vesihiisi
komentáře u knih
Narodila jsem se pod šťastnou hvězdou
Elena Lacková
Tato kniha mi opravdu rozšířila obzory; dokonce bych řekla, že jsem nikdy nic podobného nečetla, a myslím, že mi ještě dlouho zůstane v hlavě. Doporučuji všem.
Bronzový rod
Alcides Arguedas
Román popisující utrpení Indiánů, nucených sloužit bělochům a míšencům, kteří obsadili jejich půdu. Postavy nejsou psychologicky moc propracovány - jejich hlavním poselstvím je v zásadě pouze sdělit čtenáři, že Indiáni jsou všichni dobří, skromní a utlačovaní, zatímco běloši paušálně zlí, až krutí. Drobnou výjimkou je bělošský návštěvník z města, který se o život Indiánů zajímá a lituje je, aniž by tyto své pocity jakkoli převedl do činů a aniž by mu to v závěru knihy jakkoli pomohlo. Zajímavé je, že navzdory tezi, že Indiáni jsou hodní, se v románu odehraje několik scén, které minimálně dnes klasifikujeme dost jinak (např. zcela běžné a schvalované bití žen). Zajímalo by mě, jestli to román reflektuje jako standardní chování (takto na mě bohužel text působí), nebo zda se jedná o autorův pokus poněkud narušit výchotí tezi o "hodných" Indiánech.
Krysiáda
Nicolae Rusu
Velmi depresivní kniha o Moldavsku 90. let. Autora jsem si vygooglila hned po přečtení prologu a vyděsila jsem se. Odpověď na otázku, kde přesně je v tomto příběhu hranice mezi realitou a fikcí, nicméně nemám. Musím říct, že jsem si při četbě opět důkladně uvědomila, že je přece jen obrovský rozdíl mezi postkomunistickými a postsovětskými zeměmi... Bohužel se mi v příběhu trochu těžce orientovalo, zejména ze začátku se mi pletla jména postav.
Milostné léto
Zaharia Stancu
Krátká novela, v níž se vžijete do rozmanitosti Rumunska v blíže nespecifikované minulosti. Příběh je jednoduchý, kniha stojí zejména na propracovaných postavách a ilustruje vlastně nemožnost vzájemného pochopení mezi různými národy s velmi různými mentalitami, kteří žijí v jednom rumunském kraji a jsou tak nuceni spolu (ne)vycházet. Vše ale popsáno v docela lehkém tónu (žádné drastické scény). Další z rumunských titulů, který mě nezklamal. Doporučuji.
Nejlepší kniha o fake news, dezinformacích a manipulacích!!!
Petra Vejvodová
Kniha obsahuje všechny "základní" informace týkající se dezinformací, líbilo se mi, že se zabývá i historií propagandy a šíření dezinformací, a to i historií poměrně dávnou. Současně pro mě byla trochu zklamáním, protože přinesla jen velmi málo nových informací (kdo se o téma alespoň trochu zajímá, má pocit, že čte jen dobře zformulovanou formu vlastních úvah a postřehů). Na mě byl text až příliš "čtivý", trochu mě obtěžovalo neustálé upozorňování na to, že cílem autorů bylo napsat knihu srozumitelnou (myslím, že běžný čtenář by zvládl i trochu "odbornější" level). Na druhou stranu možná jsem špatně odhadla cílovou skupinu - tuto knihu bych doporučila zejména žákům na 2. stupni ZŠ a středoškolákům.
Všechny podoby lásky
Aminatta Forna
Zbytečně dlouhá a roztahaná kniha. Vše, co autorka sděluje, by se dalo seškrtat do výsledné délky 150-200 stran, což by rozhodně knihu zakoncentrovalo a rozhodně nebylo na škodu. Kniha je plná popisů pocitů a okolí, do kterých se ale čtenář nedokáže vcítit. Autorka obecně pouze popisuje a nedostává se do hloubky, takže prvních nejméně 250 stran jen naznačuje, že za chvilku se stane něco velkého a přelomového, aniž by k tomu opravdu došlo. Postavy jsou mělké, každá disponuje pouze jednou charakterovou vlastností. V druhé půli knihy autorka zahajuje "drama", které je ale opět plytké a jednoduché, což zabrňuje čtenářskému požitku. Drama je dvojího druhu: drama války (kde se neustále pouze naznačuje, že docházelo k hrůzným věcem, což ovšem nestačí pro čtenářův emocionální prožitek) a morální drama (které působí tak, že autorka do poslední chvíle tápe a oddaluje jeho vyřešení, a nakonec se tomu zcela vyhne!). Knihu nemohu doporučit, ani o Sierra Leone, kde se příběh z větší části odehrává, jsem se bohužel nic moc nedozvěděla.
Lichvářova smrt
Sadriddín Ajní
Autor v předmluvě popisuje, jak se po dopsání této knihy radil s tádžickým svazem sovětských socialistických spisovatelů (nebo tak nějak) o tom, jestli jim dílo přijde dostatečně socialistické, oni mu sice řekli, že to je úplně parádně socialistické, ale jemu to pak stejně přišlo tak nějak málo socialistické, tak to nakonec ještě trochu přisocialističtil... Navzdory tomuto "slibnému" úvodu padne slovo "imperialisté" kupodivu pouze na jednom místě (str. 64). Zbytek je značně repetitivní vyprávění na téma "lichvář se pozná podle toho, že hodně jí". Ocením tipy na lepší tádžické knihy, ale moc to nevidím.
Generál slunce
Jacques Stephen Alexis
No, je potřeba počítat s tím komunistickým backgroundem, před kterým varuje už anotace a který se v románu vyskytuje především v té formě, že kdo je komunista, ten pomůže, kdo není komunista, je hajzl. Nicméně román taky přináší (zřejmě) přesný popis toho, jak to na Haiti dřív asi vypadalo, plus nějaký obecný přehled o historii celého ostrova.
Strom bez kořenů
Said Valíulláh
"Strom bez kořenů" je jediná bangladéšská kniha, na niž jsem v českojazyčném prostoru dosud narazila - a to byl důvod, proč jsem po ní sáhla. Nicméně pokud vám nejde o lov knih z (pro nás) exotických kultur - i tak doporučuji. Dočkáte se na jeden pohled vtipné, na druhý až tragické zápletky, to vše zabaleno do věrného popisu života v bangladéšské vesnici v polovině minulého století, kde vše řídí islám až ad absurdum.
Wangrinův podivuhodný osud
Amadou Hampâté Bâ
Myslím, že se vyplatí občas prozkoumat starší edice a neznámé literatury - v případě této knihy určitě. Jde o víceméně oddechový, čtivý a nenáročný román, který nicméně velmi zajímavě líčí poměry ve francouzské kolonii na začátku 20. století, a to skrze propracované postavy i zápletky. Takto zcela přístupně se člověk seznámí se světem a s kulturou, na kterou jinak narazí asi jen výjimečně. Jinými slovy - doporučuji.
Neškodné příběhy
Villy Sørensen
Oceňuji především autorovu originální představivost na úrovni celých povídek i jednotlivých slovních obratů. Každá povídka je úplně jiná, ale společně úspěšně vytváří jednolitý celek. Jde o velmi příjemné čtení, určitě doporučuji!
Žena ve fialové sukni
Nacuko Imamura
Docela příjemná kniha na kratší čtení (u mě za jedno dopoledne), ohledně které mám pro budoucí čtenáře jedno důrazné doporučení: nečtěte předem žádnou recenzi, dokonce ani anotaci na přední záložce. Argo se z nějakého důvodu rozhodlo vyspoilovat pointu knihy ještě před první stranou, což je docela škoda. Dávám čtyři hvězdičky, protože autorka za ten spoiler nemůže a já si předstvuju, že kdybych nevěděla předem, o co půjde, mnohem víc bych si čtení užila.
Berlín
Aleš Šteger
Mám chuť napsat, že to na mě bylo až moc lyrické, ale proti lyrice jako takové nic nemám. Text na mě působil chtěně umělecky. Zajímavé bylo, že když si člověk nezapamatoval, kde minule skončil, mohl pokračovat nejen od libovolné kapitoly, ale popravdě i od libovolné věty. Nemůžu se rozhodnout, jestli se mi to líbí, nebo nelíbí :)
Sanatorium Tworki
Marek Bieńczyk
Naprosto geniálně napsaná kniha! Je potřeba nejít až tak po ději jako po jazyce, poetika je totiž krásná (jak ta na první pohled - rýmovánky v textu, tak zejména ta metaforičtější, skrytější, mezi řádky). Současně jsem byla vděčná vysvětlivkám na konci knihy, protože polskou historii a literaturu zdaleka neznám tak dobře, jak autor na čtenářích nárokuje. A stejně jako ostatní komentující se přidám k obdivu vůči překladateli - muselo to být hrozně moc práce, překlad je pečlivý a současně elegantní.
Můj život
Marcel Reich-Ranicki
Fascinující kniha, zejména (možná bohužel) její první část popisující autorovo dětství, mládí ve varšavském ghettu, konec války... Druhá část je přínosná asi zejména pro ty, kdo se chtějí zorientovat v německých autorech 2. poloviny 20. století. Jinak knihu jsem četla německy a rozhodně doporučuji všem, co už za sebou pár let němčiny mají, autor píše srozumitelně, nezamotává se zbytečně do vedlejších vět apod. :)
Šalina do stanice touha
Iva Hadj Moussa
Podle anotace se s touto knihou do české literatury vrací humor. No tak nevim, no. Kniha byla velmi plytká. Samotný děj by mě až tak neurazil, nic proti parodiím aspol., ale do jisté míry prázdný a absurdní děj vyžaduje inteligentní humor, jinak se z toho stává prostě hrozná nuda. Ocenila jsem jeden vtip, což je na necelých 300 stran "humoristického" románu trochu málo.
Putinovi trollové
Jessikka Aro
Kniha je zcela jistě infomačně přínosná, nicméně na autorce je vidět, že je hlavně novinářka: rozsah nedokázala úplně utáhnout a také vlastně hlavmě popisuje, chybí nějaká celková analýza nebo úvahy k tématu. Zdálo se mi, že redakční práce na finské i na české straně mohla být pečlivější - konkrétně bych (v češtině) vytkla nepřehlednost: věty by se daly dělit na kratší souvětí, na místo tečky se někde očividně hodila čárka a naopak a na mnoha místech by k příjemnějšímu čtenářskému zážitku stačilo pozměnit slovosled. Taky mě trochu rozčilovaly četné anglicismy, které (mi přišlo) opravdu bily do očí. Navzdory těmto výhradám bych knihu každému doporučila, obsah je rozhodně zajímavý.
Kdysi v Angole
José Luandino Vieira
Kniha je průřezem z tvorby angolského spisovatele Josého Luandina Vieira, která zřejmě byla různorodá - první část knihy tvoří tematicky i formálně podobné povídky, poslední povídka se nicméně těm předchozím zcela vymyká a její význam mi zůstal nejasný. Knihu bych doporučila tomu, kdo by měl stejně jako já zájem přečíst si něco angolského, ale to je tak asi vše, jinak musím říct, že mě ničím nezaujala.
Mezi stromy
Gyrðir Elíasson
Pro mě byla tato kniha vlastně jen další z řady severských povídklvých celků o krátkém rozsahu, které sázejí pouze na poetiku v představovaných situacích a popisech a na absenci pointy. Když jsem četla takový typ knihy poprvé (Hosté od Merethe Lindstrøm), byla jsem tím stylem oslovena a připadal mi originální, bohužel se postupně obnosí. Nedokážu to říct s jistotou, ale v případě "Mezi stromy" se možná vzhledem k počtu povídek obnosí už před poslední stranou. Nicméně povídky neurazí a není problém je na pár týdnů odložit a pak na ně zase naskočit. Nit se nepřetrhne, žádná tam není.
Syn člověka
Augusto Roa Bastos
Asi bych na tuto knihu nikdy nenarazila, kdybych se aktivně nesnažila najít něco paraguayského, takže moje očekávání bylo téměř nulové a moje (příjemné) překvapení o to větší. Nejsem naprosto nadšená a unesená, ale jde o poctivě napsanou knihu, na níž mě upoutala především její forma - jednotlivé kapitoly se zpočátku tváří jako nezávislé povídky, které pojí jen stejná lokalita, po několika z nich ale čtenář pochopí, že se ve skutečnosti jedná o kapitoly jednoho románového celku a že navíc fungují jako puzzle: jedna kapitola vysvětluje minulost některých postav, budoucnost jiných postav, okolnosti dějů předešlých kapitol i jen drobné odkazy na kapitoly předchozí i budoucí, a to z knihy tvoří velmi komplexní, řekla bych skoro trojrozměrné dílo.