ta se musí číst. Pokud máte rádi historii sáhněte po Engludovi. Neprohloupíte. Čte se to samo.


Král utíká z boje
? - říjen 2013
Král utíká z boje 2002, O. Daněk

Nevím, co se stalo. Jak jsem Daňkovi propadl a neuvěřitelně ho vychválil (viz mé předchozí komentáře), tady jsem zklamaně listoval stránkami a nevěděl. Ne. Napsané je to stylisticky dobře. Ale snad je na vinně absence nějakého vzrušujícího pojítka (jako zavraždění Václava III. či bitva na Moravském poli, o které se točily předchozí dva tituly), že mám z knihy pocit marnosti. Koneckonců - už v minulém komentáři (Král bez přilby) stěžoval jsem si na liknavost "opilých rozhovorů" vycpávající knihu. Zkrátka jsem měl pocit, že čtené jsem již jednou četl v lepším podáním. Přečíst knihu jako prvou (a nikoli poslední), snad bych rozváděl, kterak se Daněk hezky vyvinul a rozepsal. Kniha nebyla špatná. Daňkovská. Ale máte-li chuť "na blind" si autora oťukat, sáhněte nejdřív po jiné z knih trilogie.


Poslední argument králů
? - říjen 2013
Poslední argument králů 2009, J. Abercrombie

Tak. A máme tady třetí díl. Třetí komentář. Třetí aspekt nazírání. Vyvrcholení po předchozím vcelku opatrném (a někým za vláčnost kritizovaném) přešlapování a očekávání prolétlo knihou jako velká voda. Nenechalo kámen na kameni. Všechny ozubená kolečka dějových linek do sebe zapadla jako čelisti Gloktova úsměvu. Velice působi věAbercrombie završil vyprávění. Všechno, co jsme mysleli bylo špatně. I ti největší muži příběhu (natož čtenář) byli pouhými pěšci na šachovnici pánů větších. A to všechno aniž ztratil něco ze svého pisatelského umu. Stále stejně (snad i o krapet víc) cyničtější, napínavější, směšnější. I postavy se neomrzeli. Závěrečné rozuzlení "padni komu padni" a spravedlivě nespravedlivý konec (jak pro koho. Ostatně, jak poznamenal v závěru Glotka - Život koneckonců není spravedlivý), na které navazují z poněkud jiného pohledu Hrdinové ve mně nechal veceli příjemný pocit z přečtení.


Až budou viset
? - srpen 2013
Až budou viset 2009, J. Abercrombie

Slibné pokračování Abercrombieho trilogie. Po uvozujícím prvém dílu pokračuje v načatém ději, zachovává svěží jazyk a osobitý cynicky svéhlavý humor a návazně tvaruje příběh (mnou již komentováno u předchozího dílu). Poněkud nudnější (dle vkusu) putování Bayezovy grupy bylo vykoupeno rozvitím postay uprchlé otrokyně Fero, jejíž prchlivost a zapšklost mě zcela chytla. Linie s Gloktou má slibně stupňovitou tendenci, neomrzela se, naopak jsem se na jeho dějové linie vždy těšil. Též mě nadchlo (jako člověka, který nemá rád příliš přemachrované postavy) pojetí magie Abercrombieho světa, vzácné vymoženosti pár přestárlých vyžilých mágů– á la pravý opak přehnaných všehoschopných černokněžníků Sapkowského. Svým způsobem mě druhý díl slibně motivoval trilogii dorazit. Nenudil mě. Dostal jsem, co jsem očekával. Dějové shrnutí schovám si pro závěrečný díl.


Král bez přílby
? - srpen 2013
Král bez přílby 2008, O. Daněk

Další Daňkův skvost. Knížka se čte jako víno, styl je hravý, pěkný, zvučný - vůbec takový, jak jsem ho popsal v jeho Vraždě v Olomouci. Narozdíl od krátkého údobí pár dní bere si na paškál dobu panování Václava II., krále přespříliš bázlivé povahy, který se zasloužil o český středověký stát snad jen jako Karel IV. a historií zůstává dost přehlížen. Musím uznat, že zejména poutavá je první polovina shrnující okolnosti a důslekdy bitvy na Moravském poli, od smrti Záviše Falkštejna po závěrečné střetnutí Václava s Habsburkem kniha překonává šestnáct let vlády pomocí tzv. opileckých hovorů (jinými slovy třetí čtvtina krapet vázne), ale přec jde o zajímavou fresku o to zajímavější osobnosti ...


Sama čepel
? - srpen 2013
Sama čepel 2008, J. Abercrombie

První kniha vskutku oblíbené ságy. Zejména pro svěží živý styl, cynicky satirický humor. Vnitřní monolog a myšlenkové pochody postav neuvěřitelně oživují a rozesmávají suchopárné dialogy o politice a jiných těžkopádných informací přibližující tamní svět, které by stokrát nudili kdekoho. Úžasný byl popis jedné scény až v pěti verzích, kontinuálně na sebe navazujících a sebe přerušujících, jak ji vnímají jednotliví různorodí aktéři (pro větší úspěch dokonale kulturně odlišní) ... postavy mi nepřišly jalové, natož jejich myšlenkové pochody, některé byly naopak skvělé (Glokta). Snad jenom svět není příliš originální (jak někdo vyčítá), vážně z něho lze číst zřetelně inspirativní stereotypy světa našeho. Na druhou stranu, proč ne ... Komentář zaměřuji přivážně na literální styl, dějový obsah bych rád ohodnotil po přečtení celé trilogie.


Hrdinové
? - červenec 2013
Hrdinové 2011, J. Abercrombie

Hrdinové, Hrdinové .... aneb příběh jakés obyčejné potyčky, která je pomocí několika hlavních hrdinů naservírována ze všech možných stran, úhlů a perspektiv od jejího počátku do samého konce (svým způsobem jde o jedinečný experiment, s jakým jsem se takhle ještě nesetkal) Fakticky jde o jakés volné vyvrcholení celé trilogie, nicméně příběh je čitelný bez znalostí předchozích reáliích. Počet postav mi nepřišelnadnesený. Těch hlavních tak akorát, ten zbytek ... no ... není jich málo, pravda, na druhou stranu těžko vylíčíte celou bitvu od přesunů armád, stopařů a oťukávání předsunutých jednotek tykadly zvědů, po její průběh a konec s jedním dvěma charaktery (nehledě na fakt, že některé – jako třeba mlčenlivý a poslušný tragéd Gorst, jehož mají všichni za pitomce a který oplývá neuvěřitelně barvitými vnitřními monology, se autoru neuvěřitelně povedli). Naprosto originální mě přišlo předávání „pochodní“ vypravěče příběhu během bitev. Tahounem se stává kat předchozího „vypravěče“ do okamžiku své smrti, což umožňuje čtenáři prostřít barvitou scenérii bitvy, protáhnout jej bitvami a bitvičkami od léček, útoků a protiútoků, být neustále ve středu dění, měnit strany a neztrácet nit. A vůbec celé psaní autora je nesmírně živé, hravé, satiricky cynické. Velký bod má autor vylíčení bitvy (na míle vzdálené idylickým představám střetů rytířů). Kam se hrabe Sapkowskij se svou přechválenou bitvou u Brenny. Výtku, že jde o poněkud drastické čtivo, nemohu brát vážně. Ústředí děje – bitva mezi seveřany a královstvím – a priori předpokládá válečné střety, násilnosti a veskrze žádné idylické scénky. Na druhou stranu, i s pro někoho monotematickým motivem se uměl autor vypořádat dobře. Děj je dobře míšen, střídán a promícháván větším počtem na sebe navazujících kapitol a i bojové výjevy jsou zdařené dobře, nesklouzávají k mechanické jednotvárnosti. Občas mě sice bodly do očí některé anglikanismy (patrně pozůstatek překladu), které bych – hnidopich – nahradil pro pořádek a vhodnost našimi termíny, ale to jsou detaily padnoucí na vrub spíše překladatelům. Velice se mi líbilo i udržování jakéhos napjetí. Nikdy jste nevěděli, kdo z hlavních hrdinů zakráká. Zpátky do hlíny. Jednoduše - autor se s postavami dvakrát nemazlil. Vůbec mě kniha motivovala tohohle autora číst a poznat dál, protože už jenom jeho styl je něco svěžího a nevídaného, co neradno nechávat jen tak plavat. Ačkoli se kniha řadí mezi „fantasy“ – samotné fantazijní prvky jsou redukovány na minimum.


1