3497299 přečtené 2422

Dokonalá prázdnota / Golem XIV 1983, Stanisław Lem
5 z 5

Podobně jako se někdy říká, že historii filozofie tvoří komentáře k Platónovi (a období před Platónem zabírají presokratikové), bylo by možné analogicky tvrdit, že veškeré moderní hard SF je komentářem k Lemovi (a předtím máme v tomto směru co do činění s jakýmisi "prelemovci"). Dokonalá prázdnota se pak autorovu oblíbenému žánru většiny zahrnutých textů zcela vymyká - za tuhle knihu by si Lem jistě zasloužil čestné členství ve skupině OULIPO.... celý text

Nejvyšší karta 2023, Petra Hůlová
4 z 5

Určitě kniha, jaká tady chyběla. Petra Hůlová se v poslední době autorsky proměnila (proměňuje). Nejnovější próza koresponduje s jejími sloupky - zjednodušuje styl a dává větší důraz na myšlení, na subverzivní relativizaci urč. myšlenkových konceptů, společenských představ. Taky se v tomhle ohledu přibližuje Davidu Zábranskému. V Nejvyšší kartě zazní komentář na TV diskuzi se Sylvií Novak (protagonistkou, která představuje známou českou spisovatelku) a jejím kolegou Davidem - ten je v něm (v komentáři) označen za chytrého trolla, který předstírá postoje, s nimiž tak úplně nesouhlasí, ale lze z nich pak vyvodit absurdní závěry. Téhle argumentační figuře se říká reductio ad absurdum, přičemž lze říci, že na ní kompozičně v Nejvyšší kartě v nezanedbatelné míře staví i autorka samotná. Zároveň však netvrdím, že je takto postavená celá kniha. Naopak mám za to, že mnohé vyjadřované kritické postoje jsou ve svém rámci upřímné - tedy že upřímně pramení v Petře Hůlové a skrze Sylvii Novak se meandrující kamufláží vlévají do moře čtenářů (kterých má Hůlová po zásluze asi relativně dost - vzhledem ke kontextu doby a specifikům literárního trhu). Zajímavý je pak prvek satirické nadsázky v charakterizaci postav. Protože některé postavy jsou opravdu jen takové karikaturní figurky - zejména Sylviina nesnesitelná dcera, která v souladu se svým ignorantským woke světonázorem (ignorantským proto, že nic nečte, nic moc nezná, jen přebírá radikální postoje ze své kulturní třídy) je v textu vlastně ta, kdo hrdinku explicitně šikanuje, manipuluje, shazuje a je tedy navýsost toxickým elementem v jejím životě (přitom ji nutí vyrovnat se s tím, že ji dle jejího názoru kdysi manipuloval a zneužil Jan Síra, slavný stárnoucí básník a spisovatel, atd.). V tomto směru se nabízí číst knihu jako nadsazenou společenskou satiru (v podobném duchu, jako právě třeba Zábranského romány Logoz nebo Republika). Zároveň však nemám dojem, že je Nejvyšší karta stavěna takto - její úmysl totiž není gogolovsky karikovat, protože ve většině ohledů zůstává v realistickém (tj. realisticky popisném a analytickém) literárním modu. Postava dcery ovšem touto karikaturní zkresleností vyjadřuje určitou výpověď ve zkratce, která by nebyla v důsledněji dodržovaném realistickém podání možná (bylo by to asi celé komplikovanější, možná zastřenější co do významu a tedy i působnosti - prostě nutně úplně jiné). Přestože tím kniha čtenářsky netrpí (nevytrhával mě ze čtení dojem nějaké zásadní nekonzistence), je otázkou k diskuzi, nakolik je Nejvyšší karta celkem - nakolik svými nástroji autorka došla k literární celistvosti. Myšlenkové celistvosti se to ovšem netýká, protože v tomto směru je román podle mě záměrně heterogenní a neuzavřený, což je ovšem tematicky zcela adekvátní. A pochopitelně - jak myšlenková, tak domnělá literární celistvost není žádnou povinností nebo nutností. Vždycky je ovšem adekvátní se ptát, nakolik byl výsledný tvar skutečným tvůrčím cílem a nakolik naopak představuje kompromis. Takže zásadní aspekt v hodnocení Nejvyšší karty je tohle nejisté, nejasné spojení mezi (záměrnou?) karikaturou a realistickou věrností.... celý text

V chapadlech murmuru: Jak číst literaturu krize 2022, Jan Bělíček
1 z 5

Až na pár zajímavých postřehů poněkud banální. Což činí knihu vlastně typickou pro současnou českou literární kritiku nebo recenzování obecně - kritik uvede autora a jeho dílo, popíše stručně děj, pak vybere některý ze zjevných motivů a konstatuje, že tam je. Následně do analýzy přimíchá 200 g dojmologie spolu s poučeným ignorantstvím, díky čemuž předpokládá, že se s textem patřičně vypořádal. V Bělíčkově případě (který svoji knihu sestavil na základě svého kritického lit. podcastu) pak z toho všeho vyrobí knihu. Pár příkladů: Bělíček nás seznamuje s tím, jak aktuální a novátorský je Knausgård, Tao Lin či Ben Lerner ve svém chaotickém, případně maniodepresivním detailismu, který záměrně postrádá celistvost - jako by tady dávno neexistovali autoři jako Pynchon, DeLillo nebo D. F. Wallace. Nehledě k tomu, že jím popisovaný styl je jedním ze stěžejních prvků manýrismu coby protipólu klasicistního pojetí (jak jej popisuje Hocke v návaznosti na Curtia), přičemž záměrná neucelenost, vč. stylistické nekonzistence, je také konstitutivním prvkem "modernistické" literární avantgardy (viz např. R. Murphy - Teoretizace avantgardy). U Houellebecqa pak triumfuje s náhledem, že MH píše hlavně o lásce, jako by to nebyl pro každého čtenáře, který Houellebecqa alespoň otevřel, celkem zjevný fakt. Přitom si Bělíček zřejmě rozvzpomene na svá studia filozofie a prohlásí v geniální zkratce, že motiv metafyzické lásky máme v naší západní kultuře díky Platonovu Symposion, který dále vylepšili novoplatonikové spolu s Augustinem. Když pominu ne zcela přesné tvrzení, že pro Sokrata/Platóna byl člověk ve své existenci konečný (Bělíček asi na hodinách antické filozofie nedával moc pozor - možná byl trochu napřed a četl si pod lavicí Marxe), tak se zcela opomíjí v tomhle metafyzickém panství lásky vliv křesťanství, protože on to třeba ten Augustin taky asi neměl jenom od Platóna, spíš ten platonismus s křesťanstvím zfúzoval, takže křesťanské ctnosti, ke kterým má Houellebecq ve svém myšlení afinitu, tedy víra, LÁSKA, naděje, nelze redukovat na dialog Symposion. Nehledě teda k tomu, že ona láska (eros) v Platónově pojetí se od té křesťanské, natožpak od té sekularizované Houellebecqově dost podstatně pojmově liší - taky se jedná o zcela odlišné kulturní rámce, o různá epistémé, které tady Bělíček šmahem háže do jednoho košíku, jako by se to všechno stalo včera (možná měl pod lavicí číst raději Foucaulta). Ale to je samozřejmě detail - důležité totiž je, že "Extrémně konzervativní myšlenková linka usilující o panství vášně a pudů se vine celou Houellebecqovou tvorbou". Tak určitě - o nic jiného než o celosvětové panství vášně a pudů Houellebecqovi nejde: Michel pro to dělá maximum a dokud nedosáhne celosvětového pudového pokrytí, nebude mít klid. V části týkající se Sally Rooney pak Bělíček zase překvapivě tvrdí, že hrdinové Normálních lidí interpretují nejjemnější hnutí coby komunikačně podstatné díky vlivu internetové komunikace - jistě, když člověk chatuje, mailuje, používá všechny ty ambivalentní, stupidní emoji a GIFy, není si pak naživo jistý vůbec ničím. Hrdinové tedy vše "detailně pozorují a jednoznačný význam pro ně nenese už ani tón hlasu nebo nonverbální projevy". Protože "vše má význam, vše může znamenat něco úplně jiného podle toho, na co zrovna svým pohledem klademe důraz". Ano, to vše nám přinesl internet, protože v blahé předinternetové době měl hlas vždy zcela určitý, čitelný tón a nonverbální gesta střílela své ucelené významy k vědomí svých protějšků jako šípy do terčů - co nonverbální gesto, to plných sto bodů!! Ach, jaká to byla naivní a krásná doba, před internetem, a jak nám ta Sally Rooney teď pěkně ukázala, jak se to všechno neuvěřitelným způsobem změnilo... A tak dál, a tak podobně. Přemýšlím, komu je V chapadlech murmuru vlastně určeno - možná nekriticky empatickým die-hard fans A2larmu. Když už interpretačně nic moc zajímavého, pouze humbuk s tím, že lit. by měla držet s dobou, přičemž prvky, které si Bělíček vytyčil coby charakteristické pro soudobá díla, se celkem běžně nacházejí v nejrůznějších příkladech starších tvůrčích počinů (což ostatně sám dokládá, když do svého souboru zařazuje např. Tvář toho druhého Kobo Abeho z roku 1964), tak alespoň seznámení s pár zajímavými autory, na které člověk nemusí nutně narazit.... celý text