Merlinit komentáře u knih
Málokdo je mi povahou tak vzdálený, jako hlavní hrdinka příběhů, přesto jsem se u knížky nenudila a pár povídek mne vysloveně pobavilo.
Poměrně didaktické rady, kterak na tátu, nijak objevné, avšak doplněné půvabnými ilustracemi.
Půvabné a příjemně obyčejné. Rozhodně potěší, byť při čtení některých až zamrazí.
Všechny hluboké myšlenky už vyslovil někdo před vámi, dost možná Paul Sédir.
Žádná velká literatura, na druhou stranu ale příběh posazen do atraktivní lokality, trocha archeologie, náboženského tmářství, mezilidských vztahů i krimi zápletka... odpočinkové čtení klidně může vypadat takhle.
Detektivní pátrání středoškolačky Chloe po okolnostech smrti nenápadného spolužáka. Hrdinka je sympatická a bystrá a zdá se, že všichni kolem skrývají nějaké tajemství...
Pěkná knížka, čte se skoro sama a rozhodně stojí za doporučení.
Nečekala jsem nic, dostala leccos: slušný příběh, obstojné reálie, zajímavé kontrasty a v neposlední řadě příjemně strávený čas.
Starosvětsky rozkošná bláznivá divadelní komedie s mírně škobrtavým dějem.
Remarqua jsem četla již před lety, ke Třem kamarádům jsem se, ani nevím proč, dostala až nyní. Kniha krásná, jak se od autora ostatně očekává, jen jakoby něco chybělo. Snad kontinuita. Čtenář je vržen do života postav s nějakou minulostí - ne, autor ji nezamlžuje, jen ji prostě oznamuje - a s nimi pak prožívá současné chvíle bez vyhlídky do budoucna. Rozumím vykořeněnosti návrátivších se válečných vysloužilců i bezvýchodnosti hospodářské krize, jen vyznávám Kiplingovo:
"...když zisky umíš shrnout na hromádku
a všechno jen vabank zas vsadit jdeš,
a prohraješ-li, začneš od počátku
a o své ztrátě ani necekneš..."
Knihy pana Jestřába nejsou právě odpočinkové kusy určené k ukrácení volných chvil na prosluněné pláži. Tahle nebyla výjimkou. Čtenáři před očima defilují lidské slabosti, neschopnost, zrady a morální dilemata, jistá ukoptěnost našeho bytí, přesto se vždy spolehlivě jedná o knihy s náměty k zamyšlení, knihy zralé a na úrovni.
Konečně se zadařilo a z hlavního hrdiny je otec-čekatel. Jeho letora neurotika před něho ihned staví potíže skutečné i výkřiky jeho mučené duše. Tak, jak se vypořádává s postupujícím těhotenstvím své ženy, vrací se v čase a zevrubnému zkoumání podrobuje minulost svého otce, kterého - zdá se mu- zná tak málo.¨
I přesto, že jsme nevěděla, do čeho jdu, kniha nezklamala a neurazila.
Senza knížka, vtipná, s nečekaným švihem předkládá radosti i těžkosti života, plná humoru i tam, kde by ho člověk nečekal. Jen do ní, je skvělá!!!
Dvě rodiny, původní a nová, se srovnávají se smrtí otce. Každý z nich to prožívá jinak, poměrně logicky, neb každý má na zemřelého jiné vzpomínky. Kniha nebyla špatná, to ne, jen mne pořád ještě popuzuje zabedněnost některých osob, literární postavy nevyjímaje.
Velmi zajímavá kniha s vícevrstevným příběhem. Dočetla, neztratila se, nelituji.
Když Kazatel vstoupil do dveří, všichni návštěvníci baru ztlumili hlas, sedli si ve svých židlích způsobněji, ústa si při jídle otírali ubrousky a všemožně dávali najevo úctu příchozímu. Kazatel přistoupil k baru a objednal si slabý vinný střik. Koutkem oka zaznamenal všechny potřebné, kteří se s ním chystali promluvit.
Jsou v životě chvíle, kdy nepotřebujeme maminku, prezidenta, doktora ani klauna. Kazatel má v takových chvílích cenu zlata. Třeba budu mít štěstí a potkám ho včas.
Samotná Vltavěnka úžasná, nádherný příběh. Hela Fediová řečená Vltavka či Vltavěnka, dcera despotického, neurotického, extrémně lakotného a sebestředného autoritativního otce od svých sedmadvaceti let žila v svépomocí stlučené boudě na Ždáni, sama, jen se svými králíky, kočkami, které chovala pro výzkumný ústav, psem Husíkem a svou milovanou řekou. Vltavu zbožňovala, v jejích vlnách trávila každou volnou chvíli od jara do zimy, vřelé vztahy měla s pražskými otužilci. Milovala hudbu, malovala obrazy a převozničila. Fascinující, trochu podivínská Vltavěnka se nesmazatelným písmem vepsala do historie Ždáně a celého okolí a její příběh nepřestává udivoval i po letech.
Trochu problém jsem měla s druhou částí knihy. Ne že by snad byla špatně psaná, ani na téma si nelze stěžovat, jen mne prostě netěšilo ji číst.
Knihy pana Goliáše já ráda a tahle také nezklamala. Hlavní hrdina pochybující o smyslu života, tápající ve snaze nalézt ten správný směr, obohacující ty okolo a obohacován jimi tak nenápadně, že to mnohdy nepostřehne.
Film jsem vynechala, knihu přečetla za dva dny. I přesto, že sci-fi nerada, kniha se mi líbila.
Dny dětství hlavního hrdiny prožité na nedaleké Letné utěšeně naplněné běžnými slastmi a strastmi, jak těmi klukovskými, tak těmi přerůstajícími svět dospělých a já jsem upřímně ráda, že někomu stálo za to je všechny zaznamenat. Všichni časem zapomínáme, jak pěkné je na něco se těšit, jak úžasné byly všechny tajné plány, které jsme s kamarády spřádali v naší oblíbené "schovce" a také že skupinový smích je ta nejsenzačnější věc za všech.