Yalka komentáře u knih

Ve svém žánru špička. Taková polská Verneovka.

7 02.01.2013

Když jsem poprvé navštívila Częstochowou, strašně mě překvapilo, že klášter leží uprostřed velkého města. Představovala jsem si vše jako v knize :-)))
Úžasný a poutavý příběh. Dojemná lovestory. Po Quo vadis moje druhá nejoblíbenější Sienkiewiczova kniha.

2 02.01.2013

V určitém věku (15–16 r.) to pro mě byla knížka, která mě naprosto pohltila, četla jsem ji aspoň 30krát dokola. Okouzlující mozaika příběhů, oživlé dějiny.
Bibličtí apoštolové Pavel a Petr jako postavy v beletrii, to bylo pro mě tehdy něco nového a nečekaného.
Dále: napravený bad boy Marcus Vinicius. Nepřekonatelný Petronius aka arbiter elegantiarum. A samozřejmě nejlepší postava: zmrd Chilón Chilonides.

Vzhledem k tomu, jakou práci si dal autor s rešeršemi a jak vše krásně organicky včlenil do příběhu, nepochybuji ani na sekundu, že by se mi kniha úplně stejně líbila i dnes.

24 02.01.2013

Takhle knížka mě držela od první do poslední stránky. A to tím, jak často mě hlavní hrdinka (spíš nehrdinka) štvala :-). Jak se liší od (jistě všemi a nejen mnou) oblíbené Lízinky z Pýchy a předsudku! Všechno jsem jí ale vždy odpustila, znám takovéto tiché statečné lidi ze svého okolí a tenhle způsob čelení osudu a problémům je dle mě stejně legitimní, jako jakýkoli jiný.
Nádherně plastická postava, pro mě opravdu jako živá.

Jediné čím mě Fanny opravdu nakrkla a co jsem jí neodpustila: jak odsuzovala chování své matky a rodiny. Mně byla její rodina tedy velmi sypatická, na rozdíl od tetičky a strýčka, kterým by patřilo nakopat. Ale i to svědčí jistě hodně jak o Austenové, tak o její době: nepochopitelný odmítavý postoj Fanny k životnímu stylu jejích rodičů a sourozenců, který byl nahlíženo z pohledu hlavní hrdinky skandální (přitom šlo většinou jen o formální a vnější věci, nebyli to žádní záporáci, jen byli tak trošku rozjívení). A jak se těšila zpět k tetičce! Netrpěla ona ta Fanny nakonec Stockholmským syndromem? ;-)

Celkové vylíčení reálií bylo jedním slovem dokonalé a také to, jak se v knížce vlastně nic nedělo (nepočítám zápletku s manželstvím sestřenice, to je jediné drama, které mi ze čtení utkvělo) a přitom se od ní nedalo odtrhnout.

Mansfieldské panství jsem četla o hodně roků později než ostatní knížky od Austenové. Myslím, že to bylo dobře, že bych si je v telecích letech nevychutnala ani z desetiny. Můžu vřele doporučit! Už se těším, až budu mít zase někdy příležitost si ho přečíst.
Pokud se potřebujete s hrdiny knížek ztotožňovat, tak opatrně, odečtěte si od mého hodnocení klidně i dvě nebo tři hvězdy, dle vlastní úvahy :-)

8 01.01.2013

Přečetla jsem naráz všechny díly (originál v angličtině), užila jsem si to, ale upřímně, obrovský humbuk kolem tohoto dílka nyní po přečtení vůbec nechápu. Kvůli určité frustraci, ze které jsem se rozhodla vypsat, je můj komentář dlouhý, tak jak je dlouhý :-)

Pár slovy by se to dalo charakterizovat jako prostinká klišovitá a rozvláčná erotická harlekýnka, která nějakou neuvěřitelnou náhodou získala celosvětovou popularitu.
(Nicméně nemyslete si, že se tak stalo vlivem drahé mediální kampaně, zde šlo v první fázi o čistý virální marketing a to je na celé věci opravdu zajímavé.)

I přes explicitní sexuální scény jde celkově o dost konzervativní příběh primárně o sbližování dvou zamilovaných lidí, kteří budují svůj vztah a vzájemně si vymezují hranice. Co jsem nečekala: ty údajně strašlivě skandální erotické Fifty Shades propagují rodinné hodnoty (dalo by se poukázat na řadu pasáží), věřili byste tomu? Označení "mummy porn" je skutečně výstižné až geniální.
Aspekt, na kterém autorka ulpívala a působil vyloženě směšně: veškerý ten miliardářský humbuk. Jachty, auta, oblečení… Děsný.
Při čtení jsem často myslela na tento citát ze Saturnina (o chudých dívkách a milionářích): „Nakonec se trapná situace rozuzlí. Zjistí se, že ten mladý muž dělal průvodčího jen ze sportu a ve skutečnosti je majitelem státních drah. No proto, řeknou si čtenářky a jsou spokojeny. Jinak by jim nesouhlasila ta čirá blaženost, která se rozlije na posledních stránkách románu, protože: já mám také železničáře a řeknu vám, že to není žádná slast.“
Jo a ještě mě štvalo: proč se Christian tak ohání ekologií, když za sebou zanechává uhlíkovou stopu jako hrom?

POZOR DÁLE SPOILERY K CELÉ TRILOGII
Oba hlavní hrdinové jsou (pro mě nečekaně) po celou dobu ultimátní slušňáci, vždy zodpovědní (žádná nevěra, žádné drogy, žádné nezodpovědnosti a to ani v sexu, on nakonec i seznam Christianových „hard limits“ je výmluvný). Jen ty jeho tendence ke kontrole svého okolí jsou děsivé (ne, nemyslím sex), jinak je to, dá se říct, miláček. Naprostá většina textu je o Anastázii a Christianovi a vývoji jejich vztahu, místy skoro minutu po minutě.
Je tam pár dobrých vedlejších postav (moji oblíbenci byli např. Taylor, Kate, Ray), ale bohužel se jim autorka takřka nevěnuje a většina z nich je dost plakátovitá. Pokud nepočítáme jednoho záporáka a jednu záporačku jsou tam všichni nereálně milí, vyrovnaní, sympatičtí, příjemní, přátelští a slouží zhusta jen jako křoví hlavním protagonistům.
Příběh je natahovaný, působí často dojmem telenovely (pomalost plynutí času je až neuvěřitelná), spousta věcí se opakuje. Sexuální scény budete ke konci jen přelétávat očima nebo úplně přeskakovat, to mi věřte. Opět: co je moc...
Forma je celkově příšerně slabá.
Přesto se to čte rychle, stránky mizí jedna za druhou.
Měla jsem ráda myšlenkové pochody Anastázie, její vnitřní bohyně vs. její svědomí.
Svižné jsou emailové výměny mezi hlavními hrdiny. Ty jsem milovala.
Je tam řada hezky a vtipně napsaných pasáží, které si užijete právě proto, že jste s hrdiny tak dlouho a jsou to takříkajíc vaši staří známí (např. na konci třetího dílu jsou bonusy, mezi kterými vyniká seznamovací scéna z dílu prvního, napsaná pro změnu z pohledu Christina).
Hodně lidí se v komentářích zmiňuje, že Anastázie jim lezla na nervy, chápu to, ale já ji mám docela ráda, protože je taková antihrdinka a taky kvůli její lásce ke knihám (tohle nezmiňuje snad nikdo, ale u mě za to měla velké plus).
Spousta věcí v chování postav mi přišla neamerických (např. neříkejte mi, že by Jack Hyde nebo taky např. ten „blonďatý obr“ (viz mejdan v Aspenu) nezažalovali Christiana, říká se že Američané jsou hodně religiózní, po tom není v knihách ani stopa, přišlo mi taky nepravděpodobné, že Anastázie umí vařit, no možná vnímám Američany moc stereotypně). Neamerická je prý i slovní zásoba, ale to píšu jen tak pro zajímavost, v českém překladu to nehraje roli. Toto všechno je dané snad tím, že příběh byl původně fanfiction k sérii Twilight a proto je zasazený do USA. Myslím, že autorka ho měla raději při přepisování přestěhovat k sobě domů do Británie, asi by ty reálie pak lépe ukočírovala.
Štvalo mě nadužívání klišovitých situací, milionkrát provařených.
Neorganické mi přišlo zařazení záporáka a labilní dívky od druhého dílu. Haha, říkala jsem si, ti tam jsou jen proto, aby se něco dělo. Když už je autorka nepotřebuje, až moc snadno se jich zbaví. No ale zase na druhou stranu, je sporné, jestli je to lepší než žádný děj v dílu prvním…
Štvala mě tendence autorky všechny možné dvojice na konci cpát do chomoutu.
Trpěla jsem tím, že z původně motoricky nešikovné hrdinky se později vyloupne: ostřílená hráčka biliáru, zkušená řidička, která ráda riskuje atd. To mi přišlo nelogické (vč. toho, že stříhala Raye, když nešikovná, tak nešikovná, ne?)
KONEC SPOILERŮ

Celkově: nepovažuju to za ztracený čas, jako relax můžu doporučit. Je to návykové čtení, cosi vás stále nutí otáčet na další a další stránku (nejsem v tom sama, ověřeno při čtení různých reakcí na internetu).
Moje celkové hodnocení celé trilogie: 35 %, jednotlivé díly: 40 %, 50 %, 20 %.

13 01.01.2013

Knížku jsem přečetla během tří dní. Takže v podstatě na jeden zátah. Četla se v mnoha ohledech moc hezky, to ano, mělo to spád, ALE: bylo tam tolik nelogičností, že jsem každou druhou stránku měla pocit, že mě autorka vzala polenem po hlavě.

Docela mě to mrzí, protože Divergenci předcházela taková chvála.

Líbí se mi komentář Eidalona. Myslím, že to vystihl velmi dobře.

Myslím, že ve srovnání s Hunger Games knížka absolutně neobstojí. Collinsové se v Hunger Games podařilo vytvořit naprosto uvěřitelnou a do detailů propracovanou vizi dystopického světa, ze které mi běhal mráz po zádech. Zapadlá provincie, ostnatými dráty ohraničený život, černý trh, boj o každé sousto, o každou kalorii, hlad byl úplně hmatatelný a stejně tak strach z jakéhokoli neopatrného výroku nebo činu, který mohl způsobit smrt hlavní hrdinky, nebo celé její rodiny. Katniss pevně rozhodnutá, že nebude mít děti... To vše mi přišlo fascinující a velmi reálné.

Naopak v Divergenci popsaná vize světa mi přišla naprosto nefunkční, nestabilní. Ba až hloupá. Spíš mi to připadalo jako nějaká počítačová hra, než svět, který měl být vnitřně stabilní minimálně desítky let.
Pak je tu násobilka, ta mě při čtení rušila hodně :-) Jednoduchými počty mi totiž vyšlo, že ve městě žilo maximálně tak 10 tisíc lidí (ve frakcích, co se týče factionless: to se neodvažuju odhadnou). Připadalo mi proto velmi neuvážené, jak plýtvali svými lidskými zdroji (lidský odpad v přijímacím rituálu byl naprosto neuvěřitelný). Kolik tak mohlo být dospělých lidí v Dauntless (frakce Tris a Tobiase)? Deset lidí z každého ročníku vynásobeno 30 (když uvažujeme věk lidí ve frakci mezi 16 a 46), to by vycházelo na pouhých 300 lidí. A ať násobím, jak chci, i když pár let přidám, frakce Dauntless není schopná možná ani prosté reprodukce. Jde vůbec, aby se v ní každý rok narodilo byť jen 10 až 20 nových dětí (jak je to v ročníku spolužáků Tris)? Co těhotné ženy, musí taky naskakovat a vyskakovat za jízdy z vlaku? Otázky, samé otázky... ;-)
Samotný systém nutnosti výběru frakce v 16 letech, které je neměnný, mi taky přišel velmi nedomyšlený (řečeno slušně). Další případ plýtvání lidskými zdroji. Navíc i při takovém odpadu vykazoval systém chyby (např. otec Tobiase, tak vzdálený ideálům své frakce, a to není jediná takováto postava). A co děti lidí bez frakce, měly vůbec nějakou šanci posunu po společenském žebříčku? Těžko. Hrozné... Lidi bez frakce jsou zmiňováni zpravidla jen jako klienti soc. systému. To má být příklad společnosti poučené z chyb předchozích generací? No...

Škoda, hrdiny jsem si oblíbila, ale vůbec nemám chuť kupovat si další díl…

Shrnula bych to takto:
V rámci žánru young adult si myslím, že je to příjemná kniha. Hrdinka je sympatická, rozhodně žádná pipka a jak je tu hezky v jiném komentu vystihnuto doslova nám "dospívá před očima". Rozepsala bych se o love story, ale to už bych spoilerovala (u mě ale spokojenost). Takže pokud jste z cílovky (věkově), a tomuto typu hrdinek dáváte přednost, doporučuju (a klidně si přimyslete hodnocení o dvě hvězdy lepší, takže 80 %).

Pokud jste věkově vzdálenější žánru young adult, a víte o sobě, že vám vadí logické díry v příbězích, tak radím opatrnost a nečekat žádnou velkou pecku. Myslím, že zrovna tahle knížka se (oprávněně) neubrání srovnání s Hunger Games (stejná doba vydání, stejný žánr tj. young adult & dystopie, v obou je hlavní hrdinka žena a autorem je v obou případech také žena, obě knihy jsou koncipovány jako trilogie, to už je snad důvodů dost), a myslím, že v tomto srovnání Divergence neobstojí, dávám 40 %.

34 31.12.2012