Apo73 přečtené 1041

Albatros: 70 let na křídlech dětské literatury 2019, Jan Halada

Je to typická reprezentativní kniha k výročí, která honí mnoho zajíců. Chce být luxusní a připomenout velké úspěchy a také obálky nejvýznamnějších knih a edic. Zároveň chce být historickým pramenem, kde jsou vyjmenováni všichni redaktoři, kteří si to v takém typu publikace zaslouží. Zároveň chce být vyprávěním příběhu jednoho z nejdůležitějších poválečných nakladatelství u nás. A ještě chce být i vzpomínáním autentických pamětníků. Všechno dohromady udělat nejde, a tak je ze všeho jen fragment. Přesto je to kniha záslužná, protože člověk si může kaleidoskopicky procházet jednotlivá desetiletí a poznávat obálky knih, které patrně četl nebo měl alespoň v knihovničce. Oceňuji například názvy Hektické začátky (1949-1959), Renesance a rozmach (1959-1969), Přežívání navzdory (1969-1979), Přežívání pokračuje, ale nakladatelství....(1979-1989), Neničte, co je dobré (1989-1999), Dobrá koupě (1999-2009), Nakladatelské impérium? (2009-2019). Pak oceňuji i to, že se autor Jan Halada zabývá i lidmi, kteří s nakladatelstvím spolupracovali externě, že tu mají prostor i výtvarníci. Kniha je dobrém papíře a myslím, že jako fragmentální vzpomínání na 70 let práce jedné firmy funguje dobře.... celý text

Století Miroslava Zikmunda 2017, Miroslav Zikmund

Na fenoménu H+Z je fascinující, jak komplexní jev to byl. To nebyli "jen" cestovatelé, "jen" obchodníci, "jen" spisovatelé, "jen" filmaři atp. V podstatě žádným filmem, ani knihou, ani výstavou nelze postihnout to všechno, co "způsobili", jak se stali nejen součástí populární kultury, ale také politiky, co znamenal jejich vzájemný vztah nebo co to všechno znamenalo pro jejich rodiny (v podstatě destrukci). V knize se Horký, Náplava a Kroc o tuto komplexitu pokusili. Museli nutně zvolit přístup "pelmelu", kdy ne všechny věci mají stejnou váhu, některé jsou rozepsány podrobně, některé jsou zvýrazněny skvělou obrazovou dokumentací, někdy se tyto roviny doplňují. Je to unikátní pohled do Zikmundova archivu, jeho deníků, ale také podrobné mapování jejich cest, jejich příprav. neustále se přechází z historie do současnosti, sám Zikmund v knize vystupuje hned tehdy a hned teď. Vzdáleně kniha připomíná strukturu i samotného filmu, ale opravdu jen vzdáleně. Za silný moment knihy považuji (stejně jako filmu) návštěvu MZ v Archivu bezpečnostních složek, kdy na místě zjistí, kdo z jeho blízkého okolí na něj donášel a nemá potřebu to dál sdělovat. "K čemu by to bylo, teď? Odskákaly by si to děti, veřejnost by se obrátila proti nim. Ten člověk s tím sám musel žít a beru to tak, že pro něj to byl taky jakýsi trest. Teď už to nechci soudit já, ať se to soudí jinde a jinak..." (s. 348) To je obdivuhodný nadhled. A druhé silné místo je rozhovor s jeho synem Sávou. Prožil dětství v podstatě bez otce: "Možná se to na nás podepsalo - to odloučení v dětství. To je právě ta věc, kdy on si myslí, že bych na něho měl být naštvaný, ale prostě stalo se. Je to realita." (s. 276). Takže knihu považuji za konzervaci fenoménu H+Z, příp. Z+H, která je sice obdivná, ale není jen prudce adorační, lze tam nalézt spodní komplikované proudy v tak exkluzivních životech.... celý text

Paměti a drobné prózy 1951, Stanislav Kostka Neumann

Myslím, že je to pěkný příklad toho, jak netřeba vydávat všechno, co po autorovi zbyde. Takzvaná kompletní díla, že se musí vydat všechna korespondence, popsaný ubrousek nebo jídelní lístek, to je podle mého skutečně zbytečné. Literární věda nebo nakladatelé takto ublížili mnohým spisovatelům, a to i významným, po nichž zůstanou dvě tři nejdůležitější díla, která posunula literaturu. To ostatní je jen drť. Hromádka drtě je i tato kniha. Je to škoda, protože SKN je opravdu pozoruhodný zjev. Lze na něm jistě ocenit to, že se vyvíjel, že dokázal popřít sám sebe a nezůstával dogmaticky ani u anarchismu, ani u jiných ismů, jakkoliv skončil u komunistů. Však vydání je celé zahaleno do hávu toho, jak je skvělé, tak velký básník nakonec dospěl ke komunismu a pochopil zejména "geniální myslitelské dílo J. V. Stalina" (píše L. Štoll v úvodu). Když toto pomineme, zůstává suchá hlína. Ještě tak ty torzovité vzpomínky jsou jakýs takýs svědectvím, byť velmi subjektivním, jak SKN vidí sám sebe v určitých etapách jeho života. Kritizuje žurnalistiku, vysvětluje různé druhy anarchismu, vzpomíná na své neúspěšné vídeňské období a na zkušenosti z Moravy (nejprve Řečkovice a pak Bílovice n. Svitavou), kde "svlékal ze sebe město.....," (s. 31) a kde se "aklimatisoval bez tesknic" (po Praze) (s. 49). Myslím, že textem probleskuje skutečnost, že SKN byl skutečně pronikavý myslící duch a nezklidnitelný, některé formulace by se skutečně daly tesat, má v sobě docela pěknou dávku sarkasmu a ironie. Ale část pamětí je skutečně torzo. A ty povídky si mohli editoři skutečně odpustit. Ani jedna se podle mého nedotkla obecnosti, jsou to buď lyrické (proč ne) a nebo politické fejetony nebo povídky, ale bez většího konfliktu. Zkrátka kdyby toto nevyšlo, nic by z autora Knihy lesů vod a strání a sbírky fejetonů S městem za zády českému čtenáři nescházelo. Pro zajímavost uvádím dva citáty k jeho příklonu ke komunismu: "Dějiny sociálního hnutí jsou dějinami komunistické myšlenky, jsou dějinami pudu a vůle obnovit harmonické společenství, rovnost před zákonem i ve věcech, která vládla v době praspolečenské po dlouhá tisíciletí a byla pevně uchována v paměti lidského rodu a idealisována v představách o ráji, edenu, o zlatém věku, o tisícileté říši boží..."(s. 38) "Moderní socialismus je pouze jeden, marxistický, dialekticko-materialistický, revoluční; všechno ostatní jsou ideové hříčky, maloměšťácké zábavy nebo přetvářka, lež, podvod." (s. 39)... celý text

Psáno do mraků 1936 - 1939 1947, Josef Čapek

To je taková osobní příručka života. To by člověk měl nosit neustále při sobě a kdykoliv, v tramvaji, v letadle, při čekání na schůzku atd. si vždycky otevřít, přečíst dva tři citáty a dozvědět se něco o životě, a nechávat to vstřebat. To samozřejmě nelze číst najednou, a ani to pro tento účel nebylo podle mého sestaveno. Čapek je velký humanista, milovník života, ale také nesmírný kritik umělecké, lidské a mravní nepoctivosti. A přísný zejména sám k sobě. Vybírám několik perel: "Umění mne neživí; já bych měl živiti umění!" (s. 12) "Malé chytráctví sdružené se šťastnou náhodou bývá nejúspěšnější. Úspěšnost hloupých." (s. 25) "Raději se mýlit stokrát, než jednou navždy, slepě, sobělibě, beznadějně, nenapravitelně." (s. 27) "Umělcova svoboda je zároveň jeho mravní odpovědností." (s. 29) "Vyrábění literatury, beletristická rutina, bývá do značné míry podobno řemeslu paštikářskému." (s. 36) "Opravdivý život člověka je jeho život vnitřní, jeho faktickým životem je život vnější. Rozpor mezi tím dvojím je plodný, trýznivý i tragický." (s. 53) "Kýč mluví k davu, umění k jedincům." (s. 57) "Romány: vezme se nějaká skutečnost, nějaké prostředí a literárně se to zavaří. Vydrží to 1-3 roky." (s. 84) "Ne mistrovství, ale tajemství je to, co dělá vysoké umělecké dílo." (s. 109) "Umělci je dána nejvzácnější z lidských možností: definovati se ver svém díle." (s. 154) "Umění musí být umělci osudem, nikoliv živoností (i když třeba Jan Š. Bach byl městským varhaníkem." (s. 155) "Musíš se žádati od sebe sama, ne od těch druhých!" (s. 157) "Průměrný Evropan chce mír hlavně proto, aby si mohl klidně choditi do biografu." (s. 159) "Co by mohlo být v této nešťastné zemi brutálnější než útlak německý? - Český, přece!" (s. 177) "Míti na něco peníze nikterak ještě neznamená míti na to právo." (s. 181) "Pupek člověkova života je v jeho živočišnosti, ruce v povinnostech, srdce a hlava v duchovém, celá postava v lidskosti." (s. 191) "Pokud si ještě můžeš koupit dobrou knihu, nejsi docela chudý." (s. 192) "Naroditi se a zemříti není těžko. To hlavní je mezi tím." (s. 200) "Jsou noviny, které si vzaly za úkol vycházeti třes i třikrát denně , aby mohly co nejsoustavněji šířiti nevzdělanost." (s. 204) "Svoboda není nahá, samoúčelná, ničím rozumových neřízená energie. Svoboda je myšlením, protože rozhodováním mezi nižšími a vyššími možnostmi." (s. 204) "Nejsem pozorovatel; jsem účastník." (s. 236) "Průměrnost, podprůměrnost je u velkých národů ještě protivnější než u národů malých, , protože sebevědomější." (s. 295)... celý text

Fenomén Ještěd 2008, Jiří Jiroutek

Tato kniha nemá chybu! Po stránce obsahové, textové, fotografické, dokumentační i kompoziční. Dostal jsem se k ní náhodou a byl jsem fascinován. Ano, Ještěd je fenomén, a v této knize je jako fenomén představen. Ale kombinace původních nákresů (včetně poloprůhledných vložených příloh!), krásných černobílých fotografií, a dokumentačních pohledů na původní interiéry (včetně těch nejmenších detailů jako pro Ještěd speciálně navržených hrnečků apod.) z této knihy dělá také fenomén. Krásná práce!... celý text

Dneska už se tomu směju 1990, Adina Mandlová

Skvělé memoáry! Doporučuji všem! Chápu, že některé z autorů předchozích poznámek může iritovat sebevědomí, se kterým paní Mandlová píše, jak z ní byli "všichni" nadšeni apod., ale to beru jako takovou rétorickou figuru, to beru jako zevšeobecnění. Jisté je, že Adina Mandlová patřila mezi tři-čtyři nejvýraznější meziválečné filmové herečky, takže na suverénní vzpomínky na "hvězdný prach" má určitě nárok. Co na knize oceňuji nejvíc, je naprostá otevřenost, upřímnost a sebekritičnost. Ten rozjívený, razantní a mírně "velkohubý" styl zcela odpovídá tomu, že to byla extrovertní žena, která si dokázala vždy nějak poradit, a to i v těch nejtěžších situacích. Je to kniha přiznání - těch přiznání je tam stovka, od milenců, sexuálních pocitů, vlastní selhání, špatná rozhodnutí, pocity viny, marnost ze snažení v emigraci....je toho na jeden život až až. Původně jsem si myslel, že to napsal Škvorecký podle jejího vyprávění - zarazilo mě totiž, jak výborným stylem to je formulováno. Sám Škvorecký ale v závěru píše, že ji to nakonec nechal napsat samotnou, aby byl text co nejautentičtější. Tak to se skutečně povedlo a podle mě to jsou jedny z nejotevřenějších memoárů herce/herečky, jaké jsem kdy četl. Všechny ty historky, které Adina líčí z kulturního prostředí první republiky, jsou neotřelým světlem, vrženým na tuto tehdejší elitu, a naprosto zoufalé pokusy se prosadit v emigraci jsou zase osvětlením faktu, že ani kontakty v nové zemi nemusí pomoci, a že někdy je nutno třeba svoji kariéru zcela změnit. Obdivuju, jaký nadhled si paní Adina zachovala, když po tom všem se ještě dokáže tomu všemu, co prožila, zasmát.... celý text

Válka s mnohozvířetem 1988, Vladimír Páral

Po té, co jsem přečetl Páralův Generální zázrak, a byl jsem jím okouzlen, stržen a nadšen, jsem sáhl natěšeně po jeho ekologické sci-fi Válka s mnohozvířetem. A první část jsem byl stejně nadšený. To, že Páral věnuje "s úctou a pokorou" tuto knihu Karlu Čapkovi, má své opodstatnění, protože "masitová" monstra skutečně připomínají mloky. Jen se to všechno odehrává v Ústí nad Labem na začátku 80. let. Po té, co jsme prožili všechny ty lockdowny s covidem a organizovaný chaos v celosvětové pandemii, je neuvěřitelné, s jakou prozíravostí mohl Páral takovou knihu napsat. První část je tak absurdní, až je strhující a člověk nemůže přestat. Je tam určitá nadsázka, celosvětové nebezpečí se projevuje na každém jednotlivci, vztahy v mimořádné situace se narušují a proměňují, je to dokonalá psychologická studie. A pak přijde druhá část, která mě naprosto zklamala. Po té, co to vypadá, že lidstvo má vyhráno, se "masitové" nebezpečí začne projevovat zcela jinak (nebudu spoilerovat). A zároveň tomu spadne řetěz, a BOHUŽEL to pan Páral začne myslet celé vážně. Ke konci knihy jsem se prodíral už se sebezapřením, protože se text proměnil v bezostyšnou propagaci jógy a zdravého životního stylu. Tentam byl nadhled, absurdity, nebezpečí, těžko rozpletatelná situace. Najednou se z toho stala brožurka o tom, jak bychom měli žít. To žádný redaktor nakladatelství panu Páralovi neřekl, že jsou to dvě knihy v jedné a ta druhá je prostě špatná? Strašná škoda a knihu posílám dál.... celý text

Dějiny Finska 2001, Eino Jutikkala

Celá tato edice je skvělý počin. A protože mám k Finsku citový vztah, četl jsem s pochopením a porozuměním. Velmi rád jsem se dozvěděl podrobnosti nejen o tom, že dokonce několik Finů studovalo na Karlově Univerzitě už ve středověku, ale zejména všechny ty peripetie 19. a 20. století. Je zajímavé číst, kde Finsko stálo a proč během naší "první republiky", co znamená pro Fina vztah k Rusku, a jak se ne zcela jednoznačně země prodírala k Evropské unii. Velmi se mi líbily i kapitoly o finské kultuře a vztahu Finů a Československa, resp. i České republiky po roce 1989. Mám rád finskou literaturu, filmy, finskou přírodu a protestantskou drsnost s uměřeností, která je ale uměřená životu - např. v architektuře. (Jen v tom pití ne.) Takže jsem si udělal radost.... celý text

Katolický sen 1998, Jakub Deml

Do toho se člověk musí začíst s tím, že se nadechne, prorve se tím a na konci se zase může nadechnout. On totiž Deml sám čtenáři nadechnout nedá možnost. Ten jeho ultrakatolický pohled na svět je prostě tak pevný, že s ním ani nelze polemizovat. Přiznám se, že jsem to četl trochu jako experiment sám na sobě, co to se mnou udělá a musím přiznat, že na konci mi toho všeho bylo trochu líto. Na jedné straně jsou to jiskřivé myšlenky, pozorování života, na druhou stranu jsou prostě zalité do alabastru barokních andělských křídel, a ty, protože jsou právě z alabastru, by chtěly létat a mluví o tom, ale nemohou se hnout, protože víra je neosvobozuje, naopak naprosto zmrtvuje. Takhle to s Demlem tady cítím. Že není schopen přijmout Skauty, nebo že se vysmívá každému, kdo nechce být ve svém bytě se zavedenou elektřinou a teplou vodou a každý víkend jede spát někam např. pod stan, kde má daleko větší nepohodlí, to považuji za roztomilost staromilce, který se tak trochu vzteká. Horší je to tam, kde opět oznamuje všeobecné pravdy, pod rouškou odpuštění a milosrdenství. Úplně jsem se lekl a jsem rád, že je to tak krátké. Musím sáhnout po něčem, co přemýšlí nahlas (jako Deml), ale připouští různé pohledy na svět. Já prostě tu bigotnost nemám rád. "Rakev s mrtvolou sokolského náčelníka stála uprostřed kremační síně na Olšanech. Zpívalo se, řečnilo se, hrály varhany. Středem všeho byl ten mrtvý, ale co horšího: středem všeho tu byla mrtvola, rozkládající se hmota. Nač ty věnce? Ví o nich mrtvola?" (s. 13). To člověk neví, má-li plakat, nebo se smát. Chápu, že z pohledu katolíka ve 20. letech byl jiný způsob rozloučení než odevzdání duše člověka do rukou božích nepřijatelný, ale takhle? Milý pane Demle, čtyři roky na to zemřela moje prababička, a byla vášnivou vyznavačkou Společnosti přátel žehu. Jak progresivní to byla žena!... celý text

O času a vodě 2022, Andri Snær Magnason

Tato kniha je jakýsi výkřik, který navazuje na předchozí výkřiky, které však nebyly moc slyšet a lidstvo se nikam nehnulo. A tak pan Magnason křičí znova. Potká v Německu na diskusi vědce, který mu říká, že bohužel vědecké výzkumy se mezi lidi nedostanou s tou apelativností, jaká by jim náležela, a pokud on je spisovatel a umí psát příběhy, má povinnost o tom psát. Psát o tom, že jsme poslední generace, která s touto planetou ještě může něco udělat, resp. zabránit tomu, aby došlo k totálnímu kolapsu. A teď (nebudu to dělat) by bylo možné vyjmenovávat všechno od tání ledovců na Islandu i v Himalájích, CO2, výrobě hliníku, uhlíkové stopě cestování, kolik stojí planetu jeden hovězí steak, co znamená pro planetu těžba ropy..... Že je všechno špatně, to by nám mělo být už nějakou dobu jasné a bohužel to necháváme jako dědictví dalším generacím. No není to veselé čtení. A určitě nutí k zamyšlení, hlavně nad tím, co udělat ve svém životě, jak změnit životní styl, co všechno nepotřebujeme a bez čeho se obejdeme. V tomto vršení různých statistik, srovnání by mohla být Magnasonova kniha podobná všem předchozím "výkřikům", ALE není. jemu se podařilo velmi umně a čtivě skloubit tyto globální otázky a problémy s jeho osobní perspektivou, dokonce perspektivou jeho rodiny minulé i budoucí, a musím říct, že v tom je asi kniha nejsilnější. Skrze příběhy jeho prarodičů a rodičů se dotýkáme té pomyslné osobní možnosti konkrétního člověka pomoci právě těm globálním problémům. Takže vřele doporučuji, pokud si chcete přivodit pocit chladu oteplujících se ledovců, dotknout se novodobého Promethea Oppenheimera, nahlédnout do rodinného života pana Tolkiena nebo si promluvit s Dalajlámou, to všechno kniha nabízí. Je to koktejl, ale čtivý a závažný.... celý text

Cesta předurčena osudem: Květa a Jitka Válovy 2022, Richard Drury

Katalog výstavy v GASKU. Krásná publikace, vycházející z koncepce výstavy, a kombinující texty dalších autorů z různých předchozích textů, osobních vzpomínek nebo vernisážových proslovů. Ale hlavní je samozřejmě výtvarné dílo obou sester, které jak z výstavy, tak z této knihy sálá jako soudržná, autenticitou a opravdivostí nabitá energie, kterou nelze ničím zpochybnit. Tyto dvě originální dámy, které jsou tak komplementárně spojeny jak duchovně (duševně), tak výtvarně, jsou skutečně jeden výraz ve dvou tělech, a je to vskutku fenomén. V knize nalezneme obrazy a kapitoly tematicky uspořádané tak, že procházíme hornické kladenské haldy, jatka, zápasy, tíhu, sevření, cestu, rozmluvu, dotyk, smíření, souznění a dojdeme až k proměně a po text o koncepci výstavy a průběhu 1. etapy restaurování díla "Válovek". Drtivá část pozůstalosti této "dvojjediné" dvojice totiž přešla do vlastnictví GASKU, a tak je tato kniha i určitým holdem jejich dílu i jejich pozůstalosti. Nádherný zážitek výstavní i knižní. Pečlivá, potřebná a skvělá kniha. Skvělé "Válovky", které díky tomu žíjí dál.... celý text

První republika 1918-1938 2018, Anna Pravdová

Zcela souhlasím s mcleod. Publikace je luxusní nejen provedením, nápaditým a pěkným grafickým zpracováním a kvalitou fotek, ale co naprosto oceňuji a jsem z toho nadšen, je právě koncepce. Nápad, udělat knihu a tedy i expozici (tedy expozici a tedy i knihu) na základě kombinace časového vývoje a zároveň topografie Prahy a Československa, nechat návštěvníka (a tedy i čtenáře) vstoupit do Aventinské mansardy a zprostředkovat mu zážitek, jaký měli návštěvníci tehdejších výstav, nebo se náhle ocitnout v Brně na Výstavě soudobé kultury, "zajet si" až do Užhorodu, to je skoro bych řekl geniální. Je to koncepce, která umožňuje sdružit autory a motivy k sobě jinak, není to "sál krajinek" a "sál portrétů" nebo "sál Toyen" (nic proti tomu nemám, a vlastně expozice ve Veletržním paláci 19. století je takto koncipována, a také vznikají zajímavá spojení), ALE toto mi přijde naprosto účelné a vypovídající nejen o výtvarnících a směrech, ale také o první republice jako místu a času, kde se výtvarná kultura také provozovala, měla své organizátory, kurátory, mecenáše, spolky, organizace a byl to živoucí organismus. Takže skutečně klobouk dolu, katalog k této expozici je skvělý a uchovává nejen vzpomínku na návštěvu galerie, ale i pocit z času první republiky, kdy výtvarničení skutečně žilo, hledalo cesty, zápasilo a o něco všem šlo. (O to smutnější je, když v obrovském a nádherném Veletržním paláci jsou jen dvě horní patra a ostatní zeje prázdnotou - jako hlavní výtvarná instituce v zemi to nedělá opravdu dobrý dojem,) A já věřím, že toto není jen dočasná expozice, ale stálá expozice.... celý text

Komunistky s fanatismem v srdci 2006, Jiří Pernes

Moc nerozumím tomu, proč ostatní kolegové jsou ke knize tak odtažití. Pro mne strhující zážitek! 1) Ten nápad: udělat 10 žen, které propadly myšlence komunismu, je skvělý. Každá totiž propadla jinak a měla úplně jinou trajektorii, některé dožily na vrcholu politické "slávy" (Hodinová-Spurná, Fučíková), některé prozřely v době 60. let a režim se jim za to krutě odměnil (Jankovcová, Švermová, Taussigová-Potůčková, Miková) a některé se svým fanatismem samy odsoudili do absolutní samoty (Švorcová, Kabrhelová) a některé dokonce projevily i určitou míru statečnosti (Glazarová, Sekaninová-Čakrtová). Hvězdou nad nimi je však Miková, která sehrála velmi pozoruhodnou roli v okupačních dnech 1968. Takže ten výběr je skvělý, každá z dam je jiná, a nejsou to jen nějaké "přívažky", jako by byly třeba manželky prezidentů apod., jsou to naprosto svébytné osobnosti, které viděli v politice životní poslání a jejich názory se vlivem okolností různě vyvíjely. 2) Způsob, jakým je kniha napsána - myslím, že pan Pernes by klidně mohl psát filmové scénáře nebo beletrii. Dokáže přes jeden okamžik nebo líčení situací být velmi přesvědčivý, postavy jsou životné a není to nějaké nudné popisování osudů z archivů. Každá kapitola je přitom uchopena jinak. A zároveň je evidentní, že každý příběh je postaven na studiu pramenů, a to často opravdu archivních, tedy primárních. Je to naprostá radost to číst. 3) Z knihy jako celku vane směs tuposti, autentické víry, ale zaslepenosti, zároveň drobnější i zásadní životní statečnosti, všechny valéry životních postojů a možností, které jsou možné v totalitním režimu. Je to naprosto plastický pocit, a také z knihy plyne poznání o neuvěřitelné zrůdnosti, jak se komunistický režim dokázal chovat ke svým nejvěrnějším, kteří to mysleli (v tomto případě myslely) nejupřímněji, jak to vůbec srdcem i činy jde. Už jsme si zvykli na líčení politických procesů, ale tyto ženy stály i od těchto procesů různě daleko, v hierarchii byly různě vysoko, ale jak šly dějiny komunismu u nás, tak je to postupně semílalo a semílalo. Fascinující. Moc panu Pernesovi děkuji a všem doporučuji!... celý text

Zamlklé děti 1979, Jaroslav Podroužek

Absolutně neznámý autor, drobňoučký, ale vybroušený klenot. Jaroslav Podroužek byl nakladatel, editor, evidentně statečný člověk, řadu autorů během okupace "kryl" svým jménem a v roce 1946 napsal tuhle malou povídku. Chlapec, kterému je "půl šestnácta", a který pracuje jako knihařský učeň u pana Šimáčka se dívá na svět očima široce otevřenýma a zjišťuje, jak to na světě chodí. Má polodětskou klukovskou představivost, miluje fotbal, jeho postel je loď plná vikingů, ale zároveň už na něj doléhá krásné utrpení vztahů k ženám. Jeho nezkušenost, nemotornost je samozřejmě roztomilá, někdy to přežene, dokonce až se ohrozí na životě. Má parťáka Karla, který je samozřejmě ve všem trochu zkušenější. Miluje Andělu, ale nebylo by to možné špatné s Emilkou, otázka je, jak by to dopadlo s Květou, se kterou šel na Petřín na rande. Některé své postřehy si zapisuje do deníku, a ty jeho zápisky jsou také moc půvabné. Jaroslav Podroužek tady nejenom vzpomíná skrze postavu Toníka na své dětství a zrání v pražských Vysočanech, ale zároveň je plný optimismu, co všechno v životě přijde, evidentně z něj padá úleva z konce války a těší se, co bude dál. My, co víme, co přijde, mu ten pocit radosti samozřejmě přejeme. Moc pěkný. Malý objev.... celý text

Dějiny lidí 2022, Martin Rychlík

Tak to je kniha, které nelze nedat všechny hvězdičky, a to i přes výhrady. Je výpravná, neuvěřitelně bohatá na ilustrace - až to ve mě vzbuzuje silné pochybnosti o autorských právech, když je pod každou druhou fotkou napsáno "Wikimedia Commons Public Domain". Je velmi pěkně zalomená, svým způsobem nejen myšlenkově, ale i provedením svobodomyslná. Je to leporelo i vějíř zároveň, jsou to pracovní listy i encyklopedická hesla najednou, jsou to esejistické úvahy i sbírka tisíců dat, citátů a kontextů napříč tisíciletími i kulturami. Je vpravdě neuvěřitelné, že to napsal jeden člověk, kterému navíc není 80 let a nebilancuje tu svůj celoživotní vědecký zájem. Martin Rychlík nám dává nahlédnout i do své rodiny, vidíme jeho syna Matyáše, vidíme jeho rodiče, vidíme jeho děti v autíčkách, jeho svatební fotografii, to všechno v záplavě papuánců, antiky, mýtů, Michelangela, Aztéků, Hurónů, všech možných cestovatelů a antropologů, tu se cituje z Chamurappiho zákoníku, tu je obraz s motivem podepisování ústavy USA, tu portrét J. A. Komenského, nedaleko zařezávání obětních beranů, a jinde Inutitů, jak si třou při pozdravu nosy. Ano, kaleidoskop světa, ve vší různosti a stejnosti, jeden lidský rod tu vystupuje osvícen z nečekaných perspektiv. Uchopit tuto rozmanitost je nadlidský úkol a přesto se to M. Rychlíkovi podařilo. Je možno zaútočit na samotný výběr oněch 73 jevů, kterými je lidský rod vykládán. Autor přiznává, že jde o převzatý koncept, který má trhliny a lze s ním polemizovat. To zcela jistě. Základní otázka je, zda zvolení řezy jsou stejné síly, stejné důležitosti, stejně hutného fenoménu. Zda "vláda" a "odstavení od kojení" je na téže úrovni či má stejně bytelnou pozici - možná že ano. Zda "mírnění přirozených projevů těla" je totéž jako "etika" nebo "výchova, vzdělávání". Kaleidoskopičnost, se kterou je kniha koncipována, totiž může být až na závadu a slyším zdálky blížící se ozvuky poutě, jakoby zaváněla intelektuálním pouťovým eskamotérstvím. Při pohledu na seznam kapitol je zase patrné, že kniha je sestavena "mechanicky" podle abecedy, což podporuje dojem přísné logicky a vědeckosti, na druhé straně ale všechny kapitoly se nějak prolínají, nepřímo na sebe navazují, některé příklady se opakují apod. Ta neuchopitelnost je to překlenuta lehkým popularizačním stylem vyprávění a určitou žonglérskou schopností autora ladně přecházet mezi nespojitelným. To samo o sobě zaslouží obdiv. Síla knihy je opravdu v originálním pojetí, odvaze ji takto napsat, zalomit, vybavit a vydat. Přes povrchnost, s jakou musí pracovat, je to kniha, která opravdu pojmenovává podstatné: jakých podob člověk nabývá a může nabýt. A proč. Čtenář na konci nemá pocit, že byl oklamán (jako třeba u Harariho), je to poctivá kniha, která se nebojí překročit meze, kam si ostatní už (nebo zatím) netroufli. Dostane-li Magnesii literu, určitě bych byl pro. Mně osobně je líto, že se v knize ani jednou neobjevila jediná informace ze zjištění Hanzelky a Zikmunda, to mi přijde dokonce nespravedlivé.... celý text

Profesoři 1963, Charles Percy Snow

Klasický "univerzitní román". Mikrosvět lehce zatuchlé, dřevem obložené anglické vysokoškolské koleje, jak ji u nás neznáme. Lesk světoznámé univerzity, která si však žije svým polosmrdutým životem, ve kterém se odehrávají zejména nejrůznější intriky, strategie, neustále se schůzuje a pije, kde vůbec nejde o věc samotnou (věda nebo výuka), ale o budování společenských vazeb, klanů "pro" a klanů "proti", o vykopávání a zakopávání válečných sekyr....zkrátka theatrum mundi v jeho zmenšenině zdí slavné cambridgské koleje. Samotný nápad, který se točí kolem volby nového rektora, je skvělý a vytváří tak půdu téměř pro detektivku - kdyby se tam stal zločin. Snow líčí barvitě volební klání, získávání kandidátů, získávání hlasů se vší smrtelnou vážností, ale zároveň s jemným britským humorem. "Tihle pánové mají štěstí se svými obory," prohlásil. "Musí to být velice příjemné, když se člověk obejde bez jediné původní myšlenky" - říká např. postava profesora přírodních věd na str. 43 o společenských vědách..... (Jak trefné i dnes...) A nebo: "Někdy ve mě vzbuzujete pocit, kolego, jako kdybych byl předvolán k řediteli pro špatnou práci!" A odpověď: "Někdy, milý kolego, je to přesně ten pocit, který chci vzbudit!" (s. 23). A tak podobně. Jemnost, krása a hlavně nadčasovost - kdo zná současné univerzitní prostředí, musí se tetelit radostí, jak přesně jsou definované charaktery, situace, vztahy a vazby a jak se dynamicky vyvíjejí, jaké motivy mají ti lidé k jednání. Vznešenosti je mezi tím velmi málo, jakkoliv to má dojem vznešenosti budit. Takže mně se to moc líbilo. Že bych byl uchvácen, to ne, ale je to výborné.... celý text

Život alchymistův 1980, Václav Kaplický

Tady jsem trochu na rozpacích. Ta jednoduchost, jak Kaplický líčí osud alchymisty Kelleyho, je matoucí. Podobně jako jiný kolega v komentáři níže jsem si několikrát kladl otázku, jestli to není kniha pro mládež. Hledal jsem dokonce v tiráži ono klasické: "Učeno pro děti od 12 let.", ale není to tam. Ta určitá jednoduchost totiž tu není přímo výrazový umělecký prostředek, je to jakoby banalizované vyprávění a to je právě to, co u Kaplického člověk nečeká. Další okolnost může být, že knihu napsal dva roky před smrtí, mohl být už unavený, vypsaný, nemusel už tomu věnovat takovou vybroušenost, jako u jiných svých textů - za všechny samozřejmě Kladivo na čarodějnice. A třetí možnost, proč to nemá tu byvší Kaplického sílu, může být ve volbě tématu samotném. Kelley a dvůr Rudolfa II je tu líčen velmi jednoznačně, alchymisti jsou všichni podvodníci - včetně hlavního hrdiny, jakoby hlavní napětí se trochu vytrácí, čtenář nemusí příliš spolupracovat. Celou dobu spíš jde o to, jestli císař (nebo jeho ministři a donašeči) prokoukne, že je klamán, ale v podstatě jde všem jen o dobré živobytí, ať to stojí co to stojí. Dnes z různých životopisů víme, že informace o uřezaných uších je jen mýtus a pověra, ale budiž, jako dramatická nadsázka to zde docela dobře funguje. Takže nadšení se nekoná, ale jednoduchý příběh je vyprávěn dost přímočaře, bez větších fines a budování napětí. Škoda.... celý text

Mezi akty 2005, Virginia Woolf

Jedno odpoledne. Na malém anglickém panství. S vesnickou divadelní hrou. Všichni jsou herci. Každý jsme v životě v nějaké roli, někdy ani nevíme, kterou z rolí vlastně hrajeme, resp. si myslíme, že hrajeme jinou. Tato povídka je vlastně takovým zastavením na letním vzduchu, kde se potká všechno - láska, nenávist, věrnost i nevěra, Alžběta I, viktoriáni, psi, děti, odpolední čaj, předci na obrazech, patos i niterná jemnost. Je to výborná metafora společnosti, a nastavené zrcadlo (doslova) do duší jednotlivých účastníků, jakýsi řez anglickou společností konce 30. let 20. století. Puch i krása konzervativních tradic se tu prolínají s vášní i exaltovaností, na jevišti je sice všechno jenom kašírované, ale jak je to u obecenstva? Je-li toto zpověď Virginie Woolfové, pak takováhle miniatura je doslova otiskem, jak Woolfová viděla společnost a jak se v ní (jako žena) cítila. Nevím, jestli je dobré touto knihou začínat - pokud by autorčino dílo neznal, jako třeba já. Určitě se rád poohlédnu po jejích textech, které vyšly za jejího života.... celý text

Antonín Novotný: Pozdní obhajoba 1992, Rudolf Černý

Dávám tomu tři hvězdičky a to jenom proto, že je potřeba si na tuhle knížku dát pozor. Je výborná jako artefakt. Jako svědectví doby. Jako něco, co vzniklo bezprostředně v atmosféře roku 1968 a vznikalo ještě po té až do smrti Antonína Novotného. Zajímavá na ní je ta otevřenost, s jakou tam (samozřejmě v parafrázích autora) bývalý prezident vypráví a sděluje mu své názory. To, že je Novotný až do smrti dogmatik, přesvědčený komunista, pro nějž je nejdůležitější "linie stanovená v Únoru 48", to je třeba mát stále na paměti - z tohoto úhlu on hodnotí celé Pražské jaro, Dubčeka, Smrkovského, Slánského, Biľaka, ale taky Pelikána a úlohu novin, rozhlasu a televize. A také Brežněva s Chruščovem. Je to pozoruhodný výlet do zákulisí té nejvyšší politiky padesátých a první poloviny 60. let. Ta koncepce knihy je od R. Černého velmi umná, je to nevtíravá reportáž, jak chodí exprezidenta navštěvovat, jak za ním jezdí na chatu a on zase za ním, zkrátka je to kniha plná vzájemné důvěry. Je skvělé, že se mu podařilo zachytit myšlenkové formule, pochody a vůbec onen úhel pohledu - měl by to být učebnicový příklad pro mladé lidi, aby viděli, z jakých pozic je pro pravověrného (už meziválečného) komunistu, dělníka byla prostě invaze vojsk Varšavské smlouvy požehnání. V této jednostrunnosti je to ovšem záludné - to není výklad dějin, to je jeden pohled jedné strany na dějiny. A je potřeba podle mě o něm vědět, ale mít se před ním na pozoru. Ostatně jako před jakoukoliv jednostrunností, i dnes. Nejzajímavější na tom je, že to je zpověď právě odstaveného vrcholného činitele. Teprve v tom okamžiku to pro mne začíná být zajímavé - jako člověk, který ještě včera mohl všechno a v danou chvíli se s ním lidi bojí bavit. To je velmi dramatická situace. A on otevřeně hodnotí. Třeba Husáka: "Snad bych se mohl vrátit, kdyby se mu to vymklo z rukou, on si však dá velký pozor. Na tuhle šanci čekal celý život! Teď si ji nenechá utéct...V KSČ jsou nyní personální poměry asi takovéto: nejdříve Husák a pak dlouho nic. Jeho intelekt odpovídá vysokým cílům a on jich jistě dosáhne. Já byl proti němu příliš veliký politický romantik." (s. 86) Jiný citát týkající se zklamání z nové generace komunistů: "Pamatuji se že na konci padesátých let se rapidně začal zužovat kádr osvědčených straníků, kteří to většinou táhli už od dvacátého roku. Umírali a odcházeli do penze. Tím se však otevíral prostor mladším soudruhům, kteří až na výjimky neprošli žárem třídního boje, což není fráze, ale platný fakt. Víte, za mých mladých let znamenalo být v kterékoliv stranické funkci neustále v nebezpečí kriminálů, vyhazovů z práce, odmítání zaměstnání, žebráckých obecních podpor. Po osmačtyřicátém roce byla funkce už bez nebezpečí a solidně finančně zajištěna. Znamenala mnohem významnější společenské postavení a tak se stalo něco, s čím jsme nepočítali: honba za funkcemi..." (s. 18). A na závěr: "Říká se, že Klement Gottwald prý vtipy na sebe sbíral?" A Novotný odpovídá: "Také se dodává, že i s jejich autory!" (s. 30).... celý text

Helimadoe 1966, Jaroslav Havlíček

"Ty ženy, které žily své mládí před třiceti lety v omšelých městečkách, v kruhu rodičů s podivínskými zvyky, upjaté v šněrovačkách předsudků, dříve než rezignovaly, všechny, všechny, alespoň jednou se zajíkly, uchváceny ostrou vůní buřičského východního větru a čekaly zázrak od letního večera při padání hvězd. ... Ano, ano, ano! Jenomže já mezi ně přišel až v dobách, kdy přestaly vztahovati ruce k budoucnosti. Dveře se s rachotem zavřely a nikdo již nemohl přijíti." To je vrchol jemnosti! Havlíček je mistr psychologických pochodů svých postav a jejich jednání, obdivuju ho už od Neviditelného a Petrolejových lamp. Tato kniha není žádnou dějovou bombou, drama, které by bylo možné pozorovat, všechno se odehrává uvnitř, v duších a srdcích třináctiletého Emila a jeho světa v malém městečku Staré Hrady. Jak já mu rozumím! Čtení tohoto Havlíčka je jako jemné foukání do odkvetlé pampelišky, kdy člověk chce, aby všechny ty malé padáčky neodlétly najednou a hned, ale fouká jemně, a pozoruje, jak se ty padáčky vznášejí, až dopadnou na zem. A pak už zbývá jen jediný, člověku se nechce do něj fouknout, ale musí, protože život je takový a jde dál. A s tím posledním odfouknutým padáčkem sledujeme i konec dětství, konec puberty, která v nás rozpoutala bouři, ale i ta musí nějak skončit a my musíme dospět. Je to skvěle napsaná, citlivá novela, která má v sobě již příslovečný havlíčkovský jemný sarkasmus a trochu cynismu, ale zároveň emotivní pravdivost. Byl Emil opravdu jen hloupý hoch, a nebo je třeba se postavit na jeho stranu a bránit jeho právo na emoční omyly? Kdo z nás nebyl prudce, ale neopětovaně zamilován? Komu nepůsobila tato marná láska tak vzrušující a příjemné bolesti, když naše obdivovaná osoba námi smýkala a šašky si z nás tropila? Vášeň, touha, úšklebek, ponížení, nenaplněnost, zrada, smíření. A život jde dál. Skvěle, Mistře Havlíčku!... celý text