Stát oběma nohama na zemi: Symetrické přístupy k legitimitě státu
Matěj Gregárek
https://www.databazeknih.cz/img/books/41_/410651/bmid_stat-obema-nohama-na-zemi-symetrick-Z69-410651.jpg
4
1
1
Publikace kriticky hodnotí státovědné a politicko-filozofické uchopení pojmu moderního státu, jeho krize a jeho legitimity, a to z pozice široce pojaté teorie veřejné volby (politické ekonomie) v deskriptivní rovině a z pozice filozofického anarchismu v normativní rovině. Jednotícím prvkem obou paradigmat je symetrie předpokladů při analýze státu: na stát nelze nahlížet jako na samonosný kolos tyčící se nad společností, nýbrž jako na společenský jev, který vyrůstá z obecnějších společenských fenoménů a jehož morální rozměr vyrůstá z obecných morálních principů. Stát nemůže mít hlavu v mýtických oblacích, stát musí stát oběma uvedenýma nohama na zemi. Obě paradigmata bývají vnímána jako „destruktivní“ vůči klíčovým klasickým státovědným konceptům: suverenitě, vůli lidu, ideální reprezentaci nebo legitimitě státu zakládající politickou obligaci. Ne zcela doceňován bývá „(re)konstruktivní“ potenciál teorie veřejné volby a filozofického anarchismu v kontextu „soumraku moderního státu“. Univerzální politickoekonomické instrumentárium (metodologický individualismus, behaviorální symetrie, tržní selhání, spontánní řád, význam incentiv, význam institucí) se jeví obzvláště atraktivní tam, kde se znatelně užší klasický státovědný model nepříliš úspěšně potýká s polycentrickými rysy současného světa. Kolosální tíha moderního státu je totiž do značné míry důsledkem teoretické křehkosti klasického státovědného modelu, který se opírá o porcelánové nohy v podobě značně náročných (až fiktivních) předpokladů a konceptů. Je tedy otázkou, do jaké míry je pozorovaná krize moderního státu krizí reálnou, a do jaké míry jde pouze o krizi teorie státu. Je až paradoxní, že přístupy výrazně skeptické k pojetí státu jako suverénní a legitimní entity mohou být zároveň relativně optimistické k robustnosti „politického trhu“ a společenského řádu i v podmínkách postmodernizace státu. Politická teorie nebazírující na kolosálnosti Leviatana je tudíž otevřenější nejenom k možnosti nestátních řešení společenských problémů, ale rovněž k životaschopnosti státu v jeho proměnlivých podobách a polohách. Tyto polohy ovšem nemusí být z pohledu klasické státovědy vždy dostatečně důstojné. Stát nahlížený světskou optikou obecné ekonomie a obecné morálky, který nepózuje „v pozoru“, si na jedné straně stojí pevněji (nachází se v pohodlnější, robustnější a méně labilní poloze). Na druhé straně však může být sporné, nakolik takto „polidštěný“ stát vůbec ještě stojí jako entita obdařená nějakým majestátem.Koneckonců, i horizontálně ležící Leviatan je oběma nohama na zemi – mnohým však již z definice bude připadat jako stát padlý.... celý text
Přidat komentář
Autorovy další knížky
| 2012 |  Stát, právo a (ne)spravedlnost. Dvě studie z právní filozofie |
| 2019 |  Stát oběma nohama na zemi: Symetrické přístupy k legitimitě státu |
Upřímně jsem se dlouho rozmýšlel, zda k této monografii psát komentář, či nikoliv. Nejsem si totiž jist obsahem knihy, tím méně pak mým názorem na ni.
Apriori je můj postoj negativní – nemám rád tahání ekonomie do jiných vědních disciplín (Ekonomie nefunguje, prostě nefunguje ani sama za sebe, natož jinde. Považte, užitek ekonomie je v jejím predikčním charakteru, interpretujeme transakční, či zkrátka interpersonální děje tak, abychom mohli predikovat budoucí chování subjektů a přesto se podaří sotva každá třetí predikce a každá ekonomická škola, která přišla hrdinně vyřešit všechny problémy lidstva si nakonec zlomila vaz na bezprostředně následující krizi, kterou nepochopila. Ekonomie je hra iluzí, protože předpokládá schopnost pochopit lidské jednání (a ekonomickou kalkulaci, hah!), které však reálně není schopna dosáhnout. Teorie veřejné volby je toho ostatně absurdním příkladem s tou svou tezí výchozí rovnosti subjektů. Z tohoto pojetí pak vychází stupidní závěry naprosto deformující racionalitu subjektů.), nadto pak nemám příliš v lásce filozofický anarchismus (který hovoří o zbytečnosti státu a druhým dechem dodává, že je třeba dodržovat základní společenské normy… jejich odvolávání se na vlastnická práva princip NEPu je pak neprosto směšný…). Nu a o tom kniha z jisté míry je.
Druhou stranou knihy je pozastavení nad děravým legitimačním diskursem. No jo, ale to kniha přichází takzvaně s křížkem po funuse. Opět se tu ukazuje že zatahovat ekonomii kamkoliv je nadbytečné. Ekonomie do značné míry, mohu-li tvrdit cosi zcela nepodloženého a svévolného, vychází z analytické filosofie. Ta je jistě zábavná a vtipná, je rozkošné o ní debatovat a číst poměrně jednoduché knihy, které z daného prostředí vycházejí. Problém je, že vyžaduje empirii a proto funguje a posteriori. Nu a oproti ní tu je kontinentální filosofie, která řeší problémy a priori, bez empirie, ale dlouhodobě hlouběji a přesněji, proto je to Žižek kdo se může posmívat Chomskému a ne naopak. Zde se vracím k tomu výše napsanému, analytické knihy jsou zábavné a vtipné, proto jsou populárnější a proto je i ekonomie velice populární, na straně druhé kontinentální filosofie je složitá, komplexní, špatně čitelná, tedy neoblíbená, ale mnohem funkčnější. Proto není divu, že stačí pouhé elementární principy postmoderny, abychom bez dlouhých úvah došli ke stejnému závěru, jakému dochází autor v této knize – on sám nepřímo ostatně přiznává, že to z čeho vyhází je jen empirické opsání toho, co dávno popsala postmoderna. Nakonec pak podobné ekonomické smýšlení podrývá jen všechno okolo, sebe však nikoliv a stává se z ní ukázkový metanarativ…
Odhaluje se tu tedy legitimační mezera státu. Nu, nejsem překvapen, víme o ní. Má snad kohokoliv překvapit, že lid je fikce? Že suverenita je fikce? Že to je vše zkrátka jen iluze určující iluzorní fungování světa? Nu ano, je to tak. Peníze jsou iluze. Empatie je iluze. Racionalita je iluze. A co s tím? Obrat k anarchismu? Lidstvo se dobrovolně vrhlo do temného tápání ve světe iluzí jen a pouze proto, aby už se nemuselo anarchií trápit. Idea která se tak jeví být progresivní, ve skutečnosti je regresivní a pro mne proto nezajímavá.
Ale je možné, že jsem knihu jen dobře nepochopit, zde jsem popsal jen mé základní teze a východiska, knihu, jistě zajímavou a poutavě napsanou, jistě také sympaticky kritickou a subverzivní budu si muset pročíst znovu. A docela se na to těším.