Ligeia

12.03.2023

Šílenství a hrůza v detailech. A s trochou toho opia. Takový je Poe, jakého jsem doposud zatím poznal (přiznávám, že zatím to mnohokrát nebylo). Vpravdě jsem z něho stále poněkud v rozpacích. Obdivuju jeho schopnost popisu, opisu a schopnost vyjádřit psychologický thriller, hranici šílenství a přednést finále, při kterém čtenář kouká na poslední tečku s otázkou "co to k...?" v mysli. Povídky Edgara Allana Poea, které jsem zatím četl, předně byly malovány temnými odstíny opiové palety. Ligeia je další z nich.

Protože nejsem osobnost tknutá obvyklou formou romantiky, první polovina (vskutku celá polovina) věnovaná popisu Ligeii mě v první chvíli dvakrát neoslovila. Až vzápětí mi docházelo, jak brilantní a skvostný je to popis hluboké lásky, božské, až platonicky dokonalé ženy, milenky, manželky. To je blízké každému. Ještě zajímavější byl převrat po Ligeině smrti, kdy si vypravěč našel naprosto nedokonalou "náhražku", k níž pociťuje v lepším případě nezájem, v horším pohrdání. Ten kontrast přímo udeřil. V poslední části povídky pak přichází ono "grand finale", jehož dokonalost spočívá v tom, že se nedá vyzradit. Pro svou otevřenost je pointa umně skrytá a otevřená, ať už hrůzou událostí (ten popis proměny, pane jo...), opiovou mlhou, černou magií, cokoliv si čtenář vybere.

Já si asi vybral. Bývá mým reflexem, že si průběh a obsah povídek v budoucnu moc nevybavuju. Vybavuju si pocity. Tady to bylo okouzlení, kdy mě její forma (a taky překlad) chytil, vtáhl a pustil až s poslední větou. A taky pocity spojené s popisem Ligei. Ten je vskutku pozoruhodný.

18.01.2023

Mezi fundamentální motivy Poeovy tvorby patří ženy. Lenora, Ligeia, Morella, Madeleine… Jsou tam všude a všude hrají důležitou úlohu, ztělesnění tísně, nostalgie, stesku, smutku, tyrana. Ligeia patří mezi ty nejexplicitnější případy, snad vedle Havrana.

Poeovy povídky tíhnu číst jako texty podané nespolehlivém vypravěčem. Vždy najdete důvod předpokládat, že homodiegetický vypravěč propadá šílenství, či jej lze označit za osobu propadnutou omamným látkám. Přistoupíte-li k tomu tak, nabízí se poměrně prostá interpretace, která je snad silnější, než pouhý doslovný výklad.

Ligeia je dokonalá. Krásná, moudrá, vznešená, milující, převyšující v každém tomto ohledu koho jiného, ovšem nepovyšující se nad muže kterého miluje. Taky jsem měl takovou přítelkyni. Nejkrásnější, nejchytřejší, nejbožštější bytost, co jsem znal. Akorát, že asi ne. Jistě, mohu si to v srdci upřímně myslet, ale… nu asi to tak nebude, že… Láska nahrazuje veškeré možné nedostatky a je-i vášnivá, dvoří dokonalost, hladké, krásné obrysy. Vypravěč o Ligeiu přišel. A našel si náhradu. O to jsem se pokusil i já. Jistě, další slečna je skvělá, vynikající, krásná. Ale ostává-li tu stín té první, musí nezbytně dojít k souboji a ze souboje může vzejít jen jeden vítěz (pokud zrovna nikam nekandidujete, to většinou vyhrajou úplně všichni, zvláště ti, co se na první pohled zdají, že prohráli, je to až zarážející). Tento souboj se na konci povídky neodehrává ve skutečném těle, ve skutečném světě. Je to souboj ve vypravěčově srdci. A kdo víc, co to byly, ty čtyři kapky… Tak, to je můj výklad.

06.02.2019

Velmi dobrá povídka, líbilo se mi, jak vypravěč popisoval stavy těla jeho mrtvé ženy. A také je dobré, jak je konec vlastně takový neuzavřený, že si ho čtenář může domyslet.

04.11.2014

Milujem Poove poviedky, no v tejto zvlášť oceňujem ani nie tú pochmúrnu atmosféru, ktorou iste oplýva, ale opis Ligeii, jej krásy a charakteru - len skutočne zamilovaný muž môže tak krásne hovoriť o svojej žene. Vystupňované napätie, záver skvelý - ako aj Poe je vždy skvelý.