dav110 komentáře u knih

OuLiPo. Jak vidno - a pochybovali jsme?, vždyť nám to dokázal již Raymond Queneau! -, i stylistická cvičení - tentokráte cca devadesát stránek formátu kapesního vydání - mohou být plnohodnotnou literaturou. Perec se v "Quel petit vélo à guidon chromé au fond de la cour?" pohybuje na hraně (možná dokonce za hranou) možnosti jazykového vyjádření. Ten chlap zde použil snad všechny rétorické figury, které existují, a přitom odvyprávěl - ano, uznávám, dost banální, anekdotickou - přesto však smysluplnou story. Opravdu respekt, takhle bych chtěl taky umět psát.

1 08.03.2018

Schwabovština vládne. Od přečtení je mým velkým snem spatřit jednou "na prknech, která znamenají svět" Prezidentky (kdysi ji hráli u nás v Ostravě u Bezručů, mrzí mě, že jsem ji nestihl), hru s podtitulem fekální drama, kterýžto podtitul nejpřesněji vyjadřuje podstatu této hry, na které snad není nic pěkného, žádné světlo na konci tunelu. Vlastně ne, kecám! Nebudu zastírat, že jsem si zamiloval prostoduchou, leč nevinnou (neboť jím patří království Jeho) Mariánku. Kdybych měl tu šanci někoho z pokřiveného universa Wernera Schwaba zachránit, bezpochyby by to byla Mariánka.

04.03.2018

Sbírka textů z let 1930-1960. Stojí za to vyhledat už pro (nebo spíš právě pro) úvodní studie z per Bruno Solaříka, Vladimíra Papouška a Milana Drápala. Zvlášť studie Solaříkova (Podivný případ doktora Jekylla a pana Brouka), seznamující nás s pnutím v Broukově myšlení, s tím, proč stojí za to, aby bylo zachováno pro budoucí generace, také však s přešlapy a obludnostmi, je mně dokladem toho, že v honbě za Broukem nebylo nic podceněno, že nic nebylo přehlédnuto, že byla zkrátka odvedena dobrá práce, taková, kterou si Bohuslav Brouk zasluhuje.

V komentáři se nevyhnu spoilerům. Radši ho nečtěte... A nedají si říct a nedají si říct, tedy dobrá. Vidím Nicka Twispa a představuji si jej jako starší verzi Dennise ze - u nás díky všem těm reprízám - ne tak neznámého filmu "Dennis - postrach okolí". Kam vstoupí, tráva už neporoste, a to tady, respektive v Berkeley, doslova. A přitom to nemyslí vůbec špatně. Co víc, on to nemyslí špatně ani když si hraje na arcilotra. Hle, paradox, avšak já to myslím naprosto vážně.

Vida, náhle další obraz, podporující mé hořejší tvrzení, že to Nick nemyslí špatně, ani onehdy, když to myslí špatně: závěr první epizody GoT, adaptace HBO Martinovy k dnešnímu dnu stále ještě pentalogie: Jaime Lannister se slovy "Co všechno jsem ochotný udělat pro lásku!" shazuje ze skály Brana Starka. Nick, respektive jeho alter ego François, to je jen jiný Jamie. I Jamie by pro svou milovanou (sestřičku) - a nedokázal to již? - spálil půlku města.

Co tím vším chci říct? Říkám zkrátka to, že láska legitimizuje každou vzpouru proti rodičům, každý přečin proti dobrým mravům, každý přečin proti zákonu... I když telefonní číslo nerozdávám na potkání, jsem holt každým coulem romantik, víme...

Na závěr ještě poznámka pod čárou. Nevadilo by mně, projít si obdobnou pubertou. Tedy krom té felace, tu bych neudýchal. ;-)

1 04.03.2018

Štyrského text snad ani nemá cenu komentovat, takhle nějak si představuji surrealistickou literaturu v nejlepší formě. Na co bychom však myslím také neměli zapomínat, to je i dnes skutečně provokativní doslov "zlobivého dítěte" československé intelektuální scény třicátých let psychoanalytika Bohuslava Brouka, ve kterém co? Ve kterém s horlivostí, jež mu byla vlastní činí tu nejzáslužnější z činností, totiž tepe do šosáků.

Kluci klukům. Osobní poznámka. Jedna z těch knížek, které mne naučily milovat knihy. Možná byla v tomto ohledu dokonce tou nejdůležitější. Vskutku, ne všechny z naší generace přivedl ke čtení onen obrýlený kouzelník, jehož jméno jistě netřeba připomínat. Ne, to vážně ne, třeba já se učil číst na Foglarových příbězích. Vyrůstal jsem vedle Mirka Dušína, Jarky Metelky, Jindry Hojera, Rychlonožky, Červenáčka... Dost mne v dětském věku ovlivnily Štorchovi také Lovci mamutů, to už je však jiný příběh... Každopádně, a to je gró tohoto příběhu, za to, jak si mě tyto knihy zpracovaly, jak mě pohltily, jak mě připravily na svět tam venku, kde je tolik knihoven a tolik knihkupectví, za to jim musím, respektive chci být, jsem a budu navždy vděčný.

Jak já poezii nečtu, tak od této Bukowského sbírky básní jsem se doslova nemohl odtrhnout. Až mně bylo líto, že to tak brzy skončilo. Charlesi, jen houšť, chci více tvých žalostných dnů!

cosi

došly mi sirky.
péra v gauči
jsou polámaná.
ukradli mi kufr.
ukradli mi olejovou kresbu
dvou růžových očí.
auto je v háji.
v koupelně lezou po zdi ryběnky.
má láska je v háji.
zato akcie šly dnes
nahoru.

Bukowskému-básníku může v kresbě tohoto životního pocitu konkurovat snad už jen Bukowski-povídkař... Avšak i to jen horko těžko.

3 20.02.2018

Marek Hemelík promine, toto je nejčtivější úvod do Spinozova myšlení v češtině. A i ten Rosenberg, nepodara, se Vám, mistře, povedl. Tahle nějak si představuji člověka, který "nese smrt" - ta bezmezná nenávist, to ublíženectví.
Chci se co nejdřív nechat léčit Schopenhauerem....

2 20.02.2018