Oookka komentáře u knih

Myslím, že je to nedoceněná kniha (i když od dob mého studia už uplynulo hodně let, třeba se školní literární kánon změnil), která tu hnusnou dobu dokázala vystihnout naprosto přesvědčivě.

Kniha se mi četla dobře, příběh plynul, ale přece jsem stále cítila, jako by mu něco chybělo. A to něco je podle mého hloubka postav. Dozvěděla jsem se, co se stalo, ale ne proč, přestože vyprávění v první osobě prostor pro reflexi nabízelo. A vypravěč Danny mě vlastně trochu štval svojí neschopností vcítit se do sestry nebo manželky. Bylo to snad tím, že matka odešla v jeho ranném dětství? Proč chtěl za každou cenu být jako otec včetně opakování jeho chyb?

Při četbě románů afrických autorů si vždycky uvědomím, jak málo o Africe vím jak je má představa kreslená. Při této neznalosti bylo pro mě obtížné dej časově zařadit, na druhou stranu to vlastně není podstatné, protože jde o příběh dospívání, o představu ráje, o svobodu, vykořenění.

Nejprve jsem slyšela jako radioknihu na ČRo, takové zpracování bývá ovšem často krácené, proto jsem si chtěla přečíst celou knihu. Nicméně asi mi to pomohlo už od začátku k orientaci ve střídajících se postavách a časových rovinách, a také jsem věděla, že jde o fikci. Felice a její dilema, jak naložit s Kafkovými dopisy, je podle mého ztvárněno velmi uvěřitelně, včetně rozhodnutí nakonec je prodat. Kladla jsem si jedině otázku, zda autorka trochu nekřivdí Joachimovi, který sleduje spíš vlastní zájem a matku v otázce dopisů zdá se málo chápe.

Pro mě je to román o hledání odpovědí na otázky. Kdo jsem? Co znamená domov? Co znamená svoboda? A také hodně o ženách, jejich zkušenosti, jejich rolích. To vše na pozadí vyjevování příběhu zemřelého otce, k němuž hlavní hrdinka Mína, dcera italské matky a marockého otce, promlouvá a jehož příběh se nakonec ukáže složitější, než se na počátku zdálo. Právě střídání vyprávění o sobě v první osobě a obracení se na otce v osobě druhé mi přišlo zajímavé a vtahující. Ačkoliv některé myšlenky v pozadí se mohou zdát až banální, nejsou podané polopaticky a celkové vyznění knihy se mi opravdu líbilo.

Úplnou náhodou jsem nejdříve shlédla skutečné Muzeum nevinnosti, když bylo vystaveno v DOXu, pak jsem se teprve dostala ke čtení knihy, která je opět jiná, než předchozí Pamukovy romány, které jsem četla. Když se hlavní hrdina začal pohybovat v prostředí filmu, příšlo mi, že je to vlastně takový turecký romantický film na papíře, proto ty detailní popisy různých situací (které ale byly místy už příliš, proto jsem trochu ubrala na svém hodnocení). Přestože hlavní hrdina (a jeho posedlost) byl ze začátku spíš otravný, současně jsem cítila stále přítomnou jistou sebeironii. Malá/velká role spitovatele Pamuka v příběhu mi přišla originální.

Zajímavé ženy, zajímavé osudy, trochu mě mrzelo, že příběhy byly rozsahem různé, ale chápu, že je to způsobeno (ne)dostatkem dostupných pramenů a informací. Přehled českého feminismu, mohl být i delší, úvaha nad tím, proč je feminismus u nás pořád skoro sprosté slovo mi přišla originální.

Můžeme si říkat, že příběh se odehrává v daleké Koreji a my tu v Evropě už jsme dál. Nikdo nenutí ženy, vegetariány, queer osoby, aby se vměstnali do staletími stanovených škatulek. Hlavní hrdinka by tu přece neskončila na psychiatrii. Ale je to opravdu tak? Jsme opravdu tak tolerantní, a nebo se jen nedopouštíme otevřeného násilí, ale skrýváme se za rádoby humor a lidi, kteří nesplňují naše očekávání, šikanujeme jinak? Takové otázky vě mně vyvolala četba Vegetariánky. Škoda, že s výjimkou snových pasáží, nezaznívá v knize i hlas hlavní postavy samotné.

Na můj vkus příliš dlouhý úvod o "klasických" fašistech a zjednodušující definice jak fašismu samotného, tak populismu. Na druhou stranu, není to odborná politologická publikace, spíše popularně naučná, i tak vede k zamyšlení.

Divnokniha v dobrém slova smyslu, použití různých jazyků mi připomnělo babičku a její původem německá slova, která už se dnes skoro nikdo nepoužívá, ale v mojí paměti stále jsou. Vůbec to téma vzájemného vzdalování, zrady, prostřednictvím použití jazyka, kterému ten druhý nerozumí, mě zaujalo. Stejně jako téma těla a jeho hranic, identity. Klobouk dolů před překladatelkou.

(SPOILER) Jedna z nejsilnějších knih, které jsem v poslední době četla, jejíž čtení ale doslova bolí. Což je způsobeno nejen tématem, ale i tím, že je napsaná velmi sugestivně. I když se může zdát, že na jednu z postav je naloženo až neuvěřitelně, myslím, že prostě trpí za všechny zneužívané a týrané děti, a že rozsah toho utrpení má za cíl šokovat. A také ukázat, jak zničující dopad na další život a vztahy obětí takové zneužívání má. Kromě toho otvírá řadu dalších otázek. Co znamená být rodičem, kde jsou hranice rodičovství? Co znamená mít vztah, co jsme ochotni snést pro jeho udržení? Je správné nutit žít člověka, který žít nechce, máme právo určovat jiným, co je "pro jejich dobro", i když to znamená jednat proti jejich vůli? Čí život (tělo) to v posledku je, když ne náš, kdo jiný má nárok ho kontrolovat? Nejsou to snadné otázky a odpovědět si musí každý sám, ale je dobře, že literatura takové otázky přináší.
MImochodem, prvek kontroly nad svým tělem, který je zde hodně zdůrazněný, použila i Klára Vlasáková v knize Těla, ale tam byl pro mě naprosto mimo, bez kontextu.

Ideální stručný přehled základů liberalismu.

Četba ve mně vyvolala mnoho otázek, ne vždy příjemných, o vztahu k vlastnímu tělu (věkem jsem blíže k Marii než k Róze), o tom, co nám ohledně ženských těl vnucuje společnost a jaká "pravidla" si nastavujeme samy, o důstojnosti stárnoucích. Je dobře, že se takováto témata otvírají, nesedl mi ale jazyk, dialogy se mi zdály strojené, na můj vkus používá autorka příliš mnoho přirovnání.

(SPOILER) Začátek byl slibný, univerzitní prostředí, trable společenských věd, které tak důvěrně známe i u nás, trochu feministického sarkasmu. Střídání časových rovin na přehlednosti sice nepřidá, ale autorka je pro jistotu nápomocná a na začátku kapitol dává nápovědu. Čekala jsem ale jednak, že se různé linky příběhu propojí, jednak, že se o bájném Bekasmegyeru dozvím něco víc, než že je to sídliště. Ani jedno se nestalo, navíc Réka, která jediná promlouvá v první osobě, tak nějak z příběhu zmizí, aniž bychom se dozvěděli proč. Stále přemýšlím, pro koho je román určen.

K četbě mě inspiroval nejnovější díl podcastu TL;DR, občas takhle sáhnu po knihách, které se součástí středoškolského kánonu staly v době, kdy jsem byla na gymplu, a naše profesorka češtiny, dříve kovaná soudružko, si při výkladu vypomáhala tím, že nás nechávala o nich zpracovávat referáty. Když si vzpomenu na svůj vlastní referát z té doby, ani se nedivím, že mě toto pojetí k četbě dříve zakázaných autorů nepřivedlo. Doháním to tedy zpětně a v případě Sekyry opravdu nelituji, ale současně jsem přesvědčená, že to takhle bylo lepší a k četbě bylo třeba dozrát. Tento v podstatě velmi komorní román myslím dokonale popisuje vesnici padesátých let a systém, který svou nesmyslností a odlidštěností ve výsledku ničí nejen své odpůrce, ale i ty, kterým sliboval prospět a kteří ho v dobré víře pomáhali budovat. Oslovil mě ale i vystižením komplikovaného vztahu otce a syna a, překvapivě, poetickým líčením přírody, která je nedílnou součástí příběhu. Na čtení je ale Sekyra velmi náročná a člověk se musí pekelně soustředit, protože časové roviny se střídají nejen v rámci kapitol, ale občas i v rámci odstavce, a stejně je to s osobou vypravěče. Je to jedna z nejzvláštnějších knih, kterou jsem četla, a hodně na mě zapůsobila.

Velmi zvláštní kniha, vidím v ní kromě jiného příběhy žen a jejich strategií přežití ve válce. Jazyk je hodně specifický, na jednu stranu neuvěřitelné množství vulgarit, hlavně pojmenování mužského a ženského přirození, ale na druhé straně poetické líčení krajiny, zatím jsem nic podobného nečetla a jistým způsobem to k sobě pasuje.
K českému vydání bych poznamenala, že by se pro vysvětlivky lépe hodily poznámky pod čarou, a pro kontext předmluva, jinak jsou některé pasáže, které pro finského čtenáře nepotřebují vysvětlení, pro ostatní neznalé detailů laponské války méně jasné.

Pro tuto knihu bych použila výraz milá. Jedna moje kamarádka tak označuje všechno, co se jí líbí, to jest, co přináší jen pozitivní pocity a spíš únik z každodenní reality, nijak nedráždí. Přestože hodnotím vysoko, protože se mi kniha dobře četla a vlastně líbila, musím říci, že literární ocenění moc nechápu.

Trochu zklamání poté, co Zuzanin dech mě doslova pohltil. Sice jsem přečetla téměř na jeden zátah, ale od poloviny už jen proto, abych se dozvěděla, co se s postavami stane. Kladla jsem si otázku, co je poselstvím příběhu, snad jak válka mění obyčejné ženy? Ale to už tu bylo. Příliš mnoho a příliš negativních emocí, prakticky žádná naděje.

Kniha mě nejdřív docela zaujala, protože se tématem - žena spisovatelka - napojila na předchozí dvě knihy, které jsem četla. Celkové pojetí mě ale nakonec trochu zklamalo. Zatímco postava Elizy je celkem věrohodná, postava Ann už méně a některé další vedlejší postavy mi přišly jako z Jany Eyrové. Ke kladům ale určitě patří čtivost a kuchařské zajímavosti.

Velmi upřímné a otevřené vyprávění ženy z velmi chudých poměrů, která chce jen jedno, a to psát, ať už verše nebo romány. Postřednictvím drobných situací líčí poměry v kodaňské chudé čtvrti, zejména postavení dívek a žen, o širším dění v Dánsku se toho příliš nedozvíme, a to ani v části, která se kryje s německou okupací. Třetí část, Závislost, byla pro mě nejsilnější, na relativně malém prostoru ukazuje, jak rychle se i relativně úspěšná a zajištěná žena může dostat do spirály závislosti, ze které je těžké uniknout.