Katolické povídky

31.01.2019

„Pokora, čistota, chudoba, láska k nepřátelům musí vám všem, Rahlíčku, přejít z vypasených hub do duše a srdce - a potom milerád uvěřím sám, ne sice v pravost evangelií, ale že v ni věříte vy."

Byla jsem zvědavá, jak se člověk stane antiklerikálem. Knížka mi dala docela uspokojivou odpověď: Machara otrávilo církevní školství. Autor je antiklerikálem přímo archetypálním - obdivuje totiž židy a protestanty, stěžuje si na nedodržování celibátu a evangelia chápe po svém, jako ušlechtilost. Jeho satira si nebere servítky. Ale ačkoli je autor místy nevkusný (třeba když poučuje biskupa o tom, co se píše v Bibli), nikdy není zlý.
V prvních dvou povídkách geniálně paroduje styl tehdejší katolické literatury. Tekly mi slzy smíchu a budila jsem svým řehotem spolubydlící. Jiné texty jsou pojaté spíše vážně, například obhajoba české učitelky popotahované před soudy kvůli volnomyšlenkářství. (Proto je kniha i vhodným úvodem do atmosféry první republiky, pokud vás zajímá náboženství.) Na dalších místech zase srovnává styl katolického tisku se slohem evangelijním, což je značně zajímavý experiment. Zařazena byla i Macharova promluva ke studentům, které nabádá k samostatnému a svobodnému myšlení. Dále vzpomíná třeba na svoje školní léta na církevním ústavu.
Uměleckých textů, u nichž se budete svíjet smíchy, je v této antologii pomálu, ale zase stojí zato. Kromě zmíněných úvodních povídek (jež jsou mnohem rozsáhlejší než všechny ostatní příspěvky ve sborníku) třeba povídečka o nebi a pekle, kde se dozvíte, jaký kreativní trest byl vyměřen Havlíčkovi.