Moc krásná kniha, která mi představila prostředí, které je absolutně mimo můj rank, mimo mou sociální bublinu a mimo mé vztahové preerence. Je to kniha o silných i slabých ženách, dívkách a jiném, o jejich osudech, o jejich bolesti a traumatech, co si nesou ze svých životů, životních setkání a životních kotrmelců. A samozřejmě o tom, jak i díky těmto zážitkům mohou růst.
Kniha je silná a zařadila jsem ji do své kolekce "Doporučuji", protože tato kniha za doporučení skutečně stojí. A fakt, že já tím doporučením moc neplýtvám, asi mluví za vše.
Maturitní četba před 30 lety, u které jsem s hrůzou zjistila, že ji má jako maturitní četbu i nyní syn. Jediné, co si pamatuji k této knize, je pocit unavující četby nějakého textu "o ničem". Zpětně tedy hodnotím, že mi kniha nic nedala a i ze stejného období dovedu vyjmenovat řadu čtivějších a zajímavějších knih.
Spíše odborná kniha, která nabízí zase jiný pohled na psychoterapii, než ten u nás mainstreamový. Řada myšlenek je velice cenných, pozitivně hodnotím i cvičení v knize obsažená a vím, že se ke kenize budu opakovaně vracet. Odnáším si z ní řadu AHA-momentů a vypsaných poznámek, které mě snad zase trochu posunou tam, kam bych měla/chtěla směřovat.
Rok prvního vydání je 1976, ale stejně jako Foglarovky, ani tato kniha nezestárla. Je o klukovském přátelství, dobrodružství a v mnoha motivech se překrývá s Foglarovými motivy. To však rozhodně nevadí a příběh je čtivý od začátku do konce. Líbilo se mi to a je mi líto, že Šupich další dětské knihy nenapsal, přečetla bych si je.
Tak tohle bylo dlooouhých a studených 650 stran. Když jsem se do knihy pouštěla, myslela jsem si, že je na základě historických událostí a nečekala jsem vůbec mystickou linku. Vlastně jsem si říkala, že se knihou dovzdělám, jestli a jak někdo z Franklinovy expedice přežil. No tak teď už vím, že nepřežil a na základě kusých informací byl vystavěn tento příběh.
Nemohu říci, že by to byla špatná kniha, to rozhodně ne, jen mi při ní bylo zima už jen z popisu toho, v jakých podmínkách ti chlapi fungovali. A že fakt fungovali, stejně jako stovky dalších polárních badatelů, kteří dokázali to, co dokázali bez všeho našeho hi-tech vybavení, bez péřových spacáků, izolovaných karimatek s vysokým koeficientem tepelného odporu, bez péřových bund a pořádného oblečení... Vlastně stejně jak naši bežkaři Vrbata s Hančem - to taky člověk úplně čubrní, v čem a na čem lyžovali a fungovali.
Ta mystická linka na mě byla chvílemi velmi mystická, chvílemi OK. Líbí se mi interpretace kohosi na Redditu (odkaz je zde v zajímavostech) té mrtvé postavy, mě samotnou to takhle nenapadlo, ale smysl to dává.
Pozdější nalezení obou lodí - Erebu i Terroru - do Simmonsovy fabulace vnáší trochu hokej, ale vlastně i tak mě kniha dovzdělala, protože jsem si o Franklinově výpravě dohledala spoustu informací a konečně si i s touto výpravou spojila píseň Franklinova výprava od Paběrek.
Po Lovcích monster další Correiova série. Tentokrát jsme v alternativním světě, kde se vše vyvíjelo trochu jinak...
V porovnání s LOM méně vtipných hlášek a namachrovanější hlavní postava, resp. jedna z hlavních. Další hlavní postava pubertálně nevyspělá ve svém chování, ale taková nějaká lidštější. Přes to se to dobře četlo a do dalšího dílu určitě půjdu.
Jediné, co bych knize vytkla, za co ovšem Correia nemůže, je nemožně dlopuhá ukázka z jakéhosi Červenákova díla, která zabírá plnou pětinu knihy(!). Jako chronický dočítač se tím prokousávám déle, než předchozími 4/5 a vím, že Červenák není autor pro mne.
Hetešu mám ráda kvůli jeho hláškám. Pravda, asi mi sedly více hlavní postavy předchozích knih, než tento věčně ožralý hulící geniální cajt. Nevím, proč tolik moderních autorů píše o hulících a chlastajících a přitom jakože-chytrých cajtech a skoro mám díky tomu pocit, jako by snad ani jiní, než chlastající a hulící cajti na světě nebyli? A teď kvůli tomu přemýšlím, zda prostě jen žiju v jiné sociální bublině, že žádného úspěšného ochmelku neznám...
No, neva, zpět ke knize - Heteša potěšil neotřelým nápadem na invazi, hlášky mě bavily a kniha rozhodně stojí za přečtení. V audioverzi pak požitek z Hetešovy knihy velmi kazí exaltovaný projev Davida Viktory, který mi natolik nesedl, že jsem po knize sáhla raaději v éčku. A konec byl super. Celkem by mě zajímalo, jak se příběh mohl odehrávat dál, tak třeba se do toho Heteša někdy pustí.
Za mě je to jedna z horších autorových knih, které obecně hodnotím velmi vysoko. Proto má u mě tato pro L'Amoura slabší kniha stále 70% hodnocení. Ti Apači zde byli příliš schematičtí, a celkově to bylo takové o chlup horší, než jeho Sackettovky.
Zajímavé téma dětské knihy. A je dobře, že i o takových tématech někdo píše dětem knihy. Někdo, kdo obtížné téma stařecké demence, které se dětem špatně vysvětluje, umí podat s humornou nadsázkou, zakomponovat do toho spoustu dětského naprosto nereálného dobrodružství a legrace a vtípků, takže dítě od knihy odchází nenásilně dovzděláno a přitom velmi dobře pobaveno. To samozřejmě na knize vnímám já svýma dospěláckýma očima a ne devítíletý synek.
A knihu doporučuji i já, protože ten vztah mezi dědečkem a vnukem a ten konec... Jo, prostě to bylo fajn.
Jiřího W. Procházku mám ráda jako autora fantasy, fandím jejich nakladatelství Wolker a Volf, protože se mi líbí, jak zpracovávají audioknihy, tak proč nesáhnout po knize jiného žánru tohoto autora?
Jako jo, čtivé to bylo, četlo se to dobře, líbily se mi úryvky ze starách kronik a celková atmosféra knihy. Celkově tedy hodnotím knihu jako přijemně se čtoucí oddechovku. Jen prostě nejsem ten typ na detektivky a své období obdivu slečny Marplové a jí podobným pátračům-amatérům mám cca 30 let za sebou, takže hodnotím "jen" na 80%.
Oddechovka. Dostala jsem přesně to, co jsem očekávala. Bavilo mě číst o superagentce s miminem, v knize je spousta zábavných situací podaných tak, že si je matka nutně musí užívat a baviti se jimi. Jinak je kniha celkem jednoduchá svou zápletkou i dějem, ale musím říci, že neočekávám od oddechovek ani tak superfilozofické myšlenky, jako spíš to, že mě odreagují a odpočinu si u nich. A to tato kniha splinla 100%.
Příjemné překvapení. U knih navazujících na mé milované Fogrlarovky bývám velmi opatrná, a proto i tuto jsem otevírala s obavou, zda budu zklamaná. Ale ne, knihu jsem si užila, a to přesto, že již drahně let nejsem cílovka. Kniha měla všechno, co kniha tohoto typu mít musí - hluboké přátelství, tajemství a tajemnou atmosféru či propátrávání starých zákoutí. Doporučuji.
S Cortázarem a jeho pohledem na svět jsme se nepotkali. Přestože magický realizmus mám ráda, tady to u většiny povídek prostě nefungovalo. Rozhodně nechci říci, že by některé povídky byly dobré a některé špatné, myslím, že kvalita byla vyrovnaná, jen prostě něco na mě mělo WAU efekt a něco mě nechalo naprosto chladnou. Možná je to právě tím, že šlo o povídky, ty mi obecně sedí méně.
Líbilo. Četli jsme to s devítiletým synem a oba si tam nalezli to své, co se nám líbilo. Pěkné příběhy, v lecčems inspirované realitou, třeba s tím úředním šimlem u pidilidí.
No, tak dočteno. Na mě tedy v tomto díle bylo mnohem více budování a mnohem méně bitev, než bych ráda. Čtivé to stále bylo, ale v jednu chvíli se mi stalo, že jsem knihu (v 90 %) odložila a neměla potřebu po ní sáhnout znovu další týden. A pak ten úplný konec... To, že "žili šťastně až do smrti" bych v pohodě dala, ale vsuvka o "dětském klonu MW, kde Kritina prostě zářila a byla děsně šikovná a dokonalá", mi nechala na patře takovou tu podivnou pachuť. Čeho? Něčeho rychle ušitého? Nečeho, co nevím, jak zakončit, tak to projásaně zesluníčkuju co nejvíc, protože dokonalý otec nemůže mít průměrnou dceru? Možná...
Nicméně dočetla jsem, serie celkově za mě čtivá a jako napínavá oddechovka celkem fajn.
Tento díl byl stále nabitý akcí, byl čtivý, i když oproti předchozím o chlup méně. Trochu mi vadily mocenské souboje "těch shora", kteří se snažili ovlivňovat MW zvenku, což namě působilo jako takové podivné "deus ex machina" a kvalitu četby to snižovalo. Stejně tak o něco patetičtější části knihy mi přišly takové... Divné. Njn, není každý den posvícení a přečíst se to rozhodně dalo.
Celkově hodnotím sérii jako velmi povedenou a velmi čtivou, a to včetně tohoto posledního dílu. Na můj vkus trochu moc politikaření bylo sice i v tomto díle, ale veskrze převažovaly klady. Závěr podzemního boje a Arlena jsem si vyloženě užila, to bylo pěkně zakončené a je to to, co se mi na této sérii líbí a líbilo.
Ovšem, úplný konec, který byl smetený na pár stránek a působil na mě jako přeslazený "dýchanek o dětičkách", kdy všechny střety kultur byly najednou zapomenuty, na mě byl příliš sluníčkový a takový divný. Jako by autor nevěděl, co s tím. A tím pádem byl i tak divně rychle uťatý, jako by posledních pár stran psal někdo úplně jiný. Škoda.
I v dalším dílu se série drží kvalitativně vysoko a já si její čtení užívám. V tomto díle bohužel dochází k některým smutným událostem, které jsem nečekala a kvůli kterým jsem byla za hlavní hrdiny smutná. Ale i to je přece ono - že mě kniha dokáže strhnout natolik, že prožívám s hlavními hrdiny jak dobré tak špatné časy, spolu s nimi se směji a s nimi jsem smutná...
V tomto dílu bylo hooodně politikaření, ale i to bylo podáno velice čtivě, takže hurá na poslední díl.
I v tomto dílu se prolíná řada dějových linek a i zde se vracíme do minulosti hlavních hrdinů. Celá kniha si čtivostí nezadá s předchozími díly, dokonce bych řekla, že je o chlup lepší, než díl druhý. Ineveřina linka mě bavila, další linky také, ač bylo dlouho jasné, k čemu se schyluje a stále se "to" nedělo.
V první části se kniha hodně věnuje (jak již z názvu vyplývá) Pouštnímu kopí a Jardirovi. Kultura, pro mě (pro nás?) tak cizí a neuchopitelná, jako je ta Jardirova, mě nenechávala chladnou, ale štvala mě asi tak, jak mě štve její předobraz - islám. Je těžké místo tvrdého střetu kultur hledat společné body, kompromisy a souznění, pokud jedna z těch dvou kultur má ve svatých knihách zakotveno "převálcování" zbytku světa, protože oni jsou přece výš, než ten zbytek a o vaši vstřícnost nestojí. A i to je v knize pěkně popsáno.
Jsem ráda za další dějové linky, které knihu osvěžily, i když pohled do Pouštního kopí byl také zajímavý.
