ziriant komentáře u knih

Kniha mě bavila, zejména přibližně první polovina, potom už jsem měla pocit, že autor spíše ubírá než přidává. Nijak se nad knihou nepohoršuju, ba právě naopak bych čekala, že se z některých věcí posadím na zadek, že z toho šlo vytěžit více. To je asi základní pocit, který ve mně při dočtení převládal. Že to bylo jako celek fajn, četlo se dobře, ale nenašla jsem žádný výjimečný detail, který dělá z dobré knihy skvělou a nezapomenutelnou knihu. Taktéž postavy mi přišly trochu nevýrazné. Nicméně i když byl toto první Barkerův výtvor, který se mi dostal do rukou, nebude posledním.

1 14.08.2014

První dílo, které jsem od Kundery četla. Tehdy jsem ještě měla ve zvyku zatrhávat si v knihách zajímavé pasáže, k nimž jsem se pak ráda vracela a které pro mě byly citacemi - dávaly smysl i vytržené z kontextu. U Nesmrtelnosti jsem to vzdala a tento zvyk nadobro zanikl. Napoprvé mě příběh udivil v mnoha směrech, obdivovala jsem autorovu odvahu vůbec se pouštět do dialogu mezi Hemingwayem a Goethem a troufalost žít si ve svém románu. Dnes (ačkoli se nedá říci, že jsem zcela dospěla, ale jistě jsem už někde jinde než před několika lety) vidím v knize spoustu pravd i literárních pokušení, které jsem dříve neviděla. Žádná další Kunderova kniha mě pak už neuspokojila tolik jako Nesmrtelnost. Velmi se těším na to, co v ní objevím zase příště! (Jak vidím, spousta podobných poznámek je vypsáno i níže, což mně osobně dělá jen radost.)

3 07.08.2014

Vzpomínám na tu fascinaci, když jsem Kunderu před šesti lety četla poprvé. A můžu s čistým (s)vědomím říct, že jsem od té doby nenašla nikoho ani přibližně mu podobného. Z minima prostoru dokáže vytěžit maximum zážitku, každé slovo má své místo a každá myšlenka návaznost. Přestože mi Kundera svými úvahami ani jeho hrdinové svým jednáním nejsou vždy úplně sympatičtí a čtená slova spíš působí jako výtvory chladné logiky, jsou pro mě jeho díla srdeční záležitostí. Kdyby se matematik naučil psát romány, vypadalo by to podle mě nějak takto. Precizní pravdivá krása. Ačkoli tedy ne pokaždé souhlasím s předkládanými rozbory, autor dokáže odhalit čtenáři i slast z jeho vlastních následných myšlenek. U Nesnesitelné lehkosti bytí tohle vše platí více než kde jinde. A nestydím se přiznat, že byla tato kniha jedna ze dvou, u nichž jsem se neubránila slzám. Jinak jsem především byla unešena teorií o "rození" literárních postav, ten okamžik, kdy vznikne všechno z ničeho; a samozřejmě tíhou a důsledky všech náhod, jimž někdy každý z nás přikládá větší váhu, než ve skutečnosti mají. Ale co je to skutečnost? Nemám ráda, když se do literatury plete politika - a ačkoli na Nesnesitelné lehkosti bytí spousta kritiků a čtenářů vyzdvihává právě tuto její stránku, já vidím v knize především život, bez ohledu na to, v jaké době bude čtena a za vlády kterého režimu. Našla jsem si v ní hodně a předpokládám, že při dalších čteních ještě hodně najdu. Nicméně se občas musím krotit, abych zejména v období čtení nepovažovala Kunderu za boha a nevysvětlovala si své osobní jednání pomocí myšlenek zmíněných v jeho knihách - svět se pak najednou stává až příliš smutným.

7 04.08.2014

Fowles dokáže podat historii způsobem velmi vzdáleným od čistého dějepisu, tedy způsobem příjemným, poutavým a zapamatováníhodným. Tyto esejistické prvky hodnotím na knize jako nejpřitažlivější. Knihu musím ale dále hodnotit ze dvou hledisek. Jako čtenář fascinovaný literární teorií a jako čtenář fascinovaný příběhem. I když podle Fowlese tyto dvě věci jedno jsou, a já s ním musím souhlasit, v tomto případě jsem si při vnímání knihy nemohla pomoct. Líbí se mi autorovo postmoderní zasahování do děje - ve většině případů zde působí nenásilně a trefně, takový příběh za příběhem. Ať už jde o roztroušené krátké vsuvky nebo o delší úvahy. Musím však přiznat, že postupem čtení tyto stupňující se praktiky přecházely z mého pohledu spíše v přehnané a překombinované, bránící upadnutí do příjemného transu z příběhu (což je dle mého hlavní důvod, proč má vůbec smysl číst). Závěr mi absolutně nesedl a místo ocenění autorovy originality ve mně převládl spíš jen vztek a zklamání. Z hlediska literární teorie jsem však byla nadšená od začátku (téměř) do konce. Každopádně na svou dobu je Francouzova milenka takřka revoluční dílo a věřím, že i v nynější době má rozhodně čtenáři co poskytnout.

7 03.08.2014

První kniha ze Zaklínačské ságy, u níž bych navrhovala mírně škrtat. Ne pro samotnou délku, ale pro částečnou nevyváženost délky s obsahem. Zdejší politikaření v poslední třetině knihy mi moc nesedlo. Od posledního dílu delší ságy vždy čekám dodržení laťky předchozích knih a k tomu ještě "něco navíc" - proto zde mám celkově mírně rozporuplné pocity a považuju pátý díl za nejslabší článek řetězce, i když rozhodně ne slabý. Jinak musím opět chválit, na celé pentalogii oceňuju mimo jiné její nepředvídatelnost. Přeslazené konce se tady nekonají, pro realitu nechodí autor daleko a přece působí celý příběh jako pohádka.

6 30.07.2014

Výborná závěrečná scéna s ironickým nádechem podle mě vystihuje celou Sapkowského tvorbu. Bavila jsem se při ní i při celé knize (jako vždy).

3 25.07.2014

Kapitolu třetí, tedy čarodějský banket, považuju za jednu z nejlepších pasáží celé zaklínačské ságy a moc ráda se k ní vracím. Také je dokladem toho, že autorův talent sahá mnohem dál než těsně k hranici klasického fantasy.

2 22.07.2014

Začnu od konce: spokojenost se závěrem by mohla být i vyšší, ale v tomto případě to vidím jen jako detail a věc vkusu. Jinak nemám, co bych vytkla. Líbí se mi mírně či více filosofické začátky kapitol a přechody od obecného ke konkrétnímu. A rozhodně jsem se nenudila, jak to občas u dalších knih v sérii bývá. Příběh i styl psaní přinesly zase něco nového, ale zároveň jsem při okamžitě navazujícím čtení druhého dílu neměla pocit, že čtu "úplně něco jiného". Při čtení obou dílů jsem se tedy opravdu bavila a už se těším, až si za pár let na tyto knihy zase udělám vhodnou chvíli.

2 17.07.2014

Autorovi věřím každé slovo. Pokud nějaká kniha vtáhne do děje, o Zaklínači se to říci nedá. Protože ten svět opravdu musí existovat! Když knihu otvírám, je to jako vracet se ke starým přátelům, a nedokážu si představit, že bych si jednou řekla "A tentokrát čtu Zaklínače naposledy". Sapkowski dokáže udržet čtenářovu pozornost, povídky se čtou naprosto hladce, po stránce příběhu i po té formální. Nemám opravdu co vytknout (a že je téměř vždy co knize vytknout). Je to příběh, s nímž jsem žánr fantasy před lety začala objevovat, a je to paradoxně vlastně velmi smutné, protože si zatím stále myslím, že jsem začala s tím nejlepším. Sapkowski dokazuje, že v tomto žánru (jako v jakémkoli jiném) lze opravdu dosáhnout dokonalosti a vysoké literatury na úrovni, nejen oddechového či snad až pokleslého čtení. Obě knihy povídek jsem četla až po samotné románové pentalogii a byla jsem s tímto pořadím naprosto spokojená, protože bylo možné si jednotlivé detaily více vychutnat. Ale jinak na pořadí až tak nezáleží - věrný čtenář se bude k Zaklínači rád vracet z jakéhokoli konce.

7 15.07.2014

Nerada plýtvám příliš vzletnými slovy, ale Lukjaněnko je opravdu mistr příběhu a pro originalitu nemusí chodit daleko. Proto docela zamrzí poměrně často se vyskytující srovnávání s jinými autory (zvláště v první polovině knihy). Poukazování na to, že zatímco on je schopen např. nechat hlavního hrdinu vytírat podlahu, což se v jiných knihách nemůže stát, beru jako rušivý element. Jako snahu pochlubit se svou odlišností, což podle mě Lukjaněnko rozhodně nemá zapotřebí. Bystrý čtenář by si jistě všiml sám a ocenil autorovy kvality. I přes tuto výtku se mi kniha četla opravdu velmi příjemně a rychle a musím ji zařadit ještě trochu výše než cyklus Hlídek. A teď s chutí na další díl!

1 15.07.2014

Na můj vkus trochu jednodušší a nedostatečně propracovaný příběh, což platí pro oba díly stejnou mírou. Jelikož se jedná o první záležitost, kterou jsem od autora četla, nejsem si jistá, že mě tato série přiláká i k dalším knihám. Nicméně obě knihy se četly poměrně dobře a jakožto jednorázové odreagování hodnotím lehce nadprůměrně.

2 12.07.2014