elovole
komentáře u knih
Ta, co jde první
Livia Llewellyn
(SPOILER) Do výplaty daleko, na dno lahve whisky naopak příliš blízko. Alex se schovává v bezpečí milovaného bytu ve městě tak nevlídném, tísnivém, industriálním, zrezlém, horkém a nepřátelském. Prachobyčejná žena, zdálo by se... Nemá žádné magické schopnosti, pracuje v nakladatelství a po večerech chlastá.
Tohle je opravdová lahůdka pro lidi, co se nebojí podivnosti. Čert vem příběh, ten je na těch necelých sto padesáti stránkách poměrně přímočarý, ale ten styl! Ten styl je něco! Měla jsem problém nezapisovat si každý druhý odstavec.
Naprosto zbožňuju kombinaci básnického jazyka, který se oplétá kolem celého světa, ale sděluje jen žalostně málo, se surovou suverénností a intimním až erotickým násilím. A to od první stránky – e-mailů Ministerstva porodnictví (mimochodem, ministerstvo porodnictví mě děsí doteď, stejně jako „přispění biomasy“) a momentu, kdy Alex opouští svůj byt. Inu... tak nějak tušíte, že to nebude jen další obyčejné pondělí. Pondělí!
Mnohé jistě nadchne tajuplná stínová magie, mě nadchlo to, že jsou všichni zaměstnanci nakladatelství LBA ve čtyřicátém podlaží „kvůli povaze své práce“ vůči této magii v různé míře odolní (a zároveň ji neovládají). Novela je plná drobných perel, nečetla jsem ji určitě naposledy. S hlavní postavou je tak snadné se ztotožnit.
Jak píše v předmluvě Laird Barron: „Je to krvavé, nepěkné mistrovské dílo.“ A jak je u nakladatelství Medusa zvykem, autorčin doslov dává textu další rozměr (a možná malou naději na pokračování Alexina příběhu).
Atlas babiček
Anna Luňáková
Znáte všechny svoje babičky? Že ne? Ani se vám nedivím. Každý máme těch babiček totiž celou armádu. Všichni víme, kdo byl třeba Mácha, ale známe jeho babičku? Neznáme. A je to škoda.
Atlas babiček Anny Luňákové se soustředí na babičky, ženy, co stály na pozadí historie – babičky, matky, sestry, manželky, čarodějky, astronomky, majitelky restaurací, filozofky, spisovatelky, matematičky, objevitelky... Dělá tak ale skrz příběh malé Toničky, která ještě neví, kým bude. A tak to pomocí snových rozhovorů s babičkami z celého světa zkouší vyzkoumat.
Čtení mi zabralo dost dlouho, ač je to kniha rozsahem nedlouhá. Příběh tvoří navíc jen část knihy, na konci totiž najdete onen Atlas babiček, který je plný medailonků inspirativních žen (psané jsou rukou Toničky, takže se pobavíte i tam). A nejsou to ty klasické: Marie Curie, Marie Terezie, panna Marie (když už jsem začla Marií :D, i když babička Ježíše svatá Anna tam je!), ale třeba Rachilde, Sophia Brahe, Harriet Taylor Mill nebo Sung Wu-Sao. Znáte je? Já si jich dost musela najít. A to je naprosto báječné!
Maličko mi nesedla stylistika: například sloveso začínat je tam až příliš často a mnohdy úplně zbytečně. Nejradši bych to ještě trochu vyleštila. To je ale snad jediná výtka, kterou k jinak úžasné knížce mám. Kouzla, sny a feminismus. Dobrá kombinace. Navíc ve formě, která je stravitelná pro děti.
Paleta černé, bílé a červené je působivá a ilustrace Bety Suchanové symapticky šrafované.
Rezavé panny
Gwendolyn Kiste
(SPOILER) Od první věty jsem věděla, že jsem doma. Další kniha od Medusy, ke které se budu vracet. Tíživá atmosféra poloopuštěného města, které jen čeká, až ho nemilosrdně semele buldozer, je tak krásně budovaná. Vztah Phoebe s matkou je až úsměvně podělanej, ale něžnej (o otci nemluvě). Ostatně hlavní „hrdinka“ je skvělá, postarší, životem trochu pofackovaná, ale nahlíží na svoje mládí kriticky, neservíruje nám žádnej bullshit (a její mladé já čtenáře umí potrápit). A do toho příběh Rezavých panen, ach. Co se s nimi stalo? Proč se to stalo? To je fuk, hlavně že víme, že je to nebolelo, ačkoli tomu lze jen stěží uvěřit. Strašidelně lidsky obyčejnej příběh s neobyčejnou proměnou a nádherným jazykem. Často člověka zamrazí, jestli v životě není spíš manželka dělníka v ocelárně, která za dopoledne s koktejlem vyřeší svět, ale své dcery nechá zkorodovat. Díky za to! Skvělé jsou i původní české ilustrace (Eva Paprstkářová), a ač nejsem zastáncem soundtracků ke knihám, tenhle se fakt povedl (ne, určitě ho teď při psaní komentáře neposlouchám, nene).
Sauronova nevěsta
Emma Surdu
(SPOILER) Moc jsem doufala, že když už vyjde fanfikce knižně, najdou se na ni peníze, pracují na ní dvě redaktorky a nadšený grafik, bude to stát za to. Leč nestálo.
Do čtení jsem šla s otevřenou myslí a doufala, že to bude prostě jen průměrné. S malou nadějí, že když to posvětila Františka Vrbenská, mohlo by to bejt i skvělý! Jenže ouha, bohužel.
Co mě na tom mrzí ze všeho nejvíce?
Kdyby kniha začala na s. 352, byla by mnohem lepší. První část je vyloženě za trest.
Kdyby na začátku uvedli, že text neprošel redakcí ani korekturou, vzala bych to, v tiráži však jsou rovnou dvě redaktorky – a v knize tolik vět, co nedávají smysl, stylistické noční můry, chyby, tolik postav se chová naprosto iracionálně, tolik blbin... To přece nemohl nikdo číst.
Nakladatelství uvádí, že je kniha genderově pojatá. Je? Změním Froda na Frodinu, která všechny ostatní ženské postavy v příběhu postupně nesnáší. To je genderové pojetí? Z Arwen udělám blbku, z Eowyn slabošku a Galadriel nesnáším a vlastně ani nevím proč? Takhle opravdu ne.
Autorka uvádí, že moc nemá ráda filmy Petera Jacksona, tak proč mnohé jeho dialogy přepisuje slovo od slova?
Hobity měla nechat na pokoji, aspoň to bylo poměrně dobře zvládnuté, ovšem jen do poslední kapitoly. Zbytečnost, fakt. Tady dokonce i škoda.
Frodina je přemoudřelá, odhalí Sarumana, jen co jeho jméno zmíní Aragorn v jedné z jeho poučných pasáží (to je ta stravitelná forma „složitostí Mistrova světa, které už jsou pro generaci mileniálů v původním textu nesrozumitelné“? ). A aby toho mudrlantství nebylo málo, Frodina Aragornovy poučky opakuje, i když už putuje sama.
Že se do ní zamiluje každý, snad kromě Gandalfa a Gimliho ponechejme stranou.
Chcete vůbec číst víc?
Co mě naučil tučňák
Tom Michell
Příběh napsal sám život, a tak není nepochopitelné, že si od příběhu tučňáka, který žije na terase chlapecké škole v Argentině, odskočí třeba k politice, ekonomice a historii Argentiny nebo se vydá se samotným mladíkem po Jižní Americe na motorce. Ostatně i závěr knihy je přesně ze života. Inu, tak to holt bývá. A to se mi na tom moc líbí: autor se nesnaží napsat průkopnické dílo, být děsně originální za každou cenu a tak podobně, jen se snaží předat to, co mu jeden od ropy ušpiněný tučňák vnesl do života. A nejen jemu. Civilnost a uvěřitelnost jen podkresluje, jak milý ten příběh je.
Milý příběh o jednom nečekaném přátelství, nenadchne, neurazí. Tučňáka, který si vás změří nejprve jedním okem a pak druhým, si určitě zamilujete, ale život vám to nepřevrátí :)
Vysněná smrt
Leena Krohn
Vysněná smrt: protože vy za to stojíte!
Strašně jsem si zamilovala hlavní postavu, anesteziložku Luciu, která nemůže spát, ale ostatní k spánku ukládá, a to hned několika způsoby: jako anestezioložka v nemocnici, jako barmanka smrtelného koktejlu dayma a jako doktorka v Mrazírně. Aspekt smrti vnímá ve všech jejích podobách a sama vlastně neví, co si o tom kterém způsobu myslí. Po nocích listuje deníkem snů svého prapředka a přemýšlí. Zní to banálně, že?
Jenže je to propracovaná jednohubka, která se věnuje právu jedince moderní společnosti (a to jak právu na život, na smrt, tak na umělecké vyjádření), otázce viny a trestu, bolesti, nemoci, politice, rodině, umění, pandemii, lásce, etice...
Tipuju, že by si v ní každý našel to své, jen kdyby se lidi nebáli titulu, který se nebojí otevřeně říkat slovo smrt.
Kromě toho je ta knížkla ale nesmírně poetická, ten jazyk je jak třešňový kompot nebo babiččina bramborová kaše: důvěrně známý a sametově hebký. Už jen kvůli tomu byste si ji měli přečíst! PŘEČTĚTE SI TO!
A pak knihu okupují skvělé postavičky: Lucia, Nara-člověk, který touží být mechem, Umbra, Totti, který slyší hlasy (tak ten byl nejvíc srdcovka!), Kassu revolucionář.... PŘEČTĚTE SI TO!
Jsem moc ráda, že takovéhle knihy v Čechách vycházejí!
Tráva
Anya Martin
Je to sice taková jednohubka (přečtete ji na posezení, pokud nejste lemplové jako já), ale pošmáknete si pořádně. Brilantně napsaný intimní, eroticky a mírně hororově zabarvený příběh je svěží a rychle odsýpá. Rozhodně nechcete, aby se vám to stalo, ale trochu po tom vlastně toužíte. Stejně jako hlavní hrdinka, s níž se setkáváte v nejhorší možný moment.
Při čtení vás zaplaví vůně trávy a provinilý pocit, že svoje pokojové rostliny málo zaléváte. Před očima se vám rozvine příběh zakázané lásky a zakázané nenávisti. Lepkavá romance s příchutí domácího násilí, bahna a pohlcování. Mokré nohy už nikdy nebudou jako dřív...
Určitě si přečtěte i doslov, ten pro mě byl zdrojem mnohem větších děsů než samotná kniha.
Podtrženo, sečteno – první titul Medusy ukazuje, že nám tu vzniklo svérázné nakladatelství, jež čtenářům otevře brány jedinečných textů a žánrů kompletně mimo mainstream. A to se mi teda dost zamlouvá. Těším se na další!