Snoopi komentáře u knih

Nuda, nuda, nejen v Brně :-) Kniha vhodná spíše pro odborníky - a zvlášť pro ty, kteří se vyznají ve fonetice, či aspoň mají její základy. Kniha měla být spíše nahrána jako dokument, nebo k ní mělo být vloženo CD s rozebíranými nahrávkami. Sice něco o fonetice vím, ale text mě velice brzy začal nudit.
Navíc každá kočka je svérázný originál a mňoukání zní u každé jinak.
Takže taková kniha o "učení se latině" pro české Honzy. Jenže ať se budeme snažit sebevíc - přesně jako kočka mňoukat nedokážeme, jelikož stejně dojde k "informačnímu šumu" a následné komunikační bariéře :-) A majitelé kočky svým miláčkům určitě rozumí i bez podobného "překladatele".
Knihu jsem nedočetla, byla jsem zklamaná - čekala jsem spíše něco o řeči jejich gest a rozebírání chování.

54 02.10.2021

Opravdu kvalitní a pro chovatele psů téměř i nepostradatelná příručka. Autorka se opírá o své bohaté zkušenosti s výchovou psů. Snaží se jim co nejlépe porozumět a své poznatky čtivou formou předává dál. Používá zajímavá a neotřelá přirovnání - a to hlavně proto, abychom si o uvažování našich čtvernohých mazlíčků udělali tu nejlepší představu. Samozřejmě nechybí ani rady, jak svého psa co nejlépe vést. Knihu mohu jen doporučit.

54 19.09.2021

Kniha rozhodně stojí za přečtení.
Na stylu je hodně znát, že autor je původní profesí dramatik. Po nějakém čase jsem získala dojem, že autor se čtenářem, který tolik touží po happy endu, rozehrál své vlastní drama. Postavil vedle sebe nesourodé dvojice postav - a prostě "spustil PLAY". Vybral si k tomu postavy bizarní, až téměř šílené. Manipuluje jimi jako s figurkami na pomyslné šachovnici a baví se tím, co vše může - a nemusí - způsobit.
Bolestně se dotýká tématu existence jedince ve zcela odlidštěné společnosti. V textu se straní přílišných emocí a aby jeho záměr co nejlépe vynikl, děj šikovně zasadil do německé metropole. Postupně odkrývá až téměř hrůzný svět zániku, nicoty a lhostejnosti, některé scény jsou jako vystřižené z nějakého absurdního dramatu.
Sílu jeho výpovědi vidím ve způsobu, jaký pro ztvárnění svých představ zvolil: text je strohý, plný suchých a jednoduchých vět, zápisy jednotlivých epizod se střídají v rychlém sledu. Autor jen výjimečně nechá nahlédnout do mysli svých postav - třeba traumata z jejich minulosti pouze "naťukává", ale blíže se jimi už nezabývá. Zápletky vystavěl na nedorozumění a komunikačních bariérách.
Zároveň mi připadalo, jako bych si pročítala jakýsi "cestovní průvodce osudem několika vybraných existencí" a přitom se s nimi pohybovala po mapě skutečné: autor do textu zakomponoval reálie opravdového Berlína.
Velice umně pracuje s napětím: děj vždy ukončí v nejnapínavějším okamžiku; v následující kapitole se pak věnuje peripetii jiné vybrané postavy a v závěru knihy se osudy všech zúčastněných letmo dotknou. Všechny však mají jedno společné: viděly vlka, který se v Berlíně náhle objevuje. Zajímavé je, že některé postavy své jméno mají, jiné zůstávají pouze anonymní, např. prostě "dívka" a "chlapec".
Najdeme zde i spoustu zajímavých motivů: stáří, náhoda, minulost, pomsta, sen, alkohol, který lidi spojuje, ale i ničí.
Román přes to všechno nevyznívá depresivně. Zbývá jen otázka, co vše je možné a co je již za hranicemi, a zda to všechno nebylo jenom snem...

54 18.09.2021

Román je svým rozsahem spíše obsáhlejší novela. Souhlasím s tím, že jde o směs "erotické utopie a lesbického příběhu". Svým zaměřením bych jej klidně zařadila i mezi romány existenciální.
Anja, 30iletá hlavní hrdinka, i přes svůj věk stále hledá sebe samu, své místo ve světě, který je jí cizí. Prožívá strach ze svého sebeuvědomění. Téměř zoufale se bojí dávat najevo opravdové emoce - místo toho se vůči okolí ohrazuje: nebere si servítky vůči nikomu, nepouští si nikoho k tělu a projevuje se s cynickou skepsí, což jí pomáhá přežít. To se však změní v situaci, kdy pozná zvláštní dívku: éterickou bytost, jíž si pojmenuje "Siri". Dívka oproti ní působí křehce, tajemně a až neskutečně lehkovážně a dětinsky. Tato cizinka s ní hned rozehrává podivnou hru, jejíž pravidla určuje jen ona sama, a Anja její pravidla přijímá. Přestože se tomu zprvu brání, nakonec se chce co nejvíce podobat chlapci Šmolovi, jak ji Siri nazývá.
Román lze vnímat z různých úhlů pohledu: jako román "výchovný"; román o prostém hledání své vlastní identity; román o lásce a žárlivosti, o vině a trestu - ale i jako zajímavé podobenství o našem světě. Nejde v něm jen o problematiku LGBT menšiny, ale odkrývá daleko závažnější podtext: do jaké míry je člověk sebou samým, do jaké míry s ním lze manipulovat.
Tábor, v němž se Anja pohybuje, totiž představuje až děsivý obraz jakéhosi totalitního režimu, kde vše má svůj pevný řád a pevně stanovená pravidla: kdo se jen maličko odlišuje, je za to tvrdě potrestán.
Zdá se mi, jako by si autorka ukrojila až příliš veliký krajíc chleba a teprve se při psaní hledala. Text působí zmateně a neuspořádaně, děj je takový "nemastný - neslaný", bez většího spádu. Některé scény působí nedokončeným dojmem. Časové roviny se nečekaně místí a prolínají, je těžké rozklíčit, co bylo před a co potom... K chaosu vyprávění přispívá i střídání ich-formy a er-formy vyprávění, a to hlavně tehdy, když vyprávění hrdinky splyne s jejím vtělením se do postavy chlapce...
Pokud bylo autorčiným záměrem čtenáře mást a mystifikovat, tak jí naopak musím složit poklonu. Nevíme, co je fáma a co lež: například nijak nerozvíjí motiv ukradených peněz /nedozvídáme se ani to, zda vůbec byly nějaké peníze ukradeny/. Asi nejsilnější dojem, který si z knihy odnáším, je motiv rozložení genderových rolí a motiv jakéhosi stalkera "v ženské podobě".
Závěr se však bohužel rozpliznul v jakési bezčasé jsoucnosti, nic není vysvětleno, zůstávají jen další a další otázky a otazníky...
Všimla jsem si, že na svou dobu, v níž se děj odehrává, autorka používá nečekanou spoustu moderních anglicismů.
Román ve mě zanechal silně rozporuplné dojmy, ale jako nevšední čtení k zamyšlení ho mohu doporučit.

54 04.09.2021

Máme před sebou knihu o kočkách. Publikaci plnou statistik, čísel a studií, z nichž vychází. Přesto není nudná - jenom mne mrzí, že z ní kočka překvapivě vychází tak negativně; ostentativně ji vypíná jako invazivní druh a bezohledného predátora. Autorka se zabývá i etickými otázkami chovu, spojenými se vznikem nových, "líbivých" plemen typu lykoi, munchkin, sphynx, atd. Spolu s ní se podíváme i do zákulisí přehlídek a soutěží. Převážně však řeší vztah člověk-kočka, kočka-člověk. Místy nabízí teorie lehce konspirativní, místy k pousmání, místy až přitažené za vlasy, místy dokonce i závažné. Některá tvrzení považuji za přehnaná a nemohu s nimi souhlasit, např. zmiňovanou souvislost mezi rozšířením schizofrenie a toxoplazmózy s masivním šířením koček na světě. Přiznávám, že mám doma taky kočku, taky takového "lva v obýváku". Vím, že ona si mě "ochočila" sama, že si vlastně "dělá, co chce", a já pro ni dělám jen to nejlepší - ale dělám to ráda a s láskou a věřím, že ona tomu moc dobře rozumí.

"Mezinárodní svaz ochrany přírody zařadil kočku domácí na horní příčku žebříčku stovky nejinvazivnějších druhů. Kočka se stala nezvykle noblesním přírůstkem ve společnosti zhoubných hub, měkkýšů, keřů a dalších organismů bez mozku a účelu. Na obávaném seznamu je jen pár šelem, a ještě méně hypermasožravců. Jenže velká přizpůsobivost, rychlá reprodukce, domestikací posílená fyzická kondice a blízký vztah k člověku z kočky domácí udělaly velmi nebezpečného vetřelce. Je lákavé tvářit se, že problémem jsou jen toulavé kočky, ale pravda je taková, že nejhoršími šelmami jsou asi naši domácí mazlíčci. Deset tisíc let poté, co jejich předkové zaplavili lidské osady v oblasti Úrodného půlměsíce, jsou kočky rozptýlené po celém světě jako chmýří pampelišek. Těch dříve nenápadných šelmiček dnes na planetě žije kolem 600 milionů, někteří vědci dokonce tvrdí, že jich je skoro miliarda."
"Pro tuto chvíli si řekněme, že kombinace chování změněného evolucí a přirozeného půvabu dává domácím kočkám schopnost člověka nepozorovaně ovládat. My jsme jejich stejně, jako jsou ony naše. Kočky se vetřely k člověku zabydlely se v našich obydlích, jedí naše odpadky, vyhýbají se potkanům a přitom nás vlastně vůbec nepotřebují. Koneckonců jsou to pořád divoké kočky. Kdykoli se mohou vrátit do zbytků divočiny. Už nejsou šelmami střední úrovně, kočky jsou teď ve světě vytvořeném lidmi nejvyšším predátorem."
"Zjistilo se, že psi, biologicky navyklí na lidskou společnost a přesně uzpůsobení pro naše potřeby, bez nás strašně trpí. Jako by zanechali divočinu až příliš daleko za sebou, zatímco kočky jsou rozkročené mezi oběma světy, což z nich dělá ještě pružnější a hrozivější nájezdníky."
"Kočky nevrtí ocasem, nešpicují uši, nedělají psí oči - a neumějí žádné takové signály číst. U koček existuje jen několik jasných vizuálních signálů, které používají jen v život ohrožujících situacích, například nahrbený hřbet a zježená srst. Nepoužívají ani velké množství zvuků, jsou totiž predátory přepadajícími kořist ze zálohy. Hlavním komunikačním kanálem koček jsou feromony, čpící zprávy, které je možné vysílat a přijímat bez nevítaného osobního setkání. Zkrátka a dobře, způsob komunikace koček je mimořádně nevhodný pro společenskou výměnu názorů, která tak vyhovuje lidem. Kočky touží po volnosti, ne po kamarádech, chtějí maso, ne chválu. Lidé a kočky jsou prostě z biologického hlediska velmi nesourodý pár."
"Abychom byli ke kočkám spravedliví, existují i důkazy, že se opravdu snaží spojit se s námi pomocí svého mezeného výrazové repertoáru založeném na vůních: rozstřikují moč nebo na naše nohy zapisují decentní vzkazy pomocí žláz umístěných na obličej a pod ocasem. Ovšem lidé jsou obvykle příliš natvrdlí, aby těmto poselstvím rozuměli - náš čichový orgán je výjimečně nechápavý."

53 07.01.2022

Celý text je psán z pohledu přemýšlivého psa - hlavní postavou je bígl Bertík. Od narození s ním zažíváme různá dobrodružství: sžívání se s novým páníčkem, rozšíření domácnosti o novou paničku, čas zamilovanosti a bláznění, víkendové pobyty na vesnici a nakonec i období, kdy se jakožto pes s rodokmenem stává hrdým otcem. Kniha má být vtipná, mě bohužel zase tolik humorná nepřišla a jen velmi málo líčených historek mne skutečně rozesmálo. Myšlenka "dívat se na svět očima psa" je určitě zajímavá, autorovo pojetí je však poněkud kostrbaté a nesourodé, takže Bertík místy působí jako naivní, vykulené dítě, aby vzápětí prokazoval až neskutečnou erudici, moudrost a sečtělost. Tato nevyváženost pak hodně kazí čtenářský dojem.
V dialozích se objevují i jakési psí "zkazky", tedy historky, které si předávají mezi sebou a fungují podobně jako naše legendy. Je znát, že autor je scénárista a ve filmu se vyzná: Bertík se v jeho podání stává i kritikem filmů a seriálů o psech jako Komisař Rex, Rintintin, Lassie se vrací, Beethoven a 101 dalmatinů. K dokreslení atmosféry používá i ukázky známých písní a využívá neotřelá a svérázná přirovnání. Hvězdičku přidávám za krásné ilustrace Pavla Koutského, bohužel však musím vytknout práci korektorů: v textu jsem objevila závažné tiskařské chyby a překlepy. Kniha, psaná milovníkem psů, je adresovaná převážně jim: zvláště pak všichni chovatelé bíglů v ní určitě najdou zalíbení :-)

"U všech podvraťáků, ten starý knírač mluvil jako Pýthie delfská, proběhlo mi hlavou, ale měl jsem pocit, že Ben, kromě toho, že je moudrý, je také tak trochu pozér a rád se poslouchá."
"Když nepomohly domluvy, pán zničehonic vstal a začal mě táhnout. Ano, slyšíte dobře - táhl mě ležícího po zemi. Naříkal jsem, jako by mě vraždili, a doufal jsem, že to uslyší nějaký člen spolku ochránců přírody, o nichž jsem slýchával od Bena, a zastane se mě. Měl jsem smůlu. Žádný takový jedinec tam nebyl a dodnes jsem nikoho takového neviděl, takže si myslím, že si ho Ben vymyslel."
"Zvědavý jsem sice byl, ale i přes svoji geneticky danou žravost jsem pochopil, že se jedná o podlou léčku."
"Chtěl jsem vystoupit, jenomže už bylo pozdě, autobus jel a cukal sebou jako přežraný bernardýn."
"A najednou se stalo něco, co jsem ještě nezažil. Benův pohled se náhle zamžil a zasnil do dáli. Něco podobného se prý stalo jenom jednou, když k nám do ulice omylem zabloudil Karel Gott. Zbláznila se mu v autě navigace."
"Venku se totiž vznášel takový úžasný feromonový opar z hárajících fen, že my psi jsme z toho ztráceli hlavu i dobrý výcvik."
"Rozjímání mi moc nešlo, protože řídila Bára. Ona totiž nejezdí příliš plynule. Když řadí, tak to se mnou vzadu vždycky cukne, a když někam zahýbá, ležím jak mastný papír z průjezdu na druhou stranu."
"Za nimi stál černý dřevěný kufr, s nímž chodívali na vojnu rekruti ještě za starého Rakouska-Uherska."
"Vůbec nechápu, proč lidé musí poslední den v roce dělat takový rambajs. Jsme sice lovecké plemeno, takže bych nějaký výstřel měl vydržet. Ale v době, kdy jsme byli vyšlechtěni, se střílelo maximálně lukem nebo kuší. Kdo na to má mít nervy? Dost na tom, že tolerujeme vaše popíjení."
"Kam s ním /tedy se psem/, když pánové potřebují opustit domov na několik dnů a svého čtyřnohého miláčka s sebou nemohou vzít, se stává otázkou vpravdě nerudovskou."

53 07.01.2022

Kniha pro mne byla zklamáním - očekávala jsem od ní něco jiného. Užitečná může být pro lidi, kteří se chtějí stát tzv. "dočaskáři" - tím, že odhaluje všechny možné problémy a úskalí, s nimiž se v této dobrovolnické profesi mohou setkat.
Text je však příliš účelový, stylistická úroveň na nule... Takové překotné, šité horkou jehlou, neuspořádané, s chybami v syntaxi, autorka přeskakuje v časech i ze zážitku na zážitek... A s neustálým líčením všech těch pohrom si čtenář nakonec začne klást otázku, proč tu profesi vlastně vykonává, když o svých zachráněných chráněncích píše s takovou zničující ironií, sebeironií a sžíravým sarkasmem? Proč je nazývá "smraďochy" a dává jim takové šílené přezdívky? Chápu, že taková praxe s sebou přináší spoustu obětí i sebezapření, ale občas jsem měla dojem, že se u ní začíná rozvíjet jakýsi "syndrom vyhoření", pročež se ze všech sil snaží svou profesi ubránit. Přeci jen mi tam chyběl určitý cit, vzhled do psí duše, hlubší porozumění - a víc toho nadhledu. Hvězdičku dávám za občasné pousmání a hezké ilustrace.

53 26.11.2021

Jako autentické svědectví zajímavé a věrohodné v rámci literatury faktu - ale jako beletrie bohužel nic moc. Nepopírám, že autor je jako lékař ve svém oboru špičkový, ale zdá se mi, že až příliš moc se snaží být i dobrým spisovatelem. Jeho úsilí působí mnohdy křečovitě a zbytečně překombinovaně.
Zpětně líčí své zážitky a zkušenosti z mise v těžkých podmínkách: boj s nevěřícími, s nedůvěrou místních lidí, kteří se spíše svěřují do rukou pochybným šamanům, boj s nepřízní prostředí /moskyti, zvířata, celkové klima/, boj s nemocemi, s nedostatkem vybavení a též i boj se sebou sama.
Ne každý by život v takových podmínkách ustál. Pomáhá mu v tom velice černý, jízlivý, ironický a sebeironický humor, nebojí se sarkasticky přiznat vlastní chybu a taky se za ni patřičně kát, čímž je čtenáři možná trochu sympatičtější. Používá však příliš mnoho vulgarismů /žrádlo ve smyslu jídlo pro lidi/ a též příliš odborný slovník: neznalý čtenář mnohdy nechápe, o jaký zákrok se jedná, většinou význam uhádne až z kontextu.
Zápisky působí poněkud chaoticky a neuspořádaně, přeskakuje z tématu na téma. Zdá se mi, jako by své působení v organizaci Lékaři bez hranic neustále obhajoval, často jsem se ptala, proč se k absolvování misí vlastně odhodlal, když mu to přineslo tolik nepohodlí a utrpení.
Poslouchala jsem jako audioknihu v podání Lukáše Hlavici - jeho hlas se mi k textu moc nehodil: připadal mi až příliš cynický a zbavený emocí.

"... Ale v oblasti medicíny tropické jsem jak moskyt bez sosáku."
"Usnul jsem až po ibáči."
"Večer jsou zbytky od oběda. Mě vařit nebaví. Ale nevadí mi jíst stále to samé dokola."
"Zaprášenou moskytiéru nad postelí jsem sundal. Už tak je všude prachu dost a na moskyty kašlu. Sajou tak jako tak."
"Facka přes celou hubu. "Co tady plýtváš vodou, ty parchante?" Tak nějak si překládám stacatto v místním dialektu od matky, co právě plísní své vlastní dítě."
"Na Emery propleskává matka své asi tříleté apatické dítě. Těžká malárie, už ani nepřijímá vodu."
"Když se při konečné bandáži na chvíli rozhlédnu kolem, čumí na mě z různých rohů plenty snad dvacet příbuzných. Zazubím se, zazubí se."
"To nejsou moskyti. To je organizovaný šicí stroj bez nití."
"Tahle kapitola je o běhání od začátku do konce. Na závěr tedy běžím na hajzlík. Prostě pořád tu místní stravu nedávám. Ale už jsem si zvyknul. Co by za to pacienti se zácpou dali, že?"
"Postupně sbírám z postele celého Šebka. Saturace 60%. Kurva, to je ale probuzení!"¨
"Já nebrečel. Jsem profesionál. Já brečím až teď, když to píšu."
"Ukládám si to do wish-listu."

53 17.11.2021

Abstraktní mozaika roztříštěných zrníček výpovědí bez ladu a skladu. V postavách je těžké se orientovat - je jich příliš, příliš mnoho.
Pokud nám autor chtěl podat "krátký vhled" do života lidí na současné irské vesnici, záměr se mu příliš nezdařil. Celkově působí dílo neskutečně depresivně. Postavy jsou typizované: většina mužů se chová jako arogantní, hulvátští vesničtí burani, jimž díky sexu asi zakrněl mozek, své komplexy utápějí v alkoholu a zabaví je jedině sportovní přenosy - a něco podobného platí i o ženách: jejich svět je omezený na starost o vlastní vzhled a boj o muže. A všichni jsou nějak zásadně poznamenaní minulostí, frustrovaní a věčně nespokojení, jejich životům vládne závist, zášť a škodolibost.
Autor na vulgarismech rozhodně nešetřil. Navíc ono avízované "detektivní pátrání" mě brzy přestalo bavit - přišlo mi to, jako kdybych pořád dokola sledovala nějaké hospodské monology a kecy o zbabraném životě bez východiska.
To nejpodstatnější z celého románu se navíc dozvíme až v posledních dvou kapitolách. Kniha mohla být buď výrazně kratší, aby ubylo nevýrazných postav - nebo výrazně obsáhlejší, kdy by se celá kompozice překopala a přeměnila v souvislý text z pohledu neosobního vypravěče.

53 11.10.2021

Kniha, v níž si lebedí všichni majitelé psů do jednoho, a oblíbí si ji i ti, kteří se k pořízení čtvernožce teprve chystají. Podrobně rozebírá různá témata, která s nimi souvisí: od vývoje psů přes jejich domestikaci, odlišnost od vlků, socializaci, inteligenci, emoce, chování až po jejich psychiku a způsob myšlení. Samozřejmě rozebírá i různé metody výcviku a dotýká se i problému se šlechtěním jejich plemen. Doplňují ji krásné ilustrace, mohu jen doporučit.

53 02.10.2021

Výborná kniha pro chovatele různých papoušků, jak pro odborníky, tak i pro laiky.
Od těch nejmenších a nejznámějších druhů až po ty méně známé. Najdete zde vše podstatné - od informací o původu a výskytu přes rady k chovu a výživě až po řešení případných nemocí a problémů. Kniha je přehledně uspořádána, úvodní kapitola seznámí čtenáře s nezbytnou legislativou a předpisy, následuje část k samotnému výběru správného papouška, další kapitoly se věnují jednotlivým druhům zvlášť a končí podrobnými informacemi k jejich chovu. Vše je bohatě zdokumentováno fotografiemi. Publikace něco váží, něco stojí - ale pro vážné zájemce o chov papoušků je téměř nezbytnou alfou a omegou. Z vlastní praxe mohu jen vřele doporučit.

53 28.09.2021

Tato kniha rozhodně stojí za povšimnutí. Zvláštní formou dovedně propojuje svět dětské fantazie se světem "dospělých" - tedy těch, kteří se o své snění ještě nenechali připravit a nebojí se příběhů. Stojí za to připomenout, že ji The Daily Telegraph v roce 2008 zařadil mezi 100 knih, které by si každé dítě mělo přečíst.
Námětem knihy je touha vyprávět: utíkat do smyšleného světa, nevzdávat se vnitřního přesvědčení ani naděje a nebát se bojovat s nepřízní osudu. Můžeme zde najít neobvyklý recept, jak naložit s osamělostí, nebo jak originálním způsobem navázat spojení s okolním světem.
Pan Bambert je malý človíček: skoro jako by utekl ze země Liliputánů z pera Jonathana Swifta. Spolu s panem Kvítkem, jenž se o něj nenápadně stará, žije ve staré vile, a během let se mezi nimi vytvořilo velice silné pouto. Přes svou "maličkost" odmítá stát se cirkusovou atrakcí, a protože nemá s okolím dobré zkušenosti, uzavírá se do sebe. Se svým postiženým je smířený - a jeho vášní se stává četba.
Ještě raději však píše - čtení je mu radostí, psaní již mánií: přináší mu vnitřní úlevu a štěstí. Vytváří si příběhy vlastní, jenže časem o svém úsilí začne pochybovat, když je nemá komu předat. A tak je ve formě balónků rozesílá po větru, aby si místo děje a své lidi našly samy - navíc přikládá i zpáteční adresu... a nezbývá mu, než doufat, že se mu vrátí, což se také stane...
Brzy si uvědomíme, že povídky jsou nám něčím povědomé, a znejistíme: nesetkali jsme se již s něčím podobným? Ač fantaskní, podávají bolestné svědectví o naší současnosti či stále živé minulosti. Podobenství o válce /Sarajevo/, smrti /Na druhé straně snu/, vztahu člověka k přírodě /Oko v moři/, osudu /Hedvábný šátek/, atd.
Leží před námi bohatý námět k interpretacím nebo k zamyšlení. Autor dovedně využil různých aluzí, alegorií, narážek a skrytých významů. Nebál se "ukrást" motivy z děl jiných autorů, či převzít zavedené kompoziční principy výstavby klasických textů, jako je pohádka a pověst. Zkušenější čtenář zde najde své vlastní odkazy, ať už jde o povídky E. A. Poea /Kabinet voskových figurín/ nebo Alenku za zrcadlem L. Carrolla /Zamrzlý čas/.
A najednou se před námi rozeběhnou otázky a jedna následuje druhou jako na běžícím pásu: co vše může způsobit přehnaná péče o dítě, kdy je už nebezpečná, je krása hřích, má smysl pátrat po svém osudu, může nám ho někdo skutečně odkrýt...
Až v závěru pochopíme, jak to vlastně se všemi těmi příběhy bylo, v posledním podobenství naplní kniha své poselství. Ale přinese i otázku nejzávažnější: jak se vyrovnat se smrtí a lze ji nějak přelstít?
Starší děti se pomocí knihy čtivou a nenucenou formou seznamují s některými problémy "moderního" člověka a otázkou jeho existence. Ty mladší mohou celou knihu vnímat jako pohádku - i když jsou zde vylíčené situace, z nichž dospělé až zamrazí.
K prosté výstavbě textu patří vybroušené jazykové cítění, žádné slovo nepřijde nazmar. Kniha určitě naplnila autorův záměr: donutit nejen děti k přemýšlení o světě, v němž se pohybujeme. Mile ji doplňují ilustrace Barbary Šalamounové.

53 20.09.2021

Proč se na chvíli nevrátit do dětství a aspoň na chvíli se nepobrouzdat minulostí? Petr Motýl si podobný /ú/let dopřává s chutí. Nechává se hýčkat vzpomínkami, toulá se rokem života dvanáctiletého chlapce a nabízí tak působivý zážitek.
Dojemné, úsměvné, občas trochu sentimentální vyprávění nás zavádí do Klatov roku 1974. S dvanáctiletým Petrem pronikáme do světa „rádobydrsných“ dospívajících kluků. V krátkých uzavřených epizodkách líčí své zážitky, postřehy, malá i větší dobrodružství, všemožné klukoviny. Autor k tomu používá barvitá, originální přirovnání, nevyhýbá se básnickým pojmenováním, pracuje s metaforou, metonymií, synekdochou, atd. Text je zároveň dynamický: některé scény působí až dramatickým dojmem, děj je schovaný v dialozích.
Pod pokličkou idylického dětství však vřou palčivé problémy doby, o něž si chlapec občas bezděky popálí prsty. Naráží na staré rány minulosti /válka/, zkreslování faktů /učitelka/, nevlídnou atmosféru /strach z fízlů, zakázané rádio, uhelné prázdniny/. Postupně o své iluze přichází a závěrečné vystřízlivění je bolestné nejen pro něj.
Postava Petra celý děj spojuje. Svůj protipól nalézá v dědovi, který mu zprostředkovává kontakt s dalšími světy. Ostatní postavy se v epizodkách různě míhají, setkávají, rozcházejí – jejich charakteristiku si skládáme sami.
Autor nezapřel inspiraci knihou „Bylo nás pět“. Poláčkovsky broušeným jazykem využívá krásné češtiny, hraje si s obrazy, zachycuje spontánní projev dětí. Vyprávění se trochu nese i ve stylu vzpomínek J. Anderle v pořadu „Láska za lásku“ na ČRo 2 Vltava.
Jednotlivé kapitoly mile doplňují ilustrace Vladimíra Hanuše. Obal vtipně doplňuje autorova načrtnutá mapa.
Závěrem nezbývá než malou rybičkou jemně odkrojit poslední slova vzpomínek. S lítostí, že už je konec.

53 05.09.2021

Kniha mi připadá jako "tak trochu lepší román pro ženy", ovšem bráno z úhlu pohledu Lukáše, hlavního hrdiny. Tomuto pojetí odpovídají šmodrchance vztahů, které si čtenář pro sebe musí rozplétat. O postavách se příliš nedozvíme, ani místo a čas nejsou specifikované.
Zdánlivě banální styl milostného příběhu však překvapivě zabíhá do oblasti fantasy, dostává se až kamsi za hranice lidských světů, zvláště tehdy, když se v Lukášových vnitřních dialozích objevují smyšlené figurky a scenérie. Tyto momentky se zároveň starají o napětí v ději a udržují naši pozornost, bohužel je však vždy vystřídá nudné a skoro až otravné "pseudofilosofování" o životě, kdy se na nás navalí skoro tuna směsi "psychického odpadu".
Zároveň je složité sledovat časovou osu: spolu s hrdinou bloudíme v časoprostoru. Také vypravěč nám nic neulehčuje: příběh je sice líčen v er-formě, ale nečekaně přebíhá do ich-formy a zpátky. Děj se zbytečně ztrácí v líčení obsáhlých pasáží, např. detailních popisech všedních úkonů.
Autorka bohužel používá ustálené fráze a obraty, jakási "automatická epiteta constans", bez špetky originality, je vidět, že se teprve hledá. Celkově jde o poněkud nejistou a nemotornou prvotinu. Rozhodně se ale nejedná o knihu nezajímavou: autorka se místy snaží vybočit z mezí pravidel žánru a občas se jí to i podaří. A jestliže promineme to všechno "nedopečené těstíčko" okolo, dostaneme se k velice chutnému jádru.

53 04.09.2021

Kniha obsahuje 11 povídek plus Bonusy, tedy texty s "alternativními" konci či překlepy. Zprvu jsem netušila, jaké "dobrodružství" mě při čtení čeká, avšak když jsem přistoupila na autorovu hru, skvěle jsem se bavila. Jde o jakési gangsterské historky typu Pulp Fiction - kniha nabízí humorné, ale jinak velmi drsné, kruté, tvrdé a krásně morbidní povídky s hororovou příměsí, navíc úzce propojené. Mnohé postavy si totiž jen tak ledabyle "přeskakují" z povídky do povídky a setkáváme se s nimi opakovaně, nebo se o jejich dalším osudu dozvídáme jakoby "mimochodem", což občas působí lehce otravně.
Hudský zde skvěle uplatnil techniku krátkých střihů, které zvyšují napětí. Jsou velmi vtipně pojaté a nabízí naprosto nečekaná vyústění. Když čtenář překousne autorův specifický styl a zvykne si na ten "texaský masakr motorovou pilou", čeká ho opravdu skvělá jízda. Nebezpečnými mafiány, zabijáky, nájemnými vrahy a svéráznými postavičkami se to tu jen hemží, nechybí ani zápletka s tematikou ryze ďábelskou. V podstatě pojednávají o jednom tématu: není radno utíkat před spravedlností, neboť na každého jednou dojde. Častým motivem je msta a spravedlnost, kterou postižení berou do vlastních rukou.
Kniha na mě svým stylem působila jako "pohádky bez správných konců pro dospělé". Je znát, že se při psaní autor skvěle bavil; jeho záměrem bylo i pobavit čtenáře, byť poněkud drsným a hodně černým humorem. Postavy jsou spíše schematické a rozplývají se v nejasných konturách, což však není na škodu; jejich trefné přezdívky pobaví: Medard, Pankrác, Servác, Bonifác, Karbon, Perm... Vnímavý čtenář zde objeví i aluze na jiná díla: Kráska a Zvíře, Romeo a Julie, atd. Vzhledem k prostředí, kde se děj většiny povídek odehrává, je jasné, že řeč postav rozhodně nebude nijak ulízaná - mluví nespisovnou češtinou, nebojí se vulgarismů a bohatě využívají slangu. Názvy povídek odkazují k jídlu, i když o jídlo se zde rozhodně nejedná. Nejvíc mě zaujala povídka Melouny, kde se autorovi podařilo dokonale využít formy parodie na drsné gangsterské filmy. Každou povídku trefně doplňují krásné ilustrace Lucie Jaškové.

"Svého času byl docela populární, a to v celonárodním měřítku. Jeden z jeho podřízených totiž řídil pod vlivem alkoholu a zmařil sedmnáct mladých životů. Naštěstí jenom kuřecích, protože projel drůbežárnou."
"Tyhle domácí slivovice bejvaj výborný, těšil se. Anebo taky ne, varovala ho ta osvícenější část jeho ne příliš výkonného mozku."
"Nemusel být zrovna odborník na zbraně, aby poznal, že pistole je z umělé hmoty. 'Ty jo, to je maketa jak kráva. To pozná každý malý dítě.'"
"Co možná nejméně nápadně prošli okolo otevřených dveří pošty, kde tři postarší úřednice razítkovaly dopisy a rozebíraly včerejší epizodu nekonečného seriálu Dermatologie."
"Tak podle tohohle jsem u supermarketu." Otráveně se rozhlédl po pustině. "Super to tady je, tak ještě ten market."
"Svlékat bundu někomu, kdo vůbec nespolupracuje, není nic jednoduchého. Potvrdí to dozajista matky většiny kojenců a zloději specializující se na opilce."

52 26.12.2021

Půvabně hravý román, který osciluje na hranici sci-fi a fantasy. Autorčiny doslovné metafory mne nesmírně bavily, též obdivuji její fantasii a nápaditost. Od začátku až do konce udržuje čtenáře v napětí, jak se příběh bude vyvíjet. Vůbec jsem netušila, co od textu čekat, ale když jsem na její hru přistoupila, dočkala jsem se náležité odměny :-) Bavilo mne zde hledat paralely s naším současným světem /masová zábava v multikulturních zařízeních, deprese, závislosti, nadčasové hledání lásky a sebeuplatnění/.
Zároveň mi v textu ještě cosi chybělo, snad výraznější závěr, větší spád a podrobnější vysvětlení některých jevů, s nimiž se hrdinové setkávají.
Věřím však, že autorka v sobě ukrývá velký potenciál.

"Někdy si schválně vybereme nějakou vrakovou literaturu, čteme o potopených lodích a nehledáme v tom žádnou hloubku."
"Připadala jsem si jako špatně informovaný turista v muzeu vzácných exponátů. Chyběl mi jen batůžek."
"Dařilo se mi sedět na místě a nijak sebou nešít. To je dobře, protože zrovna do této židle bych stehy nadělat nechtěla."
"Mohlo se také jednat o nějaký nápad, který se kamsi schoval, aby mě později v nestřežený moment napadl. Ještě dvě noci jsem pro lepší pocit spala s rozsvíceným světlem."
"Připravila smažený sýr s brambory a s oblohou. Nechápu, jak je to možné, ale pokaždé se jí obloha povede úplně bez mráčků."
"Právě jsme procházeli kolem lavičky, na níž ležel zamilovaný párek. Byl trochu nakousnutý, pořád ale voňavý a obklopený kečupovými srdíčky."
"Díval se na déšť, jako by zvažoval, jestli raději promokne, nebo se mnou stráví ještě pár chvil v přiotrávené atmosféře. Chtěla jsem se na něj usmát, aby pochopil, že se už snažím svůj jed neutralizovat."
"Ještě pár dalších slz čekalo ve frontě u mých slzných kanálků, aby mohly spatřit světlo světa."

52 04.11.2021

Kniha nabízí zajímavý pohled do zákulisí světa herců, zabývajících se především dabingem. Slovo "strhující" mi k ní příliš nesedne - nenabízí ucelený příběh, jde spíše o krátké kapitolky a historky ze života Tima, jednoho bezvýznamného herce a jeho kolegů. Sám nikoho neoslní ani neokouzlí, nikdo mu netleská - vlastně je pokaždé rád, že svůj výstup má za sebou. Ironií osudu se mu dostává šance využít daleko lepší příležitosti k uplatnění, což sebou paradoxně přináší jen závist.
Autor na relativně malé ploše dovedně vystihl soutěživou atmosféru prostředí věčného boje o místo, tvrdý svět konkurence a marné snahy o uplatnění v práci, pro niž jsou herci ochotni obětovat vše. S nadsázkou líčí problémy a starosti jejich malicherného života, mnohdy si z nich dělá legraci, hlavně z jejich přebujelého ega - zvláště poté, co se ukáže, že jejich "velkolepé party" zase tak oslnivé nebyly. Používá k tomu velkou dávku ironie a nadsázky, jeho líčení mnohdy připomíná magické obrazy, dovedně mísí svět reality a snu. Docela jsem se bavila, i když mnohdy mi bylo spíše smutno.

"Timo se probral nepřirozeně zkroucený na gauči. Byl unavený z jalových řečí svých kolegů. Večer v pivnici je skoro všechny přepadla davová hysterie negativismu. Všechno, co mohli, popisovali v černých barvách, jak se jen nejčerněji popsat dalo."
"Americké kreslené filmy se nahrávají tak, že nejdřív proběhne casting, konkurz neboli výběr. V tomto případě hlasový. Režisér si odhadem vybere na jednu postavu tři dabéry. Se zvukařem nahrají ukázky jejich hlasů. Pošlou je do Ameriky, kde jiní zvukoví mistři, u strojů s miliony pák, tlačítek, grafů, obrazovek, světýlek a kdovíčeho ještě, chytí nadabované hlasy, vhodí je do skleněné baňky, zapálí pod nimi plamínek, přisypou různé horniny, koření, brouky, pijavice, výtažky z nejrůznějších savců, šťávy, výkaly, tři zlaté vlasy děda Vševěda, chlup z herce, který nadaboval ten hlas v originálu, a váš nehet, a když ta baňka pořádně zasyčí, váš hlas je ten správný. Někdy se stane, že na jednu postavu je potřeba vhodit do baňky hodně, hodně hlasů našich herců. Trvá to roky, než zasyčí ten správný."
"V dnešní době akčních filmů je herec nucen mnohokrát dabovat křik padajícího hrdiny z mrakodrapu nebo nebohého lovce, kterého škrtí kobra indická, případně vojáka, kterému tank přejede kuří oko, a mnoho podobných scén."
"Kudlík se vrátil z cesty kolem světa. Na očích měl černé brýle jako agent. Měl je i v Bangkoku na letišti, aby ho nikdo nepoznal. A teď si je nechal na očích proto, aby se naopak vyjímal. Právě se chystal začít vyprávět kolegům své velkolepé zážitky."
"Telefonoval jí Ivan Domešťák, ředitel nějakého finančního fondu, milionář, který ji vytrvale zve na večeři, při které by chtěl plánovat společný život. Na podzim by se vzali, první rok by si koupili dům se čtyřmi pokoji, druhý rok vilu s dvanácti, třetí rok Bratislavský hrad a k tomu pro zpestření víkendů nějaký maličký zemanský dům. Až potom, takhle zabezpečení, by rozumně popřemýšleli o nějakých dětech."
"Celé město bylo rozkopané. Jako vždy. Přijdou jedni, rozkopou, zakopou, objeví se druzí, zase rozkopou, zakopou a třetí to samé. Tak to jde pořád dokola. Město roste nejen do nebe, ale i do země. Pokaždé se říká, bude lépe téct voda, bude se lépe šířit teplo, bude lepší televizní signál, lepší silnice, lepší koleje, ale lepší život stejně nikdy nebude. To se rýpáním do pekel nevyřeší, pomyslel si Timo."
"Běžel jako Bruce Willis ve Smrtonosné pasti. Na záda mu dýchaly ozbrojené gorily nepřítele. Při běhu správně dýchal, technicky, nahlas, dabingově. Když doběhl na křižovatku a musel se ve vteřině rozhodnout, kterou ulicí poběží vpřed, vyrobil svými mluvidly správný školený pazvuk. Bruce Willis, originál, by z něj měl velkou radost. Určitě by požádal vedení Filmové tvorby Hollywood, aby ho Timo daboval ve všech filmech."

52 04.11.2021

Zajímavý počin nejen pro děti - ale též i pro dospělé, kteří se nebojí dávat průchod své fantazii a v lese se cítí jako doma :-)
Při čtení této nevelké knížečky se do dětství s klidným srdcem můžeme vrátit. Znova si tak přehrajeme své vzpomínky na to krásné kouzlení s přírodninami, kdy šišky, kaštany, žaludy a čerstvě opadané listy pro nás znamenaly poklad a z mechu, listí a dřívek se daly postavit nádherné rezidence pro lesní skřítky či jiné smyšlené bytosti.
Prvotní je dojem a nálada - příběh není vůbec složitý, je vlastně o tom, jak jeden z těchto pohádkových obyvatel lesa, Cílek, našel sám sebe a pár přátel k tomu. Některé drobné epizodky jen tak "vyšumí" do ztracena. Nijak pevně na sebe nenavazují, a pokud se v popisované příhodě nějaký děj objeví, většinou poněkud "přeskakuje", asi jak si autor "jen tak hrál".
Text není složitý - hodí se do ruky i dětem předškolního věku, jimž ho přelouskají rodiče. Mladí čtenáři si mohou odnést ponaučení o tom, jak důležité je být prostě slušný a mít radost z maličkostí. A možná že v pak lese budou našlapovat o to opatrněji a s posvátnou úctou: co kdyby třeba "tady někde poblíž" žila právě jedna z takových postaviček?
O něco horší už je to s kvalitou použitých fotek: některé detaily jsou zbytečně zaostřené, jiné zase příliš rozostřené a obrázky pak působí takovým "rozplizlým" dojmem. Většina z nich je též nevyrovnaná ohledně světla - příliš velké kontrasty nebo příliš mnoho tmy. I když i ta do života v lese patří.

52 11.10.2021

Zajímavý nápad naservírovat případnému zájemci o malování v podstatě vše potřebné pod nos :-) Včetně několika pomůcek, od základních barev přes štětce, minipaletu a tužku - a celé to doplnit dvěma příručkami ohledně technik a projektů. Začátečník se dozví, jak postupovat a jak dále rozvíjet své dovednosti. Už jen zbývá zbavit se jistého ostychu a jakéhosi "strachu z nedokonalostí a chyb" a dát se do malování. Otevírá se nám dobrodružný svět čarování s akvarelovými barvami. Jako začátečník velmi oceňuji - a doufám, že se do malování pustím co nejdříve :-) Oceňuji i praktickou pevnou vazbu do jakéhosi boxu, pevně uzavíratelného magnetem.

52 02.10.2021

Kniha tak trochu o lásce a o štěstí, o tom, proč je důležité nebát se zeptat a jak je možné, že se naše dobré snahy kolikrát poněkud zvrtnou... V textu mne zaujala použitá personifikace, například u nespokojené deky. A nejvíc se mi líbí, jak je kniha ilustrovaná, ty obrázky se opravdu povedly :-)

52 06.09.2021