Pink Martini komentáře u knih

Když jsem vláčela domů 600 stran souborného vydání Her Ödöna von Horvátha, netušila jsem ani v nejmenším, do čeho jdu. Jenom jsem doufala, že moje kabelka netrpěla zbytečně. Ke hře Kazimír a Karolína mě přivedl název. Znělo to trochu jako Romeo a Julie a s jednou Karolínou pořádáme už rok nejlepší chilli party v Brně.

Až později jsem zjistila, že von Horváth je tvůrcem tzv. "lidové hry" a Kazimír a Karolína jsou jednou z hlavních vlajkových lodí tohoto žánru. Samotný autor se narodil v Chorvatsku, jeho rodina měla především rakousko-maďarské kořeny, psal německy, procestoval střední Evropu křížem krážem, než zakotvil po anšlusu Rakouska v Paříži, kde i zemřel. Poněkud kuriózně - zabila ho padající větev při bouřce na Avenue des Champs-Élysées. Tohle všechno stihl za sedmatřicet let.

Divadelní hra K&K se odehrává za velké hospodářské krize v roce 1929 v Mnichově. Na Oktoberfest se přicházejí bavit snoubenci Kazimír a Karolína, ale nakonec je čeká všechno. Kromě té zábavy. Karolína se chce bavit, jezdit na kolotoči a jíst zmrzlinu, šoféru Kazimírovi není zrovna vesele, právě ho vyhodili z práce a raději by se někam zavřel o samotě. Mezi snoubenci dojde k banálnímu sporu, který ale přeroste do rozměrů tak velkých, že je pro oba nemožné spolu být dál.

Karolína se seznamuje u zmrzlinového stánku s krejčím Schürzingerem, Kazimíra utěšuje Edna, jejíhož přítele si za věčné prohřešky odvedla policie. Konec je nejasný jako obrys lesa v mlze, ale připouští variantu happy endu pro oba dva, tedy již s někým jiným.

Jak jsem nejdřív netušila, co si beru domů a co je lidová hra, byla jsem nadšená. Hlavními hrdiny jsou krejčí, šoféři a jiné společenské nuly, a podle toho také mluví. K&K nejsou proto nacvakaní metaforami, ale jejich syrovost a jednoduchá pravda jsou neméně působivé.

Jejich rozchod je rozchodem z ničeho a kvůli ničemu, ale možnost nechat to být a pokračovat zase ve dvou nelze připustit. Najednou je každá drobnost na druhém příšernou vadou rozměrů himálajského masívu a v každé větě se skrývají podlé narážky na všelicos. K&K mají více možností se k sobě vrátit, ale nevyužijí ani jednu. Nechtějí, nemusí nebo nemohou. Možná ani nechápou, co se kolem nich přesně děje a proč volí právě tato slova, když je možná ani říct nechtějí. Kdo zažil, chápe je. Cynických 5/5.

3 08.06.2013

V hladině jezera Issyk-kul se odráží okolní pětitisícovky, vysoké stromy a legendy dávných časů. Z vesmíru vypadá jako velké tmavomodré oko a s jeho pomocí můžeme nahlédnout do Kyrgyzstánu a vidět ho před sebou skoro takový, jakým byl, když o něm psal Ajtmatov.

Hlavním hrdinům Bílé lodi je sedmiletý chlapec. Jeho matka jej opustila sotva se narodil, stejně jako otec, který býval námořníkem na Issyk-kulu. Žije v malé horské vesnici, kde nejsou žádné děti, nemá si s kým hrát, s kým vyrůstat a jediný, kdo mu zůstal, je dědeček Momun. Jen díky němu se chlapec dostane do školy, dostane svoji první aktovku v životě a přežívá v krutém prostředí, kde o něj nikdo nestojí. Pro babičku je přítěží, protože její jedinou starostí je dcera Bekej, která nedala svému muži žádné dítě a alkoholik Oroskul ji bije, aby si vylil vztek.

Dědeček chlapci vypráví napůl zapomenuté pohádky a vymyslí spolu příběh, kdy se chlapec promění v rybu, dopluje do Issyk-kulu a na bílé lodi uvidí ztraceného otce. Jednou z legend je i příběh o moudré sobí pramáti – opatrovnici a matce jejich rodu.

Jednoho dne se v okolním lese objeví tři sobi. Chlapec je šťastný, že se vrátila sobí pramáti a bude nad ním bdít. Když jednou večer nachází muže z vesnice, jak tančí kolem ohně a chystají hostinu z ulovených sobů, zmocňuje se ho nekonečný smutek a vztek. Ve chvíli, kdy najde i Momuna, jak popíjí vodku a těší se na sobí pečínku, ztrácí poslední kousek štěstí, který na světě měl. Skáče do řeky, aby se stal rybou a odplul od světa, který se mu hnusí, ale utopí se.

Ajtmatov popsal svou domovinu jako nelidsky krásnou, ale neobyčejně krutou. Kyrgyzstán jsou vysoké hory, divočina, nádherný Issyk-kul a tajemné příběhy. Je to země, kde legendy stále žijí s lidmi a děti můžou věřit tomu, že jejich rod pochází od moudré sobice. Ajtmatov ale zachytil i neutěšenou situaci v zemi, hlad, chudobu a všeobecný alkoholový démon. Proti sobě stojí svět legend a smutná pravda, dobro chlapce a zlo okolního světa. Ještě dlouho po dočtení mi bylo smutno, že jsem ani nedočetla celou sbírku a teprve se sbírám. 5/5

.. Tys však odplul. Věděl jsi, že se nikdy neproměníš v rybu? Že nedopluješ do Issyk-kulu, nespatříš bílou loď a neřekneš jí: "Buď zdráva, bílá lodi, to jsem já."

Но ты уплыл. Знал ли ты, что никогда не превратишься в рыбу. Что не доплывешь до Иссык-Куля, не увидишь белый пароход и не скажешь ему: "Здравствуй, белый пароход, это я!"

6 08.06.2013

Jsem ten, jenž pouhým zrakem zničí
květ rodící se naděje,
jejž nemiluje srdce ničí
a každý ho jen prokleje.
***
Mám ráj i peklo v očích tvých.
Já nadpozemsky miluji tě
láskou, již nemůžeš ty znát.
Jsou touhy vášnivé v mých citech
i síla, kterou jsem kdy vlád.

Jsem ryzí romantik a Lermontova mám spolu s Puškinem z ruských autorů nejraději. Na pozadí nádherného Kavkazu, který dokáže stejně dobře ublížit jako vyléčit, se padlý anděl, nyní Démon, zamiluje do krásné Tamary. Bez výčitek zažene jejího ženicha do záhuby a dnem i nocí jí namlouvá, aby zapomněla. Nevzdá se jí ani poté, co se Tamara schová za zdmi kláštera. Že mu nakonec podlehne, je zřejmé. Odolat tak vášnivým veršům se slovními hříčkami, kontrastem a hloubkou citu zkrátka není možné. I když láska Démona přináší jen smrt a zkázu. Nejsmutnější není ani tak Tamařina smrt a konec lásky, jako spíš to, že Démon se znovu vzdává myšlenek na konání dobra. Jeho touha narazí na hradbu principu, řádu, který z něj učinil zdroj zla..

***
Věř, ve své lásce jako v zlobě
jsem stejně velký, Tamaro.

22 08.06.2013

Když Lermontov v roce 1835 napsal první verzi Maškárady, tehdejší cenzura mu ji vrátila se slovy, že vzbuzuje příliš silné vášně. Tss, to přece my, čtenáři, chceme. Chceme vášně, chceme srdcervoucí verše, oceán emocí a zoufalství, beznaděj, oněginovské muže a slabost pro hazard. Proto čteme ruský romantismus.

Buď jak buď, já Jevgenije Arbenina opravdu můžu. Bývalý hazardní hráč, který kouzlil s kartami jako houslový virtuóz, ale pak přestal hrát, protože vyhrávat v kuse bylo zkrátka příliš nudné. Fešák, miláček smetánky, který má peníze, hezkou ženu a nic mu v podstatě nechybí. Nebyl by to ovšem nějaký vzdálený kámoš Oněgina s Pečorinem, aby mohl žít klidný život.

Oslepený žárlivostí a vášní, poté, co uvěřil pomluvám, otráví nevinnou ženu Ninu zmrzlinou. Slyšel, že ho podvádí, našel její šperk u jiného muže. Neptal se proč a jak, jednal hned. Brání svou (v uvozovkách) čest a nakonec zabije jediného člověka, který ho opravdu miluje.

Když Arbenin krátce po Ninině smrti zešílí, je vám ho skoro líto. Má v sobě tolik protikladů, je natolik složitou osobností, že prosté odsouzení ho jako vraha by nebylo správné. Nikdy nebyl v jádru zlý člověk, neuctíval zlo. Arbenin je produktem tehdejší doby. Ruská šlechta zakrývá svou degenerovanost, pokryteckost a zhýralost za krásnými maskami, aristokrati hrají každý den svůj soukromý maškarní bál, lžou a nedávají najevo své city. Ne, Arbenina to neomlouvá a zůstává vrahem, ale není to jenom on, kdo nese vinu. Sám sice přinesl Nině otrávenou zmrzlinu, ale byla to ruka společnosti, která mu ji podala.. Klasika: 5/5

2 08.06.2013

Dva bratři jsou jedním z několika Lermontovových dramat a leží zcela ve stínu známější a slavnější Maškarády. Ale leží tam oprávněně? Když jsem po knížce sáhla, vůbec jsem netušila, co přesně beru domů. Po přečtení jsem si řekla, že na Dva bratry se zapomíná neoprávněně a je to škoda.

Hlavními hrdiny jsou Alexandr a Jurij Radinové, dva mladí šlechtici, kteří žijí se svým otcem na osamělém panství. Oba mají mnoho společného. Jsou svobodomyslní, hrdí, odvážní, impulzivní a udělají všechno pro lásku. Problém nastane, když se na scéně objeví Jurijova žena, kněžna Věra Ligovská. Kromě manžela ji totiž miluje i Alexandr. Právě láska ke stejně ženě dokáže naplno odhalit, že bratři mají řadu stejných vlastností, ale jejich povahy jsou v jádru úplně jiné. Jurij je naivní, čestný a důvěřivý. Alexandr je možná na pohled zdrženlivější a opatrnější, svá zklamání však řeší se vší krutostí a mstivostí, jaké je schopen. Je trochu jako Pečorin. Zaškrtil v sobě všechny kousky dobrých vlastností, zůstal mu cynismus, šarm a talent pro nádherné verše. Zůstává otázka, co na to všechno kněžna Věra.

Dva bratři jsou spojením řady Lermontovových děl: jsou mladším bratrem Maškarády, hlavní hrdina Alexandr může být klidně bráchou Pečorina s kouskem Démona v těle a jméno Ligovský je nám také dobře známé z Hrdiny naší doby. Hlavní námět příběhu Lermontov vybral se svého života, když se setkal se svou dívkou poté, co se provdala za někoho jiného.

5/5. U ruského romantismu to u mě ani jinak nejde. A snad ještě bonus za dobrý pocit, že jsem znovuobjevila skvělou knížku, o které se toho u nás ještě moc neví, nebo se na to raději zapomenulo.

1 08.06.2013

Odhalila jsem nový lék na nečekanou vztahovou krizi. Není to jenom tequila s citrónem a solí na hradbách, ale i Jeseninova lyrika. Oheň jeřabin jsem četla už několikrát, ale nikdy jsem si neuvědomila krásu a hloubku veršů tak jako v současném stádiu deprese.

Rusové Jesenina milují a není se jim co divit. Má slupku chuligána, který večer co večer vymetá moskevské knajpy, setkává se s pochybnými lidmi a řadou ztracených existencí, kocovina je jeho nejvěrnější přítel a balíček karet si už našel druhý domov v jedné z kapes kabátu. Kašle na všechno, rád pije, štěstí mu utíká před očima a mu už je to nějak jedno.

Pod touhle slupkou je ale něco, co má v sobě každý Rus. Nesmírná láska k vlasti a jejím krásám. Z depresí Jesenin utíká na ruský venkov, do malých vesnic kolem Rjazaně, kde vyrostl. Žal ze ztracených lásek spláchne vzpomínka na domov s modrými okenicemi, vůně posečené trávy a kvetoucí trnky nahradí kus zničeného mládí. Ať už je Rusko jakékoli, má ho nadevše rád.

Vedle oddílu lyriky v Ohni jeřabin najdeme i několik básní určených Leninovi a novému řádu. Počáteční nadšení, jaké Jesenin pro revoluci měl, brzy zhořklo. Tak jako u většiny.

Spusť, harmoniko, spusť, ty tesklivá…
Ať vlny prstů klapky přemnou!
Ty zpívej se mnou, saze prašivá,
zpívej se mnou!
....
Spusť, harmoniko! Tuhle a žádnou jinou,
a ty, štětko, zpívej!
Líp by mi bylo s tamtou chcíplotinou,
aspoň hloupější je.
....
Po krk vás, děvky. A kdo váhá…
Co víc? Co míň?
Koukni, já pláču.. pláču, drahá…
Promiň.. promiň..

A já? Не жалею, не зову, не плачу.. Какая красота, Серёга... 5/5

2 08.06.2013

Málo věcí (čestná výjimka čaji Darjeeling, irské hudbě, blond kavalírům a norským biatlonistům) má nade mnou tak zdrcující moc jako ruská lyrika. I v době, kdy mi zbývá asi osmačtyřicet hodin do prvního zápočtu.

Anna Sněgina je jedno z nejslavnějších děl ruského básníka a lamače srdcí Sergeje Alexandroviče Jesenina, jež napsal rok před smrtí - v lednu 1925. Inspiraci hledá ve svých vzpomínkách, vrací se ke kraji kolem Rjazaně, který mu přinesl tolik radosti a krásy, a vrací se též ke své dávné lásce Lidii Kašinové. Do poémy vnesl svoje rodné Konstantinovo pod názvem Radovo a milou Lidii coby Annu Sněginovou.

Hlavní téma je samozřejmě lyrické. Příběh lásky dvou lidí, hlavního hrdiny -básníka Serguši (Jesenina) - a jeho od dětství milované Anny na ruském venkově. Milostná linka by Jeseninovi bohatě stačila na vytvoření nádherného díla, ale Anna Sněginová je mnohem víc.

Příběh se totiž odehrává za krizových let 1917-18, kdy v Rusku dochází k revoluci, která zasáhne i zapadlé vesnice a bude převracet životy místních naruby.

Už samotné jméno hrdinky připomíná sníh. Bílý, čistý a nevinný. Jako bílé květy hrušní, které ale nevydrží navždy, mizí jako ztracené mládí a nikdy se už nevrátí. Nešťastná láska je vylíčena jen v náznacích jako na impresionistické malbě, ve vzpomínkách na zamilované mládí. Rázný je až konec, kdy Anna odjíždí do Anglie. A básník Serguša? Odchází zpátky do města, pít a hrát karty, nadávat na svět, na ztrátu lásky a konec starých časů.

Nová doba nestála o lyrické básníky. Ale nádherné verše zůstaly. Naštěstí, pro všechny mně podobně sentimentální blázny. 5/5, a rozhodně neváhám.

А дочь их замужняя Анна
Спросила:
— Не тот ли, поэт?
— Ну да, — говорю, — он самый.
— Блондин?
— Ну, конечно, блондин.
— С кудрявыми волосами?
— Забавный такой господин.
— Когда он приехал?
— Недавно.
— Ах, мамочка, это он!

8 08.06.2013

Petro Primo Catharina Secunda.. Tenhle nápis stojí na jezdecké soše nejslavnějšího ruského cara Petra I. na Senátním náměstí v jeho milovaném Pitěru, který založil v neúrodných močálech roku 1703. Sochu dala vyrobit carevna Kateřina II., dnes ji nejvíce známe pod jménem Měděný jezdec. Název se ujal po vlně úspěchu Puškinovy poémy z roku 1833.

Měděného jezdce bůh ruské poezie napsal v Borodinu, toto dílko mnohými považováno za jeho nejlepší poému, nesmělo několik let vyjít, protože neprošlo cenzurou Mikuláše I.. Až po Puškinově smrti v roce 1837 se objevil první výtisk upravený cenzory.

Hlavní hrdina Jevgenij je jedním z tisíců obyčejných obyvatel Petrohradu, dá se říct, že se ničím neliší od ostatních. Miluje Parašu, která je dcerou vdovy a žije v domě blízko řeky. Během záplav v roce 1824 část města spláchla rozvodněná Něva a odnesla i dům, v němž žila Paraša. Jevgenij se přes její smrt nedokázal přenést, spílal soše Petra I. a vinil jej za ztrátu své dívky. Od této chvíle se nezbavil pocitu, že jej jezdec pronásleduje na každém kroku, až z toho všeho přišel o rozum a po pár měsících zemřel.

Poéma je brilantním mixem žánrů, střídají se v ní oslavné části o Petru I. a jeho městě připomínající ódu plnou patosu a hrdosti s prozaickým vyprávěním Jevgenije. Za příběhem lásky stojí mnohem vážnější konflikt: mezi mocným světem cara-imperátora a životem obyčejného člověka-nicky. Pokud nemáme náladu na politiku, je Měděný jezdec tragickým příběhem v nádherných verších, hlubší podtext mu však ještě přidává na kvalitě a hodnotě. Puškin věděl, jak vtisknout do příběhu vážnou otázku. Jak to ten chlap dělal? Geniální. 5/5

9 08.06.2013

Co dodat, tohle je Puškin. Dobu Kyjevské Rusi v poslední době znám spíš kvůli psaní esejí o vlivu Normanů ve východní Evropě, takže jsem někde uprostřed labyrintu, který na mě ušila souhrnná zkouška z dějin středověku, ale tohle je ryzí krása. Puškinův pohled je samozřejmě mnohem romantičtější, velkolepější a poetičtější než to, čeho byli ti severští burani, co založili Rus, schopni, ale i kdybych se někdy přiblížila k diplomu, nemůžu Puškinovi zazlívat, že si skoro všechno pořádně přibarvil. Prostě to nejde.

Ruslan a Ludmila je první poéma, kterou Puškin napsal. Své vyprávění založil na ruských pohádkách a lovil v bezedné studnici jejich folklóru. Aneb Baba Jaga, chaloupka na muřích nožkách, überzlosyn Černomor (asi známý Kostěje Nesmrtelného), drakobijec-hrdina Ruslan a krásná Ludmila v nádherné ruské krajině. O ruku Ludmily bojují vedle Ruslana tři muži (jako ve všech pohádkách), hlavní hrdina je vzkříšen živou vodou, jen on dokáže princeznu probudit z jejího spánku a za zlobou i toho nejzlejšího čaroděje je zlomené srdce a ztracená láska.

Ruské pohádky jsou překrásné, ale i nepředstavitelně kruté. Je proto mimořádně zajímavé proniknout do ruské kultury skrze lidová vyprávění převedená do Puškinových veršů. Jen máloco nám poskytne tak cenný exkurs do jejich duše jako pohádky. V mírně stresovém období půlky semestru perfektní chvíle klidu a snění. O tom, že i rané verše velkého Puškina mají sílu a krásu, se nepochybuje. 5/5. Tohle jsou všechny ruské pohádky v jedné, čirá esence ruství.

4 08.06.2013

Hrbáči, můj Hrbáči. Před zkouškou z ruské morfologie mě nenapadlo nic chytřejšího, než koukat v noci na filmovou verzi z roku 1997, která mě vrátila zpátky ke knižní předloze, jednomu z největších trháků mého dětství a zdroji nevyčerpatelných fantazií. Hrbáč je mladším bráchou Tří mušketýrů, ale jejich slávy zatím nedosahuje. A já ho mám možná i raději. Stačila zmínka o příběhu Tří Filipů, aby moje romantická dušička zachvěla a zhltla naráz celou knížku. A nehrozilo, že se budu nutit do posledních dílů, jak tomu bylo u Tří mušketýrů. Le Bossu má totiž jenom jeden.

Francie roku 1697 byla geniální zemí. Nejenom pro krásné šatičky a bohaté plesy, ale i pro božské šermíře, z nichž nejrychlejší ruku měl lotrinský vévoda Filip de Nevers. Pohádkově bohatý a pekelně fešný. Ach. Navíc umí super fintu, kterou efektně probodne prostředek čela nepřítele. Ještě jednou ach. Druhým ze Tří Filipů je Filip Orléanský, pozdější králův regent, ale ten není tak důležitý. Protože máme třetího Filipa. Gonzague je ukázkový záporák, zrádce, italská mrcha s ďábelsky černýma očima, který si předsevzal, že krásná Aurora de Caylus bude jeho ženou. Jenže Aurora miluje Neverse a má s ním dokonce dceru. Gonzague zabije Neverse, ale s jeho dcerou Aurorou unikne do bezpečí rytířský všeuměl Jindra de Lagardère. Vychová z Aurory milou babu a do toho se stíhá mstít všem, kteří mají podíl na smrt Neverse a likviduje je samozřejmě jeho fintou. V epickém finále propíchne čelo knížete Gonzagua a Aurora se stává madam Lagardèrovou. Všechno se stane tak rychle, že máte sotva čas popadnout kapesník a oplakat Gonzagua, kterej je sice prevít, zrádce a vrah-filosof, ale jeho bláznivá láska k Auroře a penězům mu dodává jisté kouzlo, jemuž nelze odolat. Zvlášť, když se navrch přidá pár černých očí a spousta penízků.

Hrbáč má jistých 5/5. Já prostě žeru sladkobolné příběhy s francouzskými šermíři, tajemnými hrady, zradami a fešáckými intrikány končící kýčovitými happy endy. Nikdo mi je nevymluví. Sice nevím, jestli fakt funguje Neversova finta a mezi očima je lebka tenká natolik, aby ji dobře živený kordík propíchl, ale asi tomu Filipovi věřím.

Hrbáči, kurňa, vždyť já mám pozítří tu morfologii! V nejhorším aplikuju Neversovu fintu. Septima, odbod, kvarta, sek na předloktí, otočit si tu zrádnou bestii a bod.. Sakra, Hrbáči, zase jsi mě dostal..

11 08.06.2013

"Odkládám svůj plášť opršalý, sepnutý párem zašlých spon, a tasím kord.."

Cyrano mne probodnul hned v úvodní promluvě před několika lety a doteď jsem se nevyléčila. Co chvíli nalistuju úryvek z jeho dopisů a vkládám ho naivně do úst všech mužů místo jejich typických řečiček. Na divadle si potichu šeptám scénu od scény, až na mě syčí vedlejší lóže. A marně hledám Cyrana v dnešní uspěchané době. Miluju tu knihu, ty verše, miluju Cyrana...
"Svůj širák odhazuji v dáli a s grácií. Tam leží on..."

Jak jsem si na konci každého představení přála, aby ten trám přišpendlil k zemi Roxanu. Kolikrát jsem chtěla vyběhnout na scénu a tý naivní slepici nafackovat. Cyrano je nesmrtelný. Cyrano, milá Roxano. Cyrano, ne Christian. Ani za uhrančivý oči Vincy Péreze ne, k čertu ne.

25 08.06.2013

Odsoudit Stalina je jednoduché. Stačí říct, že to byl šílenec a masový vrah. Tahle knížka popisuje, co stojí za Stalinovým charakterem a proč v určitých situacích jednal tak, jak jednal. Kdyby se narodil do jiné rodiny, do jiné země, možná mohlo být všechno jinak. Po přečtení Mladého Stalina se nejspíš nezbavíte původního názoru, že Stalin byl šílenec a masový vrah. Ale možná pochopíte proč.

8 08.06.2013

nádherný příběh o marnosti, lásce a sebeobětování, který snad ani není pohádkou, přesto pronikne hluboko do lidského srdce. Stejně jako trn růžového keře slavíkovi.

3 08.06.2013