JirkaD. komentáře u knih

Skvělý zdroj informací pro ty, kteří chtějí pochopit alespoň základní rámec konfliktu, který v různých intenzitách a podobách trvá až do dnešních dnů. A současně i cesta, jak nevidět věci černo-bíle a vyvarovat se rychlých a jasných soudů událostí, které mohou mít (a vždycky asi mají) širší historické pozadí.

2 12.02.2024

"Těžko říci, co se stane příště, ale nač se toho teď bude strachovat? Tento weekend je u konce a vůbec nic se nestalo. Proč se jen tolik narozčilovali?"
Mám rád knihy, které píše život sám!

29.12.2023

Silná kniha ve všech ohledech a pro mě potěšitelný příklad toho, že i dnes (bohužel vzácně) vychází skvělé aktuální věci. Tematicky je to pro mě dědictví Solženicyna a zcela v duchu toho, co o Rusku řekl K. H. Borovský: „Je to země bídy, zmaru, chlastu a rozsáhlých literárních děl o zmaru, bídě a chlastu. A světu přináší jen výše zmíněné. Bez výjimek."

10 14.12.2023

Ano i ne. Kniha má ty atributy, které mám u le Carrého rád - tedy spíše vláčné tempo, důraz na budování atmosféry, pozvolný průběh a žádné lacině akční scény - ale všechno jakoby jelo jen na půl plynu. Za mě si nemůžu odpustit poznámku (byť možná neslušnou), že je z knihy znát, že ji psal už postarší člověk, kterému chyběla síla a vůle načrtnuté téma řádně zpracovat. Přitom otázka konfliktu muslimské imigrace do Evropy s místní společností nabízí obrovskou paletu možností ... i když chápu, že v roce 2008, kdy kniha vyšla, zdaleka nebyla situace tak barvitá jak dnes.

Bohužel za mě nejslabší byl konec, který byl při čtení jednak dlouho předvídatelný, jednak vyloženě naivní a jednak pokud snad měl vyvolat ve čtenáři nějaké morální úvahy, šel na to až příliš triviálně.

Když srovnám s mou nejoblíbenější le Carrého knihou (Jeden musí z kola ven), tak tenrokrát spíš jenom průměr.

14.12.2023

Dočteno. Byla to moje první knížka od Rushdieho a zatím jsem nerozlouskl otázku, zda s ním chci pokračovat. Otázky jsou vlastně tím jediným, co zůstalo. Potřeboval jsem Maurův příběh znát? Co mi měl dát? Byly události a kulisy toho příběhu mnohem důležitější než vlastní dějová linka? Asi ano, ale jsou dostatečně srozumitelné pro čtenáře ze střední Evropy? Na knížce mě především bavila neuvěřitelná "lehkost pera", Rushdie píše zábavně, svěže a číst jej byl zážitek (míru kvality překladu nejsem schopen posoudit, ale mám tušení, že jde o výtečnou práci). Na druhou stranu mi celková zápletka přišla trochu seriálová, bulvární a i když si nemyslím, že tvořila přesně to, co si z knihy má člověk odnést, nějak se s ní čtenář vyrovnat musí. Celkově mám pocit, že formální stránka knížky převážila nad obsahovou, kulisy a výprava že byly důležitější než vlastní obsah a jeho něco jako poselství. Každopádně to ale byl čtenářský zážitek, který zato stál. Nelituju.

2 13.04.2021

(SPOILER) Tak jsem tu knihu dočetl a marně hledám přesné slovo pro vyjádření pocitů, které ve mně zůstaly. Lítost? Zmatek? Naštvání? Aby bylo jasno, Forsytha mám rád, přečetl jsem od něj skoro vše, ale tohle? Přesně jak píše "Hromdočepice" níže - je to naprosto hloupá knížka s předvídatelným a naivním dějem, napsaná plytce, bez prokreslení postav i událostí. Osobně mi vadí i zoufale černobílé vidění světa naprosto nerespektující to, že třeba popisovaná kauza Skripal proběhla zcela jinak, než se snažila prezentovat UK vláda a její tajné služby. Velmi často jsem při čtení měl pocit, že čtu nějaký propagandistický leták. Nijak nechci popírat to, že Forsythovy knihy byly vždycky trochu černobílé, ale aspoň to byl dobrý čtenářský zážitek. Tohle je ale zoufalé. Čirou náhodou jsem před krátkým časem četl "Jeden musí z kola ven" (J. le Carré) a ten kvalitativní skok (= propad) je nestkutečný.

6 13.04.2021

Zajímavá miniatura tohoto skvělého autora, která se svou atmosférou dotýká možná až Orwellovských témat (1984), ale stejně tak vyznívá pravděpodobněji, méně utopicky a ve výsledku děsivěji.

Kniha je v podstatě krátká sonda do zasedání nejvyššího politického vedení totalitního režimu, jenž je prostoupeno strachem, absurdností vztahů a dějů, ale zároveň pocitem, že takhle nějak se to mohlo stát. Že takhle nějak se to dělo. Že takhle nějak se to možná ještě někde děje.

První české vydání (1977) celkem logicky nevyšlo u nás ale ve Švýcarsku a s ohledem na jeho provedení (krásná vazba, krásný tisk, krásné ilustrace Jana Kristoforiho) doporučuji sehnat právě toto. Pokud vůbec existuje nějaké další.

2 21.06.2016

Rozsáhlý Dickensův dvousvazkový román není jen o Martinu Chuzzlevitovi, který dle mého není hlavní postavou a jeho příběh hlavním příběhem. Těch (postav i jejich příběhů) je v knize několik, vzájemně se proplétají v zápletkách víceméně dramatických, odrážejících obecnější životní realitu (Dickens realista, kritik) a končících naprosto pohádkově (Dickens sentimentální romantik).

Nemám Dickense načteného a nepovažuji se za znalce jeho díla a jazyka, takže další věty berte s rezervou.

Na jedné straně jde o román hluboce lidský, poukazující na dobré i špatné stránky lidských povah, na straně druhé je tento drobnohled do lidských duší vyhnán téměř až do extrému. Dobro a zlo jsou od sebe odděleny tlustou čárou, hlavní postavy stojí vždy na jedné či druhé straně, a vyvrcholení všeho, kdy zlo je spravedlivě potrestáno a dobro se oževní a vdá navzájem, představuje buď autorovu naivitu, nebo (spíše) snahu zavděčit se čtenářsvu. Ostatně Dickensova obliba za jeho života nepřišla sama od sebe...

Hodnotit knihu jako sentimentální limonádu pro přecitlivělé paničky by bylo příliš zjednodušující a po pravdě i nespravedlivé, ale bohužel míst, kde na stránkách "přetéká srdce citem a žalem a něhou" a všichni jsou dojati, neustále brečí, ať už smutkem nebo většinou štěstím, je strašně moc. Sociálně kritický rozměr knihu vrací alespoň částečně do reality, ale opravdu jen částečně. Podobně pozitivní (v rámci možností) dojem ve mně zanechalo líčení amerického výletu M. Chuzzlewita, které vznikajícím Spojeným státům rozhodně nebylo ke cti (ostatně i Mark Twain cítil potřebu se vůči Dickensovým Americkým poznámkám ohradit - v Životu na Mississippi), ale ani toto není v kontextu knihy to hlavní. Můj hlavní dojem lze totiž shrnout do jednoho jediného slova - pohádka.

Na druhou stranu tento přístup k psaní byl tehdy čímsi jako normou, byla taková doba a Hugovi Bídníci či Stendhalova Kartouza parmská nebyly o nic menší "sentimental stories". Doba kritických realistů, doba Dostojevského, Tolstého a následně Zolova naturalismu měla teprve přijít.

Jedinou slabinou této jinak výborné knihy je až příliš černobílé dělení lidí a tříd, dané samozřejmě dobou vzniku a především národností autora. Náhled, že za vše (nebo téměř za vše) nese vinu nenažraný buržoa a že hrdinství, odvahu a pevnost morálních zásad lze nalézt pouze na straně pracujících dělníků, mi přijde až příliš zjednodušující.

Vedle toho mě vyloženě bavil autorův jazyk - jasný, břitký, direktivní, tepající do všeho a do všech - a pak hloubka náhledu do francouzských předválečných let. Což ve své podstatě není divu - Erenburg ve Francii dlouho žil a líčené události prožil na vlastní kůži. Stejně tak zajímavý je pak kontext celé Evropy a francouzských postojů k ostatním státům v té době; mimochodem i k tehdejšímu Československu.

Z tohoto pohledu je Pád Paříže skvělou knihou, s místy až reportážním náhledem na druhou polovinu 30. let v Evropě. Nečte se úplně snadno a vyžaduje čtenáře trpělivého a pozorného. Ve výsledku se ale odmění.

4 19.01.2016

Podstata mi uniká. Chtěl jsem vyzkoušet nějakou "trendy" knihu a současně Keplera, se kterým byla Paganiniho smlouva moje první zkušenost. Dojmy? Špatné .. převážně.

Spousta nesmyslných situací (proč složitě sestřelovat vrtulník, když by šlo jednoduše sestřelit přímo tu holku na laně?), spousta zbytečně explicitních násilných scén (proč?), spousta provařených kýčů thrillerové literatury (nějaký nápad by nebyl?), naprosto nezajímavý hlavní vyšetřovatel (fakt netuším, proč ho mít rád). Složitost některých zápletek a konstrukcí byla natolik hloupá, že kniha téměř přeskakovala z thrilleru do parodie.

V rámci série nesrovnávám a stejně tak nepopírám, že od Keplera časem nevyzkouším i něco jiného ... čistě ze zvědavosti, jestli to bude stejně prosté. První zkušenost je ale slabá a důvody, proč bych s něčím podobným měl opět trávit čas, hledám fakt těžko.

3 04.01.2016

První dojem z knihy bylo lehké zklamání. Zklamání jednak z délky (těch něco přes dvě stě stránek vytištěných písmem Ferdy mravence je na Ecovu hloubku málo) a pak zklamání z toho, že té Ecovy hloubky není mnoho. Myšlenkově Nulté číslo odkazuje na Foucaultovo kyvadlo, jen to celé na první pohled vypadá jako napodobenina kyvadla od béčkového spisovatele severských detektivek.

Dojem druhý? Ten už zohledňuje to, že autorovi je víc, než co se kdy dožiju a že na jistou myšlenkovou zkratku má prostě nárok. Navzdory tomu není Nulté číslo vůbec myšlenkově ploché, lze hledat mezi textem, přemýšlet a mezi tím se nechat unášet skvěle napsanými a svým způsobem strhujícími pasážemi (typicky Braggadocieho monology, hlavně ten o autech). Steně tak krásně působí vnitřní smíření na konci knihy, které jsem vůbec nečekal a které je dost možná zatím nedoceněnou symbolikou autora samotného. A sem tam rozesetý humor ... lehký, nenápadný, ale o to silnější.

Takže ano, nový Eco se mi líbí a s tím starším ho nesrovnávám. Okolnosti jsou jiné, svět je jiný, čtenáři jsou jiní a hlavně nikdo z nás neví, kolik toho ještě napíše. Budu rád za cokoliv.

10 09.10.2015

Na obsahu knihy je nejzajímavější zjištění, že motivace lidského konání a charaktery lidí vůbec se nemění a jen se přibarvují podle kontextu dějin a událostí. Hrabivost, ziskuchtivost, vypočítavost, krutost, ale i odvaha a čestnost jsou zde zasazeny do kontextu stavovského povstání, ale stejně tak mohly být zasazeny (a taky u mnohých autorů v mnohých knihách byly) do dějinných obrazů zcela jiných.

Kaplický zde vystupuje spíše jako kronikář a historik, nezkoumá příliš psychologii postav ani nevyužívá nabídnutou možnost velkých scén (bitva na Bílé hoře je téměř až odbyta pouze v několika větách). Kdo by čekal epicky rozmáchlé dílo - k čemuž ta látka přímo vybízí, Vojna a mír budiž příkladem -, bude možná zklamán strohostí a stručností.

Na druhou stranu i přes odměřené vypravěčství a krátký dějový úsek si není problém vytvořit k mnoha postavám určitý postoj, přes sympatie k doktoru Borboniovi, vyslovený odpor k rychtáři Šreplovi, až k nejasným pohledům na hlavní politické osoby pobělohorských událostí, které se svým způsobem potácely mezi vlastním svědomím, vlastní hamižností, vůlí Ferdinanda II., vůlí jezuitů a vlivem katolické církve obecně.

Právě v tom je cítit jistá nejednoznačnost postav, u kterých nelze říct černé ani bílé, ale které je třeba vnímat v kontextu jejich vlastních slabostí a především historické mlýnice. A právě odtud už není daleko k poznání, že lidé jsou stále stejní, což se Kaplickému daří vylíčit velmi dobře.