GregLapatat komentáře u knih

Opojná dekonstrukce a reinterpretace Lovecraftových příběhů a motivů, jakož i úvaha o povaze reality, či spíše rozličných realit.

Škoda, že český překlad není bez chyb, jazykově je poněkud kostrbatý a věcně ne vždy přesný (nejméně jedna věta má dokonce zcela opačný význam než v originále).

Greg Lapatat, jenž dosud hledá vlastní rodné číslo, rozumí Oskarovi a obdivuje jeho odvahu k pádu.
Přemýšlí o Oskarovi a pokládá za moudré, co řekl o štěstí.
Rád by si od něho nechal vytesat nápis na náhrobní kámen, ač se nedokáže rozhodnout, zda je moudřejší červenobílý bubínek podržet nebo zavrhnout.
Greg Lapatat ovšem ví, že ten bubínek musí být dutý.

Je velice záslužné, že se opět vydává dílo tak důležitého autora, jako je Crowley. Jenom škoda, že po jazykové stránce překlad nedopadl úplně nejšťastněji. Tvrzení překladatele, že se snažil "nezvolňovat překlad", neobstojí u některých problematických převodů "netechnických" termínů (příklad pars pro toto: soustavné převádění anglického "definitive" jako "definitivní", přestože má - i kontextově - zjevně význam "určitý, jednoznačný, konkrétní"). I celé větné stavby jsou někdy (netvrdím, že často) nepříjemně nečeské.

A abych předešel námitkám - ano, překládal jsem si pro svou interní potřebu některé Crowleyho texty, takže mám dobrou představu o náročnosti takové práce. A znovu opakuji, že toto vydání Magie v teorii a praxi je nesporně záslužné, i přes sporné věci v překladu.

Tělo a rodina - úzkost a deprese - válka! (A potom samozřejmě včely!)

I zlaté monstrum je pořád monstrem.

Sníh, jenž váže nohy až k nehybnosti, sníh, jenž vyvolává strašlivou únavu, z jaké si nelze odpočinout, tuberkulózní únavu až k smrti, takže se musí postávat, posedávat a poklimbávat v nahnědlém tichu místností, které jsou součástí meandrů úřadu, meandrů světa.
Jen občas lze vyrazit do prudkého útoku, jehož výsledkem je ovšem zase jen nepřekonatelná únava.
A do toho a mezitím dívky, jejichž vztahy a s nimiž vztahy nejsou o nic méně labyrintem, vždyť je to vlastně tentýž labyrint, tytéž meandry a tatáž únava.
Může to někdy být jinak?

Protosurrealismus - a Poesie (ba i dopisy) možná ještě více než Zpěvy.

Studie Bruna Solaříka ve vydání od Academie je podnětná -- ovšem neustálé užívání vykřičníků v závorkách pro zdůraznění naprosto všeho (!) působí trochu rušivě (!), ne-li přímo otravně (!).

K předřečníkovu zklamání z toho, že kniha neobsahuje filmy jako Pulp Fiction nebo Taxikář: vysvětluje to sám autor v předmluvě. Lidé obyčejně nerozumí obratu "kultovní dílo" správně. Obvykle za "kultovní" považují díla masově populární (jako Pulp Fiction), nebo výrazně oceňované kritikou (jako Taxikář).

Obrat "kultovní dílo" však ve skutečnosti označuje takové dílo, které si (obvykle) ani masovou oblibu, ani uznání kritiky nevysloužily, přesto se však kolem nich vytvořil zřetelný okruh / "kult" fanoušků, kteří k je navzdory uvedeným skutečnostem mívají až v nekritické oblibě. Trochu jsem to samozřejmě zjednodušil.

Doprovodené studie jsou zajímavé, faksimile diáře pěkné, ale přece jen bych přivítal, kdyby připojili i přepis rukopisu.

Cokoli může být předmětem básně - a čtení básně - když to je opravdová báseň - může být (mělo by být) tvůrčím činem.

Je zvláštní, jak dlouho jsem se tou knihou prokousával, přestože její myšlenky pro mě nejsou nijak nesrozumitelné (bez ohledu na to, nakolik s nimi souhlasím). Ve způsobu, kterým je napsaná, je cosi špatně kompatibilního s mým vnímáním, nedokážu ale přesně určit, v čem to vězí.

Dílčí poznámky k obsahu: autor se tvrdošíjně snaží všechny vztahy, jimiž se zabývá, klasifikovat v rámci tří kategorií, v některých případech dvou. Bez ohledu na to, nakolik složitá je problematika, kolik různých aspektů do problematiky reálně vstupuje, všechno vztahování pro něho spadá do tří kategorií, výjimečně do dvou, ale nikdy víc než tří!
Také jsem se nemohl zbavit dojmu, že po velmi pomalém a pečlivém budování svého modelu v posledních dvou kapitolách náhle začíná dělat dosti divoké myšlenkové přeskoky a akrobacie (například když se do systému v této knize pdaného snaží náhle vtěsnat celý komplexní systém křesťanských svátostí - byť jde spíše o odbočku, nepůsobí (na mne) příliš organicky a přesvědčivě).

01.05.2024

Dříve jsem si myslel, že způsob přípravy amarounů v seriálu Návštěvníci si vymysleli jeho tvůrci. Po přečtění této knihy však už vím, odkud si tento nápad vypůjčili - viz novela Kluk z pekla, strana 210.

31.03.2024

Úvod se trochu úsměvně snaží čtenáře přesvědčit o literárním významu tohoto díla. Z mého laického pohledu nejde o nic víc (ovšem také o nic míň) než o poměrně zábavné brakové vyprávění s okultními motivy. Je zřejmé, že si autor příběh vymýšlel průběžně s tím, jak ho psal, a že využil struktury, která by se dala permutovat a variovat donekonečna. Román je ostatně zábavný právě i neobratnostmi typu rozhovorů, na jejichž konci postavy (autor) zapomněly, co říkaly v tomtéž rozhovoru na začátku, a podobnými.

A ještě k úvodu: proč ta zášť vůči Meyrinkovi? Není v textu úvodu příliš odůvodněna nad rámec upozornění, že narozdíl od autory úvodu oblíbenějších autorů byly Meyrinkovy knihy "ve výkladních skříních," což je trochu slabé.

11.03.2024

Kdyby si tuto knihu přečetla feministka, asi by ji z toho ranila mrtvice. Autor sice (aby si nezadal) připouští, že Richard Wagner měl nějaké ty chyby, ale je podle něj třeba brát v úvahu, že to byl génius - a tudíž měl na chyby právo a také měl právo chovat se jakkoli je mu libo. A každá žena v jeho okolí byla (podle autora) povinována veškerou úctou a služebností jeho géniu. A velice se autorovi nelíbí, že jeho žena Minna měla pocit, že má právo také na trochu normální život, tedy například že ji manžel nebude podvádět s jinými ženami a že vedle "geniálničení" občas přinese i nějaké peníze na domácnost. Autor se nevyjadřuje přímo těmito slovy, ale TÉMĚŘ říká "tato žena nebyla hodna žít s géniem". Právě tak manželé žen, s nimiž měl Wagner poměr, byli tak malicherní, že jim to jaksi vadilo, místo aby byli rádi, že jejich žena má poměr s géniem, kterému navíc mohou dávat peníze, jež potom génius nevrací.

Autorovo nekritické zbožňování Wagnera a obhajování všech pochybných aspektů jeho osobnosti (a naopak útoky na jistě střízlivější a negeniální, nicméně prostě normální jeho manželku) jsou v této knize místy legrační, místy až trapné!

Překlad, či jeho úprava pro vydání z r. 1997 - a nejspíše obojí nejsou úplně valné. Z jakéhosi důvodu také chybí poznámky k částem 3 a 4, přestože na ně text odkazuje.

Za dva roky probrali Lévi se Spedalierim deset základních čísel - to je úctyhodné.

Byl jsem překvapen a pponěkud zmaten občasným symbolickým "překřížením" Necach-Hod, ale snad trochu chápu, co tím Lévi myslel.

Poznámka 185 vychází z neúplného pochopení toho, co Lévi říká dříve o prvních deseti písmenech a číslech a co znovu opakuje v dopisu 178 právě proto, aby se obdobnému nepochopení zabránil!

Hemžení postav, absurdně nepravděpodobná setkávání a prolínání osudů a záměny identit mi trochu evokovaly Hoffmannovu Princeznu Brambillu. Téma a celkový tón jsou ovšem (samozřejmě) zcela odlišné.

Fenomenologicky zabarvená analýza jednoho směru islámské mystiky. Nejobtížnější text, jaký jsem za celý život četl.

Úplně čistý to není, ale rozhodně je to fajn.

A tisící prvá je noc.