DarkLady komentáře u knih

Chtěla jsem psát bombastické, dokonalé, úžasné... ale nic z toho mi nepřijde dostatečně opulentní

Ta kniha má takový rytmus, který vás přinutí uvědomit si, z čeho se skládá váš vlastní život. Vlastně vás uklidní, že váš prostý nudný život je stejný jako životy tisíců dalších.

A mimochodem: není to kniha pro každého. Vezměte kousek od Kafky, kousek od Joyceho, přidejte něco toho romantického okouzlení přírodou ala Byron a hlavně nezapomeňte kus z Tristrama Shandyho od L. Sterneho. A pokud Vám z toho nic neříká, raději od Knausgarda dejte ruce pryč.

7 16.08.2017

Bože! Proč musela zůstat pouhým torzem...

2 22.05.2017

Kdo dnes rekne, proc musela tato perla zapadnout?

Dej dila je genialni, dnes se vydavaji mnohem prisernejsi skvary. A ze ten konec je happy end k neuvereni? Vazeni, vzpamatujte se: uz v uvodu pise autorka, ze to je na prani dcery. Puvodni konec byl urcite jiny a v knize jsou na dvou mistech nicim nezakryvane okamziky, kde autorka sama naznacuje pozdejsi zasah a upravu deje.

Mne spis vadila osobnost Isabelly. Ta byla naprosto nesnesitelna. Nemohu verit, ze nekomu takovemu dala autorka vladu nad svym idealnim svetem...

01.04.2017

Jemný a inteligentní vtip. Připomíná mi poněkud Eichendorffovu novellu z roku 1826, Ze života darmošlapa. A také je skvělou ukázkou toho, že v Čechách vše funguje jen na základě známostí; od nepaměti a stále...

1 08.01.2017

Kniha o doslova kritickem obdobi nasich dejin: udalosti v knize popisovane maji vliv na pritomnost a to v naprosto netusenem rozsahu! Knihu jsem cetla celou asi trikrat hned po sobe a s kazdym prectenim mi vic a vic dochazelo, jak zasadni a dulezite deje vlastne ctu

6 07.01.2017

Kdo si nikdy nepsal denik, ten je - prominte mi tu drzost, ale ona je to skutecne pravda - zcela nekompetentni k jakemukoliv soudu.

Par veci jsem pochopila. U par jsem protacela oci. Jenze nemohu odsuzovat, protoze se jedna o denik. V nem clovek pise vzdy pro sebe a kdokoliv druhy to zkratka nemuze chapat vsechno, jestli vubec neco...

Dekuji Dane za Vasi hudbu, vzdy jsem ji mela rada. Ten zbytek chapu o malinko vic diky Vasi knize. Dekuji za ni, dekuji za hudbu, dekuji za Vas.

Howgh! :-)

2 24.12.2016

Omlouvam se za chybejici diakritiku, pisu z mobilu a ac to zni jako vymluva: nemam moc casu...

Tri vety pouze, vazeni:
Ani jedna z postav neodpovidala charakterem puvodnim kniham.
Vseho moc a niceho dost.
At se prapadnu, jestli ta kniha nema jediny ucel: tahat z nasich kapes dalsi penize; jeste ze jsem tuto mela pujcenou...

6 16.12.2016

Z celého trojlístku Childe Harold Faust a Oněgin vychází posledně jmenovaný rozhodně nejlépe. Verš je čtivý, autor sice často odbíhá od hlavního děje, ale pořád vím, o čem mluví a ne jako u Byrona, kde jsem musela číst některé verše opakovaně a mnohokrát jsem otáčela stránky, aniž bych byť jen náznakem pochytila, o čem na nich bylo básněno. Jediné, co se mi hodně nelíbilo byly osobní a politické narážky, kterým dnes už nelze porozumět, ani s nejlepším poznámkovým aparátem! Z tohoto důvodu ani nelituji, že dílu chybí desátá hlava, kterou autor zcela moudře hodil do kamen.

3 05.04.2016

Neuražte se, ale já na básničky opravdu nejsem. Když to má nějaký ten děj, dám to celkem bez protestů. Ilias s Odysseiou, Aeneis... Není problém; ani ten pro češtinu značně krabatý verš mi potíže nečiní. Ale jak tam je tohle lyrické blábolení o prdu a poezie sem a kudrlinky tam, tak je zle! Asi mě budou "jemní a útlocitní" poetové opékat na rožni: já bych Byrona zkrátka zakázala a to jeho veledílo pálila!

Už jako dítko školou povinné mě to štvalo! Dámička za katedrou hodnotí známkou cosi, o čem sama jenom slyšela! Proč z něho dělat poloboha? Jeho dílo u nás nikdo nezná, každý o něm jenom žvaní, ale přitom ho nikdy nikdo nečetl. Childe Haroldova pouť vyšla naposledy za první republiky!! A my nad ním musíme v hodinách achat a ochat, a trpět nespravedlivé známkování od kohosi, kdo o tom neví ani zbla, komu to samé dělal jeho kantor a jehož jediný zdroj k celé látce jsou jeho vlastní školní zápisky. Bezva!

Dala jsem si tu práci a za všechny, kteří úpí pod knutou poezie, jsem se rozhodla tuto metu pokořit. Standardně nečtu knihu jen abych měla "čárku" a mohla machrovat. Ale všechna ta protrpěná léta strávená ve školních škamnách křičela o pomstu! Je doba internetová, dalo to sice práci, ale povedlo se - našla jsem tento poklad pochybné hodnoty a strávila nad ním dva dny života. Pevně doufám, že to byly poslední, vpravdě poetické, okamžiky ve společnosti Byronova pochybného génia!

A závěr dvě poznámky spíše polemického rázu:
1. Kdyby to mělo hodnotu, jaká je mu obecně připisována, pak by každá generace měla svoje vydání a sem tam i nový překlad, nemyslíte?
2. Co může dát čtenáři dílo, které potřebuje jednou tak dlouhý poznámkový aparát k tomu, aby bylo alespoň z části pochopeno? A protože se mi nepodařilo dohledat žádné vydání s poznámkami, ptám se, kdo se může pyšnit, že mu alespoň z té části rozumí? A nejsou nakonec ti milci lyrického šílení tak trochu pokrytci? A celé mě to přivádí na myšlenku, zda právě tato "srozumitelnost" není tak trochu důvodem, proč celé toto veledílo upadá v zasloužené zapomnění?

3 07.03.2016

Skvělá kniha do čekárny u doktora. Jeden není objednaný, šup! za ty dvě hodiny by proseděl důlek. Ještě že máme telefon a padesát odstínů. Přemýšlet se u toho nemusí, sem tam se i zasmějete (ne, nejsou to nijak geniální vtipy, ale nikomu to říkat nemusíte) a ty rádoby-postelové-scény se dají přeskočit, že jo. Svůj účel splnila, za tři.

2 27.09.2015

Abych se vyhnula tapetování, odkazuji čtenáře na první dva odstavečky mého komentáře u Královny Dagmar.

A nyní k samotnému románu. U Třebízského jeden nikdy neví, o čem že to autor vlastně píše. Už jsem přečetla tři romány od Třebízského a mám pocit, že píše tak nějak pořád stejně. Hlavní osu poznáte sice hned, ale smysl, proč bylo dílo napsáno a co že tím chtěl vlastně říct, vám stejně unikne. Nicméně zcela nově jsem zaznamenala, že pan Třebízský ve svých knihách, ač vlastenčil až stydno, přeci jen vyjadřuje loajalitu Habsburskému panovnickému domu. A teď babo raď, jestli to mělo politické důvody nebo zda to bylo jeho vlastni přesvědčení. Jeho dílům to totiž dává lehký schizofrenický odstín. Místama klouže až k devótnosti za každou cenu... Pan Třebízský napsal Trnovou korunu z doby třicetileté války - jsem zvědavá, jak se s tou svojí náklonností vládnoucímu panovnickému rodu vyrovná tam.

1 07.07.2015

Laskavý čtenář nechť si, prosím, přečte první dva odstavce mého komentáře k Třebízského románu Královna Dagmar. Nechci se dopouštět zbytečného "tapetování".

Můj druhý román od Třebízského. Učiněná bída! Vážení, jestli čekáte nějaký příběh věnovaný Anežce, nesahejte po této knize. Anežku byste zde potkali všeho všudy na pěti stranách. Zbytek je věnovaný poměrům na dvoře Václava I., českého krále, bratra Anežky a já dodnes nechápu, proč se dílo jmenuje právě po Anežce. Autor popisuje povstání Moravské šlechty a moravského markrabího proti Václavovi a popisuje to způsobem sobě vlastním: přízemní, naivní, primitivní a ubohé vlastenčení, až to trhá uši (v případě knihy spíš oči).

Samotné děje historické jsou doplněny o dva na sobě nezávislé vymyšlené příběhy. Je to celé trochu zašmodrchané a přiznám se: naprosto jsem se při čtení znemožnila. Autor do děje dosadil dvě mužské postavy, obě se na počátku pohybují v okolí dvorce smečenského zemana a já měla za to, že se celou dobu mluví jen o jednom muži. Že se ve skutečnosti jedná o chlapy dva a ne o jednoho, to jsem zaregistrovala až na posledních cca 100 stranách. Někomu budu pro smích, někdo si vezme poučení: je totiž možné, že můj omyl nebyl tak docela ojedinělý a já budu jen ráda, pokud budoucí čtenář dostane hned od začátku varování. Ti chlapi jsou dva! Jeden má v péči děvče, druhý má v péči zase chlapce. Oba ti chlapi byli účastni křižácké výpravy. Jeden ve Svaté zemi (děvče), druhý v Egyptě (chlapec).

2 07.07.2015

Na Třebízském se krásně ukazuje, jak moc je ve skutečnosti potřeba znát všechny ty ruchovce lumírovce a podobné skupiny a rozumět jejich programům. On pan Třebízský spadá do škatulky ruchovců (ne, opravdu jsem se nespletla a opravdu vím, co tvrdím) a na tom si stojím i když všichni budou proti mně. Dokud si nenastudujete příslušné odstavce z literatury a historie, dost těžko potom rozumět jeho dílu. Pouze když přijmete moje drzé prohlášení o příslušnosti pana Třebízského ke škole národní, dokážete pochopit, jak je možné, že si v Podvečeru pětilisté růže zcela nezakrytě dobírá jezuity (on, katolický kněz!) a fandí "ryze české a národní" Jednotě bratrské, že tamtéž odsuzuje Rožmberky za "zradu na národu", když v době husitské stáli pevně v řadách katolické frakce, že v Anéžce Přemyslovně těžce pranýřuje krále Václava za jeho "němčení", on, který jinak ve svém díle Přemyslovce brutálně idealizuje. A podobných - na první pohled - podivností je v jeho díle nepočítaně.

Třebízský se nečte snadno. Kdybych neměla Třebízského nastudovaného, asi bych jeho romány označila za neuvěřitelně naivní až hloupý škvár. Všechny jeho romány jsou podle jedné a té samé šablony: rozuzlení zápletky je násilně šroubované až protivno to číst, jeho hrdinové jsou ploché statické postavy, které jsou buď jednoznačně černé nebo jednoznačně bílé, celý román je "navěšen" na velice primitivní milostnou - nejčastěji tragickou - zápletku a co mě odrazuje ze všeho nejvíc je Třebízského naivní a taktéž protivná víra v dobro českého národa. Co romány dělá dodnes jakž takž čitelné, je všechno to okolo, co se kolem této zkostnatělé šablony vyskytuje: ano, zdá se to podivné, ale pokud vezmete hlavní osu děje a zapomenete na ní, pak to, co zůstane, se moc dobře čte.

A nyní ke Královně Dagmar (níže uvedený odstaveček obsahuje i SPOILERY):
Královna Dagmar - moje první kniha od Třebízského. Patří k tomu lepšímu, co napsal, jen je v něm tolik sladké naivnosti, až bych dílo skoro zařadila mezi červenou knihovnu. Královna Dagmar se obvyklému stylu psaní páně Třebízského značně vymyká. Jestli si dobře pamatuji - tyto řádky píšu přeci jen s nějakým odstupem - pak byl román rozdělený na tři díly. V prvním díle se neděje nic. V druhém se začne něco málo hýbat a ve třetím se všechno mávnutím kouzelného proutku vyřeší. V prvních dvou dílech se setkáváme s mladinkou Dagmar, o které se neustále mluví jako o dítěti. V posledním díle stihne dospět, vdát se a porodit syna. Až v tom posledním díle se dá mluvit o Královně Dagmar, až v tom posledním se dočkáte alespoň části pověstí, které se v Dánsku o této české princezně tradují. Do té doby čtete o jakémsi boji "zlých" německých hrabat s "hodnými" a pohanskými slovanskými Polabany a nechápete, co má tohle přízemní vlastenčení společného s královnou Dagmar, o které se toho v knize za celou tu dobu moc nenapsalo. Třebízský jako ruchovec tam prostě musel za každou cenu narvat tu otázku osvobozeneckého boje západních Slovanů úpících pod německou knutou; Polabanů, kteří pevně stojí ve svém pohanství, protože jejich tvrdé hlavy si ne a ne a nedají vnutit křesťanství násilím (německá hrabata), ale když k nim tam přijde český kněz, Polabané jsou křesťané všichni a dobrovolně a to během pouhých pár měsíců...

Mimochodem: neskutečně mě iritovala pasivita a vůbec neschopnost Přemysla Otakara. To, jakým způsobem ho zde Třebízský podal, už trochu přehnal. Takové ubohé přiblblo by nebylo schopné "vymlátit" na císaři Zlatou bulu a stát se jedním z našich nejmocnějších vladařů!!

2 04.07.2015

Být o polovinu kratší, furt bude dlouhá. Mimochodem: nemohu se zbavit skutečně neodbytného pocitu, že Vondruška je panic...

5 23.11.2014

Jednou větou: nechápu, proč tento román zapadl, proč se o něm na školách neučí, a pokud přece, jen jako by se jednalo o kdovíjakou okrajovku. A proč román? Novela je výstižnější.

Nikdy, už coby žáček školou povinný, jsem nechápala ten humbuk kolem Nerudy. Nerudu každý vyzdvihuje, strká dopředu, jako by se o kdovíjak jedinečného veleducha jednalo. A co Hálek, ptala jsem se já? Hálka pohřbili, aby Neruda mohl více vyniknout? Každý ho zná coby básníka. A je to velká škoda. Není to totiž vůbec pravdivé. Hálek je mistrem poetické zkratky. Na co jeden spisovatel potřebuje odstavec, to Hálek vypoví v jedné větě tak přesně a jasně, že to před očima jasněji vykresleno míti nemůžete. Ehm… Omlouvám se za tu češtinu, četla jsem vydání z roku 1926 a tehdy se ještě v knihách psalo češtinou, která hladila na duši…

Nikde se mi nepodařilo najít jinou kritiku než "povídky šly Hálkovi lépe". Přečetla jsem Komedianta. A stojím pevně na hodnocení, které jsem mu přisoudila. Jsou tam momenty tak legrační, jsou tam momenty tak brutálně pravdivé… a ano, jsou tam momenty i poněkud naivní. Ale rozhodně si nemyslím, že by kvůli třem - více jsem jich nenapočítala - momentům měla zapadnout novela tak kvalitní. Jednak se ptám: kolik literatury z té doby má malá česká kotlina a kolik celá Evropa, že si můžeme dovolit nechat upadnout kvalitní práci? A dále se ptám: kolik blbostí se vyskytuje v novodobých románech, které i přes svou stupiditu sklízejí nejlepší hodnocení; a přece po nich do deseti let nikdo ani neštěkne? A poslední má otázka: kdo dnes ví, zda Hálek některou ze tři naivit nemyslel spíš jako parodii? Osobně se k tomu přikláním, protože pak dává celá konstrukce Komedianta tak nějak větší smysl.

1 04.09.2014

Budoucím čtenářům dám radu, budou-li se jí držet, pochopí knihu mnohem víc a hlouběji než ti, kdo se mou radou řídit nebudou - vezměte si papír (A4, prosím) a tužku. Narazíte-li v knize na nějakou postavu, věnujte jí pár řádků - poznačte si jméno (pokud možno celé včetně přezdívek, bude se Vám to opravdu hodit) a připište její charakteristiku. Buďte si jisti, že mou radu oceníte... :-)

3 16.11.2013