Šárkaxx komentáře u knih

Četla jsem vydání z r. 1996. Docela souhlasím s Blahorodím, i když nejde říct, že některé prvky nevidíme i dnes, jen v lehce odlišných podobách. Snobové jsou a budou, ať jsou vysoko nebo nízko postavení.
Knížka je sbírkou příspěvků do časopisu Punch, které později vydal knižně. Mj. slovo snob skutečně zavedl do literatury a do hovorového jazyka právě autor.

Přečteno před časem, příběh o osobní odvaze člověka vyrovnat se se vším a nakonec zabojovat za vztah (proti penězům v předchozí části knihy). A nakonec boží mlýny melou pomalu, ale jistě...

Velmi zajímavá kniha, pro mě trochu zvláštní styl psaní, některé věty jsem musela číst znova, protože byly tak rozvité, že jsem se ztrácela. Nicméně obsahově mi obě povídky přišly děsivé a smutné - v obou je hlavní hrdina vystaven bezmoci, chtěla jsem napsat, že v té druhé si za to může sám, ale vlastně v obou je prvek volby, která spustí následky, se kterými už nemůže nic udělat, jen se k nim nějak postavit...

Kraťounké básně o lásce, o víně nebo o bojích - lehce se čtou

PŘÍTEL MI ŘEK:
Jak dlouho chceš být zamilován do Basny?
Probuď se.
Jen sníš znova zas a znova sny.
Já mu řek:
Alláh dopustil můj úděl,
Alláh odpusť ti.
Což mohu odvrátit,
co Alláh dopustí?

A jedna pro Moraváky :)

AŽ UMŘU, pohřběte mě,
kde je vinná réva.
Ať země do mých kostí víno vlévá.
A ne tam, kde je poušť -
jen písek nebo hlína.
Mám strach, že pak už bych si nikdy nelok vína.
...

Verše se mi moc líbily. Můj dojem z nich je, že by mohla oslovit spíš lidi po středním věku, protože se tam poměrně často dotýká druhé poloviny až podzimu života. Moc krásná je třeba Melancholii, Mír, Pohled do Itálie.. Hodně z nich mi přišlo o zklamání, vystřízlivění a touze to překonat, nevzdat se, najít jinou cestu...

Stupně
Tak jako pomíjí každý květ, každé mládí,
až přejde do stáří, tak všechny stupně žití
trvají jen pokud je nenahradí
další, z nichž žádný nesmí trvat věčně.
Srdce se musí v denním vlnobití
zas a zas loučit, znova začínat.
Nezarmouceno, statečně a vděčně
do nových vztahů vložit vlastní vklad.
...
Jen kdo je hotov na cestu jít znovu,
toho zvyk pod své jařmo nedonutí.
Poslední chvíle ještě jako šíp
vyrazí dveře dosud zamykané.
Život nás nikdy volat nepřestane,
rozluč se, srdce, uzdrav se, bij líp!

Předchozí komentář je velmi drsný.. Uvědomuje si, že v době, kdy tu sbírku psal, to v jeho zemi asi nevypadalo nejrůžověji a jakákoli naděje na to, že to bude vypadat jinak možná podnítila psaní téhle sbírky?
Nicméně musím souhlasit s tím, že je to skutečně velmi "krutá" sbírka v tom, že jde jen o potřebu boje, krve a revoluce, svět je vnímaný černobíle - my vs. oni. Snad to skutečně bylo jen tehdejší dobou - zajímalo by mě, co by psal, kdyby viděl, jak to dopadlo?
Není to příjemné čtení. Říkám si, pokud tahle sbírka zachytila atmosféru tehdejší doby - fuj, jen věčný strach.

Malá knížka básniček, moc příjemně se četly, kromě obecných témat se autor vyjadřoval k aktuálním tématům, např. hrozícímu nacismu.

Takzvané dámy klasa
Kdo na ně koukne, div že nezavyje!
Náhle si všecky, ať kde která žije,
že je to v módě, nehty červení.
Až bude v módě okusovat si je,
či do modra že kladivo je zbije,
budou to mít. A zmírat v nadšení.
....

Votum nedůvěry
Říkáte, že v nás čtete v každé chvíli.
Dovedete se v děti proměnit.
Říkáte, že jste také mladí byli.
Může být.

Konfety ve svých vousech nosíváte,
a říkáte, že směle můžem jít.
Že jdete s námi, že nás podpíráte.
Může být.

Jak ovce v nivách znáte poskakovat.
Umíte s dětmi kolo roztočit.
Říkáte, že vám můžem důvěřovat.
Může být.

Nenávist, láska - k ní vás vlastně nutí
jen povinnost. Jinak jste z kamene.
Na vás bychom měli mít spolehnutí?
Ach, raděj ne!

Celkem souhlasím s Kristi.1991 - jiné knihy od autora jsem vnímala jako vnitřně bohatější. Čte se dobře, lehce, ale nebavila mě.

Musím se přiznat, že se mi kniha četla zpočátku hrozně těžko, nebyla jsem schopná chápat věty, ale pak se to zlepšilo, nebo jsem si zvykla. Kniha je velmi syrová, autentická, ale podruhé bych si ji asi nepřečetla.

Jeho způsob básnění mi nesedl. Měla jsem celou dobu pocit, že tím básník chce něco říct, ale nebyla jsem s to to pochopit. Celkově na mě sbírka působila spíš lehce úzkostně a smutně.

Četla jsem ji jako druhou od stejného autora (opět dárek) a po první jsem od toho moc neočekávala. A stejně jako u Prvoka... No, pro někoho to bude asi příjemná oddechovka na dovolenou, ale mě to nebavilo. Teď spíš přemýšlím, komu by se ta knížka mohla líbit, že bych ji předala dál...

Přečtla jsem si to, protože jsem knihu dostala jako dárek. Místy mi přišla vtipná, ale podruhé bych ji nečetla.

Četla jsem první román, abych si udělala obrázek, poslední kvůli autorce (Radcliffe), která je často zmiňovaná u postav J. Austenové. Už po té první mi bylo jasné, že to nebudu určitě číst celé – je to hrozně naivní. Postavy neprokreslené, většinou viděné hodně negativně nebo hodně pozitivně – pozitivní postavy většinou nemají žádné negativní vlastnosti, negativní mají aspoň strach třeba z Boha, což často vede k tomu, že příběh skončí "happy-endem". Základní zápletka je velmi jednoduchá: zlý mocný/bohatý apod. muž, si chce vzít/provdat nějakou zbožnou dívku. Ta je většinou už zamilovaná do nějakého jiného muže, který je ovšem přesným opakem toho prvního. Na konci se vyjeví nějaká velmi důležitá pravda, která všechno vyřeší k dobrému.

Když jsem se do té knihy pouštěla, nevěděla jsem, jestli to dočtu - jednak počet stran, jednak téma - historie faraonů není zrovna můj šálek čaje. Nicméně už od prvních stránek mě kniha tak chytla, že jsem ji přečetla za pár dní.
Celkový dojem byl po ní lehký smutek, napadlo mě, že od těch dob se, co se týče politiky a jejích dopadů, změnilo jen velmi málo.
Nicméně vřele doporučuji.

8 povídek – poslední dvě jsou hodně vtipné, zejm. ta poslední. Trochu mi to připomnělo Dahlovy povídky. První povídky mi přišly spíš vážné (až na Pomstu zázrakem). Zejm. ta o válce byla dost těžká. Za mě nejlepší Víkend na venkově.

Tak nevím, ale duchařského na nich není vůbec nic. Ani v jedné z povídek nejde o žádné "nadpřirozeno" nebo podobně. Přišlo mi, že autor se snaží obhájit potřebu rvát se se životem a nevzdávat se.

První část básní je opravdu hezká. Druhá část "Předehra aneb Jak vzniká básnický duch" mě ale nebavila téměř vůbec, asi proto, že jsem ji nepochopila. Myslím si, ale ruku do ohně bych za to nedala, že velký podíl na svém rozvoji přikládá přírodě, tj. místu, na kterém žil, kdy se v dětství toulával po divoké přírodě, získal moudrost, kterou nejde získat vzděláním...

Asi nejvíc se mi líbila báseň o narcisech:

Já bloudil samotný jak mrak,
jenž hory doly přelít si,
vtom zástup upoutal můj zrak,
roj, hejno - zlaté narcisy;
tam u jezera, pod stromy
vítr jim kýval hlavami.

Věčné jak hvězdy, které svítí
a v mléčné dráze blikají,
táhly se v nekonečné síti
nad zálivem tam při kraji:
vidím jich sta a tisíce,
hřívy se vlní od tance.

A další dvě sloky si přečtěte sami...

Četla jsem verzi přeloženou Saudkem, tedy počeštěná jména, což je, myslím, zbytečné. Nicméně k samotné knize - moje nejoblíbenější komedie je Zkrocení zlé ženy, zejm. díky dialogům Kateřiny a Petrucia. Mám pocit, že dialogy "Blaženy" a "Beneše" v této komedii jsou ještě kapku peprnější. Zbytek příběhu podle mého názoru nemá takový "švih", ale celkově patří k mým oblíbeným komediím od Shakespeara.

je to tak symbolické, až to místy postrádá logiku...

Podle mě naprosto zásadní čtení pro psychoterapeuty - výborně se čte, praktická, nabitá tipy do praxe. Samozřejmě jsem se učila o výzkumech vazby, ale to jsou jen teorie, které jsem netušila, jak přeložit do praxe, resp. jsem to dosud dělala stylem pokus-omyl a mám implicitní zkušenost. Tady mi to autor naservíroval na zlatém podnose, takže mám konečně explicitní strukturu, do které tu zkušenost vložit, skvělé!

22.01.2024