Snoopi

Příspěvky

HanaHanaAlena Mornštajnová

Ačkoliv obálku této knihy zdobí krásný věneček, lákající k nakousnutí, o žádné sladké čtení se nejedná. Přesto nevyznívá - navzdory událostem, které zpracovává - nijak tragicky: naopak přináší novou naději. Ve strhujícím tempu se před námi odvíjí osud tří generací jedné rodiny. Příběh je to silný, zajímavě rozvrstvený - a aby to čtenář neměl tak jednoduché, nabízí nám tři různé vypravěče. Čtení pak tak trochu připomíná proces skládání dílků puzzle: poslouchala jsem jako audioknihu a přiznávám, že než jsem se pustila do třetí části, ještě jednou jsem si pustila první část, a až v závěru vše do sebe dokonale zapadlo. V rámci pochopení souvislostí mi pak ještě pomohlo, když jsem si sepsala i jakýsi improvizovaný "rodokmen" postav. Děj se neodvíjí postupně, ani retrospektivně: během čtení závěrečné části, kdy má slovo jedna z hlavních hrdinek, Hana, pak může dělat potíže pravidelné přeskakování z přítomnosti do minulosti.
Přesto je to krásná kniha, která rozhodně stojí za přečtení. Obsahuje i zajímavé myšlenky a úvahy. Autorka vždy dovedně nastíní atmosféru: využívá barvitá přirovnání, kouzlo personifikace, neobvyklá přirovnání a metafory - a chvílemi jsem získala dojem, že se blíží až magickému realismu. Je znát, že při vytváření děje a postav šla skutečně do hloubky, včetně studia faktů, a rozhodně se nesnaží působit lacině. Těším se na její další díla.

"Myšlenky jí pálily a vyskakovaly na ni jako kapky vody z prskajícího oleje."
"Naposledy se podívala po řece, jejíž jedinou starostí bylo udržet vodu ve svých březích."
"Smutek a zklamání se mísily se strachem a rozlily se před ní v bažině bezmoci."
"Dívala se tak divně, jako kdyby odešla, ale tělo nechala na židli."
A stromy na břehu vypadaly bez listí jako kostry vztahující vyhublé paže po kousku chleba. Zima a mlhavý opar visely ve vzduchu a usazovaly se v malých kapičkách všude okolo."
"Moje otázky po ní stékaly jako voda po voskovaném plátně."
"Skrz rozbouřené moře v uších jsem slyšela štěkavý hlas. Nabíral na výšce a hlasitosti, točil se ve vzduchu a dopadal na má ramena."
"Postavy, zachumlané do teplých kabátů a šál, se otráveně táhly k určeným shromaždištím před školami, úřady a továrnami. Děti školního věku, kráčející o něco radostněji, se jim pletly pod nohy a pohupovaly nezapálenými lampiony. Nepříjemné mrholení už ustalo a lidé netrpělivě podupávali na dohodnutých místech, hledali zápalky nebo zapalovače a čekali na pokyn, aby mohli vyrazit směrem k náměstí, kde se všechny proudy lampionového průvodu sejdou, vyslechnou projev k dalšímu výročí VŘSR a společně, jako tlustá, světélkující kobra, se odvinou na určená míst v dolní části města, odkud budou, tak jako loni, předloni a předpředloni, sledovat chudobný ohňostroj."
"Brečela jsem tak nahlas, že jsem neslyšela zlo, které se narodilo pod městem, a toho dne se vetřelo do našeho domu. Uslzenýma očima jsem neviděla, jak po nás napíná chtivé prsty, rdousí naděje a rozsévá smrt. Netušila jsem, že neviděno a neslyšeno, číhá dole u stolu a vyhlíží si své oběti."

04.11.2021


Myšlenky za volantemMyšlenky za volantemMarek Eben

Marka Ebena si moc vážím. A tímto dílkem ukázal, že není jen "Pan moderátor", ale i fejetonista a glosátor par excellence. Několik jeho úvah jsem slyšela v rádiu a četla v časopisech, proto jsem se ihned rozhodla, že si jeho text pořídím v audioverzi, neboť mám ráda jeho hlas.
Rozhodně jsem neprohloupila - moje očekávání naplnil na víc než na 100%.
Líbí se mi jeho styl: nevtíravý humor, kultivovanost a bravurní práce s jazykem. Umí své postřehy patřičně vyšperkovat a nezapomene je korunovat velice vtipnou pointou. Navíc dokáže to, co mnohým bavičům chybí: je skromný a rozhodně se nikomu nepodbízí. Jsem zvědavá na jeho další tvorbu - myslím, že právě útvar drobné prózy mu sedne asi nejvíc.

28.08.2021


SlavíkSlavíkKristin Hannah

Kniha zajímavě, čtivě a plasticky líčí podmínky života obyčejných i neobyčejných lidí ve Francii za druhé světové války. Hlavní postavy, dvě sestry, představují zcela odlišné osobnosti - a každá se vydává jiným směrem. Jedna chce pouze přežít, působí více realisticky, druhá je spíše idealistka a zvolí cestu aktivního odporu. To je základní kontrast, na němž celý román stojí. Každá ze sester žije vlastním životem, zažívá vlastní dobrodružství... A přestože je rozdělila válka, jsou jejich osudy pevně provázané. Na jejich životech autorka deklamuje sílu rodinného pouta a mateřství. Ukazuje, jak velké dějiny "dostihnou" a semelou i toho nejmenšího člověka, jak důležitá je víra a obyčejná láska... Dějová linie románu nabízí mnoho překvapivých zvratů, které přispívají ke zvýšení napětí. Zajímavé je i jakési zpětné hodnocení a závěrečné rozuzlení po letech, které přináší jedna z hlavních postav. Možná že některá líčení prostředí a postav jsou příliš obsáhlá, ale čtivosti to rozhodně neubírá. A aby si čtenář udělal vhodnou představu o historických souvislostech, jsou do děje místy vloženy lehce vysvětlující pasáže, což však nepůsobí zbytečně "nadýchaně"... /Tato kniha mne úplně dostala, četla jsem skutečně jedním dechem... Mohu jen doporučit - a těším se na další díla uvedené autorky :-) /

03.02.2020


Zlodějka knihZlodějka knihMarkus Zusak

Kniha pro všechny milovníky knih :-) Přečteno doslova jedním dechem.
Tato velmi poutavá a zajímavá kniha nabízí neobvyklý námět: co se stane, když samotná smrt začne projevovat znaky lidskosti. Autor se s ním popasoval na jedničku: postavy jsou zcela věrohodné a uvěříme mu i emoce u samotné smrti. Příběh je velice sugestivní a stojí na pevných základech.
Text je psaný velice čtivou formou, strohá líčení střídají téměř básnické obrazy. Občas ho zpestřují i zcela originální vsuvky v podobě obrázkových kapitol. Líbí se mi jazyk, který autor používá - a skláním se před jeho svéráznými metaforami, metonymiemi, synekdochami i personifikací /"Když daly sirény svolení"; "Táta měl plíce plné nebe"; "Kluci vysvlečení ze své důstojnosti"; "Sebeúctu měl omotanou kolem kotníků", "Dětský pláč bušil a kopal", "Vlastně bylo vidět jen jeho hlas", atd.../
Film jsem neviděla a nijak mi to nevadí: spoustu krásy je právě v té práci s jazykem a stylem. Mohu doporučit i lidem, které tloušťka knihy může odrazovat: strhne sebou i zarytého ne-čtenáře, přestože následující děj může později snadno vytušit.

17.09.2021


Na západní frontě klidNa západní frontě klidErich Maria Remarque

Silná kniha, silné poselství. Přesto není nijak patetická. Plně vystihuje pocity generace chlapců, z nichž se díky válce rovnou stali starci. Na to, čím si prošli, je žádná ze škol nemohla připravit: válku nechtěli, nevymysleli ji, a přesto museli bojovat. Nejsmutnější na tom je, že do ní šli dobrovolně, naverbováni díky fanatickým řečem jednoho z jejich učitelů. Výpověď je o to působivější, že na veškeré dění nazíráme z pohledu jednoho z nich, Pavla Bäumera. Spolu s ním a jeho přáteli, o něž postupně přichází, prožíváme veškeré hrůzy války, které si ani neumíme představit. Ve chvílích klidu filosofují o válce, hledají původ jejího vzniku - a vlastně nenacházejí nic, co by ji nějak ospravedlňovalo. Zajímavý je styl - autor zaznamenává hrdinovy myšlenky a úvahy: vyprávění nemá klasický průběh, jde spíše o vrstvení vzpomínek a asociací, takže se z klidového zázemí náhle ocitáme uprostřed krvavé řeže a změti zmasakrovaných těl. Největší výpovědní síla této knihy spočívá právě v líčení těchto scén, naprosto syrově a bez příkras. Poslouchala jsem jako audioknihu a vysoce hodnotím i skvělý přednes Jaroslava Plesla.

02. ledna


Žítkovské bohyněŽítkovské bohyněKateřina Tučková

Kniha stylem osciluje mezi beletrií a literaturou faktu. Zajímavě se zde mísí téma magie, tajemna, světa mimo realitu a přírodního léčitelství s tvrdou realitou dané doby: archivy STB, výzkumy nacistů, záznamy čarodějnických procesů, postup sepisování habilitační práce o působení bohyň. Takové nedochucené mišmaš, od všeho kousek.
Nalezneme zde i detektivní prvek či motiv rodinného tajemství. Textu uškodila též naprostá absence kopaničářského nářečí: dialogy jsou vedeny v obecné češtině, styl je buď úřední, odborný nebo umělecký.
Některé pasáže působí příliš popisně, mísí se zde několik dějových rovin, autorka často přeskakuje v čase, v postavách je těžké se zorientovat. Kdo se chce dozvědět něco o samotném "úřadování" bohyň, může být zklamaný - proto doporučuji daleko lepší příručku Jiřího Jiljíka se stejným názvem z roku 2005.
Oceňuji však krásné vylíčení přírodních scén Karpat a skvěle podané čarodějnické procesy s nevyhovujícími osobami. Je znát, že při hledání faktů odvedla autorka mravenčí práci.
Nasadila si však laťku příliš vysoko, konec působí příliš uspěchaně a nechává čtenáře v rozčarování nad tím, jak to všechno vlastně bylo, co je pravda a co smyšlené.

05.10.2021


VrányVrányPetra Dvořáková

Podle náznaků z anotace jsem čekala úplně jiný příběh, ale nakonec mi to vůbec nevadilo. Novela je to velice hutná a strhující, nabízí psychologickou sondu do chodu jedné domácnosti. Vylíčené události jsou též zajímavě zachycené - ze dvou úhlů pohledu, matky a dcery Báry. Pro úplnost mi však trochu chybí i pohled starší dcery Katky.
Kniha odkrývá velmi bolestné téma neporozumění, neschopnosti komunikace a odcizení v rámci úzkého kruhu rodiny, dotýká se i několika tabu témat, jakým je např. první menstruace.
Autorka skvěle vystihla křehkou psychiku dospívající Báry, která si neví rady sama se sebou a se světem okolo: nabaluje na sebe pomyslné vrstvy zbytečných nedorozumění, což nakonec nabývá obludných rozměrů. Oproti ní postavila tvrdou a panovačnou, zároveň však přecitlivělou a méněcennou matku, která své emoce nedokáže ukočírovat. Postava starší dcery Katky se mezi nimi poněkud ztrácí, není nijak vyhraněná, její submisivita je vlastně výsledkem výchovy: chová se tak, jak od ní rodiče očekávají. Obrázek o otci si děláme zpětně, až z jeho chování, kdy si až příliš silně uvědomuje Bářin přerod.
Svým námětem by kniha klidně vydala i na obsáhlejší román - autorka je však mistr zkratky: na malý prostor dokáže vměstnat neuvěřitelné množství informací. Zajímavá je i paralela k vráně, která ze svého hnízda pravidelně pozoruje život za oknem protějšího domu.

20.11.2021


Egypťan SinuhetEgypťan SinuhetMika Waltari

Vynikající kniha... Když jsme ji před pár lety s kamarádkou dočetly, měla na nás tak silný účinek, že jsme si začaly psát vzkazy ve stejném duchu... Co říci víc. Ale čtenář si na ten jazyk musí nejdříve trochu zvyknout :-)

04.02.2020


Strašidlo cantervillskéStrašidlo cantervillskéOscar Wilde

Krásná pohádka :-) O. Wilde si je moc dobře vědom mistrovství svého vyprávění, své moci nad upoutaným posluchačem. Zřejmě byl jedním z prvních autorů, který do literatury uvedl motiv strašidla, marně bojujícího s vymoženostmi moderní doby. Pohádku jsem si ráda přečetla znova. Přiznávám, že mi strašidla bylo spíše líto. Jak pro jeho neustálé úsilí za každou cenu obnovovat krvavou skvrnu v ložnici, jíž vždy spolehlivě vymaže "Pinkertonův cidič", tak pro jeho zbytečné pokusy o strašení. Jsem ráda, že na rozdíl od ostatních Wildeových pohádek je tato vtipná, napsaná s nadhledem a humorem. Starší čtenáři v díle uvidí i satiru, vysmívající se nejen anglickému snobismu a škrobenosti, ale i americkým zbohatlíkům. A i po víc jak sto letech má stále ještě co říci v současnosti :-)

28.08.2021


Vyhnání Gerty SchnirchVyhnání Gerty SchnirchKateřina Tučková

(+ SPOILER) Autorka se nebála pořádně kopnout do skrytého vosího hnízda našich dějin - a zbavit čtenáře iluzí ohledně jednoho z nejkontroverznějších témat naší novodobé historie. Jsem ráda, že se tak rozhodla a že ťala rovnou do živého. Válečnou historii si od školních let odnášíme z lavic jako jakýsi černobílý film - buď jsou "ti dobří" na jedné straně, nebo "ti zlí" na straně druhé. Jenže svět se skládá ze spousty odstínů různě pestrých barev; a stejně tak je to i s dějinami.
O poválečném odsunu Němců z našeho území se příliš nemluví, a když, tak ho automaticky vnímáme jako jediný spravedlivý trest. Jsem proto ráda, že se nám autorka rozhodla ukázat, co se vše se za takovým faktem může skrývat, a zprostředkovala nám osud ženy, která měla jen tu smůlu, že se narodila v manželství smíšeném. Utrpení Gerty je navíc o to horší, že na "cestu do nikam" s sebou bere i dcerku Barboru, stvořenou v nelásce z incestu. Přežije pochod smrti i neskutečná utrpení, jež ji nadosmrti poznamenají. Její exodus je o to horší, že ani po návratu nezíská klid a až do smrti si s sebou nese cejch své jinakosti.

Je to román o tom, jak silná může být nenávist a kam až může zajít touha po odplatě.
Oceňuji, že autorka používá pro vykreslení postav různých dialektů a též němčiny, i když právě ta může pro neznalé čtenáře představovat problém.
První polovina knihy je velice hutná a strhující - ve druhé části však děj plyne již jen z jakési setrvačnosti. Jako by se ten silný příběh v průběhu času vyčerpal, možná proto ten slabší závěr s křečovitou snahou o usmíření.

22.10.2021


Povídky malostranskéPovídky malostranskéJan Neruda

Neruda by v dnešní době určitě byl skvělý psycholog: svoje postavičky měl pečlivě nastudované a stejně tak bravurně vládl i jazykem. Ta čeština je úžasná. Ale až v dospělosti jsem ocenila krásu jeho stylu a jsem za to vděčná. Láska k takovým klenotům se nesmí nijak násilně vnucovat během školních let - stačí mít jen toho správného průvodce literaturou, který ví, kdy a jak zažehnout jiskru...

12.09.2021


Jako zabít ptáčkaJako zabít ptáčkaHarper Lee

Ačkoliv jsem podle anotace čekala úplně, ale úplně jiný příběh /s tématem znásilnění hlavní hrdinky, jak jsem špatně pochopila/, byl pro mne obsah velmi příjemným překvapením a rozhodně jsem se nenudila. Zde uvedený motiv znásilnění samozřejmě patří ke stěžejním bodům knihy, samotný román však stojí na zcela odlišných základech.
Celý děj je vyprávěn z pohledu osmileté dívenky Čipery, která se svým starším bratrem Jemem žije u svého otce, právníka Atika, v malém městě Maycomb. Postupně se nám odkrývá kouzelný svět jejího dětství, který však rozhodně není bezmračný a už vůbec ne idylický. Čipera je hodně přemýšlivá a vnímavá a má velké štěstí, že Atikus jí citlivě dokáže odpovědět na každou zvídavou otázku. Témata čerpá ve svém okolí a časem se v nich dotýká palčivých problémů, které daleko přesahují hranice jejího dětského vnímání: zabývá se otázkou viny a trestu, rasové diskriminace a svobody, odpuštění, rovnosti mezi lidmi, statečnosti, hrdosti, osobní ceny, předsudků, upřímnosti, atd.
Je nucena se vyrovnat se s rostoucí averzí vůči jejímu otci, který v procesu obhajuje černocha Toma Robinsona, neprávem obviněného ze znásilnění. Poznává, že ne všichni lidé jsou takoví, jací se zdají, překonává svůj strach a postupně odrůstá dětským skopičinám, mezi něž patřilo "zlobení" podivína Bubu Radleyho.
Díky jejímu vidění se před námi rozprostírá svět jednoho obyčejného amerického maloměsta 30. let, rozdělený na dva tábory, dvě rasy: černých a bílých, navíc zalidněný spoustou zajímavých osob a osůbek. Ožívá tak před námi svérázná opatrovatelka Kalpurnie, teta Alexandra, zlobivý Dill, paní Deebosová, Bubu Radley, pan Avery, slečna Maudie, atd.
Autorce se opravdu povedlo vystihnout charakter jednotlivých postav. Nejvýraznější z nich je právě Atikus: působí nejen jako starostlivý otec, ale i jako moudrý člověk a přesvědčený pacifista, který se však drží svých zásad. Výjimečný je i v tom, že své děti učí chápat myšlení svých nepřátel.
Spoustu faktů si musíme domýšlet během vyprávění, zároveň s tím, jak je Čipera konfrontována s nepříjemnými fakty - například o její matce se dozvídáme postupně. Román je vyprávěn retrospektivně, uvádí nás přímo do děje, k roztržce mezi sourozenci o tom, kdy "to celé vlastně začalo".
Čtivé, strhující, nadčasové, se skvělým závěrem. Patřičný spád získala kniha ale až při sledování procesu. Poslouchala jsem jako audioknihu ve skvělém podání Kláry Issové.

13. ledna


Tatér z OsvětimiTatér z OsvětimiHeather Morris

Poslouchala jsem jako audioknihu. Jde o skvělé převyprávění osudů Lale Sokolova - kniha trochu balancuje na hranici literatury faktu /biografie/ a beletrie /historický román/. Hrdina retrospektivně vzpomíná na svůj pobyt v Osvětimi a chvíle bezprostředně po osvobození.
Přestože se převážně odehrává v místě temné smrti, najdou se i zde blažené chvíle štěstí a dokonce i čas na lásku.
Kniha je oslavou lidské houževnatosti a síly, touhy nevzdat se, zachovat si svou identitu - a s trochou štěstí přežít. Nepůsobí vůbec depresivně - líčení násilných a hrubých scén se vypravěč zřejmě vyhýbal, ale o to víc je text "schůdnější" pro slabší povahy. Některé vylíčené náhody se mi však i přesto zdály až téměř neuvěřitelné: jenže život sám přeci píše ty nejlepší příběhy. Je přirozené, že si vzpomínky během let upravujeme a mnohé zážitky si idealizujeme - čas obrušuje hrany a vše špatné se nakonec tak špatné nejeví. Jinak by asi působilo jeho vyprávění, zaznamenané bezprostředně po jeho odchodu z Osvětimi. Když si čtenář tento fakt uvědomí a smíří se s ním, nabídne mu kniha nepochybně zajímavý zážitek. Je důležité takové zpovědi zachycovat a archivovat, pro generace těch, kteří přijdou po nás, aby nezapomínali. A v tom tkví skryté poselství této knihy.

27.08.2021


Gump – pes, který naučil lidi žítGump – pes, který naučil lidi žítFilip Rožek

Všem pejskařům, kteří to své "čtyřnohé štěstí" už mají, ale i těm, kteří o pořízení takového "nadělení" uvažují.
Příběh psa, který je životem mnohokrát bit, přesto se nevzdává naděje na lepší život a nebojí se své štěstí /a za své lidi/ tvrdě bojovat. Autor zcela bez příkras líčí strastiplné putování jednoho docela obyčejného voříška. Na svět se díváme jeho očima - a rozhodně to není pohled naivního dítěte, ale zkušeného, životem protřelého citlivého tvora. Nehodí se do rukou malým dětem: ačkoliv se jedná o příběh psa, je určený dospělým, právě kvůli některým drastickým momentům a pasážím. Skvělý příběh, silné emoce, jen je škoda, že text je příliš krátký.
Poslouchala jsem jako audioknihu ve fenomenálním podání Ivana Trojana.

13. ledna


Knihkupectví na Bylinkovém náměstíKnihkupectví na Bylinkovém náměstíEric de Kermel

Když jsem si tuto knihu rozečetla, věděla jsem, do čeho jdu - a nejen proto, že mne zaujala svým originálním názvem, obalem a černobílými ilustracemi. Nečekala jsem nějaký příběh - přesto se tu dají příběhy vystopovat, v každé kapitole jeden. Spojuje je místo /uvedené knihkupectví/ a hlavní postava Natálie, která zde knihy prodává. Na svět se díváme jejíma očima: skoro bych nevěřila, že knihu psal muž, tak věrohodně se dokázal ponořit do její duše. Natálii zajímají osudy pravidelných návštěvníků, kteří chodí do jejího krámku, snaží se jim porozumět - a umí jim vybrat vhodné čtivo téměř na míru. Kniha je skutečnou oslavou nejen knih a knihofilů, milujících vůni černě potištěného papíru, ale i krás prostého života. Je velice podnětná ohledně další četby - v každé kapitole jsou zmiňovány odkazy na další autory a díla, která určitě stojí za to si přečíst. Myslím, že každý si zde najde kus sebe, i kus vlastní filosofie. Rozšířila mi obzory, nalákala na další zajímavé kousky, též mne naplnila určitým optimismem a přidala víc radosti ze života. Jediné, co bych knize vytkla, jsou špatné korektury - našla jsem zde pár zásadních chyb a překlepů, jako by byl text "šitý horkou jehlou", což jí zbytečně ubírá na kráse...

19.10.2020


Rybí krevRybí krevJiří Hájíček

Poslouchala jsem jako audioknihu, doslova jedním dechem. Soudím, že napsání takového románu vyžadovalo notnou dávku odvahy a musela mu předcházet mravenčí práce při hledání podkladů. Autor určitě musel vycházet ze skutečných osudů skutečných lidí, kterým stavba Temelína vzala domov. A náročného tématu se zhostil se ctí.
Zdá se mi, jako by téměř bezchybně "maloval" se slovy, vykresluje prostředí tak, aby si ho čtenář dokázal živě představit... Postavy rozhodně nepůsobí nijak plytce - oceňuji, že se jako muž dokáže natolik věrně vžít do ženské psychiky, že je zcela uvěřitelná. Líbilo se mi, s jakou až téměř fanatickou urputností Hana bojuje za své přesvědčení, za záchranu své vesnice, což se vlastně stalo i smyslem jejího života.
Kniha mi i pomohla trochu ozřejmit chování mé matky, kterou v dětství postihl podobný osud: její rodina se musela nuceně odstěhovat z rodného městečka, které skončilo pod vodní hladinou. Neumíme si ani představit, co ti lidé prožili: Hájíčkovi se to povedlo na jedničku. Jenom konec je takový... neurčitý. Ale knihu si určitě ještě přečtu.

27.08.2021


Rozmarné létoRozmarné létoVladislav Vančura

"Tento způsob léta zdá se mi být poněkud nešťastným..." Jak proslulá věta zvolací - známe ji snad všichni, i ti, kteří zůstali literaturou nepolíbeni. Vančura by na tuto notoricky známou hlášku mohl být právem hrdý, nejen proto, že mu zajistila nesmrtelnost.
Novela je svým rozsahem nepříliš obsáhlá, ale při čtení mohou mnozí narazit. Ne každý skousne autorův staromódní a popisný styl psaní.
Milovníkovi českého jazyka se však nabízí hotová slovní delikatesa, naservírovaná přímo na zlatém podnose. Jako nejlepší kaviár nebo nejdražší lanýž z pětihvězdičkového hotelu :-) Řeč vybroušená jako diamant, na jehož lesk si musíme chvíli zvykat.
Ke knize jsem se vrátila po letech - a byla jsem okouzlena. Nejde tu ani tak o děj, jako spíše o způsob práce s jazykovými prostředky. Tu přehršli přechodníků jsem si prostě užívala, stejně tak poetická a nezvyklá přirovnání, četné anakoluty a dávno nepoužívané výrazy. K tomu, aby si člověk takovou knihu zamiloval, je potřeba oplývat láskou k mateřskému jazyku a mít ponětí i o jeho záludnostech. Ani humor mi nebyl cizí - objevila jsem zde parodie na různé lidské typy, např. filosof, knihomol, záletník, ale i vášnivý sportovec.
"V tuto chvíli zpěvem a rozmarnou hrou byl počat děj tohoto vypravování."
"Maje jazyk vyplazen a oči zvlhlé prodléval nad svou číškou."
A soumrak se vzdouval jako truchlivý prapor."
"Zvuk padal jako kroupy z pytle."
A velikou rychlostí se otáčel kolem podélné tělesné osy."
"Jal se ukazovati několik cviků, které ztužují svalovinu levého srdce."
"Vaše uši zalehly hukotem knih, jež pořvávají, i jsou-li zavřeny."
"Prožlukle mizerné počasí."
"Mohutné lopatovité kosti tvoří v tomto tělesném okrsku věnec."
"Vizte ji, jak rozpačitě si vede!"
"Aby vdmýchl smíškům pravé mínění..."
"Horlivost přátelství měla mě k tomu, abych vás vyhledal..."

30.09.2021


Sto roků samotySto roků samotyGabriel García Márquez

Zvláštní mísení reality s fantastičností - inu, magický realismus jako vyšitý :-) Někdo to nemusí skousnout, ale když přistoupíme na autorovu hru, najdeme zde spoustu zajímavých odkazů, nejen k biblickým příběhům: geneze, prvotní hřích, vyhnání z ráje, potopa... Zároveň jde o zcela reálné zobrazení absurdního světa diktátorů a jejich potěšení z moci.
V rychlém sledu se před námi odvíjí proces vzniku a zániku rodu Buendiů: hloubavých Aurelianů, činorodých, činorodých, pošetile umíněných Úrsul a vznětlivých, poživačných José Arcadiů. Sledujeme fantastické, půvabné i kruté příhody hned šesti generací. Pod barvitým dějem brzy vycítíme pohyb pomyslného roztočeného kola, jehož soukolí se neodvolatelně opakuje a nemůže se točit věčně. Čím dál víc si uvědomujeme, že to, co se před námi odvíjí, není oslava plného života, ale spíše příběh postupného umírání - jakési mystérium věčného návratu a nevyhnutelné zkázy. Román vytváří vlastní imaginární svět, vyčerpává jej a s ním i hyne.
Základním a stěžejním motivem je zde samota. Hrdinové jsou osamoceni jak v rovině osobní /nedostatek skutečné lásky, přátelství a porozumění/, tak v rovině společenské /nedostatek solidarity v režimu násilí, boj o spravedlnost nahrazen bojem o moc/, až po samotu nejhlubší - samotu moci, zachycenou v postavě plukovníka Aureliana Buendii.
Dalším motivem je zde láska, nejen záletná, ale hlavně ta incestní.
Děj románu se odehrává v městečku Macondo, které má svůj konkrétní předobraz, ale může jím být prakticky kterékoliv městečko v Latinské Americe.
Obdivuji autorovu fantazii. Při čtení jsem se většinou bavila, i když některé pasáže právě díky tomu, že se stále opakovaly, působily nudně.

03.10.2021


Bílý tesákBílý tesákJack London

Poutavá kniha nejen pro děti, ale i dospělé.
Nepochybně patří do zlatého fondu dětské literatury snad už od doby svého vzniku.
Pro všechny, kteří se zajímají o drsný život v severské divočině, o vztah člověka k přírodě - ale i pro ty, kteří se nebojí snít.
Je znát, že autor vychází ze svých zkušeností: naprosto originálně a zcela věrohodně zachycuje krásu i krutost zdejší krajiny a s podivuhodným porozuměním proniká do mysli zvířete. Dívá se na svět očima Bílého tesáka a my sledujeme se zájmem a napětím jeho pouť od nenávisti k lásce. Bohové, tedy lidé, se pro něj nakonec stávají vším a neváhá pro ně i obětovat život.
Pro současné děti může být kniha až příliš plná "zbytečných" a nudných pasáží - ale právě díky nim nám autor prostředí dokonale přibližuje. Kdo má rád příběhy o zvířatech, cestu k této knize si určitě dokáže najít.

10.09.2021


Malý pražský erotikonMalý pražský erotikonPatrik Hartl

Taková "lehká jednohubka do kabelky", možná sem tam trochu pro zasmání, ale většinou spíš pro úsměv hořký. Text mi připomíná jakýsi lepší "román pro ženy" a je zajímavé, že ho napsal muž. Při čtení mi silně vytanula na mysli aluze na Páralovy Milence a vrahy. Přijde mi trochu jako "modernější verze" Páralových románů.
Nic moc hlubšího se od autora čekat nedá: postavy řeší v podstatě jen sex. Jsou takové plytké - a děj s nimi také tak plytce ubíhá. Co mne však občas pobavilo a zaujalo, to jsou občasné prvky parodie: zprvu na typicky budovatelskou společnost doby nedávno minulé a její konzumní podobu v době po převratu.

19.09.2021


Autismus & ChardonnayAutismus & ChardonnayMartin Selner

Kouzelná knížka, která mě zcela uchvátila. Nabízí citlivý vhled do života autistických dětí též z pozice autora, který s nimi pracuje. Je velmi otevřený, nebojí se text kořenit dávkou ironie a sebeironie. Autorovým záměrem rozhodně není stavět pracovníky pomocných profesí kamsi na pomyslné piedestaly se svatozáří dokonalosti. Ukazuje i odvrácenou tvář takové práce, spojenou s pochybami a syndromem vyhoření, a zmiňuje i vlastní principy, které mu pomáhají podobné pocity překonávat. Jeho text je svižný a milý. Nechce změnit svět - ale může alespoň trochu změnit naše myšlení a názory na děti, které jsou "jiné", postižené. Tedy pokud budeme chtít.

"Sprchujeme s dětmi kytky. Dítě ke kytce: "Ty jsi ale hrozný prase!"

"Lidé si myslí, že když se o někoho budou nějakou dobu starat, časem si ho ten dotyčný zamiluje. Jenže svět funguje přesně naopak! Nejdříve se musíte zamilovat, teprve pak se můžete o někoho starat."

"Cestou házíme kamínky do řeky. Kačeny si původně myslely, že je jdeme krmit. Už si to nemyslí."

"V našem světě se na výraz "Miluju tě" dlouho chystáme. Říct někomu něco takového je těžké. Autistům chybí sociální cit, takže neví, že by při vyslovování něčeho podobného měli být aspoň trochu nervózní. Prostě se před vás postaví, obejmou vás a řeknou to."

"Všechny děti máte rádi, ale jedno máte nejraději. Přijdete na to třeba v okamžiku, kdy vaše city nezmění ani bublifuk vylitý do akvária plného rybiček. A tak se jednoho dne, kdy se o všechny děti staráte stejně dobře, začnete o jedno dítě starat lépe."

"Utvrzuji se v tom, že čím je člověk mladší, tím přirozeněji se chová k nějak odlišným lidem. Ještě v sobě nemá ty předsudky a strach jako dospělí v tramvaji. Škoda že některé věci z dětství zapomínáme..."

"Cestou z divadla jedeme metrem. Někteří lidé nás ze soucitu či strachu z nakažlivosti pouštějí sednout. Zbylí stojící autisté se začnou nahlas úspěšně dožadovat místa k sezení. Pouští nás i nastávající maminka, která došla k závěru, že těhotenství je menší zlo než autismus."

"Kdysi mi jedna bývalá kolegyně, psycholožka, řekla, že pokud chci mít někdy zdravou rodinu, ať zapomenu na práci s dětmi. Postupně zapomínám na svoji bývalou kolegyni."

"Při čištění zubů děti nejdříve snědí zubní pastu - má mentolovou příchuť, takže ji vzteky sežerou, a pak se už můžou v klidu soustředit na čištění zubů. Během toho je pravidelně povzbuzuju, aby to vydržely aspoň nějakou dobu."

"Než vejdeme do bazénu, musím se trochu nadechnout. Pořád jsem si nezvykl na některé pohledy, které vyvoláváme. Stejně jako překvapení návštěvníci bazénu se i já snažím namluvit si, že děti to nevnímají. Vnímají. Autismus vám emoce nevezme, jen s nimi neumíte zacházet."

"S předsudky se nerodíme, ty jsou nám dány."

"Starám se o autisty, má práce je frustrující. Lhal bych, kdybych tvrdil, že je to nejlepší práce na světě. Na lidském světě je ale kouzelné, že můžete milovat i práci, která prostě taková není."

"Ten druh pondělí, kdy zakazuju jíst dětem plastelínu jen z toho důvodu, aby pak jedly oběd."

"Mám rád nálepky... třeba na potravinách. Dozvíme se složení a případné alergeny. Jenže s lidmi to tak úplně nejde. Ty potřebujeme ochutnat. A jestli máme na někoho alergii, zjistíme stejně až časem."

21.11.2021


Stín větruStín větruCarlos Ruiz Zafón

Má náročná čtenářská duše si lebedila. Prostředí malebné, kouzelné, temné, děsivé, hororové, tajuplné, spolu s neopakovatelnou atmosférou.
Obsahuje vše, co má takový mnohovrstevnatý román mít - silný příběh, silné emoce /láska, nenávist, přátelství, závist, ctižádost, strach i odvaha/, jasně dané charaktery postav, bohatý děj plný intrik a pletich, msta, vzbuzující morální otázky... a to vše na pozadí politických událostí poválečného Španělska.
Nechybí ani detektivní zápletka /utajený zločin, pátrání po zmizelém autorovi jedné knihy/, ani motivy jako vystřižené z fantasy a magického realismu /prokletí, dávná křivda, bloudění labyrintem podivností, zvláštní místo Pohřebiště zapomenutých knih/ a ještě k tomu i hororový prvek /tajemný muž bez tváře/.
Román je složitě komponovaný, se spoustou odboček a vedlejších dějových linií, zalidněný nepřeberným množstvím postav a postaviček, z nichž mnohé se vracejí, aby odhalily nečekané souvislosti. Jejich osudy se různě proplétají a rozplétají jako vánočka, je těžké si uhlídat, kdo je kdo - děj postupně zrychluje a nabírá na obrátkách, že stěží stíháme reagovat, a ocitáme se přímo v absurdním kolotoči dění.
Celým textem se jako hlavní motiv nese osudovost - hlavně tím, jak se osud záhadného spisovatele Juliána Caraxe nečekaně prolíná s osudem hlavního hrdiny, Danielem Semperem.
Nemohla jsem si však pomoci, ale stále jsem zde viděla paralelu s Hugovými Bídníky - inspektor Fumero mi ve své honbě za Fermínem připadal jako policejní prefekt Javert, jenž zarputile pronásledoval Valjeana.
Velmi se mi líbil autorův styl, využití skutečně originálního básnického jazyka a použití neotřelých přirovnání:
"Ticho tvrdé jak švýcarské franky"
"Láska je jako uzenina: na jedné straně máme jemnou šunku - a na straně druhé koňský salám."
Knihu jsem poslouchala jako audio - vysoce oceňuji podmanivou hudbu a smekám před fenomenálním přednesem interpreta Gustava Haška.
Z postav mi nejvíc k srdci přirostl právě Fermín s jeho nezapomenutelnými bonmoty a hláškami: skvěle odlehčují příběh a zároveň mu dávají nádech lidskosti.

14.12.2021


Malý princMalý princAntoine de Saint-Exupéry

Dětská kniha, kterou pochopí až dospělí... Jako malá jsem ji nenáviděla, i jako rozhlasovou hru... Až o dost později jsem pochopila její krásu. Má pořád co říci...

04.02.2020


Než jsem tě poznalaNež jsem tě poznalaJojo Moyes

Lehká kniha o těžkém tématu... Romantiku vyloženě moc nemusím, ale tohle se dalo vydržet - a četlo se to poměrně dobře. Ráda se ještě podívám na film.

22.02.2020


Společenstvo PrstenuSpolečenstvo PrstenuJ. R. R. Tolkien

Nádherná kniha. Inspirace pro další vlnu fantasy: zde to všechno začalo.
Bohužel však jiní autoři její myšlenky též rádi vykrádají :-) Milionkrát lepší než film - četla jsem předtím, než filmy uvedli do kin, abych využila většinu své fantazie /jenom ten Frodo měl podobu toho kluka, který ho ve filmu tak krásně hrál/ :-)
Každý zde najde to svoje, jak děti, tak i dospělí. Též smekám :-)

28.08.2021


Luisa a LotkaLuisa a LotkaErich Kästner

Nesmrtelný příběh o jedné šťastné okolnosti, kdy se náhodou setkají dvě sestry, dvojčata. Když si ten fakt plně uvědomí, rozhodnou se pro něco, co zcela změní jejich život: vymění se. Není pochyb, že svůj úmysl - spojit znovu obě rodiny dohromady - dovedou ke zdárnému konci.
Oceňuji autorovu originalitu - do dětské literatury přinesl nový prvek: nečekanou zápletku v podobě téměř identických dívek, pro něž sjednocená rodina představuje metu nejvyšší. Těžko říct, jestli se takový příběh mohl skutečně přihodit, každopádně autorova fantazie je obdivuhodná. Zpracování tématu se zhostil se ctí. Klasika, která určitě nesmí chybět v knihovničce každého malého knihomola :-)

09.09.2021


Sůl mořeSůl mořeRuta Sepetys

Velice silná kniha. Autorka na malém prostoru rozehrává drama několika postav, jejichž osudy se prolínají. Děj mě doslova pohltil - poslouchala jsem jako skvělou audioknihu. Jediný problém vidím v anotaci: podle ní jsem očekávala něco úplně jiného, tedy vylíčení tragédie jakéhosi novodobého Titanicu.
V knize však hlavně jde o téma války, o to, jak zasahuje do života nevinných lidí. A teprve až závěrem, spolu s osudem lodě, gradují osudy všech postav. Vůbec mi to nevadilo, naopak - z děje jsem byla nadšená. Autorka umí skvěle pracovat s napětím: důmyslně střídá epizody ze života jednotlivých postav a ukončuje je vždy v tom nejnapínavějším okamžiku, takže až zpětně si skládáme dohromady jakýsi pomyslný obraz o jejich minulosti.
Oceňuji, že nás obeznamuje i s tématem, o němž se dodnes příliš nemluví: Jantarová komora, pašování historických děl a jejich falšování. Upozorňuje, že její příběh je fikce, ale založená na historických faktech.

10.09.2021


JezeroJezeroBianca Bellová

Knihu nemusíme vnímat pouze jen jako dystopii. Je o světě, který by mohl být - nebo už někde skutečně existuje... anebo už dokonce byl. Svým zaměřením je až neskutečně současná: bolestně se dotýká nepříjemných témat, která nikoho nenechají chladným.
Lze ji též číst i jako takový zvláštní "bildungsroman" - hrdina dospívá a vydává se na trnitou cestu za poznáním. Nad vodou ho kolikrát drží jen jiskřička naděje v podobě přání najít svou matku. Tento motiv mi připomněl knihy o lidech, kteří přežili gulagy a jiné vyhlazovací tábory pouze díky tomu, že se též upnuli k nějakému snu.
Text je skvěle propracovaný - a ani nemusíme být příliš bystří čtenáři, aby nám při čtení knihy nevytanul na mysli osud Aralského jezera. Největší výpovědní síla novely spočívá v její syrovosti: emoce zde téměř nemají místo /kromě vztahu Namiho ke ztracené matce/. Kvůli dokreslení atmosféry krutosti světa jsou vulgarismy skoro nutností. Autorka se nijak nezdržuje zbytečnými popisy prostředí - její naturalistické obrazy jen umocňují dojem bezútěšnosti světa, v němž se hrdina ocitá.
Kniha je to drsná, ale znám i daleko drsnější. Poslouchala jsem jako audioknihu, s kvalitním přednesem. Tento žánr mě jinak míjí, ale určitě se podívám po podobných knihách, na něž jsem narazila v recenzích. Od autorky si ráda přečtu i další díla.

19.09.2021


Jasno lepo podstín zhynaJasno lepo podstín zhynaSara Baume

Napsáno krásným jazykem s téměř básnickými obraty... Není to lehká četba: vyžaduje větší míru soustředění. Jenom mi nejde do hlavy, že by takový "nevzdělanec" jako hlavní hrdina tolik miloval knihy a uměl se tak složitě vyjadřovat ke svému prožívání. Přes tu krásu kniha působí smutným a melancholickým dojmem - a konec tomu příliš nepřidá. Těším se ale na další díla od autorky :-)

27.08.2021


Krvavé jahodyKrvavé jahodyJ. S. Kupka (pseudonym)

Skvěle napsaný příběh. Pokud za účelem vzniku stálo rozhodnutí podat co nejvýstižnější svědectví o hrůzách, páchaných na nevinných lidech v pracovních táborech v Rusku, a touha tyto vzpomínky předat dál jako svědectví, tak se záměr zcela zdařil.
Nechci hodnotit etickou otázku, zda žena, jíž se celé vyprávění týká, měla či neměla nárok na odškodnění - jde jen o zbytečné slovíčkaření, co je ještě gulag a co už ne... Důležitější je podle mne hodnota onoho svědectví - a soudím, že většinu z toho by si nevycucal z prstu ani ten nejlepší spisovatel na světě.
Hlavní hrdinka odjíždí jako dívka - a vrací se jako zralá žena, zocelená všemi traumaty, jež si musela zažít. Žena, které patří pouze její jméno. Je až s podivem, že vůbec dokázala - spolu s mladší sestrou - přežít. Ocitáme se ve zcela absurdním světě, kde neplatí žádná pravidla - možná jen jedno: přežij, pokud můžeš. Mnohdy se mi ruce svíraly v pěst a některé pasáže textu jsem skutečně musela nějakou chvíli rozdýchávat. Přitom autor nechce šokovat - chce jen čtivou formou převyprávět osud jednoho člověka. Zajímavý je už název - metafora krvavých jahod jako symbol masakru a vyvraždění.
Autor umí s textem pracovat, ví, jak udržet napětí a čtenářovu pozornost. Kniha je dělená na čtyři části: Cestou křížovou, Peklo, Očistec, Doma. Kapitoly jsou pojaty jako drobné epizody, většinou vyprávěny zpětně - začínají v té nejvypjatější chvíli a až postupně se dozvídáme, co k ní vedlo a jak vše skončilo.
Románu nelze upřít silnou výpovědní hodnotu. Mnohokrát mě při čtení napadlo, na jakém paradoxu stojí jakýsi "poválečný hospodářský zázrak" kdysi tolik oslavovaného Ruska. Už asi nikdy se nedozvíme přesné množství bezejmenných odsouzenců, kteří mu byli obětováni.
Přesto všechno román nepůsobí tragicky: jako nit se jím táhne naděje. Naděje, která obě sestry drží nad hladinou: touha vrátit se zase do Čech. A toto přání se jim nakonec splní...
PS: poslouchala jsem jako audioknihu v bravurním podání Hany Maciuchové.

10.09.2021


1