Pink Martini komentáře u knih

"Co hledáš?" udeřila na mě M., když jsem se potulovala kolem signatur 830.
"Nevim. Chci si půjčit něco fakt divnýho. Nějakou ruskou klasiku, ale ne úplně známou, chápeš."
"Remizov. Byl dost cvok, to se ti líbí. Psal povídky, jsou dost krátký, takže si je můžeš brát na hajzl."

A tak jsem ho našla. Autora zlomu dvou epoch, o jehož existenci jsem neměla ani to nejmenší ponětí a nikdo se o něm do té doby nezmínil. Ani během čtyř semestrů ruské literatury. Remizovovy fantasmagorické povídky leží na poličkách knihoven vedle svazků FMD, Merežkovského nebo Brjusova, ale nešáhne po nich nikdo, protože je málo času na to ho investovat do špatných knih, nebo knih s nejistým výsledkem, takže si každej raději vezme další díl povídek FMD, než by zkusil jednoho cáklýho Remizova. O nadějného moskevského synka se jednu dobu bila všechna hlavní ruská vydavatelství, ale zemřel obklopený jen pařížskými štěnicemi a šváby, aniž by o něm kdokoliv věděl. Po vlně překladů z první republiky byl Remizov vzkříšen až úsilím Aleny Morávkové na přelomu tisíciletí. Volám proto: čtěte Remizova! Ochutnejte nefalšovaný modernistický bizár!

Sám autor do hlouby duše uctíval Leskova, Gogola a FMD a pokusil se je ve svém díle propojit dohromady. Objektivně neslučitelné principy ale drží pohromadě stmelené silou šílené, sebetrýzňující ruské duše, tabákového kouře a hořečnaté atmosféry listopadového Pitěru, který smrdí po tubeře a rozkladu. Remizov balancuje mezi realitou a sny tak mistrně, že přivádí čtenáře na myšlenku, jestli je tak geniální, nebo neměl páru, co dělá. Groteskní postavičky gogolovských povídek v jeho moci dostávají ducha velkých hrdinů FMD. Žijí svůj beznadějný životeček s touhou ovládnout čas, ale den co den naráží kvůli svému křivému nosu na šikanu a do konce života si budou tisknout k hrudi hubenýma rukama utrhané krysí ocásky jako tu největší cennost, jakou jim osud nadělil. Budou chroptět v kašli, protože nemají na léky, pít jen neslazenej čaj, protože na nic jinýho nemají. V hlavě jim přitom bují velkolepé plány pánů tvorstva, sny o penězích a hezkých šatech. Mít tak aspoň teplý krb. Ba ne, ber cígo nebo tyfus. Jediným cílem je smrt, k ní všechno směřuje a je třeba jen nějak prožít svých pár dní. Ze čtení Remizova běhá mráz po zádech a zvedá se z něj žaludek, přesto není možné se od něj odpoutat.

"Hodiny šly a šly, odbíjely nepravidelně, zmateně. Nebyly s to se zastavit, jen odbíjely. Neznaly svůj vyměřený čas, nevěděly, stejně jako lidé, co se stane zítra, co se stalo včera, kde budou, kde byly, kdo je nařídil, kdo je stvořil a kdo jim určil neznámou životní cestu. Bezcestí."

5/5 Možná už vím, co budu dělat, až dočtu posledního FMD. Budu číst Remizova. Ale ne moc často, umí čtenáře přivést na myšlenku, že bytí nemá žádný smysl a duše z nás stejně vyprchá jako pára ze samovaru, tak na co se snažit. Jo, takový příjemný kousek ruské depky, pro inverzní počasí ideální. Budu muset častěji pro radu k M., vystihla mě s přesností hodinářského mistra. A taky příště míň žvanit o místech, kde čtu.

12 18.10.2016

Ten den dávali pozor všichni, včetně těch, kteří si pořád pletli Nezvala se Seifertem, protože oba psali ty divný poetický věci. Jeden třicetiletej typ, který žil předtím se ženou a živil se úředničinou, se pokusil picnout svýho mladýho amanta, který ho stáhl do světa chlastu, drog a levných tuberkulózních děvek, a teď se s ním chtěl obyčejně rozejít. Naštěstí mířil o dost hůře, než psal verše, a tak pubertální hošík přežil, pověsil poezii na hřebík a rozjel se toulat po světě, aby pak dost neslavně umřel na nádor v koleni a zůstalo po něm pár básniček. Story s Verlainem a Rimbaudem prostě všichni milovali. Bylo tak jiné než životopisy všech těch spořádaných romanopisců, ale jen tak ze dne na den nepřijít do práce, vyžahnout půllitru absintu a odjet do Belgie s náctiletým fešákem, který sice přinášel jen zkázu, ale měl tak pěkný modrý oči, že se tomu nedalo zabránit, to bylo něco. Prokletí básníci mají jako jedni z mála tu schopnost oslovit svým nonkonformním chováním i mlaďochy, a za to jim skládám hold.

Všechny básně Mé bohémy byly napsány do Rimbaudových dvacátých narozenin. Odrážejí jeho pubertální krizi, nejasnou sexuální orientaci, zklamání ze života a nejistotu budoucnosti. Neví, co se sebou má dělat, žije v takových rozporech, že ho rvou na kusy, a aby dokázal alespoň nějak žít, píše o nich. Rimbaud dokázal neuvěřitelně kombinovat v jednom verši krásu a hnus. Vařil v kotli odporný starý hadry, ale ony voněly jako růže. Nebo trhal čerstvé květiny a nechával je postupně hnít někde v koutě? Do ohromného kotle své fantazie naházel krásné mladé Pařížanky, smrduté stoky, dunící moře, chcíplé kočky, opilce v deliriu a šváby za svitu měsíce, aby potom naběračkou pár námětů zachytil, prsknul je na talíř a uvařil básně, které se nikdy nepřejí a zanechají v žaludku směsici divných pocitů.

"Tak směrem k černi azuru,
v němž topasové moře zvrací,
vždy buse tryskat v purpuru
lilie, klystýr inspirací."

Má bohéma dokonale prezentuje Rimbaudův životní úkol – chtěl metodicky rozrušovat všechny lidské smysly. Jak ostatně píše i v předmluvě F. X. Šalda, Rimbaud byl z řad těch vyšinutců, kteří museli všechno vyzkoušet na sobě. Proto Rimbaud hledal všechny druhy lidského utrpení, zoufalství, lásky a sebeničení, aby se jimi mohl postupně trýznit a dusit. Infikoval se stovkami druhů neštěstí, chtěl zakusit všechnu bolest světa, takže vlastně ani nemohl dopadnout jinak, než jak dopadl.

Co by jen z toho fešáka bylo, kdyby nepřestal psát ve dvaceti a oblažoval nás ještě dalších sedmnáct let svým fantasticko-šíleným slohem? Rimbaud je znechucená ikona, zblitá socha talentu, k níž se chodí modlit všichni básníci. Krásný hnus a hnusná krása podaná tak zoufale čtivě, že se nedá odtrhnout, i když člověk neví, jestli se mu to líbí, nebo se mu chce spíš zvracet. Tohle já prostě můžu. 5/5

"Ty kreslíš pro své rusalky
jen šeřík – liliově bílý! –
A temné lesní fialky,
ty sladké chrchle černé víly!"

18 10.09.2016

Krysař. K-r-y-s-a-ř. Onomatopoické orgie. Dramatické a kruté er, co se s přidáním nádechu k úvodnímu ká dá vyslovit s takovým pohrdáním, krátké samohlásky, které jako by tam ani nebyly a dodávají jen záblesk světla v temném přízvisku hlavního hrdiny beze jména. Ta zatuchlost něčeho starého a zvlhlého jako hamelnské zdi, hnus a nízkost špinavých krys, kterých se bojíme, a zároveň něco zvláště smyslně vášnivého a silného je v tom slově a zároveň v celé atmosféře krátké Dykovy knihy.

Kdo to byl? Odkud přišel? Nezjistíme. Je to sám ďábel, pomsta, smrt? Jen z malých narážek hluboko v textu se dá odhadnout, že to byl někdo, kdo už zažil asi všechno a není nic, co by ho mohlo ještě překvapit. Kdysi miloval a ztratil, proto už jeho láska nemůže připomínat naivní cit rytíře de Grieux. Krysař miluje naléhavě, s citem, ale i se strachem a úzkostí, že jediná věčná věc je jen smrt. Prochází od města k městu, hraje na píšťalu a odchází pryč dřív, než by mu stihl někdo přirůst k srdci tak, že nejde oddělit. Jenže v Hamelnu byla Agnes, a ta snítkou jasmínu navždy zpečetila krysařův osud. Možná byla předurčena k tomu stát se poslední záchranou pro krysaře, aby mu svou dobrotou a láskou pomohla najít sebe sama a vrátila ho na cestu dobra. Dlouho jen její světlé vlasy chránily Hameln před zkázou a mstou krysařovou. "Mohl bych zahubiti Hameln. Mohl bych zničiti Frosche a Strumma. Mohl bych učiniti, že by nezůstalo živé bytosti v opuštěných městských zdech. To všechno bych mohl učiniti. Nechce se mi.. Bůh žádal deset spravedlivých, abych ušetřil Sodomu a Gomoru. Chci býti skromnější boha. Stačí mi jediná žena. Ušetřím Hameln pro tebe, Agnes."

Jako Tamara nespasila Démonovu duši, nezabránila Agnes tomu, aby krysař poslechl hlasy volající po pomstě. Její lásku ztratil, navždy. Nebylo jiné cesty: "Nechtěla kdysi Agnes, za prvého večera, aby vší silou zapískal na píšťalu? Tehdy se bál, dnes se nebojí. Není nic jiného, co by mohlo ulevit jeho bolesti. Není nic jiného, co by mohlo přerušit smích této šílené. Není nic jiného, co by mohlo pomstíti ho za Hameln. Ať si mluví konšelé o stu rýnských. Ne proto zazní píšťala krysařova."

Doufala jsem, že se s diplomem v kapse přestanu konečně zamilovávat do postav z knih, ale Dyk dokázal, že to není možné, alespoň ne teď. Krysař je pro mě literární skvost. Asi je to něco v Dykově jazyku, stačí mu jednoduché a krátké věty na to, aby člověka vcucnul a vyhodil ho na hamelnským náměstí před sedmi sty lety. Nepotřebuje složité obraty, ale neustálým opakováním slov a částí vět vzbuzuje takovou naléhavost a dramatičnost, že vyplavuje emoce silněji než vody Vezery. Umí kousek po kousku a kapku po kapce stupňovat napětí, postupně přidává po jednotlivých slovech, až Krysař po posledním z nich zničehonic přeteče, vybuchne a jeho hněv je opravdu strašlivý. Jeho píšťala svolala všechny hříšníky a vedla je pryč. Zněla jako jasná polnice, tichá výstraha, hlasitý výsměch a něžné zavolání. Byla jako život, zpívala o snu v zemi sedmihradské a svou melodii hnala všechny do náruče zkázy s nejistou vyhlídkou vzkříšení. 5/5 nejen kvůli hrdinovi podle osnov romantismu. Tohle by měly strkat na noční stolky všech žen místo těch cornwallských shitů. Jdu stát frontu těch nehlasnou píšťalou zasažených bab. Sejdem se tam.

" ´Připravujete svatbu nebo křtiny?´ otázal se krysař náhle, bez přechodu. Žena ve dveřích se zasmála hlasitě. ´Jste cizinec, je zřejmo, že jste cizinec. Nejsem vdána, krysaři.´ “

21 01.09.2016

Forsyti na mě poprvé promluvili z televize. Neuměla jsem anglicky a jména Soames, Jolyon, Montague a Winifred mi zněla jako tajemná kouzla. Knihu s těmito televizními hrdiny, mými vlastními Harry Pottery, jsem následně tahala do školy každý den, dokud jsem ji nedočetla. Náš učitel výtvarky mou volbu četby ocenil tím, že vždycky obdivoval ženy se slabostí pro knihy tlustší než jejich zápěstí. Zapamatovala jsem si to, i když mi tehdy bylo dvanáct. Sága pro mě zůstala knižním domem, který můžu otevřít na jakékoliv straně a jsem zase zpátky mezi svými dětskými hrdiny a jdu s nimi po ulici Londýna konce 19. století, kde jsem před tolika lety potkala.

Dílo Johna Galsworthyho je po mnohých stránkách mimořádné. Počtem stran stále převyšuje šíři zápěstí dnes již dospělé ženy, a mezi písmeny pobíhají postavy hojnější než mravenci v mraveništi. Ani jedna ale nemůže chybět, neboť by svou nepřítomností pokazila dokonale fungující celek. A pak obsah, obsah, který převyšuje pouhý popis dnes už ztracenejch časů, v nichž se muži dívali na kapesní hodinky, svým ženám vykali a občas se nechali přejet kočárem v mlze Londýna. Všechno pro lásku. Hlavní starostí ženy bylo se ráno dobře obléknout, hrát na klavír a nezamilovat se do syna svého bývalého manžela, protože to přináší peripetie.

Galsworthy ve svém třígeneračním románu oživuje střet starých a mladých. Soames, Irena a Jolyon, na začátku knihy mladí buřiči, se ke konci sami stávají nositeli starých tradic a odcházejícího světa. Válčí s porozuměním měnícího se života, s neposlušností svých dětí a se střetem hodnot, přitom sami kdysi byli dětmi, zdrojem revolty a avantgardního myšlení. I jejich děti ale dospějí a zastoupí je v roli nepochopených starců, je to kruh a ten nemá konec. Soames a Jolyon demonstrují dva přístupy k životu, vášeň a povinnost. Soamesův pracně budovaný život plný odříkání a přemáhání se se bez soucitu boří a směje se mu do očí. Jolyon a Monty si dělají, co chtějí a řídí se svými touhami, čímž působí mnoha lidem bolest, ale jsou ve výsledku šťastnější než Soames? Vede cesta srdce nebo rozumu ke štěstí? Ne, pokud jste Forsyte. Galsworthovi Romeo a Julie neumírají, žijí dál, ale někdy si budou říkat, že by bylo lepší se probodnout někde ve veronským sklepení. God, kdo by to byl řekl, že je to tolik let, co byli mými hrdiny Fleur a Jon a nenáviděla jsem Soamese, protože to byl zatracenej despota a tyran, abych se dočkala dní, kdy hltám každou stránku příběhu Soamese, Jo a Ireny a budu ho chápat. Jsou dvě cesty, kudy jít životem, a obě se jednou protnou. V symbolickém posledním podání ruky. 5/5 Johne.

22 17.07.2016

(Uwaga spoilery!) Svým prvním románem, který FMD začal psát ještě před tím, než ho málem zastřelili za členství v revolučním hnutí Petraševců, položil první kámen na cestě k velkému převratu v ruské realistické literatuře. Do roku 1846, kdy Chudí lidé vyšli, ruští spisovatelé nábožně dodržovali nepsanou Gogolovu doktrínu o ubohém malém človíčku, který se den co den pachtí nad spisy a nakonec anonymně vypouští duši poté, co ho okradou i o jeho jediný plášť. Gogolovský trend nemyslícího, zoufalého chudáka, kterého vykořisťují i krysy v jeho nuzným bytečku, FMD razantně mění. Makaru Děvuškinovi, svému prvnímu úředníčkovi a příbuznému Akakije Botičkina, dává sílu sebereflexe. Děvuškin je schopen o sobě přemýšlet, dokáže realisticky uvažovat o svém životě a uvědomuje si svoji nicotu. Na rozdíl od Botičkina z Pláště má i jisté zájmy, rád čte a fantazíruje o dramatických osudech knižních hrdinů, které jsou tak vzdálený jeho stereotypní nudě v tuberáckým Pitěru. FMD dokonce dává svému hrdinovi i jisté rodinné zázemí, v podobě sousedky přes ulici – Váreňky Dobroselovové, s níž si Děvuškin pravidelně dopisuje.

S rostoucím číslem přečetených knih FMD si člověk uvědomí, že Chudí lidé jsou opravdu jen začátek něčeho velkého, ale mají svoji sílu sdělení a umí strhnout pozornost, nejenom stále řešenou otázkou o tom, jaký je vztah mezi Děvuškinem, jehož jméno bychom mohli přeložit jako Holkař, a mladou Váreňkou, která by mohla být jeho dcerou. Jejich vztah je sice hlavně v linii otec-dcera, ale nebyl by to FMD, aby nepřidal kapku pedofilní creepy atmosféry. Kniha v mnohém ještě žije z doby Gogola, ale přejímá už jisté psychologicko-dušeřezající rysy, pro něž je FMD tak milován svými vyšinutými čtenáři.

Děvuškin stál na počátku antropogeneze Ivana Karamazova nebo Ivana Šatova. Jeho hlava je pečorinská, hrdinná a odvážná, ale tělo stále zůstalo zaseklé v nevýznamném úředníkovi z Pláště. Jeho schopnost racionálně ohodnotit život je naplno vidět v okamžiku, kdy dostane od Váreňky na přečtení Puškina a Gogola. Romantický Puškin je pro Děvuškina hrdina, ale čtení příběhu Akakije Botičkina je pro našeho úředníka jako pohled do zrcadla na vlastní bídu a nemožnost zažít velké osudy lidí, kteří určovali chod dějin. Osudem lidí Děvuškinova typu bylo navždycky hnít v některém úřadě a modlit se v zázračné povýšení do hodnosti slibující šlechtický titul. Za mě 4/5, možná časem 5/5. Dostojevského literární entrée se uchytilo a začalo žít vlastním životem.

15 01.05.2016

(Uwaga spoilery!) Veřejný dík uživateli bondula, nebýt jeho komentáře, nikdy se bych se nedozvěděla, že existoval Ivo Andrić a napsal román o mostu na Drině. Setkání s ním bylo zajímavé, ale zcela nenaplnilo mé představy a zůstal dojem silný jako šluk z jedné cigarety značky Drina, kterou se generace Jugoslávců přiváděli do hrobu, ale doprovázel ho ten nepříjemný pocit sucha v ústech a záchvat mírného kašle.

Možná jsem se moc zmlsala u Ptáků bez křídel a knih E. Rutherfurda, ale čekala jsem podle popisu syrovou balkánskou ságu rodin na protažení několika staletí od doby, kdy banda chudáků plácala za zvuků biče holýma rukama most přes divý tok řeky do doby, než si i ti největší konzervativci zvykli na hukot projíždějícího vlaku. Andrićovy postavy se knihou míhají jako ryby, které si stihneme z mostu jen prohlédnout, a už mizí v dálce nebo je někdo před našima očima napíchne na udici. Než si na ně zvykneme a něco se o nich dozvíme, jsou nenávratně v trapu a nesou je na místní hřbitůvek. Když necháme stranou postavy, nadchla mě Andrićova práce při popisu krajiny a atmosféry. Vládci a události přicházejí a odcházejí, ale kamenný most Mehmeda paši stále stojí a běloba jeho kamenných oblouků statečně nese krev a slzy, které na ně odevšad stříkají. Časy se mění, přicházejí Turci, Rakušané a Srbové, aby okolní zem ovládli, generace lidí umírají, ale mostu se to netýká a dál ční zcela nehnutě nad Drinou jako památník časů dávno odvátých borou za masiv Triglavu. Jestli zítra vyjde slunce nikdo ve Višegradu neví, ale most Mehmeda Paši bude zcela určitě stát jako protipól koloběhu dějin, který ani na minutu nestojí.

Andrić ukazuje svou domovinu věrně, jako by se jen díval na její odraz na vodě. Obyvatelé Višegradu spolu drží za míru i války bez ohledu na to, v které ze čtyř místních náboženství věří. Život místních je jen zřídka sladký, většinu času je štiplavý jako čubrica a zakrývá si oči před neštěstím Faty Avdagovy, která uniká sňatku s mužem, kterého si nechce vzít, skokem do Driny.

Most na Drině se mi četl dost zle, nevím, jestli to bylo dnes už dost zastaralým slovenským překladem z roku 1948 nebo tím, že jeho obsah byl ještě krutější, než jsem čekala, ale celkové skóre je 4/5. Je dost možné, že mě rozmazlil Rutherfurd a české překlady Louise de Bernièra, ale po Andricóvi zůstal ne úplně příjemný pocit podobný tomu, jako by někdo naplnil kvalitní cigaretový papírek o sortu horším tabákem. Balkánská tesknota a zápal pro boj, cikánské housle a chuť se střílet po každém odmítnutí lásky jsou všechny na místě, ale neladí.

"Tak v tej celej novej povíchrici, ktorá zaľahla na kasabu a od koreňov pohýbala a vyvracala dávne zvyky, živých ľudí a mŕtve veci, most aj naďalej stál biely, tvrdý a nezraniteľný, akým naveky bol."

10 13.03.2016

(Uwaga spoilery!) Volání Kukačky jsem se vyhýbala skoro dva roky, protože se její obsah a autorka propíraly na stránkách knižních novinek s nepolevující intenzitou, z čehož jsem usoudila, že to bude brak jak noha. Dobré knihy nepotřebují reklamu, že. Nicméně mi po čase začalo vrtat hlavou, o čem to celé je a zvědavost mě hnala k touze zjistit, jakou ta ženská, co napsala Harryho Pottera, dokáže napsat detektivku.

Po čertech skvělou. JKR se nedá upřít fakt, že umí psát a její knihy oplývají zvláštní čtivostí. Stránky se vrší na sebe, vy zdoláváte druhou stovku a máte pocit, že čtete pár minut. Je to lehké, zábavné a chcete vědět, co bylo dál. Takže celkem bez výčitek strávíte místo tří minut slabou hodinku na nočním hajzlu, protože vás sakra zajímá, co se bude dít v butiku Vashti a čekat s tím do zítřka prostě nestačí.

Pro mě je Kukačka příjemná záležitost, která rozvířila někdy už zatuchlé detektivní vody plné severského krimi a christieovek zašlých jako zvětralý sušenky s příchutí Earl Greye, co zůstaly po návštěvě senilní tetičky. Uznejme, že i sv. Agatha se po čase přejí a ani její fantazie má tendenci se opakovat. Láska nebo peníze. JKR vytvořila tak sympatickou neortodoxní dvojici, že je čtenáři někdy až líto, že nám neukázala víc z jejich soukromí. Bavil mě laický rozum Robin, která si plní dětský sen řešit záhady a odhaluje v sobě skryté schopnosti. Skvěle ji dubluje bručounský samorost Strike, do morku kostí chlap, který se občas nechá zbít svou bývalou holkou. Vedlejší popisy Londýna ukazují město ze všech jeho stran, z té zasmrádlé čtvrti pod Heathrow, kde maj nejlepší tikka masalu (fakt), i z těch, kde vám VIP obyvatelstvo neodpustí, že vaše gláda za hromového klení uklouzne na výtvoru nějakého psího miláčka s šátkem od Gucciho. 500 stran slupnete jako malinu a budete chtít další.

Nemyslím, že má autorka ambice se srovnávat se s A. Christie. Píše za sebe a jde jí to skvěle. Aplauduju každému autorovi, který dokázal přilákat k čtení do té doby abstinující lidi a ukázat jim, proč mají číst. Jen ať po generaci dětí odkojených Potterem přijdou Strikovi puberťáci. Díky JKR, že jsi to zvládla, když už to nedokázal Dostojevskij. Pokud byla tohle zahřívačka a rozepisovací kolo před Hedvábníkem, bude druhý díl pěknej nářez. 5/5 za mě, členku klubu těch, co jim tohle jako dobrodružná krimi kniha bohatě stačí. Jsem jen nelogická bytost, která odešla po druhé trojce z programování v C++ studovat fildu. Bravo, Corme, žeru tě.

17 28.12.2015

(Uwaga spoilery!) Když vyšla v roce 1966 Ajtmatovova povídka Sbohem, živote (v originále Sbohem, Gülsary), kritika byla u vytržení. Všechny recenze hovořily o tom, že tohle je autorův Olymp, jehož dokonalosti se dá dosáhnout jen jedenkrát. Navzdory tradici, že to, co kritika opěvuje orfeovskou melodií, nestojí obvykle ani za šluk špatnýho cíga, u Ajtmatova tohle neplatí.

Co my víme o jeho Kyrgyzstánu? Je to země, kde z vrcholů sedmitisícovek Ťan-Šanu shlíží strašlivá božstva, je tam bída stejná jako před padesáti lety, pasáčci koz zpívají zvláštním hlubokým hrdelním zpěvem písně o minulosti a svobodě, kterým nerozumíme a skrze Issyl-kul lze nahlédnout do středu země.

Po roce 1945 se do tohoto světa vrací z frontového pekla Tanabaj Bekasov a na radu svého přítele odchází do hor ke stádům koní. A tam potkal Gülsaryho. Plavého hřebečka kulatého jako míč, pro něhož by se zkušení koňáci nechali rádi rozsápat při buzkaši. Mimochodníka, který chodil tak rovně, že kdyby na něho postavili vědro vody a nechali ho jít, neukápla by ani kapka. Nikdo kromě Tanabaje nesměl na Gülsarym jezdit. Dokud nepřišel nový předseda kolchozu a nechtěl mimochodníka pro sebe. Kůň byl soudružsky zabaven a stárnoucí muž osiřel. Měl ženu i děti, ale část života odcválala na hřbetu Gülsaryho někam do dáli. I koni se stýskalo po jeho jediném pánovi a utíkal zpátky.

Peklo kolektivizace, nesmyslnost a absurdita režimu, podle něhož by na hrušních měla růst jablka, byly příliš tvrdým chlebem i pro silné muže, jako byl Tanabaj. Mlýnek doby semlel starého muže i zlatého mimochodníka a nechal na nich jen kostru.

"Minul podzim a Tanabaj přijel k předsedovi kolchozu. Náčelník mu povídá: Vybrali jsme ti, starouši, koně. Už má to nejlepší za sebou, ale na tvoji práci se chodí. A tak Tanabaj znovu uviděl mimochodníka a srdce se mu žalem otřáslo. Vidíš, znovu jsme se setkali, znovu jdeme spolu."

Cestou domů Tanabaj pochopí, že Gülsary je tak vyčerpaný, že nedojde a vrací se k časům mládí a štěstí. "Byl jsi veliký kůň, Gülsary. Byl jsi mým přítelem, Gülsary. S tebou odchází má nejkrásnější léta, Gülsary."

Ajtmatov byl kritický k zemi, v níž žil a ukázal, že uměla ničit lidi jako žádná jiná. Ničila lidi, které my dnes házíme do jednoho pytle jako Sověty. Přinesl hluboký příběh muže a koně, nejlepších přátel běžících na vstříc svobodě. Stejně jako Popraviště, Stanice Bouřná a jiné ajtmatovky má i tato kniha neskutečný mýtický podtón. Jako by to byla stará legenda. Smrt Gülsaryho není jen smrtí zvířete, bere s sebou mládí, štěstí a naději. Odešel ten nejlepší, který kdysi znamenal světlo i tmu. Nebylo to jen tak nějaké na shledanou, ale poslední sbohem někomu, koho už nikdy neuvidíme a kdo měl celou naši duši. Bez naděje na další setkání. Možná v nebi nebo pekle, pokud vůbec jsou. Nezapomenu. Nezapomenu, H. A ty buď sbohem, zlatý mimochodníku. Sbohem, živote. Sbohem, Gülsary. Прощай.

5/5 Dneska to nešlo stručněji, i když jsem chtěla. Adresováno H. na druhou stranu republiky. Nevěřím, že se ještě potkáme. A když ano, nebudeme si mít co říct.

14 23.12.2015

(Uwaga spoilery!) Dvacátému století jsem nikdy příliš neholdovala, nicméně všechny exkurzy do ruské literatury této doby dopadly úspěšně. Objevila jsem Bunina, Rasputina, Ajtmatova. Přičichla jsem k žánrům, které obvykle nečtu, a nadchly mě. Jenom jednou jsem přestřelila, a to u Zoščenka. My dva jsme si prostě nějak nesedli, i když uznávám, že to je částečně i moje vina. Zoščenko píše přesně ten typ knihy, který nemusím.

Ve své době byl Michal Zoščenko nesmírně populární a četli ho v SSSR skoro všichni. Kritizoval poválečnou společnost, hamižnost sovětského lidu, který nečetl, nezajímal se okolní dění, chtěl vlastně jen peníze, a když rozdávali intelekt, šel si znovu stoupnout do řady na vodku. Lidi se smáli a netušili, že čtou o sobě. Cizí žárlivost, hloupost, omezenost a oblomovská lenora jim přišly tak zábavné, ale u sebe je vidět nechtěli. Zoščenko jim nastavil gigantické zrcadlo, ovšem jeho satira má daleko k výsměchu Gogola. Neudeří hřebíček na palici a mine i okolní zeď. Je prostá, obyčejná, veselá. Zpověď je kniha, u které se nejspíš budete smát. To jo. Všechny krátké příběhy jsou snadno pochopitelné, jejich pointu ovšem velice rychle odhalíte a pak už se budete jenom nudit na vlnách nablblého smíchu jako z Neváhej a toč.

3/5 Někdy je příjemný u knihy pobavit, odpočinout si a nemít chuť přemýšlet nad jejím obsahem, který umí člověka přivést až k pochybnostem o smyslu jeho vlastního žití, ale k úplnému štěstí to nestačí. Chápu, že se Zoščenko snažil společnosti vysmát a ukázat jí její chyby, ale čtenář se spíš pobaví na cizí účet a jde si dál dělat svoje. Měnit se? A proč. Jestli kritika, tak gogolovská. Pěkně vyostřená a nabroušená, pochmurná a zkaženě hnusná. Zoščenkova satira vás nijak neobohatí, usmějete se, ale nic víc. Na Zoščenkovu obranu je třeba dodat, že jsem už značně zmlsaná jinými knihami, ale tohle je slabý čajíček vhodný leda pro kámoše, kteří měli problém pochopit cokoliv jiného než text rapové písně. Sorry, sovětská klasiko, ale umíš mnohem líp.

3 21.12.2015

(Uwaga spoilery!) Jih proti severu byl přesně tou knihou, kterou jsem dostala na prahu puberty, abych přestala oxidovat, že mě mají za divnou intelektuálku, protože jsem nosila na hodiny Ságu rodu Forsytů a bavila se o ní s pěkným učitelem výtvarky. Začátek čtení si pamatuju naprosto přesně:

- "Scarlett O’Harová nebyla krásná.." Krátký pohled do zrcadla, výborně, konečně to není jedna z těch prvoplánových krasotinek, které každé pubertální holce připomínaly, že ony hrají jinou ligu a nikdy, nikdy se nevdají.
- "Oči měla světle zelené beze stopy hnědi." Druhý pohled do zrcadla. Oči jsou zelené beze stopy hnědi. Začíná se mi to líbit. Je jako já!
- "Proč musí být dívka hloupá husa, aby ulovila ženicha?" Zbožňuju ji, má rozum!
- "Nejútlejší pas – pouhých 53 centimetrů!" Hm, tak tohle se nepovedlo.

Přesto jsem kvůli zklamání z nadbytečných centimetrů vytrvala a pustila Jih proti severu mezi svoje nejoblíbenější knihy. Vzhledem k mé slabosti pro podivné charaktery jsem okamžitě milovala sprostou Scarlett i drzýho Rhetta a naopak mačkala papír ve chvíli, kdy Ashley vyrukoval s dalším popisem amerického Götterdämerungu post 1865 či při pletacích seancích u křehký Melanie, která přesně odpovídala glorifikovanému ideálu ženy, do něhož jsem brutálně nezapadala a bylo mi to jedno.

Scarlett byla ženou, o níž se dá říct, že je přinejmenším skandální a ještě lepší by bylo si odplivnout na chodníku. Chtěla myslet, tak myslela a bylo jí fuk, že žena nemá vědět, co je to půjčka. Chtěla mít obchod a říkat si, co chtěla, tak to dělala, i když tetka Pitty se šla za večer už podesáté napít z omdlívací flašky, protože Scarlett vmetla Rhettovi do tváře, že kašle na to být jeho milenkou, protože jediné, co dostane, je kupa harantů. Je nemateřská, odmlouvavá, drzá a krutá, ale umí bojovat a používat rozum. Řeší ženská dramata, že ty, kteří ji milují, nemůže ani cítit, a ten jediný, kterého má upřímně ráda, o ni nestojí a absolutně se k ní nehodí. Naprostá klasika. A Rhett? Scarlett v kalhotách.

Margaret Mitchellová ovšem napsala víc, než je jen příběh nekonvenční irské obchodnice. Vytvořila řadu nezapomenutelných charakterů, v nichž každý najde svůj idol. Popsala přelomové a nehezké období amerických dějin a ukázala, jaký mělo vliv na život obyčejných lidí. Válku liberálů a otrokářů, kterou nám popisují vždy jako boj dobra a zla, vylíčila ze strany zla tak, že chcete hned tančit ke Dvanácti dubům a hodit něco po Yankeeích.

5/5. Za setkání Scarlett a Rhetta poté, co vyfackovala panáka Ashleyho, za scénu mezi ní a Ashleym u štípání planěk, za snahu vymámit peníze na Taru v šatech z Elleniných závěsů , za Rhettovu nabídku k tanci za 150 dolarů ve zlatě a za Frankly, my dear, I don't give a damn.

"Nekazte jim to setkání," napomenul ji tiše.
"Pusťte mě blázne! Pusťte mě! Vždyť je tu Ashley!"
Will nepovolil stisk.
"Je přece její manžel,ne?" zeptal se klidně a Scarlett, která k němu sklonila hlavu, částečně z radosti a částečně z bezmocného vzteku, spatřila v klidných hlubinách jeho očí pochopení a soucit."

25 14.12.2015

(Uwaga spoilery!) Před mým třináctým rokem života se kolem mě často manipulovalo se slovem lolita. V očích mého staršího bratra se to míhalo křehkými krasotinkami, které špulily na ulici jazyk, když oslintávaly lízátko. Když jsem se pak táhla já, odpadávaly ze mě sichrhajsky a placky s nápisy "Punk is not dead." Když jsem se pak o něco později seznámila se stručným obsahem knihy, pochopila jsem, že toto slovo a já se neshodujeme. Nechápala jsem, proč Lolitu číst a k čemu je to dobré. Starej chlápek s legračním jménem Humbert Humbert se zamiluje do třináctky, získá ji a pak jako co. Autor bude rejžovat na šokujícím tématu, z něhož by prudérní americký matky omdlévaly do apple pie, a to je asi všechno.

Lolitu jsem si přečetla, až když mi bylo dvacet dva. A přehodnotila jsem své názory od píky. Lolita byla to, co jsem od ní nečekala. Všechny ty laciné popisy sexu, které jsme před deseti lety hltaly z Cosmopolitanu, když byla matka u holičky na trvalé, tam nebyly. Zhýralé oplzlosti, prasárničky jako od Donatiena a snaha co nejvíc šokovat, o kterou jsme se snažily o pár let potom, se rovněž nekonaly. Popis lásky Humberta Humberta je lidský a tragický smutný. Lo mě dostala do úzkých a zahanbila mě, protože jsem milovala všechny zoufalé výlevy neschopného HH a nenáviděla tu zakrslou vyděračskou bestii. Je to snad důkaz neskrývané geniality Nabokova, když vás přivede do situace, že zcela nepokrytě fandíte pedofilnímu čtyřicátníkovi a jeho mladinkou oběť nesnášíte? Za mě ano.

Lolita, světlo mého života, žár mých slabin. Můj hřích, má duše. Lo-li-ta. Jeden ze začátků knih, na které nikdy nezapomenu. Už vím, co je to Lolita. Není to jen předčasně dospělá holka, které si zotročila staršího muže. Je v tom i utrpení jejího HH, jeho zoufalství, že všechny nymfičky jednou vyrostou, neustálý boj svědomí a chtíče, které mezi sebou bojují na život a na smrt v bitce o něco zakázaného. Zlo čpící z obou charakterů, znechucení, pohrdání a porozumění, to všechno vám dá Nabokov. Lolita je kniha, kterou byste si měli přečíst. Nestane se, že by ve vás nezanechala žádné emoce a nepřipravila závěrečné otázky k poslednímu zúčtování. A to je známka punku (kvality). 5/5

56 26.10.2015

(Uwaga spoilery!) Jak popsat něco, co už bylo dokonale popsáno o příspěvek výše? Nebýt neodbytné touhy komentovat, stačilo by dodat jen: "a kde se to podepisuje?"

Podobně, jako byly Dainavské pověsti prvním střípkem z litevské literatury v mé knihovně, Eduard Vilde byl můj první Estonec. Pokud nepočítáme prodavače pražených mandlí na jedné z tallinnských ulic, do něhož jsem se nespěšně zamilovala v roce 2007. A stejně jako s
knihou Krėvė-Mickevičiuse, i tady jsem objevila pobaltskou Ameriku, které se nebudu chtít hned tak vzdát.

Do chladného kraje jsem hodila na vrch krosny, abych měla ponurého společníka po toulkách Vysočinou, a zadařilo se. Depresivnější čtení by si člověk vymýšlel jen stěží. Estonský venkov v druhé polovině 19. století byl místem, kde byste určitě žít nechtěli, protože chleba místních venkovanů byl nechutně hořký do takové míry, že by vám i absint připadal roztomile sladký. Hlavním chodem byla tvrdá práce od nevidím do nevidím, ze které jste se stejně nenajedli a nic si za ni nekoupili, ale kdyby to člověk nezkusil, mohl by si to hodit rovnou na nejbližší zkroucený borovici. Každej den se vláčet na poli, rvát neduživou pšenku z ruk severskýho klimatu a mít kapsy stejně prázdný.

V tomto ráji žije i Jaan Vapper, před něhož hlad a bída hodily na stůl návrh. Pokradeš, budeš se mít dobře. Nepokradeš, budeš trpět hlady. Načež obě sledovaly, jak se chudý poddruh smaží ve vlastním svědomí a tráví ho horečky jako Rodiona Raskolnikova. Podobně jako geroj FMD se i hrdina Vildeho dostává na hranu zákona, chvíli balancuje na jeho ostří a nakonec přepadává přes okraj propasti zla. Je tu ovšem Anni Vadiová, bohatá dcera statkáře, která Jaana hluboce miluje a aby ho zachránila, spáchá sama zločin a je jí jedno, že jí otec vyhodí z domu, sestry zavrhnou a lidi z vesnice se rádi přijdou podívat, jak se nejlákavější nevěsta okolí brodí sama blátem a posluhuje. Přes to všechno, bolest, špínu, zimu, sociální problémy (se kterými se Vilde ani trochu nemazlí) je tu naděje a konec knihy přináší záblesk světla.

V té edici Světové četby ale vycházejí poklady. 5/5

3 11.10.2015

(Uwaga spoilery!) Dvakrát první místo pro Žij a pamatuj. Byla to první kniha, kterou jsem četla v ruštině, takže doufám, že jsem snad pochopila, o čem je. Zadruhé je to kniha, která v roce 1974 šokovala sovětskou kritiku stejným způsobem, jako kdyby odněkud vykopali Hitlera a poslali ho v růžovém tanku na armádní přehlídku do Moskvy. Rasputin si dovolil přestavit posvátnou Velkou vlasteneckou pohledem špinavého zrádce, kterému na konci roku 1944 došla trpělivost, a bez vší pompy pláchl. Tedy nikoliv očima tradičního statečného hrdiny, jehož obraz už trochu pošramotil zajatec Andrej Sokolov Michaila Šolochova, ale obyčejný dezertér Andrej Guskov zcela dokonal dílo zkázy hrdinného sovětského vojáka, jemuž se stavěly betonové pomníky slávy.

Po těžkém zranění a dlouhém pobytu v nemocnici se Andrej Guskov domnívá, že si svoje odbojoval a jeho místo zastoupí jiní. Ovšem jeho nadřízeným je Andrejův názor naprosto šumák a vrací ho zpátky na frontu. Tehdy v něm uzraje rozhodnutí, že tuhle válku už s ním nevyhrajou a je čas se vrátit domů, kde čeká Nastěna a rodiče Michejič a Semjonovna. Když to nejde po dobrém, jde to po zlém.
Přes půl roku se Andrej ukrývá v lesích kolem své sibiřské vesnice Atamanovky. Neví o něm živá duše, kromě Nastěny, která se o něj tajně stará a krade pro něj jídlo. V obraze Nastěny Rasputin představil tragédii ruské ženy. Dokáže milovat jako žádná jiná a stejně tak i trpět. Nastěnina muka prohloubí nemilé zjištění, že čeká dítě. Manželovo. Může se snažit říct cokoliv, ale každá odpověď znamená chybu a nebezpečí. Když válka skončí, vracejí se skromné počty atamanovských mužů. Jen Nastěna ví, že Andrej mezi nimi nebude. Když se provalí její těhotenství a vesnicí se začnou šířit drby, že Andrej dezertoval, nachází Nastěna ze svého postavení jediné východisko.

Žij a nezapomínej (v originále Žij a pamatuj) je literární memento, které nám Rasputin předává. Přeje si, aby se na podobné lidi jako Nastěna a Andrej nikdy nezapomnělo a jejich odkaz přetrval coby vzpomínka na odstrašující hrůzy války všech válek, utrpení, kterému byli bojující vojáci vystaveni a na stejně silné a hluboké neštěstí jejich žen. Andrejův zločin není autorem nijak odsouzen, byla to jen snaha uprchnout a žít se svými blízkými. Jenom žít. Oni zemřeli, ale my žijeme a měli bychom na ně pamatovat. Já budu. 5/5

"Čtvrtého dne Angara vyvrhla Nastěnu ke břehu nedaleko od Kardy. Poslali zprávu do Atamanovky, ale Michejič pracoval k smrti, a tak pro ni poslali nádeníká Míšu. Přivezl ji v loďce zpátky do vsi, a když ji přivezl, rozšafně se chystal pohřbít ji mezi utopence. Ženské to nedovolily.Odevzdaly Nastěnu zemi mezi své blízké, jenže hned zkraje, u nachýleného plotu. Po pohřbu se ženské sešlu u Naďky, aby prostě uctily památku a poplakaly si. Bylo jim Nastěny líto."

8 21.09.2015

(Uwaga spoilery!) "Jé, to je druhý díl Jihu proti severu!" napadlo mě před mnoha lety, když jsem se prohrabávala knihovnou, stejný design obálky, stejné ilustrace od Borna, stejné písmo. Ale jiná Scarlett a jiný Rhett. Ne, tohle není přisnědlý pirát z Charlestonu s širokým kloboukem panama a drzá poloviční Irka, se kterými jsme zažili roky občanské války. Jsou to nějaké cizí, nelogicky jednající postavy, které se chovají tak, že by jim Margaret Mitchellová nafackovala.

Nemám ráda ani jeden díl Scarlett. Možná kdyby Alexandra Ripleyová nepsala pokračování románu, se kterým mě pojí mnohaletý vztah a znám ho jak svý cigára, brala bych Scarlett jako ničím nevybočující růžový pahnus, který vysává ženám mozkové buňky a zanechává idealistické holčičky v domnění, že opálený skotský vikomt v rozervané košili je již na cestě k nim. S přihlédnutím na tvorbu MM je toto dvojdílko prostě jenom šunt.

Nepoznávala jsem tu starou nezdolnou Scarlett, ze které se stala nějaká radikální bezděložní bojovnice za nenošení korzetu, nejlepší přítelkyně jakési potrhlé banshee a matka pofidérní Kočičky. Scarlett vnucující se nafrněným Rhettovým příbuzným? Rhett znovu ženatý s klonem Melanie Hamiltonové? Apokalypsa? Ano, pokud se dostanete ke kýčovitému konci, kde se naše dvojice a střelená Kočička zachraňují ve staré věži, zatímco zbytek Irska hoří jako politý smůlou. Wtf?

2/5. Hvězdičku za odvahu psát pokračování něčeho skončeného a druhou za prvních pár kapitol, které jsou ještě cítit starými časy. Další díly Odváto větrem by napsala jenom MM, ale když už tu není, je na každém z nás, aby ve své fantazii nachystal pro Katie Scarlett konec, jaký si zasluhuje. Dílo Alexandry Ripleyové nemá s původním kusem společného skoro nic, je to parodie žonglující se jmény známých postav. Komu to stačí, dobře, ale pro mě je to málo. Do Rhetta Butlera se nepustím, jsem ortodoxní konzerva a uznávám jen tu Scarlett, která s trucovitým pohledem háže svůj snubák do košíku Reného Picarda.

4 17.09.2015

(Uwaga spoilery!) Peníze pro Marii. Další kousek z Rasputinovy Svaté čtveřice a jedna z ikon vesnické ruské prózy 20. století, která spisovatelům od časů Chruščova umožňovala uniknout z nemilované náruče socialistického realismu. Peníze pro Marii. Jeden trn z pomyslné trnové koruny neštěstí ruského venkovana, kterou musel proti své vůli nosit každý den, protože mu ji navlékli lidé kdesi v Moskvě, aniž by s ním prohodili jediné slovo.

'Kuzma si pomyslel na sníh, že k ránu jistě začne sněžit, a sníh bude padat a padat, podobný milosrdenství. Potom znova ulehl vedle Marie a usnul. Zdálo se mu, že jede právě tím automobilem, který ho probudil. Reflektory nesvítí a auto uhání v naprosté tmě. Potom se však najednou rozžíhají a osvětlují dům, u něhož automobil zastavuje. Kuzma vystupuje z kabiny a klepe na okno.
'Co chcete?' ptá se kdosi zevnitř.
'Peníze pro Marii.' odpovídá Kuzma.'

Valentin Rasputin píše o lidech naprosto obyčejných. Jeho hrdinové nejsou andělsky krásní aristokrati hovořící sedmi světovými jazyky, kteří po nocích utíkají ze svého sídla a zachraňují plavé dámy s mírami 90-60-90 a hodnotou IQ hluboko nad 130. Ani za děravý groš ne. I když ani tohle nadsazené čtení pro romantiky má něco do sebe. Rasputinovi lidé jsou chudáci. Žijí v prostém domě, jehož jedinou kladnou vlastností je, že je někdy čistý. Peníze si vydělají, ale je jich tak málo, že nestačí vlastně na nic a jen podráždí fantazii. Mají rodinu a děti, ale jejich rodinné vztahy jsou pokřivené, nešťastné a oni sami žijí, protože nějak musí. Takový je i Kuzma, chudý traktorista z malé vesnice, který kdysi jako jeden z miliónů chtěl (či nechtěl) porazit Hitlera. Jeho žena Marie je prostá venkovská žena, která ke své živnosti, vedení obchůdku, přišla jako slepý k houslím. Přesto se jim daří přežívat. Dokud se nezjistí, že Marie má v pokladně manko, nepředstavitelnou sumu tisíc rublů, aniž by si pro sebe ukradla jedinou kopějku. Kuzma zahajuje boj za to, aby jeho žena neskončila ve vězení a shání peníze. Peníze pro Marii.

' 'Může jít před soud..' řekl Jevgenij Nikolajevič.
'Proto sháním peníze, aby nešla.'
'Stejně ji mohou odsoudit. Zpronevěra je zpronevěra.'
'Ne, nemohou. Ona odtamtud nic nebrala, vím to. Marie má manko, protože jí chybí vzdělání, nic jiného v tom není.'

Peníze pro Marii jsou Rasputinovým listem Žaluji! Svým typickým prostým, nepřikrášleným stylem s hrubostí a soucitem kritizuje společnost, v níž sám na Sibiři žil. Protestuje proti velkohubým prohlášením politiků, která nikomu nepomohou, bojuje za lepší vzdělání a život svých Sibiřanů. Ukazuje jejich tvrdý život, který oni přece s relativní lehkostí snášejí. A apeluje na nás, kteří vidíme všechno s odstupem. Chce v nás probudit dobré já. Jeho příběh nemá pevný konec, zanechává Kuzmu stojícího u domu bohatšího bratra, jak zvoní na zvonek a někdo mu jde otevřít. Možná jeho bratr, možná my. Je na našem lidství a dobru, abychom mu ty dveře otevřeli. 5/5, jako vždycky.

5 31.08.2015

(Uwaga spoilery!) "Mnoho je v naší vlasti pěkných a krásných míst, mnoho krajů, které prosluly činy dávných předků, ale mezi nimi je nejkrásnější a nejslavnější dainavský kraj – svými vysokými kopci i hlubokými údolími, svými temnými hvozdy i velkými houštinami; ani člověk jimi neprojde, ani zvěř neproleze, jen malí ptáčci zpěváčci proletí, jen strakaté žežulky a slavíci tam časně z rána i pozdě večer pějí a ponurý les obveselují. Ale hlasitěji než malí ptáčci zpěváčci, než slavíci zpívají tam mladé sestřičky, sličné dainavské dívčiny… Časně ráno i pozdě večer znějí jejich písně - i ve hvozdech temných, i na lučinách zelených, když seno prohrabují, i na polích širých, kde žitko dívčiny žnou, i v zeleném třešňovém sadu, kde se jim po junáku stýská."

Tak začínají Dainavské pověsti, ztracený klenot romantické literatury, který vypadl z truhlice cenností Byrona, Shelleyho, Puškina, Petőfiho a Heina, kam se zavíraly ty nejkrásnější šperky, a zůstal ležet na zemi, odkud se už asi nikdy nedostane nazpět. Přesto, že je Litva stejně daleko jako Francie, je nám nesmírně vzdálená a její kultura včetně literatury naprosto cizí a neznámá. Jaká to škoda.

Myslím, že každý, kdo si tuto sbírku přečte, bude bojovat za to, aby se stala něčím víc než jen 249. svazkem světové četby Odeonu. Dainavské pověsti jsou jímavé a krásné, dojmou a rozpláčou tím opačným způsobem než sms na rozloučenou od vašeho posledního ex, používají slovosled, který se dneska už nenosí, učí nás znát Litvu a připomínají časy, co už jsou dávno pryč. Každý by si měl najít svůj výtisk Dainavských pověstí a přečíst si ho. Je jich u nás 6500. Přinášejí kouzelnou atmosféru středověkých bájí a něčeho strašně dávného, přesto, že jsou dílem počátku 20. století a mají imitovat litevský národní epos probouzející v Litevcích hrdost jako v Němcích jejich Písně o Nibelunzích. Jen hned tak ale nepřestanu litovat, že není více vydání a dílo Krėvė-Mickevičiuse není o něco známější. Jeho Meilužé je setrou Taťány Larinové, Šviedrys bratrem Jindřicha z Ofterdingenu a celá sbírka snese srovnání s Lorelei a Kainem. Vzhledem k nepříznivým podmínkám lze jen obdivovat talent K-M, že v litevské tmě našel světlo. Jeho malá brož nesmí vedle zlatých kalichů ostatních autorů zaniknout. Přeji vám štěstí při hledání. Hledejte a naleznete. Do té doby 5/5

6 12.08.2015

(Uwaga spoilery!) Hola, chystám se spáchat stý komentář. Proto mi dovolte v rámci tohoto mimořádného jubilea vybrat po čertech mimořádnou knihu - Tichý Don a vytvořit mimořádně dlouhý komentář. Tichý Don drží několik primátů v rámci mé četby. Je to suverénně nejdelší kniha, kterou jsem četla. Na jejích 1549 stran bezezbytku pasuje dnešní obrat ‚to je tlustý jak kráva, vole‘. Zároveň je to první bichle, na jejímž konci jsem uronila slzu.

Cesta k tomuto výjimečnému kousku světové literatury nebyla z nejlehčích. Z gymnázia mi utkvělo pouze pěkné jméno Axiňja, které jsem zařadila do kolekce vhodných jmen pro budoucí potomky, z fildy nezapomenu na cynické: 'V seznamu ke státnicím máte Tichý Don. Jaká škoda, že pro začátek čtení bylo pozdě už na základní škole.' Strašil mě ve snech jako tisícistránková apoteóza nudy a čtenářova utrpení. Řekla jsem si, že čtení přelstím filmem (jenom šestihodinový). V polovině první hodiny jsem byla natolik zasažena, že ještě ten den jsem měla doma všechny čtyři díly. Tak se začal můj román s Tichým Donem.

Je mi buřt, kolik kapitol napsal Šolochov a kolik někdo jiný, jestli to Šolochov vůbec napsal, to je mi všechno fuk, ta kniha by byla neskutečná i z pera Danielle Steel. Šolochov (nebo XY) vytvořil nezapomenutelné charaktery, které jsou neuvěřitelně lidské. Ať už čtenář podporuje jakoukoliv stranu, autor mu demonstruje, že obě mají rub i líc. Všechny postavy jsou úžasně hluboké a představují paletu šedých odstínů, ani jedna z nich není ani za mák černobílá. Ani jednou nemůžete ryze pohrdat. Miška Koševoj nenáviděný, vrah Petra Melechova, ten zbabělec a práskač. - Miška Koševoj trpící malárií tvořící dětské hrabičky pro malého Mišatku. Jevgenij Listnicki svádějící utýranou Axiňju zničenou smrtí dcery. – Jevgenij Listnicki páchající sebevraždu poté, co se jeho žena zapletla s generálem.

Za ty týdny čtení se sžijete se všemi postavami a připadáte si, že skoro sedíte vedle starýho Pantěleje a sledujete, jak řve na ženu: ‚Aby tě husa kopla!‘. Všechno prožíváte s nimi, jen vám pořád nejde na mozek, jak dokážou snést tolik utrpení a neštěstí, kterého v nich je asi tolik co vody v Donu. Na konci knihy jsou stejně vyprahlé jako řeka bez vody, nezůstalo v nich už skoro nic.

'Tatíčku, náš slavný tichý Done,
živiteli, Done Ivanyči,
o tobě to zpívá píseň slavná
slavná píseň dobrá zpívá slova..'

Tichý Don = Tragédie národa, tragédie člověka. Devastace Ruska, kozáků a lidských životů přelomu dvacátých a třicátých let. Rozervání země a vztahů na kusy, zničení dosavadních jistot a starého způsobu života, po němž zůstane jen vypálená step. Hlavní hrdina Grigorij Melechov je jako doktor Živago. Hledá svoji pravdu a životní cíl, doba, v níž musí žít, je mu protivná, ale nemůže z ní uniknout nijakým způsobem. Končí naprosto zdevastován a tato dutá lidská troska ničím nepřipomíná mladého energického Gríšu z prvního dílu. Své hlavní neštěstí si Melechov sumíruje sám:

'Čert ví proč, ale takovým, jako byl mladý Listnicki nebo náš Koševoj, jsem vždycky záviděl. Jim bylo hned od začátku všecko jasné, ale mně je až doteďka všecko nejasné. Oba mají své přímé cesty, své cíle, já od sedmnácti let tápu jako bludná ovce, motám se jako opilý. Od bílých jsem utekl, k rudým nepřilnul, a tak jsem pořád jak ten nahý v trní.'

Pokud chcete vidět, jak válka vysaje z člověka poslední kapku krve, čtěte Tichý Don. Jestli vás zajímá, jak žijí kozáci a co je to vlastně za sebranku, čtěte. Chcete-li příběh silných a hrdých žen (Axiňja, Natalja, Duňa, Iljinična), které se nebojí riskovat a obětovat všechno pro svou lásku a rodinu, čtěte. Zajímá vás láska Grigorije a Axiňji Astachovové, která je tak silná, že ji nezlomí nic? Čtěte. A jestli chcete číst o mužích, bílých a rudých, trpících válkou, kterou nechápou a zmítají se někde na pomezí, berte Tichý Don. Tam najdete cokoliv budete chtít. Ta kniha je hořká jako život. Velkolepá freska. Za tohle se dává Nobelovka. 5/5

'Dlaněmi pečlivě upěchoval na hrobě vlhkou žlutou hlínu a dlouho klečel u hrobu se skloněnou hlavou, lehce se kolébající jako stéblo. Nyní už neměl, proč by spěchal. Všemu byl konec. V modravé mlze za šelestu ranního suchého vánku vycházelo nad srázem slunce. Jeho paprsky stříbřily husté šedé vlasy na nepokryté Grigorijově hlavě a klouzaly po bledém a ve své nehybnosti strašném obličeji. Jako by se probudil z těžkého spánku – zvedl hlavu a spatřil nad sebou černou oblohu a oslnivě zářící černý kotouč slunce.'

PS: ten film z roku 1956-58 je vynikající.

(Uwaga spoilery!) Ponížení a uražení. Uražení a ponížení. Jedna z posledních knih, které mi zbývají, abych naplnila svůj cíl přečíst celého FMD. Strávily jsme spolu několik černých nocí v nemocničním pokoji a nehledě na astronomický začátek léta mě regulérně mrazilo.

FMD píše 'jeden z těch ponurých a bolestných příběhů, které se tak často a přitom nepostižitelně, skoro tajemně dějí pod olověnou oblohou, ve skrytých zákoutích velkoměsta, uprostřed ztřeštěného životního kvasu, tupého egoismu, rozporných zájmů, chmurné neřesti, tajných zločinů..'

To je náš Dostojevskij, proto ho čteme, proto ho tak milujeme. Jeho postavy jako by vystoupily z listopadového dne v Pitěru. Jsou zamlklé, mrtvolně bledé až nažloutlé, bloudí v horečkách špinavými ulicemi, nad nimiž se smrákají olověná mračna nacucaná deštěm, chodí místy, kde se honí krysy, od Něvy táhne smrad, chlad a hrůza, ony nemají potuchy, jestli jsou tak ožralý nebo už blouzní v nemoci a zažívají příběhy, které můžou být stejně dobře halucinacemi jako pravdou.

V Ponížených a uražených je všechno, proč miluju FMD. Dostojevského ženy. Hrdé hysterky, které chcípají hlady, ale v záchvatu šílenství mrští všechny peníze svému przniteli do očí a vysmějí se mu. Jeho muži. Pokašlávající chudé socky, které píší básně nestojící ani za oharek cíga, v jejichž hlavách bublají fantastické plány měnící svět x zvrhlíci s plnýma kapsama peněz, hříšní milovníci žen a luxusu, kteří už se odřekli Boha a je jim to všechno už fakt jedno. Jeho jazyk. Příběhy přerušené náhlým odskokem do doby před padesáti lety, postavy, jejichž dialogy nikdy neskončí anebo zůstávají navždy nevyřčeny, nesouvisející historky, které prostě musejí být sděleny teď a tady. Jeho popisy duše. Lidské dno, hnus, odpornost, podlézání, sebetrýznění a touha po absolutní destrukci sebe sama konaná s takovou vášní, až se tají dech. Vše líčeno s cynismem a soustrastí. Takový je i příběh Ponížených a uražených, Váni, Nataši, Alexeje, Nelly a Ichmeňevových.

Pokud parafrázuju Něžnou, co budu dělat, až dočtu poslední Dostojevského knihu? Kdo mi ho nahradí? Ne vážně, co budu sakra dělat? 5/5

22 24.06.2015

(Uwaga spoilery!) Anna Achmatovová měla v ruce tři trumfy, kterými mě mohla zcela očarovat, ale ke kýženému okouzlení nedošlo.
- I) Vysoká na pohled chladná žena s lákavou vizitkou od režimu by CCCP, který o ní prohlašoval, že je to napůl jeptiška a napůl děvka.
- II) Osobní život a rodinné štěstí se jí už zdálky vysmálo do očí a odešlo pryč s cynickým řehotem a její milovaná země, pro niž by obětovala všechno, jí nechala pronásledovat a zakázala tisknout její knihy. Achmatovová tudíž velmi dobře věděla, jaké jsou láska s životem utrpení a nemusela si na nic hrát.
- III) Uvědomila jsem si, že jsem nikdy nečetla poezii napsanou ženou a pohled na lásku ve verších jsem doposud vnímala jenom z mužského náhledu na věc. Nebylo by vůbec špatné se podívat, jak píší o tomtéž ženy. Navíc Rusky.
Tak jsem vytáhla z knihovního skladu Bílé hejno.

Tato sbírka plně nekoresponduje s originálním Bílým hejnem, básněmi o bělogvardějcích, ale obsahuje i básně z dalších sbírek Anny Achmatovové, ať už je to Večer, Jitrocel, Anno Domini MCMXXI, Jíva nebo Růženec. Díky tomu můžeme nakrásně sledovat, jak se její básnický styl vyvíjí a postupně těžkne, hořkne a je dušen prostředím. S přestálým utrpením a pronásledováním se Achmatovová mění od naivky:

'Hrstku bílých fial nesu domů.
pro toho skryt tajný oheň v nich,
kdo se dotkne teplé mojí dlaně,
vezme květy z rukou nesmělých.'

Až ke konečnému:

'Buď proklet. – Tvé duše se netknu
už stonem jediným,
zaklínám se ti peklem i rájem,
i obrazem posvátným,
i nocí našich plamenným žárem,
že k tobě se nevrátím.'

Co se týče směru, je Anna Achmatovová ryzí akméistka. Akméismus stojící v opozici proti ruskému symbolismu požaduje jasné pojmenování věci, minimum jinotajů a srozumitelnost všech veršů. Bílé hejno je toho důkazem. Pochopíte všechno, co čtete. Není třeba myslet na to, co chtěl básník říci modrými záclonami. Byly prostě modré.

Přesto, že je to problém většiny básnických sbírek, až už Bílého hejna mi začalo vadit, jak je celá kniha lidově na jedno brdo a dvacátá variace na nešťastnou lásku, s níž se žena smíří a ukazuje muži, že jí to už nijak zvlášť nepálí, prostě nudila. Přesto, že jazyk Achmatovové i překladatelky Marie Marčanové je vynikající. Za některé básně 5/5, za zbytek 3/5. 4/5 je fér, ne? Třeba ještě vyrostu k plnému počtu. Bůh ví. Byla to ale zajímavá zastávka v ruské poezii 20. století, i když jsem od toho čekala víc.

'A pod zelenou lampou
S neživým úsměvem
Druh zašeptal: "Popelko má,
Cos divného v hlase tvém." '

.. 'A v srdci je hořko věřit,
A smířit se s tím dnem
Kdy střevíček můj bílý
On začne zkoušet všem.'

5 14.06.2015

(Uwaga spoilery!) Povídce Loučení jsem se již věnovala v samostatném vydání, takže mi po porci menšího alibismu dovolte se věnovat pouze Poslední lhůtě, protože ona si to plně zasluhuje. Podobně jako v Loučení a dalších Rasputinových dílech, i tady je hlavní hrdinkou prostá ruská stařenka, která nemá ve svém domě ani jednu moderní vymoženost typu rádia nebo televize, ale plně zasvětila svůj život péči o statek a výchově své četných potomků. Žije obyčejně, prostě a bohabojně. Potrpí si na tradice a udržování rodinného krbu, jako to dělaly její matka a babička.

Hlavní postava Poslední lhůty je babuška Anna, která podvědomě cítí, že její život se blíží ke konci a chce vidět všechny svoje děti, ještě naposledy. Po jejich příjezdu Anna ožívá, dokonce se jí podaří se posadit na posteli, na což je zvlášť hrdá. Ale její děti to bůhvíjak nezajímá. Nechápou, co mají dělat, když jejich matka stále vzdoruje smrti a nachází se někdy mezi oběma světy. Neshody, které mezi sebou Michail, Varvara, Ljusja a Ilja mají, vyplouvají v chalupě na povrch. Někteří je řeší alkoholem v staré lázni, jiní hádkou. Stařenka vše mlčky sleduje a trpí, čeká na příjezd poslední, nejmladší dcery Táni a rekapituluje svůj tvrdý a těžký život. Je to její poslední lhůta žití, kterou dostala od smrti, počkat na Táňuru a zemřít. Tána však stále nejede. Anniny děti nakonec odjíždějí. Věří, že matka bude žít ještě dlouho a mizí za svou prací, městským životem, kterému stařenka nerozumí a nechápe, že nemůžou ještě počkat. S odjezdem dětí ztrácí Anna svou sílu a její lhůta vyprchává bez setkání s dcerou.

Rasputin mistrně demonstruje střet starého světa vesnické ženy s nastupujícím stylem jejích dětí z města, pro něž je dřina v chalupě již něco neznámého. Svět rasputinovských babušek je pohlcován a ničen a my to můžeme jenom sledovat. Stav mezi životem a smrtí zachytil tak přesně, že by se mu klaněl i Tolstoj ve Vojně a míru. Je to smutné čtení, o to smutnější, že je plně reálné. Téma stáří a vypořádávání se se stárnoucími rodiči je dnes aktuální jako nikdy. Kruci, ten chlap fakt uměl. 5/5

4 08.06.2015