mirektrubak komentáře u knih

Líbila se mi syrová lyrika „vodnické“ dějové linky. Ten neobvyklý náhled na obvykle směšnou pohádkovou figurku (panáček, který sedí na vrbě a štupuje si tam zelené ponožky) a její přeměnu v postavu drsně mytologického charakteru, to se mi zdálo silné a oslovující. Zejména v kontrastu zranitelnosti a schopnosti zraňovat. Byla tam chytře představena nadpřirozená moc, která sice dá slabé postavě schopnost vlády nad druhými (protože nad počasím, protože nad živlem) a z osoby slabé a rozbité činí silnou mimo-lidskou mocnost. Jak se z Hanky stává Hana, tak se z outsidera stává dominátor. Bylo zajímavé to sledovat. Bylo zajímavé sledovat, jak v ní sílí dříve jen tušená energie, kterou sice vnímá jako bytostně vlastní, ale která je pro ni stále mysteriem, stále ji zcela neovládá a stále se jí nejspíš i docela děsí, vždyť zahrnuje tolik negativních emocí, které byly před její metamorfózou potlačovány.
Pohádkový archetyp se tak stává symbolem lidského růstu, přijetí i obav z objevování vlastního středu.

Bohužel mě tentokrát jen velmi málo zaujala realita Řečovic. Jak mě první díl trilogie nadchl a druhý stále ještě hodně těšil, tak teď jsem byl teda ve značných rozpacích. Zejména vztahy mezi postavami (doktorka, Jarda, jeho máma a její zaměstnanec) mi přišly nějak nuceně vytvořené, nevěrohodné, postavy samotné pak zvláštně nepřiměřené, jakoby nesourodé a vnitřně nekompatibilní. Tyhle části mě příliš nebavily a občas jsem se přistihl u toho, že mě vlastně nebaví vůbec. Dvě roviny, které se měly doplňovat se u mě nesešly. Což je mi líto, protože Anna Bolavá píše pořád krásné a literárně svůdné texty, svůj talent k vytváření atmosféry ani tady neztratila.
Tak třeba příště...

9 23.02.2024

(SPOILER) Ve vícero zdejších komentářích k různým divadelním hrám je připomenut fakt, že vnímání té či oné postavy nebo situace je zásadně závislé na jevištním ztvárnění. U čtveřice hlavních hrdinů Williamsova dramatu se mi to zdá obzvlášť platné. Zde je mimořádně důležité, jak jsou divadelně adaptováni. Což vnímám jako důkaz literárního mistrovství autora, který nepíše jednorozměrné postavy, ale naopak takové, v jejichž hloubkách, zákoutích a temných koutech je těžké se orientovat. A které je těžké nějak jednoduše definovat. A které je tedy možné představit různě a tím vyprávět na stejném půdorysu různé příběhy. A vlastně k tomu není ani zapotřebí chodit do divadla. I při prostém čtení textu je možné si Tramvaj nějak vnitřně „režírovat“ a Williamsovy postavy dotvářet tam, kde se autorská tvořivost potká se čtenářskou vnímavostí a životní zkušeností. (To platí samozřejmě pro každou hru, pro každé literární dílo, ale u Tramvaje do stanice Touha to je, myslím, patrnější víc než jinde.)
Tahle neuchopitelnost charakterů, které se vzpírají snadné interpretaci, platí pro Harolda, Stellu a vlastně i Stanleyho. Ale nejvíc pro Blanche, samozřejmě. Ta je geniálně stvořena tak, že je stejnou mírou na pár facek i na dlouhé něžné obětí. Lezla mi na nervy svojí sebestředností a ve stejnou chvíli mě za srdce brala její bezbranná neschopnost čelit realitě a její dětsky naivní – a k neúspěchu předurčená – snaha o udržení si své tváře. Před ostatními i před sebou. Ano, mohla si objektivně vzato za všechno sama, to já vím, že má Stanley pravdu. Ale stejně se na ni nedokážu zlobit a nedokážu se nad ní nedojímat a nedokážu jí přestat litovat.

Vnějškově není osud Blanche podobný ničemu, co bych z vlastní zkušenosti znal. Přesto jsem měl pocit, že je mi důvěrně znám ten boj, který vede. I proto je „moje“ Blanche spíš nevinná oběť než mrcha (i když vidím, že nejvíc je obětí své vlastní povahy a kritizovat ji není nespravedlivé). Ale nějak ji rozumím, snad. Vnímá sama sebe jako cennou a krásnou bytost a zoufale touží si toto vnímání udržet. Je to totiž to nejcennější, co má: kdyby si připustila, že není půvabnou a milováníhodnou osobou, její osobnost by se nevratně rozbila. (Což se nakonec i stalo, že.) No, ale protože vinou různých okolností už sama v sobě nemůže nalézt takovou jistotu a oporu, nutí ji to vystupovat ze sebe a hledat ubezpečení ve svém okolí, kde její neochota dělat kompromisy naráží na nutnost dělat kompromisy.
Vnímal jsem ji jako dezorientované unavené zvířátko, které ve strachu a neklidu zmateně běhá kolem, unavuje se tím a ubližuje si tím, z toho se dostává ještě do většího strachu a neklidu a únavy, takže pak běhá ještě zmateněji. A tak pořád dokola.
Východisko z její situace by se možná našlo, ale chybí ji dost klidu pomocnou ruku nepřehlédnout, nemluvě o tom, že vysvobození by mohlo přijít jen s otevřeným vztahem a v otevřeném vztahu by jí nezbylo než sdílet sama sebe včetně svých minulých selhání. Jenže to by narušilo její vnímání sebe jako cenné a krásné bytosti, čímž se dostávám zpět na začátek tohoto dlouhého odstavce a cyklím se do situace, ze které vede cesta ven jen s lékařským doprovodem. :-(

10 22.02.2024

„Co je ti platné, že vedeš hlubokomyslné řeči o vznešené Trojici, chybí-li ti pokora, a proto se Trojici nelíbíš? Vzletná slova ještě nikoho neudělala opravdu svatým a spravedlivým. Milým Bohu činí každého ctnostný život. Raději si přeji pokoru mít než ji umět definovat. Můžeš znát celou Bibli a citovat všechny filosofy, a k čemu tito bude bez Boží lásky a milosti? Marnost nad marnost, všechno je marnost (Kaz 1,2), kromě lásky k Bohu a služby jemu jedinému, Toto je nejvyšší moudrost: zříci se světa a všechno jednání zaměřit na získání království v nebesích.“

Na Následování Krista jsem se chystal už dlouho, dokonce jsem ji loni měl i z knihovny doma, ale knih bylo tehdy moc a času málo... Tak jsem rád, že mi to tentokrát vyšlo. Stálo to za to! Rozhodně to nebyla pouze povinná četba, kterou bych chtěl mít v přečtených prostě jen proto, že se jedná o jednu z nejvlivnějších knih v historii křesťanství.
Jsem přesvědčen, že Následování Krista má potenciál oslovovat i dnešní křesťany. Protože vstupuje do pomyslného konfliktu, který se v obci věřících objevuje už od doby, kdy křesťanství přestalo být existenční záležitosti a církev se začala etablovat ve světě. S biskupy, kteří se stali státní nobilitou. S teology, kteří se stali teoretiky a později profesory na katedrálních školách a univerzitách.
A právě proti přílišnému teoretizování a proti oddělování teologie a spirituality se staví hnutí devotio moderna, jehož je Kempenský nejznámějším představitelem (přestože možná není autorem Následování v našem pojetí toho pojmu – šlo zřejmě spíš o kompilát již napsaných článků). Pro zbožnou rodící se městskou společnost nabízela afektivní spiritualitu s důrazem na aktivní prožívání vztahu s Bohem, duchovní chudobu, odpoutanost. Zdůrazňuje také askezi a odevzdanost Kristu a rozdíl mezi ubohým lidským a vznešeným božským. A je v tom fakt ohromně silná a aktivační! Motivační literatura, dalo by se říct dnešní terminologií.

„Rozhojni ve mně lásku, ať se naučím vychutnávat vnitřními ústy svého srdce, jak je sladké milovat, ať se v ní rozplynu a nechám se jí unášet. At mě láska přibrzdi, když se mě zmocní příliš veliké nadšení a úžas. At zpívám chvalozpěv lásky. Ať má duše, plná lásky, vzlétá za tebou, svým milovaným, do výšin a chválí tě do umdlení. Ať v zajetí lásky jásá! Ať tě miluje víc než sebe a sebe pouze pro tebe a v tobě všechny, kteří opravdově milují tebe tak, jak to přikazuje zákon lásky, který z tebe vyzařuje.“

Přesto nebudu jen chválit. Pár věcí mi nesedlo.
Jednak už naznačený implicitní odpor k teologii, dualita těla a duše a antiintelektualismus; protože racionální reflexe je důležitá, vždyť správný a zdravý duchovní život je vždy kombinací modlitby a reflexe. Reflexe nesmí být redukována leností nebo strachem z toho, že při rozumovém pohledu neobstojí.
A pak zde byl ten přísný tón, který se mi opravdu jevil příliš středověký. Upozorňovat na bídný stav člověka, který je ničím před Bohem je jistě nutné (protože pýcha je nejstrašnější mezi hříchy), ale zde to bylo někdy trochu moc ubíjející. Třeba ty živé popisy pekla a povzbuzování k vymýcení lásky ke všemu stvořenému. Hm.

Nejmilejší pocity jsem ale při čtení zažíval, když jsem v textu narazil na myšlenky, které byly zjevnými inspiracemi díla svaté Terezky (z Lisieux). Ta měla Následování Krista jako základní zdroj své spirituality (společně s Janem od Křížem) a bylo krásné si uvědomovat, jak jsou její věty tak podobné Kempenskému a přitom v něčem jiné, přefiltrované její láskou a něhou.

„Žádný skutek, učiněný zjevně bez lásky, ničemu neprospívá. Cokoliv se však koná z lásky, byť by to bylo zanedbatelné a sebenepatrnější se promění v užitek. Bůh totiž oceňuje více to, co se dělá s láskou, než kolik se toho udělá.“

7 21.02.2024

„Lidé si hledají místa, kam by se uchýlili: venkov, přímoří, hory. Však i ty nezřídka zatoužíš po něčem takovém. Ale to všechno je svrchovaně zpozdilé, neboť v kteroukoli chvíli se ti zachce, můžeš se uchýlit v sebe sama. Vždyť nikde nemá člověk klidnějšího ani nerušenějšího útulku než ve své vlastní duši, zejména ten, kdo má v sobě takové hodnoty, že stačí do nich nahlédnout, a ihned se ocitá v dokonalé pohodě; tato pohoda pak podle mého soudu není nic jiného než pocit mravní spořádanosti.“

Kdyby císař Marcus Aurelius nebyl spolehlivě doloženou historickou osobou, skoro bych se zdráhal věřit tomu, že skutečně existoval. Tak nepravděpodobnou postavou je. Před jeho vstupem na jeviště dějin se ideál vládce-filosofa oprávněně mohl zdát být pouhou platónskou idejí. Když jde navíc o filosofii tak pokornou, nenásilnou a vyrovnanou, tolik zaměřenou na službu a udržování smysluplného řádu, tak moc se vymezující vůči výstřelkům císařského ega, sebeoslavám a pocitům výjimečnosti. Není to samo sebou! Vždyť není snadné být skromný pro toho, kdo skromný být nemusí! A Aurelius byl nejmocnější muž známého světa, byl v pozici, ke které patřil v zásadě božský status a tomu odpovídající uctívání. A přitom byl tak pokorný a vděčný! Je to hodno velké úcty! A i dnes je to stále cenný podnět k zamyšlení a inspirace k sebezdokonalování.
A ještě dodám, že jsem se neubránil spokojenému úsměvu, když jsem se teď dočetl, že zemřel tiše a pokojně, ve spánku. Ano, Marcus Aurelius byl prostě Markem Aureliem až do konce.

Jako čtenáře-křesťana mě zvlášť bavilo porovnávání Markova stoicismu s biblickými tématy. A nemohl jsem si nepovšimnout podobnosti zvláště s knihou Kazatel. Konkrétně s tím v podstatě optimistickým závěrem, ke kterému Kazatel dochází. Tedy ne s Kazatelem ve fázi „vše je marnost“, ale ve zmoudřelém postoji, kdy dokáže věřit Bohu a nesoudit jeho dílo, které nedokáže cele pojmout ani změnit. To vede k autentické duchovní zkušenosti, která ústí do přijmutí omezenosti a konečnosti své role ve světě a taky k důvěře vůči vesmíru/Bohu. Nelze hodnotit jeho dílo, které dosud není dovršené, říká Kazatel a císař Marcus by nejspíš příliš neprotestoval. Třeba tady: „Stále si uvědomuj, jak všechno lidské je dočasné a nicotné: včera ještě zárodek, a už zítra mumie nebo popel! A proto prožij tuto píď času ve shodě s přírodou a s životem se rozluč v dobré vůli, jako když zralá oliva odpadávajíc blahořečí matce zemi a děkuje stromu, jenž ji zplodil.“

Pomyslný dialog mezi Markovou verzí stoicismu a křesťanstvím jsem nalézal na mnoha místech. Nedávno zahájenou postní dobu a důraz na neokázalost ctností třeba zde: „Moudrý člověk, jestliže vykonal dobrý čin, nerozkřikuje to, nýbrž přechází k novému, jako se chystá réva znovu vydávat hrozny ve svůj čas.“ Mudroslovné knihy bible připomene dokonce i obvyklou formou paralelismů: „Ctižádostivec pohledává své vlastní dobro v činnosti jiných, prostopášník ve vlastních náruživostech; ale kdo má rozum, ve vlastním jednání.“. A Ježíšovo dvojí přikázání lásky? Nešlo by trochu vidět ve větě „Boj se bohů a ujímej se lidí!“?
Pro mě to byl přesvědčivý a půvabný doklad toho, jak byly myšlenkové systémy ve starověkém středozemním prostoru průchozí a vzájemně se k dobrému ovlivňující. Což je zjištění, které je povzbuzující nejen samo o sobě, ale i jako svého druhu poselství císaře Marka směrem k našim někdy dosti zkamenělým myslím a srdcím.

„Ať si je leckdo lepší zápasník, jen když není k lidem laskavější, skromnější, v jakýkoli osud odevzdanější nebo k pokleskům svých bližních shovívavější nežli ty!“

10 21.02.2024

(SPOILER) Nakonec to smysl dávalo.
Dlouho jsem myslel, že ne, že ta rámující situace komika svítícího si na svůj život je jen efekt, který není pro příběh nutný, není podpůrný a je vlastně i rušivý. Protože stand-up prostředí přece není místem, kde by bylo možné očekávat upřímnost výpovědi. Z těch pár zkušeností, které s tímto žánrem mám, vím, že sice témata předhazovaná publiku jsou mnohdy až nepříjemně osobní a smích je často vyvolán náhledem do intimně trapných okamžiků vypravěče. Ale jde o intimitu hranou, stylizovanou... Takže jsem si tak říkal, že jeviště stand-up vystoupení je možná to poslední místo, kde lze čekat autenticitu. A že tedy reakce diváků na Dovíka je nevěrohodná a umělá.

U čtení (v mém případě tedy poslechu) jsem dlouho zůstával prostě proto, že ta základní dějová linie byla zajímavá a zajímavě popsaná. A pak gradace po cestě zpět z tábora, ta byla až drásavá. Nejen v samotném faktu, že mladému člověku umře někdo blízký, nejen ve faktu, že neví, koho má oplakávat. Ale nutnost Dóvika čelit téhle pomyslné Sofiině volbě zrovna ve věku, kdy už je při své vnímavosti schopen dohlédnout toho, co se v jeho nitru a děje, ale zároveň ještě není dostatečně zralý k tomu, aby takový zážitek dokázal zpracovat? (pokud teda vůbec může být člověk někdy tolik dospělý, aby něco takového ustál bez rozkolísání vnitřního světa). No, tak to byla síla!

Jak jsem postupně zabředal do Dovíkovy zpovědi, vyjevovalo se, že zrovna tohle zvolené prostředí podporuje a doplňuje základní linku románu - není důležité jen to, co se vypráví, ale i jak se to vypráví a kde se to vypráví!
Kontrast drobného jednotlivce vystaveného světlům reflektorů vůči anonymitě temného hlediště. Kontrast intimního náhledu do bolavé duše a způsobu prezentace, který se nemůže obejít bez výrazných gest – to bylo téma, které se jakoby s Dóvikem táhlo už od jeho dětství, to nutkání přehlušit vnitřní bolest nějakou okázalou pozornost strhávající aktivitou - třeba chozením po rukou.
A možná nejvíc: kontrast člověka nutně hledajícího vzájemnost a pochopení blízkého vztahu, jaksi po něm stále slepě tápajícího – a diváků, kteří přišli v očekávání zábavného zážitku, o který se vystupující komik postará buď tím, že se mu jeho číslo povede, nebo tím, že se mu jeho číslo nepovede. V tomto posledním ohledu je román také hodně o nás, o naši schopnosti být trpělivě naslouchajícími tvory. Jsou lidé kolem nás našimi skutečnými bližními, nebo jsou víc zdrojem našeho pobavení, cílem našeho emočního voyerismu? Jak to s námi vlastně je? Zkouška emoční okoralosti, ano, to je přesné!

„Nechte ho ten příběh dovyprávět.“

15 20.02.2024

Překvapilo mě, když jsem se nedávno dozvěděl, že text právě téhle hry položil von Goethe na stůl čerstvě zastřeleného mladého Werthera. Dílo, o jehož existenci jsem celý svůj život neměl ponětí se mi tak znovu připomnělo jen pár dní poté, co jsem ho dočetl. Hm, dobře, nejsem nijak ezotericky založený, a tedy bez nějakého dalšího hloubání přijmu fakt, že se to zkrátka takhle seběhlo. Že náhoda je prostě jen náhoda.
Zajímavější pro mě bylo uvažovat nad tím, proč zrovna tahle hra? Co tím Goethe chtěl říct? Co tím Werther podle Goetheho chtěl říct? Upřímně řečeno, nedokážu uspokojivě odpovědět ani na jednu otázku, stav ponížení a pokoření nevěsty Emilie a jejího otce se mi nezdá být adekvátní paralelou Wertherova osudu. Nebo se snad chtěl Werther/Goethe ztotožnit se zabitým hrabětem Appianim a cítil se být násilně odstraněn od ženy, na kterou měl podle svého soudu právo?

Naštěstí Lessingův text dobře obstojí i sám o sobě, nejen jako rekvizita ve známějším literárním díle. Obstojí jako hra, která může mít, a také má, politický rozměr. Jasně. Ale já to stejně primárně četl jako univerzální příběh o boji za lidskou důstojnost tváří v tvář převaze moci, které není možné se ubránit.
Postavy působily živě, jejich strach, hněv i zděšení byly vykresleny věrohodně a jejich interakce se jevily uvěřitelně. Srovnání se Shakespearovými dramaty se mi nezdá být nijak přemrštěná, i tady docházejí všechny konflikty na samou hranu, a i zde se nedočkáme útěchy z laciného šťastného konce.
Tohle vše jsem ocenil a přijal s vděčností za vydatný zážitek. A bonusovou literární radostí pro mě byla postava odvržené hraběnky Orsini, jejíž kombinace smyslu pro čest a smyslu pro realitu byla úchvacující. Její mix hněvu, smutku, cynismu a humoru byl chutnou třešničkou na tomhle dobře upečeném nadčasovém divadelním dortu.

„Znáte mě? Jsem Orsina; podvedená, opuštěná Orsina. - Opuštěná kvůli vaší dceři. - Ale co za to může vaše dcera? - Brzy bude i ona opuštěná. - A pak další! - A další! - Ha! - Jak božská představa! Kdybychom se jednou my všechny – celá armáda nás opuštěných - proměnily v bakchantky a ve fúrie a kdybychom ho dostaly mezi sebe a roztrhaly ho, rozsápaly, vyrvaly mu vnitřnosti z těla, abychom našly srdce, které ten zrádce slíbil každé z nás, a žádné ho nedal! Ha! To by byl tanec! To by byl takový tanec!“

4 19.02.2024

„Láska je trpělivá, laskavá, nezávidí, láska se nevychloubá a není domýšlivá. Láska nejedná nečestně, nehledá svůj prospěch, nedá se vydráždit, nepočítá křivdy. Nemá radost ze špatnosti, ale vždycky se raduje z pravdy. Ať se děje cokoliv, láska vydrží, láska věří, láska má naději, láska vytrvá.“
(apoštol Pavel v prvním listu Korintským)

Hele, je mladý Werther fakt příběh o lásce? Já vím, takhle je v naší kulturně-historické paměti zapsán a kdybych se nějakou časovou smyčkou dostal zpět před maturitní komisi a tam se mě na Werthera ptali, jistě bych si nic nekomplikoval a hezky způsobně jim řekl, že jde o román o nenaplněné lásce, která končí tragickým koncem. Ale ... je to opravdu tak? Je to opravdu láska, co mladého Werthera trápí? Protože „moje“ láska (lépe řečeno: ideál mojí lásky) by neznamenala toužit po Lottě, ale toužit po tom, aby se Lotta měla co nejlépe, aby zažívala plnost radosti, dober, plnost štěstí. Protože láska je přece obrácena k druhému, ne? Měla by taková být, pokud chce být hodna svého jména.
Ale mladý Werther mi přišel jako člověk, který je obrácen k sobě. Působil na mě tak už tehdy někdy před čtvrtstoletím, když jsem jeho příběh četl poprvé a moje současné nové čtení můj postoj nijak nerevidovalo. On totiž nepozoruje přírodu, on pozoruje Werthera, jak pozoruje přírodu. On není zasažen osudem opuštěných dětí, ale dojímá se nad svojí starostí o ně. On vlastně nemiluje Lottu, on ... je zamilovaný do milujícího sebe. A protože se považuje za člověka převyšujícího své okolí, i jeho láska musí nějak převyšovat, vynikat. I kdyby na ni měl upozornit vlastní smrtí.

Docela jsem si při čtení pohrával s myšlenkou, jak by se asi proměňoval jeho vztah k objektu svého obdivu? Říkal jsem si, za jak dlouho by mu zevšedněla, kolik času by uběhlo, než by začal Vilémovi psát o tom, jak je jeho Lotta vlastně průměrná a prostřední. Vydržela by mu jeho láska déle, než zaujetí pro práci nebo sympatie ke knížeti? Nejspíš ano. Nejspíš jsem teď k Wertherovi nespravedlivý. Ale nemůžu si pomoct, vždyť jemu na Lottě vlastně nezáleží, snad jen jednou vyjádří přesvědčení o tom, že by mu s ní bylo lépe než s Albertem, ale to je opravdu jediný náznak toho, že by přemýšlel o jejím dobru, o tom, co je nejlepší pro ni. To je spíš posedlost a chtivost (ani ne tak tělesná, jako nezrale majetnická), neschopnost se vyrovnat s tím, že něco chce a nedostane. Sám to píše: „Nechápu někdy, jak ji může, jak ji smí mít rád jiný, když já ji přece jediný tak vroucně, tak z celého srdce miluji, nic jiného neznám, nevím, a nemám než ji.“
Ani svojí smrtí z tohoto pojetí svého žití nevystoupí. Sice manželům přeje „kéž bych vám svou smrtí vykoupil štěstí!“, ale způsobem svého odchodu ze života naopak ještě naposledy zatne dráp do soužití Lotty a Alberta, aby jim ještě i po své smrti zůstal jako trn v patě, jako němá výčitka a připomínka.

Vykresluju tady Werthera jako tak moc sobeckého psychopata, že mi ho až začalo být líto. :-) A říkám si, že bych měl také vznést něco na jeho obranu. No, jako jeho hypotetický obhájce bych asi zmínil, že je do značné míry obětí své epochy. Jako na dítěti romantismu je na něm dobře znázorněno, jaká to byla doba (což, předpokládám, byl Goetheho záměr). Po desetiletích racionalismu, kdy se osvícenectví pokoušelo odkouzlit svět, vše vysvětlovat, analyzovat a zprůhledňovat, je postoj extrémní citovosti a primát vlastních pocitů vlastně docela pochopitelnou reakcí. Jen se ve Wertherově případě to kyvadlo trochu urvalo z pendlovek. Trochu hodně.

Moc se mi ten román líbil, opravdu hodně moc! Stejně jako u povídek Jana Čepa i zde při čtení téměř hmatatelně cítím, jak jsou postavy zároveň taženy nahoru i dolů. Nahoru, k něčemu či někomu, kdo je povolává žít svoji existenci v plnosti, nepromarnit své hřivny, nenechat se ubít okolnostmi ani ranami osudu. Zvednout se, nadechnout se, znovu vstát, znovu jít, znovu doufat. Směřovat k Bohu, bojovat o blízkost Boha, o Jeho přítomnost a Jeho odpuštění – ať už vědomě či ne.
Ale také dolů k zemi, ke které nás táhne naše narušená přirozenost se vším tím našim věčným selháváním - někdy nezbytným a někdy zbytečným, a kolikrát tak trapným.

Zmíněná země zde má svoji velkou roli. Země ve své fyzické, hmatatelné podobě. Půda, hlína. Je to rodné místo jako prostor, který všechny postavy přitahuje, někdy také znepokojuje a odpuzuje, ale nakonec si to v sobě každý z hrdinů nějak nese, misionář i dobrodruh. Pro mě je to fascinující téma: nežiju tam, kde jsem vyrůstal a vyrůstal jsem tam, kde zase nevyrůstali moji rodiče. Přesto to pouto zřetelně cítím, i když tomu nerozumím. (Zrovna minulý týden jsem si absenci svého vztahu k rodné hroudě znovu uvědomil. Slyšel jsem vyprávění o prarodičích mého kamaráda z polabské nížiny, kteří si nikdy mezi svými pozemky nepostavili plot, protože přesně na hranici stál nějaký ovocný strom a nebylo možné určit, komu patří. Myslel jsem si, že je to příběh o malichernosti, ale ne, byl to příběh o tom, jak na každém kousku půdy záleží).

U povídek pana Čepa jsem měl vždy pocit, že na ději nesejde, že to podstatné je atmosféra příběhu. V hranici stínu to zároveň platí i neplatí. Postavy tady mají svůj vývoj, jejich osud dokáže ve svém vývoji zaujmout - je komu přát, je o koho se bát, je z čeho se radovat i čeho litovat.
Ale to klíčové nakonec nejsou zápletky, milostné, rodinné ani kriminální. To klíčové pro mě byla připomínka hloubky a komplikovanosti každého lidského osudu; ale také toho, jakou váhu a důležitost má každý život, bez ohledu na to, jak vratký a potlučený je.

9 05.02.2024

"Máš potenciál jako lidská bytost. Máš všechny podstatný složky. Když se snažíš, jsi moc milej. Když se ti chce, umíš druhý rozesmát, a když se rozhodneš, že máš někoho rád, jsi hodnej, a ta osoba se pak cítí, jako kdyby byla středem vesmíru, a takovej pocit jí dělá dobře. Jde jenom o to, že většinu času se ti prostě nechce."

Tenhle román docela klame tělem. Na první pohled se jedná o lehkým perem psaný zábavný příběh o problémech sympatického muže. Problémech se ženami, jak jinak. Dialogy plynule plynou, vedlejší postavy a vedlejší zápletky jsou napsané vtipně a zajímavě (mojí oblíbenou kapitolou se stal neuskutečněný nákup vinylového pokladu) a přitom to není tak úplně sitkomově povrchní - občas se text blýskne nějakým velmi přesným postřehem nebo zamyšlením, které působí tak přirozeně logicky, až jsem si říkal, jak to, že už jsem na to dávno nepřišel sám :-). A navíc je Rob fakt sympaťák, dost připomíná třeba toho knihkupce z filmu Notting Hill, jak ho hrál Hugh Grant (samotné Všechny moje lásky byly zfilmovány rok poté, s Johnem Cusackem). Na téhle rovině kniha funguje dobře.

Jenže to není všechno. Nick Hornby nás totiž touhle pohodovou atmosférou ukolíbá, nechá nás s Robem sympatizovat a trochu mu možná i jeho free život závidět - vždyť kdo by nechtěl být svým pánem jako prodejce gramofonových desek (nebo čehokoli jiného, co má rád a čemu rozumí) místo našeho života plného kompromisů a až příliš pevně nalajnových cest?
Jenže pak se to náhle zkomplikuje! A Rob se vyjeví ne jako pohodář, který vyzrál nad světem povinností a úkolů, ale jako ustrašený sobecký usmrkanec, který se bojí dospět, protože má strach ze všeho nového neznámého, ze všeho závazného a zavazujícího. Což je špatné pro něj samotného, ale opravdu tragické to začne být tehdy, když se jeho zralost má stát něčím, o co se potřebuje opřít blízká osoba (nejvíc je to patrné v situacích okolo pohřbu Lauřina táty).
"Rob nemůže dospět, ani kdyby chtěl," píše se tady v anotaci. Úplně si to nemyslím. Rob dospět může, svým způsobem i chce (protože si uvědomuje, že tak jak žije mu dobře není, že takhle to napořád nepůjde), ale prostě se bojí. Proto se mi zdá, že Všechny moje lásky nakonec nejsou ani tak příběhem o střetu svobodného muže (svobodného od konvencí a otravných povinností) a nevlídného světa, jako spíš o snaze přerostlého chlapce stát se svobodným mužem - uschopněným k svobodnému rozhodování o sobě.

7 05.02.2024

"Usekli ženě hlavu a dovolují ji jen tělo, protože hlavou by si mohla něco myslet..."

Je to pokračování Domečku pro panenky, a přece vlastně není. Vystupují tam všechny postavy z původního dramatu (kromě Ranka, samozřejmě, ten zapomenut zemřel), ale ... jinak. Nejen chronologickým posunutím dále do dvacátého století. Víc je ta proměna vidět ve vědomé reflexi původních postav (Vy se jmenujete Nora? Jako ta hrdinka z Ibsenovy hry?), kdy tam všichni působí jako karikatury sebe, jako postavy rezignující na komplexnost a psychologickou věrohodnost. Jsou to vlastně schematické figurky reprezentující své typy v absurdní, zesměšňující a nelichotivé nadsázce.
Takhle to paní Jelinek vymyslela a vymyslela to dobře. Neříkám, že ne. Když tam postavy nahlas říkají to, co by normálně nahlas nikdy neřekly (protože konvence, protože komunikační strategie, protože sebeklam a stylizace) znepokojuje to tím, jak to vypadá absurdně a nepřirozeně. Ale není ta absurdita víc v nás, divácích? Co to o nás vypovídá, když divadelní hra vypadá nerealisticky a nepravdivě právě tehdy, když postavy pravdivě popisují svoji realitu? Co to říká o našich vlastních hrách, které hrajeme na jevištích svých profesních a osobních vztahů?
Nejvíc to na mě působilo, když Nora zároveň popisuje přesně to, co dělá a dělá přesně to, co popisuje. (Příklad: "Óóóch, lehce uražena dupu nožkou a ještě jednou se otáčím kolem své svislé osy, přičemž však na tebe zdola šelmovsky pokukuji, abych dala najevo, že to nemyslím tak vážně, jak to vypadá."). To už bylo tak bizarní, že se mi z toho začal vařit mozek. :-)

Proč tedy nakonec pro mě tenhle druhý díl Nory nebyl pětihvězdičkovým zážitkem? Možná právě proto, že nebyl lidským příběhem, že to byla spíš sociologická a antropologická studie, kterou jsem mohl sice procházet se zájmem (což jsem opravdu dělal), ale bez skutečného spoluprožívání. Lidé ve hře byly zajímavým materiálem k pitvání a analýze, ale nebyli to lidé, kteří by mě dojímali, o které bych se mohl bát, se kterými bych mohl žít...

4 05.02.2024

"Bylo by těžkým úkolem objeviti na světě podivnější lásku, než která vykvetla v tomto ponurém a smrtí nasáklém ovzduší IIa mezi dvěma odsouzenými k smrti. Vysvítá z tohoto poměru dvou velikých duší, že to byl cit povýšený nad všechnu nízkost lásky pozemské, že to bylo vlastně už jen mimozemské milování, duševní milování na rozhraní života a smrti. Oba na tom byli stejně, Ríša i Marianne stáli už jednou nohou na okraji hrobu, a z této strašlivé úzkosti, opuštěnosti a lidské marnosti nechali společným úsilím vyrůst nejkrásnější květ platonické lásky. Všechna slova a pojmenování pro tento čistý, průzračný cit by byla příliš všední, tupý a banální."

V normálním prostředí by takový vztah nevznikl. Nemohl by. Vždyť všichni chceme a potřebujeme být milováni pro naše vlastnosti, pro to, kým jsme. Volání "chci milovat a být milována – lhostejno kým!" a jaksi předřadit hodnotu toho citu před hodnotu aktérů vztahu je ... no, zvláštní. Do běžné reality nepřenosné. Ale v nacistickém kriminále při čekání na sekeru? "Zvíře je chyceno a nemůže si pomoci".

Nad ostatními pocity u mě ale v hodnocení převládá respekt k otevřenosti, se kterou se Marianne vrhá do milostného rizika. Činí se tím křehce zranitelnou. Ona, žena, pro kterou je tak důležité být vždy paní situace! Ale osud jí nadmíru přál a za svoji odvahu se dočkala odměny v podobě Richarda. Lepšího partnera by si ani nevysnila! Richard sice působí rezervovaněji, jeho srdce (nebo minimálně jeho loajalita a smysl pro povinnost) zůstávají u jeho ženy (Sám to hodnotí: "Na konci dopisu byla prosba o odpověď. Co jsem měl odepsat? Věděl jsem, že je nad mé síly, abych tu otevřenou ránu na duši zahojil a vyléčil, to by dovedl jen návrat do života a pak dlouhá, dlouhá doba. Chtěl jsem tedy jen zmírnit horečku a uklidnit rozjitřenou duši."), ale i on brzy roztává a mezi dvěma srdci v krajní situaci vzniká souznění, nad kterým se tají dech a na které se bude těžko zapomínat.

"V domě mého dědy je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“

Na nevysvětlitelném násilí je vždy něco hrozivého a negativně fascinujícího. Ta náhlost, ta namátkovost, ta nemožnost čemukoli předejít, připravit se...
Východiskem této hry je nepochopitelná dvojitá vražda. Je důvodem, proč je chlapec, úspěšný vrah a neúspěšný sebevrah, zahrnut do pofiderního psychologického experimentu. Aby se pochopilo nepochopitelné, odkrylo skryté... Pan Enquist hraje tuhle strunu bravurně, skoro dokonale. Hra není dlouhá, ale intenzivní a emočně vyčerpávající. Chytne a nepustí!
A mnoho se opravdu odhalí, ano, a mnoho opravdu nečekaného. Ve stěžejním trialogu třeba to, že v rozhovoru nevychovatelného chlapce a dvou profesně respektovaných žen není nezletilý vrah tím, který je v místnosti tou nejvíce nelidskou lidskou bytostí!

Přes mnohé zjevné (a zjevně záměrné) náboženské odkazy (hned úvodní motto je téměř doslovnou citací Janova evangelia) jsem tímto způsobem hru nečetl (přestože jinak cpu optiku víry všude kam to jde i kam to nejde, já vím). Téma vtělení boha do zrzavého kocoura mi bylo vzdálené. Zato na mě silně zapůsobila připomínka toho, jakou něhu může v zanedbané duši člověka působit dar přátelství, blízkosti a odpovědnosti. A jak devastující je, když zjistí, že už není držitelem takového daru. Že vlastně nikdy nebyl obdarovaným, že byl celou dobu ... experimentem.

5 05.02.2024

"Ať srdce tvoje všechna muka pozná a všechnu úzkost duše tvoje, Mahuleno! Ty žiješ v něm, on v tobě? Nuž, lásku vaši tedy proklínám! Ať zapomene Radúz tebe, ať ani nezná tě, bud cizí mu, jak cizí jsi teď mně! Ať touhou zmíráš, žalem hyneš, ať strádáš tak, že srdce tvoje, těžké jako kámen, tu jedinou jen touhu bude znát, by ponořilo se do tůně nepaměti! Až život tvůj a všechno myšlení se utrpením velkým zhroutí v neurčitou mdlobu, ať i v tom otupění strašlivém ti zbude jedno přece vědomí: tvá bolest! Žal buď tvým dechem, žal tvým chlebem, žal tvým živlem jediným!"

Setkání nečekaně zajímavé! Po mé letmé předchozí zkušenosti se Zeyerem (četl jsem z knihbudky vytáhnutou a do stejné budky rychle vrácenou přeslazenou Zahradu Mariánskou) jsem byl vůči Zeyerově citovosti hodně obezřetný a vlastně nic neočekával. Ale Radúz a Mahulena na mě působil mnohem víc jako sága než pohádka a v hranicích toho žánru mi jeho patos a poetická afektovanost přišla v pořádku. V rámci pravidel hry byl ten stylizovaný souboj lásky a nenávisti nejen akceptovatelný, ale nakonec i nějak překvapivě zasahující. Dobré, silné, působivé!

"Mé srdce krvavý je květ. Co bolí mě, co bolí? Proč stále chvěju se? Nad hlavou mou když mračna táhnou, za nimi bych chtěla – nevím proč a kam. Má touha jako moje větve pne se věčně do dálky ... Tam ale k tomu domu toužím přede vším, kam můj stín padá ... A tak mé srdce stále bolí a stále kape z něho krev ... Jsou ptáci sladcí hosté, na ruce moje ztuhlé sedají a zpívají ... snad by mě konejšili, kdyby ten květ, ten krvavý, to srdce stále nebolelo mě..."

8 05.02.2024

Ještě víc než Quo Vadis mi Longinovo kopí připomínalo Waltariho Jeho království. A to hned ve dvou aspektech. Jednak svým důrazem na jakousi "vícerozměrnost" postav, které nebyly jen dobré nebo zlé, ale procházely různým vnitřním pnutím a dynamikou, a také jejich portréty víc odpovídaly mentalitě římské doby a nebyly jen průmětem romantických představ do exotického prostředí. Za druhé, zejména, zde byl hodně přesvědčivě vylíčen myšlenkový střet římského a izraelského pojetí světa. Longin musel vstřebat nejen kompletně jinou představu o vztahu k přesahujícímu posvátnému, ale musel se vzdát také svého helenistického náhledu na svět, ve kterém je přece nepředstavitelné, aby nekulturní barbaři někde ze zapadlé periferie (kteří nechodí do lázní a nemají divadla a tělocvičny!) mohli dát světu pravého Boha, Pána všeho. Taková nepřijatelnost! Zdálo se mi, že zde bylo krásně popsáno napětí mezi přitahující silou Ježíše - kterou viděl promítnutou do tváří a činů těch, kteří se Ježíšem nechali pozvat do společenství - a touhou zůstat v bezpečí mentálního světa své domoviny. Světa, kterému rozumí a který ho nevystaví nutnosti překreslovat svého vnitřní konstanty.
V tom je tenhle klasický historický román jaksi skrytě současný. Mluví tím nejen ke konvertitům ke křesťanství (kteří už vědí nebo tuší, že Pánův hlas nevolá k nějakému lážo plážo vztahu na půl plynu, že je potřeba učinit pro Boha ono Tereziino "determinada determinación", tedy "rozhodné rozhodnutí“), ale vlastně nám všem čtenářům připomíná, že na cestě k našemu lepšímu já je nám velkým nepřítelem lpění na neživých zvycích, na překonaných postojích a názorových schématech.
Ale Longinovo kopí není psychodrama o vnitřním hledání a tápání mladého válečníka. Nebo lépe řečeno: není to jen o tom. Primárně je to dobře napsaný dobrodružný příběh, se srozumitelným vývojem a interakcemi postav, logicky plynoucím dějem a uvěřitelnými dialogy. Bavilo by mě trávit s postavami románu svůj čas, i kdyby se vše neodehrávalo na půdorysu nejznámější a nejdůležitější události dějin.

Jako katolicky věřící čtenář ale musím pochválit autora právě za to, jakým způsobem začlenil příběh do biblického kontextu! Nedopustil se žádných věroučně pochybných odchylek od evangelní podoby, a to nejen v popisných částech (tedy: že by se v jeho knize děly události, které by odporovaly podání z Písma), ale ani ve vykreslení jednotlivých charakterů (tedy: že by postavy v jeho knize myslely a chovali se proti své vnitřní logice). Jako držitel státnice z biblistiky zde mohu s klidným svědomím souhlasně pokývat hlavou a obtisknout pod text pomyslné kulaté razítko. :-)
Ale co na mě hlavně udělalo dojem? To byl ten opatrný až něžný způsob, se kterým autor nakládá s okamžiky Ježíšova života. Líbilo se mi totiž, že nejen chytře doplňuje a dovypráví, ale že stejně chytře na mnoha místech nechává ta či ona tajemství, aby zůstala tajemstvími a nepřišla tím o své kouzlo. Nedozvíme se třeba, co Ježíš píše do prachu před soudem s cizoložnicí. Někteří blázni by chtěli slyšet hlas Pána Krista na gramofonové desce, rozčiloval se kdysi dávno básník Holan. Louis de Wohl tomuto bláznovství odolal a svému románu tím dobře posloužil.

8 19.01.2024

Bylo to svěží a vtipné divadlo, jakože opravdu jo!
Commedia dell'arte nenabízí příliš prostoru pro hloubku, natož pro originalitu, to už by to pak nebyla Commedia dell'arte, že? A bratři Čapkové pravidla hry vlastně respektují, sice používají zcizovací efekty, ale milým způsobem, nevznikne z toho postmoderní guláš ani na sílu tlačené "zdnešňování".
Jistě, pointa je jasná dlouho dopředu, dech to nevyrazí a k přemýšlení neprovokuje, ale to nejspíš záměr nebyl. Stačilo, že jsem si prožil s rozhlasovou inscenací téhle hry příjemnou hodinku (akorát mi to vyšlo na cestu pěšmo do knihovny a přes cukrárnu zpátky domů :-), po doposlouchání jsem nejen necítil trapnost nad tím, jaké nemožné juvenilie slovutní literáti psali. Dokonce jsem měl na konci hry mnohem lepší náladu než na jejím začátku. To není málo.

4 16.01.2024

"Moji matku Abenu znásilnil anglický námořník jednoho dne roku 16-- na palubě lodi Christ the King, plující k břehům Barbadosu. Narodila jsem se jako důsledek tohoto násilí." Takto syrově a surově začíná tento román. A pokračuje ve stejném duchu. To proto, že Tituba je prostě taková: neúhybná, nekompromisní, divoká a mocná. Z řádků knihy je cítit jak její sebevědomí, tak její touha po svobodě, kterou nejde zničit. Vnitřně zůstává nezlomená, ve svém srdci a ve vnímání sebe zůstává nepokořená.
No jo, jenže to platí jen vnitřně. Z pohledu zvenku je Titubin osud podobně zoufalý jako osud všech otroků své doby. Bez vlády nad sebou, jako loutka druhých. To byla asi moje nejsilnější emoce při čtení: hrůza při pohledu na situaci ženy, která má téměř nekonečné zdroje síly, ale má velmi omezené možnosti, jak tuto svoji sílu uplatnit. To nemůže nevyvolávat napětí, pocit nenaplnění, planosti... Tituba je v tom pravým opakem svého muže Johna Indiána, který se naopak dokázal dokonale všem podmínkám přizpůsobit (takový Švejk z Barbadosu, řekl bych) a já si při čtení pořád říkal, jestli bych neměl Titubě přát, aby byla jako její manžel. Protože pak by bylo pro ni všechno lehčí. Jenže to by pak bylo lehké až moc. A taky by nebylo o čem psát.

Zmíněný rozpor mezi vnímání Tituby a jejím otrokářským okolím je dán tím, že myšlenkový svět Tituby je do značné míry světem angažované intelektuálky 20. století. Občasné přimíchání nadčasových komentářů a autorských glos k Titubinu vnitřnímu hlasu ale románu moc nepomohly. Zvlášť komunikace s Hester (což je postava z románu Nathaniela Hawthorna Šarlatové písmeno, jak jsem se ex-post dozvěděl na internetu) působila jako hodně neorganické začlenění soudobého hodnocení do tehdydobé reality. Já s těmi hodnoceními v zásadě souhlasím, o to by nebylo, ale stejně: příběh Tituby byl dost silný na to, aby mohl mluvit sám, bez podpůrných a objasňujících vsuvek.

5 16.01.2024

(SPOILER) Jsem rád, že se do mé pozornosti dostala Paní z moře krátce po dočtení jiné Ibsenovi hry, Nory. Přijde mi totiž, že se manželské páry z těchto dvou dramat v mnohém podobají, ale zároveň jsou úplně jiní. Helmerovi si věci pro sebe tají, aby neodkryli karty a nepřišli o trumfy. Wangelovi by pro druhé žít chtěli, ale nejde jim to, neumí to. Elida a Erik totiž k sobě chtějí najít cestu, jen to nedokážou, ze studu a ze špatného chápání situace. U obou hlavních hrdinek je to nejvíc vidět ve vztahu k dětem: Nora se chopí možnosti děti bez rozloučení opustit, Elida má naopak velkou radost, když po všech peripetiích pro děti svého muže z prvního manželství může být potěšením.

Narušenost komunikace je vůbec klíčové téma, které prochází celou hrou, škoda že jsem si nepočítal kolikrát je některý z rozhovorů dvou postav přerušen těsné předtím, než by mohl přinést něco informačně nebo emočně hodnotného. A tak všichni dál žijí v domněnkách déle, než by museli...
Druhým podstatným tématem je svoboda. S ní zachází různé postavy různě, ale to nejdůležitější o ní vypovídá opět Elida. Říká: je lepší mít svobodu, ve které se mohu rozhodnout dobře nebo špatně než mít bez svobodného výběru předepsánu variantu jedinou, byť objektivně tu správnou. Dá se s tím souhlasit? Nedá? Za určitých podmínek? Nevím, ale přijde mi užitečné o tom přemýšlet. Jen je škoda, že takhle zajímavě rozehrané dilema je zároveň tak slabé v zápletce. Nejspíš to byl záměr, ale navrátivší se cizinec je popsán jako extrémně protivný chlap, takže z té mýtické postavy, která je lákavá i obávaná (funguje jako takové téměř náboženské zjevení: mysterium tremendum et fascinans) se stává jen ta hrozba. Elidino rozhodnutí je tak snazší, což je dobře, protože hra "dobře" dopadne (i když: můžu říct, že dobře dopadla? Možná ne, možná jiný čtenář nebo návštěvník divadla bude mít pocit, že "dobře" by to dopadlo, kdyby Eli práskla do koní, nevím), ale Elidino rozhodování by mohlo být ještě významně komplikovanější a čtenářský/divácký zážitek sytější.

4 16.01.2024

Mně Nora a Torvald jako skuteční lidé nepřipadali, měl jsem z jejich komunikace pocit, jaký zažívám při svých letmých zkušenostech s filmy pro pamětníky. Tedy, že bych na podobné postavy a jejich interakce v běžném životě sotva narazil a že jsou spíše reprezentanty svých rolí, na kterých nám mistr Ibsen snáze ukazuje to, co nám chce ukázat. Ale pravdu mít nemusím, nežil jsem v té době. A navíc: jako archetypy fungují manželé Helmerovi výborně, v rámci žánru vlastně reální jsou, podobně jako je reálný důmyslný rytíř Don Quijote nebo Havelock Vetinari. Proto mi nebyli lhostejní, proto bylo tak zajímavé promýšlet jejich malé i větší rodinné lži, jejich hledání, nalézání i ukrývání.

Historicko-společenský kontext z žádného literárního textu nelze odmyslet. Domeček pro panenky jistě je komentářem k dobové patriarchalitě a jistě je obžalobou toho, jak nedůstojné postavení ženy měly. Vždyť Nora neměla právo ani na vlastní klíč od poštovní schránky!
Ale stejně mi přišla zajímavější psychologická rovina než společenská. Chci říct: mám pocit, že vztah manželů je patologický ne proto, že by jim norské maloměsto nedovolilo žít jinak, ale proto, že Helmerovi prostě byli párek sociopatů. A platí to pro oba v téměř stejné míře, podle mě. Vidět je to dobře na příkladu doktora Ranka: je to rodinný přítel, Nořin tajný ctitel, no a co to s Helmerovými udělá, když se dozví o jeho nevyhnutelné smrti? Nic, prostě nic! Chladná srdce, sobecké vidění světa. Jeden jako druhá!
Ne, opravdu nevidím vztah Nory a Torvalda jako vztah věznitele a vězně. Je to v mých očích spíš dvojportrét manipulátorů, kdy jeden k posílení své pozice používá svoji sílu a druhá svoji slabost. Naučená bezmoc jako komunikační strategie, to je Nora v mých očích. Ostatně, když Nora ze své situace prchá, tak sice mluví o potřebě svobody a důstojnosti, ale impulsem není situace, která by ji svobodu zkracovala. Impulsem je situace, ve které se ukazuje, že Torvald už není garant bezpečí jejího standardu.
(Hm, teď si říkám, že jsem asi nespravedlivý: v předchozím odstavci hodnotím spíš Noru, jako by žila dnes. Nora v době Nory možná opravdu neměla jinou šanci, nebo mnoho jiných šancí. Možná ta její role bylo to jediné, co se svýma kartama mohla hrát.)

Bylo dobré Noru číst. Žijeme už sice v jiném světě, ale tendence k chování, které ve hře vidíme ve vyostřené podobě, máme stále. A genderově promíchány, myslím. Jsou muži, co v sobě mají kus Nory. Jsou ženy, které jsou docela dost Torvaldem. Teď to možná přeženu, ale skoro bych řekl, že každý z nás má v sobě kousek Torvalda i Nory, potřebu vlastnit a ovládat i zbavovat se odpovědnosti za sebe. U mě to teda platilo, já se v tom někdy viděl až bolestivě ("tyvole, ten můj paternalismus" vs. "tyvole, ta moje submisivita"), ale to je jenom dobře. Tohle mají dobré příběhy dělat, ukazovat nám, kdo jsme.

9 15.01.2024

"Osobností, která znamenala nejvíc v té době pro národ i pro jeho náboženský život byl T. G. Masaryk. Jako věřící člověk byl výjimkou mezi tehdejšími vídeňskými a pražskými liberály nebo nevěřícími profesory. Bylo tragédií, že nenašel v katolické církvi rovnocenného partnera pro dialog, takže došlo ke vzájemnému nepochopení a polemikám; bylo také chybou katolické církve, že se zatvrdila proti Masarykovým kritikám, někdy správným, jindy v zápalu boje přehnaným."
(Josef Zvěřina)

Mně přijde příběh prezidenta Masaryka neskutečný, skoro pohádkový! Vidět to někde v kině jako film, zdálo by se mi to až přepálené, přitažené za vlasy. Z velmi neprivilegované pozice chudého venkovského chlapce se propracoval do postavení prezidenta-osvoboditele, národem milované ikonické postavy. A povedlo se mu to bez podbízení se veřejnosti, ba právě naopak! Neúhybnost, se kterou se pouštěl do svých bojů za právo a pravdu proti většinovému mínění z něj dělají opravdového hrdinu, byť mimořádně nepravděpodobného!
Ale tahle kniha není Masarykovým životopisem (respektive: v té své části, ve které byla, pro mě ztrácela na atraktivitě), to by bylo nošení dříví do lesa. Není ani tak úplně jeho duchovním portrétem, to už tady také bylo. Její unikátnost je v tom, že popisuje vztah Masaryka ke katolickému křesťanství. A tady to pro mě bylo zvlášť zajímavé, protože to přestávalo být o Masarykovi, ale začalo to být o nás, katolících!

Masarykův náboženský portrét je zajímavý. Byl autenticky zbožný, Otčenáš se modlil každý den a v hovorech s Čapkem řekl, že ateistou nebyl ve svém životě ani na okamžik. Přesto odmítal katolickou církev, a to nejen v podobě, v jaké se s ní potkával, ale odmítal ji jako instituci, v jejím principu. Vlastně odmítal institucionalizované náboženství jako takové.
Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat Masaryka a měli bychom částečně pravdu: protože identifikovat komunálnost církevního společenství s jeho konkrétní dějinnou podobou je podstatná teologická nedomyšlenost, objektivně. Mohli bychom z tohoto nesouladu obviňovat katolickou církev tehdejší doby a našli bychom ještě větší část pravdy: církev o sobě tvrdila, že je dokonalá (societas perfecta), že mimo ni není spásy a že demokratizace a modernizace není slučitelná s Božím plánem pro svět. Do takového spolku lze sotva vkládat nějaké naděje.
Prezident Masaryk tento zmíněný rozpor nedokázal překonat, nějak ho v sobě integrovat. Ano, setkával se s církví, která se pyšně tvářila, že je majitelkou pravdy a intelektuální lenost a neochotu čelit otázkám maskovala neměnností pravd, případně falešným mysticismem a poukazováním na Boží tajemství. To Masaryk nemohl nevidět a nemohl nekritizovat. Co ale vidět mohl a neviděl? Že zmíněná dobová situace s klérem neznamená automaticky, že každá teologie a každá mystika je špatná.

Já si při čtení studie o Masarykovi uvědomoval, že mi v ní o Masaryka vlastně tolik nejde. Náš první prezident totiž může sloužit jako velmi dobrá případová studie konfliktu svobodomyslné mysli a poslušnosti náboženské autoritě. A tím přesahuje konkrétní jeden osud v konkrétní době. Klade nám, církevním katolíkům, otázku, jak by asi vnímal Masaryk dnešní církev? A jestli kolem nás nejsou nějací dnešní "masarykové", citliví lidé s autentickou vírou, které prostě odradíme, zaženeme, zahradíme jim svým špatným příkladem cestu k Bohu? Z takové představy mi není dobře...

Je mi sympatické, že otec Pospíšil z pozice kněze a teologa není jen katolickým apologetou. Dokonce přirovnává TGM ke starozákonním prorokům, kteří byli Hospodinem povoláni k tomu, být hlasem tepajícím vlažně a formálně věřící lid. To mi přijde trochu přehnané.
Ale považuji za důležité vidět, že lidé, kteří nás katolíky upozorňují na problematická místa naší nauky a zahanbující způsob našeho působení ve světě, nejsou naši nepřátelé, ale že nám naopak výrazně pomáhají svými pohledy z odlišných pozic. Kéž bychom byli všichni ke svým kritikům podobně vstřícní jako jezuita Adolf Kajpr právě v hodnocení TGM: "Svou nemilosrdnou kritikou katolicismu nutil však věřící katolíky k poctivější práci intelektuální i mravní, a tím se vlastně stal dobrodincem katolicismu"

7 12.01.2024

"Bludné učení nevyroste samo do plné výšky bez předchozí přípravy v myslích těch, kdo je přijmou. Obvykle začíná důrazem na některý jednotlivý článek křesťanské nauky nebo na některý aspekt křesťanského života, a pak pomalu dosahuje bodu, kdy tato nauka přeroste náležitou míru. I nejsvatější a nejoddanější osoby se mohou stát neúmyslnými propagátory heterodoxního učení. Ve své horlivosti nevidí, že se dopouštějí nadsázky a že jsou slepí vůči logickým důsledkům svých počátečních tvrzení. Mimoto se heretické nauky a heretická hnutí často rodí v reakci na nějaké učení či praxi, jež se pokládají za přehnané. Předráždění a nezkrocená horlivost mohou snadno vést k porušení víry a k její konečné ztrátě."

Tohle je velmi zajímavá a užitečná kniha, myslím. A to přesto, že je to spíš učebnice dílčí teologické disciplíny než čtenářsky přívětivě vyprávěný příběh růstu spirituality v průběhu dvou křesťanských tisíciletí. Ano, těch jmen a názvů děl mohlo být méně, na zasazení do kontextu obecných, náboženských a teologických dějin mohl být dán trochu větší důraz. Takhle to asi předpokádalo čtenáře, který se orientuje v osobách a obsazení všech těch teologických proudů a teorií, které udávaly směr křesťanské spiritualitě. A taky čtenáře, který seká latinu, alespoň podle toho, že latinské citace jsou zde uvedeny bez českého znění. :-) (Jasně, mám google překladač po ruce, dohledal jsem si, co jsem potřeboval, ale o tom, jak autor pečuje o uživatelský komfort čtenáře to něco vypovídá).

Kniha postupuje víceméně chronologicky, hezky tím ilustruje, jak se jednotlivé proudy, vlny a impulsy ve spiritualitě ovlivňovaly, jak na sebe vzájemně reagovaly, inspirací nebo naopak vymezením se. Dává to dějinám spirituality celistvost, ukazuje to, jak komunikace rozdílných duchovních obdarování společně pracuje. Jaký užitek mohou mít i zdánlivě slepé cesty. A také - a to mi přišlo zvlášť zajímavé -, že katolická spiritualita není dílem jednotlivců, ale působením inspirace Ducha v celku církve. V tomto smyslu mi přišlo symbolické a velmi vhodné, že závěrečná slova knihy nepatří žádnému konkrétnímu učenci, ale konstituci Lumen gentium, které je výsledkem společné práce koncilních otců a která právě spirituální různorodost oceňuje: "Každý však má podle vlastních darů a úkolů bez váhání postupovat cestou živé víry, která vzbuzuje naději a je činná láskou."

"Bůh ví, co je mé největší štěstí, ale já to nevím. Neexistuje žádné pravidlo pro to, co dává štěstí a co je dobré. Co je vhodné pro jednoho nehodí se pro druhého, a cesty, jak dosáhnout dokonalosti, jsou velmi různé. Léky našim duším se od sebe navzájem liší. Bůh nás tedy vede zvláštními cestami. Víme, že si přeje naše štěstí, ale nevíme, co je naše štěstí, ani neznáme tu cestu... Svěřme se tedy do jeho rukou a nelekejme se, když nás povede divnou cestou... Mějme jistotu, že nás vede správně, že nás dovede k tomu, co je nejlepší, ne co my si myslíme, že je nejlepší, nebo co je nejlepší pro druhého, ale k tomu, co je nejlepší pro nás."
(John Henry Newman)

5 11.01.2024