jozik_v_tumane komentáře u knih

Fenomenální dílo. Přebásnit veršovaný epos je nadlidský úkol. Nemohu srovnat s originálem, ale pocitově mi přijde, že Jedličkův překlad je úctyhodný. Mnoho strof v češtině nezní zvlášť líbezně, ale nakolik lze posoudit srovnáním s prozaickým překladem, je tomu tak v zájmu věrnosti původnímu významu. Mnohé strofy jsou ale také velmi podařené a sluchu lahodící. Příběh je velmi spletitý, text zahrnuje mnoho vložených vyprávění (někdy i dvojitě vložených) a dopisů. V žádném literárním díle jsem neviděl tolik obdivu pro ženskou krásu a tolik slzí a smutku pro ztracenou milenku či přítele (byť jen dočasně!). Neuvěřitelně tělesné, vřelé, láskyplné a erotické dílo, protkané životní moudrostí a mnohým ponaučením. Nesnadný, ale o to cennější zážitek.

1 20.04.2024

Rozhovor má lepší a horší pasáže. Místy mi přišlo, že pan Hvížďala pokládá zbytečně rádoby učené a závažné otázky (typu "ten a ten filozof říká to či ono, co si o tom myslíte?"), namísto toho, aby rozhovor nechal volněji, svobodněji a lidštěji plynout. Některé "otázky" nenavazují na předešlé "odpovědi". Pan Sidon zase někdy sklouzává k příliš silným, nadneseným nebo neuchopitelným výrokům. Příklad:

"Nelze říci, že skutečný rozhovor by se měl do člověka tak hluboce vtisknout, že by oba účastníky měl trochu obměnit..."

"Vlastně jde o cílenou soustředěnost, která promění prostor mezi těmi dvěma lidmi v rajskou zahradu. Alespoň když já hovořím o své vlastní zkušenosti, tak z těch několika okamžiků, kdy šlo o rozhovor, nezměnili se jen ti dva lidé, ale celý svět. Jednoduše proto, že odpadnou začmouzená skla, přes která se pořád díváme. Skutečný rozhovor se netýká jen slov, ale celého prostoru kolem. Mění celý svět."

Já bych se úplně spokojil s tím, že skutečný rozhovor trošku změní můj pohled na něco z toho, o čem je řeč.

Na posledních několika stránkách si oba účastníci vyprávějí a vykládají vtipy, z nichž ani jeden mi nepřišel vtipný.

Jinak zajímavé čtení, ale asi jsem čekal víc.

14.04.2024

S touto útlou knížkou jsem doslova zápasil. Tíživé čtení o neuvěřitelných životních osudech, utrpení, strastech i zázracích protopopa Avvakuma je dokladem nezlomné síly jeho víry v Boha, nepředstavitelné osobní pokory (z pohledu dnešního Evropana se jevící jako masochistické zavržení sebe a záliba v utrpení) před Bohem, ale zároveň radikální a militantní přesvědčenosti o vlastní pravdě o pravé formě pravoslavného náboženského života. Pozoruhodné dílo.

13.04.2024

(SPOILER) Pozoruhodná kniha, jejíž pointou je, že oním nejtemnějším žalářem je láska, která totiž podle hlavního hrdiny zřejmě nevyhnutelně (alespoň pro něj) s sebou přináší žárlivost a znamená ztrátu svobody. Brilantně vystavěné drama, kdy se hlavní hrdina postupně propadá do své paranoie, že manželka Jarmila využívá jeho slepoty a podvádí ho. Svou bezmezně milující ženu, která se o něj jakožto slepce stará, tak přivádí k zoufalství a jejich manželství se dramaticky rozpadá. Zajímavé úvahové pasáže, zejména v rozhovorech penzionovaného komisaře Macha se studentem Králem, s nímž se nakonec společně odstěhují na venkov, aby zde hospodařili na statku. Jinými slovy je to o mužském tápání ve věcech lásky a z něho plynoucí potřebě naplnit svůj život prací...

2 03.04.2024

Pěkná publikace. Na 20 stranách stručná historie města a na dalších 20 podrobněji a velmi fundovaně o urbanistickém a architektonickém vývoji, nebo spíše bohužel nutno říci úpadku, města a jednotlivých staveb. Zbytek tvoří bohatá fotografická příloha.

Velmi osobní názor: Je to velmi smutné čtení a prohlížení. Dřív ve městech žili lidé. Ulice byly místem k životu plným příjemných zákoutí a krásných detailů. Lidi se o svůj životní prostor starali, zkrášlovali ho a udržovali čistý, pěkný a funkční. Protože v něm žili. A dnes? Darmo mluvit. Lidi svůj životní prostor dobrovolně vyměnili za autopark a parkoviště. Já to prostě nechápu. Vypadá to, že jsem s tímto názorem zcela osamocen a tudíž asi nemá cenu to psát. Celý můj život je snaha utéct, schovat se před auty a je to téměř nemožné -- a tam kde nejsou auta (v horách, v lese), nejsou ani lidé. Tiše protestuji. Auto je výraz absolutního vítězství individuálního egoismu dnešního člověka. Žijeme v automobilovém pekle, ale všichni se tváří, jako že jim to nevadí, nebo dokonce jsou s tím spokojeni. Ne, já to prostě nechápu.

To samozřejmě přímo nesouvisí se Sušicí. Ale je to, bohužel, myšlenka, která se mi dere na mysl nejsilněji při četbě a prohlížení této pěkné knihy.

27.03.2024

Nedá se to číst. Jestli autor psal knihu proto, aby každému, kdo neobětoval léta života studiu dějin balkánských zemí, dokázal, že on sám je velkým znalcem, je to dobrý pokus. Jestli se chtěl podělit o své znalosti dějin Kosova, pak je to selhání. Bez ohledu na to, jak fundovaná práce je, historii je nutno vyprávět jako srozumitelný příběh. Autor namísto toho do tematických kapitol na sebe vrší nepřeberné množství údajů, z nichž se ale žádný příběh neskládá. Působí to jako velmi detailní POZNÁMKY, VÝPISKY k budoucímu textu, který by musel napsat někdo jiný, kdo umí psát. Nejde o to, kolik toho o tématu vím. Četl jsem např. Titův životopis (J. Ridley) v době, kdy jsem o Titovi a Jugoslávii nevěděl prakticky nic, ale všemu jsem rozuměl, protože to byl smysluplný, dobře napsaný příběh. Tady se naprosto bez vysvětlení přeskakuje od jednoho k druhému, naprosto chybí jakákoli červená nit příběhu, kostra, koncept a ve výsledku tudíž i jakýkoli názor. Ano, autor zjevně nemá na kosovskou problematiku názor -- tak co nám tedy chce sdělit? Ba co hůř, navzdory zjevně obrovskému množství prostudovaných materiálů to vypadá, že dějiny Kosova nepochopil. Působí jako typický, do svého mikrosvěta zapouzdřený průměrný akademik, který už zapomněl, že poznávání není samoúčel, nýbrž má vést k pochopení. A teprve toto pochopení něčeho má smysl se snažit někomu předat. Autor jen ukazuje, kolik toho ví, kolik toho prostudoval, ale žádné pochopení, žádný příběh a žádný názor z toho nevyplývá. Nápadně to připomíná typickou českou chlapáckou "diskusi" v hospodě, kdy se dva trumfují tím, kdo zná o historickém tématu víc informací, ale nevyslovují vůbec žádný názor... Autor též zbytečně nadužívá nezvyklé latinismy (traktovat místo pojednávat, rezultovat místo mít za následek, pendant místo doplněk...), což opět působí dojmem, že machruje, nebo není už schopný vystoupit z akademické hantýrky, aby pak napsal "efektní", tam kde z kontextu zcela jistě mínil "efektivní"... No prostě akademická bída s nouzí. Ale co naplat? Když si chce člověk přečíst něco o Kosovu v češtině, věru nemá moc na výběr...

1 25.03.2024

(SPOILER) Číst sto let starou češtinu je opravdu výkon. Ale jinak pěkná novela o telegrafistovi v nějakém norském zapadákově, který flirtuje se všemi krásnými ženami ve svém okolí, plete jim hlavu, nevyzná se sám v sobě a současně pracuje na vynálezu jakéhosi syntetického rybího klihu, jímž chce konkurovat místnímu boháči, jenž toto "klí" vyrábí z ryb... Je to netradiční a na svou dobu jistě odvážné jak formou, tak zápletkou. Na velmi malém prostoru ani ne 90 stran roztomilého salátového vydání (brožovaný výtisk za 1. rep. znamenal zřejmě volně ložené listy -- nebo klí vyschlo?) se rozehrává typicky hamsunovský složitý spletenec milostných vztahů a romantických nadějí. Líbil se mi i otevřený konec, kdy továrníkova dcera na oslavě svých zásnub s kapitánem ho odmítne a o půlnoci odchází s naším hrdinou, jenž úspěšně převzal fabriku jejího otce, ačkoli on pár hodin předtím napsal své někdejší snoubence, která ho dříve opustila jednak kvůli jeho flirtování s jinými ženami, jednak kvůli krádeži, které se měl dopustit, ale jak se později ukázalo, ve skutečnosti nedopustil, aby se k němu vrátila. Hamsun má velký talent plasticky vykreslit charakter postav několika stručnými rysy.

1 23.03.2024

Není to žádná světová literatura :) ale pro milovníka Šumavy a zvláště tohoto koutu, který lze právem označit za její srdce, určitě zajímavé a poučné čtení. Těžištěm knihy je historie, zejména s ohledem na těžbu dřeva a postupné pronikání člověka do této divočiny, a dále historie lesnických rodin, které na Březníku (a v okolí) působily. Ale najdeme zde i ofocené stránky z návštěvních knih z hájovny na Březníku a z turistické chaty KČST na Roklanské mýtině z let 1933-48 a další zajímavosti a dobové fotografie.

22.03.2024

Úžasná knížka... Pavel Moc píše naprosto přesvědčivě, věcně a přesně, s citem pro smysl příběhu a jeho srozumitelné a čtivé podání, jako profesionální historik. Přesně takhle se má psát literatura faktu, mnozí by se od něj mohli učit! Čtivost a napínavost vyplývají z toho, že jde jasně poznat, že autor si nic nevymyslel ani nedomyslel, nepřikrášlil; že každá věta a informace velice přesně odpovídá skutečným událostem. Nemluvě o perfektních fotografiích. Hluboce smekám před touto pečlivou a extrémně cennou prací, kdy autor z fragmentů archivních materiálů (velká část byla zničena) dokázal rekonstruovat tyto neuvěřitelné, hrdinské a inspirativní příběhy lidí, kteří se NEBÁLI, nenechali se zlomit a nedovolili pošpinit svůj charakter nelidským režimem, který v lidech podporoval to nejhorší. Tato kniha se zabývá především osudy tzv. "milešické skupiny" kolem převaděčů Petroviče, Rachače, Důry, Kasky a Maška. Minimálně o posledních dvou by se dal napsat podobný román jako Návrat Krále Šumavy o Josefu Hasilovi... Z těchto pěti jediný Petrovič unikl komunistickým lágrům, když emigroval se ženou do Austrálie, ovšem za cenu celoživotního odloučení od jejich syna... Doufám, že touto knihou nedocenitelná práce Pavla Moce nekončí a že sepíše snad ještě aspoň jednu knihu o převaděčích! Moc děkuji.

3 22.03.2024

Zvláštní, těžko uchopitelné. Začal jsem Héró a chvílemi mi to přišlo jako typické postmodernistické blábolení, kde se naznačuje nějaký skrytý intertextuální význam v každém obrazu a přitom tam není; kde se text tváří hrozně chytře a přitom nedává smysl... Ani mi to nepřišlo moc čtivé a nijak zvlášť dobře napsané, zvažoval jsem, že to odložím. Část o Leandrovi byla lepší, více konvenčně příběhová. Některé krásné, velmi poetické obrazy a myšlenky. Když jsem četl Leandra, už jsem si nepamatoval zhola nic z Héró. Spojitost mezi nimi dvěma jsem nepochytil žádnou, pro mě to byly dva zcela nesouvisející fragmenty. Když na to má člověk náladu, nechá se unášet tou snovou atmosférou, ale ve výsledku vlastně nevím, o co tam šlo. Chazarský slovník patří mezi mé velmi oblíbené knížky, ale toto mě zvlášť neoslovilo.

1 13.03.2024

Citát z této pěkně zpracované knížky:
Věřím v slunce, i když nesvítí.
Věřím v lásku, i když ji necítím.
Věřím v Boha, i když mlčí.

Příliš stručné, obsahuje jen nejzákladnější objasnění desatera, křtu, zpovědi a modlitby.

11.03.2024

Autor má opravdu obdivuhodnou schopnost psát tak, že čtenář nemá nejmenší šanci sledovat nit příběhu. Kniha je napsaná bohužel dost špatně, zejména první část o Kilianu Nowotnym. Působí dojmem, že ji psal senilní stařec, který neudrží myšlenku ani v rámci stránky, natož kapitoly. Odstavce logicky nenavazují. Postavy se objevují a mizí zcela nahodile, vztahy mezi nimi jsou absolutně nejasné a nepochopitelné. Jaksi čtivé je to jen díky dobrodružnosti tématu jako takového. Když to čtu, připadám si jako úplná guma. Dělá si ze mě pan autor srandu, nebo to myslí vážně, že čtenáři předloží takto neuspořádaný text? V první části o Kilianu Nowotnym je vyprávěn jeden a tentýž neúspěšný přechod hranice několikrát s různými obměnami (proč?), přičemž žádná varianta sama ani všechny dohromady nedávají celkový pochopitelný obraz událostí.

Další kapitoly pojednávající o různých dalších postavách jsou kolísavé kvality, některé lepší, jiné horší. Celkově je velká škoda, že pokud se autor věnoval pečlivému studiu archivních materiálů, nedal si více záležet (nebo poradit či pomoct) na psaní. Velmi zajímavé téma převaděčů tím dosti devalvuje.

Kromě neumělého stylu, nenávaznosti událostí a neobjasněnosti vztahů postav obsahuje text bohužel i dlouhou řadu faktických chyb či nesmyslů všeho druhu.

"V roce 1955 přidala Pohraniční stráž MV k prostředkům ochrany státní hranice skrytou telefonní síť, dovedenou až do těsné blízkosti drátěného zátarasu. Hlídky Pohraniční stráže byly pro tuto síť vybaveny tzv. pojítkem. Jakmile držitel takového pojítka odklopil kůru na stromě a pojítko nasadil do malé spojovací zástrčky, ozvala se ústředna nejbližší roty a ta jej buď vyslechla, nebo hovor tzv. přesměrovala na příslušného adresáta." (str. 124)

Co má znamenat zmínka o odklopení "kůry na stromě"? To je nějaký James Bond? Proč (a jak?!) by PS schovávala telefonní síť do vnitřků stromů?! Podle mého skromného názoru úplná blbost.

"Velmi zajímavou výpověď podal o Miloslavu Říhovi primář sušické nemocnice MUDr. Josef Pechman. Gestapo jej přivezlo ve chvatu v neděli 14. listopadu 1943 a bezpodmínečně žádalo okamžité ošetření v takové míře, aby postřelený muž byl schopen minimálně půldruhé hodiny vypovídat. Říha sice promluvil, ale oklamal je informací, že se všichni členové skupiny sejdou příštího dne v sedm hodin před radnicí v okresním městě. Druhý den v Sušici velké nákladní auto zaujalo postavení napříč vozovkou a světlomety prosvěcovalo prostory před radnicí a v přilehlé části náměstí. K tomu skupiny vojáků wehrmachtu a gestapáků procházely v hustých skupinách se zbraněmi po celém náměstí a svítilnami prosvěcovaly všechny kouty. To bylo to poslední, co dokázal bezmocný odbojář okupantům provést. Alespoň si z nich, jak se patří, vystřelil." (str. 138)

Jak může někdo v literatuře faktu uvést takový blábol? Jestliže gestapo chtělo odhalit a pozatýkat odbojářskou skupinu a i kdyby věřilo postřelenému odbojáři ohledně skupinového setkání před radnicí (ačkoli to samo o sobě je naprostý nesmysl), tak ani ten nejhloupější gestapák na světě by rozhodně neudělal to, co se zde popisuje ve výpovědi podané jako důvěryhodné, bez jakéhokoli dalšího komentáře a relativizace. Prosvěcovat světlomety a svítilnami místo, kde se mají odbojáři sejít, a tak je dopadnout! Může toto napsat někdo, kdo chce vytvořit alespoň zdání serióznosti, pokud má všech pět pohromadě? Podle mě nemůže. Buď si z nás pan autor jaksepatří vystřelil a nebo všech pět pohromadě nemá.

Dokonce jsem narazil na větu, kde autor udává datum něčího úmrtí uvedené na náhrobku a v TÉŽE větě konstatuje, že náhrobek bohužel neudává datum úmrtí. To už je úplný vrchol... (sklerózy?)

Jediná kapitola Posílá mě Aleš popisuje chronologicky, jasně a srozumitelně příběh kněze z Hartmanic Bohumila Marouše. Ze 40 stran je nicméně asi 15 věnováno popisu a citacím ze soudních spisů, což není moc zajímavé a příběhu to nic nepřináší (že komunistická justice byla zvrácená a vymýšlela si, co zrovna potřebovala, když chtěla někoho zničit, přece každý ví)...

Kniha obsahuje jistě mnoho zajímavých informací i některé pěkné, čtivé pasáže -- plus zajímavé dobové fotografie (bohužel bez datace) a pár pěkných současných fotografií Šumavy --, ale celkové zpracování je prostě odbyté.

V kontrastu s touto knihou vyniká profesionální vědecká věcnost Pavla Moce (Výstřely na šumavské hranici) a beletristické mistrovství Davida Jana Žáka (Návrat Krále Šumavy).

I tak jsem se knihou rád nechal inspirovat k výletu na Šumavu do popisovaných míst. Těch zaniklých obcí, komunistickými bagry srovnaných se zemí, jsou desítky. Nad každou z nich mi může puknout srdce lítostí. Ale to už sem nepatří.

07.03.2024

Jak napsala smazenaryba u jiného Hamsunova románu zde, je škoda, že jeho díla nejsou znovu překládána a vydávána! Já bych řekl přímo hanba, celonárodní ostuda. Já sám se stydím za to, že jsem ho poznal až v 35 letech... Po přečtení Hladu a Mystérií je mi nade vší pochybnost, že je velikánem světové literatury a je nepochopitelné, že je u nás tak málo čten. Považte: Většina Hamsunových děl vyšla v češtině naposledy za první republiky! Jednak se tato vydání nedají sehnat, v knihovnách nejsou k půjčení, maximálně k prezenčnímu studiu (NK), jednak člověk už musí být trochu "úchyl", aby četl sto let starou češtinu. Není to snadné. Některé tituly vyšly jen za krátkých 20 let 1. republiky víckrát, než od 2. války (!) dodnes, což bude už 80 let. A jediný ze všech Hamsunových románů, který byl nově přeložen od r. 1989, je Hlad (Helena Kadečková, 2016). I toto "nové" vydání Mystérií je překlad již z roku 1982. Jinak za uplynulých 35 let nevyšlo NIC. Je to vskutku smutný obraz naší úrovně vzdělání...

Lítost a údiv nad tím jsou vyjádřením toho, jak moc se mi Hamsun líbí. Píše prostě mistrovsky. A vtipně! Teď už vím, proč k němu vzhlíželi Kafka a Charms...

K obsahu knihy řeknu jen tolik, že ambivalentní vztah k hrdinově dobrodince z Hladu je zde doveden do nejextrémnější myslitelné rozporuplnosti. Ocitáme se na hraně šílenství; hraniční porucha osobnosti...

O geniálních dílech mám tendenci nic neříct. Musel bych napsat velmi dlouhý komentář, který by nikdo nečetl. A toto je geniální román.

1 05.03.2024

Tahle knížka mě rozčilovala a štvala. Za prvé obsahuje naprosto neodpustitelné faktické chyby (vždy znovu mě šokuje, jak je vůbec možné, že se takové chyby vyskytují v literatuře faktu od obecně uznávaných, renomovaných autorů), např.: "Podle některých pramenů Vladimír již podnikal výpady na byzantská území, přičemž obsadil Cherson na krymském poloostrově." (str. 22). Ne, Cherson prostě není na Krymu. Ať se na mě nikdo nezlobí. Takovou nepřesnost opravdu nedokážu odpustit. Za druhé, jestliže chce autor napsat tisíciletou historii Ruska v tak skromném formátu, čekal bych, že se bude snažit o maximální informační zhuštěnost. Sám autor v předmluvě píše, že se "nutně musel soustředit jen na to podstatné". Co pak v textu dělají takové úplně zbytečné bláboly typu: "Velký chán, Batuův strýc Ogataj měl pověstnou zálibu v pití. Když se dvořané pokusili omezit počet sklenic, které denně vypil, jednoduše je nechal zvětšit." (str. 41)? Jaký význam má pro historii Ruska, že si nějaký chán ve 13. století "nechal zvětšit" sklenice? A jaká je důvěryhodnost takové informace? Nebo: "Vhodnějším překladem ruského slova Groznyj by patrně bylo Ivan Strašný, nebo dokonce Ivan Děsivý, jakkoli by to mohlo znít jako přezdívka nějakého kalifornského surfaře." (str. 54) Co má co dělat zmínka o kalifornském surfaři v knize o historii Ruska? Různé takové debilní, banální, anekdotické větičky jsou do textu vkládány systematicky, zřejmě se autor snaží čtenáři "zalíbit" a učinit svou knihu "čtivější". Mně tím dokonale odrazuje a rozhodně ve mně nevzbuzuje dojem, že mám co do činění se seriózním historikem. A i kdyby mně nebyl protivný autorův styl, kniha je v každém případě skutečně až příliš stručná, takže popisované události do sebe nezapadají, nenavazují a nedávají smysl. Také obsahuje časté překlepy. Zkrátka děsivá publikace, i když to může znít jako přezdívka nějakého novozélandského lovce klokanů...

3 29.02.2024

"Teď, když revoluce v Rusku zvítězila a upevnila se, když atmosfera revolučního zápasu přestala pohlcovati celého člověka bez výhrady, něžný, okřídlený Eros, zahnaný zatím v strniště pohrdání, znovu přichází se svými právy. Mračí se na osměleného neokřídleného Erosa -- instinkt obnovy, nepřikrášlený kouzly lásky. Neokřídlený Eros přestává vyhovovati duševním požadavkům. Hromadí se přebytečná duševní energie, kterou současní lidé a dokonce představitelé pracující třídy, ještě nedovedou uplatniti a připojiti k duchovnímu a duševnímu životu kollektiva. Tato přebytečná energie duše hledá uplatnění v prožití lásky. Mnohostrunná lyra pestrokřídlého bůžka lásky ohlušuje jednostrunný hlas neokřídleného Erosa.

Žena a muž nyní nejen se scházejí, nejen navazují rychle mizící svazek pro ukojení pohlavního instinktu, jak to nejčastěji bylo v letech revoluce, ale i začínají znovu prožívat milostné romány. Poznávají všechna muka lásky, všechnu okřídlenost štěstí vzájemného milování."

a:

"Úlohou proletářské ideologie jest ne vyhnati Erosa ze sociální společnosti, ale jen přezbrojit jeho toulec střelami nového tvaru. Vychovati cit lásky mezi pohlavím v duchu největší nové psychické síly -- soudružské solidarity."

Co dodat? :-)))

26.02.2024

Tak z tohoto díla jsem rozpačitý. Čekal jsem další mistrně vyprávěný román (jako V kruhu prvním a Rakovina), ale kdeže. Za prvé, tato kniha je jen soubor fragmentů zamýšleného a nedokončeného veledíla Rudé koleso, takže některé kapitoly na sebe nenavazují. Ale hlavně, je to pojaté tak zeširoka, že jsem si celkem jist, že bych se ztrácel, i kdyby většina kapitol nechyběla. Problém není ve fragmentárnosti, ale ve stylu. Ačkoli o bolševické revoluci něco vím a s většinou z těch mnoha desítek jmen revolucionářů všeho druhu se nesetkávám poprvé, naprosto jsem se neorientoval v zákrutech jejich vzájemných vztahů a souvislostech jejich jednání. Jeden příklad za všechny, dost prostoru je věnováno postavě Parvuse, několik kapitol je o tom, jak se snaží s Leninem domluvit financování bolševických revolučních aktivit, k čemuž se Lenin staví zdrženlivě (?!), načež Parvus mizí ze scény, aniž se dohodli, ačkoli následuje popis událostí, o nichž z historie víme, že je Parvus financoval... To je další věc: není zřejmé, nakolik je kniha historicky věrohodná a nakolik fiktivně přibarvená. (Obsahuje například i "dokumenty", články z novin či prohlášení, u nichž není jasné, zda jsou vymyšlené, či skutečné.) Většina knihy je v podstatě Leninův proud vědomí, což je hrozné samo o sobě, vzhledem k tomu, jaký to byl fanatik, asociál a maniak. Ani čistě stylisticky mi to nepřišlo zvlášť dobře napsané, až jsem v tom skoro nepoznával toho Solženicyna, jak ho znám z jeho brilantních románů i autobiografie. Jako by to byly jen narychlo sepsané nápady, situace, scény k zařazení či vyřazení z konečného románu. Chybí tomu sevřenost a vyváženost. Prostě nekonečný proud drobných událostí Leninova života den za dnem, přičemž dny a události nenavazují. Ve vzájemných vztazích těch desítek postav bych se úplně neorientoval ani po čerstvém přečtení Figesovy Lidské tragédie nebo Pipesových Dějin ruské revoluce. Zajímavé a napínavé je to jen díky tomu, jak fascinující jsou tyto historické události a postava samotného Lenina tím, jak byl absolutně posedlý svou myšlenkou a jak s maniakální jistotou šel za svým cílem, dokud ho nedosáhl. V tom nicméně jeho vykreslení Solženicynem působí věrohodně. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout velké podobnosti s asketickým životním stylem samotného Solženicyna, jak je popsán v Zrnu mezi žernovy. Zkrátka, přečíst si o těchto událostech historickou studii, ať už to bude Pipes, Figes nebo Zygar, je z mého pohledu zajímavější i napínavější, než tato próza.

1 25.02.2024

Extrémně zajímavý sborník. Asi z žádné jednotlivé knihy jsem se toho nedozvěděl tolik o ruské mentalitě. Sborník na pozadí hodnocení tehdy nedávné revoluce z roku 1905 pojednává o různých aspektech situace ruské společnosti, v jaké vstupovala do 20. století. Všechny fatální omyly bolševismu (a z nich plynoucí tragédie Sovětského svazu) nespadly z nebe, nýbrž vyvěraly ze specifického společenského, myšlenkového a politického kvasu (či strnulosti) v Rusku na přelomu 19. a 20. století. Zdá se to vzdálené, ale není. To, co se děje v Rusku dnes, nelze pochopit bez pochopení celého 20. století, a to s nadsázkou řečeno začalo tímto sborníkem. (Samozřejmě nejsem nadšený ze všech statí stejně -- Kisťakovskij a zejména Izgojev jsou slabší --, ale většina má opravdu velmi vysokou intelektuální kvalitu.)

"Nihilistický moralismus je základním a nejvlastnějším rysem duchovnosti ruské inteligence: z popírání objektivních hodnot vyplývá zbožštění subjektivních zájmů bližního („lidu“), odtud pak přesvědčení, že nejvyšším a jediným úkolem člověka je služba lidu, a odtud asketická nenávist ke všemu, co brání nebo jen nenapomáhá realizaci tohoto úkolu. Život nemá žádný objektivní vnitřní smysl; jediným štěstím v životě je materiální zabezpečenost, uspokojení subjektivních potřeb; proto je povinností člověka zasvětit všechny své síly práci na ulehčení údělu většiny, zatímco vše, co ho od tohoto úkolu odvádí, je zlem a musí být nemilosrdně vymýceno. Takový je onen podivný, logicky špatně vystavěný, psychologicky však pevně stmelený řetězec úvah, který určuje veškeré chování a systém hodnot příslušníka ruské inteligence. Nihilismus a moralismus, ateismus a fanatická surovost mravních požadavků, bezzásadovost v metafyzickém smyslu (neboť nihilismus v podstatě znamená popírání principiálních hodnot, objektivního rozdílu mezi dobrem a zlem) a neobyčejně důsledné a svědomité Ipění na empirických principech, tj. na v podstatě konvenčních a neprincipiálních nárocích -- to vše spoluvytváří svérázný, racionálně nepostižitelný a zároveň pevný svazek antagonických motivů, představující mohutnou psychickou sílu, a zároveň je to i způsob myšlení, kterému říkáme nihilistický moralismus." (S. L. Frank: Etika nihilismu)

2 24.02.2024

Kdybych měl soudit podle tohoto dopisu, musel bych považovat Solženicyna za náměsíčného blouznivce. Jeho analýza situace je velmi nepřesná a navrhovaná řešení absolutně nerealistická -- a přitom se svým realismem opakovaně zaklíná. Navrhuje mnohé zásadní reformní kroky a přitom představitele ujišťuje o tom, že mohou zůstat u moci -- jako by vážně nechápal, že (pseudo) sovětský režim v 70. letech, postavený na lži, perzekuci a strachu, je nereformovatelný. Nemluvě o předpokladu války s Čínou, která se prý pokusí zabrat Sibiř. Nejslabší text Solženicyna, co jsem četl.

22.02.2024

Krásný román. Styl a téma silně připomíná Olbrachta -- oba jsou vášnivými apologety poezie a harmonie starého světa. Je s podivem, kolik se toho vejde na 300 stran, přestože styl je lehký a čtivý. Ze začátku párkrát text působil uměle, vymyšleně, zřejmě proto, že se jedná o dávnou historii. Ale většina románu se odehrává od 2. poloviny 19. století do vypuknutí 1. světové války, kdy je už obraz reality důvěryhodný. Hlavním tématem, na pozadí specifické historie východní Bosny, kde spolu po staletí žijí Srbové a Bosňáci (o Chorvatech nepadne ani slovo, přestože Andrić je etnický Chorvat - zajímavé), je rozpad tradičních hodnot a tradiční společnosti, která se, byť nedokonale, uměla vypořádat se všemi problémy, vnitřními konflikty a rozpory. Modernita přináší definitivní rozkol, který vyústí do 1. světové války.

2 22.02.2024