JulianaH. komentáře u knih

Jeden z mála kladů vidím v tom, že je studie stručná. Autorčin židovský původ se nezapře v tendenčním popisu a neznalosti českých podmínek. Například úplně zkresluje zacházení se Sudetskými Němci v Československu a ignoruje podporu protektorátu od řady občanů ČSR (nejen těch německé národnosti).

Dozvěděla jsem se ale zajímavé skutečnosti, jako že Konrad Henlein byl kratičce říšským protektorem; že gauleiteři požadovali úplné "rozpuštění" protektorátu v Říši rozdělením jeho území mezi sousední německé župy; že Göring měl bránit divoké árizaci (rozprodání židovských majetků pod cenou); že protektorát musel svůj export (který se Říše snažila udržet) přeorientovat na jih, aby Říše mohla zásobit západ; že bojkot německého zboží ve světě byl rozšířen přirozeně i na zboží protektorátní; že českým dělníkům byly zvýšeny mzdy a příděly potravin, aby lépe pracovali; že podíl vlastního Německa na průmyslové výrobě Říše stále klesal ve prospěch ostatních oblastí; že k árizaci podniku stačilo, aby byl spoluvlastníkem jediný Žid (v případě akciového společnosti aby jediný Žid seděl ve správní radě); a že v rámci osidlování měl vzniknout německý "Landbrücke" kolonistů ze severu až do Prahy.

Ze všeho nejzajímavější pro mě byly návrhy řešení české otázky; z přiloženého dokumentu plyne, že to bylo jinak, než se obecně tvrdí.

Tuhle knihu mi kdysi vtiskl do ruky někdo na státním kole olympiády z češtiny, že prý se mi "určitě bude líbit". Nelze říci, že by se tak úplně strefil. Přišlo mi to příliš... ženské?

1 31.01.2019

O Palackém se mnoho nedozvíte (doporučila bych spíše modernější biografii od prof. Štaifa), zato je to praktický exkurs do marxistické historické vědy (či pavědy). Zjistíte, proč byl chudák Palacký před rokem 1848 "pokrokový" a po roce 1848 "reakční". Nejsem a priori zaujatá vůči marxistickým knihám, ale vůči této konkrétní a posteriori ano. Byla ideologicky uniformní (což všechny marxistické knihy nejsou), a navíc ještě nudná. Hvězdičku uděluji za to, že se autorka zabývá i Palackého dílem estetickým.

1 31.01.2019

Líbezný a stručný úvod do Baarova života a osobnosti. Vzhledem k tomu, že spisovatel hojně promítá do svých děl vlastní vzpomínky a reálie svého života, se hodí nastudovat si něco o něm samotném.

1 31.01.2019

Četla jsem jako patnáctiletá a poněkud jsem se musela nutit, abych vydržela až do konce. Zaujaly mě ale pasáže, kde se Villon ocitl ve vězení, protože v nich Rush vylíčil podhoubí a smysl básníkových balad. Jako velmi dobrý nápad mi přišla pasáž, kde Francois pozoruje pařížský dav a postupně ho začíná vnímat jako soubor jednotlivců; ze středověké anonymity a universální masovosti se vydělují individua.
Nejraději vzpomínám na nádhernou postavu Villonova strýčka, laskavého starého kanovníka Guilloma, a dozvěděla jsem se i leccos o Charlesi z Blois. Kniha je vlastně hybrid mezi fikcí a literaturou faktu, pro kterýžto přístup se přímo nabízí vzhledem k tomu, že o celých obdobích Villonova života nevíme nic.

„Ačkoli Guillaume de Villon měl napřed kleriku silně vzedmutou jako každý pořádný služebník Boží oné doby, byl přece jen knězem-učencem s ušlechtilým, duchaplným výrazem, poněkud krátkozrakým od mnohaletého čtení missálů a knih. Ale tmavohnědé oči ve vrásčité tváři byly laskavé; nebyl v nich rozumový chlad učence, který vyznačuje převahu vzdělání nad cítěním prostého člověka, a snad tu byla též znamení, že byl mužem, který je nakloněn brát si starosti jiných lidé příliš mnoho k srdci. Z hlubin jeho očí vyzařoval jakýsi úzkostlivý, pátravý výraz, jejž bylo možno obzvlášť pozorovat, když se díval na Francoise. Čelo měl vysoké a krásně utvářené, a ačkoliv jeho vlasy byly jako obvykle přistřiženy do tonsury duchovního, byly měkké a sněhobílé. Jemnost pleti mu mohla závidět každá kráska a tváře měl růžové, jako mají staří lidé, když žijí čistě a spokojeně; tak rozdílné od trudovité, jakoby hněvivé tmavé červeně, kterou je možno obyčejně vidět ve tvářích kněží-pijáků. Ač mu bylo pětašedesát a zabýval se vědami, přece jen se neoddával úplně studiu, a hodiny zotavení, které strávil v zahradě, zrcadlily se v jeho čilé a pružné chůzi.“

1 31.01.2019

„Pokora, čistota, chudoba, láska k nepřátelům musí vám všem, Rahlíčku, přejít z vypasených hub do duše a srdce - a potom milerád uvěřím sám, ne sice v pravost evangelií, ale že v ni věříte vy."

Byla jsem zvědavá, jak se člověk stane antiklerikálem. Knížka mi dala docela uspokojivou odpověď: Machara otrávilo církevní školství. Autor je antiklerikálem přímo archetypálním - obdivuje totiž židy a protestanty, stěžuje si na nedodržování celibátu a evangelia chápe po svém, jako ušlechtilost. Jeho satira si nebere servítky. Ale ačkoli je autor místy nevkusný (třeba když poučuje biskupa o tom, co se píše v Bibli), nikdy není zlý.
V prvních dvou povídkách geniálně paroduje styl tehdejší katolické literatury. Tekly mi slzy smíchu a budila jsem svým řehotem spolubydlící. Jiné texty jsou pojaté spíše vážně, například obhajoba české učitelky popotahované před soudy kvůli volnomyšlenkářství. (Proto je kniha i vhodným úvodem do atmosféry první republiky, pokud vás zajímá náboženství.) Na dalších místech zase srovnává styl katolického tisku se slohem evangelijním, což je značně zajímavý experiment. Zařazena byla i Macharova promluva ke studentům, které nabádá k samostatnému a svobodnému myšlení. Dále vzpomíná třeba na svoje školní léta na církevním ústavu.
Uměleckých textů, u nichž se budete svíjet smíchy, je v této antologii pomálu, ale zase stojí zato. Kromě zmíněných úvodních povídek (jež jsou mnohem rozsáhlejší než všechny ostatní příspěvky ve sborníku) třeba povídečka o nebi a pekle, kde se dozvíte, jaký kreativní trest byl vyměřen Havlíčkovi.

1 31.01.2019

Jsem si vědoma, že nehodnotím objektivně, ale já jinak nemůžu. Mám autora příliš ráda jako člověka.
Tím neříkám, že knížka je špatná. Problém vidím spíš v tom, že postavy se ve většině autorovy tvorby opakují, mívají jen odlišná jména (zbožná a statečná dívka, moudrý prorokující stařec atd.). Zvláštní mi také přijde autorův krutý cynismus vůči Němcům, Maďarům a "zrádcům", který by mě nepřekvapil u pouhého buditele, ale Třebízský byl přece katolický kněz.
Jinak jsou autorovy prózy včetně této silně lyrické, vášnivě melancholické a nabité náboženským a vlasteneckým patosem. Vycházejí z Třebízského dětství, kdy se dozvídal místní historické pověsti od tatínka a kdy hltal kroniky.

1 31.01.2019

Četla jsem oddíl o hospodářském nacionalismu v 19. století. Byl srozumitelný a v mezích možností poměrně čtivý.

1 30.01.2019

Kratičké zápisky k jednotlivým datům (např. jak dal autor své děti očkovat nebo jak zamrzla Vltava), spíš anály než kronika. Jsou odvážné (nebo spíš zbabělé?) proto, že Pelcl je nehodlal během svého života zveřejnit. Místy dravě, nelidsky pomlouvačné (vůči Josefu II.), nechutně kruté (epitaf pro Kindermanna) a licoměrné (antiklerikál Pelcl najednou prohlašuje, že "kněz je přece taky člověk", když potřebuje diskreditovat Josefovo rušení klášterů).
Autor mi přijde lidsky odpudivý. Dílo není nezajímavé, ale kdybych ho bývala nepřečetla, mohla bych klidně žít dál.

1 30.01.2019

Práce marxistická, leč výborná. Čtivý přehled českých osvícenců a jejich počinů, ale rozhodně víc než skriptum; zkrátka milá kniha, která mě upřímně bavila. Začetla jsem se do ní čekajíc na tramvaj, hned když jsem vyšla z antikvariátu.

Ostatně mi ji doporučila zřejmě největší česká odbornice na osvícenství, doc. Tinková, takže asi není jen můj názor, že je to dobrá kniha.

1 30.01.2019

(Čteno ve 13 letech.) Vydání společného deníků manželů Vagnerových, kteří v Africe odchytávali zvěř pro chovatele a zoologické zahrady. Mně připadaly záznamy poněkud nepřehledné (nejsou podepsané, takže jsem netušila, který z manželů je autorem) a jednotvárné. Chyběla souvislost vyprávění. Je ale třeba mít na paměti, že jde vlastně o soukromé záznamy, které nebyly psány se zřetelem k tomu, že budou zveřejněny.
Příběh se skládá ze tří částí, z nichž každá popisuje jednu expedici:
Safari I: Uganda, 1967-1968
Safari II: Uganda, 1968-1969
Safari III: Uganda, 1969-1970
Asi polovinu knížky tvoří fotografie.

1 30.01.2019

Možná že je to jen překladem, ale mně nepřipadají verše rytmické, jejich forma mi přímo esteticky vadí.

"Ne nápis, chlubný jako páv:
jen moje jméno buď můj epitaf."

1 30.01.2019