Set123 komentáře u knih

Jistě lze souhlasit s níže komentujícím, že je to psáno přístupnou formou a teorie si z toho člověk moc neodnese. Rovněž je pravda, že to má spoooustu obázků a spoustu příkladů. Nu a je dobře, samozřejmě. Tato edice... no skript, co si budeme, učebnice to není, je psána právě za účelem svým způsobem povrchního průzkumu vod toho kterého odvětví soukromého práva. Jsou strašně užitečné, pokud jde o prvotní přiblížení. V tom smyslu plní tento svazeček stoprocentně svůj úkol. Nu a proto ho lze doporučit ke čtení. Komu? Nejsem si jist, zda právnímu laikovi ale asi jo.

Platí ovšem, že absence teorie není hodnotou pro ne-laika. Chcete to jinak řečeno? Ani zdaleka to nestačí ani ke zkoušce na fakultně, natož pro praxi. Ano, ano, to nepopírá, že její účel splňuje, není to kritika! Jen upozorňuji, že dostačuje právě na svůj úkol a vyšší nároky bychom na ni klást neměli.

Kniha některé věci až moc banalizuje, činí je zdánlivě prostými, nezabředává do teorií pravých či nepravých cenných papírů – cože je však zrovna v našem právním řádu, jehož tvůrce se neukazuje jako kdovíjak bystrý, chyba. Jelikož rozluštění právě této otázky je klíčem k práci s inominátními cennými papíry v našem prostředí. Ani u jednotlivých typů nejde do... ehm... zbytečné hloubky. Opět, není to chyba. Je to vlastnost, kterou je třeba pojmenovat.

Samozřejmě je knize na škodu, ne její vinou, že leckteré cenné papíry (dobře, dobře, hlavně akcie) prošly změnami – kniha je v jejich kontextu proto značně zastaralá. Ale to je smutný fakt, se kterým se musíme smířit v každém oboru, tím více v právu státu, jehož zákonodárce je hyperaktivní. Pokud jde ale o směnky (protože, buďme k sobě upřímní, jediné co někoho zajímá jsou akcie a směnky... no dobře, ještě dluhopisy), lze opět vytýkat tak maximálně jistou povrchnost, ne zastaralost, takže plně poslouží svému účelu. (Opět, dělení na směnky zajišťovací a utvrzovací zkrátka nečekejte no...)

Dohromady lze knihu opravu doporučit. Přečtěte si ji před semestrem a hned se vám bude lépe žít.

06.12.2023

No, ona to není nezajímavá kniha, ale přeci jenom... Právo, přátelé, je jevem poměrně komplikovaným. Slyšel, nebo četl jsem toho času kdesi, no možná na vícero místech, že právníci by se raději neměli k ničemu vyjadřovat, když ještě ani nebyli za dva a půl tisíce let mutací římského práva, schopní definovat, co to to právo je. To je fakt. (Ne, že by vědci definovali, co je věda, filosofové, co je filosofie - obory definovat nelze, příliš by je to omezilo.) Je to pravda, opravdu. Problém je, že my se neshodneme ani na mnohem menších problémech. Přijde vám takhle jednou nějaký předseda krajského soudu (echDrápalech) a sdělí vám, že dělení civilního procesu na sporná a nesporná řízení je překonaný praxí. (Což by, mimochodem, znamenalo, že zmíněný pan předseda nerozhoduje podle zákona, ale podle sebe, tím si, myslím, nevystavil dobrou vizitku.)

Autorka tohoto díla se právě tento rozpor snaží překlenout. Hledá diferenciační kritéria sporu a nesporu, přičemž na nich, přesvědčivě, ukazuje nutnost tohoto dělení. V rámci publikace se zaobírá některými typy řízení a snaží se analyzovat podle jí sestaveného testu (v souladu s, tuším, Lavickým), přičemž se dobírá k závěru, zda se o to které řízení jedná. Test skládá ze čtyř prvků: lze dané řízení zahájit jen na návrh, nebo soud může postupovat ex offo?; vystupují v něm strany výhradně jako kontradiktorně postavené?; vychází se z formálního, nebo i materiálního pojetí účastenství?; a nakonec, je nezbytná vyšší míra ingerence státní moci do průběhu řízení, například aby byl chráněn nějaký veřejný zájem? Odpověď na tyto otázky by měla dát (a já myslím, že dává) přesvědčivou odpověď na zmíněný problém.

Což neznačí, že je tato kniha precizní. Jednak je mnohem delší, než by musela být, jednak je stylisticky hodně nepodařená. Autorka neustále opakuje tytéž fráze, věty a dokonce odstavce, pročež se v určitém bodě kniha stala jen těžko čitelnou. Stylistika je u odporné publikace spíše méně důležitá, lze proto knihu hodnotit vesměs velice kladně.

15.10.2023

Chtěl jsem si tuhle mršku přečíst před začátkem semestru, jako takový klidný začátek, úvod do zmíněného předmětu. Očividně se moc nezadařilo, ale to nevadí, nevadí. Zabrala mi takhle ze začátku výuky víc času, než bych chtěl, ale konečně jsem to dočetl.

Předně musím vzít zpět své obvinění vylovené u Obecné části kursu obchodního práva inkriminované fakulty. Tato kniha není horší, než obecná část, naopak je, myslím, výrazně kvalitnější po všech směrech. Furt to není nic extra, ale kvalitativní zlepšení je to rozhodně.

Publikace se nechová, na rozdíl od zmíněné, jako nepříliš intelektuálně náročné přeříkávání zákona (nikoliv navíc v čitelnější formě), s občasným posteskem nad OZ64. Jistě, že by obsahovala mnoho informací nad danou úroveň, to se tvrdit nedá, ale přeci jenom, něco tu je. Občas se autoři dopustí nějakého komparatistického exkursu, někdy mají kritické poznámky konstruktivního charakteru. Nadto je to dobře napsané a vcelku to pokrývá veškerou látku korporativistického základu. Jistě, je to stále jakýsi úvod, právě zmíněný základ, ale to je i brněnská publikace (třebaže je rozhodně detailnější, přeci jenom je delší o nějakých necelých 300 normostran), takže to nakrásně není něco ke kritice. Ne, o přeměnách obchodních společností se tu člověk nedoví nic, ale opakuji, to nikde. A ano, takových oblastí se najde vícero. Ale asi nám nezbývá, než se s tím smířit.

Nu a stále platí, že já to jako úvod i četl. Opravdovou výukou projdu prostřednictvím právě zmíněné brněnské publikace od Becka, kterou zkrátka musím doporučit více. Nic ale zvlášť nezkazíte, pokud sáhnete po té pražské.

14.10.2023

No, rozhodně Satyricon nemohu obvinit v tom smyslu, že by to nebylo zajímavé čtení, to jistě bylo. Nečekané. Divné. Fakt... ujeté? Ale zajímavé.

Člověk hledí na nejstarší latinský román, který se nám jakýms takýms způsobem dochoval a nemůže se nedivit. Lidé přemýšleli, přemýšlejí a jistě ještě velice dlouho budou přemýšlet úplně stejně. Je vlastě s podivem, že při zmírnění dobového narcisismu, kterým se každá literatura vyznačuje a pročež ji nelze brát jako zdroj historických fakt, jsou lidé a společnost stále stejní.

Tak tedy, Satyricon nenabízí nic, co by mělo být šokující - ale nabízí mnoho toho, co ve skutečnosti je šokující. Setkáme se v něm s pederastií (v daném případě patrně zcela dobrovolnou, Giton není malé dítě, je to jenom příliš mladý chlapec na naše poměry, nezapomínejme, že hranice dospělosti je zcela arbitrární), homosexuálním stykem obecně, s masturbací, s peggingem, nebo alespoň anální penetrací submisivního muže ženou, není-li to přímo pegging, to nemůžeme dostatečně posoudit, já to tak ale chápal. Setkáme se zkrátka s tabuizovanými formami sexu - s nimiž však esenciálně může být máloco v nepořádku. Setkáme se tu s nezřízeným konzumem, očividně nikoliv typickým pouze pro soudobou společnost. Setkáme se v knize s žitým světem, chcete-li. Takovým jaký častokrát žijeme, ale zakrytým za záclonkou mravu. Proto se do značné míry zdráhám souhlasit s představou Satyriconu coby kritiky dobové společnosti. Podívejme se na hostinu u Trimalchiona. Ta je očividně mravokárně kritická. No ale zcela očividně! Autor i vypravěč pociťují vůči hostiteli očividnou nechuť a míru pohrdání, nemohli by to více dávat najevo! Tím se pasáž liší od zbytku fragmentů - jistě, ty jsou nadlehčené a uvolněné, ale ne kritické, snad jen výsměšné. Je to zkrátka reflexe skutečnosti, ne kritika.

V knize lze samozřejmě hledat jiné významy, skrytější a nejistější. Parodie na Platónovo Symposium je očividná, vzhledem k množství odkazů na Aeneidu se nabízí číst román jako jakési pomyslné vyvrcholení zmíněného eposu - ten totiž Aenea popisuje také velice neheroicky, s jeho vadami a chybami. To, čím je Aeneida pro Aenea, je Satyricon pro celou společnost, dalo by se říct. Nebo se na to můžeme pro jednou vykvajznout a brát text jaký je - trochu cringe, sem tam jenom trapný, ale velice často zábavný a definitivně velice zajímavý. Snad jedna nevážná poznámka - text svou fragmentárností a stylem překladu Petra Šourka, ke kterému se ještě vyjádřím v dalším odstavci, působí modernističtěji, než lecjaké modernistické dílo. Ne, fakt, nevědět, že je tomu tak omylem, působil by text jako geniální literární experiment pracující s množstvím náznaků, lapsů, nepřímých retrospekcí. Fakt super čtení!

Nu a k překladu. Jsem samozřejmě rád, že Academia při novém vydání zajistila nový překlad a nespokojila se se starým. Ale mě se ten nový moc nelíbí. Ne snad proto, že by text dostatečně nepřekládal, to ne. Ba naopak, zde překladatel zachází ještě dál, než je běžné a chová se k textu spíše jako k poesii - převádí jej. Nu a tak čtenář musí řešit otázku, je-li v Satyriconu více Petronia (a pracujme pro mě za mě s jakýmsi implicitním Petroniem), nebo Šourka. A to se mi moc nelíbí. Překladatel se jistě vyřádil, jak v grafické podobě textu, tak v překladu samém (který jistě je zábavný, to bez pochyby), ale dohromady jsem z toho spíše rozpačitý. Ono to totiž přestává působit jako latinský román a mě se zdá, že jsem vlastně nečetl Satyricon. "Severní vítr je krutý, počítej Aenee s tím", používání anglických frází jako "bed boy", či dokonce vět (v případě Sibyly Kumské)... Nevím no. Já chápu úmysl, jen si, opakuji, nejsem cele jist, že se mi líbí. A mimochodem, překlad řečtiny do angličtiny se autorovi ani nepovedlo dodržet, stejně tam ta řečtina je (str. 138), takže byl ve svém úmyslu ještě nedůsledný! Ale dost už. Překlad asi bude věcí vkusu. Mně nevyhovoval, protože jsem v něm viděl Šourka, ne Petronia. Ale komu je to jedno, ten si užije zábavnou a čtivou knihu.

Kvílení samotné jsem četl jíž vícekrát. Vždy poněkud zaražen jeho... estetikou a podáním. Tentokrát jsem si ji však přečetl knižně, spolu s dalšími básněmi autorovými.

Nu, bylo to samozřejmě zvláštní jako obvykle. Víte jak, nejsem zvyklý na modernější poesii, většinou nejdu za českou avantgardu, takže jsem si nestačil zvyknout a stále platí, že Ginsberg je velice speciálním autorem. Nebo takhle, nic jiného jsem od beat generation nečetl, takže nevím, jak moc extrémní byl v jejich skupině.

Ale je to pěkné. Tedy recitováno nahlas (v Ginsbergově originálním podání to má obzvláštní kouzlo), potichu čtena je tato báseň přeci jenom trochu méně působiví. A mimochodem, je pravda, že je to báseň do značné míry nepřeložitelná, ale úplně hrozné to není, Zábranův překlad má kouzlo. Dovolím si demonstrovat na patrně nejvýraznější scéně:

"who let themselves be fucked in the ass / kteří se nechali mrdat do prdele" Jako uznejte, čeština má... ehm... svůj zvláštní ráz.

Ale kupodivu se mi báseň zdála spíše esteticky působivá, nežli záhadně neinterpretovatelná. Jistě, některé scény odkazující k životům Ginsberga a jeho přátel, nemá člověk vůbec možnost pochopit - ale to není jeho vina, s tím se dohromady moc nedá dělat. Nu a mimo tuto rovinu sama báseň na čtenáře interpretaci křičí. Asi nejhlasitěji zde:

"kteří si třikrát a vždycky bezúspěšně podřezali žíly na zápěstí, rezignovali a museli si otevřít starožitnické krámy, kde si mysleli, že zestárnou, a zaplakali,"

Nu a pokud by to čtenáři náhodou nestačilo, báseň Ameriko už vám prostě hlavním tématem básně pleská po obličeji.

Kdybych měl lépe vystihnout své pocity... Jak píši, je to působivé a člověka to tak nějak táhne. Molochu, Molochu! Ale že by mě celková poetika beat generation nějak ohromila, to mě tedy asi neohromila. Trochu ufňukané, možná upřímné, ale stále trochu moc umělé, člověk to těm chlapcům nějak nevěří, alespoň tedy Ginsbergovi ne. Ano, ano, nejlepší hlavy generace zničené šílenstvím, ale kdo si za to mohl? Kdo fetoval až hanba? Kdo se podílel na zločinu a nechal se zavřít do mentální léčebny? Neříkám, padesátá léta v USA se nezdají jako nejpohodlnější místo k životu pro mladého člověka, ale přiznejme si to, kluci jsou trochu uplakaní. Jako ano, ano, nuda, upjatost, stereotyp, ale dohromady vzato jim nehrozilo vězení za vydání básně, nehrozilo jim oběšení za vyjádření názoru... Říkám, působí to tak nějak neopravdově. Nu ale co, zanechali po sobě svérázné a zajímavé dílo, které je zajímavé číst a které může na člověka jistě zapůsobit. Tak co já to tu kecám?

Hele... já... no nevim no... Co na tom všichni vidíte? Jako ano, ta sbírka je pěkná. Jistě je dokonce velice pěkná, jednoduchá, příjemná, nekomplikovaná, plná primitivních metafor, obrazů bez významu...

Asi takhle, tak nějak jsem tušil, že Wolker nebude můj literární favorit - proto jsem velice dlouho váhal s jeho čtením. Člověk k němu musí nezbytně cítit jistou úctu. V jedenadvaceti letech (pokud se nemýlím) vydat sbírku poesie, která opravdu je krásná, to si zaslouží obdiv. K tomu člověk nezbytně musí předpokládat autorův geniální talent a smutnit, že zemřel tak mladý, jeho pozdější texty mohly být opravdu úžasné.

Ale to nic nemění na tom, že je to poesie možná sympaticky naivní, studentsky dojímavá, dětsky rozněžněná, ale přeci jenom snad až příliš jednoduchá a nepříliš... no zajímavá no. Neříkám, že si člověk z jakékoliv knihy vždy musí odnášet nový náhled na svět, nový kus informace, nové já, ale co si člověk odnese z této sbírky? Mohl bych trochu rýpavě napsat, že hlubokou lásku k poštovní schránce... A jistě, sbírka obsahuje vcelku zajímavé kousky. Rekruti, Návrat, samozřejmě Svatý kopeček, který se ostatně sbírce vymyká. Ale upřímně? Všechny je brzy zapomenu. A stýskat se mi, promiňte, nebude.

Počkat! Počkat! Jedna věc, jedna moc zajímavá věc - přítel Ježíš Kristus a panenka Marie. Nad touhle dvojičkou jsem se při čtení opakovaně pozastavoval. Za mě hrozně zajímavé a hrozně nečekané. Drahý náš nedozrálý proletář (haha, všichni víme, že byl asi takový proletář, jaký proletář byl Teige - hezká hra, pěkná maska, ale věřit jim to nejde) by měl tíhnout k materialismu, přítel Ježíšek by ho neměl vůbec zajímat. Ale to je asi příznak naší avantgardy obecně. Teorie se nestřetla s praxí.

No, s tímhle už se dá pracovat lépe, než s Pastorkyňou. Rozumějte, furt to bolelo číst, ale je to přeci jenom lepší. Tedy předem, dramaticky, co do řemeslné práce je patrně lepší Pastorkyňa. V ní se mi jeví dialogy přirozenější a postavy hmotnější, ale jinak se mi Gazdina roba zdá plnější.

Příběhy mají, myslím, zhruba stejnou výpovědní hodnotu. Společnost je rigidně a neférově uspořádaná (nemohu si pomoci, z obou her, ale například i z Maryši, tryská jistá kritika patriarchátu, naplno odhalují, že samotné základní struktury dobové společnosti (i té současné) jsou uspořádány in favorem patrum a ostře to kritizují), její mechanismy potlačují individualitu ve prospěch řádu. Ztráta starého řádu rovná se pak chaosu toť reprezentováno zde Samkem.

Ale pro právníka je Roba prostě zajímavější. Jistě, právní konotace jsou i v Pastorkyni, ale jsou naprosto upozaděné. Pravda, i zde právo stále postrádá autonomii přiznanou mu 20. stoletím, je zmítáno náboženstvím a mravy, ale přeci jenom je to právo, třebaže mrzačené. Právo se nám zde ostatně dostává na scénu doslova, ztělesněno advokátem, který, myslím, mlže hrát archetypální roli pro společenskou představu tohoto stavu (vedle jiných, následky zanechal jistě i Čapkův Kolenatý a další).

"Vidíte, již to se vám zdá za celý den mého promeškání, obtížnou cestu a noc, kterou ještě mi je nastaviti - mnoho, neníli pravda? Ó příteli, co byste asi říkal výlohám celého procesu?"

Tím však jakoby reprezentoval právo jako celek, nejen sebe samého právo je mimo dosah chudého člověka, neměl by šanci jej ufinancovat (budiž toto pamatováno zákonodárcem u stanovení hranice bagatelních kauz). Právo ve hře splývá s náboženstvím a jeho rezidui v morálce. Myslím, že je to celkem strašný pohled.

Příběh mě zase nějak zvlášť neohromil, na drama asi kdovíjak pamatovat nebudu. Ale jistě je to zajímavý pohled, to jistě, pro mě osobně zajímavější, nežli pohled na Pastorkyňu.

Měli jsme na jednom předmětu jako povinnou primární literaturu Pastorkyňu a Gazdinu robu. Pak si říkám, které ono mě z těch dramat, která jsem samozřejmě nedočetl kdy jsem měl a teď doháním resty, tenkrát víc zaujalo? Určitě Pastorkyňa. Tak jsem si ji přečetl. A nebyla to ona! Takže teď na Robu!

Ale dobře, ke knize samé. Já vám trpěl. Jak na to člověk není zvyklý a má za sebou tak maximálně Mrštíky, čtení také Pastorkyně pak najednou bolí. Jazykové nářeční provedení mne upřímně drásalo a jsem strašně rád, že to mám za sebou - ještě že je to tak kratičké drama.

Pokud jde o obsah, rozhodně není možné konstatovat, že bych byl nějak unesen. Jistě, trochu drsnější zápletka, připomínající v něčem možná poetiku Kytice, má jistě čím zaujmout. Kostelničce se tu, napovím, podařilo to, co Brumbál s Potterem v prvé kapitole Kamene mudrců nedotáhl do konce. Ale upřímně si nejsem jist, co si z toho odnést. Zkrátka jsem to drama přečetl a s klidem ho do zítra zapomenu. Není ničím zvláštní (krom jeho historického významu, ale osobně nejsem venkovským realismem příliš ohromen). Ne, vážně, jaké konkrétně poučení si z něj má člověk odnést? Já se vám omluvuju, fakt že jo, ale nějak se pokoušet tvrdit, že Laco je kladná postava a končí to tak vlastně dobře... To je, vážení, kravina. Je to člověk který byl schopen pořezat jiného člověka pro své účely - zločin z lásky? A to je omluva? Promiňte, ale podobná věc může, věřím, pro osobu zakládající si na vzhledu vést k sebevraždě. To od něj, myslím, nebylo pěkné. A dítě skončilo tak jak skončilo vlastně taky kvůli němu. Onen happyend, který je tu v komentářích, jak jsem s překvapením zjistil, oslavován, nejeví se mi být happyendem - Laco zmanipuloval protagonistku do pozice, kdy vlastně neměla moc na výběr, ona ostatně v celé hře neměla na výběr, všichni ostatní rozhodovali ve všem za ni. Nu a tak jediná kladná postava, protagonistka, dostává neustále naklepáno. Žádné poselství ten příběh nenese. A tak tu zůstává zvláštní forma (která jistě někomu vyhovovat může, mě nikoliv) a trochu drsnější příběh. Nic, co bych musel číst, chtěl číst a případně si z četby něco odnesl.

Dobře, dobře, možná jsem ochoten přiznat, že se postavy chovají vcelku přirozeně, neuměle a drama tak (na výjimky) nepůsobí příliš pateticky, což je jistě bonus. Ale jinak? Za mě nic. A ano, bude to asi tím, že realismus dramatu příliš nepřeje (pokud zrovna nejste Henrik Ibsen). A ano, mohl bych si tedy přečíst román. Ale román by mě zase odrovnal nářečním dialektem. Ne, na to opravdu před začátkem semestru nemám sílu.

Pro úplnost dodatek: naštěstí existují lidé, kteří dokáží v textech odhalit mnohem víc než já, přečetl jsem si tedy patřičnou pasáž z nově vydané knihy Právo, literatura a formování státoprávní identity první republiky, kde je Pastorkyni několik stran věnováno. A ne, nic důležitého mi neuniklo. I zde se autorka (myslím doktorka Štepáníková, ale nevsázel bych se) dopouští spíše paběrkování a nenápadně přiznává, že i právních témat je v knize minimum, problémy generuje spíše dobový mrav. Ani zde jsem nenašel na hře nic zajímavého.

Mno, že by to bylo kdovíjaké... Pozor, v komentáři je SPOILER.

Jedná se o očividnou parafrázi Dostojevského. Langer buduje scenérii na základech Zločinu a trestu. Dává si mimo jiné velice záležet, aby oběť nikomu nechyběla. Nechává zemřít lidskou zrůdu. Nezkoumá však, jak Dostojevský, mysl narcistního vzdělance, ale, což také zdůrazňuje, mírného, možná trochu divného, ale vlídného primitiva. V intence je náhoda, ze zpackaného zločinu zločin geniálně zamaskovaný. Francimu však na rozdíl od Raskolnikova policie nevěří. Musí si tedy najít jiné řešení. Mimochodem, líbí se mi jistá jinakost strážníků a komisaře. Nevím čím ono to je, ale jsem zvyklý na stereotyp strážníků jako imbecilních volů, kteří akorát šikanují kolemjdoucí (naposledy na mě silně zapůsobil v Odysseovi), kdežto Langer jim dává duše dobráků, kteří prostě dělají svou nelehkou práci a dohromady by byli raději, kdyby se s lidmi nemuseli bavit a kdyby je furt někdo neobtěžoval. Hrozně sympatické postavy.

Dostojevský byl kritizován pro konec Zločinu a trestu. Za epilog, ve kterém se Raskolnikov polepšil. Langer se z této chyby poučil a nechává Franciho ukojit svou potřebu, dává mu spravedlnost, kterou snad opravdu zasloužil. Ale pak to stejně posral. Si tak říkám, že by spisovatelé měli vážně ignorovat ohlasy veřejnosti. Oba přiložené konce jsou, myslím, méně adekvátní celkovému kontextu, než originální zakončení, které je možná trochu patetické, ale to je ostatně celé drama.

Asi bych sám od sebe čekal, že se vyjádřím k popisu soudního systému a spravedlnosti, ale mě se upřímně moc nechce. Očividně Langer řeší rozdíl mezi formální a materiální spravedlností, právě pro aplikaci formální spravedlnosti kritizuje justici. Ale nabízí vhodné kritérium pro dosažení materiální spravedlnosti? Nabízí prd. Tedy pokud jako kritérium spravedlnosti nechceme akceptovat morální intuici, ale to by se sotva komu u soudu líbilo, že? A mimochodem, jaká je soudcova materiální spravedlnost? Zabijte. Ještě jednou zabijte. Kant by z tohohle neměl radost, to rozhodně ne! Jinak opravdu nevím, co k tomu napsat.

A jak říkám, jsem z toho takový rozpačitý. Je to dlouhé, táhlé, dialogy jsou leckdy patetičtější, než by se slušelo i na drama (ačkoliv je zase fakt, že pódium snese opravdu hodně) a "poselství" hry se mi zdá také spíše pochybné. Nu tak nevím, no. Jako je to občas tak zlehka vtipné, tragické opět jen velice mírně. Dojem to na mě nechalo spíše vlažný. Asi tak no...

Stultifera Navis, tak se jmenuje první kapitola z knihy Michela Foucaulta, Historie šílenství, tak se jmenuje kapitola knihy, která přivodila revoluci ve filosofii. Chtěl jsem si tedy, chápejte, vedle prohlédnutí Boschova obrazu, přečíst i knižní referenci.

Že bych z toho byl nějak zvlášť nadšený, to asi nejsem. Člověk si při čtení asi nejvíc vzpomene na Erasma Rotterdamského a jeho Encomium Moriae. Je to satira, je to nadnesené, je to silně humanistické a racionální, opouští se kritika striktně náboženská, přichází se ke kritice rozumové toto je bláznovské, protože je to kontraproduktivní. Pozice obou autorů jsou přirozeně odlišné. Erasmovo povídání vyznívá spíše smířlivě, Brantovo nikoliv. Jistě, i on na problematiku pohlíží s nadhledem, posílá loďstvo bláznů do jejich zaslíbené země, ale přeci jenom se svým věčně rýpavým pohledem dost přiklání ke Komenskému. A to já nevidím rád.

Jak jsem již napsal, jeho pohled je racionální, nezaobírá se pouze porušováním Přikázání, ale porušováním pravidel čistého rozumu. Ale buďme k sobě upřímní, někdy to přehání. Vyčítat studentovi, že se jde občas opít, to se nejeví úplně fér. A to pozor, já se nikam opíjet nechodím, takže tohle není apologetika pro mne samotného. Brant se vlastně rozchází s Erasmem, jehož pohled se mi na tento problém zdá lepší - ten kritizuje příliš mladé mudrce, kteří o to, o kolik dříve jsou moudří, také dříve zemřou a vlastně jsou vůbec mrtví už zaživa. Čili ano, jistě platí, že je to "nadčasové" dílo, ale nekriticky bych neřesti podle Branta nepřijímal.

K tomu forma... No, veršové schéma AA BB CC úplně neohromí, co si budeme nalhávat. Jistě, čtení patřičně okoření Dürerovy dřevoryty, ale ty lze jen sotva připisovat k dobru Brantovi. Ne, verše jsou zkrátka slabé (třebaže rozhodně nikoliv nezábavné), nijak zvlášť si u toho čtenářský vkus nevypilujete. Ale to asi až tak moc nevadí, ono to ostatně v tomto případě rozhodně není o formě, ale o vzkazu. A to musím ještě jednou vypíchnout, ono se to autorovi přeci jenom podařilo napsat zábavně. Navíc do svého štychu doplňuje hojné odkazy na antickou mytologii a biblické příběhy, čímž dílo myslím také dosti otevírá čtenáři, pokud jde o přívětivost.

Nu a tak to mám za sebou. Jistě to bylo poučné čtení (píši jsa ohromen, že dílo vyšlo ještě celé roky před Erasmovou Chválou), ačkoliv vlastně úplně nechápu třeba se to dovím, až si to dílo přečtu), proč právě toto dílo shledal Foucault tak přitažlivým, Brantovi pojem "bláznovství" očividně sloužil jen jako nálepka pro nahodilou směsku neřestí, není nezbytně stigmatizující - do Brantových kategorií se totiž narve úplně každý, neexistuje mu člověk, který není bláznem. Ale co, to už se zase rozkecávám.

Jaj, to bylo dlouhé. Tak to mám za sebou. Tuším druhé setkání českého čtenáře s Nagashem, člověkem, který se stal bohem. Jistě podle našich měřítek, pokud ne podle měřítek světa, kde je pánem smrti velký otec Nurgle. Ale co si budeme, je-li bohem Sigmar, Nagash je bohem dvojnásob.

Nu a bylo to celkem fajn čtení. A než se zeptáte, ano, je to zbytečně dlouhé. Ale jako strašně. Navíc od samého počátku mírně ubíjející množstvím bitevních scén. První strana a první bitva, fakt, že jo. To ani ve Warhammeru není normální. Ono to totiž rychle omrzí. A ono jo. Když se bitevní vřava přesunula od Achmenhotepa k Rachamnhotepovi, začal jsem být poněkud nervózní.

Jistě, autor se snažil tuto čistě bojovou linii prokládat časově vzdáleným vyprávěním o Nagashově uchopení moci, což upřímně trochu fungovalo, ale bum, najednou se bojuje i tam. Nu...

Příběh je vcelku zábavný (jo, prostě je to sranda), možná trochu nečekaně brutální (z Warhammeru to snese srovnání, jak si to pamatuji, jen se Syny Ellyrionu a Obránci Ulthuanu). Jistě, má jisté problémy. Není zcela jasné, například, jak se Nagashovi podařilo ovládnout Khemri po rodinné hádce v pyramidě. Jako, už tam měl jisté kapacitní problémy a přitom na něj venku čekala armáda v doprovodu s bandou kněží. Tuto otázku nám však autor nezodpoví, myslím, že s ní sám měl jisté problémy, tak ji raději nepříliš elegantně zamlčel. Ale budiž. Ale ne budiž. Budu dál kritický. Ony tomu časové skoky také příliš nepomáhají. Jistě, ony dvě časové linie jsou zajímavé, ale šestileté, čtyřleté a podobné skoky v jejich ději nepomáhají konzistenci ději, která by tomu na čtivosti možná pomohla.

Ale dobře, dost už. Prostě je v tom Nagash a kdo nemá rád Nagashe, že? Ale ne, dobře, upřímně si nejsem jist, jestli se autorovi podařilo ho vykreslit tak, jak bych chtěl. Jako ano, já rozumím, že tuhle postavu nevykreslíte jinak, než jako zmrda. Ale mohl by to být alespoň chladný, vypočítavý, racionální zmrd, ne tohle. Možná proto mám o něco raději Malekitha. Ale nebojte, konec rouhání. Mám Nagashe samozřejmě rád a fandil jsem mu! Tak nějak.

Ale přes to všechno opakuji, ona je to prostě švanda. Já jsem se pobavil, vyrelaxoval, takže jsem vlastně celkem spokojený a budu s napětím očekávat druhý díl trilogie.

Jedno z nejlepších dramat, co jsem za dlouhou dobu četl. Jsem ohromen. Strašně mě to bavilo, od Havlova Pokoušení snad nejbližší drama mé dušince. Je to samozřejmě naprosto strašlivé čtení. Ale okouzlující.

Komentář vyzrazuje celý děj. Takže asi pozor na SPOILER... hádám.

Drama se od samého začátku snaží držet velkého štychu Beckettova. Snaží se hru napasovat mimo prostor (Güllen dostanete všude) a pokud možno mimo čas (čekám, že nahradit letopočty pro potřebu inscenace by nemělo být problematické), tím se lze oprostit od jakýchkoliv dobových reálií, nemusíme řešit co, proč a jak a můžeme hru vnímat jen osobním dobovým prizmatem. A to je skvělé, třebaže se to očividně nemohlo podařit na úrovni Čekání na Godota.

Návštěva staré dámy je hrou mrazivou. Od samého začátku autor, ani jeho hlavní postava netají své úmysly. Pane policisto, zavřete oči, pane faráři, utěšte jdoucího na smrt, pane lékaři, vystavte úmrtní list s příčinnou úmrtí mozkovou mrtvicí, pánové, přineste černou rakev. Ten začátek je ohromující. Od prvního okamžiku nám Klára ukazuje naprosté vytržení z reality člověčenství. Je naprosto průzračná, proto je pro pozorovatele tak fascinující, záhadná a nepochopitelná.

A jedna scéna za druhou, jedna replika za druhou přichází za čtenářem z Klářiných falešných končetin další a další mráz. Klára svět nezná, protože v něm byla, ale protože jí patří. Klára si může koupit spravedlnost, proč by nemohla? Všechno lze koupit, může-li si koupit vrchního soudce, může si koupit spravedlnost. Klára nemusí dělat obchod - prostě proto, že vše, co jí nabídnete, už jí dávno patří. Klára je naprosto nad lidmi, je bohyní. Pozor, člověk by si vzpomněl na fúrie z Orestei. Ale ne, ona není fúrie. K tomu ostatně níže.

Dovolím si tu teď nějak shrnout spravedlností úvahy nad touto hrou, v komparaci s Ovčím pramenem, protože opravdu nemám pochyby, že právě s Ovčím pramenem se chtěl autor Starou dámou vypořádat. Předem, obě hry jsou si velice podobné. Do vesnice přichází návštěva, v obou případech vlastně vítaná. V Dámě je to Klára, v Prameni Komtur, u obou se následně ukazuje, že jsou vlastně lidmi poněkud nedobrými. Ale. Zatímco Klára zůstává vlastě milovaná, Komtur nikoliv, Komtura nikdo nechce. Zde autoři ukazují morální kredit obyvatelů svých vesniček. Ovejunští jsou dobří, vznešení, v jejich kraji bylo proto dobře, s příchodem špatného člověka šlo všechno do kopru. Ne Güllenští jsou ponížení, ubozí, morálně slabí, mají se strašlivě, ale s příchodem špatného člověka nastává zlepšení. První zmínění zlého člověka zavrhují, druzí svou Klárku vidí rádi. Z toho je jasně vidět, že Stará dáma má představit prostě morálně zvrhlou chátru, která se bude chovat hůř a proto z toho vznikne tragédie. To by jeden čekal odražené i ve výkonu spravedlnosti. Ale ono to není tak jednoduché.

Jistě, spravedlnost obou her je vykonávána zvířecky - vraždou. Ale která je zvířečtější? Podivejte, v Ovejuně se dav rozhodl rozsápat Komtura, useknout mu hlavu a tancovat kol ní jak dav bestií. Děje se tohle v Güllenu? Ne, Güllen má soud. Soud má soudce (dokonce vrchního!), žalobce, žalovaného, který se může bránit a výpověď dvou svědků. V Prameni dochází k v brutálnímu a vášnivému masakru. V Güllen dochází k odosobněnému procesu. Klára nechová k Illovi nenávist (ta toho ostatně už není ani schopna, dávno se nepohybuje ve světě lidskosti a lidských emocí, je umělá i doslova), soudce vůči němu nemá důvod být předpojatý, ani svědci (kterým bylo, pravda, provedeno něco naprosto nechutného, spravedlnost na úrovni Ovčího pramene) necítí k Illovi hněv. A ani vykonavatelé ne. Pozor, netvrdím, že to co se v hře děje, je spravedlnost, vůbec ne. Jen ukazuji, že autor prostě nevzal předešlý námět a neučinil ho brutálnějším. On ho vzal a přetvořil do nového, moderního světa, učinil ho kultivovanějším. Odličtil ho. Proces spravedlnosti obou her se liší a to zásadně. Která ovšem skutečně odpovídá našim představám o procesu spravedlnosti? A přeci, nevím čím to je, se člověku to, co provedli Ovejunští zdá morálně lepší než to, co provedli Güllenští. Proč? Protože jedni z toho čerpali benefit a druzí ne? Proč je to morální kritérium? Nemyslím si, že to tím je, ostatně i Ovejunští čerpali benefit, třebaže skrytější. Spíš nám ten příběh ukazuje cosi temného o tom, jak vnímáme moderní sekulární justici, ukazuje nám něco, co bychom raději neviděli.

Hra končí opět poněkud podivně. Do Ovejuny přichází po onom zvířeckém hanobení těla soud, který má potrestat viníky, jak to s obcí dopadlo, to nevíme. Do Güllen nikdo nepřichází. Güllen se po svém morálním zločinu, po hanobení duše, po ukázce naprostého selhání humanity (třebaže se kněz a učitel mohli snažit, odolat nemohli, humánnost se ukázala jako iluze) stává bohatší o miliardu. A hle, tu se svítá na lepší časy. Nu a tak čtenář odchází a vlastně neví, co to ten Dürrenmatt napsal. Zůstanu asi u toho, že je to strašně zajímavá hra, která rozhodně donutí čtenáře k jistému zamyšlení a která nemusí nezbytně být tím, čím se na první pohled zdá.

Oooo, tohle bylo dobré, to musím uznat. Tak nějak jsem od Lope de Vegy nečekal... nic. Netušil jsem jak a co on vlastně psal, Pramen jsem si četl jen proto, že se mi to jeví jako zajímavý podklad pro Návštěvu staré dámy. Ale sakra, to mě mile překvapilo.

Zcela jistě a naprosto jistě přijde spoiler, tak pozor.

Hned úvod mě trochu překvapil. Člověk čeká rozpravu "vesničanů", vzhledem ke všemu očekává burany. A hele, první, co vidíme, je rozprava o lásce. Je láska? Či je jen sebeláska? A není všechna láska v posledku jen sebeláskou? Tím nám autor zcela jednoznačně nastíní hlavní motiv hry. A ano, drží se ho. Mimochodem, když jeden z vesničanů vyslovil jméno Platón, byl jsem už vysloveně v šoku.

Nu a hra pokračuje, podivuhodně naturálně. Dočkáme se znásilnění, hromadného znásilnění, bičování, lynče, vraždění, dočkáme se hanobení mrtvého těla. To jsem už ale opravdu nečekal. Neříkám, zrovna Titus Andronicus to není, ale překvapení to přeci jenom bylo.

Nu a pak přichází vrchol, opravdový vrchol hry. Nu a já bych tu přeci jenom byl trošinku kritický. Jeden si řekne, hrdinný vzdor, odpor tyranovi, spravedlivá odplata. Ale v tom to je, je to odplata. Jsem právník, nemohu jinak. Laická spravedlnost málokdy bývá spravedlivá, bývá brutální a bývá zbytečně okázalá. Je to msta, je to očistný rituál krve. Není to spravedlnost, ať si retributivní spravedlnost definujeme, jak chceme. Ale i kdyby, vážení, i kdyby. Fuente Ovejuna to přepískla. Kdo hanobil? Kdo sekal hlavy? Kdo je napichoval na kůly a tančil kol nich jako banda divochů? I jestli to předtím byla spravedlnost, potom už to byl jenom obřad krve. Jako takový měl přivést na svět krvavou potopu.

Ale nestalo se tak. Ovčí pramen se zachránil. Z dnešního pohledu opět poněkud paradoxním způsobem. Bojujeme dnes proti fenoménu kolektivní viny, přímo vidíme jak nebezpečný dovede být. Ale co zachránilo Fuente Ovejunu? Kolektivní vina. Je to temný pohled, je to děsivý pohled, ze kterému člověku vstávají chlupy v zátylku. Neodpustím si závěrem citovat:

"Rodrigo: Kdo to byl, kdo na komtura
spáchal násilnické ono
povstalectví? Kdo je vinen?

Všichni (temně):
My, Fuente Ovejuna!

Rodrigo: Onen jeden, jediný,
kajícně zde klekni na zem!

Všichni (poklekají):
My, Fuente Ovejuna!

Rodrigo (pokročí vpřed, naléhavě):
Kdo ho zabil, kdo je vrah?

Všichni (vstanou):
My, Fuente Ovejuna!"

Tak a už letos nemusím nic číst, hotovo, šmitec. Fajn, přátelé, tak jsem po rok dlouhé pauze tuhlectu bestii dočetl. A jsem šťastný, jsem rád. Rovnou úvodem jedna kritická poznámka, ať se tím dál nemusím zatěžovat - Argo by se mělo stydět vydat něco takového. Jistě, moc pěkná knížečka, to je skvělé, ale kdyby si spíš dali tu práci, aby opatřili Joyceovo dílo kritickým komentářem a alespoň trochu tak knihu čtenáři zpřístupnili, bylo by to jistě oceněníhodnější. Jako fakt, vydat Odyssea bez jediné poznámky pod čarou by se mělo trestat. Když tohle člověk čte s úžasným vydáním Yeatsových Vizí od Academie, je to opravdu tragické. Ke knize samé.

I já chtěl, přirozeně, zapůsobit citací Virginie Woolfové a povýšit se tak mírně nad autora, kterého jsem patrně příliš nepochopil. Vyfoukla mi to ale níže komentující Sparkling - a je to tak správné. Nu, já si ale kvůli tomu musel najít náhradu. Našel jsem ji v Yeatsovi a myslím, že to je náhrada plně uspokojivá. Cituji tedy Williama Butlera Yeatse:

"Ve Fázi 23 označované jako první fáze, v níž se setkáváme s nenávistí k abstrakci a v níž se intelekt obrací sám proti sobě, potkáváme pana Ezra Pounda, pana Eliota, pana Joyce a signora Pirandellu, kteří vyhánějí z metafor básníkovu fantasii a nahrazují ji podivnostmi, jež nabízí minulý a současný výzkum, nebo rozbíjejí logické myšlenkové pochody záplavou volně asociovaných myšlenek či slov, jež zdánlivě nahodile generuje mysl; anebo vedle sebe jako v Jindřichu IV., Pustině, nebo Odysseovi staví fyzické primární - šílenec mezi vychovateli, muž, co chytá ryby za plynárnou, veškerá sprostota jednoho Dublinského dne roztažená na 700 stran - a duchovní primární delirium: Král rybářů, Odysseovo putování."

Nu a tak to tu máme. Veškerou sprostotu jednoho Dublinského dne roztaženou na (v mém vydání) 600 stran. Je to, samozřejmě, otravné a nepříjemné čtení, mnohem složitější, než by člověk asi chtěl. Ale kupodivu je to vlastně hrozně zábavné, pokud vás baví sledovat, co autor dovede provést naraci a jazyku. Ohromná lexikální zásoba, neskutečné množství aluzí a odkazů, struktura podle Odyssei, tu více, tu méně srozumitelná, neskutečné množství narativních metod, které jsou naprosto skvělé. Ta kniha je opravdu fascinujícím kusem literatury, který ale asi potřebuje specifického čtenáře, kterému neva, že je blb a že si s ním autor hraje. Mě to vadilo a nevadilo tak podle nálady.

Samozřejmě člověk při čtení občas trpí. To, co mu autor provádí, je dosti kruté a nehezké. Navíc když hned třetí kapitola patří k tomu nejméně srozumitelnému z celého svazku. To od něj fakt bylo hnusný, ještě to mohl šoupnout úplně na začátek.

Ale upřímně jsem si knihu zvráceně užil. Pro její krásu a pro její sprostotu. Najdete v ní všechno, od vytírání se povídkou na latríně, přes otce tisíců zakrytého hustým pubickým ochlupením, až po masturbaci nad mladou dívkou sedící na pláži, či scénickou poznámku "(obnaží rámě a až po loket je Bloomovi vrazí do vulvy)". Je to opravdu zvláštně zarážející čtení, které je ovšem naprosto ohromující svou formou. Mimochodem, po kapitole masturbační (znovu mimochodem, jedné z nejsrozumitelnějších a nejkrásněji vyprávěných), následuje kapitola mediků, která je snad jedním z vrcholů knihy, opravdu zvládnout v jedné kapitole použít snad každý vyprávěcí styl z dějin Irska a Anglie, od stylu nejstarší anglické poesie z konce předminulého tisíciletí, přes styl Jakubovské bible, po slang až argot, to je neuvěřitelné. Ale upřímně, většina kapitol je, pokud ne hezká, tak alespoň strašně zajímavá. Samozřejmě, třeba poslední kapitola je naprosto nečitelná, ale vyprávění formou "neosobního katechismu", které jí předchází, to je zase naprosto fascinující podívaná.

Samozřejmě je kniha plná odkazů, na Yeatse, když už o něm tak píšu, nepřekvapivě na Shakesepara, Miltona a kdovíkoho ještě. Irský politický a intelektuální život je v ní rovněž silně reflektován. Co to znamená? No že se v tom člověk skoro nemůže orientovat. A musí tak být šťastný, když alespoň ve Skylle a Charybdě zhruba tuší o jakých Shakespearových hrách se diskutuje.

A bavme se samozřejmě o tom, zda souhlasit s kritikou Woolfové (mimochodem, aby jí to nebylo líto, dodám zde citaci jí samotné o tom, jak jí reflektoval Yeats: "Starouš Yeats mi prozradil, že psal a stále píše o mně. O Vlnách. Prý jsou jen další fází po Stendhalovi, prý chápe o co mi jde, ale chce víc lidskosti." - jeho kritika se snášela na celou generaci modernistů, rozhodně nebyl zaměřen apriori na Joyce, kterého sice může třeba Woolfová kritizovat, ale takový Eliot ho považoval za jednoho z nejlepších umělců vůbec a jeho Odyssea za nejlepší dílo své doby), či s obecnou kritikou Yeatsovou. Myslím, že je legitimní obé, souhlasit, i ne. Jistě, ten text je psán s jakýmsi pozérským záměrem, jistě, je záměrně konstruován tak, aby působil ohromujícím dojmem. A přeci je to dokonalé jazykové dílo, které s jednoho sprostého dne udělalo fascinující čtení, které člověku ukazuje zcela nevídané možnosti psaného textu.

Či jinak, i mě to přijde hrozně divné, ale chovám k autorovi strašný obdiv a vůbec, ale vůbec nepochybuji, že tohohle drobečka budu ještě vícekrát číst. Třeba za rok, za dva na 16. června. A tak vlastně mohu mytické Bloomovo putování s klidným srdcem doporučit a radím - nebojte se klidně pár odstavců přeskočit. Dočtení za to stojí a bylo by škoda, kvůli některým nečitelným pasážím na celé čtení rezignovat.

(prvá část komentáře, pardon, pardon!) V poslední době na mne tak silně zapůsobila ona zvláštní poesie tohoto básníka, že jsem označení "soubor metafor pro poesii" neodolal a Vize jsem si zapáleně objednal. Čekal jsem, pravda, lecco. Tohle ne. Kniha mě překvapila v každém jednom ohledu, někdy pozitivně, často negativně. Ale jistě to bylo zajímavé čtení, které mě vlastně dost bavilo.

O autorovi jsem nevěděl mnoho. A upřímně stále nevím. Ale věděl jsem, že se věnoval irskému folklóru a měl rád japonské divadlo Nó. To uznejte, působí strašně zajímavě. Zároveň jsem věděl, protože jsem si tentokrát přečet anotaci, že se má jednat o dílo notně heterogenní. Čekal jsem tedy víceméně encyklopedický seznam metafor autora, coby výkladového prostředku pro jeho básně. Hehe... To jsem čekal blbě.

Rozhodně se nejedná o seznam. Je to kupodivu celkem ucelený text (ve smyslu pěti knih, které jsou, zdůrazňuji poměrně, kompaktní), který pro to ovšem není o nic jednodušší. V anotaci jsou Vize připodobňovány Odysseovi, či románům Woolfové. To je dost mimo. On to asi překladatel nemyslel špatně, jen to možná vyznívá jinak, než by mělo. Ano, je pravda, že jsou to všechno texty komplikované. Ale úplně jinak. Zatímco Joyce a Woolfová činí své dílo komplikované formou, u prvého proto, že využívá každou jednu vyprávěcí formu, která ho napadla a vůbec psal lexikálně složitým slohem, u druhé proto, že způsobila naprostou revoluci ve fokalizaci a naraci, Yeats to má úplně jinak. Jeho text není složité číst, to je lehké. Jeho text je nesrozumitelný obsahem.

Autor se nám snaží předložit komplexní systém svého uvažování o světe, ze kterého vzešla jeho pozdní poesie, mezi předními kusy jmenuji Druhý příchod k tomu se možná ještě vrátím. Je to přístup vlastně oceněníhodný, je holistický, komplexní, nepojímá jenom bytí individualit, ale též kolektivů a předkládá vlastní filosofii dějin.

Jaká ta filosofie je? No nedobrá, samozřejmě. Měl-li bych ji zjednodušit, je to hermetismus sprclý s hegeliánskou dialektikou. Vše se točí v kruzích (duše jednotlivců, uspořádání společnosti, i dějiny samy), ovšem nikoliv v pološíleném kruhu (Zde si dovolím vytknout jistou chybu překladu Martina Hilského již zmíněné básně - ne že by za ní mohl, lépe to snad nešlo, ale přesné to není - překládá "gyre" jako kruh, ale to není přesné, Štefl, i google přikládají danému slovu spíše význam spirály. Má klesavou a stoupavou tendenci.), ale v jakési spirále fungující na dialektické bázi. Ano, všechno se vrací, ovšem ovlivněno již prožitými skutečnostmi, čili se to vrací, ale vždy trochu jiné. V tom je jeho filosofie výrazně akceptovatelnější, než prostý hermetismus. Přesto však lze sotva dané filosofii přiřadit legitimitu.

Důvodů je poměrně mnoho, a já nejsem schopen je všechny vypsat, minimálně ne v racionálním celku. Ale dobře, alespoň něco. V prvé řadě je problém v samotném autorovi. On byl jistě geniální, jistě fascinující, jistě strašně chytrý. Ale žil v době, která už nesnesla renesanční génie. Prostě nemohl dělat všechno. Nemůžete být folkloristou, básníkem, politikem, mystikem, i filosofem. Yeats byl jistě dobrým básníkem a folkloristou. Jistě byl dobrým mystikem. Nebyl dobrým filosofem. Sám přiznává, že při prvním vydání Vizí nevěděl o filosofii vlastně nic. Ovšem potom studoval. Studoval deset let, při kterých svou knihu fundamentálně přepracoval. Vzniklo z ní dílo, k jehož plnému pochopení potřebujete znát, cituji:

"Yeatsova otce a jeho rodinné zázemí, specifika irského politického a intelektuálního prostředí, vybrané prvky keltské mytologie, rozsáhlou sbírku ezoterických doktrín od Madame Blavatské po hinduistickou filosofii, Blakea, Shellyho a prerafaelitské hnutí, francouzský symbolismus vnímaný očima Arthura Symonse, soubor filosofů zahrnující Platóna a Plotína, Barkeleyho, Kanda, Hegela a Nietzscheho, Vica, Croceho, Gentileho atd., obecné klima filosofických polemik v Anglii ve 20. letech točící se okolo Bernarda Russella, Whiteheada a G. E. Moorea, Ezru Pounda a vliv výtvarného umění, ... presokratickou filosofii, Leibnizovu monádologii, Balzaca, Stendhala, Danta a jeho Božskou komedii, Jungovu a Freudovu psychoanalýzu, několik vybraných autorů zabývajících se dějinami umění a filosofií dějin, nemluvě o řeckém, byzantském a evropském výtvarném umění jako takovém."

Nu... A to měl nastudovat za deset let. Jistě, je to možné. Ale lze se pak tázat, cituje přesně? Pojímá jejich myšlenkové systémy jako celky, nebo si jen vybírá líbivé pasáže? Dává smysl eklektický konglomerát z toho vzešlý? A jsou to dobré otázky. Necituje přesně, nepojímá autory v jejich komplexitě a ten konglomerát nedává příliš smysl. Zkrátka, pokud smícháte hermetickou ezoteriku s Jungem, astrologii s Platónem a Nietzschem a do všeho přisypete Blakeovu symboliku a odkazy na Shakespeara, nemůže z toho vzejít funkční systém ostatně na autora, pokud vím, nikdo nenavázal, určitě ne nikdo důležitý. Jistě, ten systém je zajímavý, ale divný. Když si opravdu freudovsky vymyslíte 28 archetypálních fází života duše, oddělených na základě arbitrárních a nejasných kritérií, působí to trošinku směšně. A jistě, je to zajímavé, autor si s tím dal obrovskou práci. Ale je to divné.

(druhá část komentáře) A to není jediná divná věc na kterou při čtení člověk narazí. Povím vám, byl jsem úvodním překladatelovým pojednáním nadšen. Yeatsova kritika modernistických autorů (kterým sám trochu byl, ale neříkejte mu to) se mi zdála lákavá a celý jeho systém trochu zvláštní, ale rozhodně přitažlivý. Nu a pak přišli duchové. A překladatel si nedělal srandu, oni pak přišli i v těle samotného textu, v pasáži "Úvod do Vize". Autor opravdu přichází s tím, že to celé vzniklo na základě povidání s duchy, kteří pravidelně vstupovali do těla jeho ženy, která s ním komunikovala "automatickým psaním". A to už je, uznejte, opravdu trochu divné. Pomlčme o tom, že to jeho žena očividně dělala jen proto, aby jí přestal utíkat za herečkama a nebyl zbytečně smutný. On tam pak opravdu přichází s tím, že mu tihle duchové vytvořili v kapse vůni nějaké květiny... Je to fakt divné. Jistě, opět je zajímavé vidět poněkud pomatenou mysl velice chytrého člověka. Ale divné to je.

Nu a vůbec bych mohl mít ještě několik dílčích poznatků k jeho dílu. Předně, vytvořil jistě zajímavou teorii dějin, která má své kouzlo. Problém je, že se mu mírně rozpadá pod rukama, což vrcholí v pasážích, typu "a muselo se stát něco, o čem se nám nezachoval záznam". Ano, touhle berličkou bych si také dovedl pomoci. Ale celkově je jeho pohled jistě zajímavým to zase ano. Problém jsem měl s ještě jednou věcí - své fáze autor měl potřebu prezentovat na jednotlivých osobnostech dějin. A to se mi nelíbilo. Nevím, jeví se mi trochu neetické snažit se o psychoanalýzu léta mrtvých osob jen proto, abych si je zařadil do své pochybné tabulky.

Některé problémy pramení z faktu, že nebyl filosofem, ani filosofii neznal opravdu důkladně. Základem jakékoliv filosofie, jakéhokoliv systému je metoda a terminologie. Tyto dvě věci se musí logicky propojit. Nu a to autor neprovedl. Své pojmy vysvětluje za pochodu a to nijak elegantně - ty pojmy ostatně nejsou elegantní. Pardon, ale pojem "mohutnosti" je sám o sobě dost nejasný, nehledě na jejich názvy "vůle, maska, tvořivá mysl a tělo osudu". Jistě, s trochou trpělivosti se lze naučit je chápat a pracovat s nimi. Ale není to dost intuitivní a logické, aby si za to autor zasloužil pochvalu.

Ale! To vše je samozřejmě kritika, po mém osudu zasloužená (neodpustím si jedno rýpnutí, jakmile do toho začnete tahat Kozorohy a Blížence, automaticky se diskvalifikujete), ale nic to nemá ubrat na působivosti díla a na tom, že opravdu pomáhá lépe chápat autorovu poesii. Jistě, není to tak, že by vám vysvětlilo jednotlivé symboly, které v jeho básních jsou. Ale pomáhají k celkovému vnímání. Učil jsem se teď zpaměti v originále The Second Coming. Ta báseň je prostě naprosto fascinující, to je nezpochybnitelné. Ale vyložit si ji, to jsem moc dobře neuměl. A bál jsem se, strašně jsem se bál, že je až příliš křesťansky vedená. A měl jsem pravdu. Vize jí ovšem dodává zcela nový rozměr. Dialektický rozměr. Autor nechápe křesťanství jako vůdčí princip světa, chápe ho jako parciální, dobový vůdčí princip, který ovšem musí být antiteticky nahrazen jiným, opačným. Proto po řádu Ježíše Krista přichází "Rough beast", po době holuba přichází doba Dia v podobě Labutě znásilňující Ledu. A to je strašně zajímavý pohled na dějiny. Příchod antikrista není zkázou, koncem dějin tohoto světa, ona je reinterpretací předešlých dějin. Druhý příchod najednou nese významy, hluboké významy, které mu dodává Vize. Nádhera.

Ještě k této básni. Obdivuji se Martinu Hilskému za jeho převod. Jistě, už výše jsem naznačil, že není dokonalý jenže on nemůže být. Hilský básni přidává vlastní poetiku, zdůrazňuje to, co je třeba zdůraznit, přidává, co je potřeba pro českého čtenáře přidat ("Hle, druhý příchod!" / "The Second Coming!"). Je z toho monumentální překlad, který skvěle funguje a ještě k tomu nádherně zní. Bravo!

Poslední věc. Vydání od Academie. Je naprosto prvotřídní ukázkou kritického vydání, která se u nás tak málo vedou. Obsahuje vynikající úvodní slovo, monumentální poznámkový aparát (678 poznámek pod čarou), který navíc disponuje potřebnými citacemi originálních textů, medailonky autorů, na které je poukazováno, odkazů na zbytek textu. Je to skvěle vyvedené. V přílohách pak je čtenáři poskytnuta i část prvého vydání, tak pro srovnání. Hilského Druhý příchod a autorův komentář k němu, další studie. Je to prvotřídní. Opravdu, velice, ale velice chválím, dlouho už jsem nic podobného neviděl. A smekám před překladatelem, doktorem Šteflem. Bravo!

Já vám, přátelé, nevím. Další kniha, ze které mám bytostně nejisté pocity, kniha, která mne strašlivým způsobem nebavila, ale která na mě jistě svým způsobem působila a z jejíhož dočtení mám pocity spíše zvláštní.

Předně, kniha naprosto není vtipná. Působí na mne v tomto smyslu trochu jako Ztracený ráj Johna Miltona. Ten se bytostně snaží čtenáři vnutit, že Satan je postavou zápornou a nemáme ho mít rádi. Dělá tak ornamentálně, připomíná, že je to "zlý vrah", že je to "podlý zrádce" a kdovíco ještě. A přeci mu to už tři a půl století nikdo nevěří. Tak i Cervantes. Ten se již čtyři století snaží čtenáře přesvědčit (a asi úspěšněji, než Milton), že jeho dílo je vtipné. Rovněž to dělá ornamentálně, vypravěč se postavě vysmívá, kapitoly jsou pojmenovány jako "kapitola následující po šedesáté deváté", nebo "ve které se čtenář dozví co v ní je", či "ve která čtenář uvidí co v ní přečte a uslyší, kdo bude předčítat její četbu". Těmito znaky a posměšky snaží se nás autor přesvědčit, že je kniha směšná. Já s tím moc nesouhlasím.

Číst jsem ji šel po a kvůli Idiotovi a Idiot mi tak nezbytně byl jistým způsobem pomůckou interpretační. Ve zmíněné knize prohlašuje mladá Aglaja následující:

"Bědný rytíř je samozřejmě donquijotksý typ, ovšem nikoliv komický, ale naprosto vážný. Nejdřív jsem to nechápala a jen se všemu smála, ale teď mám bědného rytíře vyloženě ráda. Především si vážím jeho skutků."

Bědným rytířem je, přirozeně, míněn kníže Myškin. Aglaja nám tedy nadnáší dvě teze.
1) Myškin je donquijotský typ, nikoliv však směšný, ale zcela vážný,
2) Don Quijote je směšný, protože Myškin je jako on, nikoliv však směšný.

Jistě souhlasím s prvou tezí. Se druhou nikoliv. Plyne mi z toho, že Aglaja byla schopna odhalit vážnost v tom, koho milovala, ne v tom, koho znala jen z příběhu.

Don Quijote je coby osoba fascinující. Přeskočilo mu. Ano, ztratil racionalitu. Proto se nám zdá směšný (pokud se nám lidé, kteří trpí duševní poruchou zdají směšní), ale proto je pro literaturu tak signifikantní. To, co nám ukazuje, je důvodem pro jistý smutek. Danou myšlenku nadnášel Kundera, nyní čtu Yeatse a ten vnímá problém podobně. Literatura se v jistém okamžiku zvrhla. Začala se brát vážně, aniž jí došlo, že vážný je sám život a ona taková být nemá. Ztratila rytíře, tak jako se rytíři ztratili z příliš vážného světa. Don Quijot si zaslouží úctu a soustrast, přináší nám totiž něco, co nám chybí, zároveň se ale snaží o něco nemožného chová se jako blázen. A to je, podle mě, dosti smutné. Krásné, ale smutné.

Na straně druhé, že bych si samotné čtení nějak moc užil? To jsem si neužil. Výše popsané ve mne vzbuzuje jistou emoci, v tomto smyslu na mě román působil, samotné čtení mě ale dost trápilo. Nebylo dost zajímavé, aby mě bavilo takovou dobu. A jistě, neplatí to paušálně. Za zdaleka nejpůsobivější považuji pasáž z, tuším, prvé knihy, ve které Quijote narazí na pohřební průvod. Je to pasáž mimořádně působivá a přesně vystihující onen smutek, který se mi nad knihou vznáší:

"Nevím, jak ty křivdy napravujete, protože mě jste napravil z rovného na křivého, zlomil jste mi nohu, která se nenarovná po celý život, a bezpráví jste v mém případě zrušil tak, že jsem porušen navěky a bylo to holé neštěstí, že jsme potkali vás, který hledáte dobrodružství."

I další scény jsou velkolepé, skvělé. Osobně jsem si samozřejmě užil panování Sancho Panzy a jeho rozsudky. Vůbec je v té knize mnoho fantastického a působivého. Ale jistou roztahanost a nudnost celku mi to nevykompenzovalo. A nadto jsem u toho byl smutný. Uznejte, to je fakt špatný.

A tak uznávám velkolepost této knihy, která čelila s hrdinnou odvahou výzvě hry. Ovšem dopadl v tomto kunderovském boji jako Kundera sám. Kundera bojoval proti spojování autora a jeho díla a přesto se proto stal tak slavným a jeho život tak fascinujícím. Cervantes se pokusil postavit se nevážností vážnosti a jak dopadl? Jeho výplod je strašlivě vážný. Takže asi tak. Samozřejmě se toho o knize dá napsat strašlivě mnoho. Ale zde to, očividně, nejde.

Ach, tohle bylo skvělé. Opravdu ano, po delší době jsem si odbornou publikaci vysloveně užil. I to se může stát, ano.

Knížečka je to, pravda, útlá a nejsem si jist, zda by nějaké rozšíření nesnesla, ale osobně si opravdu nemyslím, že by v ní něco výrazně chybělo. Obsahuje vcelku komplexně pojatou právní úpravu problematiky (dobře, dobře, dalo se jistě jít víc do hloubky, klasicky u přestupků), judikaturní reflexi a to nejen domácí, ale i evropskou a navíc i vcelku velké množství příkladů, včetně, pozor na to, ilustrací. Ne, vážně, v životě jsem neviděl odbornou publikaci s větším množstvím obrázků. Nu a jelikož se ty obrázky týkají reklamy a to zpravidla velice kreativní, velice čtení samotné zpříjemňují, je to prostě zábava.

Asi by nemuselo být překvapivé, že nejzajímavější jsou kapitoly 4 a 7. Jsou nejdelší a v praxi samozřejmě nejdůležitější. První zmíněná je z pera doktora Rigela, pojednává o úpravě vybraných (mnoha) reklamovaných produktů, zde patrně mezi zajímavější patří léčivé výrobky, tabákové výrobky, samozřejmě alkohol. Druhou pak napsala docentka Ondrejová, pojednává o nekalosoutěžní reklamě. To je ostatně autorčino oblíbené téma (tím myšlena nekalá soutěž) a i zde se na něm pěkně vydováděla. Jedná se, myslím, o zdaleka nejilustrovanější pasáž, máte se na co těšit.

Jediná chybička (no dobře, druhá chybička) týká se všech pasáží, patrně nejméně té Ondrejové. Kniha není kritická. Ano, výmluvou bude, že se jedná o text psaný pro praxi. Praxe snad ale nemusí být nezbytně hloupá, ne? Myslím, že i kvalitní praktik (a ano, znám je a vím jací jsou, ale ponechávám si iluze o víkendu jsem se s jedním takovým opil a bylo to vpravdě odstrašující), může snad ocenit argumenty zpochybňující jednak právní úpravu, hlavně ale judikaturu, proti té totiž může, po způsobu docenta Melzera, bojovat. Kniha nastiňuje některé vysloveně hloupé věci a přitom daný fakt nechává bez odezvy. Ovšem vezmu-li v potaz účel, který kniha patrně sleduje, je patrně tato chyba odpustitelná.

Dohromady je to tedy, myslím, velice zajímavé dílko, které mám rád doma. Jednou jeho nevýhodou je samozřejmě dynamiky praxe, i legislativy, některé údaje tedy rychle zastarávají. Ale za to kolektiv autorstva nemůže.

1 22.08.2023

Upřímně mám ke sbírce stejně ambivalentní vztah, jako je ambivalentní ona sama. Měl jsem jí v mobilu dlouhá léta, tu jsem si někdy něco přečetl, tu jsem to zase zavřel. Teď přes léto, dobu dočítání restů, rozhodl jsem se i Květy zla zaříznout. Ale lehké to tedy nebylo.

Četl jsem teď Eliotovu Pustou zemi. Dovolím si tvrdit, poněkud intelektuálně náročnější dílo. Dočetl jsem snad před měsícem Woolfové K majáku, mám rozečteného Joyceova Odyssea, Yeatsovy Vize. Všechno vrcholná díla období modernity, patřící patrně k tomu nejnáročnějšímu, co literatura vyprodukovala. Ale teda, nic z toho pro mě nebylo takovým oříškem, jako Květy. Ne snad, že by poesie byla intelektuálně komplikovaná. Jistě, i zde si autor občas pohrává s intertextuálními odkazy, ale nic hrozného to není. Člověk tam tak akorát někde najde něco inspirovaného Poem. Ale ta forma, přátelé, ta forma... Navíc se mi to čtení, promiňte, nezdálo příliš zajímavé.

Rozumějte, sbírka je fascinující právě svou ambivalencí. Láskou k ženám, ale rovněž jistou misogynií, popisuje krásné věci, jako popisuje tlení a rozklad, obsahuje nádherné lyrické pasáže, obsahuje no i jiné věci. To čtení je zajímavé, protože je komplexní, je historicky významné, protože bylo raritní, značilo převrat ke komplexitě světa, potlačení bezrozpornosti. A v tom mě to bavilo. Ale samo o sobě? Četl jsem A uzřela oslice anděla, čili nic nechutného z Baudelaira není tak nechutné, četl jsem de Sada, čili nic z Baudelaira není dost eroticky odvážné, četl jsem Ztracený ráj, čili rebelie k bohu mne nezarazí (a bavme se o tom, jaká byla pozice autora, ale netvrďme, že vyznění toho díla není očividné), četl jsem Satanovu slávu mezi námi, když už jsme u toho. Nene, Květy zla nejsou schopny mne ohromit, třebaže zaujmout třeba místy ano.

Nu a tak mi zbývá forma. Tu jsem shledal příliš komplikovanou. Možná je to překladem, možná mi autorovy verše zkrátka nesedly, ale špatně se mi to četlo. Ostatně, sbírka je to velice dlouhá, ale že by tak dlouhá, abych jí četl několik let a i když jsem se do toho opřel, sedm dní? Nvm. Rozhodně musím smutně říct, že jsem si čtení neužil.

A rozumějte mi dobře, to je můj problém, ne Baudelairův. Autor očividně psal úžasně, ostatně i mě se některé básně velice líbily. Upřímně mne asi nejvíce zaujala asi Fantastická rytina, prostě krásná báseň, působivá, mocná. Víno vrahovo? To dělá Zolovu práci lépe než Zola sám. A takových je tam mnoho. Jen mě to celkově tak nějak moc nebavilo.

"Ten divný přízrak má za úbor dohromady
jen hroznou čelenku jakoby z maškarády,
vraženou groteskně na lebce bezlící.
Bez ostruh, bez biče štve herku funící,
jež, fantom jako on, oř ze Zjevení známý,
jak epileptici má pěnu pod nozdrami.
A oba nazdařbůh se řítí prostorem
a po nekonečnu kříž krážem šlapou v něm.
On jezdec, palašem, jenž plane, pyšně mává
nad davy bez jména, jež zvíře rozdupává,
a jede jako král, jenž přehlíží svůj dvůr,
nesmírným hřbitovem pod nebem chladných hůr,
kde spí v mdlých paprscích, jež bledé slunce metá,
národy minulých i nových dějin světa."

Jako uznejte, tohle zpracování Jezdců je naprosto fantastické. Autor precizně spojil čtyři jezdce apokalypsy do jediného, děsivějšího, mocnějšího. Nádhera.

Ach, tohle bylo velké překvapení. Naprostá dokonalost. Opravdu ano. Tahle hra, to je naprosto neopakovatelný zážitek, ne, opravdu, to nikde jinde nenajdete.

Shakespeara Shakespearem dělají jeho slova. Monology, slovní hříčky, Shakespeare je povětšinou zkrátka o slovech. Ale nikde, opravdu nikde ne tak moc, jako zde. Jistě, hra má příběh a ten příběh je skvělý, jednoduchý, ale zábavný. Ale sakra, kdo by myslel na čtyři blázny, může-li myslet na:

"Jestli je provdána vy věděl byste?"
"Jestli je pro, to nevim. Vdaná není jistě."

Vždyť je to naprostá nádhera, slast, potěšení, je to něco neuvěřitelného. Ve jménu světla světlo světlem vraždit, cti a tele, dvě telata to je vůl a nakonec z Longavilla zbude jen ctitelátko.

A těm ctitelátkům to dává sežrat skupina dam, které nejenže si s nimi v intelektu nezavdají, ale ony je normálně strčí do kapsy. Z toho vám jsou tak nádherné scény, ale ne obrazové, slovní. No prostě krása. A samostatnou kapitolou by byl don Armado, postava, která si autor slovy ze slov dělá srandu. Prostě krásné.

Ne, opravdu, tohle byl famózní zážitek. Nádhera.

A mimochodem, jistý překladatel, pan Malý, okomentoval ve svém překladu část s jeleny a srnci a vůbec (víte, co myslím, prostě tu nejdivnější pasáž textu, kterou má na svědomí Holofernes) následovně: "Zde opět nachází se v originálu šest úplně nepřeložitelných veršů, obsahujících nechutnou hru s písmeny." To, myslím, o hře říká mnohem víc, než bych kdy dokázal já. Musí být prostě super!

3 17.08.2023