Jizi komentáře u knih

Navzdory početné vietnamské komunitě nemámě v češtině téměř žádné překlady z vietnamštiny. Je to zvláštní a je to škoda - snad je to tím, jak nesmírně těžká vietnamština je, možná je to jen starý dobrý nezájem, o to zásadnějším počinem bylo vydání výboru Thieppových povídek.
Obrazy ze života prostých lidí poskytují nezasvěcenému čtenáři vzhled do rodinných vztahů, dynamika fungování ve společnosti, postavení žen a mužů, rodičů a dětí, bohatých a chudých. A je to bezesporu zajímavý a pro našinci dnešní doby místy dost odpudivý pohled.
Postrádala jsem časové zařazení povídek a doslov/úvod, který by mi pomohl pochopit autorův význam a aspoň trochu mě zasvětil do kánonu vietnamské literatury.
Překlad je nicméně naprosto skvělý, už jen kvůli němu stojí za to knihu číst.

1 06.11.2023

Je to místy velmi vtipné, opravdu velmi vtipné, jen rozsah je, vzhledem k tomu, že autor ušel úhrnem asi padesát kilometrů a asi pětapadesát ujel na běžkách, poněkud nafouklý. Asi jako vyprávěné zážitky z hor.

1 30.10.2023

Tu více, tu méně zábavné povídky z dětství a mládí Dylana Thomase, které bohužel trpí zastaralým překladem, který se v původní podobě nejspíš z ekonomických důvodů (čti: lakoty) rozhodlo v reedici vydat nakladatelství Hynek.
V paměti moc neutkví, ale velšské literatury je v češtině tak málo, že i tak díky i za tuhle rybu.

2 28.10.2023

Starý kocour pateticky vzpomíná na dětství, mládí, dospívání a dospělost, na zástupy milenek, na manželku, se kterou to úplně nevyšlo a na dobu, kdy se válel támhle s touhle a tuhle s tamtou. Lituje se, jakže je mizerný otec (je) a jak ten čas letí (letí) a přitom civí na hvězdy. Pár hezkých a silných momentů a nádherné české vydání vydají na dvě padající hvězdy. Zbytek prosvištěl kolem mě v podstatě bez povšimnutí, přízemní stesky stárnoucích mužů mě prostě neberou.

2 22.10.2023

Jiný název, jiné země, stejné kopyto jako v předchozím titulu aneb Tim Marshall je v každém exkrementu vařaja a nebojí se nám to v plné parádě předvést.
Opět je to v případě, že o dané oblasti víte kulové, zajímavé, přínosné a dokonale přístupné. Pokud ale o ní něco víte, anebo toho víte dokonce i víc než jen málo, narazíte na to, jak nesmírně Marshall zjednodušuje, jak si některé věci vyzobává, něco rozebírá více něco zcela opomíjí. Jistě, to, do čeho pustil, je absurdně obtížná disciplína dál může fungovat jako skvělý odrazový můstek, ale jen jako ten. Dál už musíte plavat v úže zaměřených textech, jinak se utopíte.
(Ad hoc poznámky pod čarou českého překladatele, nadbytek floskulí a nejednotné transkripce arabštiny a turečtiny začaly časem dost otravovat.)

4 22.10.2023

Arogance s jakou je kniha napsaná, ve mně vyvolala ve finále tolik emocí, jako už dlouho žádná kniha ne. A za to hvězda, protože to od čtení vlastně tak nějak chci. Rovnou prozradím, že druhá je za obálku a dál už to pro fanoušky není, přeskočte, ignorujte, neztrácejte čas, nenechte se zbytečně vytočit. Nestojím vám za to.
Zbytek se pohodlně opře, protože tohle bude dost možná dost dlouhý.
Začněme tím, že příběh o rozchodu v přeházených kapitolách není, prosím vás, nic originálního. Nevím, kdo na to kdy přišel, ale každý trochu zkušenější čtenář musel mnohokrát narazit na nelineárně vyprávěné příběhy, na příběhy s nespolehlivými vypravěči (což tady ale neplatí, neb manžel hlavní hrdinky je stejný kokos ve vlastním podání, jako je v tom jejím), na příběhy vyprávěné retrospektivně nebo na přeskáčku.
Samotná kostra příběhu je prostá: sedmatřicetiletá ušlápnutá matka D. se nechá sbalit vyfetlem s projevem jasně naznačujícím snížené IQ (a teď mi zvedne ruku každý, koho by někdo utáhl na to, že by mu při prvním setkání notně vulgárně sdělil, že má úplně debilní jméno, jeho životní partner/ka je mužský/ženský genitál a celkově by to asi chtělo nějaký ten pohlavní styk? Už jste taky celí natěšení? Já jako mega, bebje. Ehm.), možná v důsledku abúzu návykových a psychotropních látek, možná prostě od přírody. D má totiž má doma úplnou karikaturu chlapa (impotentní sebestředný majetnický narcistní finančník s erektilní disfunkcí) a dvě děti, na které je vlastně sama, protože karikatura vydělává prachy (které ale strká do fjertochu a ne do D.) a ona si doma šije, takže zcela nelogicky karikatura neskáče ještě kolem dětí a domácnosti, aby se mohla D. realizovat. D. se nám tedy zcela oprávněně, protože ji karikatura tak strašně zanedbává a navíc mu nestojí, že jo, spustí s vyfetlem a rozhodně se z odejít, dům nedům, pes nepes, děti neděti. A to je asi tak všechno, D. na to dojede, všichni  na to dojedou, protože autorka nechává své hrdiny ráda trpět. A protože je potřeba karikaturu potrestat a je to jediný způsob, jak  z toho D. může vyjít jakš takš s grácií.
Hlavní hrdinka má být asi pozitivní postava, skvělá matka, trpělivá manželka, která si nechávala všechno líbit, a pak už si najednou nenechá líbit nic. Má asi ztělesňovat onen příslovečný džbán s urvaným uchem a proč by se ona neměla mít možnost jeden víkend bavit, když se  všechny ty roky starala? Takže se strkání předmětů do různých otvorů pustí vskutku pohlavně. Haha. Děsně vtipný, že jo? Doufám, že to oceňujete! Podobně primitivních slovních hrátek si totiž užijete vrchovatě. Kostra příběhu je jimi a zcela zbytnými informacemi a scénami  vycpaná jak devadesátková péřovka (už zase!), které tu jsou nejspíš jenom proto, že autorku napadly a Motto asi platí od slova.
Chápu, že rozchod bolí a že autoři můžou nejsilněji psát v momentě, kdy to jde z nich samotných. Tahle pomsta perem (už zase! jsem dobrá!) je literárně je to brak od začátku do konce, postavy jsou placatější než papír do tiskárny (D. kupříkladu rádoby vtipně v klubu s vyfetlem netuší, co je papír a diví se jako diviš, byť v devadesátkách jsme všichni vyrostli s Dětmi ze stanice ZOO a pravidelnými návštěvami agitátorů z drop-inu), situace klišoidní (ona všechno dělá a on si jen stěžuje) a zápletka absolutně předvídatelná. Ano, čte se to rychle.
Naštěstí.
Tahle pomsta byla servírovaná za studena a žvejkala se teda sakra blbě.

9 15.10.2023

Pravděpodobně nejnudnější grafický román, jaký jsem kdy četla. Dočíst mě ho přiměl jen fakt, že momentálně ležím v komoře s nožkama nahoře a nemohla jsem vstát a odložit ho.
Sépiové fotky upomínající okrové kolorování a fakt, že všechny postavy vypadají v zásadě stejně, hlavní postava v první dějové rovině vůbec nestárne (byť uběhne nějakých jedenáct let) a všechno je to prostě jen černookrové a okrovočerné, vedlo k tomu, že jsem se poprvé při čtení komiksu soustředil výhradně na bubliny. A ty nám odvypráví příběh osiřelého ruského žida Ilji, který se svou starší sestrou Olgou prchá po jednom z mnoha pogromů na konci devatenáctého století z Ruska nejprve do Vídně a poté do Londýna. V dospělosti se začne zabývat osobností architekta židovského státu, Theodora Herzla, jeho životem a motivacemi.
Kritický přístup k Herzlovi a sionistickému hnutí chválím. Zbytek už méně.

3 15.10.2023

Volně provázaný povídkový soubor točící se kolem eponymní věže stojící kdesi na pobřeží Ynys Mon v proměnách času. Kdysi tu stával mlýn, o kus dál bydlel v domku Polák pečící koláče a ještě o kus dál zoufalá vdova po předčasně zesnulém vojákovi. Jsou tu muži, kteří se vrací z války, v niž navěky uvízli, jsou tu bohatí developeři, buranští vesničané i new ageový pár, v němž jeden objímá zemi, ale doma nešetří pěstmi.
Je to krásné a nasáklé atmosférou magického místa.
Až na pár doslovně přeložených idiomů a lyrickou češtiny rvanou na sílu, příjemné čtení.

1 15.10.2023

Na pláních je vedro, nateklý jazyk se lepí na vyprahlé patro, hlava se motá, slunce spaluje a cesta vede dál...

Intenzivní, bolestný příběh plný zoufalství a utrpení o tichém přátelství mezi malým chlapcem a starým pasákem koz skutečně připomene Cormaca McCartyho, na jeho cestě člověka mohlo ale alespoň trochu utěšovat vědomí, že krajina, jíž oba putují, ještě není tou naší, jednou možná bude, ale možná taky ne. Carrascova krajina naší je a zrůdy, před nimiž chlapec prchá a které mu nepřestávají dýchat na záda, žijí mezi námi.

Zoufale jsem chtěla přestat utíkat, nechtěla jsem číst dál, nechtěla jsem vědět, co přijde, protože to, co přišlo, přijít muselo, ale jazyk vyprávění mě držel pevně a odmítal mě pustit. "Budeš se dívat!" říkal a já se dívala.

4 03.10.2023

Jeden starý muž, jeden pokoj, jedna osamělost, zapšklost, nesnášenlivost a ublíženost, ale taky láska a touha a nepochopení. Útlá kniha, která nám o bezejmenném vypravěči prozradí víc, než jiné zvládnou na stovkách stran.

A v pokoji bylo horko a dusno a lednice dodělávala a manželka byla furt stejně otravná jako vždycky (ale zároveň si bez ní neuměl představit život) a nevlastní syn byl nevděčný (jak mohl?) a přátelé mrtví (jak mohli??) a ti, kteří ještě nezemřeli, ti nebyli doma (jak? jen? mohli?) a ti, co byli, přišli, ale pobyli jen chvíli, a pak byl zpátky kašel a stáří a nová doba vnucující nové věci (opravy a změny a čípky - kdo to kdy viděl, aby si důstojný chlap strkal něco do zadku?!) a dodavatelé a vzpomínky. Aspoň, že člověku zůstanou ty vzpomínky. I když je s nimi někdy víc trápení než radosti.

Ach ten život.

3 03.10.2023

"...když zbývá jen narodit se, drásat se a zemřít, na pořadí nesejde. - Opravdu jsem chtěl dlouhý život, ale nemůžu jinak." (285)
Petr Zavadil to znovu dokázal. Dokázal sestavit a přeložit výbor z básní šílených, planoucích, sžíravých, leptavých, dusivých, strhávajících, drtících, vyhosťujících. Znovu mě vzal za ruku a zavedl tam, kde "se válí poezie, ta hromada mrtvých věcí, které odmítají zemřít." (57)
A chvílema jsem až myslela, že tuhle horu nezdolám a začínala jsem znovu a znovu, dokud nepřišel ten správný okamžik, kdy oko v okně mrklo a ten moment stačil na to, abych zbytek vdechla naráz.

"Jako bychom zničehonic byli základní barvy" (281)

1 27.09.2023

K hodnocení nesmírně obtížná záležitost. Graficky překrásná věc, obsahově už ne tolik. Základní idea o síle slova a vyprávění je, samozřejmě, jednak stokrát vytěžená a ohraná a druhak stále pravdivá a funkční. Stejně tak jsou notoricky známé příběhy, které vypráví hlavní hrdinka. Environmentální poselství jasně, proč ne. Co vnímám osobně jako velký problém, je stereotypní zobrazení fiktivně absolutně nefiktivní společnosti z pozice člověka, který z dané kultury nevzešel nebo v ní alespoň nežije. Všichni Arabové jsou tu proto prasáci, co rádi spí s malýma holkama, nechybí perverzní sultán a harém a samozřejmě hromada drsného sexu (protože to je pro Thompsona, jak z Pod dekou víme, docela téma). K tomu ještě přihoďme kleštěnce, otroctví, zamíchejme a voila, máme tu opus magnus, který je nahoře huj a dole docela fuj. Taky by se mi nelíbilo, kdyby někdo namalovat komiks o českých Pepících s igelitkama, fuseklema a sandálech a májkou po kapsách, kterak padají v Tatrách z hor a kradou v Chorvatsku a přitom si vyprávějí o praotci Čechovi.

Příjemně povídavý úvod do politické geografie. U některých zemí se autor zaměřuje víc ne jejich dějiny, u jiných méně, nicméně podává ucelený obraz světa a věřím, že může posloužit jako dobrý odrazový můstek pro další studium jednotlivých oblastí.

4 22.09.2023

I když se vlastně nic moc nestalo, pořád se něco dělo. Tak nějak by se daly shrnout zážitky trojice českých reportérů z Iráku po invazi amerických jednotek pět dvacet lety. Čte se to dobře, informační hodnota pro mě osobně sporná, na druhou stranu autentické zachycení rozporu mezi očekáváními a realitou. Takže jo, jsem ráda, že jsem to nakonec po všech těch letech z knihovny vytáhla.

1 22.09.2023

Příběh stařeny Chatúne, který není ani tak příběhem stařeny Chatúne, ale jejích dvou synů a jejího vnuka a možná trochu i její rodné země a zemí okolo a taky Kurdistánu, který měl vzniknout, ale nehodil se Západu do krámu, a tak nevznikl a - protože jsem holka optimistická - nikdy, bohužel, asi nevznikne, je dalším stereotypním příspěvkem do diskuse o zaostalém arabském světě, kde je ženská míň než vosel a chlapi jsou primitivní ubožáci, navíc všichni zblbnutí islámem. Ach jo. Je mi absolutní záhadou, proč ze všech možných autorů a všech možných arabsky psaných děl, která mají literárně velkou hodnotu a měli bychom je mít v češtině, sáhl PEN po marginálním autorovi podprůměrné, podivně poslepované povídánky zakončené asi nejbizarnější proslovem těsně před úmrtí ("...Tvůj děda se vrátil více než po roce, během něhož jsme se před sebou báli vyslovit tragické předtuchy, protože jsme si dobře pamatovali příběhy o válce, zabíjení a lidech, kteří byli nucení opustit své domovy. Následná agónie nebyla pro všechny dramatická..." s. 153), který je tak dlouhý a tak šroubovaný, že to jsem fakt ještě neviděla a to jsem viděla ledacos. Český překlad navíc podle všeho po hříchu neprošel redakcí a obávám se, že snaha o vznosnou, místy až archaizující češtinu mu víc škodí, než aby mu pomohla (protože prosťáčci rozhodně mluví a přemýšlejí jako Ottův slovník naučný).
Haithamův (Hajthamův? Nebo zjednodušeně Hajsamův?) příběh totálně zapadl, vzhledem k tomu, že nejsilnější je na něm motto vytažené na obludnou obálku, je to, bohužel, trochu právem.

1 11.09.2023

Ač mám Stavariče nesmírně ráda, Děvčátko s kosou pro mě bylo zklamáním ani tak kvůli příběhu postrádajícímu skutečný vyprávěcí oblouk a alespoň naznačený závěr, ale kvůli grafickému zpracování českého překladu. Netuším, jak vypadá německý originál, ale v češtině jsou některé stránky téměř nečitelné - tmavý podklad a černé písmo nejdou úplně ruku v ruce. Do kategorie ohavnost největší pak spadá ohavný kurzívní font, který je tak generický, že ho jako defaultní používá Česká pošta na online pohlednicích. A k tomu třetí font, to aby se grafik/čka nenudil/a. Takže pěkně danke, tohle mě mělo minout.

1 11.09.2023

Co všechno je muž? ptá se David Szalay a rozvíjí základní myšlenku své prvotiny turbulence. Muž je v jeho podání mladý i starý, intelektuál i primitiv, boháč i chuďas, fešák i ohava, otec i sirotek, muž je ten, kdo neodmítá žádnou ženu, i když je značně kyprá a podstatně starší a kdo odmítne švýcarskou krásku, protože se mu vlastně nechce. Ať už právě doprovázíte bulvárního novináře nebo britského osamělého důchodce, vždycky jste s nimi na cestě. To mají všichni Szalayovi muži společné - putují někam a tam zažívají větší si menší transformaci, docházejí určitého osvícení, staré pořádky se přeskupují nebo vyloženě bortí a nastupuje nový řád. Ani v jedné povídce to ale není přehnaně dramatické - i to mají Szalayovi muži společné, jsou bolestně, zoufale skuteční. A ať už vám jich bude zrovna tak trochu líto, budou vám připadat tak trochu k smíchu nebo by si zasloužili kopanec, mají jejich medailonky společné jedno: chtěla jsem o nich vědět víc, chtěla jsem, aby mi autor vyprávěl celý jejich příběh.
Výborný překlad Lukáše Nováka knihu zdatně zvedá blíž ke slunci.

2 01.09.2023

Příběh hluboký jako jezero samo. Obraz americké rasistické šovinistické společnosti padesátých a sedmdesátých let, postavy, které mají strašně naloženo, a které v dobré víře podělají, co můžou.

Give me a break.

Po sto padesáté sedmé přes kopírák to samé v - pro nás možná trochu exotičtějších - kulisách.  Příběh o tom, proč je tak strašně důležitá komunikace (vzlyk). Rodiče, kteří si nevědomky realizují své sny skrze děti a léčí si na nich mindráky, děti, které drží tak dlouho, dokud jednoho dne nepustí. A vlastně nic mezi tím - pusto, prázdno. Jednorozměrné postavy definované jen jednou jedinou motivací šustí zoufale papírem. Jistě, člověk se přece ze smrti dítěte v pohodě oklepe za dva měsíce a večer poté, co zjistíte, že váš pan manžel klátí svoji sekretářku, mu odpustíte a slastně a něžně se s ním pomilujete a všechnu bude přece dobré (pardon, musela jsem se odskočit vyzvracet.) Kdybyste o tom pochybovali, ujistí vás závěrečná scéna, kdy se všem vyplní všechno, no není to krása? 
Chápu, že to funguje a chápu i, proč to funguje. Ale ne, díky. 

3 27.08.2023

Tahle knížka je na první pohled o mladé, krásné (to nám zopakuje mockrát, abychom o tom snad nezačali pochybovat) rentiérce s titulem z prestižní školy, která se ve svojí existenci naprosto a totálně plácá.
Příběh je možné číst doslovně anebo jako alegorii současné newyorské inteleguánské umělecké scény, kdy si u hovna uprostřed galerie nemůžete být tak docela jistí tím, jestli je to spontánní akt  pomsty vyhozené zaměstnankyně nebo součást expozice.Hlavní hrdinka proplouvá netečně životem deformovaná pitoreskně teatrálními rodiči i partnerem/nepartnerem, karikaturou na všechny ty toxické chlapy, o kterých jste toho už tolik četli a ještě víc slyšeli (nebo spíš slyšely). Stejně absurdní je i psychiatrička, kterou si hrdinka najde - do extrému dohnaná doktorka medicíny, která jí na jedné straně sype další a další dryáky a na druhé ji obkládá léčivými krystaly, ale v zásadě jí na ní samotné vůbec nesejde - hlavně, aby včas splatila fakturu (Jak že umřeli vaši rodiče? Pardon, ptám se teprve popáté, kdo si to má pamatovat...). A stejně absurdní je i hrdinčin nápad strávit rok v posteli narvaná po uši chemií, která jí má pomoct prospat se k jejími skutečnému, lepšímu a autentickému já. Je to takový bildungsroman v peřinách zalitý chemickým koktejlem. Nemůže, samozřejmě, chybět ikonická nejlepší (šerednější) kamarádka, stíny minulosti i (možná zbytečně klišoidní) budoucnosti.
Hrdinka si nám na rok zaleze do postele (a je jedno jestli je to postel, retreat na Bali nebo léčebna závislých) a pokusí se za pomoci masivního aparátu popkulturních ikon přelomu tisíciletí zbavit starého já.
Průběžně se mi přelévalo hodnocení na škále od to je fakt super po to se nám tu ale někdo snaží tak usilovně, až mu praskají žilky v očích. Výsledek je nicméně rozhodně víc než průměr.A teď dobrou s kobrou.

4 27.08.2023

Kdo jsme, když se sami nedíváme? A jak s námi zamává, když zbaveni všeho, co nás běžně rozptyluje - vztahů, prostředí, jazyka, světla, pohodlí - musíme pohlédnout sami sobě nejen do tváře ale i do nitra? Co když se nám to, co uvidíme, nebude ani trochu líbit?
Ne zas tak mladý bezejmenný mladík odjíždí z teplíčka domova, kde je synem a bratrem a milencem a kamarádem a sportovcem a vědcem a někým, kdo se orientuje a má radikální názor, do polomytického Bergenu, kde najednou není ničím. A nikým. A záhy se stane ještě něčím míň, než nikým, stane se nevítaným - nejdřív mezi kolegy na univerzitě a pak i sám před sebou. V Bergenu je navíc část roku pořád tma a část roku pořád světlo, takže to, co je na čas trvale schované, je další měsíce neustále všem na očích. A v Bergenu navíc, jak všichni, kdo se kdy pokoušeli učit norsky s učebnicemi pro samouky, vědí, det regner ofte.
Cizí země, cizí lidé, cizí jazyk, cizí počasí, cizí jídlo, cizí zvyky. A zaťatá touha uchovat si vlastní identitu v činech, které na novém místě nemají co dělat - obědvat v poledne a jezdit do práce na kole, i když tady nikdo neobědvá a nikdo nejezdí na kole (Det regner ofte i Bergen). A zaťaté odhodlání nebýt jiný a nebýt jako oni. Však si to sedne. A když si to nesedne, prostě se tak stane, že třeba docela jako Jacques Brel égorger le chat (ale stejně jako on taky jen jednou a už je to asi dlouho - v Bergenu totiž často regner) a co potom s tím? Co s vědomím, že ať děláte, co děláte, jste špatný člověk a dříve či později lidem, které máte dokonce i rádi, ublížíte. Protože jste nahlédli pod povrch a víte, že to tam prostě je. A bude to tam napořád.
Můžete před sebou zkusit utéct do hor, jenomže se ukáže, že jste tak špatný člověk, že ani hory o váš život nestojí. Tohle zkrátka nepřechlastáš. Ani nezajíš. Co pak?
Jsem jejich bůh na mě působilo jako všechno, co předcházelo první polovině Lásky v době atd. a následovalo po islandské části. Čím dýl jsem o Lásce atd. přemýšlela (a že jsem o ní na současnou českou prózu přemýšlela překvapivě hodně a dlouho, páni), tím víc jsem si uvědomovala, jak mě ta normálnější, obyčejnější islandská část nepohodlně vytrhla ze autorova uhrančivého staccata. Pánkův druhý román je stejně disharmonický a synkopický jako Láska atd. Je to ve vodách české prózy úkaz, který mě tak sere, až mě nesmírně baví. Nebo mě možná baví tak moc, až mě sere.
To si musím ještě rozmyslet.

4 14.08.2023