adramelech
komentáře u knih
Alchymista
Paulo Coelho
Dle mého názoru je to takový okultně-beletristický kýč. Meyrinkovi nesahá ani po kotníky. Literárně průměr.
Hobit (alebo Cesta tam a späť)
J. R. R. Tolkien
Dobrá četba pro mládež, napsaná s velkou invencí a elegancí. Tolkien je nepochybně velmi slavný autor, protože svého času vystavovali ve výloze jednoho pražského knihkupectví kromě jeho knih i jeho šle (kšandy). Ty byly ovšem neprodejné.
Book IV (vybrané kapitoly)
Aleister Crowley
Překlad je zkrácený. Jsou v něm (z těch vybraných kapitol) vypuštěné celé odstavce.
Krakatit
Karel Čapek
Jedno z lepších Čapkových děl. Kdysi se mi velmi líbilo, ale dnes už bych tu knihu asi znovu nečetl.
Deníky Johna Deeho
Edward Fenton
Deeho deníky mě inspirovaly k napsání básně. Snad čtenáři snesou veršovaný komentář, když tady jsme na literárních stránkách.
V henochiánském systému
andělů četné řady
jak k zlému, tak i k dobrému
už stovky let jsou tady
Nežli započneš s konáním
nejdřív se dobře seznam
s henochiánským voláním
hlavně si jazyk nezlam
Doktorovi Dee patří vděk
že známe tenhle pojem
Satan je krotký beránek
v srovnání s Choronzonem
Čtyři věže se rozezní
brzy pozounu tónem
Přijďte, andělé vítězní!
Připrav se, Babylóne!
Tma
Jozef Karika
Velmi pěkná kniha, i když román Trhlina se mi přece jenom líbil víc. Závěrečné meyrinkovsko-castanedovské vyústění mi přijde dobré; v tomto žánru čtenář přece neočekává ryze realistický děj a jemu odpovídající „materialistickou“ logiku. Nevím, proč toto dílo ještě nevyšlo v českém překladu. Četl jsem slovenský originál a neznal jsem slovo „bralo“ – vyčnívající skála, jak jsem zjistil. Mimochodem, autorova bibliografie uvedená na zadní záložce obálky je neúplná a nepřesná. Karikovým knižním debutem nebyly Zóny stínu (Praha 2005), nýbrž Slovanská magie (Praha 2003).
Trhlina
Jozef Karika
Trhlina je první beletristická kniha od tohoto autora, která se mi opravdu líbila (i když jsem nečetl všechno, co napsal). Téma paraleních dimenzí je vděčným hororovým námětem, ale Karika se zde obešel bez příšer, mimozemšťanů apod. a vše pojednal se střídmostí zenového mnicha, ale o to působivěji. Na závěr je tam ještě jedna třešnička na dortu. Navíc je celá ta fikce mistrně napasovaná na skutečné události. Bravo!
Občas se poukazuje na to, že Karika se při psaní románu Trhlina inspiroval filmem Blair Witch, tak jsem tento film shlédnul. Tuto inspiraci opravdu nelze vyloučit. Avšak zatímco film mě docela nudil, Karikův román jsem přečetl se zájmem skoro v jednom tahu. Karika ono téma zpracoval lépe. Hororových námětů totiž existuje omezené množství. Jejich seznam svého času zveřejnil Lovecraft a i dnes bychom do tohoto seznamu dokázali jenom málo co doplnit. Není to pouze námět, nýbrž také (a možná hlavně) autorova invence a v neposlední řadě jeho literární talent, co činí dílo originálním.
Malostranský ďábel
Jan Poláček
Předností knihy je, že se z velké části opírá o historické skutečnosti. Jejím nedostatkem je, že autor tyto skutečností doplnil podle své fantazie. Více bych uvítal seriózní historickou studii. U beletrie navíc hrozí nebezpečí, že naivnější čtenáři zamění autorovy fikce za skutečnost a budou se domnívat, že to tak „doopravdy bylo“. Daleko více bych ocenil, kdyby autor, pokud na to má, vymyslel nějaký příběh vlastní hlavou, místo aby parazitoval na příběhu skutečné osoby. To je ovšem problém žánru životopisné beletrie jako takového. Upozorňuji na některé pasáže, které mě při čtení z různých důvodů poněkud iritovaly.
Strana 144: Začátek formule „Osoba mica...“ je špatně. Správně má být „Osola mica...“ Ono to přepisovače k tomuto překlepu dost svádí. Také když má člověk zapnuté automatické opravy, tak mu to mrcha počítač takto zkoní.
Strana 145 a dále: Popis evokace odpovídá tomu, jak si ji představuje laik. Zvláště mě rozesmála věta: „Kruh obklopily nahrbené postavy pomocných duchů.“
Strana 179: „Pronesl by zaklínadlo – to nejsilnější ze všech –, to, na které se každý jen trochu zkušený mág obává byť jen pomyslet.“ Existence nějakého „nejsilnějšího zaklínadla“ je mýtem, jemuž věří pouze laikové. Magie je záležitostí vůle a imaginace. Všechno ostatní včetně tzv. zaklínadel má až druhořadý význam. Použité formule sice mají značný vliv (třeba na podobu manifestovaných entit), ale nejsou rozhodujícím faktorem. Lze předpokládat, že Smíchovský tyto elementární skutečnosti na rozdíl od autora znal.
Strana 244: „Kdybych si jen vzpomněl, jak to bylo dál... Kéž bych měl u sebe tu knihu... Je vázaná v kůži. Má prasklý hřbet. Stojí v horní polici až u zdi. Stačí se pro ni natáhnout. Namalovat kolem sebe ochranný kruh. Přečíst zaklínadlo.“ Obdobným mezi laiky rozšířeným mýtem je víra v existenci nějaké extrémně mocné knihy, která obsahuje nějaká zvláště účinná zaklínadla. Kromě toho je nepravděpodobné, že by Smíchovský při své fotografické paměti neznal důležité formule zpaměti.
Strana 278: „Pokoušel jsem se alespoň představit si zažehnuté svíce, pochodně na stěnách. Muže v černých pláštích. Nakuřovadla. Bílý kruh na podlaze.“ Říká se vykuřovadla nebo kuřidla, amatére. Nakuřovadla se používají v lidovém léčitelství. Smíchovský si nechodil do sklepa léčit revma, ale chodil tam vyvolávat démony, při jejichž evokacích je zvykem vykuřovat.
Strana 288. Autor popisuje svoji návštěvu u Smíchovského sestry v roce 1975. Dotyčná mu nabídla, že si může z dochovaného torza knihovny vybrat nějaké knihy. On však při prohlídce knihovny náhle propadl strachu, „utekl jako malý kluk a zmizel bez rozloučení“. Jednoznačně nejsmutnější místo celé knihy. Dostat takovou jedinečnou šanci a takhle to podělat, tomu říkám výkon.
Strana 300 a dále. Autor uvádí, že při své další návštěvě u Smíchovského sestry od ní přece jenom na památku dostal jednu knihu sepsanou ve „staroaramejštině“. Že by v biblické aramejštině? Nebo v aramejštině, kterou je napsaný Talmud? Autor praví, že se jedná o grimoár, a že po řadě pokusů a nezdarů dokáže správně odříkat zapsaný text. Bohužel nesděluje, jestli tomu textu i rozumí. Hlavně však postrádám údaj, o jakou knihu jde. Knihy, byť by i byly napsané aramejsky, totiž mívají nějaký titul a mnohdy i autora. V případě grimoáru ovšem bývá autorovo jméno často fiktivní nebo chybí. Kromě toho naučit se litery kvadrátního písma plus punktační znaménka a přeslabikovat (bez porozumění obsahu) aramejský text je záležitost tak na týden. Že by to autorovi trvalo čtyřicet let? Rovněž v knize, jinak bohatě fotograficky vypravené, postrádám snímek zmiňované knihy, snímek její titulní strany a aspoň stručnou charakteristiku jejího obsahu. Autor, pokud tu knihu opravdu má a není jazykově vybaven, se mohl obrátit třeba na doc. Bedřicha Noska, který napsal mluvnici aramejštiny. Takhle to působí dojmem, že autor mlží.
Seriózní a informativní studii o osobě J. A. Smíchovského lze najít v knize Novodobý český hermetismus od Milana Nakonečného.
Evoluce svým vlastním tvůrcem: Od velkého třesku ke globální civilizaci
Miroslav Veverka
(SPOILER) Hned na začátku autor píše, že veškeré myšlení je produktem mozku a je vázané na mozek. Řada disidentů ve vědě si to ale nemyslí. Kdyby tomu tak bylo, nemohly by existovat synchronní jevy, které v čistě materialistickém Universu nejsou možné. A co parapsychologické fenomény? Autor však nic z toho nevysvětluje a přechází to mlčením, jako kdyby tyto věci neexistovaly. Pro materialisty je to běžný přístup. No budiž, akceptujme autorův okleštěný pohled na jsoucno a držme se materialistického světového názoru.
V kosmologické části jsem našel chybu. Pisatel uvádí, že kdyby existoval Velký designér, tak by existence černých děr byla obrovským plýtváním hmotou a energií, neboť obojí je tam trvale izolováno a už to nemůže vstoupit do žádných dalších interakcí. Jenomže to není pravda. Černé díky nejsou žádnými silážními jámami, kde by se hmota a energie hromadily a skladovaly „na věčné časy“. Černé díry se vypařují. Za tento objev dostal Nobelovu cenu Hawking, pokud se nemýlím. Také se uvažuje o tom, že hmota a energie z černých děr překapává do nějakého paralelního vesmíru. Pokud by tomu tak bylo, dalo by se očekávat, že do našeho vesmíru zase přichází hmota a energie z paralelních vesmírů. A vskutku už jsou vytipovány vesmírné objekty, které by za svoji existenci mohly vděčit právě této věci. Blíže o tom někde píše Brian Greene. Každopádně o vesmíru toho víme pořád ještě málo.
Autor přenáší fyzikální pojem singularity do filosofie. To pokládám za naivní a nepatřičné. Škoda, že se ke knize nevyjádřil nějaký filosof.
Veverka tvrdí, že příčinou zániku socialismu byla jeho uzavřenost (železnou oponou). Jenomže uzavřenost nějakého státního celku a politického systému rozhodně neimplikuje jeho menší trvanlivost. Jedním z nejuzavřenějších státních celků byla císařská Čína. Dokonce kolem ní postavili Čínskou zeď, aby jim tam nelezli migranti, chci říci barbaři. Navzdory tomu tento státní útvar vydržel rekordně dlouhou dobu a došlo tam k mimořádnému rozmachu kultury, čehož si Veverka na jiném místě všímá, aniž by z toho ovšem vyvodil odpovídající závěry.
Jako nejproblematičtější se mi jeví některé autorovy aplikace ekologických poznatků na lidskou společnost. Vychází z toho, že ekologický systém s větší biodiverzitou má vyšší šanci na přežití. V ekologii to do jisté míry platí. Ale třeba králíci v Austrálii sice zvýšili biodiverzitu, nicméně přesto se stali ekologickou katastrofou. V souladu se svým bludem volá autor po co největší pestrosti lidského společenství. Jako příklad uvádí podporu sexuálních menšin. Avšak sexuální menšiny tady byly vždycky, aniž bylo třeba je podporovat. Jejich současná podpora resp. zvýhodňování má zcela jiné příčiny. Ještěže nepíše, že je kvůli větší pestrosti třeba brát migranty. Z úst západních politiků to pořád ještě slýcháme, i když je to totéž, jako kdyby si někdo na zahrádku kvůli větší biodiverzitě vysadil invazivní plevel a pak by se divil, že tento udusil kulturní rostliny.
Přitom autor správně pochopil funkci nadnárodních koncernů a bankovních domů, které míchají současnou politickou kaší: V jejich zájmu je nejprve co největší rozdrobenost států a posléze vůbec zánik národních států. O plánech na zavedení NWO se však v knize nic nepíše. Autor možná ani neví, že kampaň za povolení sňatků mezi homosexuály v Itálii financoval Soros. Tato informace se dá najít na Wikipedii. Zde si Veverka některé věci evidentně nedokázal spojit.
Naproti tomu ekologická krize způsobená devastací planety kořistnickým kapitalismem je popsána dobře. Četl jsem takové myšlenky už mnohokrát i jinde. Všichni to vědí, ale nic se s tím nedělá.
Náhodou jsem zjistil, že Veverkova kniha se obsahově i myšlenkově nápadně shoduje s tímto německým titulem:
Erich Jantsch: Die Selbstorganisation des Universumus, Vom Urknall zum menschlichen Geist, Deutschen Taschenbuch Verlag, Mnichov 1982, první vydání Carl Hanser Verlag, Mnichov 1979
Netvrdím, že Veverkův spis je čistým plagiátem, český autor tam má různé údaje navíc, ale shoda mezi oběma knihami se mi, pokud jde o téma, koncepci a ideové vyznění, přece jenom jeví být nápadná. Nejsem ovšem literární vědec, abych mohl zodpovědně posoudit, jaká míra inspirace je u odborného literárního díla přípustná. Nebo že by šlo o náhodnou shodu?
Poslední moudrost čili Nauka o kosmickém duchovnu
Josef Velenovský
Rozporuplná, nicméně pozoruhodná kniha, stejně jako všechny ostatní Velenovského filosofické práce, jakkoli jej filosofové do party nechtějí a jeho jméno ve slovnících filosofie nefiguruje. Ve Velenovského filosofických textech se snoubí krátkozrakost s jasnozřivostí a primitivní předsudky s hlubokými vhledy. Nejinak i zde. Každopádně je to však dílo, které stojí za přečtení.
Literární studie
Josef Velenovský
Navzdory spíše suchému názvu je to z pohledu současného čtenáře celkem zábavná a překrásně blouznivá kniha. Od doby svého vzniku získalo toto dílo poněkud jiný rozměr, než mu autor zamýšlel dát, a jeho břitká kritika se paradoxně posunula směrem k jakémusi grotesknímu poetičnu. Kniha je, jak by se dnes řeklo, politicky nekorektní, ale tento pojem je relativně nový a dříve nebyl znám.