tereza0319
komentáře u knih
Když léto přihrává
Fráňa Šrámek
Přes určitou z mého pohledu již nahlíženou naivitu danou dobou, jsem si užívala archaičnosti jazyka i nadčasovosti témat, zvláště oceňuji Měsíc nad řekou.
Výhradu bych měla jen k ženským postavám, které se mi zdály být poněkud ploše vykresleny.
Ozvěny z dubového stolu
Václav Daněk
Je vidět, že to psal člověk, který už ví něco o životě.
Ani mámy nejsou stejné: Jak si mateřství užít, ne ho jenom přežít
Šárka Miková
Pomůže psychicky neubližovat sobě ani svému dítěti. Kéž by tu byla už dávno.
To jsme byli my
Golnaz Hashemzadeh Bonde
Příběh mi strašně pasoval do života. Jako malá jsem strávila čtyři roky v Norsku a moje mamka teď absolvovala ozářky, naštěstí jen preventivně, po zákroku. Nemáme spolu právě jednoduchý vztah. Chodím na demonstrace. A to všechno v té knížce bylo. V brutálních kulisách Íránu. Nekorektní pocity. Napětí na každé stránce. Niterný příběh. Nedá se říct, že se mi to líbilo. Spíš mě to strhlo.
Santiniho jazyk
Miloš Urban
Přestalo mě zajímat, jak to dopadne, což pro detektivku asi není moc dobrá vizitka. :-D Na druhé straně se mi moc líbily pasáže o architektuře a vzbudily ve mně chuť ty kostely vidět.
Senzitivní lidé
Sylvia Harke
Kdyby se mi taková knížka dostala do ruky tak někdy před dvaceti lety, byla bych vděčná, ale lepší pozdě, nežli později. Velký přínos pro mě měly příznaky HSP a kapitola o vztazích. To, že psychické nezvládání školních zkoušek může mít souvislost s traumatem při porodu, tak to je teda hustý. Některé věci byly pro mě ale vysvětleny matoucím způsobem a celkově mi styl autorky úplně neseděl. Jsem opravdu ráda, že mi někdo vysvětlil, co to se mnou je.
Věčná devadesátá: Proměny české společnosti po roce 1989
Jaroslav Spurný
Po celou dobu čtení jsem se nemohla zbavit dojmu, že je mi vnucován nějaký pohled na věc, presentovaný jako jediný správný. Zároveň mám pocit, jako by se měl ze společnosti zcela vytratit humor, neustále jsem narážela na věty typu „tomu se lidé v (pomýlených) devadesátkách smáli, my se tomu ale dnes už nesmějeme, protože jsme na určité věci citlivější". Umění udělat si legraci sám ze sebe se asi vytratí už úplně. Oceňuji hloubkový ponor kapitol o privatizaci a o bydlení, mrzí mě odbytá kultura.
Na Zemi jsme na okamžik nádherní
Ocean Vuong (p)
Těžká témata předestřená bez patosu, skláním se před každým, komu se to podaří. Jak je možné zachovat si lásku a úctu k rodiči, který vás týrá? Nebo jak pečovat o starého člověka, který neovládá své tělo, doma až do poslední chvíle, a nezbavit ho při tom důstojnosti? Máme se od Vietnamců hodně co učit.
Middlemarch
George Eliot (p)
Volejte sláva a tři dny se radujte, já jsem to dočetla! Touto knížkou jsem si definitivně potvrdila, že společenské romány nejsou nic pro mě. Trápila jsem se už s Jane Austen, tak jsem tomu chtěla dát šanci s George Eliot, ale ne. Rozumím tomu, že zobrazení života mnoha různých postav nám má dát jednak představu o historickém období, jednak poznání, že člověk a jeho problémy jsou pořád stejné. Mně se to ale neskutečně táhlo a nebavilo mě to (ale když se to líbilo Virginii Woolf, tak to přece musí být dobré!). Za každou desátou větou nějaký zobecněný poznatek o životě, aby se čtenář zamyslel. Ne, že by to nesedělo, ale tak často by to zase být nemuselo. Charaktery byly vykresleny s až neobvyklým pozorovacím talentem a citlivostí, psychologie postav jí šla náramně, to uznávám. Oblíbila jsem si Willa Ladislawa. Nemám moc s čím srovnávat, jen s nedočteným Zločinem a trestem a Annou Kareninou, připadá mi, že v obou zmíněných dílech jde společenský román do větší hloubky, je v něm víc filosofie a tolerance k lidským slabostem, nesnaží se vychovávat jako Middlemarch. George Eliot vládne něčím, co by se asi dalo nazvat společenskou podvratností, mám tím na mysli ženskou podřadnost a podřízenost muži devatenáctého století. Její jasnozřivost a sarkasmus co se tohoto tématu týče, pro mě patří k tomu nejlepšímu v románu. Takže abych to shrnula, rozumím tomu, co se ostatním může na žánru společenského románu líbit, ale pro mě to není.
Velice mě zaujala pasáž o předepisování léků, která je, zdá se, opravdu nadčasová: Aby si vydělali na živobytí, musejí královským poddaným předepisovat víc léků, než je zapotřebí, a to nemá daleko k velezradě, pane Mawmsey - máloco škodí lidské konstituci víc.
Ještě k obálce. Kdyby se člověk podle ní měl řídit, myslel by si, že má před sebou milostný román odehrávající se v první třetině 20. století. To se nepovedlo.
Slova
Jean-Paul Sartre
Být ironický se musí umět. Být ironický tak, aby to bylo vtipné, to už chce talent. Upřímnost je vzácná, tady jí najdeme hodně. Jsem zvědavá na Sartrovu beletrii.
Il Boemo: Průvodce po životě a díle Josefa Myslivečka
Daniel E. Freeman
Jeden z nejzajímavějších životních příběhů, jaký jsem kdy četla. Film Petra Václava bohužel vůbec nevyužil jeho potenciál, možná kvůli nedostatku financí. Jak se v knize píše, film o něm by býval rád natočil už Miloš Forman, jenže si spočítal, že by se mu to nevyplatilo. To by bylo tak zajímavé, plné děje, a ta pestrobarevná Myslivečkova osobnost! Měla jsem to štěstí, že jsem se o něm dozvěděla už na gymplu, utkvěl mi, protože paní profesorka nám o něm nadiktovala celou áčtyřku, místo dvou řádků u ostatních. Takže díky ní jsem okamžitě zavětřila, když jsem se doslechla o připravovaném filmu, a tak se dostala i ke knížce. Chystám se na Arbesovo romaneto.
Koralina
Neil Gaiman
(SPOILER) Neměl se otírat o moji milovanou Alenku, ne neměl to dělat. Motivace k tomu, proč se vrátit k rodičům, kteří mě evidentně emočně zanedbávají, má znít „co by to byla za legrace, kdybych jednoduše dostala, co chci", tomu nějak nemůžu uvěřit. Celé mi to přišlo takové odbyté a nahodilé. A to jídlo! Tatínek uvařil „recept", regulérní zapečené brambory s pórkem, a Koralina si jde v mikrovlnce ohřát zmraženou pizzu s hranolkama, přičemž rodiče neřeknou ani popel!!! Jsem v šoku. Jestli tam měl být jako jinotaj narcistický vztah matky k dceři, tak jsem z toho měla aspoň něco málo.
Červená zahrada
Emil Vachek
Podrobná psychologická studie jednoho nerovného prvorepublikového vztahu.
Cesta pěšky
Vilém Závada
Nechápu , jak si, vzhledem k tomu, v čem žil, dokázal vypěstovat smysl pro krásu, lásku a naději. Ale dokázal. Možná za to může Vojtěch Martínek. Ta jeho představivost plyne tak přirozeně... V antikvariátu jsem ukořistila první vydání dokonce s podpisem, tak jsem pyšná.
Korespondence IV. (1859–1862)
Božena Němcová
Proč musel jeden člověk tohle všechno snášet? Jak mohla společnost dopustit, aby se to dělo? Co všechno po sobě mohla zanechat, kdyby se jí vedlo aspoň o trošku lépe? Po všem tom mnohaletém strádání jí hráblo, to je na těch dopisech vidět. Bohužel se to navíc přesně ve stejnou dobu stalo i Josefu Němcovi. Je mi z toho hrozně. Až budu zase jednou v Praze, moje kroky povedou na Vyšehrad zapálit jí svíčku.
Poezie ve věku vnějškovosti: Eseje, recenze a jiné texty z let 2007–2022
Jakub Řehák
Není nad to číst dílo o poesii napsané přirozeným, nevědeckým jazykem, jak autor sám často zdůrazňuje, a ještě navíc nahlédnout do jeho vlastní dílny.
„Zázračné reálno“ a magický realismus
Eva Lukavská
Jsem obzvlášť vděčná za úvodní studii, definování obou pojmů, rozdílů mezi nimi a popis jejich historie. Úkol to byl nelehký a spletitý, přesto autorka vysvětluje jednoduše a srozumitelně.
Pozdější život panny
Ferdinand Peroutka
Po přečtení knížky si jsem jistá, že by se autor podepsal pod výrok člověka hořce mám rád". Přistupuje k němu s láskou, ale nemilosrdně. Není na škodu, se občas podívat na věci z jiného úhlu a přemýšlet, ale k tomu, aby nám jiný úhel předestřel, je potřeba někoho jiného, tímto děkuji, pane spisovateli. Dostali jsme Johanku z masa a kostí a s chybami, ne jako světici, to polidštění ji pro mě udělalo ještě sympatičtější. Zároveň ji to ale v mých očích nezbavilo výjimečnosti.