Katte192
komentáře u částí děl
Věděli jsme jak to dopadne? Ano. Je to klišé? Ano. Ale co už. Je to milé klišé a za mě má postava pochopení. Někdy se fakt zamilujeme nesprávným směrem a máme vedle sebe někoho, kdo je do nás blázen. Vlastně to mnohdy bývá takhle: člověk miluje - člověka, ten miluje - člověka, který má dejme tomu manželku, kterou zas tak nemiluje. Ten uprostřed se má docela dobře, aspoň ho někdo objeme i když s velkým ALE. Ten na konci se má dobře, protože může mít obejmutí ze dvou stran, milenka x manželka. Ten na začátku se má nejvíc na ***** ale sympatizujeme s ním asi nejvíc, protože jsme tam snad byli všichni. Milovat člověka který miluje někoho jiného je fakt těžká realita. Občas mi vrtlo hlavou, kolik že je let hlavní hrdince? Pevně doufám že 18 náct :) Chvilku jsem tápala jaký vztah že to má Vojta k rodičům hlavní hrdinky, ale vzhledem k tomu že se znají už od dětství a jsou ze stejného města, chápu, že je zná :) Zkrátka milé počtení.
Jedna z povídek, co se mnou zůstane delší dobu. Nadechnu se a... ale ne, neřeknu to. (Zbabělec). Kolikrát jsem se učila věci říkat nahlas. Jak to bylo nepříjemné a jak to bylo těžké a jak to bylo důležité! MLUVIT je základ všeho. Chtěla jsem vtrhnout do příběhu a zatřást s nimi. Mluvte! učil mě fakt, že to nemůžu udělat. Tohle by si měl přečíst každý. Zamyslet se a říct svůj názor. Děkuji za úžasné myšlenky a povídku, která si právem zaslouží pět hvězdiček.
Veselé. Záhada, co si žádá rozluštění takovým tím šibalským způsobem. Ženeme se s śměvem a zvědavostí a já si to pátrání po odpovědi užila. Konečně správně odlehčené a příjemné čtení! Užíváme si myšlení a slovní přestřelky chlapců po ránu! No ledová voda se mě taky nesmí ani dotknout! :) Zahrabat se do deky a přečíst si něco fakt milého, tak to je přesně tohle!
Za tu milou pointu na konci. Za knihkupectví a krásný odkaz na to, že knihy s kosmetickou vadou jsou stejně nádherné. Za introverta, který se otevře, pokud k tomu má možnost a správné nástroje. Psaní, do knihy, linky inkoustu a konečně způsob, jak se otevřít. Někdy je o tolik lehčí něco napsat. Jak se kniha objevila zrovna tam a že ji zrovna našla před Vánoci a že... nebudu prozrazovat. Myslím si, že tato povídka stojí za přečtení. Za to jedno slovo, které krásně uzavírá nejen povídku, ale knihu. A hlavně, za ten otazník. Úplně vidím, ten její překvapený výraz. A ano, přečetla jsem si povídku znova, protože mi došlo, že ten kdo ji odpovídal... ten příběh co vyprávěl je díky tomu konci o tolik důležitější. Děkuji Kláro.
Další rozhodování a proto radši nechávám bez hodnocení, protože tady fakt nevím. Zkusím jen vypíchnout něco, nad čím jsem se pozastavila: Přijde postava, kterou barmanka Ester evidentně nezná. "Co to bude?" "Jmenuji se Alex." - vážně by takhle někdo reagoval? "Nejsi ve Starbucksu" no dobře... Tykají si? Odehrává se to v Americe? Británii? V Anglicky hovořící zemi? V českém "překladu" to vyznívá zvláštně. "Až do samotného pekla" odpověděla s pohledem upřeným na tabuli - vážně by toto někdo řekl cizinci? Na druhou stranu, moc hezký ice break s citací Harryho Poterra, tedy Albuse Brumbála. To se mi líbilo moc :) Pak malinko Harry Potter flash back "Máma umřela takže v devíti přidělena tetě do péče..." mhh odkud to jen znám, ale dobře :) Usmála jsem se u čtení a vlastně mě to potěšilo. Název kavárny čas a slovní hříčky byly taky super. No a to je to, přesně proto vůbec nevím, co si o této povídce myslet. Dva lidé se zaseknou v "Čase" a to je změní. Jenže, někdy fakt potkáme někoho, kdo nás posune, kdo nás šoupne tím správným směrem, kdy se v nás fakt něco pohne, ale jak mohl vědět, že, cituji: "Má ráda tebe." připomněl jí. Mhh... tak znají se nebo neznají? Tykají si nebo jsou cizinci? A jsem tam, kde jsem byla - nevím.
A on tu náušnici samozřejmě našel. Osmnáct let, takže kazeta se vzkazem a samozřejmě hluboké prozření, že k Vánocům chceme jen ten úsměv a obejmutí. Co mi to jen připomíná? Ok, nebudu ale tak přísná. Někdy je třeba věřit na zázraky, ale ono naivní poselství, že stačí věřit a nic pro to nedělat, se mi zkrátka nelíbí. Přítel prostě "pochopí", samozřejmě náhodička letos poprvé (a zrovna tehdy když se ztratí náušnice a objeví kazeta) tráví Vánoce s námi (jaká náhoda, že?), kazeta prostě funguje, video samozřejmě máme. Pustá černá díra se zacelí a vše je super. Nepotřebujeme žádný čas zpracovat informace. - kruci, slíbila jsem, že nebudu ironická. Omlouvám se, plně chápu, že někdo to má rád, na mě to ale bylo až moc. Jako si na zmrzlinu nakapat med, a obalit ji do cukrové vaty. Na druhou stranu, dává to jakési vyvážení celé knize. Na závěr opět zdůrazním, že tohle je jen můj pohled, můj názor a že pevně věřím, že se najde zástup lidí, kteří atmosféře propadnou, budou ji milovat a hlavně se k ní s láskou vracet.
Tady se fakt rozhoduji mezi 4 a 5. Anna to neměla lehké, otevřít knihu a uvést nás do povídek. Jenže, to už tak bývá, že někdo to "schytat" musí. Čemu se rozhodně nedivím, tak tomu, že to byla zrovna Anna, kdo dostal tento nelehký úkol. North Finchley je milý příběh. Žádné klišé ale dvě kamarádky, co si to "potřebovaly vyříkat" Moc pěkné věty a slovní spojení. Nádherná ukázka toho, co si lidé neříkají a jak to cítí i když je přece "hrozné se tak cítit a rozhodně bychom to dělat neměli." Jak můžeme tak strašně závidět někomu, kdo má být náš nejlepší přítel. Tak šíleně, že nás to uvnitř bolí, zabíjí a mi nasazujeme dnes a denně ten falešný úsměv: "Ne to je ok". Pak radši s tím někým nemluvíme, nebo odjedeme, nebo jakkoli omezíme kontakt, protože jo, přejeme mu to, ale zároveň mu to šíleně nepřejeme. Kruci přejeme, ale! Rve se to v nás a než se tím nechat zabít, zabijeme to pouto, to blízké spojení a jen tak nějak zdvořile pokračujeme ve "vztahu" a mluvíme o počasí a hudbě, zkrátka o něčem, co řešit nechceme jen proto, že sobě nebo tomu druhému nechceme ubližovat. Atmosféra a tenhle vnitřní boj byl v povídce krásně napsaný. Na těch pár stránkách, na těch pár větách. Nakonec, možná stačí mít tu nepříjemnou konverzaci, pročistit vzduch. Sebrat tu odvahu, přijet a mluvit. Tohle poslání mě zlomilo na těch 5*. Dodat odvahu lidem, aby mluvili o tom co je fakt důležité i když je to krajně nepříjemné.
Za mě bohužel nejslabší příběh v knize. Předem zdůrazňuji, že je to jen můj názor a že mi zkrátka sedí jiný styl. Nic víc ani míň. Určitě se najde hromada lidí, kteří z povídky budou nadšení. Zde je ale můj pohled na věc: Autor až moc vysvětluje, až moc poučuje jako by čtenář absolutně nechápal. Postavy se potkají ráno u kaprů, pak se náhodou střetnou na akci a pak je z toho láska až za hrob, tak nevím. Možná jsem na to koukala až moc reálnýma očima. A taky mi přišlo tak nepravděpodobné, že dívka co je veganka by tak horko těžko řešila že nemůže chodit s někým, kdo jí maso? Vážně? A pak ho ještě "hájí" - "Co když zabíjí kapry protože chce pomoct své rodině." No, zkrátka hlavní hrdinka mi je krajně nesympatická tím jak jedná, jak přemýšlí a jak strašně naivně působí. Myšlenkové pochody má zvláštní a hned z "vraha" kterého fakt nemůže vystát a proti čemu bojuje celá její osobnost a každé její přesvědčení, udělá "lásku na celý život." Jak říkám, možná je to věkem, možná je to tím, že mi prostě nepadla do noty. Možná kombinací všeho, každopádně, trocha těžké naivity prý k Vánocům patří, takže...
Více postav na tak krátkém úseku je dosti "matoucí". Přemýšlela jsem, zda by nebylo lepší pár postav vynechat, ale když jsem si povídku přečetla podruhé a pak potřetí, usoudila jsem, že každá tam má milou větu a takové to "uvědomění" si. Vlastně to dohromady dává smysl. Však odstavec: "Sabina na okamžik odložila pytel-" jsem musela ke kurzivě číst několikrát za sebou, protože jsem se v tom vždy zamotala a dohlédávala kdo že je ze všech těch jmen ta Tereza a jakto, že je to ta "mladší" dívka když se tak jmenuje jeho manželka a- prostě jsem se v tom zamotala. Že pár lidí "donutilo" baristku, aby konečně chlapci třískla s telefonem, je milé. Výpadek proudu může zapnout mnohé jiné myšlenkové proudy. Upřímně? Kniha potřebovala nějaké "happy endy" a tenhle je jedním z nich. Kouzlo, že lidé se mohou změnit a začít mluvit s někým, s kým dlouho nemluvili, zapomenout na "křivdy" a "hrát si na Vánoce" - mě spíš vrtá hlavou otázka - "Jak dlouho jim to vydrží? Aspoň do nového roku?". 4* za zamyšlení a donucení dávat pozor na každé slovo a přečíst si příběh znova.
"Mít se na co těšit" jako na cinknutí telefonu, na slova, na konverzaci, na úsměv. Nejen na to, že mi někdo podá pití. Pomůže na toaletu... přes pět let jsem osobně pracovala jako pečovatelka a starala se o lidi, kteří se nemohli starat o sebe. Jejich pocity jsem slyšela milionkrát a milionkrát jsem vymýšlela, jak naplnit jejich den. Jak udělat to, aby se měli na co těšit. Lidé totiž umírají na smutek, na to, že vzdají život. Tedy Marek - to jak k němu přistupuje mladší sestřička - je tak přirozené - dítě nevnímá bratra jinak, nekouká na něj skrz prsty a je jí fuk, že je "ležák". Děti jsou v tomhle směru prostě úžasné. Za mě vážně milé překvapení a osobní vzpomínka na všechny mé klienty, kterým život zachraňoval úsměv a pocit, že ma jí za čím a proč vstávat z postele. Děkuji a vskutku doporučuji přečíst.
Za mě nejsilnější příběh sbírky. Zdánlivě "bez pointy" ale v tom JE ta pointa. Prostě popis reality, ony Vánoce nejsou jen pozlacené. Věta "otec nemá rád" se táhne celým příběhem a je tak bodavá, že mi nejednou zamrazilo za krkem. Chování dívek je logické a vyprávění z pohledu starší sestry geniální. Opravdu smekám jak na tak krátkém prostoru lze vytvořit něco s tak silnou atmosférou.