uzivatel3489 komentáře u knih

(SPOILER) Bob Kartous navazuje na svou první knihu No future. Níže uvedu subjektivní názor na autora a jeho texty. Kartous píše ve velice košatých a rozvitých souvětích. Používá neobvyklé pojmy a termíny tam, kde se věc dá říci naprosto jednoduše. Toto nejvíce vyniklo v rozhovorech se zajímavými lidmi na konci knihy (Nejvíce u Anny Šabatové, která byla skvělá). Kartous jim pokládá jednoduché dotazy nesmírně složitou formou. Díky tomu si často neuvědomí, že se na téměř stejnou věc už ptal. Měl jsem dojem, že také lehce tlačí dotazované k jeho vidění problematiky, ale to už jsem možná podlehl zaujatosti z jeho stylu psaní. Abych jen nekritizoval, tak první polovina knihy je velmi zajímavá a relativně konzistentní. Místy mě text obohatil, někdy potvrzoval můj názor, jednou jsem vyloženě nesouhlasil a přišlo mi, že Kartous záměrně zjednodušuje problematiku, aby se to hodilo do jeho narativu (v části o učitelích, což se mě dotýká). Druhá část knihy mi přišla jako náhodný shluk myšlenek a autor se často pouštěl do hodnocení věcí, kterým očividně rozumí jen povrchně. Nakonec jen dodám: Jen tak dál. Uzrál čas, kdy jsou znovu potřeba velké reflexe a knihy, které budou udávat směr myšlení.

23.12.2023

(SPOILER) Jedna z nejlepších knih, které jsem kdy četl. Velmi osobní, na tělo. Způsob psaní mi vyhovoval. Přemýšlím, proč ve mně kniha tak rezonovala. Zřejmě jsem v hlavní postavě viděl své středoškolské já. Způsob přemýšlení Charlieho mi byl velmi povědomý, blízký a často podobně přemýšlím dodnes. Závěr o zneužívání mě docela překvapil. Autor zkrátka nemusel vnitřní pocity hlavní postavy podrobně popisovat. Stačilo, když Charlie řekl své: "Cítím se nekonečně" a podobně jako Sam a Patrick jste prostě věděli, co tím myslí a jen jste se pousmáli.

(SPOILER) Celkem náročné čtení (za to ubírám hvězdu) a dlouho mi trvalo, než jsem si na styl psaní zvykl. Kniha pro mě byla hutná a když jsem četl opravdu pozorně, zabralo mi to spoustu času. Poněkud depresivní líčení osudů několika lidí, žijících v jednom domě v Ústí nad Labem. Vnitřní myšlenky postav jsou bohaté, ale opravdu často spíše negativní, sebezničující, což odráží povahu samotného města, ve kterém také žiji (díky bohu ne v Ústí 60. let). Líbil se mi uzavřený cyklus životů hlavních postav. První polovina knihy je hravá, zábavnější s tragickým vyvrcholením. Druhá polovina pro mě byla téměř čirá deprese, apatie. Bezvýchodnost koloběhu života postav, odsouzených čím dál více strádat ať už mají vše nebo nic, byla skličující. Někdy jsem se trochu zasmál. Víc k tomu nemám co říci.

5 10.07.2022

V porovnání s dílem Na cestě je to klidnější kniha. Nese se však v podobném duchu - cestování, filosofování, alkohol, drogy, párty. Hlavní hrdina koketuje s buddhismem, ale spíš to vypadá, že pátrá po smyslu života (podobně jako sám autor). Stejná banda, která čeká až jim někdo podá perlu. :) Číst tohle v 16 letech, okamžitě vyrážím na cestu a přehodnotím své životní cíle. Dnes mi to přijde jako lehce smutné bloudění člověka, který je zmítán vášněmi a neustále pokouší své tělo a svou mysl. Občas jsem v textu narazil na opravdová moudra, která jsem si zapsal. Zkrátka skvělé čtení.

Nedoporučuji číst před létem, kdy má člověk největší touhu někam vyrazit. Opravdu úžasná kniha, která vás vtáhne do děje. Styl beat generation mi sedl a líbí se mi forma textu, kdy autor vypisuje své myšlenkové proudy, stejně jako když vypráví historku svým kámošům. Dynamické vyprávění je prokládáno občasnými perlami o smyslu života, filosofii, smrti. Nespisovnost mě zprvu překvapila a chvíli mi trvalo, než jsem si na ni zvykl. Brzy jsem zjistil, že tahle kniha nemohla být napsána spisovně. Určitě se k ní někdy vrátím a na moje letní cesty si vezmu další Kerouacovo dílo.

7 27.06.2022