kikiw komentáře u knih

Neskutečně laskavé a něžné čtení! Ačkoli se Eva Courieová nestala fyzičkou, prokázala talent literární. Skrze životopis Marie Courieové je zřejmé, že autorka svou matku a rodinu milovala a vážila si jí. A my si díky tomu můžeme Marie Courieové vážit i po lidské stránce. Byla jsem překvapená, kolik toho stihla vykonat a rozhodně se nejedná pouze o vědeckou práci!

10 13.04.2023

(SPOILER) Druhá a poslední kniha od Jonase Jonassona, kterou jsem četla. Měla jsem pocit, že už jsem ji někdy četla a nemůžu se ubránit tomu, že autor vykradl sám sebe. Prakticky totožná zápletka, děj a rozuzlení. Ačkoli zde je hlavní postavou žena, která dovrší v knize 48. narozeniny na rozdíl od stoletého staříka. Ona analfabetka je velmi inteligentní a učenlivá, tudíž záhy přestává být analfabetkou. Postavy jsou velmi ploché, žádnou jsem si nedokázala oblíbit a některé mě vytáčely k nepříčetnosti. Absurdní řešení situací a nekompetence těch, co mají mít alespoň nějaké zkušenosti a rozum mi připomínalo chování medvídka Pú. Přemýšlela jsem, jestli knihu skutečně napsal člověk nebo je to už výtvor AI (zadání by mohlo znít asi jako: "Napiš mi knihu podobající se té předchozí, ale obsaď do hlavní postavy ženu z Afriky.") Chápu, že to bude pro hodně čtenářů oddychovka na jedno odpoledne, ale já se zoufale nudila. Dokonce tak moc, že nelením napsat takový komentář :).

6 01.04.2023

Zrovna nejsem v intelektuálním rozpoložení, kdy bych pojala komentář ve stylu úvahy nebo eseje. Alespoň jsem několika takovým dala palec nahoru. Přesto bych se chtěla vyjádřit, protože jsem knihu právě dočetla a cítím, že ji nemohu jednoduše odložit do knihovny a přejít k dalšímu náhodnému titulu z hromady "Chci si přečíst". Proč má smysl číst Apokryfy?
- Ačkoli byly psané ve 20. a 30. letech minulého století, tak jsou aktuální jak po obsahové stránce, tak co se týká češtiny. Jazyk působí archaicky jen tam, kde má. Často jsem si říkala, že je vzhledem ke stáří knihy čtivější než leckterá současná próza, a to mám vydání z roku 1947. Například pasáž ze Zpovědi Dona Juana, kde kněz rozpráví u lůžka s umírajícím, mi připadala, jako by pocházela z pera Chucka Palahniuka. Biblické apokryfy zas mohou působit jako předloha Parabible Alexandra Fleka,
- doporučená školní četba a důraz na Čapkova dramata a novely vede k tomu, že je nutné z časových důvodů uvádět jen vybraná díla. Apokryfy jsou svěží, některé třeba jen na šest stran, je to taková jednohubka, kterou bych doporučila těm, co nestíhají číst,
- stručnost není na úkor obsahu jednotlivých apokryfů. Po přečtení jsem nechala plynout myšlenky. Dokola se ptám, jak bych se v té či oné situaci zachovala? Dost často se poznávám v některých postavách. Lidé se napříč generacemi nemění tak moc, jak si myslí. Vyvozování zjednodušujících závěrů, vztahovačnost, pokrytectví, snaha o hledání pravdy, smyslu existence..., každý tomu čelí,
- v neposlední řadě se při čtení zasmějete. Ruku na srdce, kdo se rád nebaví? Kdy jste se naposled u knihy smáli?

Už je to dost dlouho, co jsem maturovala. Teď, když je konečně čas, čtu s radostí jakoukoli knihu od Čapka(ů). Chystám se na Život a dílo skladatele Foltýna.

4 27.05.2022

Buddhu bych přečetla jedním dechem, ale nakonec mi to trvalo tři dny. Odtrhával mě křik probouzejícího se syna, který burácel z chůvičky, a nával slz v očích. Mohlo by se zdát, že jde o čtení určené výhradně ženám nebo jen skupině žen v očekávání. Číst ji ve stavu, kdy se v těle bouří mateřské hormony je na zvážení. Naopak bych ji doporučila všem, co děti teprv plánují, už je mají a nebo žádné nechtějí - protože nikdy nevíte, do čeho můžete vlítnout. A také všem, co mají tendenci pokládat svým kamarádkám, sestrám nebo kolegyním otravné otázky na tělo (Proč ještě nemáte dítě? Už máš nejvyšší čas!) Knížka je psaná velmi čtivě, s množstvím narážek a citací. Místy mi mluvila z duše, a to jsem těhotenstvím proplula bez jakýchkoli komplikací. Je důstojným protikladem k internetovým poradnám a zasvěceným sdělením o tom, jak má vypadat správný (rozuměj co nejpřirozenější a ideálně bezzásahový) porod. Mít vše nalinkované podle plánu je totiž platné asi tak jako sáňky v létě.
Je velmi těžké hodnotit knihu, která zachycuje realitu, navíc, když autorku znám o trochu víc, než z jejího blogu. V mých očích je Klára skutečná hrdinka, ale nechci zabředat k patosu, názor si nejlépe uděláte sami!

4 26.11.2021

Knihu jsem před lety objevila zastrčenou v šuplíku stolu v kavárně. Nicméně jsem tam tehdy pracovala, tak jsem měla čas přečíst jen první stránku a zase ji vrátit. Po letech jsem si na ni vzpomněla, když jsem listovala zdejšími inzeráty a pořídila ji. První stránky mě bavily, ihned se mi vybavilo, čím mě kniha dostala. A zaujmout hned první stranou je velký úspěch! Krátké povídky či spíš črty jsem nakonec četla asi dva roky, protože postupné nadšení opadlo a měla jsem v mezidobí chuť číst něco jiného. Následovalo několik kapitol, které jsem četla se sebezapřením. Je to mnou? Je to mnou! Kniha mi ukázala, že se mi obrušují hrany. Debata o korektnosti humoru (a tuším, že tomu nebude jinak ani do budoucna) by se u Poklesků často vířila. Ale protože neodkládám rozečtenou knihu, dospěla jsem k závěrečným kapitolkám, které mě opět bavily, tedy... Když už mě začaly bavit, tak došlo k rozporuplnému zvratu nebo rozuzlení, u kterého jsem se zas nebavila. Každopádně knize nelze upřít skvělý překlad, velké množství slovních hříček a dovednost hrocení všedních či zevšednělých událostí.
Ve zkratce jsem měla při čtení obdobné pocity, jako když jsme si nedávno pouštěli doma na YT Country estrádu. Tehdy jsem se bavila, dnes kroutila hlavou nad tím, co tenkrát byla televize ochotna odvysílat (při vší úctě k Ivanu Mládkovi).

2 10.04.2022

Knížka se čte jedním dechem, na druhou stranu mi připadalo, že ničím výjimečně neoslnila. Přestože jsem cílová skupina (stejný ročník, jako autorka a hrdinové, pocházím z Prahy, několik let jsem žila na Kačerově), tak mě popis roku 2000 pohledem páťáků zas tak nezasáhl. Třídní sraz se základkou před třemi lety byl v podobném duchu, jak líčí autorka. Některé pocity asi proběhly, ale naštěstí jsem si z něj neodnesla žádné trauma, pochybnosti o tom, jakou cestou jsem se vydala, nebo potřebu se srovnávat se spolužáky. Ponaučení z knihy shrnu větou: "Čas nejde vzít zpátky." (Aneb v návalu nostalgie člověk kývne na pozvánku na sraz, a pak se druhý den sám sebe ptá, co vlastně čekal?)

2 09.06.2021

Jsem na vážkách, přečtením této knihy se mění můj žebříček nejoblíbenějších knih, jen nevím, jestli ji umístím před Nazí a mrtví nebo za ni. Po počátečním rozčarování z dlouhých souvětí (u Kerouaca to čekáte, Merle mě tím hodně zaskočil) jsem se začetla a knihu odložila až druhý den po dočtení. Konec mě zaskočil, otočila jsem stránku a se smutným povzdechem zjistila, že mě čeká poslední odstavec. Na druhou stranu této formě závěru rozumím, dobrý spisovatel musí umět vtáhnout do děje, ne určovat běh světových dějin a už vůbec ne servírovat čtenáři popis osudů hlavních postav, států (velmocí) nebo celého lidstva.
Pár poznámek:
- Knihu jsem si vyhlídla pouze kvůli spisovateli a jejímu názvu, český název se mi zdá výstižnější než francouzský originál,
- mám ráda knižní nebo filmové odkazy na Česko, zde Karel Čapek a Praha,
- bádání a výzkum nelze oddělovat od běžného života, nakonec to bývají lidé mimo akademické prostředí, kteří rozhodují o využití či zneužití výsledků,
- někteří lidé se v průběhu děje začnou chovat jako zvířata, zatímco zvířata (delfíni) v sobě nacházejí a rozvíjejí ušlechtilost, která lidským postavám schází,
- Merle nastavil nemilé zrcadlo, několikrát během knihy mě napadlo, jak bych se v dané situaci asi zachovala?

2 31.12.2019

(SPOILER) Dostalo se mi do rukou vydání z šedesátého sedmého, grafické zpracování fungovalo jako obří titulky v BLESKu, tak jsem knihu rychle prolistovala a zhodnotila, že bude sranda. Následující čtení mi tuto domněnku potvrdilo, bavila jsem se od začátku do konce. Nevím, jestli se u toho budou smát i muži, ale hodlám ji půjčit kamarádkám. Kategorizace možností ve vztazích, manželství a na pracovišti je tak trefná, že se k některým bodům asi budu vracet. I po letech jde o aktuální čtení. (Při vstupu do místnosti se nezeptá vedoucího: "Prosím vás, kde je tady vedoucí?" Štika se raději zeptá na vedoucího nejbližší - ženy. Pravděpodobnost osudné chyby je zde 1:100.) Dnes už bude ta pravděpodobnost nižší, ale pořád na té úvaze něco je. A co se týká typologie kolegyň na pracovišti, kdy jsou zvažovány varianty od "dobré pracovnice, dobré kolegyně a přitažlivé ženy" po "špatnou pracovnici, špatnou kolegyni a nepřitažlivou ženu", tak si po přečtení stále lámu hlavu nad tím, kam bych se zařadila :-) Suma sumárum jde o čtení, které je krutě upřímné, až nechápu, jak může být tak svižné a vtipné. A co říct o Štice? Svým způsobem bude vždy úspěšná a spokojená. V době, která pasovala štěstí na hlavní smysl života, je to obdivuhodné, teprve následně bude položena otázka: "Za jakou cenu?".

1 19.02.2022

Zajímavá kniha, obzvlášť, pokud jste místní. Mezilidské vztahy jsou i po tak dlouhé době stále ovlivňovány dávnou historií. Na knize si cením zejména různých pohledů rodáků, kteří se hlásili k levici, pravici nebo byli apolitičtí. Díky vysídlení a následnému pobytu několika armád je dodnes z Mimoňska - Ralska cítit jistou neutěšenost.

1 21.07.2019

Krásně psaná čtivá literatura, řemeslně dokonalé. Obsah mi ale nadmíru nesedl. Kombinací mnoha faktorů jde pro mě o těžko stravitelnou knihu, jsem ráda, že ji mohu odložit (přečetla jsem ji jedním dechem) a už se k ní nevrátím. Koncentrovaný doušek deprese.

14.03.2024

Osud rodiny Maternů/Wagnerů po komunistickém převratu v roce 1948 provázela řada pohrom. Přes všechnu nepřízeň doby rodina po celou doby držela při sobě (dcery byly umístěny na čas do sirotčince, rodiče a babička uvězněni). V srpnu 1968 proto neváhali a opustili Československo. Autorka musela prokázat velikou houževnatost, když navzdory nepříznivému posudku a opakované snaze o přijetí na studium chemie nakonec studia dokončila (až po narození syna). Čím víc se kniha blíží ke konci, tím víc je patrná touha celé rodiny po cestování a objevování nových zemí. Autorka od roku 1990 střídavě žila v Praze, na Šumavě, ve Španělsku, někdy na jachtě a občas i ve Švýcarsku. Připadá mi to příznačné, jakmile je člověk násilím vykořeněn, místa z jeho vzpomínek zdevastována, rozkradena a zpustošena, tak se nemůže usadit na jednom místě. Zároveň už napořád touží po svobodě pohybu a objevování. Jsem zhruba ve věku autorky, když s rodinou emigrovala. Nedovedu si představit, že po třiceti letech začínám s celou rodinou úplně od nuly. Ona přitom nezahořkla, dál byla velmi aktivní, vedla společenský a kulturní život, starala se o rodinu a pracovala. Celou knihou se line motiv nových začátků, rodina nad výzvami nemávla rukou, nebáli se stále začínat od začátku (neustálé stěhování, střídání práce, touha po čase tráveném s rodinou v přírodě a při sportu), a to i přes pokročilý věk autorčiných rodičů.
Zaujalo mě, kolik míst po Čechách je úzce spjato s mým i autorčiným životem, i když pro ni většinou nešlo o pozitivní zkušenost (naopak já si je zvolila záměrně).

02.03.2023

Kniha je čtivá, kapitolky krátké, bavilo mě ji předčítat nahlas. Je určená mladším čtenářům. Mrzelo mě, že autor nevěnoval víc prostoru sklonku Albrechtova života a jeho manželce Agnes, kterou vykreslil příliš ploše a jednoznačně. Naopak Albrecht je vychvalován každou větou. Zkratkovitost příběhu a černobílé vykreslení postav je dnes často v rozporu s názory historiků, ačkoli se jedná i o jejich domněnky. Gloger naopak hezky popisuje význam a komplexnost celé řady Albrechtových prací, mnohokrát jsem se vracela k obrazové příloze a všímala si detailů, které mě dřív neupoutaly. Mědiryt, dle kterého je kniha pojmenovaná, však musím ještě vstřebat.
(S Dürerem jsem ovce nepásla, ale v knize je často jmenován křestním jménem a při psaní komentáře zůstávám vlivem celkového dojmu z knihy lehce familiérní.)

15.12.2022

Mé hodnocení je ovlivněno tím, že mám značné mezery ve znalosti dějin a zároveň obdivuji Kryštofa Haranta jako skladatele a osvíceného člověka. Doufala jsem, že se dozvím více informací. Zvraty a přerušované rozhovory na mě byly místy moc trhané. Některé události jsem si během čtení dohledávala a došla k tomu, že jsou v knize pojaty dost volně nebo jako literární námět. Knihu jsem objevila v kinhobudce, je to svižné čtení, jako dělané na cestu (za dvě hodiny máte přečteno). A já ji do té knihobudky zas odnesu zpátky.
(Při čtení mě několikrát napadla paralela s Májem. Je zajímavé srovnat, jak se hlavní postavy rozdílně chovají poslední noc svého života, respektive, jak to popisuje básník a žurnalista.)

15.11.2022

Stručná, ale poutavá knížka o osudu sudetských Němců očima malého chlapce. Četla jsem ji před lety na střední škole a byla pro mě zdrojem do té doby neznámých informací a pohledů. Jelikož se u nás na základní i střední škole výuka dějin od konce druhé světové války vždycky rychle prosvištěla, dlouho jsem se o odsun Němců nezajímala, brala jsem ho jako fakt. Po přečtení této knížky jsem si možná vůbec poprvé uvědomila, že naše dějiny nejsou černobílé. Dnes se tato tématika zmiňuje častěji díky filmům jako Habermannův mlýn nebo Kateřině Tučkové a jejímu Vyhnání Gerty Schnirch. Přesto, když čtu rozhovory s K. Tučkovou, mrazí mě, jak ji lidé odsuzují za to, že lituje osudy odsunutých Němců (když si za to přece mohli sami, že...). Už jen proto jsou takové knížky aktuální a doporučuji si přečíst Z Kučerova do Westhausenu. Mimochodem kniha je rozdělená na dvě části - český překlad a německý originál.

18.11.2018

Po přečtení Weinera mi Vančura připadal jako čtení na dobrou noc. Velmi působivě napsáno.

18.11.2018