Set123 komentáře u knih

Na konci publikace doslova vyzívá k tlaku na soudní soustavu, k narušení nezávislosti soudní moci, zkrátka se mu chce žít jako v Maďarsku a Polsku. Jo a promiňte, ale tohle fňukání je až znechucující: „Řada lidí z akademické sféry v Čechách, na Moravě a ve Slezsku získala docenturu nebo profesuru na Slovensku. Pokud takto získal titul soudce z nejvyšších soudů nebo Ústavního soudu, není to žádným předmětem veřejné debaty. Pokud takto získal titul akademik, který je politikem, hned se spekuluje, zda jde o řádný titul. Samozřejmě ano. Důvodem většinou bývají nedobré mezilidské vztahy na domovském pracovišti.“. Nedůstojné se mi nezdá jen proto, že jsem na to sám výše udělal ošklivý vtip, ale i pro naprostou neschopnost autora si přiznat, že jeho práce stála za starou bačkoru a jeho potřebu svádět svůj neúspěch na ostatní. V tomto ohledu je dobré připomenout, že to byl Koudelka, kdo začal mediální osobní útoky na profesora Holländera, ne naopak.

A tak dál a tak podobně. Marno mluvit, jedná se o ukázku argumentačního selhání, nevědomosti, manipulativnosti, znásilňování reality a ústavy, překrucování historie a právní doktríny. Tato kniha postrádá i potenciální hodnotu protiváhy nekritické akceptace klauzule věčnosti. Ta totiž není přijímána nekriticky, naopak je podrobena komplexní kritice, která je racionální a konzistentní. Koudelkův text z toho vychází jako, promiňte, blábol. Přečtěte si raději Materiální ohnisko od Molka, Podstatné náležitosti demokratického právního státu od Tomoszka, Kaluzuli věčnosti od Preusse. Tohle nečtěte.

P.S.
Ano, vím, že na klauzuli věčnosti je většinou pohlíženo jako na metafyzický konstrukt (v kontextu přirozenoprávních základů daných ústav) a můj pozitivistický pohled je spíše výjimečný. Proto na některých místech můj text může působit až neférově agresivně. A asi to tak je, ale Koudelkova celková argumentace je tak hloupá, nekonzistentní a pokrytecká, že tomu nešlo odolat...

20.01.2023

Zvažoval jsem stejně jako u 25 let Ústavy České republiky vložit sem komentář ke každé jednotlivé kapitole, tak jak jsem si je průběžně psal. Upustil jsem tuto myšlenku, nemá to patrně cenu, k některým článkům toho obecně vzato není co říci. Zkrátka jsou a jejich přínos je tu větší, tu menší.

Obecně lze říci, že se jedná o velice pěkný pokus o zpracování obecné teorie etiky, doplněný úvahami kontextů etiky v jednotlivých oblastech práva. Do první části se řadí patrně kapitoly: Mezi etikou a teorií práva, Etika svobody, Etika ctnosti, Kantovská etika, Etika přirozeného práva, Etika lidských práv a Etika lidské důstojnosti. Ke druhé části se řadí Etika soudců, Etika advokátů a notářů, Etika státních zástupců, Etika soudních exekutorů, Právnická etika a média, Etika vědecké práce. Na pomezí stojí Normatívny status profesijnej etiky a Potřebujeme etické kodexy?

Osobně považuji za zajímavější první skupinu. Ta druhá je psaná spíše schematicky (jak také jinak) a informační hodnota je spíše menší. Nadto si autoři, nebojme se si to přiznat, sborníku neohlídali dostatečně dobře to, aby se nekryla témata a neopakovaly informace. Některá fakta se bez obměny opakovala až třikrát, což se mi zdálo přestřelené.

I přes to je sborník velice zajímavý a důležitý pro rozvoj v dané oblasti, platí totiž, že právní filosofie a etika jsou od dob reálného socialismu dosti zdevastované a stále čekají na reálné nastartování. Autoři se o to pokoušejí (nejvíce pak, dle mého soudu, Tomáš Sobek, který je opravdu úkazem na naší scéně), navíc vcelku dobře. Loni vyšla další podobná publikace (Profesní etika právníků), už na mě kouká z poličky, tak uvidíme jak dopadne srovnání.

1 19.01.2023

Kupce benátského, tuto velkolepou Shakespearovu hru, jsem na Databázi již jednou komentoval, zde si tedy dovolím poznámku ke konkrétnímu vydání (četl jsem tedy jiné než při první četbě, tentokrát s anglickým originálem ke komparaci a mohutnou úvodní studií od profesora Hilského) a doplním co jsem již jednou napsal.

Stručně k vydání – ačkoliv bych mohl čekat v tomto dvojjazyčném vydání od Atlantisu poněkud lepší formát a řádkování, ač bych si mohl přát, aby byla kniha trošičku přehlednější, musím uznat, že chápu důvody pro velikost fontu. Prostě se to tak lépe čte nahlas. Přeci ale přehlednost trochu trpí. To že překlad je dokonalý (Hilský…) snad netřeba komentovat, že se jedná o vydání dvojjazyčné je vždycky dobře. Pozastavení si zaslouží úvodní studie. Má cca 100 stran (naopak vcelku drobným fontem), dělena je na tři části. Zjednoduším-li to, jedná se o materiálně historický rozbor, strukturální rozbor a vývojovou kostru inscenací. To je mimořádně sympatické, nad to v daném rozsahu navíc autor opravdu šel do hloubky, nabízí různá čtení textu respektive různé výklady, zároveň však důsledně a logicky propojuje a argumentuje svou pozici. Na té se s ním mimochodem vcelku shodnu, snad až na jednu, dvě výjimky.

Ať se snažím, jak se snažím, nedaří se mi shledat tuto hru antisemitskou. Jistě, chápu, že dobové publikum ji tak s poněkud menším jemnocitem mohlo číst. Budiž. Ale dnes? Ne. Kdo CHCE hru číst jako antisemitskou, prosím, má možnost, ale bude to při nejmenším čtení pokrytecké, neupřímné. Rozumějte, Shylock je hajzlik, to je jasné. Ale Antonio není? Je-li ve hře Shylock ztělesněním hněvu, je Antonio právě takovým ztělesněním pýchy, Bassanio lakomství a nestřídmosti. Každý tam má to svoje a jediná postava nakonec není dobrá. Je Shylockova řeč (Což nemá Žid oči?) důmyslně konstruovaná, manipulativní a zlá? Je. Oč je více špatná, nežli Antoniův proslov o tom, že Žid je sketa, protože je Žid? V ničem, ale v lecčem je pravdivější. Jistě, řečník se dopouští jistého argumentačního faulu, ale ten faul by přestal být faulem v okamžiku, kdy by jej empiricky dokázal – a to by tedy dokázal. A mimochodem, Shylock manipuluje od začátku, jistě. Chce se vetřít do „lepší“ společnosti, chce zlepšit své společenské postavení. Ale nechce nikomu ublížit, stará se sám o sebe a neplodný svůj kov, poskytuje službu tomu, kdo o ni požádá. Jeho řeč (Bezvěrec, hrdlořez a pes!) je jistě (znovu) manipulativní, je to geniální (opravdu geniální!) střípek sarkasmu. Ale dělá jí to méně pravdivou? No ne! A pozor, Antonio své pokrytecké a odpudivé chování nepopírá, on jej vyzdvihává. To mi pak řekněte, antisemitská. Budiž, v tom případě je také antikřesťanská. Nebo tomu tak zkrátka není a je třeba ji číst trochu jinak.

Právník, odpusťte mi. Porcie na konci přichází s nádherným a nezapomenutelným proslovem, který je dodnes pro právníky zdviženým prstem. Pouhé právo nikoho z nás přeci nespasí. Mimochodem to je pohled výsadně pozitivistický (Je tu právo, které je prakticky užitečné, ale sociální a morální nuance za nás nevyřeší, od toho tu jsou jiné normativní systémy – morálka, tyto dva jsou tedy odděleny a právo může per se být morální, ale stejně tak může být per se nemorální.) a iusnaturalisté by jej měli považovat za strašlivý. Nemohu si však i přes působivost projevu a scény neučinit jednu kritickou poznámku. Při plnění závazku se vždy předpokládají externality s ním spojené. Umožním-li tak někomu na základě služebnosti bydlet v tom, či onom bytě, musím mu umožnit přístup k němu. Umožním-li právně někomu vyříznout část těla (a pohybujeme se v otrokářské společnosti…), musím očekávat pouhou přibližnost takového snažení a rozhodně nemohu vykonavateli vyčítat krev. Zavázal se, musí plnit. A musí plnit k čemu se zavázal, i když pro to musí vytrpět negativní externality. Shylock měl v tomto sporu pravdu a právo bylo na jeho straně.

A dost. O téhle hře by se dalo říct snad až příliš důležitého a zajímavého, leč není čas, ni prostor.

Sborník příspěvků vyšel v příležitosti pětadvacátého výročí naší ústavy (je starší než já, hrůza…) v roce 2019. Od té doby zase kvapem utekly čtyři roky (slavili jsme třicítku!) a jen s politováním musím konstatovat, že kniha je zcela aktuální, tím spíše jsou pak aktuální ty její části vyjadřující jisté obavy a skepsi.

Vztah mezi vládou a prezidentem se zhoršil, druhý jmenovaný více než si autoři dokázali představit podkopává náš ústavní systém, politické strany jsou ve stále hlubší krizi. Soudní systém stojí před velkou zkouškou, které bude těžké se vyhnout, a i jestli se nám to podaří, budeme si otírat pot z tváří.

Proto je, myslím, více než dobré si pročítat tento sborník i dnes, je totiž důležitější, než byl kdy předtím. Navíc je poměrně šikovný, obsahuje materiál o exekutivě, legislativě, u justici, pojednává o politických stranách, lidských právech, hlavně pak o svobodě. To vše prožívá jisté nepěkné chvíle a o to zajímavější tato pozastavení mohou být. Obzvláště bych sborník doporučil hlavně studentům práva a to hned v úvodu studia. Nabízí zajímavý přehled ústavněprávní problematiky a jako úvod je to opravdu sympatické.

Omlouvám se za extrémní délku, ale myslím, že alespoň krátkou poznámku si zaslouží každý článek.

Význam trvání liberálního právního státu pro existenci na svobodu orientovaného ústavního systému

Eliška Wagnerová v úvodním příspěvku přichází s poměrně zajímavou úvahou na téma těch nejzákladnějších pojmů soudobé státnosti: právní stát, svoboda, demokracie… V tomto ohledu se mi zdá jednat o poměrně nepřekvapivou úvahu, ovšem nepřekvapivou úvahu, kterou je třeba stále opakovat. Ostatně dnes je více než kdy jindy potřeba zdůrazňovat myšlenku materiálního právního státu (tedy ne formálního právního státu), na které náš ústavní pořádek stojí a která je tak opomíjená politiky, či lépe, je jim moc dobře vědoma, úmyslně ji však zatajují, aby mohli zprznit ústavu pro bono suo. Proto tu chodí Jaroslavové Baštové a Miloši Zemanové, kteří moc dobře vědí (obzvláště ve druhém případě je to jisté), že Ústava není pouze text, ale systém, který je poháněn principy prostupujícími každé její ustanovení a že slovo „navrhuje“ neznamená nezbytně možnost volby a slovo „odvolává“ zase nezbytně neznamená ústavní diktaturu jednoho děduly. Proto je článek Elišky Wagnerové důležitý, toto nám připomíná, je to memento a věřím, že právě Eliška Wagnerová, jejíž pozice je přirozenoprávní, musí při pohledu na dění dnešních dnů ronit slzy.

V jedné věci však s autorkou nesouhlasím a cítím potřebu to sdělit. V jednom bodě píše, že považovat nacistickou právní teorii za iusnaturalistický koncept je „hluboký, až tragický omyl a matení pojmů.“ To zkrátka není pravda, nacistická právní teorie byla ryze přirozenoprávní a z pozitivistické koncepce nezachovala nic, zvláště přihlédneme-li k faktu, který je pozitivistům nejvíce vyčítán, tedy že za platné právo považují právo vydané v řádném legislativním mechanismu, proti kteréžto koncepci očividně dosti nesourodě stojí princip právní vázanosti Vůdcovým, byť neformálním, pokynem. I jednoduchou postmoderní analýzou metanarativů by bylo lze dokázat, že se v tomto bodě autorka mýlí, ale patrně by to bylo zbytečné.

Každopádně je jistě inspirativní důraz na jednotlivce, který by měl být středem politické filosofie a velice elegantní závěr, ve kterém se Eliška Wagnerová tvrdě, leč zcela racionálně pozastavuje nad zhůvěřilostí kterou je SPD a (ač tehdy neexistující formálně, de facto se tvořící v hlavě Václava Klause mladšího) Trikolora.

Ideové zdroje a motivy při tvorbě Ústavy České republiky

Jedná se o poměrně zajímavý vhled Daniela Kroupy do časů vzniku Listiny a Ústavy, ukazující poměrně mnoho zajímavých trendů. Při propojení dějů tehdejších a kontextů dnešních člověk při čtení docházel tu úlevným vzdechům, tu vyděšenému napětí. Proč? Upřímně hlavně kvůli Klausovi. Václav Klaus, jak jsem již dříve věděl a jak mi bylo připomenuto mimořádně konkrétně v tomto textu, prosazoval liberální ústavu, která nejen, že by se nevázala na materiální hodnoty (Zde si člověk musí připomenout jejich diskusi o formulaci čl. 3 Listiny. Ten se stojí tak, že „Součástí ústavního pořádku České republiky je Listina základních práv a svobod.“, Klaus však tehdy prosazoval tuto formulaci „Listina základnách práv a svobod je součástí ústavního pořádku České republiky.“. Klaus tehdy onu formulaci prosazoval proto, aby mohl tehdy již schválenou Listinu hodit do koše, jelikož přece je rozdíl mezi „listinou“ a „Listinou“, a mohl se tak úspěšně zbavit sociálních práv, práv ochrany přírody a dalších…), navíc by silně prosazovala vliv exekutivy, například jejím přímým napojením na centrální banku. Toto materiální oslabení ústavního pořádku České republiky by patrně v kontextu postupného nástupu šílenství Klause samotného (bože z toho chlapa je úplný magor), naprosto destruktivnímu prezidentování Miloše Zemana a autoritářským sklonům Andreje Babiše, patrně vedlo náš stát cestou Polska a Maďarska, cestou autoritářského populismu, cestou šikany menšin a likvidace demokracie samotné. Cokoliv, co snad lze ODA a Václavu Havlovi vyčítat by mělo být prominuto ve stínu těchto děsivých představ.

Přeci však, drobná kritika. Prosadili tehdy takzvanou kvalifikovanou většinu pro změnu ústavního pořádku. Daniel Kroupa se tím v článku do jisté míry chlubí. To považuji za velký přehmat, z podoby, jakou nakonec dané limity mají totiž vyplývá, že absolutní většina, potřebná ke schvalování méně důležitých záležitostí (pobyt cizích jednotek na území ČR...) je ve skutečnosti větší, než kvalifikovaná většina potřebná ke změně samotné Ústavy. Ta první totiž vyžaduje 142 poslanců a senátorů, kdežto ta druhá kvůli třetinovému kvóru vyžaduje toliko 139 poslanců a senátorů. Škoda, náš ústavní pořádek je díky tomu méně stabilní, jak ukázala například přímá volba prezidenta.

15.01.2023

Vládní a parlamentní priority, které formovaly tvorbu Ústavy v roce 1992

Ačkoliv si paní doktorky Syllové vážím, tento příspěvek neshledávám zase tak poutavým. Jeho obsah je v zásadě podtržením části doktora Kroupy. Ukazuje, opět, že nechat projekt naší ústavy v rukách Václava Klause by nás dovedlo do temných koutů Evropy, do lánů Polska a Maďarska. Je dobré si to připomínat, ale lepší práci v tomto přeci jenom udělal doktor Kroupa.

Subjekty podílející se na přípravě Ústavy České republiky

Článek stručně shrnuje přehled aktérů podílejících se na tvorbě naší Ústavy. A to je vše, to článek dělá. Možná měl být umístěn ještě před článek doktora Kroupy a doktorky Syllové, ale to už je asi nakrásně jedno.

Změny, proměny a dotváření Ústavy ČR

V této krátké reflexi rigidity naší ústavy (po mém soudu menší, než bychom mohli chtít) profesor Kysela připomíná něco, co je mi velice blízké a plně s tím souzním. Jednou z výtek, kterou lze bez větších problémů vytknout anarchistům je to, že jejich zřízení ve výsledku vede k nepredikovatelné společnosti. Nejdůležitějším rysem práva je schopnost generovat předvídatelné a opakující se výsledky. Proto precedenční charakter judikátů při nejmenším vyšších soudů, proto rigidita zákonů a (bohužel nedokonalá) petrifikace zákonů ústavních. Společnost je schopná se rozumně rozvíjet jen v pomníkách minimální jistoty. Pokud právo přestane plnit funkci predikce, stává se zbytečným, dostává se do krize – připomeňme si covidovou krizi. Právě jako jsem v komentáři u této knihy shledal důležitým připomínat materiální podstatu našeho právního státu, shledávám právě tak důležitým připomínat tento charakter pravidel, jak Jan Kysela činí.

Stěžejním bodem článku je patrně výtka směřovaná prezidentovi, který podkopává náš ústavní systém tím, že ony „idiotské“ ústavní zvyklosti, které dotvářejí schopnost ústavní systém predikovat, likviduje a to tempem až dechberoucím. Z této pozice si tu dovolím ještě jednou apelovat: nevolte, prosím Andreje Babiše, jeho prezidenství by nás dovedlo k totální devastaci toho, co je podminováno Milošem Zemanem. Pokud nic jiného, toto je dobrý důvod volit Petra Pavla.

Přetahování o složení vlády: české zkušenosti v mezinárodním srovnání

Marek Antoš ve své kapitole poměrně pěkně vyjmenovává, za použití metody komparační, některé problémy, které generuje dualismus výkonné moci, při nejmenším tedy, je-li zakotven v takové podobě, v jaké jej máme právě v České republice.

Zaobírá se primárně problematikou personálního obsazení. Tedy jak má prezident jmenovat premiéra a pověřit jej sestavením vlády, kdy to má udělat a jak svévolně při tom může postupovat. Antošovou tezí je omezení svévole prezidenta principem právního státu, svobodné soutěže politických stran a primem lidu coby generátoru moci ve státě. Odklání se tak od hloupé teze Koudelky a Pavlička o libovolném postupu prezidenta. Ostatně i z judikatury NSS a ÚS dlouhodobě jasně vyplývá, že svévoli nelze tolerovat u žádného ústavního činitele. Osobně podotýkám, že tím pak méně u funkcionáře z výkonu své funkce neodpovědného.

Docent Antoš nadto nabízí alternativu, a to sice v mechanizmu Polska. Ten si tedy ještě budu muset drobet prostudovat. Dále se, spíše okrajově vyjadřuje k tomu, že patrně není vhodné aby prezident nakládal zcela libovolně se jmenováním a odvoláváním ministrů. Že by neměl postupovat zcela libovolně by ostatně prezident po čase ve funkci mohl vědět, ale… Nu ale Hladík by k tomu patrně řekl svoje.

15.01.2023

Justice a soumrak liberální demokracie

A napsané to není špatně! Zdeněk Kühn je jedním z těch vzácných zjevů v naší justici a akademii, který v sobě snoubí talent literární, mediální i intelektuální. Snad je na mé poměry až příliš velký anglofil, ale to je vcelku pochopitelné, jako všechno výše zmíněné, podíváte-li se na jeho hvězdný životopis… Ale dosti chválení autora, článek se zabývá postavením justice v roce 2018 v České republice, respektive se zamýšlí nad její budoucností v kontextu Orbánova Maďarska, Kaczyńského Polska a podobných neveselých frašek. Připomíná s elegancí nejen kontexty vzniku naší správy soudnictví (která není ideální, přiznejme si to!), ale porovnává ji (a já té komparatistiky už začínám mít pomalu dost) i s kontexty angloamerického práva (Které možná, jak tvrdí autor, generuje méně hierarchický systém, který je tak nezávislejší (dokud se nepodíváme na Nejvyšší soud USA…), ale generuje zároveň zcela absurdní výsledky, které by v právním státě měly být neobhajitelné.).

Vcelku vzato lze nejen z tohoto článku usuzovat, že naše justice je na tom vcelku dobře – a uvidíme jestli to budu tvrdit za půl roku po obměně většiny Ústavního soudu. Kauzy autorem zmíněné (Nagyová, Rath…) se zatím vyřešily a například kauza Babišova byla takřka hvězdnou hodinou justice, pouhých pár měsíců a případ hýbající po léta českou politikou byla vyřešena (sic zatím nepravomocně, nalézací řízení opravdu proběhlo velice elegantně a to i přes Babišův ohromný tlak). Ústavní soud víceméně hraje svou úlohu (viz. prezidentské volby), NSS je nadále vynikající, vadou na kráse je NS, ale to spíše do jisté pochybné interpretační praxe, nezávislost není nikterak problematická. Česká republika tak má vlastně spíše problémy s exekutivou, která se (prezident X vláda) mydlí navzájem tak silně, že na justici vlastně nezbývá čas. Pravda, je to právě naposledy jmenovaný prezident, který se zdá mít chuť nezávislost ÚS a potažmo celé fungování našeho ústavního pořádku narušit, ale to ještě není rozhodnuto – třeba se mu to v hlavince ještě srovná…

Vztah obecných soudů a Ústavního soudu optikou čl. 4 Ústavy

Inu, příspěvek se nepřekvapivě zabývá čl. 4 Ústavy, respektive jeho úlohou beranidla mezi instancemi soudů. Má čl. 4 sloužit jako důvod pro přístup k vyšší soudní instanci per se? Autor se domnívá že ne a poskytuje k tomu spíše plochou argumentaci (což ostatně vzhledem k rozměru článku není překvapivé), která nakrásně ale je vcelku přesvědčivá. Ostatně platí, že prim při reálném fungování společnosti hrají a mají hrát podústavní předpisy, nikoliv toliko ty ústavní. S výkladem autora tedy v zásadě souhlasím, ocenil bych však poněkud větší propracovanost obsahu.

Ústavněprávní inkorporace politických stran

Magistra Sylvestrová ve svém článku pojednává o ústavněprávním zakotvení politických stran, tedy hlavě o čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny. Poukazuje na význam úlohy politických stran v právním a politickém systému a závěrem vyzdvihuje některé významné problémy současné politické scény – odideologizování politických stran a aý neskutečně se šířící fenomén catch all parties, případně one issue parties.

Dovolím si dvě poznámky: čím déle studuji právo, tím více si uvědomuji, že bude patrně nezbytné ponořit se hlouběji do problematiky práva politických stran, což mě na straně jedné irituje, na straně druhé fascinuje šíří tématu, na kterou ostatně kratičký článek zcela otevřeně poukazuje. Druhá poznámka se týká aktuálnosti článku a v něm vyslovených obav. Autorka vyslovuje jisté obavy ohledně směru vývoje na politické scéně. Bůh ví, že tyto problémy nebyly nikdy tak aktuální jako v současné době, kdy populistické strany rostou jak houby po dešti a děsivě se nám tu zvrhávají do autoritářského populismu. Inu… co bych si tu zase stěžoval, však už jsem tu své obavy vyjádřil několikrát.

Ústavní přezkum právní úpravy financování politických stran v kontextu čl. 5 Ústavy a dalších ústavních principů

Daný článek se zaobírá primárně nástinem přístupu Ústavního soudu k otázkám financování politických stran, které jsou jakýmsi motorem demokratické parlamentní republiky, tedy tématem velice důležitým. Z daného se podává, že se jedná o klasické téma: je ústavním soudem apriori politickým aktérem (spoiler: je), nebo toliko pasivní brzdou případného zániku právního státu? Z takto formulované otázky vyplývá, že by snad druhá role měla být negativní. Ale to není pravda, jsou zkrátka otázky, do kterých by Ústavní soud neměl přespříliš zasahovat, jelikož mu zkrátka taková role nepřísluší, přísluší Parlamentu. To by se patrně dalo říci právě o právu politických stran, včetně jejich financování. K danému Ústavní soud přistupuje spíše obezřetně, takže svou úlohu naplňuje. Otázkou ještě je, do jaké míry je jeho správný přístup kvalitní. A v tomto směru i z kapitoly samotné vyplývá prostor pro zlepšení, pro důmyslnější systematiku přezkumu práva politických stran. Ostatně se jedná o mohutnou problematiku, která otřásá tímto státem a Úřad pro dohled nad hospodařením politických stran a politických hnutí, potřebujeme zkrátka pevnější mantinely – práce Ústavního soudu v naší zemi tak je stále nedokonána a jeho úloha bude nadále určující. Proto nám bůh žehnej ve volbách prezidenta republiky…

15.01.2023

Upřímně jsem se dlouho rozmýšlel, zda k této monografii psát komentář, či nikoliv. Nejsem si totiž jist obsahem knihy, tím méně pak mým názorem na ni.

Apriori je můj postoj negativní – nemám rád tahání ekonomie do jiných vědních disciplín (Ekonomie nefunguje, prostě nefunguje ani sama za sebe, natož jinde. Považte, užitek ekonomie je v jejím predikčním charakteru, interpretujeme transakční, či zkrátka interpersonální děje tak, abychom mohli predikovat budoucí chování subjektů a přesto se podaří sotva každá třetí predikce a každá ekonomická škola, která přišla hrdinně vyřešit všechny problémy lidstva si nakonec zlomila vaz na bezprostředně následující krizi, kterou nepochopila. Ekonomie je hra iluzí, protože předpokládá schopnost pochopit lidské jednání (a ekonomickou kalkulaci, hah!), které však reálně není schopna dosáhnout. Teorie veřejné volby je toho ostatně absurdním příkladem s tou svou tezí výchozí rovnosti subjektů. Z tohoto pojetí pak vychází stupidní závěry naprosto deformující racionalitu subjektů.), nadto pak nemám příliš v lásce filozofický anarchismus (který hovoří o zbytečnosti státu a druhým dechem dodává, že je třeba dodržovat základní společenské normy… jejich odvolávání se na vlastnická práva princip NEPu je pak neprosto směšný…). Nu a o tom kniha z jisté míry je.

Druhou stranou knihy je pozastavení nad děravým legitimačním diskursem. No jo, ale to kniha přichází takzvaně s křížkem po funuse. Opět se tu ukazuje že zatahovat ekonomii kamkoliv je nadbytečné. Ekonomie do značné míry, mohu-li tvrdit cosi zcela nepodloženého a svévolného, vychází z analytické filosofie. Ta je jistě zábavná a vtipná, je rozkošné o ní debatovat a číst poměrně jednoduché knihy, které z daného prostředí vycházejí. Problém je, že vyžaduje empirii a proto funguje a posteriori. Nu a oproti ní tu je kontinentální filosofie, která řeší problémy a priori, bez empirie, ale dlouhodobě hlouběji a přesněji, proto je to Žižek kdo se může posmívat Chomskému a ne naopak. Zde se vracím k tomu výše napsanému, analytické knihy jsou zábavné a vtipné, proto jsou populárnější a proto je i ekonomie velice populární, na straně druhé kontinentální filosofie je složitá, komplexní, špatně čitelná, tedy neoblíbená, ale mnohem funkčnější. Proto není divu, že stačí pouhé elementární principy postmoderny, abychom bez dlouhých úvah došli ke stejnému závěru, jakému dochází autor v této knize – on sám nepřímo ostatně přiznává, že to z čeho vyhází je jen empirické opsání toho, co dávno popsala postmoderna. Nakonec pak podobné ekonomické smýšlení podrývá jen všechno okolo, sebe však nikoliv a stává se z ní ukázkový metanarativ…

Odhaluje se tu tedy legitimační mezera státu. Nu, nejsem překvapen, víme o ní. Má snad kohokoliv překvapit, že lid je fikce? Že suverenita je fikce? Že to je vše zkrátka jen iluze určující iluzorní fungování světa? Nu ano, je to tak. Peníze jsou iluze. Empatie je iluze. Racionalita je iluze. A co s tím? Obrat k anarchismu? Lidstvo se dobrovolně vrhlo do temného tápání ve světe iluzí jen a pouze proto, aby už se nemuselo anarchií trápit. Idea která se tak jeví být progresivní, ve skutečnosti je regresivní a pro mne proto nezajímavá.

Ale je možné, že jsem knihu jen dobře nepochopit, zde jsem popsal jen mé základní teze a východiska, knihu, jistě zajímavou a poutavě napsanou, jistě také sympaticky kritickou a subverzivní budu si muset pročíst znovu. A docela se na to těším.

1 13.01.2023

Profesor Filip vydal svou učebnici ústavního práva ve dvou dílech. První z nich, pojmenovaný „Vybrané kapitoly ke studiu ústavního práva“, jsem již okomentoval a zde mohu toliko zopakovat co jsem již tam psal.

Tedy ve zkratce, profesor Filip je bezesporu největším odborníkem v oblasti ústavního práva v České republice. To je jedno z velkých štěstí, kterých se dostalo Masarykově univerzitě, má Filipa, kterému ti Gerlochové a jiní nesahají ani po paty. (Kyselové a Winterové a jiní jsou na tom pochopitelně lépe, než zrovna zmíněný Gerloch, kterého považuji za ústavního právníka na baterky, ale profesoru Filipovi se opravdu nerovnají.) Filip přistupuje k ústavnímu právu jako k celku, který objímá celý právní řád, propojuje jeho jednotlivé části a analyzuje je tak hluboce, jak to žádný jiný vědec neumí. Jeho texty jsou krátké, ale neskutečně hluboké a komplexní a samotné přečtení jeho textů vede k mnohem efektivnějšímu pochopení jednotlivých institutů, než dlouhé studium textů, které lezkou z Karlovky, nebo odkudkoliv jinud. Proto je mi do jisté míry líto, že jsem je musel prolétnout tak rychle (před zkouškou) a v budoucnu se k nim ještě určitě vrátím.

Jedinou mimořádnou slabinou je jejich stáří. Knihy nemohou reflektovat ústavní právo v jeho aktuálním stavu (což je velká škoda, například po covidu), opravdu mnohé se za těch cca 11 let změnilo. V zásadě lze konstatovat, že jeho systematická analýza úvodu do ústavního práva, teorie ústav a Ústavy ČR, hlavně pak ústavních základů ČR, principů konstitucionalizmu a územní organizace, i právního systému, je bezchybná a zcela aktuální, ač třeba nemůže zachytit ústavněprávní „atmosféru“ „panování“ Miloše Zemana, které teď konečně dospělo ke konci.

Nikoliv zcela aktuální je pak jeho povídání k politickým stranám a k institutům ochrany společnosti a státu. První kvůli celkovému posunu úlohy politických stran v našem prostředí (po vzestupu Andreje Babiše), druhé pak kvůli významným událostem posledních… dvou? Let, tedy covidu a války na Ukrajině.

Nejméně schůdné se mi pak zdají jeho texty k volebnímu právu. Zvláště volby do PS doznaly tak výrazné změny, že by bylo vskutku vhodné přepracování tohoto textu.
Ostatně kniha nereflektuje ani nejnovější judikaturu ÚS a NSS, kterou ostatně profesor Filip coby soudce Ústavního soudu, výrazně napomáhal tvořit. Ostatně právě nálezem, který významně zamíchal volebním systémem do PS se profesor Filip velice proslavil.

Doufám tedy, že pan profesor knihy přepracuje a znovu vydá – učinilo by mne to šťastným. Také doufám, že prolezu skrze zkoušku z ústavního práva. Pomáhej mi bůh…

1 28.12.2022

Nejsem si upřímně ještě jist, jak tuto knihu hodnotit. Mohu patrně konstatovat, že pokud nic jiného alespoň zmiňuje v zásadě každý institut svázaný s dědickým právem. Rovněž mohu konstatovat, že patrně více než vrchovatě stačí na průchod dědickým právem na právech v Brně, jelikož práva v Brně nemají (a je to jedna z velkých chyb této fakulty) samostatný předmět dědického práva, máme toliko práva absolutní majetková a v nich tři přednášky a dva semináře na dědictví (což je vyloženě trapné). Jestli je to text vyhovující třeba pro Olomouc… to nevím.

Zdá se mi však přeci jenom příliš stručnou, tato kniha. Pochopte, má 160 stran, ale nejméně 70 z nich jsou zaručeně obrázky a příklady. Je jich tam, řekl bych, až moc. Zdá se mi tak, že Dvořákova učebnice této látky je o něco lepší.

Ostatně při čtení jsem jaksi nebyl sto pochopit některé instituty v jejich šíři, pochopit jejich řádný význam – k tomu jsem si vždy musel otevřít právě Dvořákovu učebnici.

Asi mohu souhlasit s kolegou, že coby obecný vhled to vcelku funguje, ale nejsem si jist, zda to funguje dost dobře.

1 26.12.2022

Líbí nelíbí, Occamova břitva je platným principem. Je-li něco přehnaně složité, je to nejspíše špatně. Jednoduchým postupem tak lze dojít k závěru, že dodnes přetrvávající tomismus je čímsi, co již dávno mělo skončit v zapomnění. Je to totiž filosofický přístup příliš komplikovaný a kauzální.

Podivejte se, právní pozitivista si vystačí s… Parlamentem. Naturalisté k tomu potřebují Parlament a nějaké zřídlo (Boha, přírodu, rozum,…), tomisté k tomu potřebují Parlament, Boha, i (!) rozum. Od prostého „pozitivní normy“ se tak dostáváme přes „přirozené normy a pozitivní normy“ k normám „pozitivním lidským, pozitivním božským, přirozeným normám a věčným normám. A to je, promiňte mi to, stupidně překombinované. Jen to znovu dokazuje, že boha fakt nepotřebujeme, protože je to, kupodivu, právě on, kdo činí věci složitými.

Dále jsem podotkl, že se jedná o záležitost příliš kauzální. Abych dovysvětlil, myslel jsem tím spíše na přílišnou úzkost teorie. Celý text až úzkostlivě vychází ze starého a nového zákona, teologů a případě z Aristotela. Teorie naprosto ztrácí platnost, nedojde-li k naplnění podmínky sině qua non – tedy nevěříte-li v konkrétního křesťanského boha. A to je, promiňte mi, Tomáši, poněkud zužující kritérium.

Ve své podstatě bylo fascinující si přečíst souvislejší kousek Sumy. Člověk ze čtení odchází se dvěma pocity:

1) Akvinský musel být mimořádně zajímavý coby člověk – jeho metodologie je podivně konzistentní, repetetivní, důkladná – teze, antiteze, syntéza, komentář k ní. Vlastně poměrně zajímavá dialektická metoda, ve které sice autor v zásadě dochází k libovolně zvoleným názorům, člověk od něj ale alespoň víc co čekat a nadto… jako sory, ale takto strukturálně pojatá metodologie ve 13. století? Wow

2) Na straně druhé člověk nemůže nepozorovat smutný fakt – říkejte si co chcete, ale Evropa opravdu prošla tragickým úpadkem, temnotou, která pozřela stovky let vývoje. Ač může být Akvinský sebemetodičtější a jeho dílo sebesofistikovanější, stále nedosahuje hloubky, rafinovanosti a působivosti díla Platónova a Aristotelova. NA první dobrou by jeden skoro řekl, že to byl Akvinský, kdo předcházel Platónovi, nikoliv naopak a to s odstupem kolika, 17 století? V zásadě totiž Platón s Aristotelem (A Ciceronem) řekli co se dalo říct a Akvinský jenom přináší ne zcela logický ideový balast, který, jak výše popsáno, nemá valného užitku. Zatímco Platón i Aristoteles byli podivuhodně sekulární, Akvinský potřebuje balast boha.

2 22.12.2022

Kniha „De Legibus“ navazuje poměrně zajímavým způsobem na knihu „De Republica“. Odkazy v ní jsou dokonce výslovné, stavěné tak, že Ciceron připomíná, co Caton prohlásil v oné knize. Navazuje se tedy v tomto smyslu: v Republice Ciceron popsal ideální obec (Řím s drobnou systematickou úpravou) a v Zákonech jí vybavuje zákonnou úpravou (Římskou s drobnými systematickými úpravami). Zcela neskrývaně tak replikuje Platónův postup v Ústavě a Zákonech. Přeci se Ciceronova struktura zdá poněkud méně rozmáchlá a díky tomu systematičtější, kompaktnější.

Dílo obsahuje tři knihy, přičemž první pojednává o (pozor!) přirozeném právu, druhá a právu pontifiků a třetí o úřadech v obci. Pokud víc knih vzniklo (jako že patrně ano) nám se, bohužel, nedochovaly. I přes to je dílo ve zdaleka lepším stavu, než De Republica, což je po mém soudu skvělé, jelikož jej shledávám o něco zajímavějším.

Druhá a třetí kniha samozřejmě tak trochu vyčpěly. Ciceron bohužel nepojednává o civilním právu, kteréžto úvahy by pro nás dnes byly mimořádně zajímavé, vzhledem k tomu, že nový občanský zákoník provedl opětovný příklon k římskoprávním základům. Pontifikální právo, ani rozložení úřadů pro nás zkrátka již dnes nemají jinou, než historicky kontextovou hodnotu. I tak je to jistě zajímavé čtení. Možná nejzajímavějším na něm je, že by Ciceron (relativně) humanisticky založen. Kdyby Platón došel alespoň takovému pochopení pojmu „humanismus“ mohl se svět vyvíjet zcela jinak a mohl být lepší. No, nenadělám nic.

Nejzajímavější jsem shledal knihu první. Pojednává, jak již řečeno, o právu přirozeném. Nu a je to, nakolik jsem obeznámen, vlastně první relativně strukturované pojednání o tomto tématu! Ciceron byl, pokud si správně pamatuji, první, kdo načrtl relativně ostrou linii mezi pozitivním právem které jsme si sami dali (tedy právem v tom smyslu, ve kterém jej podle Cicerona chápe obyčejný lid) a právem, které vyvěrá ze samotné existence lidského druhu, které přirozeně směřuje ke spravedlnosti a které je za standardních okolnostem nám všem vlastní. Nemám ambici tu jeho chápání daných pojmů replikovat, přečtěte si to, je to krátké a překladatelé i editoři si v Oikoymenh tentokrát dali opravdovou práci, je radost to číst. Pozastavím se tu snad jen nad jednou větou, kterou Ciceron pronesl.

Ta věta je podle mne nad jiné zajímavá. Stojí se takto: „úkolem zákona je napravovat neřesti a podněcovat ke ctnosti“, či lépe takto: „ut quoniam vitiorum emendatricem legem esse oportrt commendatricemque virtutum, ab ea vivendi doctrina ducatur.“ Není to úžasné? Podivejte, tohle by vám nikdy žádný pozitivista nevyslovil! A já jsem pozitivista, já o tom něco vím! Takovéhle ambice, to je zkrátka famózní. Představte si, že jste zákonodárce a snažíte se na základě svého omezeného rozumu vymyslet zákon tak, aby napravoval neřesti (dnešní ubozí zákonodárci se zmůžou dohromady na to, aby potrestal zločiny!) a podněcoval ke ctnosti (a na to, aby před pácháním dalších zločinů pokud možno odstrašil!), to by se z toho snad ten chudák musel zbláznit. A pokud by se z toho nezbláznil on, tak my jistě. Ta představa je podle mě celkem vzato děsivá – zákon, ne vaše vnitřní přesvědčení vás provede vašim vnitřním životem… Fuj. Vždy mne takovéto myšlenky, a Ciceron ji zformuloval nádherně, fascinovaly. Já bych si opravdu nikdy nedovolil mít takové ambice! Je to možná projevem jisté zbabělosti, že se my, pozitivisté, snažíme o tupé a pozemské nastavení takových společenských pravidel, abychom se, pokud možno, nepozabíjeli, ať úmyslně, či nikoliv.

Nu, ale dost toho. Zkrátka se jedná o zajímavé dílo literárně, filozoficky, právně, i historicky a jako k takovému k němu chovám náležitý respekt, právě jako k Ciceronovi chovám veliký respekt za jeho rétorické schopnosti.

1 18.12.2022

Euthyfrón je, myslím, jedním z nejznámějších Platónových dialogů. A z těch, co jsem posud přečetl je, myslím, nejzajímavější.

Stojíme tu před otázkou starou právě tak, jak je stará sama společnost. Vznikla patrně v okamžiku, kdy první z našich předků začali myslet a usadili se v první skupince. Co je správné a co nikoliv? Co je morální a co je nemorální? Aby bylo jasno, dialog se tváří mluvit o náboženství, co je zbožné a co nikoliv? Ale jeho aplikovatelnost je očividně širší a upřímně se časem stal základnou pro úvahy metaetické.

Ptáme se tedy, usoudíme-li v aplikované etice, že je něco podle normativní etiky správné, jak jsme vlastně poznali, že proces, jímž správnost usuzujeme, je správný? Či jinak, proč jsme… utilitaristé, deontologové, či cokoliv jiného? Hovoříme tu tedy o tom, zda je možné poznat morálku. Po mém soudu ne, v tomto ohledu jsem intersubjektivista až subjektivista, každopádně relativista. Ale ne každý by se mnou souhlasil. Zde, v Euthyfrónovi, vlastně vidíme střet mezi subjektivním a objektivním. Jsou bozi stavěni tak, aby poznali a milovali co je objektivně správné a vystupují tak vlastně jen jako poučení laici, nebo jsou věci správně na tom základě, že je bozi milují a my pak musíme zkrátka věřit bohům? Je tedy morálka cosi objektivně existujícího, nebo je to subjektivně určeno?

Tuto otázku, nakonec nerozřešenou, což dialog činí o to krásnějším, Platón staví mimořádně esteticky přitažlivě a dialog mne pro to mimořádně bavil.

Nu a my jsme si tuto otázku dodnes uspokojivě celospolečensky nevyřešili. I v právu se o ní stále přeme a hádáme a nadáváme si… Skoro jako Sókrates s Euthyfrónem. No fakt, možná to tam vidím špatně, ale zdá se mi, že je tento dialog opravdu plný sarkasmu výše takřka nevídané. Hlavně je krásné, jakou prdel má Sókrates ze svého oponenta, kterého vodí v kruzích. Opravdu krásná věc.

Obrana Sókratova je poněkud méně zajímavá. Rozumějte, soudní apologetiky bývají vždy působivé, i tato je. Dostáváme se tu ke slavnému Sókratovu nevědění (část tohoto textu jsem, mimochodem, měl u přijímaček na vysokou) a troše toho výsměchu nepříliš chytrému Melétovi. A hlavně, k neskutečně silnému zamyšlení nad posmrtným životem. Sókrates je se smrtí smířen, těší se za skutečnými soudci, polobohy, vznešenými a velkými, nepodobnými soudcům pozemským, velkým Rhadamentysem, Mínósem a Aikem. Těší se na shledání s Homérem a Hésiodem, se slovutným Orféem.

„Ale už je čas, abychom odešli, já na smrt, vy k životu; kdo z nás jde k lepší věci, není známo nikomu, leda bohu.“

Je vůbec cosi hrdinského, na tom Sókratovi, že? Mimochodem, uvědomme si, že je to právě tento rozsudek, co rozhodlo (a pokud ne, je milé si to myslet) o osudu filosofie po tisíciletí. Platón, znechucen rozhodnutím soudu (mimochodem, zde Sókrates správně vzpomíná na fakt, že budou Athénští mudrcové opovrhování za to, že odsoudili, zcela zbytečně, k smrti moudrého Sókrata), odchází a uzavírá se do své Akadémie. Definitivně tak, jak říká Arendtová, odřízl filosofii od obyčejných lidí, probíranou Sókratem na Agorách a přesunul ji do „slonovinových věží“, „běžnému lidu“ vzdálil a znechutil. A k čemu nám ta filosofie vlastně je? Jedná se vlastně o strašlivý okamžik v dějinách. Ale abych se vrátil k mému původnímu prohlášení, esteticky je tento text (monolog) sice nádherný, filosoficky je však spíše (!) nezajímavý, pro mne, právníka, pak v zásadě prázdný. Ano, ano, uvědomuji si tu skutečnost, že se celá ta historie odehrává na soudě!

Sókratovy úvahy v Kritónovi se mi zdály až škodlivé. Já jsem právní pozitivista a iusnaturalismus vyloženě nemám rád. Platí však, dle mé úvahy, že zákon, ač je vždy zákonem a za „ne-zákon“ ho nelze prohlásit ledaže neprošel řádnou procedurou. To že je něco zákonem, tedy po právu, neznačí ještě, že je to správné, spravedlivé, dobré, že, z pohledu utilitaristy, to mi promiňte, za podmínek nesnesitelné nespravedlnosti nelze tento zákon porušit. (A ne, to není aplikace Radbruchovy formule, ta je hloupá, když, blížím se Benthamovu uvažování!) Tak zde Platón (respektive Sókrates, ale ty dva lze, myslím, v Platónových dialozích volně zaměnit). Jeho způsob úvahy, řeknu-li to poněkud pateticky, vedou k okamžiku, kdy vám začnou mizet sousedi židovského původu a vás to nebude mnoho trápit, neboť je to tak po právu. To je to co bylo na právním pozitivismu považováno za nejhorší – ale to přeci vůbec není pozitivismus, jak to může být pozitivismus, děláte-li ze zákona modlu spravedlnosti?

Jistě, Platónova rozmluva se Zákony je mimořádně zajímavá a jeho rozhodnutí je v tomto ohledu mimořádné a fascinující. Nehodnotím, zda špatné, či dobré. Učiněné na špatné úvaze? Jistě ano. Což samo o době ještě neubírá nic na poutavosti dialogu samého.

A tak z této trojice za nejzajímavější považuji Ethyfróna, všechny tři však jsou velice zajímavé, krásné a poutavé. A ano, jednoho dne se určitě dokopu i k Faidónovi, teď už ale vážně musím dočíst toho Cicerona, co mám rozečteného.

Vyčítal jsem Klímově učebnici ústavního práva, že je neaktuální a to ve smyslu velice škodlivém. A hele, najednou dávám pět hvězd něčemu, co cele pracuje se starým volebním systémem prezidenta a podobně. Důvody? Filipova učebnice byla vydána naposledy v roce 2011. Od té doby, bohužel, její aktualizace nevyšla. Nyní, když profesor Filip odchází do důchodu doufám, že aktuální verze vyjde. Uvidíme, modleme se za to.

Proč se za to máme modlit? Protože ač nejstarší, je zdaleka nejlepší. Jako fakt, to si nedělám srandu. Nějakým způsobem, který mi nepřipadá zcela průzračný, se podařilo panu profesoru Filipovi (pravda, beztak největšímu odborníku na ústavní právo v České republice – anekdota, slyšel jsem toho času doktorku Šimáčkovou říct, že je proklamace „ignorantia legis non excusat“ spíše úsměvná, vzhledem k tomu, že neexistuje právník, který by znal každé stanovení zákona v České republice, načež dodala „Ani pan profesor Filip není takový právník!“) do 320 stran vměstnat stejné a větší množství informací, než kolik se jich o organické složce ústavního práva a o základních právech dozvíte u Pavlíčka, nebo, nedej bože, Klímy. Navíc je jeho konzistentní a propracovaná metodika tak kvalitní, že vám o smyslu toho kterého ustanovení řekne mnohem víc, než jakákoliv jiná kniha. Nadto disponuje perfektně propracovanou systematikou, díky které se autorovi daří neustále čtenáře obohacovat o poznatky, které by jinde nezískal.

Jistě, učebnice není celá. Ale ona ani neaspiruje k tomu, aby byla. Jedná se o „vybrané kapitoly“, tedy připouští neúplnost, což u ostatních není pravda. K tomu existuje druhý díl, „Ústavní právo České republiky: Základní pojmy a instituty. Ústavní základy ČR“, který obsahuje zde absentující teoretickou část ústavy a ústavního práva vůbec, územní organizaci, politické strany, volby etc. Dohromady se už jedná o perfektní celek, který vás znalostmi ústavního práva nevyzbrojí perfektně, ale na magisterské úrovni mnohem lépe, než jakýkoliv jiný text a to i přes to, že informace v ní obsažené již do značné části neplatí – to proto, že obsahuje dostatečně kvalitní teoretické zakotvení, že explicitní pojmenování už vlastně není nutné – což nic nemění na faktu, že by se aktualizace hodila, spolu se vším, co se za deset let od roku 2013, tedy zavedení přímé volby prezidenta, změnilo. A bůh ví, že je toho, bohužel, hodně.

1 11.12.2022

Mezi poměrně klasické výkladové metody v právu patří výklad historický. Ten lze chápat ve smyslu objektivně historickém (tedy výklad práva na základě historických faktů, které na jeho počátku stály), nebo subjektivně historický (ten hledí na vůli tvůrce – hledá se tedy vůle zákonodárcova, či soudcova, poněkud pateticky řečeno, snažíme se zjistit co měl básník na mysli), tedy rozlišujeme výklad marxistický a intencionalistický, Já zcela chápu onen marxistický výklad, uznejme však, že má tendenci sklouzávat k originalizmu a originalizmus je hloupý. Ale ano, své dobré opodstatnění to má, lze tak například dojít závěru, že je nějaká právní norma již obsoletní. Intencionalistický přístup však nesnáším. Nemám ho rád. Prostě ne. Je na nic. Podivejte se, však ej to absurdní, ptát se například, jaký byl úmysl zákonodárce. To je blbost. Zákonodárce je v legislativním procesu několikasethlavou bestií, která zkrátka žádný jednotný úmysl nemá! To zkrátka nedává pražádný smysl. Tak u soudců. Proč bychom měli my zjišťovat, proč soudce rozhodl, jak rozhodl, není-li to z textu patrné? To je irelevantní. Buď to v textu rozhodnutí je, tehdy se bavíme o řádném a dobře odůvodněném rozsudku a můžeme dom. Pokud to tak není, můžeme na odvolačku. Tak jako v literatuře nedává valný smysl vykládat dílo životem autora, tak nedává smysl vykládat rozsudek životem soudce. Ovšem tak, jak se literární vědci hrabou v životopisech autorů, tak se my občas hrabeme v životopisech soudců. Pravda, angloamerický systém je na to více nastaven, tam rozhoduje soudce Scalia, ne Soud jménem Republiky. Ale i my si občas zahřešíme.

Není to po mém soudu dobře. Otevíráme tím, myslím, dveře, které otevřít nechceme. Politické postoje jednotlivých soudců pak přestávají být děsivé, sami soudci se jich nebojí, veřejnost se jich neděsí a justice začíná být politizovaná. Pokud všichni beztak víme, že je autor pravičák, nebo levičák, progresivec, konzervativec, nebo regresivec, není důvodu proč by tyto své postoje nevpustil i do svého rozhodování. A to je strašně špatně, tvoříme tak justici jen pro tu skupinu obyvatel, která je zrovna privilegovaná bytím většinou, osoby s kreační pravomocí pak totiž ony názory znají také. To já nechci, já chci justici pro všechny.

Je-li však tento přístup někde ospravedlnitelný, není tomu u běžné justiční soustavy, ale je to Ústavního soudu. Ten je totiž jediný a je konečný, není tu odvolačka, ke které se obrátit, číst nálezy Ústavního soudu musíme pečlivěji a hlouběji. A v tom tato kniha, myslím, pomáhá. Rozumějte, ani zde to není dobře. Vybírat soudce podle jejich postojů je strašná věc. Miloš Zeman proslul mrvením české ústavy. Co mohl, to rozdrásal. I kreační pravomoc využíval vskutku děsivě. Posledním případem je Aleš Michl. Co však udělal relativně dobře, to bylo obsazení ÚS. Pravda, bylo to spíše silným neformálním vlivem Pavla Rychetského, ale to je jedno. Teď se to snaží, zdá se, napravit, což vede k rozbouření právního světa (Myslím tím tezi o „předjmenování“ předsedy Ústavního soudu) a k podobným prohlášením:
https://twitter.com/JosefBaxa2/status/1600860354002956289?ref_src=twsrc%5Etfw%7Ctwcamp%5Etweetembed%7Ctwterm%5E1600860354002956289%7Ctwgr%5Ef6cc910a5bee7bc8841048691b222c344a724a1e%7Ctwcon%5Es1_&ref_url=https%3A%2F%2Fct24.ceskatelevize.cz%2Fdomaci%2F3549622-baxa-v-reakci-na-spekulace-o-novem-predsedovi-ustavniho-soudu-varoval-pred-prznenim

Politizace justice je zkrátka strašlivá věc. Nicméně platí, že na Ústavním soudu má svoji úlohu a je dobré znát osobnosti a životy jeho soudců, už proto abychom zjistili co se osvědčilo a co nikoliv. Pro mne, který první ani druhý ústavní soud ani nezažil je prak fascinující hlouběji poznat takové titány jako je Pavel Holländer, Vladimír Čermák, či Vladimír Klokočka. To jsou velká jména a vznáší se nad nimi duch jisté posvátnosti. Navíc nás teď čeká jmenování nového, Čtvrtého ústavního soudu a je to právě reflexe minulosti, co nás může poučit pro budoucnost. Tak tedy, bůh nás chraň, dej aby se to povedlo alespoň tak, jako Třetí ústavní soud.

Celkově je to kniha dobrá (ač proměnlivě, každou kapitolu psal jiný autor), která sice nemá reálnou hodnotu pro právo, ale jistý smysl má, jak jsem se pokusil výše popsat. Neměl by být přílišný, ale má jej.

1 11.12.2022

Po dočtení této knihy snad člověk ani nemůže nebýt smutný. Měl-li bych být zcela upřímný, posteskl jsem si při čtení, že se nám sice zachovaly Platónovy dialogy ve stavu takřka dokonalém, ale Cicerona jsme ztratili. Z Platónovy, promiňte mi to, z dnešního pohledu absurdní filosofie vychází přímo tam maximálně komunismus. Ciceron byl myslitelem mnohem bližším soudobé evropské civilizaci. Marx kritizoval Římskou republiku a císařství jako dokonalý systém vlastnického práva! A byl to Cicero, ne Platón, kdo se zastával myšlenek individualismu, humanismu a tolerance. Jistě, nebyl to dokonalý člověk, ale byl jistě kvalitním rétorem a přesvědčivým politikem (Ne tak právníkem, v tomto ohledu připomínám prohlášení Theodora Mommsena, sice, že by prý s radostí vyměnil všechny spisy, které napsal Marcus Tullius Cicero za alespoň jednu část Scaevolova pojednání O právu civilním (ten se vůbec nedochoval).) a jeho myšlenky zkrátka více odrážely myšlenkový základ toho směru vývoje, kterým si Evropa reálně prošla. Platóna je třeba kritizovat a dialekticky se od něj posouvat, Cicerona je třeba rozvíjet a korigovat. A přitom se nám z jeho díla zachovaly pouze střípky. Již jednou jsem u nějaké fragmentární knihy psal (snad u Lásky posledního magnáta), že připomíná krvácející rozdrásané tělo, chybí mu končetiny, teče z nich krev, člověk je z toho smutný a zhnusený, tam přeci něco má být, s tím něčím to teprve bude krásné. Zde to platí ještě více.

Kniha sama o sobě, ve stavu, ve kterém se nachází není příliš zajímavá a to říkám se vším respektem ke skvělé práci, kterou si překladatelé s tímto dílkem dali. První dvě knihy snad, ty jsou vcelku zajímavé. Jednak je milé vidět, že Cicero odmítal kategorické užití formy vlády. Bylo podle něj třeba mísit, což se ostatně odráželo v samotné státní formy Římské republiky. Cicero byl velký vlastenec… Ještě zajímavější byla Ciceronova reflexe historie Říma, od Romula, přes Seriva Tulia a Targuinia Superba až po počátek konce republiky (Res Publica amisa est…). Bylo milé připomenutí, jak mytologicky důležitou úlohu v historii Říma měly ženy. Lupa Romana, třicet za mír orodujících žen, znásilněná Lukrécie… Prvek ženství je v Římské mytologii opravdu výrazný. Mimochodem, zajímavou se zdá i skutečnost, že Ciceron, ač bych se nerad dopouštěl nějakých anachronismů, vlastně byl dobový… feminista. Jeho odpor k postavení ženy „alieni iuris“ a „loco filiae“ je zcela očividný, což bylo také milé zjištění.

Obecně je však hodnota knihy spíše historická, nežli myšlenková, tedy pro mne (tím nehodnotím její význam pro dějiny filosofie).

1 09.12.2022

Faktem je, že je to poněkud nečekané dílo stran Williama Shakespeara. Je těžko podřaditelné z jakéhokoliv úhlu pohledu. Tragédie to, zdá se, není. Hra se totiž přímo skví slovním humorem charakteru spíše nízkého, který je běžný pro Shakespearovy komedie. Komedie to není, na to ve hře příliš mnoho lidí, protagonistů, umírá a to způsoby poněkud nehezkými (Níže upomenu Achilleův pozměněný charakter, to co udělal Hektorovi je ukázkou jak brutality děje, tak jisté převrácenosti o které níže hovořím.). Pověstná shakespearovská temná komedie to také není. Ty se vyznačují… mno… dobrým koncem, který všechno spraví. Ten konec může být poněkud rozpačitý, ale ne depresivní jako pra… Troilus. Tuhle hru nenapasujeme ani na poněkud benevolentní řecké chápání komedie – tedy to, co končí dobře PRO PROTAGONISTU je komedie. Z tohoto pohledu i Eurípidovy Bakchantky byly označovány za komedii, protože Dionýsos přeci zvítězil. Ani tohle zde neplatí. Romance to není ze stejných důvodů.

Profesor Hilský, tuším, hovoří o satiře. A ono asi ano. Tato hra je satira. (Zvažoval jsem na základě vágních definic i možnost obnovení žánru satyrského dramatu, ale jelikož jsem žádné nečetl, nemohu soudit.) Při čtení této satiry jsem si znovu připomněl jak velkým dramatikem Shakespeare byl. Totiž hra připomíná Illiadu, ovšem převyprávěnou Vergilem. Odstraňte Homéra, přidejte Vergila a jeho ironický náhled na mytologii nejen Říma, ale i Řecka a vyjde vám Troilus a Kressida. Tedy pokud k tomu všemu přihodíte ještě Shakespearův bravurní humor. Ten je v této hře ponížen na tak vulgární úroveň (ostatně se dozvíme, že Paris je jako hovínko v trávě, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat…), že to právě člověku až evokuje ono satyrské drama, ale co už.

Kozel níže zmínil, že postavy Trojské války drží v zásadě konzistentní charakterové určení. Ale to vůbec není pravda. Možná v jednotlivých dramatizacích tohoto konkrétního příběhu, to nemohu posoudit. Ale odpíchneme-li se od Homérova výtvoru, musíme nezbytně dojít k závěru, že Shakespeare takřka vše co mu přišlo pod ruku převrátil. Z Achillea se stal líný, tlustý a neobratný náfuka, z Ajaxe namyšlený hulvát, z Diomeda prostý buran, Agamemnon již není namyšleným a drzým harantem, ale až vznešenou postavou, Menelaes už není velkým bojovníkem, ale ufňukánkem, Nestor není mudrc z povzdálí radící, ale dědula lačnící po válce. Snad jediný poněkud zachovalý charakter má Odysseus, ale i z něho je kupec a handlíř, ostatně stejně jako z Hektora. Onehdy opovrhovaný Paris stává se hrdinou, z jeho nízkosti stala se velikost, krásná a ctnostná Helena je nalíčena krví, nemaje hodnotu ani jednoho ztraceného trojského života. Shakespeare převrací řeckost, převrací Virtù a vysmívá se jí. Na konci Illiady Achilles zasedá s Priamem u ohně ve svém stanu a rozmlouvá s ním o padlých hrdinech, v přátelském rozhovoru, nehledě na to, že jeden zabil, udatně, třebas že pomocí božího zásahu, syna druhého. Tak i Shakespeare. U něj Hektor, Aeneas a další usedají ve stanu s velkými Řeky. Jejich rozhovor je však tak patetický, trapný, ubohý a dětský, že zcela devalvuje vznešenost rozhovoru Priama s Achillem. Ostatně tu to máte, trochu zkrácené:

Aeneas: V příměří budu s vámi vlídně jednat,
až vás však potkám v poli,
budu se s vámi bít znovu – na život a na smrt.
Diomedes:… Až přijde čas a potkáme se v bitvě,
budu vám usilovat o život.
Aeneas: … nikdo nevítal
vlídněji, upřímněji, radostněji
a s větší láskou toho, koho hodlá
hned při první příležitosti zabít.
Diomedes: … Dejte, ať,
Aeneas žije dalších tisíc let,
kdybych ho slavně nezabil, ó, bozi!
Radši mi ale dopřejte tu čest
zítra ho jaksepatří prošpikovat.

A tak dále a tak podobně. Válka hrdinů stává se šarvátkou vulgárních barbarů.
A mnoho dalšího dalo by se o hře říci, ale nechám toho. Jen ještě… Uznejte, ten Odysseův monolog je famózní!

2 06.12.2022

Znásilnění Lukrécie je jedna ze dvou (velkých!) Shakespearových narativních básní, o kterých sem, myslím, moc neví. A je to škoda, protože při nejmenším Znásilnění Lukrécie je famózním počinem!

Je to poměrně dlouhá báseň (přes 1800 řádků), která se jeví poměrně statická. Ač narativní, moc se v ní neděje. Důležitější pro báseň nejsou ani tolik pohyby těla, jako spíše pohyby duše. Nejprve je nám nastíněn Targuinův spěch, jede na koni, my však vidíme pohyby jeho závisti a chtíče, poté vidíme Lukréciin stesk po manželovi, ačkoliv ona toliko hostí hosta, následuje velký souboj Tarquina Sexta, souboj cti a chtíče. Krev Tarquinia Superba však nebyla dobrou krví, chtíč zvítězil. Následuje vlastní souboj Lukréciin, který nejsem sto komentovat. Znásilnění těla? To nevidíme. Znásilnění duše? O, to ano. Omluvte mne, Shakespeare tíhne k citování:

„Jak prýští z hrudi, dělí se jak proud,
na říčky dvě, co samotu té ženy
v krvavém kruhu chtějí obemknout.
Ten pustý ostrov, krví obkroužený,
ční tu jak obraz zkázy ztělesněný.
Část její krve jasná je a věrná,
druhou část Tarquin nakazil – je černá.

Ta černá krev se mění v sraženinu,
a z ní se potom voda uvolňuje
Jak slzy výtek z Tarquinova činu:
černá krev pláče, že tak líto jí je
Strašného utrpení Lukrécie.
Jasná krev studem zrudne ještě víc,
Nad hanbou Lukrécie zoufajíc.“


Celkově to zdaleka není nejodpornější scéna znásilnění, kterou nám Shakespeare podal. Na znásilnění Lavinie z Tita Andronica to nemá. Ale právě onou netělesností, které je naopak Titus Andronicus plný, to je snad nejtělesnější hra Shakespearova, je znásilnění Lukrécie o to víc… dechberoucí.

Báseň samozřejmě konotuje jisté nepěknosti. Shakespeare se pokusil vystihnout římskou etiku, která se s ničím neshoduje s tou dnešní (ačkoliv… no, každopádně neshledáváme sebevraždu vhodným řešením znásilnění), ale ani tou Shakespearovou. Je však pozoruhodné, že to nejhorší ze znásilnění přetrvalo dodnes a je to patrně důvod, proč je i dnes do značné míry znásilnění stigmatem oběti, nikoliv násilníka. „Ona si ta to tak trochu mohla sama.“ To je ta nejodpornější myšlenka co koho může napadnou (vděk nepochopení rozlišnosti etiky křesťanské a římské například Augustin prý tvrdil, že Lukrécie nesla část viny, jinak by se přeci nezabila!...) a přesně ji tam Tarquin přednese:

„On odpoví: Tvá tvář za to může.
Proč bělostnější je než lilie?
Proč vedle tebe rudne hanbou růže?
Tvá tvář můj důvod a můj prapor je,
pod touhle korouhví jdu do boje
dobít tvou cudnost. Sama neseš vinu -
tvé oči svádějí mě k tomu činu.“

Nu a už končím. Báseň jsem si přečetl díky Ciceronovi, který mi připomněl jak důležitou úlohu v „mytickém“ obrazu Říma nesou ženy. Třicet kurií pojmenováno po třiceti ženách prosících za mír, rozpad Království kvůli ohavnému činu spáchaného Tarquiniem Sextem, synem Superbovým na Lukrécii, Kleopatra stojící za Caesarem, i Antoniem…. Není to pěkné?

1 05.12.2022

Víte, původně jsem chtěl napsat totéž, co Magdaléna níže, tedy že ta kniha je spíše škodlivá. Pak jsem ale zaváhal. Položil jsem si otázku: Kdo je vlastně implicitním čtenářem, na kterého autoři směřovali? Odpověď na ni není lehká, závisí na ni však to, zda kniha skutečně škodlivá je, či nikoliv.

Aby každý, i méně zasvěcený, rozuměl problému. Občanský zákoník má nějakých 3081 paragrafů. První díl tohoto díla se věnoval obecné části Občanského zákoníku. Ta má 654 paragrafů, které se na právech učí v jednom až dvou semestrech. Tento svazek má na starosti absolutní majetková práva, relativní majetková práva, úvod do rodinného práva. Tedy v daném pořadí 744 paragrafů, 1293 paragrafů a 320 paragrafů. Dohromady to pak dělá 2357 paragrafů. Podotýkám, že kniha má 130 stran. Následně podotýkám, že například Spáčilova učebnice věcných práv, kterou jsem tu nedávno chválil a která se zabývá pouze věcnými právy (498 paragrafů + pár ze zákona o katastru nemovitostí) má přes 300 stran a to není dostatečně obsažný. Komentářová literatura pak dosahuje množství několika tisíců stran na materii obsaženou zde na prostoru 120 stráneček…

Nu a teď stojíme před tou otázkou: pro koho to je?

No z důvodů, které by teď již měly být jasné nikoliv pro studenty práv, učící se na zkoušky, nedej bože státnice. Těm je ale úplně k prdu.

Po mém soudu ani ne pro bakalářské (právnické) obory. Tam platí právě ono níže napsané – ta učebnice spíše škodí, než že by pomáhala, protože po jejím přečtení lze nabrat dojmu, že je občanské právo… lehké…

Co zbývá? Studenti jiných oborů, kde se právo probírá jednosemestrálně ve vedlejším předmětu. Tam bych řekl, že by učebnice mohla mít svou hodnotu, pokud spolu s ní obchod přiloží ještě kvalitního profesora.

Další kategorií jsou maturanti. Zde bych skoro neměl námitek. Učebnice je vlastně takovým slovníčkem soukromého práva a na střední se může vcelku hodit.

Dále je tu laické publikum. Zde bych byl opatrný, platí totéž co o již zmíněných bakalářích – pokud jim to u toho bude někdo vysvětlovat… Jinak by právníkům mohly nastat těžké časy v okamžiku, kdy by vysvětlovali poučeným klientům, že vztahy ze zástavního práva zase až tak snadné nejsou a ne! Ne, pane! To že v učebnici nemluví o podzástavním právu neznamená, že toto neexistuje! Ne!

Ale! Ale existuje jedna ideální cílená skupina. Na Masarykově univerzitě je studentům druhého semestru umožněno absolvovat dobrovolné soustředění zaměřené na občanské právo. A to je po mém soudu právě ona cílovka. A pro ty by měla fungovat naprosto perfektně!

Takže tak. Na zkoušku se z toho neučte, ale když jdete na dobrovolné soustředění, přičemž o občanském právu nic nevíte, prosím, toto je vaše volba.

1 05.12.2022

(SPOILER) Michail Bulgakov byl velký spisovatel. Jeho Mistr a Markétka patří k tomu nejlepšímu co jsem vůbec četl. Ten román pro mne není v ničem horší, než Bratři Karamazovi od Dostojevského, nebo Idiot od téhož autora. Bulgakov zkrátka měl veliký literární talent, natvrdo protkaný krásným sarkasmem, jemným, cynickým. Následují drobné spoilery, nikoliv snad příběhové, spíše ornamentální.

Zápisky jsou toho jemného cynismu důkazem. Stačí si prohlédnout názvy kapitol. „Ručník s kohoutem“ odkazuje na dar lékaři po provedení těžké amputace, „Křest obratem“ na mimořádně nebezpečný porod, „Stříbrné hrdlo“ se netýká zpěvu, ale na záškrt a například takový „Hvězdný roj“ na syfilidu. Obsah povídek je mimořádně naturalistický, o jednotlivých scénách se dovídáte snad více než byste chtěli. Proto vás každou chvíli bude bolet něco jiného, bolelo mě břicho (když neustále doktor dumal nad kýlou), krk (když byl krk řezán), oko, zuby… Bože, ty zuby, to byl hnus. A přes to… přes to všechno autor rozhodně není naturalista! Používá mimořádně citlivý jazyk, který obsahuje nádherné metafory, jemné obraty, atmosfericky barevný portrét chladu a temnoty, kvílející meluzíny chladného Ruska. Po přečtení tohoto famózního textu se člověk těm Rusům vlastně ani nemůže divit, že se furt snaží dostat alespoň trošku na Jih, vhledem k tomu, že jejich historické vojenské úspěchy se většinou poněkud trapně soustředily na Sibiř. Vůbec si povšimněte, jak významným motivem je temnota, noc, chlad. Je zdůrazněnější než v jakémkoliv jiném ruském textu co jsem posud četl. Moc zajímavé

Zkrátka, je to moc pěkné. A dost mě to utvrdilo v názoru, že bych lékaře dělat nemohl, to by mi zkrátka nešlo. A to ani dnes, natož pak v desátých letech minulého století v Rusku.

Jaj, tohle snad bylo delší než bych chtěl. Čapek je skvělý spisovatel, to mi nikdo nesebere. A povídky mu šly skvěle, málokdo na tak malém prostoru zvládne taková kouzla jako Čapek. Ale platí, že kvalita byla proměnlivá.

Povídky z první kapsy se mi obecně líbily více. Všechny jsem je okomentoval zvlášť, kdyby vás to zajímalo. Dobře, ta první věta, to asi není úplně pravda. Teď jsem se koukal na bodové hodnocení a rozdíl průměru je 0,2, takže zase o tolik více se mi patrně nelíbily. Každopádně jsou vzaty dohromady poněkud více „filosofující“, což já rád a některé z nich jsou přímo legendární (Šlépěje), jiné legendární pro právníky (Poslední soud), pročež jsem si je asi více užil. Nadto to pro mne byl poměrně čerstvý, nový zážitek.

Povídky z druhé kapsy se mi zdály dohromady poněkud povrchnější, méně filosofující, banálnější. Na straně jejich celková struktura je mnohem důmyslnější. Tím míním jak mezi sebou povídky krásně „přetékají“ a v jisté návaznosti si předávají děj, dokonce vyprávěný téže postavami. Ke konci dokonce dochází k odkazování mezi povídkami, což je po mém soudu už vysloveně důmyslná struktura a nutí mne to Čapka jako vždy chválit a vychvalovat.

Jak jsem již řekl, dohromady vzato samozřejmě platí, že kvalita je proměnlivá, některé jsou horší (Oplatkův konec, O lyrickém zloději), jiné lepší (Případ Selvinův, Případ s dítětem) a ke konci už jsem byl poměrně otráven faktem, že musím ve čtení pokračovat – těch povídek je prostě moc. A to jsem to četl snad dva měsíce! Ale to je, uznejte, můj problém. Jedná se o mimořádně kvalitní texty, které dokáží brnkat na nejrůznější strunky a zaujmou, myslím, každého právě svou růzností. Skvělá věc. Skvělý Čapek!

PS. Mimochodem, vždy jsem byl přesvědčen, že se jedná o dětské povídky Nevím proč jsem si to myslel, ale sakra ne!