Skip komentáře u knih

Tento nezávislý kubánský novinář byl v roce 2003 odsouzen ve vykonstruovaném procesu na 20 let. Kniha Důkazy spojení je souborem autentických příběhů lidí žijících na "Ostrově svobody", krátkých reportáží, esejů a postřehů. Je to čtení vskutku neveselé, a přesto cítíte kdesi hodně hluboko jiskřičku naděje všech těch lidí, kteří netouží po ničem jiném než po svobodě. Kéž by se jí dočkali co nejdřív a všichni ti neprávem odsouzení by nemuseli vymýšlet všelijaké triky, jak dostat zpoza mříží kus popsaného papíru jako důkaz spojení s okolním světem.

2 07.05.2012

Victoria patří do trojice kubánských spisovatelů, kteří emigrovali do USA přes přístav Mariel. Další dva jsou Reinaldo Arenas a Guillermo Rosles. Jejich životy byly těžce poznamenány castrovským režimem, alkoholem, drogamy, šílenstvím. Povídky v souboru Stíny na pláži jsou jakoby uhlazenější než Arenasovo Než se setmí a Rosalesův Boarding Home, což jim však vůbec neubírá na síle výpovědi. V povídce Létavice se objevují všichni tři, i když pod jinými jmény, ale trochu poučenější čtenář je hned pozná. Victoria čtenáře rozhodně nehladí po duši. Ukazuje těžký život, přičemž se ale vyhýbá jakémukoliv obviňování. Ti chlapi chtěli jen svobodně žít a tvořit. Pro někoho samozřejmost, pro jiné nedosažitelný sen měnící se v peklo uvnitř sebe sama.

2 01.05.2012

Tohle je vskutku monumentální básnické dílo, které mě teda slušně vzalo. Byla tam sice sem tam místa, kde jsem na můj vkus musel až moc přemýšlet, co tím chtěl básník říci, ale to se dá zvládnout. Ve Velikém zpěvu píše o Americe, jaká byla před příchodem bělochů, pak dobývání, osvobození, zrazení, diktatura Gonzálese Vidaly v Chile... Je to velká obžaloba vykořisťování dělníků a mrzačení země mocnými, především americkými společnostmi. Budiž mu odpuštěna i adorace Stalina, kterého na několika místech zmiňuje, protože prostě v té době (1949) ještě nevěděl, co je to zač. Ostatně ono si hodně levicových spisovatelů z Latinské Ameriky udělalo na tu dálku dost zkreslený obrázek o tom, jak to s tím Sovětským svazem vlastně doopravdy je.

1 29.04.2012

Spolu s Márquezovým Žít, abych mohl vyprávět nejlepší autobiografie, jakou jsem četl. Neruda nepíše přísně kontinuálně a přesto se čtenář neztrácí. Jazyk tohoto velkého básníka je i při psaní pamětí krásně poetický, ale přitom nijak vtíravý a jakoby rozplizlý, jak já nazývám některé, zejména lyrické výtvory. Velmi zajímavý je pohled na jeho politickou angažovanost. Byl dlouhá léta členem komunistické strany, za což byl dost perzekuován. Ovšem jeho komunistické smýšlení není ono dogmatické třeštění, jak ho známe my z východního bloku. Pro něj je to cesta k pozvednutí lidí, žijících v nouzi a bídě jako třeba na severu Chile v měďných a uhelných dolech, přitom odsuzuje jakékoliv formy tyranie a bylo pro něj velkým otřesem a zklamáním odhalení Stalina na XX. sjezdu, přičemž s nelibostí sledoval při cestě do Číny, jak se z Mao Ce-tunga stalo to samé a kulturní revoluce smetla mnoho jeho přátel. Neruda se vyznává z lásky k vlasti a k chilskému lidu. Stal se pro miliony lidí milovaným "vůdcem". Na posledních stránkách stačil ještě zapsat události okolo svržení prezidenta Allendeho a nástupu Pinochetovy diktatury. Dvanáct dní po puči zemřel a říkám si, že to možná byla milosrdná smrt, protože bůhví, čeho by se dočkal od nastupujícího režimu.

2 29.04.2012

Román, který jde až na dno šílenství. Nejsou zde sice extrémně explicitní popisy, ale přesto za tím vším cítíte absolutní bezvýchodnost, konečnou cestu životem. Rosales sám byl člověk jaksi vyšinutý z normálu, takže jeho výpověď působí hodně autenticky. Není to kniha příjemná, ale tím nechci říct, že by nebyla dobrá. Naopak jde o jednu z těch knih, na které se jen tak nezapomíná.

3 29.04.2012

Kniha obsahuje povídky, které se mohou zdát na první pohled spíš nenápadné, ale je v nich cosi, co dokáže rozjitřit čtenářovo nitro. Všichni ti podivní hrdinové povídek se svými obsesemi a mániemi jako by ukazovaly na čtenáře a ptaly se: Co divného v sobě máš ty? Velmi dobře napsaná kniha.

5 28.04.2012

Po několika letech jsem si je znovu přečetl. Kniha je to dobrá, i když mě některé úvahy Dannyho Smiřického docela otravovaly, ale on to byl nejspíš autorův záměr ukázat nám uvažování jednoho takového teenagera. Ale stejně toho někdy bylo příliš a o nějaké ty věty mohl klidně ty dlouhatánský odstavce zkrátit. Hodně mě překvapilo nadužívání slovesa "jsem". Ono to není vůbec jednoduché nějak ho zredukovat v ich-formě, aby nebylo x krát v jednom souvětí, ale tak uznávaný spisovatel by si s tím měl umět poradit. A co mě rozčilovalo, to bylo špatné skloňování. Je tam doktor Bohadlo, který je ve 2. p. doktora Bohadly a ve 4. p. doktora Bohadlu. Nemůžu si pomoct, ale je to blbě a jestli to byl záměr, tak mi uniká. Ale jinak dobrá kniha, jak už jsem řekl. Ještě taková zajímavost. Nedávno byl v pořadu Neznámí hrdinové - Pohnuté osudy Jaroslav Celba (mj. hudba ke Křemílkovi a Vochomůrkovi) a to byl jeden z té party, co hráli jazz. Ve skutečnosti mu říkali Jarýk a v literatuře je to Harýk.

2 27.04.2012

Po delší době jsem si znovu přečetl tuto sbírku povídek a skvěle jsem se bavil Vianovým smyslem pro humor a neskutečné absurdno. Možná má tato kniha malou nevýhodu: čtenář nepřipravený na Viana může být za chvíli tím vším absurdnem jaksi přehlcen a ono se to pak hůř pobírá. Ale jinak to prostě nemá chybu.

2 26.04.2012

Amado je mistrem popisu. Popíše-li nějakou situaci, hned je člověk vtažen a stává se jakoby součástí děje. Když popíše nějaké jídlo, sbíhají se vám sliny. Když popisuje nějakou slavnost, jste tam přítomni. A přitom k tomu nepotřebuje mnohastránkové zdlouhavé popisování, které tolik čtenářů vyloženě unavuje. Stačí jeden dva odstavce, cvak a je to tady: sedíte doma, za okny sníh, mráz, a přesto jste daleko v Bahíi plné vůní, chutí, slunce, vášní... Pastýři noci, to je kniha o přátelství mezi kamarády z mokré čtvrti, o moudrosti načerpané v ulicích Bahíe, kde není život vždy lehký, ale pokud má člověk přátele, se kterými může zajít na kořalku, pak není žádný mrak tak černý, aby skrz něj nemohlo prorazit slunce. Autor částečně čerpal i z vlastních vzpomínek a kniha, kterou napsal, je takovou hořkosladkou "ódou" na prostý život se všemi radostmi a strastmi.

4 22.04.2012

Známější bude nejspíš filmová adaptace, ale Harrerova kniha určitě stojí za pozornost. Narozdíl od filmu je v knize věnováno méně prostou přátelství s dalajlámou, ale není to nijak na škodu, i když by bylo jistě zajímavé, kdyby se o tom víc rozepsal. Harrer popisuje útěk z internačního tábora v Indii, kam se dostal po vypuknutí 2. světové války, pokračje strastiplnou cestou Tibetem, často ve výškách nad 5 000 m. n. m., přičemž musel odolávat silným mrazům a neodstatku potravy. Cesta to byla vskutku drsná. Poslední část knihy je věnována pobytu ve Lhase. Ačoliv nebyl Harrer nijak excelentním spisovatelem, přesto napsal velmi zajímavou a poutavou knihu.

4 22.04.2012

Závěr jedinečné tilogie, jíž jsem souhrně ohodnotil u knihy Od zámku k zámku.

1 19.04.2012

Viz mé souhrné hodnocení celé trilogie u knihy Od zámku k zámku. Přišlo mi lepší zhodnotit celé dílo jako komplet a ne jen jednotlivé části.

1 19.04.2012

Hodnotím celou trilogii vcelku. Célinova "německá trilogie" (Od zámku k zámku, Sever, Skočná) je vskutku dílo, které jen tak někdo asi nepobere. Céline chrlí slova a věty plné vzteku a nenávisti... Jo, tak by se to mohlo zdát na první pohled. Ale pokud někoho neodradí hned po prvních stránkách, pak Céline odhaluje pouze podstatu člověčenství ve chvílích, kdy je ven vypuštěna ta nejnižší forma člověka hnaného záští, závistí, ale i hladem a strachem. Chvílemi máte pocit, že Célinovi jeblo v palici, aby vás po chvíli vyvedl z omylu. Nebo třeba mluví velmi nehezky o skupině dětí, které jsou postižené, nazývá je slintajícími kretény, ale byl to právě on, kdo je všechny zachránil, když zůstaly samy. Je to kniha plná rozporů a přesto drží perfektně pohromadě. V závěrečném dílu jsou přepisy záznamů na vinyl a rozhovoru pro rozhlas. Opravdu velmi zajímavé povídání o jeho stylu psaní a mimo jiné také to, jak to myslel se svými pamflety a že měl radši být zticha, protože pak by se mu nic z toho, co potom zažíval, nestalo. Pamflety nebyly správně pochopeny. A i když ho obviňovali z kolaborace, tak on nikdy v ničem nespolupracoval, nepsal pro žádné noviny, nemluvil do rozhlasu apod., nebral od nikoho plat za nějakou spolupráci. Pouze se vyjádřil jako spisovatel a jak sám říká, velmi nešťastnou formou.

6 19.04.2012

Podle mě velmi dobré esejistické dílo pro toho, kdo se zajímá o Španělsko a Latinskou Ameriku. Jelikož se mi nedaří zformulovat myšlenky tak, abych tu neplácal blbosti, kopíruji aspoň anotaci z Kosmasu:

Mexický esejista a romanopisec se v tomto rozsáhlém historicko-kulturním eseji pokouší dobrat kulturní kontinuity hispánského světa, která by dokázala překlenout jeho ekonomické rozdíly a politickou roztříštěnost. Základní metaforou knihy jsou zrcadla (´Zrcadla symbolizují realitu, slunce, zemi a její čtyři světové strany, zemský povrch i hlubiny země a všechny muže a ženy, kteří ji obýváme,´ píše Fuentes), neboť v hrobkách předkolumbovských kultur v okolí Veracruzu byla nalezena pohřbená zrcadla, jež měla zjevně sloužit k orientaci mrtvých při jejich cestě na onen svět.

1 18.04.2012

Musím říct, že tahle kniha se Fuentesovi velmi povedla. V hodně otevřené autobiografii popisuje svůj milostný vztah s americkou herečkou Dianou Soren. Tu byste ve filmových databázích hledali marně, ale dá se docela dobře identifikovat, o koho jde. Zejména jasný odkaz na jeden z nejslavnějších filmů francouzské nové vlny hodně napoví, k tomu popis její fyziognomie a trochu poučenější čtenář je doma. Záměrně nechci prozrazovat její skutečné jméno. Fuentesovy popisy zrodu vášně, prožívání vášně a pak propad do žárlivosti jsou velmi přesné. Jde hodně do hloubky v rozboru mezilidksých vztahů, ale přitom je vše velmi čtivé, nikdy se neponoří tak hluboko, aby ztratil kontakt se čtenářem. S mrazivou strohostí píše také o tom, co se stalo s Dianou Soren po jejich rozchodu. Hodně kriticky se staví k událostem šedesátých a počátku sedmdesátých let minulého stolet. Kniha asi nebude pro každého, ale myslím, že určitě stojí za pozornost a pro první seznámení s tímto Mexičanem bych ji považoval za ideální.

3 17.04.2012

Fitzgerald byl možná dobrým pozorovatelem smetánky, jejímž životem se nejspíš rád opájel, anebo se snažil opájet své čtenáře, ale co se mě týče, nepronikne ke mně nic z toho, co chce sdělit. A on sdělit chce, o tom si nedělám iluze. Jenže ty jeho slovní orgie mi byly docela k smíchu, psychologické rozbory postav byly rovněž k smíchu, ne-li k pláči. Neupírám mu čtivý styl, ale to je asi tak všechno. Jinak totiž pusto prázdno a ke konci mi ho bylo až líto, jak mu došel dech a nevěděl si rady s tím, co rozepsal, takže to ukončil jak mladík zbrklou soulož.

4 17.04.2012

Kniha, v níž autorka popisuje návštěvu Nigérie, kam jela se svým manželem za jeho rodinou. Žádný kulturní šok se nekonal, což mě u Pekárkové nijak nepřekvapuje, protože jak jsem ji měl možnost z různých knih poznat, je to žena s takovým naturelem, že ji jakékoliv kulturní odlišnosti nedokážou rozhodit. Tato kniha je vcelku zajímavým pohledem na Nigérii očima Středoevropanky, i když popisuje jen její menší část, kterou měla možnost navštívit. Zábavné jsou popisy a charakteristiky jednotlivých členů rozvětvené rodiny, a pobavilo mě i několik vtipů o Nigerijcích, které jsou součástí knihy.

2 17.04.2012

Český název knihy přesně vystihuje, o co v knize jde. Jsou to pouze vzpomínky, žádný ucelený příběh (jako ve stejnojmenném filmu) a i když Blixenová docela dobře zvládá sloh, přijde mi to celé spíš jako velké slohové cvičení (vyprávění). Jistě jsou tam zajímavé věci. Baronka byla dobrou pozorovatelkou, ale mnohokrát opakované popisy hvězdných nocí, západů a východů slunce, měsíčního světla, oparů nad a pod horami, brzy začnou jaksi nudit. A tak tím nejlepším v knize jsou náhledy do životů a duší domorodců, se kterými měla velmi dobré vztahy.

5 12.04.2012

První Hugův román, který napsal na základě sázky v šestnácti letech za čtrnáct dní. Pokud by se to bralo přísně chronologicky, jak k tomu ostatně autor nabádá, byl by to opravdu první román, ale verze, která byla autorem přepracována a vydána o pět let později se hodně liší od té původní, která byla spíš jen taková povídková, některé postavy chyběly, některým bylo dáno více prostoru apod. Takže Veliký Jargal, jak ho známe dnes, vyšel až jako druhý román po Hanovi z Islandu.

Veliký Jargal je příběhem o přátelství a lásce na pozadí událostí z roku 1791, kdy se na Santo Domingu, francouzsky Saint-Domingue, dnešním Haiti vzbouřili černí otroci. Rozhodně ale nečekejte nějaké velké dílo ve stylu třeba Devadesát tři. Román má pouze nějakých 140 stran. Ovšem nedá se vůbec říct, že by to bylo dílo nějak nevyzrálé. Srovnám-li to s nedávno přečtenou prvotinou Johna Steinbecka Pohár zlata, tak Hugo je úplně jiná liga. Místy se čtenář pousměje mladické naivitě, ale jinak je to napsané docela dobře a rozhodně to není nudné. Veliký Jargal se dá brát jako oddechovka, ale velmi dobře napsaná. Pozdější Hugovy romány už patří k tomu nejlepšímu, co jsem kdy četl, zejména Bídníci.

3 12.04.2012

Jak jsem se dočetl, patří Bioy Casares k nejvýznamnějším představitelům laplatské fantastiky. O této knize se v předmluvě velmi pochvalně vyjadřuje Jorge Luis Borges. Když jsem začal číst, tak jsem po několika prvních stránkách jaksi tápal, co to má vlastně být. Chvílemi mi to připadalo absurdní jako některé Vianovy texty, ovšem bez vianovských šlehů. Dokážu si představit, že spousta lidí knihu odloží s tím, že je to blbost. Už jsem ale docela poučen, že oni ti Latinoameričani dělají často s literaturou "psí kusy", takže jsem četl pozorně dál, ač text byl vcelku čtivě napsán a sváděl k rychlému čtení, a najednou jsem byl vtažen do toho šíleného příběhu. Ta racionální část mozku mi říkala, buď v klidu, ale tou druhou jsem byl na tom ostrově, kde se nacházel hlavní hrdina v zajetí Morelova vynálezu, o němž nemohu napsat, protože bych udělal spoiler. Ten Argentinec má vskutku ďábelskou fantazii a představa uskutečnění toho, co napsal, je poněkud děsivá. Nejde přímo o sci-fi, ale svou podstatou vlastně onen vynález do sci-fi literatury patří. A jen doufám, že jednou technologie nepokročí natolik, aby se tohle dalo realizovat. Opravdu moc dobrá kniha, i když je mi jasné, že ne pro každého, spíš pro menšinu čtenářů, řekl bych.

10 12.04.2012