JP komentáře u knih

"Eichmann, Eichmann, jaa" (rád hledám jednoduchá slovní spojení, která vyjádří jazyk na co nejkratším prostoru a co nejvýrazněji, takže tohle si říkám poslední dva týdny s co možná nejextrémnějším německým přízvukem jakého jsem vokálně schopen). (...) Jako meditace nad povahou zla je text zajímavý z obou stran, nejen z Eichmannova přístupu "úředníka, co dělal svoji práci; někdo, pro koho to bylo tak normální, že si ani neuvědomuje, že dělá něco špatného" (!) (podobná premisa byla v knize 'Smrt je mým řemeslem', která se zaměřuje na Rudolfa Hösse, který taky jen "plnil rozkazy" ale přiznejme si, kdo by asi na místě pohlavárů zatčených za válečné zločiny řekl cokoliv jiného? Ti, kteří věděli, že by nemohli jít proti své ideologii si rovnou provrtali hlavu kulkou), ale i z pohledu Izraelských složek, které jakoby se nemohly dočkat Eichmanna dopadnout (lov až do Argentiny, oblíbené destinace), jen aby mohli na oko udělat tenhle tribunál a hodit všechno to utrpení, kterým si prošly miliony lidí, spojených s holocaustem, na bedra jednoho člověka a udělat z něj hrr hrr (další) příklad a oběsit ho. Je tam pár momentů, spíše přímo z války, co mě zase přiměly se na to celé dívat trochu jinak. Po dočtení knihy jsem si pustil esej, abych si ucelil myšlenky a v téhle eseji bylo vypíchnuto, že je třeba se zaměřit spíše než na jednoduchou bagatelizaci "nacistického monstra" k tomu, jak "režim udělí podmínky tak, že i normální lidé jsou schopni páchat to, co by jinak bylo nemyslitelné". Totalitní režim v lidech zabíjí možnost samostatně myslet, ovlivňuje a zmenšuje náš prostor k myšlení. Arendtová se dopracovává k hodně bodům, které zkrátka nebudou ležet v žaludku všem těm, kteří chtěli "potrestat monstra za jejich zločiny proti lidskosti", protože v podstatě nadhazuje, že na Eichmannovi nebylo nic výjimečného, byl normální, až nudný, předvídatelný, jeho fráze klišé, nebyl schopný myslet, byl produktem režimu, který z něj udělal nástroj.

2 19.04.2023

Aby se člověk byl schopen orientovat v textu, jako je tenhle, který je tak neskutečně nahuštěný, je třeba znalostí v oblasti - teologie, náboženství, filozofie i fyziky a prací některých konkrétně citovaných mystiků, filozofů, i osobností a to vše ještě předtím, než se vůbec do perennialismu pustíte. Kumárasvámí se svojí "věčnou filosofií" (Philosophia perennis), za kterou stály i další myslitelé, jako třeba René Guénon, kterou zpopularizoval i třeba Huxley ve své knize 'The Perennial Philosophy' a ke které se i nadále odvolávají, nebo hlásí osobnosti v průběhu posledního století (Osho, StanislaV Grof), kdy bylo tohle učení jaksi "zformováno na papír", to tam ale sází s nemilosrdnou kadencí, odkaz za odkazem. Samozřejmě, tématem je "čas a věčnost", takže rozebíráme definici těchto pojmů v ohledech směrů, náboženství, hinduismu, Řecka, islámu, křesťanství a co je spojuje. Je to neskutečně náročný text na strávení, nahuštěný poznámkami pod čarou. K tomuhle se musím vrátit někdy v budoucnosti, protože v tomhle dnes, v tomhle "čase", na to nemám.

3 01.04.2023

Asi tak to, co byste od někoho jako Beckett očekávali ohledně tématu lásky: existenciální, nihilistické, prázdné, upřímné opovržení, nechuť. Podívat se pravdě do očí, nebo hrát divadlo? Není to lehké čtení, ač je to přístupnější, než obvykle Beckett je, ale člověk se na to musí i tak soustředit. Několikrát mě ale rozesmál (čteno v angličtině, do které bylo z francouzštiny přeloženo samotným autorem):

"I didn't wait to be asked twice. under my miserable calves I felt her fat thighs. She began stroking my ankles. I considered kicking her in the cunt."(...) "She seemed warmly clad, her hands burried in the muff. As i looked at this muff, I remember, tears came to my eyes. And yet I forgot what colour it was." (...) "The more naked she was the more cross-eyed."

Motiv, kdy se hrdina, nebo postava, někam dostane, setrvá tam, a pak zase odejde, jakoby se linul celým Beckettem (pamatuju si na první setkání, 'Tso', orig. 'Watt', kdy se hlavní postava sluhy se jménem Tso slouží v domě pana Nitze, odtud dialog "Co?" "Nic.", ale po nějaké chvíli služby z domu zase odejde). Přijdeme, jsme svědky, odejdeme. Jednodušší to ani být nemůže a Beckett to přitom vždycky je schopen zamotat do těch nejabsurdnějších, nejnihilističtějších a nejprázdnějších motivů, kde občas probleskne s humorem, jen jakoby malou jiskrou. Pokaždé, když ho vidím na videu, nedokážu zjistit, jestli je to artový pozér, nebo týpek, co vypadá jak módní návrhář, nebo někdo, komu dočista hráblo a žije v jakési prázdnotě. Zvláštní autor hodně obtížných textů, na které mám upřímně málokdy náladu a které s věkem přidávají na své bezvýchodné depresivitě.

1 01.04.2023

Hašek podle mě definoval pojem "troll", ještě než o tom prvně slyšel kdokoliv z nás v rámci internetového slangu. Podle mě génius, s kontroverzním postojem, kontroverzním životem, ale do toho příliš zabředávat nechci (člověka by mimo jeho "přeskakování lodí" zaujalo, že se i pokusil o sebevraždu a byl hospitalizován v Bohnicích). A ta tvář, tvář přerostlého dítěte, působí skoro až nereálně. Jaký měl asi hlas? Bude mě to napořád fascinovat, jako v případě Kafky. 'Švejka' jsem si náramně užíval, ty řetězce průpovídek, jak se někam přijde, a začne žvanit jen tak o ničem, asociace za asociací, ale člověk musí pochytit, že 'Švejk' je takové opus magnum, co psal Hašek v závěru života. Tahle sbírka se snaží postihnout a udělat výběr z opravdu neskutečně pestrého a bohatého díla, žurnalisty, humoristy, anarchisty, který si na nějakém literárním stylu a všech těch nabubřelých věcech moc nezakládal, dokonce texty ani nějak needitoval, neupravoval, spíše to jel tak "jak to cítil v momentu" ale Hašek byl v "momentu" velmi silný, ne vždy se trefil, ne všechno jsou áčkové texty, pravda, ale většinu času jsem si to otevřel, kdy jsem chtěl a začetl se a někdy se u toho upřímně zasmál. Takže o čem je tenhle Hašek? Vlastně toho po přečtení téhle knihy o Haškovi nevím o moc víc, než že musel neskutečně moc procestovat, což jen, pokud zmapujete jeho cesty Ruskem, je něco, nicméně rozpětí zemí, co znal, nebo odposlouchal, v nichž se jeho povídky odehrávají sahá přes Maďarsko, Polsko, Rusko, USA až do Číny (kde je v povídce "Čžen-si, nejvyšší pravda" dokonce správně odposlechnutá a užitá čínština z jihu Číny), znal reálie, znal jazyky, výrazy, znal politiku a dost toho zažil (o tom jsou napsány i knihy, s větším zápalem a zaujetím). Z nějakého důvodu ho přesto nikdy nepřešel humor.

3 28.03.2023

Mnohem plošší, než filmová adaptace, což je dost zklamání. Gangsterské politikaření, čest, principy, ale v dost nudném pojetí. Richard Piers Rayner má působivý oldschool noir styl, i když bych pořád řekl, že něco ve stylu Franka Millera mě baví mnohem víc.

1 20.03.2023

(SPOILER) 'Titus Andronicus' je dost možná poprvé, co jsem se kdy setkal se Shakespearem (oxfordskou teorii i můj ambivalentní vztah tentokrát ponechám stranou), když jsem totiž viděl v roce 1999 (nebo snad 2000, mimochodem, bylo mi 7 let) na VHS adaptaci téhle tragédie ('Titus', r. Julie Taymor) v dost unikátním pojetí (pamatuju si jak obálku kazety, tak plakát v půjčovně, s blátem zamazanou tváří Anthonyho Hopkinse), celková stylizace filmu není úplně tradiční a o to víc utkví v paměti, ale pamatuju si hlavně moc dobře na všechno to násilí. 'Titus' bývá označován za Shakespearovo nejkrvavější dílo (a taky první!) a v tomhle ohledu mě dost bavilo, co mi to ukázalo - jakým způsobem to propírá, v podstatě, člověka. Jste jen "součástí něčího plánu" a ten plán nemá co dělat s tím, kdo jste uvnitř, protože druhá osoba nikdy nebude chtít totéž, co chcete vy, přeci. Chce mít něco z vás, co potřebuje pro své "chtění". A to nikdy nebude totéž. A v kontextu téhle tragédie, je jedno, jestli vás znásilní, vyříznou vám jazyk, uřežou ruce, lstí přinutí si uříznout ruku, způsobí vaši smrt z falešného obvinění, nebo (moje oblíbené) "Pečeme s...": "V dnešním díle nás čekají pirohy. Kosti dvou synů nameleme na prach, smísíme s krví, kterou získáme tím, že je podřízneme a pak použijeme maso z jejich hlav jako náplň; to vše pak naservírujete jejich matce, aby pozřela vlastní syny..." či vykreslí černocha jako nejhoršího ďábla všech dob (jak nekorektní představit si dnes, v době cancel culture, někoho napsat postavu, jako je Aaron, haha). Nikdo se s ničím nepáře, a intriky baví, pro mě to bylo ohlédnutí, v hlavě mi vyvstávaly scény, obrazy z dětství, třeba zmrzačená Lavinie. Někdy se musím na film podívat znovu. Vím, že jsem ho viděl minimálně dvakrát. Shakespearovo stranění postavám je rovněž zábavné. Z objektivního hlediska lze pochopit (obdobně jako v 'Kupci benátském', kde je Shylock v podstatě v právu, ale vykreslen záporně, protože je Žid), že všichni jsou "svině" co provádí "sviňárny" ostatním (i zde je třeba pochopitelné, že Titus zavraždil syna Tamory jako první a ona se, jako matka, mstí, ale dostává ji to do polohy záporáka s mozkem, který jde proti římskému Mirku Dušínovi, který pohřbil dvacet jedna vlastních synů ve válce "pro velikej Řím, kterej určuje pravidla jak od Orwella". Díky tomu, že je to ale nabité tolika zradami, křivostí, zákeřností, vražděním, mučením, sebemrzačením, i lekcemi vaření, na které by koukal i Jirka Babica, to i po takové době neztrácí na atraktivitě (tím chci říct, že i na to, že je to tragédie mě ta teatrálnost a prokovování baví) a člověk o tom může donekonečna polemizovat.

"Blázny ctnost zdobí jako svatozář,
já duši černou chci mít jako tvář."

(...)

"Tvé rty ho potěší, ty ubožátko,
jak zmrzlá voda hada, co už ztuhl."

(...)

"Přivedls naši matku do neštěstí."
"Přivedl jsem ji do jiného stavu."
"A tíms ji přivedl do neštěstí, pse."

(...)

Bestie byla, mrcha bez citu,
u mrchožroutů dojde soucitu.

1 19.03.2023

Studium téhle knihy je zapovězeno a po přečtení se doporučuje spálit. Z nějakého důvodu jsem si knihu objednal. Chtěl jsem. Tenhle chtíč je u mě ale normální. Peripetie jen s jejím doručením působily skoro jako, že bych ji snad neměl číst. Musel jsem se jejího doručení, nebo nějakého infa, opětovně dožadovat, aby mi pak následně přišel balík, který byl zespodu označen jako "adresát nezastižen". Samozřejmě mohlo jít o starý balík, podání bylo z předchozího dne, ale neobdržel jsem žádnou zprávu o odeslání, nic. A den předtím jsem shodou okolností na poště byl pro další balík a schválně jsem se ptal, jestli nemají nějaký další. Ne. Ok. I kdyby snad šlo jen o pozdní, panické odeslání druhé strany, i tak se ale člověk nepřiměje nevidět v tomhle symbolismus, znamení nebo něco většího, pokud jde o okultní texty, jako je tenhle. V pátek, včera, pozdě večer, jsem se vrátil z práce. Když jsem se dostal přes původní poznámku, spíš jen tak, abych si knihu ochytal, podíval se na ni, než jsem začal pár minut na to odpadávat, pozdě v noci, předtím, než jsem započal samotnou Liber Legis, jsem zvenku začal slyšet divné tlumené zvuky, jakoby statické dunění, ale ne natolik výrazné, aby mě to přimělo k větší akci. Spíše šlo o zvuky, které člověka přimějí několikrát otevřít oči a čumět a přemýšlet "Co to sakra je?" Zavřel jsem oči. Ráno jsem se relativně brzy probudil, nevyspaný, a text, v podstatě na jeden zátah přečetl. Je tu asi hodně částí, které bych vypíchl, co mě zaujaly. Spousta pravd vymezujících se vůči tradicím. Co mě zaujalo je, že i přes tenhle "rouhačsky vyhlížející" nádech, kniha vlastně nepůsobí jako taková ta typická "póza", která se dá lehce najít, lehce k ní sklouznout, ale myslím si, že každý, kdo se trochu dostane k hermetismu a jim podobným definicím, nebo se nějak ztotožňuje s tímhle pojetím Světa a reality, musí zákonitě vnímat i Knihu zákona jako něco víc, než jen "slušnej trip". I to vše okolo toho, jakoby dodávalo hloubku. Vlastní definice. Vlastní pojetí. Asi těžké pochytit a spálit, jen tak. Myslím, že akt spálení je Crowleyho: knihu nemůžete plně pochopit, jen cítit. Ale i jiskra dokáže spálit lesy.

2 18.03.2023

"Národy se rodí z těch, kteří milují pravdu a jsou pohřbeny, když na ni zapomenou."

2 16.03.2023

Adaptaci, kterou sám Barker natočil rok po vydání knihy jsem viděl až mnohem později, než co jsem znal titul 'Hellraiser' a vídával v dětství Pinheada na plakátech (pamatuju si Hellraiser: Inferno). Přesto, jakoby se původní záměr, Barkerově touze vypsat se ze svých let prostituta, který se motal v sadomasochistických klubech, tak trochu vymknul kontrole, ačkoliv nevím, jak on sám se na tohle dívá; ale jakmile něco vypustíte "ven", už to tam je a žije vlastním životem. Otázkou je, jestli horor o interdimenzionálních masochistech s kostkou (úvodní scéna mi připomněla tu z Herbertovy Duny), přetavený do podoby hororové frančízi (ano, Štěpáne, nejsme žádné hranolky), v čele s "Pinheadem", který jakoby v podstatě definoval estetiku a o čem 'Hellraiser' je (potěšení, p-l-e-a-s-u-r-e, ale můžete zkusit i jógu), aby se následně během dalších 20-30 let rozjel do podoby kultovní béčkové série, kterou pravděpodobně zná každý fanoušek hororu, je to, co Barker očekával (sorry za vyčerpávající větu). Cenobity mi naposledy připomněla snad jen epizoda Ricka a Mortyho, ale, když čtu ty výhrady ohledně toho, že Barker detailněji nerozepsal universum okolo bytostí z jiné dimenze, které mají sloužit jako prvek strachu, jejichž filtrovaný odvar sledujeme skrze postavu Franka a jeho akty (ono vůbec, je docela zajímavé se podívat, jakým způsobem jednají všichni lidé v téhle knize a pak si říct, že na jejich volbách neshledáváte nic divného: snaživý ťulpas manžel, který je "mimo veškerý rámec", lovec požitkářství, který nikdy nemá dost a jde si jen za tím, co chce, nevěrná manželka, co se spolčí k vraždění, důvtipná kamarádka, co si chce zachránit kůži), říkám si, že spousta čtenářů asi nechápe horor a chce jen odpovědi. Barker, tohle jako někdo, kdo tvoří hodně v rámci žánru, chápe. Neznámo. A odsýpá to.

10 15.03.2023

Stereotyp neurotického Žida (mým nejoblíbenějším je Larry David, teď jsem si vzpomněl, že jsem dokonce udělal celkem cool ilustraci 'Curb Your...') není výjímkou ani pro Charlieho Kaufmana, jednoho z nejpozoruhodnějších scénáristů, a později i režisérů, současnosti. Na 'Antkind', jeho románový debut, jsem dlouho čekal a pak to stejně dlouho odkládal. Kaufman navozuje podobnou mysteriózní/kafkovskou (Franz) atmosféru, jakou Paul Auster během své 'Knihy iluzí', obě knihy mají opravdu dost společnou náladu i filmový motiv (stejně jako pro Austera nejsou filmy neznámou, sic sám napsal scénáře i filmy režíroval a řekl bych, že mnohé z nich se v jeho knihách odráží a objevuje, splývá). Nejinak je tomu u Kaufmana, jenže obráceně, protože ten je předně scénárista a režisér (rovněž neopomiňte, že doslova všichni, které jsem doteď zmínil, jsou Židé, ta propojenost není náhodná - a všichni absolutní mistři, ve svých polích). Od chvíle, co si člověk pustí jakoukoliv Kaufmanovu práci, si uvědomí, že se setkává s neskutečně nadaným člověkem, který je jinde, ale přeci jen, Kaufmanovo psaní pro film je dle mého lepší, ucelenější, úspěšnější a pravděpodobně i má víc prostoru k tomu, být zábavnější, nebo alespoň úsměvnější, stejně tak tragičtější (vizuální doba). Tady si zvolil román, kde to na vás vše vyloží a převaluje se v tom, a je jen na vás, jestli se tomu podvolíte a budete se v tom nechat máchat s hlavním hrdinou, protože toho je na stole opravdu hodně a Kaufman nikoho a nic nešetří, v kadenci TATATATATATATA (možná ještě rychlejší) jakoby erupce všeho, co držel uvnitř a nemohl použít pro film, nebo jinde, dostala tady plný prostor a tak se to na vás nemilosrdně valí. Život, filmové narážky, kritiky (včetně sebe sama a to nejednou; metafikce). V jeden moment jsem si dokonce vzpomněl na 'Bledý oheň' od Nabokova, kde hlavní vypravěč, dělající komentář k poslednímu dílu, básni, svého zesnulého přítele, začne sebe a svou důležitost cpát do popředí víc, než komentář k práci svého přítele/básníka (netřeba zmínit, že 'Bledý oheň' dodnes považuju za pravděpodobně nejkomplikovanější text, kterým jsem se prokousal). Kaufman se coby hlavní vypravěč, filmový kritik B. Rosenberger Rosenberg, vyjadřuje obdobně k filmům své dcery, která v nich tvoří nelichotivý obraz svého otce, přičemž Rosenberg napřed navodí dojem, že nechce dceřinu práci kritizovat, ani nedělat svoji recenzi nějak osobní, aby následně udělal přesně to. Tahle fabulace je mnohdy dost zábavná, sic Kaufman (Rosenberg) se ve spirále svých myšlenek, kdy hlavním prvkem okolo celého příběhu, je řekněme, rekonstrukce tři měsíce dlouhého filmu (ano!), který Rosenberg viděl, ale byl následně zničen a on se snaží o jeho rekonstrukci*, zatímco se v příběhu ztrácí ve vlastních myšlenkách, touhách, nejistotách, soudobých problémech, zamotává do všeho tak luxusně, že nebudete mít ponětí, na čem vlastně jste. Respektuju kohokoliv, kdo se tímhle dokáže prokousat s trpělivostí a upřímným zaujetím. Pro mě to spíš byla horská dráha, kde jsem toho hodně minul, ale zároveň vím, že jinak bych na to trpělivost neměl, protože je to vážně dlouhé.

(*ambice obdobná, jako v Kaufmanově režijním debutu 'Synecdoche, New York', kde se divadelní režisér snaží udělat podobně nemožné zachycení života v reálných kulisách a jak stárne, divadelní hra, s jejíž formou je stále nespokojen a jeho život, splývají v jedno). Kaufman je svůj a kdo ho zná a trochu ví, tak ví. "Oxymoron." "Did he just call me moron?" "No, sir, it means..." I tak mě baví jeho štouchání a neustálé zkoušení jiných forem projevu. Napsat velký román není jen tak a on se v něm tak nějak, s pro něj typickým neurotickým hrdinou, pachtí situacemi, děním, přičemž podle mě dost filtruje sebe, svůj život a svoje myšlenky, zároveň to dělá tak jedinečným způsobem, že si opravdu vzpomenete na jména jako je třeba a právě Kafka, navodí to ve vás atmosféru. Třeba horor toho, jaké by to bylo žít v němém filmu, kde neexistuje zvuk a jste navždy odsouzeni komunikovat jen prostřednictvím textů mezi záběry. Podobné myšlenky. Hodně se tu probírají filmy, což je voda na můj mlejn, když už se okolo toho motáte, tak dlouho, jako Kaufman a médium k vám mluví, jste fanoušek. Já jsem taky fanoušek. Je to moc zvláštní a to v tom dobrém slova smyslu.)

1 09.03.2023

Do králičí nory. Loňská Nobelovka za fyziku prokázala, že realita není skutečná. A tady se můžeme zacyklit zpět, k hermetismu, a říct: je mentální. To, jak vnímáte svět je teď vlastně hozeno pod veliký zatěžkávací test, tedy pro toho, kdo se zajímá o "pravdu" a odváží se jít hlouběji, najde některé základní principy starých nauk v téhle knize, více jak sto let staré publikaci, která vychází z dalších století starých nauk, sahajících až do antického Egypta. Nechci tu někomu bořit život a jeho iluze, ale mě to přijde vzrušující, stejně tak to někomu může přijít devastující.

1 05.03.2023

Krátká novela (a ještě o kus kratší, protože kopie, kterou mám, chybí str. 89-104, zato mám dvakrát 105-120), co se ale čte rychle a sama, na takové to typické "kunderovské téma" - návrat; o návratu jsou ostatně od prvních stránek všechny jeho knihy. Ať jde o návrat k, "ležela na zádech s roztaženýma nohama, stále hleděl na její pohlaví" nebo na návrat do země, což je ostatně věčný motiv. Odejít v 35-36 letech ze země a nechat tu svůj život. Mimo svoji zemi jsem žil jen krátce, půl roku, na, i v této knize, hned několikrát zmíněném Islandu (mimochodem, ta historka s krádeží špatné kostry, namísto islandského básníka, dánského řezníka, je tak nějak 'typical iceland shit', ale motáky najdete všude - připomnělo mi to ale automaticky příběh ženy, která se na Islandu připojila k lidem v pátrání po ní samotné), ale ta idea, že bych najednou žil další desetiletí jinde, asi by mi ta kulturní rozdílnost a nálada, i kdybych se s ní do jisté míry identifikoval, přijal ji, nikdy bych ale plně nezalezl do té ulity, pod kůží a v hlavě bych si říkal pořád ty krásný český věty jako "No a je to v piči!" Neutečete od toho. Kundera to vnímá všemi smysly, jde do ale až metafyzikálních rovin, paradoxů, hraje si, dělá tohle a tohle a tohle. A samozřejmě, nejsem jeho znalec, ani na amatérském poli, jen říkám svůj dojem z jeho psaní. Kundera, jak jinak, psát umí, to ví všichni; rozumí románu, protlačuje skrze něj svoji filozofii, svůj náhled, takže někoho jistého, kdo dělá věci s jasným, jistým záměrem, literárně, je někdy radost sledovat při práci. Takovou vybroušenou úroveň nevidíte jen tak. Někdo zkrátka má tu bednu jako stvořenou pro dané věci a úkony. Ale občas mi přijde, jakoby to Kundera potřeboval všem dokázat; možná o tom je psaní mužů obecně. Nicméně jsem rád, že jsem se zase po čase k něčemu od něj dokopal, protože mám s Kunderou takový ambivalentní vztah, celkově... a tohle se mi líbilo a jsem rád, že se nějakým způsobem povedlo konečně přeložit jeho novější práce. Kundera má pod čepicí, a tak podobně jako spousta dalších autorů, tvoří mlhu, která vás nutí přemýšlet a interpretovat a pracovat s textem, posouvat se, což je přinejmenším zajímavé. V tisku by ale měli přestat hulit, chybí mi ty stránky, tenhle román není dlouhý a každá kapitola se počítá.

Update: Na základě mého lamentování zde jsem byl kontaktován a z Atlantisu zaslali kopii knihy bez chyby. Sic náhoda, ale stejně: respekt.

9 27.02.2023

Nebudu lhát, ta obálka a název mě těžce zlákaly, když jsem je poprvé spatřil (a vlastně tohle mě přinutilo si obě sbírky M.T. obstarat) a 'Tvrdá data' jsou stejně trefná, jen možná o něco ráznější, než předchozí 'Průběžná zpráva o stavu území'. Ale jo, Martin Trdla je po dvou sbírkách a asi hodině+ čtení definitivně můj jam:

"Viděl jsem horu
čelních mozkových laloků
příští generace,
jak dohořívá
na kompostu.

A vy si myslíte,
že klamu,
protože vám to neprozradil
internetový vyhledávač."

(...)

"Poslední co spatříš
bude holubinec,
lupy na svetru
snad vajgl.

Anebo si stále myslíš ,
že ze všech těch semen plytkosti
vypučí třešeň?"

2 21.02.2023

Trdla mi připomíná autory jako je třeba Elsa Aids, současné, co píší o současnosti, z toho reálného, skutečného pohledu. Ne ten mainstream, který se donekonečna obrací těžce k tématům minulosti, protože jsme ještě nevyčerpali a nevymačkali ten pomeranč o druhé světové, nebo citron o komunismu a nebo grapefruit o tom všem mezitím; protože v českých luzích a hájích spatřuji především tendenci, že to, co se označuje jako přední autoři, jsou spíš skupina šablonovitých rutinérů a tak ocením víc každého, kdo přijde s kůží na trh (ale takové musíte hledat v undergroundu, řekl bych, že ti nejlepší čeští autoři vlastně oficiálně neexistují a jsou neobjeveni). Hned druhá báseň je asi nejtrefnější shrnutí covidové doby, i když mě bavila i spousta těch existenciálnějších momentek, ale pořád tak nějak s nadhledem, Trdla se nepachtí v černotě, spíš se snaží o trefnost a "k věci":

Zprávy o stavu republik 1985 / 2020
(16.3.2020)

Bible podstoupila aktualizaci,
desatero nabobtnalo o přikázání:
Nenakazíš!

Chlapáci, draci a bejci vyhnaní z knajp
si poprvé v životě po vymočení
omyli ruce.

Spoluobčani, kteří se vrátili z Itálie,
musí být označení žlutou hvězdou
se zkříženými lyžemi uprostřed,
domácnosti přestaly být italské.

Dalekohledem pozoruješ
supermarket za čárou,
prodavačky nosí ochrannou masku
s podobiznou ministryně práce
a sociálních věcí.

Alzák ti doručil roušku
za 15 832 korun bez DPH
je vyrobena z recyklovaných
vydání MF DNES.

Agrofert se proměnil v Orlí hnízdo
Severní Korea hlásí: Prostě jsme to vyřešili,
džihádisti si dávají v Evropě home office.

V televizi běží 29 případů Majora Zemana,
mládež vyobcovali z obchodního centra,
našlehávala se tam instagramem,
narkomani s hepatitidou a tetanem
se dožadují respirátorů.

Sousedka mi posílá e-mail,
který říká, že smrt se dá přelstít
popíjením vody o teplotě 42,3 stupňů Celsia.

Laciné triky nádražního pobudy
přesvědčují před domovní zvonek
tvoji babičku,
že jí zajistí nákup a léky,
dvacetkrát trestaný recidivista
nabízí doučování pro školáky.

Esemesky mi píše už jen Vláda.

Stále Gott, prázdné regály, zakázané koncerty,
bytová divadla, nemožnost srocování se,
opuštění země.

Atmosféra roku, ve kterém jsem se narodil.

Již brzy dorazí perestrojka.

1 21.02.2023

Kinkakudži (1956) je považován za jeden z nejlepších a nejznámějších Mišimových počinů, inspirovaný skutečnými událostmi, kdy koktavý novic v roce 1950 skutečně zapálil Zlatý pavilon. Mišima se aktem inspiroval a použil ho jako zázemí pro předložení svojí filozofie, především pohledu na krásu (v tomhle ohledu jsem si založil hned několik zajímavých míst, např str. 114-116, kde postava Kašiwagiho rozebírá svůj pohled na krásu/touhu, kdy ho chce překrásná dívka, tvrdící mu, že ho miluje a on ji odmítá), ale i třeba, jak je trefně řečeno v závěrečném doslovu „Až když objevil důležitost akce, dokázal Mizoguči nalézt vnitřní rovnováhu. Mišima obrátil svou pozornost k činům“ – v tomhle ohledu je i závěr knihy napsaný absolutně úžasně a řekl bych, že svojí kvalitou a strhující silou obrazů, hořícího pavilonu, nebe, zapálení cigarety a chuti žít mě přiměl překlopit poněkud mdlejší a pomalejší rytmus knihy, v pozitivnější zkušenost, pohled na knihu. Jak je už všem známo, Mišimův dneš již legendární konec byl možná opravdu do jisté míry excentrickou onanií nad „limitací lidského života“ a „já chci žít věčně“ (a že spousta z těchto témat je nakousnuta, nebo se jich nějak dotýká, právě tady). To ale pořád nevylučuje jeho literární talent, nebo fakt, že byl schopen zaujmout tak extrémistické postoje a vedl excentrický život. Je dost obtížné, odloučit jedno od druhého. 'Zlatý pavilon' je tak na jednu stranu studií psychopata, obdobně jako třeba o šest let později vydaný Fowlesův 'Sběratel', ale hlavně jde o část určitého celku, takže je obtížné vnímat, tedy alespoň pro mě, Mišimovy knihy, bez něj, jako ikonického spisovatele, ale i zásadového moderního samuraje (což ano, byl možná jen image), stejně jako excentrické celebrity - tedy se vším, co k jeho životu patří, a skládat si tak takovou skládačku. I v Japonsku je vnímán kontroverzně. Osobně za velmi přínosný považuji třeba dokument 'Mišima Jukio VS Tódai zenkjótó 50 nenme no šindžicu' (Mishima: The Last Debate), kde se na slušném sto minutovém poli dost rozebírá jeho celkový filozofický, politický postoj, asi rok a půl předtím, než zemřel, během účasti debaty se studenty. Je zvláštní vidět někoho, jako Mišima v pozici normálního (ač co na jeho životě bylo normální? Stal se slavným přes noc a velmi mladý), co si připaluje cigarety a směje se malým vtípkům, ale pořád rozebírá i seriózní témata. Vím, že v jeden moment vyjádřil jakési politování nad faktem, že možná není schopen se vyvíjet a dívat na věci jinak, modernějšíma očima, zkrátka, uvězněný ve svém pojetí svého tradicionalismu. Nemyslím si, ale, že, jak je v doslovu řečeno, Mišima to celé stavěl čistě na tom, že by okolo sebe budouval nějaký kult osobnosti, který chtěl zapečetit svou smrtí, jako spíš, že to vše pochází opravdu z nějaké těžce zabudované a celý život tvořené frustrace, že mu byla během druhé světové války odepřena možnost zemřít pro svou zem, jak sám řekl, „smrtí, která má šlechetný důvod/význam“ (což mu bylo v poválečné moderní společnosti odepřeno a stejně jako zmiňoval samurajskou klasiku Hakagure, jejíž autor, rovněž samuraj, narozen do špatné doby, zemřel stářím) a tak to vnímám tak, že se Mišima celý život připravoval, na ten veliký důvod (záměrně cvičil svaly, které jsou potřebné ke správnému provedení seppuku) aby tak dokončil divadlo, které bylo jen předehrou k jeho aktu, který ano, do jisté míry sloužil k jeho glorifikaci – jestli šlo ale o primární důvod je tak nějak na delší rozbor a debatu. Opět se ale prokazuje, že kontroverze prodává a je nejlepší nálepkou, protože to lidi přiměje mluvit, mít dialog.

3 20.02.2023

Géza Csáth (1887 - 1919) vypadá jako takovej nevinnej synek, jako maďarskej bratr (a taky) zednář Fernando Pessoa, když se podíváte na jeho fotografie - ale když už máte vlastní bustu, znamená to, že jste něco dokázali. O co šlo? O rané hudební, nebo literární nadání, nebo pletky v oblasti psychoanalýzy, které ve své tvorbě Géza zúročil, či snad "zkoumání vlivu narkotik na mysl tím, že je budu testovat na sobě" (závislost na morfiu, které už se nezbavil). Poslední asi dekádu života se hlouběji věnoval psaní a jeho pozdní tvorba byla temná, násilná, plná symbolismu, což zní sexy. Patrně zhoršující se vliv závislosti na morfiu (Géza by asi poreferoval, neb byl přímým účastníkem tohoto experimentu; úplně ho vidím, jak se v rámci vědy rozvalil na gauči a řekl "To je žrádlo", což nevím, jak se řekne maďarsky) měl vliv na následnou hospitalizaci do léčebny, ze které následně utekl, aby BANG BANG zastřelil svou manželku MY BABY SHOT ME DOWN, jak je dobrým zvykem u nejbližších lidí, dělat si nejbolestivější věci (očekávání)... a pak se pokusil zabít i sebe, což se mu nakonec, později, při dalším pokusu, povedlo, takže gratulace, ne všem se to povede a ne všem dobře, jako tady, často, lidem na kolejišti. 'Čarodějova zahrada' (A varázsló kertje, 1908) je jeho raná sbírka, která přeci jen postrádá všechny ty peprnější elementy, kterým se věnoval nadcházející dekádu, definitivně by mě zajímal třeba jeho deník, nebo některé z jeho psychoanalytických děl, jako třeba Deník šílené ženy (Egy elmebeteg nő naplója), nebo 'Odpolední sen' (vliv morfia) a další výplody ze závěru jeho života, ale s největší pravděpodobností se k nim nikdy nedostanu. Za zmínku u téhle sbírky podle mě stojí Csáthova zvláštní melancholická jednoduchost, s jakou velmi dobře buduje atmosféru doby počátku minulého století. Ale ve výsledku tak nějak "o všem a o ničem" zároveň, ale sbírka dává dobře pocítit, alespoň nádechem, autorův styl, rytmus.

1 17.02.2023

„Miho vypadala ohromeně. „Ale já – já se přece nemůžu vdát za jezevce...“
„Já nejsem jezevec. A kdo říká, že bys nemohla?“
Na chviličku se zamyslela. „No... vlastně nikdo.“ Pak přemýšlela ještě chvilku. „Ale nemůžu přece žít v lese jako zvíře.“
„Jasně, že můžeš.“
„Aha.“ Odmlčela se. „Takhle jsem se na to nikdy nedívala.“ (...)

„Čas běžel. Umění opustilo stěny jeskyně a proměnilo se v rituál. Rituál se proměnil v náboženství. Náboženství zplodilo vědu. Věda měla za následek průmysl. A jestli půjde průmysl dál svou dnešní nepromyšlenou a žravou cestou, dovede ty z nás, co budou mít kliku a jeho řádění přežijí, zase zpátky do jeskyně.“ (...)

„Žena se ušklíbla. „Není problém. Elvisák kamarád. Já zavolat Elvisák, Elvisák přijde sem. Není problém.“
„Jo, jasně,“ zamumlal Dickie, když jeho hostitelka odbíhala. Není problém. Pro tyhle Thajce není problém nic. S Laosany je to totéž. Ať z vás zrovna tahají peníze, nebo vám zachraňují život, nikdy to není problém. Mai pen rai. Není problém. Jak to, že jsou tihle lidi mnohem šťastnější a berou život mnohem uvolněněji než Zápaďané? Je to tím buddhismem? Uprostřed Bangkoku, uprostřed té neutuchající vřavy se prostě jenom usmívají a říkají „není problém“. Kdyby Jean-Paul Sartre byl Thajec, vypadal by existencialismus jako sitkom.“ (...)

„Koneckonců bychom si mohli jednoduše představit vtip; dlouhý vtip, který se vypráví pořád dokola s tak silným a tak cizím přízvukem, že ho nikdo nikdy úplně nepochopí. Ten vtip, to je, přátelé, život. Duše je pointa.“

„Milovali se tak rychle a zběsile a hlučně, že to připomínalo ilegální rychlostní závody.“

„Japonci věří, že Tanuki chrání před zlodějem, ale Tanuki je největší zloděj sám. Tanuki vždycky krade jídlo, krade saké, krade ženy.“
Taky mám pár takových kámošů, napadlo Thomase.“

„No jo, já vím,“ povzdechl si Kicune „Ta lidská pakáž. Ale už si s nimi možná nebudeme muset moc dlouho dělat starosti. Vypadá to, že se usilovně snaží o hromadnou sebevraždu.“
„No jo, globální harakiri. Jenže oni tomu tak neříkají.“
„Jasně že ne. Oni tomu říkají pokrok. Říkají tomu růst. Říkají tomu národní bezpečnost a energetická politika a spousta dalších pitomin, ale vždycky to začíná a končí tím samým. (…) Šimpanzi s buldozerama, opice s bombama.“

Dvacet let poté, co Robbins dopsal 'Vila Inkognito', svůj poslední román, já od něj dočetl svůj první (a opět podotknu jeho poslední) román (nutno dodat, že Hubené nohy jsem vlastnil a prodal a Invalidy mám pořád rozečtené a Zátiší s Datlem jsem poslouchal jako audio), opět příznačně, jdu tedy odzadu. Stejně jako je první věcí, co jsem od něj kdy četl, byla jeho poslední publikace, autobiografie, 'Tibetský broskvový koláč', mimochodem na Islandu, kde to, troufám si říct, nejspíš v češtině nikdo nečet. Zdá se, že s tímhle autorem mám úplně vše obráceně, kroužil jsem okolo něj roky a myslím, že to byly ty obálky jeho knih, co mě vždycky nakonec odradilo, jako kdybych snad měl číst Trnky-Brnky nebo něco (ne, že by se mi vyloženě nelíbily, ale jeho originální, americké, působí „seriózněji“). ____ Vila Inknognito se v první třetině soustředí na Tanukiho, japonskou mytologickou postavu, personifikaci psíka mývalovitého, poloboha, který tropí neplechu, rád lehává s ženskýma a nasává saké a občas sem tam i něco vážnějšího řeší s dopomocí svého lišáckého přítele, Kicuneho, rovněž mytologické japonské postavy, aby se po pozvolnějším a srozumitelnějším úvodu začala do příběhu míchat větší sorta reálnějších postav a příběh přeskakoval mezi Vietnamem, Laosem, a lidmi, kteří tak nějak zasahují do tohohle "inkognito" příběhu - mýty, filozofie, život, lidi, láska, válka a chléb s majonézou, v typické Robbinsově režii. ____ Tři vojáci, kteří zemřeli v akci během války ve Vietnamu (ale ve skutečnosti přežili) se rozhodli zakempit tam, kde se jim chtělo, aby se zde oddávali, v odříznuté komunitě, kam se lze dostat jen vrtulníkem, nebo po laně, duchovnímu zušlechťování, vaření drog a vlastně tak nějak asi tomu všemu, co jim „vyspělá civilizace“ tak nějak neumožňuje. Jiný život. Když je ale jeden chycen při pašování drog na hranici, vláda se začne o tenhle „cirkus“ zajímat. Druhá polovina knihy se nese proto v poněkud nudnějším tempu, kde se řeší, kdo kam utekl, zázemí, historie, Vietnam, teorie, Laos, Vila, armáda, lidi, co pátrají po lidech. Osobně jsem si nejvíc užíval části, kde byl Tanuki, nebo se mluvilo o něm. Asi bych tuhle knihu nedoporučil k seznámení s Robbinsem, ale spíš těm, kteří se počítají k jeho skalním fanouškům, co si chtějí doplnit sbírku a nebo alespoň těm, kteří ví, do čeho jdou.

2 16.02.2023

2006-2012. 'Nulla dies sine linea' je umělecká svoboda dua Jiří Franta a David Böhm. Stimulující, pokud se rádi necháváte unášet vizuální tvorbou, je to jako svěží vánek, takové to "umění je o nápadu" a tak se tu experimentuje, nic není nemožné, nepovolené. Víceméně takový inspirativní katalog s příběhem, co má tendenci v momentech vás dost nakopnout k tvoření, zejména se mi líbilo, jaké všemožné způsoby se tu nastřádaly, pokud jde o kombinování vizuálních prvků, zároveň je to ale z takové té "artové sféry", která prostě "jde ve vlastní bublině". Ale kdybych na tohle narazil někde v antikvariátu, nebo kdekoliv, náhodou, tak bych si to asi vzal, abych si to někdy v klidu jen tak přečetl důkladněji. Zatím jsem spíš nahodil svůj, už z dětství tak typicky zběsilý, průjezd vizuální složkou, než abych ten rytmus konstantně přerušoval čtením.

1 14.02.2023

Básník z Brna (čau, M.!) mi kdysi řekl, abych se rovnou nepouštěl do Cantos a doporučil mi (nesehnatelné) tohle. A tak jsem se tak okolo dekády+ poflakoval okolo Pounda, přemýšlel, tu a tam, jestli si nekoupit 'ABC Četby' (abych zjistil, že to taky není k sehnání) a pak si několikrát říkal "Koupím si komplet Cantos", abych se na to pak zase vybodl a zapomněl a pak četl Buka (O psaní) "To sis zase vzal ty podělaný Cantos?" "Jo," já na to, "nemůžeme přece pořád šukat."... ale, i přes tohle vše:

"Snažil jsem se napsat Ráj.

Nehýbej se
Nech mluvit vítr
to je ráj."

...mi pořád znělo v hlavě (obzvláště během léta, když mě vítr chladil na horkém čele) a říkal jsem si, jestli bude Pound tohle, tak to přece bude stát za to, až se k němu dostanu a není třeba spěchat. Netvrdím, že v poezii jsem expert (jako Jules v masírování nohou), ale posledních několik let ji čtu mnohem více; vyhovuje mi i fakt, že můžu něco vzít, přečíst to od začátku do konce na jeden zátah, nebo den, dva a udělat si na to názor, během chvíle. Víc mě zajímají různé způsoby, postupy, jak přistupovat k textu, což je něco, co pro mě dřív, neexistovalo, pokud jde o čtení a i když jsem v tomhle průřezu Poundem nalezl, kromě mých zdevastovaných očekávání, i několik básní, kde jde vidět, že ten člověk byl talentovaný, jako nikdo a zkrátka jinde (což ale člověk pochytí hodně i z jeho esejí, rozhovorů, myšlení), primárně jsem si vzpomněl na stejný pocit, jaký jsem měl u Joyce, nebo u veškeré té obtížné literatury, která funguje jen s kontextem, která funguje jen, pokud do hloubky znáte vše okolo a jste zasvěcení. Není to snadné čtení a snad je k němu nějaký klíč, nebo je to náročné studium pro fajnšmekry, co nad tím rádi zabíjejí čas. Něco jako nekonečná předehra, kde se nikdy nejde k věci. Nekonečný dráždění. Já chápu, že ono se okolo toho dá tancovat na mnoho způsobů, člověk musí mít kulturní znalost celkově, literatury, znalost poezie, jako takové, jejího rytmu, významu, můžeme rozebírat myriády aspektů, z nichž některé jsou nakousnuty i v této knize. A když se přistihnete, že jedna část je přeložená, další záměrně ponechaná v řečtině, pak v latině, španělštině, francouzštině, přepadne vás jakejsi nechutnej pocit flexování, jakoby vám Pound mával svým salámem Vysočina přímo před obličejem. Stejně jako Joyce se snažil narvat celej slovník do svých knih (Eminem trpí podobným neduhem). Takže, já to neodsuzuju, jen jako masturbaci, spíš se snažím poukázat na to, že pro mnoho lidí to bude totálně nepřístupný, ať by se snažili sebevíc. A tím pádem to pak přijde elitě, jako takový „to jejich“. Ale tohle, to mě na tom poněkud zklamalo. David Lynch taky nechce prozrazovat významy svých filmů (a často si říkám, že to tvrdí jen protože možná žádný hlubší, skutečný význam ani nemají; tvořící lidé jednají spíše z jakési vnitřní potřeby, nutnosti, než z nějakého systému, důvodu, schématu), je to část jejich šarmu, coby potenciálního vtipu, který pak zaměstnává generace akademiků, aby měli o čem přemýšlet, aby pokračovali v honbě za klenotem Nilu. Ale abych jen nelamentoval, tak uvedu jako intermezzo něco, co se mi v téhle sbírce naopak líbilo:

"Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří,
Byla zde láska, ta, která nikdy neustane.
A zde touha, ta, kterou nikdy neslíbáme.
Oči této mrtvé dámy ke mně hovoří."

"Strom mi vstoupil do rukou,
Kořeny prorostly pažemi,
Strom vyrostl v mé hrudi -
Dolů,
Jako paže
Ze mne vyrůstají větve.

Tak stromem jsi,
Tak mechem jsi,
Jsi fialkami
A větrem nad nimi.
Dítětem jsi - tak vysoko,
A všemu tomu nerozumí svět."

Pound byl s rodinou odmalička zvyklý psát dopisy ve verších, od mládí publikoval, řekl bych, že do hodně z toho, co ho čekalo, byl prostě, tak nějak přiveden, jak jinak si vysvětlit, že se už jako teenager dočkal takového cestování s rodinou po Evropě, měl možnost trávit a studovat knihy v takové intenzitě, na počátku 20. století. Znal se se jmény, jako je třeba Joyce, Hemingway, Yeats, Eliot, v případě posledního zmíněného se mu přičítá i veliká zásluha na kompletaci známé básně 'The Waste Land', kterou jsem, rovněž, ještě nečetl. Hodně velkou část života strávil v Evropě. Skutečně jakási, světová elita, s hlubokou kulturní zkušeností a vhledem. Pobavila mě i odpověď v rozhovoru, kde se ho zeptali, že se pokoušel o román a jak to dopadlo a Pound odpověděl „Dopadlo to, naštěstí, v kamnech...“ I přese vše, z 9/10 ve své práci odkazuje na věci, které většina z nás nezná, klasiky nejen třeba italské, německé, řecké, světové literatury, které ale už dnes nikdo tolik nečte a jak všeho přibývá, vše se zrychluje, čas utahuje a společnost vás zaměstnává, je ještě těžší se na ně zaměřit, jako na něco lákavého – třeba číst celou tragédii, abych pochopil jeden verš (v tomhle ohledu mě pobavila vysvětlivka na konci, ke Canto XXXIX: „Opuštěná je střecha... - Počátek básně je motivován pojetím sexu jako fyzické rozkoše, slepého pudu a uvolnění. Znovu se básník vrací k Odysseovi a Kirké.“; Topas). Je ale zvláštní, že původem Američan se vlastně tolik zasazoval o zachování evropské tradice. Jeho konfuciánství a podpora fašismu jsou taky nutnými body, které je třeba zmínit. Pound bere člověka v Cantos na odyseu, procházející vším, jakoby se snažil postihnout vše a přijde mi, že mnohdy to, co odlišuje lidi jako on, stojící na piedestalech (ač v Poundově případě, se slušnou kaňkou v jeho minulosti), od šílenců, kteří jsou kontroverzní, zatracovaní, či snad zapomenutí, je právě a jen kontext. A faktem je, že tohle je přesně ten druh věcí, kde je třeba znát do hloubky vše okolo, aby člověk byl s to, nějak, spokojeně, přistát, chápat, užívat si ten rozmach. Poslední dobou jsem se přistihl, že mě ale irituje se podřizovat zažitým názorům, nebo tomu, co mám a nemám číst, co mi kdo říká, co je a co není. Všechno tohle univerzální mluvení, co prý platí pro všechny. Nikdy. A pak, básník z Brna mi rovněž řekl, že život je příliš krátký, než aby ho člověk trávil čtením toho, co ho nebaví.

2 13.02.2023

(SPOILER) Během roku 1968, dva roky před Mišimovým ikonickým koncem, bylo tohle otištěno v 21 dílech japonského Playboye, jako příběh na pokračování; už z tohohle faktu může člověku leccos dojít. Mišima sám dělil svoji literaturu na jakousi seriózní a lehčí, 'Život na prodej' spadá do druhé skupiny. Hlavní hrdina, Hanio, se hned na začátku probouzí v náručí sestry a hasiče do zjištění, že se mu pokus o sebevraždu nezdařil, aby se pak následně vrátil domů a rozhodl nabízet svůj život přes inzerát v novinách. Něco ve stylu, "nabídnětě kolik chcete a kupte si mě a použijte na co potřebujete". Prázdná vyrovnanost hlavního hrdiny, který se stoickým klidem přijímá cokoliv, co se mu postaví před cestu, jako možné způsoby toho, jak zemřít, kontrastuje s požadavky lidí, kteří za ním přijdou: od žárlivého muže, chtějícího smrt své překrásné manželky, kdy chce Hanio být zastřelen spolu s ní během sexu, nechat na sobě testovat pilule, které vás dokážou zmanipulovat (třeba k sebevraždě) nebo třeba být "vysán k smrti vampyrickou kráskou", matkou kluka, který si Hania koupí, aby jeho mámě s anémií vrátil "chuť k životu", což přejde v harmonické rodinné trio, kde už vám chybí jen 'Raindrops Keep Falling on my Head' od B. J. Thomase do pozadí. I přes prázdnotu hlavní postavy měl zrovna poslední jmenovaný pod-příběh zvláštní půvab sám o sobě. Mišima to tam sází, jak chce, v dalším díle seriálu je Hanio špion (a luští šifry tím, že „žvýká mrkev jako kůň“), v podstatě to má skoro až takový ten nádech TV show Batmana, který byl během té doby (1966-1968) zrovna vysílán, ačkoliv, samozřejmě, do až tak absurdních rovin Mišima nejde, právě naopak, se stále zabývá svými typickými tématy, motivy, které provází celou jeho tvorbu, jen to dělá s poněkud jinou náladou, až do ironického konce, kde hrdina končí, vyděšený z možné brzké smrti. Hanio epizodicky prochází a přežívá. Zároveň se ale celým textem nese ta parodická, skoro až manga rovina (nedovedu si představit Mišimu jinak, než jak potahuje z cigarety a uculuje se, při psaní tohohle majstrštyku), kdy zmínky o jakuze odkazují přímo i nepřímo na autora samotného a jeho filmové pletky s touhle organizací (kromě jeho Lásky k vlasti a dokumentu Mishima: The Last Debate, jsem se ale k jeho filmové tvorbě nedostal). 'Život na prodej' je v rámci Mišimovy tvorby definitivně spíše průměr, v lepším případě hříčkou pro skalní fanoušky, než skutečnou ukázkou, takže s tímhle je třeba k tomu tak trochu přistupovat. Ač se celou knihou nese zvláštní svoboda (ideová, i finanční, Hanio dostává za svoje bezhlavé odevzdání se věci nemalé částky), možná i ta svoboda, o které Mišima mluvil, když zmiňoval pocit „štěstí, během dní, kdy očekával smrt, nebo byl smířený s jejím brzkým příchodem“. V tomhle ohledu je, opět zmiňuji, ironické, že i ve skoro až surrealisticky laděném příběhu, Hanio začíná příběh jako někdo, kdo selhal v pokusu o sebevraždu a končí ho, jako někdo, kdo má strach ze smrti.

„Hanio se nikdy necítil tak svobodný.
Jednoduše nedokázal pochopit, jak se může člověk oženit a být s jednou ženou svázán celý život nebo jak může pracovat ve firmě a nechat se využívat jinými.
A pokud jednou všechny peníze utratí, může vždycky spáchat sebevraždu.“

(…)

„Je snadné říct, že život nemá smysl, ale žít tenhle nesmyslný smysl vyžaduje pořádnou dávku energie,“ uvědomil si Hanio znovu s obdivem.

(…)

„Ach, opravdu? Ano, tak tohle bere. A pak taky něco, co začíná na L.“
„Je to LSD, mami.“
„L co? Jak je to? Říkáš SSB? To zní jako název kari omáčky s rýží. Každopádně bere tenhle lék, který je momentálně v módě, a pak se v noci potuluje po čtvrti Šindžuku, aby našla svého vysněného prince na bílém koni.“

I přesto je ale trochu škoda, že se právě tohle rozhodlo Argo překládat a vydávat jako prvního Mišimu, když ten má na kontě, během své relativně krátké spisovatelské dráhy, takové množství děl, a minimálně tucet z nich, by se hodil k jeho uvedení lépe (i pominu-li nedávné excelentní volby, jako Zlatý pavilon a Zpověď masky od Rubata), než tahle pozdní záležitost, ale já samozřejmě neváhal, protože já Mišimu prostě beru a chci tuzemská nakladatelství podpořit k tomu, aby se s ním více rozjeli.

7/10

5 02.02.2023